CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Saturday, December 30, 2006

Oficialni stanovisko k cenzure na Respektu


... a vysvetleni pro ty technicky zdatnejsi.

Neni uz zadnym tajemstvim, ze administrace Respekt blogu nevynika technickou zdatnosti. Napriklad pri jeho zrizeni kompletne zamitli vyzkousene technicke prostredky z blogu SME, jako je ruzne security measures, sofistikovanejsi kalkulaci karmy (proto muze i Javurek na jednom clanku o me zvysit svou vlastni karmu o 12 bodu - to je neslychane!) a registraci diskuteru. A to se vymstilo - nakonec jsem na to doplatil i ja sam. (Pozn. Dle jinych zprav Respekt dostal zadarmo starou verzi SME software, kterou SME prestalo pouzivat pro technickou nedokonalost).

Adam Javurek se stal obeti tzv. spoofingu - neni tak tezke zmenit IP cisla a je oblibenou zabavou ceskych primitivu se za nekoho vydavat. Obzvlast nekoho jako ja, s nazory pro ceskou luzu zcela neprijatelnymi. Pohnutkou za temito akcemi je mne nejak v ocich technicky zaostale internetove ceske verejnosti znemoznit, pripadne zesmesnit. Utoky na mou osobu timto zpusobem zacaly v online diskusich novin Lidovky, kde se coby Ross Hedvicek (pozdeji i Russ Zkurvicek, Koss Zredkvicek, atd) podepisovalo vetsi mnozstvi ceskych "vlastencu" a pod mym jmenem "diskutovali" a hlasali nazory neuveritelne primitivnosti, ktere bych nikdy nerekl. Za timto ucelem tam existovala pro pomluvy Hedvicka exkluzivne vyhrazena diskusni skupina. Jeden z techto "imitatoru" dokonce vytvoril celou webstranku mych udajnych vyroku (ktere jsem nikdy nerekl), namixoval to s tim, co jsem skutecne napsal a vznikla jedna z prvnich "hate-page" na ceskem internetu na adrese http://hedvicek.unas.cz (hate-pages proti Paroubkovi vznikly az mnohem pozdeji). Ucelem bylo, aby si neinformovany clovek precetl tuhle stranku, chytil se za hlavu a rekl si "ten Hedvicek je prece blazen - toho nemuze brat nikdo vazne!" - pak byl ucel splnen. Pokud to jeste nechapete, ze s vyseuvedenymi vecmi nemam nic spolecneho, vypnete prosim vas pocitac a jdete treba do kina, jo?

Akce proti me s falesnymi identitami pokracovaly pak i na ceske Wikipedii, kde jsem jim taktez nepadl do noty a vytvorili o me nejen webstranku plnou lzi a nesmyslu na http://cs.wikipedia.org/wiki/Ross_Hedvicek , kterou marxisticti "spravci" vyzdobili fotografiemi neznamych lidi, ktere byly vydavany za mne. Jeden ze spravcu Wikipedie, pseudonym Aktron, dokonce vytvoril neco s nazvem UNCYKLOPEDIA, kde je jen asi 5 clanku, pochopitelne jeden o me, s fotografii neznameho muze z Key Westu a jsem tam vydavan za 90-ti leteho krotitele slepic, zijiciho na Floride v maringotce s 18-letou manzelkou jmenem Candi. Odstranit tyhle kydy odmitl, ze pry je to "legrace".

Cesti stalkeri s mensim smyslem pro humor pak vytvorili na Googlepages moji udajnou webstranku, psanou primitivni anglictinou, s jasnym umyslem mne opet posunout mezi negramotne blazny. Je to na http://ross.hedvicek.googlepages.com - na fotce opet nejsem ja a je to uz nekolikata fotka v poradi, predtim tam byl neznamy neobleceny fousaty tlustoch. Zadal jsem o zruseni stranky, zatim se nic nestalo.

Podobna falesna webstranka je i na ceskem serveru lide.cz, kde opet je stejna osoba, ktera nejsem ja a snad se asi chce s nekym seznamit.
http://profil.lide.cz/profile.fcgi?akce=profile&auth=&user=Ross.Hedvicek

Stalkeri (mezi nimi pravdepodobne puvodci vyseuvedenych akci, protoze k nim poukazovali) mne zacali pronasledovat i na blogu Respektu od sameho prvopocatku. Pres me opakovane zadosti proti nim administrator Javurek ODMITL ZASAHNOUT (za neco takoveho byl mel byt z funkce administratora odstranen ZA NESCHOPNOST). Znovu pototykam, ze na blogu SME (blog Respektu pouziva nejen SME software, ale i jejich server) jsou stalkeri a bloggery napadajici diskuteri odstraneni. Na SME to jde, na Respektu to nejde. Po Javurkove odmitnuti zasahnout proti stalkerum jsem zrusil diskuse - A JAVUREK TO POUZIL PROTI ME. Zcela nelogicky, ale bylo to tak.

V pripadu se "lzivym clankem" (kvuli kteremu jsem byl udajne vyhozen) slo o to, ze jsem nemohl vlozil cely clanek (byl prilis dlouhy), nechal jsem to tak a za chvili se objevila ona tak urazliva zminka o odstraneni clanku. Dal jsem tedy clanek na http://cs-club.blogspot.com ktery takove problemy nema. Po nejakem case se na blogu Respektu objevil Javurek, ktereho jsem pozadal, aby clanek z Blogspotu prepostoval na Respekt, protoze ja nemuzu. Svete div se, ani on nemohl!!!! Podle mne to byly problemy s file permissions. Po nejakem case a po dotazovani se chytrejsich kamaradu pak Javurek castecne uspel, a vlozil tam vetsi cast clanku (ne cely), dodatek o cenzure nebyl schopen vymazat. Ze zbytku clanku vytvoril dalsi tzv. "greatest hits", kde v citaci Cibulkova clanku zvyraznil casti o Bakalovi a Schwarzenbergovi a pozadal mne, abych to aktivoval (sam se bal). Udelal jsem to.

A na ten sup jsem byl vyhozen a bylo zmeneno pristupove heslo k blogu, abych se tam uz nemohl dostat. Vzapeti na to se Adam javurek uvolil napsat smear-job clanek o me, na adrese http://javurek.blog.respekt.cz/c/1343/Proc-uz-tu-nenajdete-blog-Rosse-Hedvicka.html plny zavadejicich informaci. V diskusi pod clankem, kde znami stalkeri opet predstavuji "hlas lidu" (a administrace vedome nezasahuje) dokonce uvadi, ze jsem se k autorstvi "lziveho clanku" priznal v emailu. Vzhledem k tomu, ze to popiram, jde zrejme o dalsi spoofed email.

Takze tak to bylo, mi technicky vyspelejsi pratele. Co by ted meli udelal administratori a vedeni Respektu (kdyby meli kousek charakteru v tele, coz nepredpokladam)???

1) Propustit Adama Javurka z funkce administratora, pro piklovani, technickou nedostatecnost a nepripustne a bezcharakterni praktiky ve vykonu funkce.

2) Pozadat nekoho z administrace SME blogu, aby na blogu Respektu zavedl stejna technicka opatreni, proti zneuzivani blogu, jako ma SME.

3) Obnovit muj pristup k blogu Respektu, vcetne zarazeni do zebricku, tabulek, titulky a Vyberu.

4) Verejna omluva Respektu neni mnou vyzadovana, jsem ochoten predstirat, ze se nic nestalo.

P.S.: Clenove meho tymu zjistili ze adresa 85.248.69.132 neni spravne zabezpecena proti destruktivnimu vstupu - je tedy "easily hackable". Proc tomu tak je, muze odpovedet jen neuspesny administrator Javurek. V kazdem pripade neni treba se bat nebezpeci z me strany nebo meho tymu. Bezcharakterni prasarna tohoto typu je proti nasim zasadam. My nejsme Cesi.

Happy New Year!

Thursday, December 28, 2006

Politická očista nebo etnická čistka? Československo 1945 -1947


Dne 27.11.2006 uplynulo 60 let od odjezdu posledních vlaků s odsunutými Němci z Krnova s 1171 vyhnanci, z Ústí s 409 vyhnanci a z Brna s 1241 vyhnanci miřících do Hesenska (Hessen - Fulda, Dieburg) a Severního Bádenska (Nordbaden - Karlsruhe). Do okupačních zón Německa bylo v roce 1946 vysídleno 2 232 541 osob, z toho 1 464 985 do americké zóny, 77 220 do britské zóny, 8100 do francouzské zóny a 750 000 do sovětské zóny. Bylo tak splněno přání Československa, obnoveného po roce 1945, zahájit a dokončit politickou očistu od nacionálních socialistů (nacistů), kteří v očích tohoto státu podkopali státní existenci ČSR. Avšak místo politické očisty bylo toto opatření realizováno jako „etnická čistka“, jež za souhlasu Spojenců v zásadě počítala s „transferem“ německé menšiny na území bývalé Německé říše, aby nebyla opětovně ohrožena existence budoucí ČSR.(1)

Již na Jaltské konferenci od 3.do 11.2.1945 panovala shoda v tom, že prvním válečným cílem bude odstranění nacionálního socialismu a jeho přívrženců v Německu a závěrečném prohlášení je prohlášeno, že jejich cílem je úsilí o politickou a trestněprávní očistu německé společnosti od nacionálního socialismu a militarismu. Zdůraznili však, že v žádném případě nehodlají potrestat německý národ jako celek Bohužel se nepodařilo na Jaltě dohodnout na jednotném přístupu k politické očistě v budoucích okupačních zónách..Základním předpokladem nového demokratického počátku v americké zóně byly politická očista a to platilo pro britskou a francouzskou zónu. V sovětské zóně veškeré aktivity byly na míle vzdálené demokratickém postupu založenému na právu a to v podstatě kopírovaly všechny státy v tzv. sovětské zóně zájmu - tedy v ČSR, Polsku , Jugoslávii a Maďarsku.

Můžeme konstatovat, že politická očista v těchto zemích byla provedena formou kolektivního vyhnání etnické skupiny, tedy mimo rámec právních principů , dalekosáhle opomíjecí přezkoumání individuální viny. Do 1.12. 1945 bylo do sovětské zóny vyhnáno v rámci „divokého odsunu“(to jak živelného podporovaného projevy Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda, tak organizovaného československou armádou a bezpečnostními orgány) 318 000 žen, starců a děti.(2) Poněkud jiná situace byla na území pod správou 3. americké armády, zde byly umožněny přesuny především říšských Němců a celý proces přesunu byl regulován a postaven na právní základ (3)

V roce 1918 založené Československo se přes velkou německou a maďarskou menšinu považovalo za národní stát vymyšleného neexistujícího národa československého. Etnické konflikty, jež se objevovaly již před rokem 1933, dosáhly svého vrcholu kdy nacionálně socialistická zahraniční politika se snažila využít více než tři milionu Volksdeutche pro Hitlerovou expanzní politiku. SdP pak v roce 1938 přispěla rozhodujícím vlivem, že Velká Britanie a Francie v Mnichově souhlasila s odstoupením 28643 km² území Čech, Moravy a Slezska s 3 637 726 obyvateli (z toho 730 164 obyvateli národnosti československé) Německu (4). V březnu byl tzv. „Rest-Tschechei“ přivtělen jako Protektorát Čechy a Morava k Velkoněmecké říši.

Československá exilová vláda vedená Edvardem Benešem, po svém uznání Spojenci v roce 1941, sledovala od svého počátku nejen jako svůj cíl obnovu Československa v hranicích před 1.10.1938 a také otázku budoucího osudu německé menšiny, která dle přesvědčení mnoha Čechů zradila Československo svou podporou nacionálních socialistů. Dle převládajícího názoru exilové vlády bude pro bezpečnost budoucího českého národního státu (myslím v duchu jediného národa československého) nezbytné vyhnat část německé národnostní skupiny, protože existence takové skupiny by opětovně ohrozila stabilitu tohoto národního státu. (5). Když v prosinci 1941 dostal Beneš od Spojenců přislib obnovy státu v hranicích před 1.10.1938, začal Beneš řešit otázku osudu sudetských Němců a to z počátku v intencích územních úprav a snížení počtu německého obyvatelstva na polovinu a to na základě kriteria viny konkrétních osob. Pak přichází na scénu velvyslanec Spojeného království při exilové československé vládě sir Phillip B.B. Nichols a W. Denis Allen z Foreign Office s tím, že prakticky je nemožné definovat objektivní měřítko pro „vinu“ a že takové definice viny nejsou slučitelné s plány na řádné potrestání válečných zločinců a vedlo by to k omezení práva na transfer obyvatel (6). Na druhé stráně nutno podotknou, že s tímto názorem byla britská vláda na veřejnosti zdrženlivá a po zjištění, že Beneš je s tímto názorem zajedno, Beneše svou podporou pro odsun utvrzovala a povzbuzovala. Obdobně americký president Roosevelt v květnu 1943 schválil plán vysídlení Němců v Československu, aniž by o tom veřejně hovořil, podobně ze strany Sovětského svazu měl Beneš ústní přislib Molotova a Stalina. Myšlenky, že odsun Němců byl Benešovi vnuknut Brity a že Beneš proto jednal v intencích britských úvah, se v podstatě chopil Václav Houžvička ze Sociologického ústavu AV ČR, pokračujíc v české snaze popírání vyhnání a kladení viny jen na jednu stranu vah. Prezident Beneš si dlouho nepřál vysídlovat všechny české Němce, ale jen aktivní nacisty. Jeho představou bylo odsunout kolem osmi set tisíc Němců z českých zemí. Aktivním nositelem myšlenky na úplný odsun byl československý odboj, zvláště z řad důstojníků někdejší čs. armády, s nímž byl E. Beneš ve stálém spojení. (7) Víme, že snem Benešovým bylo vybudování národního státu Čechoslováků, což v rámci jeho plánu národně (nacionálně) socialistické revoluce zahrnovalo také likvidaci národnostních menšin, jejich vystěhováním z republiky, nebo jejich odnárodněním. Beneš v Moskvě mimo jiné vylíčil vyhnání národnostních menšin jako součást poválečné „politické, hospodářské a sociální politiky“. Cílem měl být národně socialistický stát . (8)

Benešovi velmi ležel na srdci odsun Němců z ČSR a sice v co největším rozsahu a 27. 1. 1944 předložil britské vládě memorandům týkající se odsunu. Obsahem je to toto memorandum shodné s memorandem sovětské vládě.. Obě tato memoranda vycházejí z desetibodového plánu Beneše „Transfer obyvatelstva v ČSR“ z listopadu 1943. V bodě 4 je uvedeno:„Stát bude národním státem československým....Školy vydržované státem budou jen československé a ukrajinské..“ V bodě 5 je mimo jiné napsáno: „...Hlavní gro transferu budiž však provedeno do dvou let..“. Na tyto plány navazuje memorandum vypracované dr. Jaroslavem Císařem. Návrh menšinové otázky v ČSR z května 1944 a Stanovisko československé vlády v otázce řešení problému menšin v ČSR ze září 1944 s vyjádřením dr. Špačka. Již v září byla připravena osnova ústavního dekretu o pozbytí státního občanství.(9) Také Benešovy vzkazy domácímu odboji nabírají ještě tvrdší tón, snad nejostřejší byl jeho vzkaz z 16. 7. 1944, kde je národ vybízen k co nejrychlejšímu „...obsazení a vyčištění všech výběžků...Jest třeba abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech osvobození...a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisté brániti...bylo v revoluci pobito...“ Beneš začal při jednáních s britskou vládou užívat pro první fázi vysídlování termín „expulsion“ (vyhnání). Nichols mu ale 7. 9. 1944 důrazně doporučil, „abychom...uvážili, zda-li je dobře rozdělovat vyhoštění Němců na dvě fáze: expulsion a vlastní transfer...“.

Československá exilová vláda předložila Spojencům první plán odsunu 23.11.1944 v dokumentu Memorandum of the Czechoslovak Government on The Problem of the German Minority in Czechoslovakia (10). Dle tohoto plánu se odnímá československé občanství občanům německé národnosti, pokud se aktivně neúčastnili boje proti nacistům. Tím byli do odsunu zahrnuti také Němci, kteří se nijak neprovinili aktivní podporou nacismu a zároveň tito Němci ztratili jakoukoliv právní ochranu. Československá strana se tak odpoutala od principu trestně právního a tím i legitimního (potrestání individuální viny) a převzala princip kolektivní viny. Opustila tedy postup politické očisty společnosti, který Spojenci uplatnili v okupačních zónách a nastoupila cestu etnické očisty společnosti. Dokument počítal s tím, že v ČSR nezůstane více než 800 000 Němců a to bez menšinových práv, ale schopných denacionalizace. Ostatní měli být do dvou let, při odškodnění za ztráty na majetku, odsunutí z ČSR.

Přijetí memoranda bylo ze strany Spojenců (zejména vlád USA a Velké Británie) velmi zdrženlivé, avšak ji nekritizovali, neboť se tento plán více hodil ke koncepcím nového uspořádání střední Evropy a bylo jejich přáním podílet se na odčinění bezpráví spáchaného na Československu. Bohužel otázka vyhnání etnických Němců nebyla projednána v lednu 1945 na Jaltské konferenci a tím západní Spojenci oslabili své vlastní, opakovaně zdůrazňované výzvy, aby byl odsun realizován spořádaně a humánně. V dané chvíli na řešení německého problému působily globální mocenskopolitické faktory. Sudetští Němci se stáli v letech 1944/1945 již jenom pasivním objektem mocenské hry Spojenců o rozdělení Evropy a sfér vlivů.

Tohoto faktu se snaží využít také československá vláda a intenzívně připravuje domácí odboj na konečné řešení. Výzvy českých politiků domácímu odboji jsou již jen slabě skrytou výzvou k teroru a hromadným vraždám. Příkladem může být také tajný pokyn Prokopa Drtiny skupinám odporu ve vlasti: „ ...Touto cestou (myšlen transfer) bude možno se jich snad zbavit z části.... Je třeba, abychom v prvních dnech po osvobození mnohé vyřídili sami...Myslete vždy na to.....Mezinárodnímu řešení německé otázky musí tedy u nás předcházet co nejrychlejší možné obsazení a čistka..“(11) Tato výzva se v době divokého odsunu stala krvavou skutečnosti.Odsun tak mohl začít v posledních válečných dnech v průběhu sovětské okupace takřka jako „vnitřní záležitost“ vyháněčských států nemajíce formálně právní legitimitu. Teprve později, na postupimské konferenci, Spojenci navrhli společné směrnice pro provedení odsunu.

V té době už bylo vyhnáno 700 000 – 800 000 Němců a toto vyhánění si dle šetření československých orgánů vyžádalo 40 000 oběti, nehovoře o tisících znásilněných, zmrzačených a duševně postižených obětí z řad německého obyvatelstva. V prvních třech měsících měl tento divoký odsun podobu mstícímu tažení. České orgány, politici i polické strany se nesnažily o humánní, právem a zákonem podložené provedení opatření proti Němců, bohužel ani ze strany sovětských okupačních úřadů nebyla vidět tato snaha. Naopak na straně československých úřadů panoval konsensus: vzít řešení „problému“ do vlastních rukou a využít existující volný prostor k vytvoření fait accompli. Mimoto administrativně technický chas prvních měsíců velice napomáhal exesům. Zde je nutno připomenou, že jen v části republiky obsazené do prosince 1945 americkými jednotkami nebyly divoké odsuny připouštěny.(12) Ty kvetly jen na územích, kde moc měla socialistická trojka - komunisté, národní socialisté a sociální demokraté - bohužel za tichého mlčení strany křesťanů – lidovců. V této době byl hněv Čechů zaměřen proti všem „Němcům“, o nichž se automaticky předpokládalo, že jde o aktivní nacisty. Na mnohá místech následovaly živelné pokusy o násilné vyhánění a vysídlování na kterém se velkou mírou podílely československé vojenské, bezpečnostní a správní orgány (13) K vyostření situace přispělo nejen prohlášení z 11.5.2005, které přednesl jménem vlády Klement Gottwald a které vyzývalo národní výbory k přípravě zajištění německého majetku a jeho následovného zajištění. Od 19.5.1945 mohly národní výbory a správní komise využít ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. definující osoby německé národnosti jako tzv. státně nespolehlivé osoby. První organizované vysídlovací akce souvisely s obsazováním pohraničí československou armádou a příkazy k vyhánění se objevovaly v armádních rozkazech. Tzv. Revoluční gardy, dobrovolnické paramilitantní jednotky podřízené ministerstvu vnitra a poté komisi pro vnitřní bezpečnost při zemských národním výboru v Praze, se velkou mírou podílely na akcích násilného vyhánění Němců, na násilnostech, vraždách a znásilněních s tím spojených. Bez právního podkladu probíhaly snahy o internaci veškerého německého obyvatelstva, včetně žen, děti a starých lidí, ve zvláštních táborech a střediscích a budování táborů (středisek) v nichž bylo obyvatelstvo soustřeďováno k odsunu (před rokem 1946 bych to nazval spíše násilné vyhnání). Majetek byl zabavován před přijetím příslušných dekretů a stejně se postupovalo také v otázce nucených prací. Mimoto existovalo mnoho další opatření, často nařizována místními orgány či jedinci – nošení bílé pásky s N, omezení nákupní doby, návštěvy veřejných míst, zákazy cestování a výrazné omezení potravinových přídělů. Prvním předpisem, který se snažil alespoň vyhánění regulovat byl výnos ministerstva vnitra z 8.6.1945 a poté následovala výzva Komise pro vnitřní národní bezpečnost ZNV v Praze z 14.6.1945 k zastavení všech neorganizovaných odsunových akcí. K 30.6.1945 jsou zrušeny Revoluční gardy. Ve vládě zastávali radikální postoje především komunisté a národní socialisté, kteří se dožadovali rychlého a masového vyhnání Němců. Sociální demokraté a lidovci byli poněkud opatrnější, ale plně se podíleli na realizaci těchto opatření.

K nejrozhodnějším stoupencům a nejagilnějším iniciátorům vyhánění patřil ministr generál Ludvík Svoboda, o čemž svědčí protokoly ze zasedání vlády. Poněkud umírněnější linii zastával ministr vnitra Václav Nosek, avšak jeho podřízení agilnosti přímo překypovali.

Hnacím motorem „divokého odsunu“ bylo ministerstvo vnitra spolu s ministerstvem národní obrany a armádní velení, které již od 15.5.1945 vydávalo svým podřízeným útvarům řádu jednoznačných rozkazů k provedení „evakuace“ Němců, včetně starousedlíků. Armáda byla ke splnění úkolů nasazena s plným vědomím hlavy státu a vlády a na toto pověření nejvyšších státních orgánů se představitelé armády odvolávali. (14)

President republiky Edvard Beneš nestal stranou tomuto dění a byl s událostmi souvisejícími s plošným „vyháněním“ obeznámen a byl o situaci pravidelně informován. U Beneše na prvním místě stalo přesvědčení, že odsun Němců je historickou nutností a státní nezbytností a k tomu směřovalo jeho chování, interně tlumočené názory a veřejné proklamace, které měly značnou váhu a ohlas zejména v době bezprostředně po skončení války. Beneš již 12.5.1945 dál svým projevem z balkonu brněnské radnice najevo svůj postoj k řešení této otázky“Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde v městě Brně s Němci a všemi ostatním Můj program je – a já se tím netajím- že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“Nejpozději 6.6.1945 dal najevo svůj souhlas s uskutečněnými opatřeními a s pokračováním rozsáhlých „evakuaci“ jak se to uvádělo v žargonu armády. Beneš se nikdy neodklonil od základní myšlenky, otázka dalšího setrvání německého obyvatelstva v republice „vyřízená být musí a já jsem přesvědčen, že vyřízená bude „(Plzeň 15.6.1945)" a zbývá pouze jediné řešení „odchod Němců od nás „(Mělník 14.10.1945).(15)

Problematika „divokých odsunů! je právně spojována s hodnocením zákona č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který byl přijat 8.5.1946. Zákon vyslovil beztrestnost pro jednání, jehož účelem bylo přispět k znovunabytí svobody …,a to v době od 30.9.1938 do 28.10.1945, i kdyby se jednalo o trestní čin. Hovoří se zde, že zákon se nemá vztahovat na trestné činy spáchané z důvodů nízkých a nečestných. Kdo se touto problematikou zabývá ví, že velká část zabavování majetku a vyhánění byla z důvodu zištných, nešlo zde ve většině případů o to zajistit majetek nezištně pro rozvoj státu. Těchto činů se dopouštěli, mimo tak zvané „zdivočelé jedince“, především příslušníci Revolučních gard a československé armády a to bez ohledu na hodnost a tak zváni partyzáni, objevující se po obsazení obcí jednotkami Spojenců (mnozí s těchto partyzánů ještě den před tím patřili k hlavním informátorům německé moci). Ústavodárným Národním shromážděním byla 10.7.1947 zřízená zvláštní vyšetřováci komise k vyšetření „všech hromadných zákroků proti Němcům, Maďarům a jiným osobám po 5.květnu 1945“. Jak dopadlo toto vyšetřování je všeobecně známo, řada pachatelů byla sice vyšetřována, většina však vůbec, některé vyšetřování bylo dovedeno až k vynesení rozsudku, zdaleka ne ve všech případech však byli zjištěni a potrestáni konkrétní pachatelé. Pokud byly tresty vynesené, nebyly nikdy adekvátní spáchaným činům a mnozí byli po ukončení řízení vyneseni do vysokých funkcí stranických či státních. (16)
Nutno zde se ještě zmínit, že „divoký odsun“ byl Československem doveden v otázce postavení „německé menšiny“k nastolení takové faktické a právní situace, kterou musela vzít postupimská konference na vědomí. Bylo ve vládě několikrát projednáváno, že západní spojenci nesouhlasí se zahájením hromadného vysídlení Němců před zahájením projednáním na nejvyšší úrovni. Proto vláda zaujímala dvojaké stanovisko. Na jedné straně byl z vnitropolitického ohledu „transfer pod rukou“ akceptován, na druhé straně západním spojencům předkládán jako hotový fakt a to při současné snaze zamlčet s ním spojené excesy a komplikace. A tyto „divoké odsuny“ by byly těžko realizovatelné v plném rozsahu, kdyby zde nebyla součinnost sovětských orgánů v sovětské okupační zóně v Německu a Rakousku.

Tzv. organizovaný transfer do spojeneckých zón započal 25.1.1946. K provedení odsunu byla přijata vládní nařízení a celá řada prováděcích předpisů především ministerstva vnitra a národní obrany. Československá vláda schválila zásady tzv. soustavného odsunu Němců 14.12.1945 a ústřední směrnice k jeho provedení pak konkretizoval oběžník ministerstva vnitra z 31.12.1945. Pravomoci jednotlivých složek armády, které zajišťovaly vlastní transporty, byly konkretizovány směrnicemi MNO z 2.2.1946.(17) Do odsunu měly být zařazeny všechny osoby, které ztratily občanství podle ustanovení ústavního dekretu č. 33/1945Sb. Z odsunu byly vyňaté některé kategorie obyvatel a k tomu byly vydány výnosy ministerstva vnitra, které rozhodovaly o jednotlivých kategoriích osob v konečné instanci. Výše jmenovaný dekret, který upravoval otázku státního občanství, tvořil ústřední bod československé politiky usilující o vyhnání etnických menšin. Dekret ustanovoval, že Němci, kteří získali německou státní příslušnost na základě tehdy platných nacistických zákonů, automaticky ztráceli československé státní občanství. Mimoto stanoval, že „osoby německé národnosti“ rovněž ztratily československou státní příslušnost a to jen tím, že se hlásili k této etnické skupině. Ve smyslu § 6 dekretu presidenta republiky č.5/1945 Sb. byli za Němce považované ty osoby, které se od roku 1929 při jakémkoliv sčítání lidu přihlásily k německé národnosti.(18) Vyňati mohli být jen Němci, kteří spolupracovali s Čechy a nebo Češi, kteří hodnověrně doložili, že jednali pod nátlakem. Sice zde byla možnost zahájit soudní řízení k znovuudělení občanství, ve skutečnosti však odsuzovalo všechny Němce jen na základě jejich etnické identity ke ztrátě občanství, tím ke ztrátě jakýchkoliv práv a k vyhnání. Mimo to oběžník ministerstva vnitra z 24.8.1945 omezoval počet těch , kteří mohou získat československé státní občanství na 200 000 osob. Tím byla také silně omezena možnost návratu a politické rehabilitace antifašistů, kteří se po skončení války chtěli vrátit do republiky. Občanství ztratili také Židé, kteří se kulturně cítili být Němci. Tedy i tito osoby, kterým nacionálně socialistický režim odňal státní občanství a byli pronásledování při shoah, ztratily podruhé právo na domov. Bylo to kruté bezpráví. Tento dekret jasně ukázal nacionalistické cíle československé vlády, bohužel nacionalistické běsnění nezasáhlo jen Němce, ale Chorvaty na Jižní Moravě a Šlonzaky a Poláky na Slezsku. (19) Dekret tak umazal národnostním menšinám v Československu, že jen na základě své kulturní identity, nikoli kvůli svému politickému přesvědčení nejsou v Československu vítány a nemohou očekávat žádnou ochranu svého vlastnictví. Za dva roky na to, poznali Češi, že na základě svého politického přesvědčení nejsou ve své zemi vítaní a nemohou očekávat žádnou ochranu svého života a vlastnictví..

Závěr postupimské konference realizující transfer je v rozporu se zásadami , které si Spojenci zastávali v Norimberku, kde byl transfer označeny jako odporující mezinárodnímu právu. V Postupimi byl však v principu uznán, pokud bude proveden „řádným a humánním způsobem“. S principem politické očisty na jehož zásadách byly prováděna denacifikace nemá politika dekretů nic společného. Zde šlo o etnickou čistku.

Pardubice 2006-12-28,
Franz Chocholatý Gröger – fwgroeger@seznam.cz


Poznámky:
(1) Kuklík, Jan: Československé zákonodárství ve vztahu k Německu a osobám německé národnosti v letech 1940-1948, in Německé menšiny v právních normách 1938-1948, Nakladatelství Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006 s. 163 (dále KUKLÍK)
Bohmann, Alfred: Das Sudetendeuschtum in Zahlen, Sudetendeutscher Rat, München 1950, s. 198-228, s253-272 (BOHMANN)
Wilhelm, Cornelia:Denacifikační politika Spojenců v Německu jako model?, in Německé menšiny v právních normách 1938-1948, Nakladatelství Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006 s.348 (dále WILHELM)
(2) (BOHMANN) s.202
(3) (KUKLÍK) s. 157
(4) Seznam obcí a okresů republiky česko-slovenské, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, Státní úřad statistický, Praha 1939
(5) (WILHELM) s.355
(6) (WILHELM) s.355-356
(7) Václav, Houžvička: « S ODSUNEM NĚMCŮ PŘIŠLI BRITOVÉ, http://www.reflex.cz/Clanek24866.html
(8) Tomáš, Krystlík:Třetí republika - národně socialistický stát 1945-1948, http://www.cs-magazin.com/, prosinec 2006
(9) Vondrová, Jitka, Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945. Dokumenty, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1994, dokument č. 130, s. 264-265 (dále DOKUMENTY)
Chocholatý, František, / Chocholatý Gröger, Franz: Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků , diplomová práce VŠP Hradec Králové, 4.7.1997
(10) (DOKUMENTY) dokument č. 148, s.303- 308
(11) Chocholatý, František, /Chocholatý Gröger, Franz: Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků , diplomová práce VŠP Hradec Králové, 4.7.1997
(12) (WILHELM) s.357
(13) (KUKLÍK) s. 155
Staněk , Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947, Academia, Naše Vojsko, Praha 1991, s.57, 58, 60-63
(14) Staněk, Tomáš – Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? 1.část: Předpoklady a vývoj do konce května 1945, in: Soudobé dějiny 3 –4/2005 Komplex odsunu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005 s. 465-533, k otázce úlohy státní moci s.476-479
Staněk, Tomáš – Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? 2.část: ‚Československá armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legalizuje in: Soudobé dějiny 1–2/2006, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006 s. 13-49
(15) Chocholatý Gröger, Franz: 60. let od konce války - květen - srpen 1945 krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování Němců23.04.2005Protektorát, Sudety, staré názvy, historie www.bruntal.net
(16) Staněk Tomáš, Persekuce 1945, Praha 1996, ISBN 80-85241-99-4
Staněk , Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity 41/2005, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005
(KUKLÍK) s. 159
(17) Staněk , Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947, Academia, Naše Vojsko, Praha 1991, s.112-113, 170
(KUKLÍK) s. 163-165
(18) Dekrety presidenta republiky 1940-1945 Dokumenty I a II, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1995
Dekret č. 5/1945 Sb.z 19.5.1945 (KUKLÍK) dokument 3, s. 175-181
Ústavní dekret č. presidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2.8.1945 (KUKLÍK( dokument 8, s. 205- 208
(19) Chocholatý Gröger, Franz: Rok 1945 na Hřebečsku 19.11.2006 Z historie (regionu)
Chocholatý Gröger, Franz: NÁRODNOSTNÍ MAPA JIŽNÍ MORAVY V LETECH 1918 – 193816.11.2006Z historie (regionu)
Chocholatý Gröger, Franz: ŠLONZACI A VOLKSLISTA17.06.2005 Z historie regionu
Totéž na www.cs-magazin.com
Brandes, Detlef, Cesta k vyhnání, Prostor, Praha 2002

Respekt? No respect!



Ti z vás, kteří se nesmějí jen vrcholu českého humoru, tedy vyprávění Vladimíra Menšíka o tom, "jak to hovno svítilo", ale znají i amerického komika Rodney Dangerfielda http://en.wikipedia.org/wiki/Rodney_Dangerfield s jeho pokřikem "No respect! No respect!" asi chápou, o čem je název tohoto článku. Ostatní si to nechte vysvětlit.

Můj blog http://hedvicek.blog.respekt.cz byl dneškem oficiálně zrušen - zatím tam tedy je, ale už k němu nemám přístup a nemohu tam nic změnit. Dle sdělení administrátora blogu Aleše Balcara je v e-mailu z 27.12.2006, 12:26, s předmětem: "Ross Hedvicek na blog.respekt.cz" rozeslaného „To: undisclosed-recipients“: „Dobrý den, musím Vám bohužel sdělit, že Ross Hedvíček byl natrvalo vyřazen že seznamu bloggerů na blog.respekt.cz a nebude mu umožněno dále na tomto blogu publikovat. Důvodem je hrubé porušování kodexu bloggera, k jehož dodržování se každý autor zavázal. Podrobné vysvětlení naleznete zde: http://javurek.blog.respekt.cz/c/1343/Proc-uz-tu-nenajdete-blog-Rosse-Hedvicka.html“.

V poněkud zmateném článku a neumělém pokusu mne očernit další administrátor blogu Respektu Adam Javůrek mne obviňuje že špatného chování, rozvracení státu světové socialistické soustavy a snižování vážnosti ČSSR v zahraničí. Špatné chování popírám, k rozvracení a snižování vážnosti ČSSR se přiznávám. Původně se mne snažil technicky nepříliš zdatný Adam Javůrek obvinit i z podvodu se zvyšováním karmy (tabulka hodnocení čtenáři), ale už od toho pomalu vycouvává, protože mu už kdosi vysvětlil, že to není technický možné. Tahle lež mu nevyšla, takže teď už jen nesouvisle blekotá cosi o mém "chování". Koukněte se do diskuse pod jeho článkem. Jen kvůli tomu, že píše o mně, bude mít nejčtenější článek! - jinak by jeho "blog" nikdo nečetl! To se to jezdí po emigrantských zádech, co, vy paskřivci?

Zda se být víc než jasné, že mladiství administrátoři dostali tento krok nařízen "shora“ a je jen projevem přituhujícího klimatu ve svobodě projevu v ČR a - proč se vyhýbat tomu slovu? - projevem jasné cenzury v Respektu (ó, Šimecko, Šimecko, i tvůj komunistický tatínek by se za tebe styděl!). Blog Respektu se tím náramně zavděčil hlavně internetové komunistické luze, proti které administrátoři Respektu (na rozdíl od blogu SME) odmítali od začátku zasahovat. Zřejmě také nařízení shora. Příklad spokojeného českého neokomunisty v diskusi je zde: „Díky za administrátorsky zásah. Blog pana Hedvička jsem nečetl. Ale i podle jeho reakci (a reakcí jeho čtenářů) na tento článek jsem opravdu rád, že byl jeho blog zde zrušen. Děkuji. 27.12.2006 18:55:18, Aleš

Na což jsem reagoval já: „Díky za administrátorsky zásah? Tenhleten Aleš je krásným případem žádoucího čtenáře blogu Respektu: ´Hedvička jsem nečetl, ale jsem rád že byl zrušen.´ Může někdo říci něco horšího? ´Žádného žida jsem neznal, ale jsem rád, že jich bylo v Auschwitzu šest miliónů zplynováno?´ Chápete, milí čeští pseudointelektuálové? Na to jste cinkali klíči jako blázni? Obyčejný fašismus? 27.12.2006 19:04:57, Ross Hedvíček

Takže, tak to je, milí čtenáři. Na blogu Respektu zavládla cenzura a obyčejný fašismus.


Přidejte si do svých bookmarks níže uvedené adresy: Mé blogovaci snahy pokračují na adrese http://cs-club.blogspot.com, příležitostně i na slovenském blogu http://hedvicek.blog.sme.sk (pokud nedostanou nařízeno mne taky vyhodit - používají stejný server jako Respekt).

Většina mých článku se také vyskytuje v CS-magazínu - nejlepší internetový magazín vůbec (operovaný ze zahraničí, tudíž nepodléhá české cenzuře). Moje články jsou na adrese http://www.cs-magazin.com/seznam/seznam.php?v=H, nejnovější číslo CS-magazínu je vždy na adrese http://www.cs-magazín.com
Zachovejte mi přízeň.

Chtěl bych tímto popřát vše nejlepší k Vánocům a do Nového roku všem přátelům, známým a čtenářům internetového CS-magazínu http://www.cs-magazin.com . Přátelům, známým a čtenářům internetového CS-magazínu žijícím v České republice nebo na Slovensku navíc přeji, aby už brzo vládla v jejich zemích spravedlnost, demokracie a prosperita.

Rosťa Hedvíček, Florida, USA

Tuesday, December 26, 2006

Svědectví Emila Breuera


Dopoledne 9. května 1945 vtáhli do Liberce Rusové. Kolem poledne bombardovala sovětská letadla bezdůvodně město a z palubních zbraní ostřelovala chodce na ulicích a kolony uprchlíků. Ruští vojáci vnikali do domů a plundrovali obchody a byty.

Rabování se zejména účastnili mezitím přibyvší Češi. Nákladními auty jezdili od vily k vile obyvatelům vyhrožovali zbraněmi a brali vše, co považovali za cenné. Členové českých Revolučních gard (RG) zastavovali na ulici Němce jdoucí do práce a z práce a okrádali je o vše cenné - hodinky, šperky a podobně, bili je a dílem je zavírali po sklepích, nebo někam odvlékali. Občas museli svléknout boty, ponožky, punčochy, odevzdat je a dál pokračovat bosky.

Koncem května byli v 7 hodin ráno byli všichni kolemjdoucí na Soukenném náměstí (Reichenberger Tuchplatz, Gottwaldovo nám.) zadrženi, jedoucí v tramvaji vyhnáni ven, okradeni o boty, ponožky a punčochy, muži postaveni ke zdi a dva zastřeleni. Dalšímu krveprolití zabránil sovětský plukovník, který Čechům jejich akci zatrhl.

Němci museli hloubit masové hroby a ty pak zahazovat. Přes tisíc mužů bylo z Jablonce nad Nisou vyhnáno na několikadenní hladový pochod, někteří při něm vysílením a hlady zemřeli v silničních příkopech.

Dva ruští důstojníci s tlumočníkem mne 24. května v bytě zatkli. S jinými Němci jsem byl zavřen v ruském oddělení liberecké policejního věznice. Následujícího dne velmi brzo ráno jsme museli pochodovat do Radčic. Tam jsme byli krátce vyslechnuti jedním ruským majorem a kolem poledne propuštěni.

7. června mi prohledali byt členové Revolučních gard, odvlekli mne, strčili do auta a odvezli do svého úřadu v Jablonecké třídě 22 (Gablonzer Straße) Sotva se za mnou zavřely dveře místnosti, začali mne dva muži bít pěstmi do tváře, přičemž mi strhli brýle a urazili kus zubní protézy. Pak mne , šedesátiletého muže bili pendreky a býkovci přes hlavu a horní část těla. Při strhávání mé kravaty mne málem uškrtili. Každá otázka vyšetřujícího dr. Rokose byla doprovázena bitím. Stenotypistce připadalo bití k smíchu. Když po mně žádali, abych prozradil jména werwolfů, musel jsem si svléknout boty a lehnout na stůl a mučící nástroje mi přitom zpracovávaly záda a chodidla. Protože jsem nikoho z werwolfů neznal, nemohl jsem prozradit žádné jméno. Mučení skončilo s pohrůžkou, že když jim ona jména do 8 hodin dne následujícího neřeknu, bude celá moje rodina před mnou zastřelena. Pak mne srazili dolů se schodů do sklepa, kde mne zcela vyčerpaného zavřeli mezi podobné spolutrpící.

Ve sklepě bylo mnoho lidí po těžkém mučení. Dennodenně vždy některé z nich vytáhli a mučili je přímo v prostoru před sklepem, kde jsme byli zavřeni. Tak strašně, že se vraceli celí zborcení krví a polomrtví. Ani váleční invalidé nebyli ušetřeni. Ve dvou sklepích bylo zavřeno přes 50 osob, mezi nimi i dvě ženy. Nebylo tolik místa, aby všichni mohli spát na podlaze najednou. Museli jsme spát na směny.

10. června odpoledne byl zvenčí přitažen do prostoru před sklepy lékař, primář Libereckých johannitářů dr. Fritz Werner. Skrz dveře jsme slyšeli každé slovo z jeho výslechu, někteří vězni byli před něj předvedeni. Naslouchali jsme jeho výkřikům bolesti, jeho úpěnlivým prosbám, ale mučení nepřestalo. Pokud omdlel, byl polit studenou vodou a mučili jej dál. Až jeho výkřiky ztichly - navždy. V ohledacím protokolu je uvedeno, že zemřel na následky zhmoždění mozku, v úmrtním listě jako příčina smrti byla mozková mrtvice.

13. června byli téměř všichni věznění podrobeni krátkým výslechům a rozděleni do malých skupin. S 21 dalšími nás dopravili do budovy libereckého krajského soudu. Zcela vysvlečeni jsme museli líbat rozbitý Hitlerův obraz a hodiny klečet ve studené chodbě se zdviženýma rukama. Mezitím nás pochopové bili svazky z ocelových drátů, pendreky a býkovci. Poté nás nahnali do cel. Úplně vyčerpáni jsme klesli na podlahu a usnuli. Ale za chvíli nás z cel vytáhli a nutili nás, abychom se bili navzájem býkovci.

Noc za nocí byli takto do věznice dodáváni noví a noví Němci a stejným způsobem mučeni. V naší cele určené pro pět mužů bylo brzo 9 a později 20 lidí. Konečně jsme dostali deky na přikrytí a slamníky. Denně jsme dostávali: řídkou polévku, kávovou náhražku a 150 g chleba. Bylo to málo a značně nás to oslabovalo, úbytek na váze činil i 30 kg za několik málo týdnů. Bohatě jsme byli zásobováni pouze fackami a ranami. I tzv. vycházky na vězeňském dvoře doprovázelo bití. Jakékoliv pochybení bylo vítanou záminkou k mučení. O nedělích se mučení zúčastnili kromě dozorců také členové RG.

V druhé polovině srpna bylo v polévce občas něco k nalezení a příděl se zvýšil na 250 g chleba denně. Pro některé již bylo pozdě - zemřeli následkem vyčerpání, hladu a nedostatečné lékařské péče. Mne vězení tak zeslabilo, že to snad byl důvod mého propuštění 19. listopadu. Byl jsem přikázán do pracovního tábora. Krátká cesta z vězení do lágru byla málem nad mé síly. Zde bylo více jídla, také vpašovávaného rodinnými příslušníky a solidárně sdíleného, mohl jsem se pohybovat na čerstvém vzduchu, na sluníčku, takže jsem poněkud nabral sílu. Za několik dní jsem musel, stáří nestáří, nastoupit do práce. Na různých pracovištích se občas vyskytovalo něco navíc k snědku. Mučilo se ve velkém jen v létě 1945. Později v lágrech a na pracovištích k němu docházelo jen ojediněle.

Po téměř 14 měsících věznění, 24. července 1946 jsem byl podroben prvnímu a poslednímu regulérnímu výslechu v policejním ředitelství v Liberci. Dne 30. října jsem obdržel žalobu na základě retribučního dekretu a předvolán jsem byl na 21. listopad ke stání před lidový soud. Můj obhájce ex offo se mnou ani nenavázal spojení a podle mého dohadu nebyl ani u soudního procesu přítomen. Po sečtení měsíců a dnů mého vězení (17,5) se odebral soud k poradě a odsoudil mne k těžkému žaláři na 17 měsíců. Celé stání trvalo ani ne deset minut. Protože jsem byl předveden z lágru, byl jsem do něj opět vsazen, místo toho, abych se mohl odebrat k rodině.

Moje žena bydlela s dvěma mladšími dcerami a vnukem, starší už byla odsunuta, protože se ke konci války nezdržovala v Liberci, v malém bytě, do kterého se po rozkradení bytového zařízení, včetně mé obrovské knihovny byla nucena přestěhovat. Museli v ČSR zůstat, protože Američané do své zóny nepřijímali neúplné rodiny bez živitele.

V roce 1947 se podmínky v lágru zřetelně zlepšily, počet internovaných klesl a každý už měl svou postel. Po rozpuštění národních soudů jsme změnili přes noc status z vězňů na vysídlence. Ale ostnatý drát kolem tábora zůstal, zmizely jen zábrany mezi jednotlivými baráky v lágru. Mohli jsme se v rámci lágru vzájemně navštěvovat. Zlepšilo se jídlo, dostali jsme i pracovní oblečení. Zdvihli nám i podíl ze mzdy, který jsme si mohli ponechat, z 2 na 10 Kčs denně.

Podmínky v lágru se zhoršily a zpřísnily opět v prosinci 1947, ještě horší to pak bylo po uchopení moci komunisty v únoru 1948. Začalo se opět soudit podle retribučních zákonů a všechny Němce, kteří byli v roce 1947 po jeden a půlročním vězení propuštěni bez soudního procesu, znovu zavřeli a odsoudili minimálně na pět roků do vězení. I Němci v předchozích soudních procesech osvobození se dostali do vězení a byli taktéž tvrdě odsouzeni. Ba dokonce i již odsouzení stanuli znova před soudy, které jim vyměřily přísnější trest. Tentokráte trpěli i Češi: ze smíšených rodin, advokáti Němců, kteří je účinně obhajovali před národními soudy, byli okamžitě vyhozeni ze svých míst, čeští svědci, kteří vypovídali ve prospěch Němců opět vyšetřováni.

V tomto okamžiku nabídla státní správa Němcům v lágru i zbývajícím mimo tábory možnost vysídlení na vlastní náklady: za dopravu za osobu na státní hranici 1000 Kč od Němce z lágru, mimo lágr 1500 Kč. Po prvních vynesených tvrdých rozsudcích národních soudů všichni nahlédli, že zřejmě bude nejlepší československé peklo co nejrychleji opustit. Za mne a moji rodinu jsme museli zaplatit 6500 Kčs dopravného. Neměli jsme na to, ale přátelé se složili. 27. května 1948 jsme překročili hranice americké zóny.

Co se deje v Ceskem rodeu?


Byl mi emailem poslan dotaz, zdali vim, proc pry zkratka CR znamena Ceske rodeo. Me vysvetleni bylo, ze je to kdyz nekolik volu (nekdy jsou to byci, ale v kazdem pripade je to druh dobytka) divoce beha sem a tam v ohrade a par zoufalcu se je snazi zkrotit a dokonce na nich jezdit. Mezi tim vsim pobiha par klaunu, kteri se snazi odlakat pozornost publika od tech dobytku. Tedy zabava prinejmensim pochybna a predem urcena k neuspechu. Tak tedy funguje rodeo u nas - nevim proc by to v Cesku melo byt jinak.

Vaclav Klaus, puvodne druhorady kagebacky asset s ambicemi daleko presahujicimi jeho schopnosti, a taktez jeden z vyseuvedenych zivocichu divoce okolo sebe kopajicich ve zminenem rodeu zase jednou zapomel, ze je pouze titularni hlavou statu a ne diktatorem stylu Idi Amin Dada a opet celemu svetu dokazal, ze je osel, kdyz pravil 21. prosince 2006 k Topolankovu navrhu nove vlady: "Nemohu si odpustit jednu vetu k jedne osobe v tom navrhu vlady. Ja musim rici, ze i z duvodu velmi krehkych vztahu s Rakouskem nemohu pochopit, ze by predseda vlady mohl povazovat za vhodne, aby funkci ministra zahranici vykonaval jim navrzeny Karel Schwarzenberg. "

Tak jako nechapu, cim se mohl Karel Schwarzenberg diskvalifikovat, stejne tak nechapu cim se dosavadni ministri zahranicnich veci kvalifikovali na tuto funkci. Ceska republika (ci predchozi Ceskoslovensko) nemela od dob Jana Masaryka kvalifikovaneho ministra zahranici. Za predlistopadovych komunistu byl ceskoslovenskym ministrem zahranici Andrej Gromyko a Bohus Chnoupek mu nosil aktovku se spisy, za polistopadovych komunistu se tam jeste nevyskytla jedina kvalifikovana osoba, pocinaje agentem StB v Indonesii Dienstbierem, agentem StB Kato Kavanem, pres Rudeho Cyrila Svobodu az k neschopnemu Vondrovu diteti. Ze by se Schwarzenberg znelibil nedostatecnou pripadne zadnou spolupraci s StB? Ale fuj!

Dalsi drobnost, ktera mne zaujala, byl rozhovor Vaclava Havla s Renatou Kalenskou v New Yorku. Vaclav Havel si v poslednich dvaceti letech udelal z pitomosti uplnou franchise a ani ted nedoslo k vyboceni ze standartu. Renata Kalenska se otazala velmi primocare: "Zpatky k Americe - umel byste tu zit natrvalo?" a potroubly Pidizvejk odpovida: "Ne. Nikdy jsem ten umysl nemel ani jsem o tom nepremyslel. Ja nejsem clovek, ktery by umel ci chtel zit v exilu." Dovolte, abych to rozpitval: Podle Havla, kdyz Cech zije trvale v Americe - pak tam zije v exilu! 600 tisic byvalych Cechu od Texasu po Illinois rozhodne nejsou exulanti, dalsich 200 tisic byvalych Cechu poslednich padesati let - to taky nejsou zadni exulanti. My jsme Americani, ty jeden hloupej Vasku!

A nebo ze by staricky cesky mocnar myslel temi exulanty tech 250 tisic ceskych ilegalu poslednich 17 let? Takze ty matozne postavicky mopujici Wal-marty po pulnoci, neschopne naucit se anglicky, to jsou EXULANTI???? A pred cim jako utikaji, kdyz tam vsechno mate, vsechno je tam lepsi nez v Americe a mate tam tu lepsi svobodu nez v USA?

A poslednim cislem ceskeho rodea a rovnez ukazkovym exemplarem ceskeho dobytka je zprava o tom, ze Vladimiru Hucinovi, o jehoz pravu povazovat se za politickeho vezne za obou komunistickych rezimu (pred i po sametu) snad nikdo nepochybuje, bylo "pozastaveno az do vyreseni pripadu s Prochazkou clenstvi v KPV" - Konfederaci polepsenych veznu (drive Konfederace politickych veznu). Dle mych zprav tak bylo ucineno v rozporu s platnymi stanovami (nebyli pritomni zastupci domovske pobocky) a bylo to iniciovano znamou poslusnou a pro-rezimni predesedkyni KPV CR MUDr. Nadezdou Kavalirovou. Proti hlasoval (jako jeden ze dvou) clen vedeni KPV CR Jan Benes, ktery by dle meho nazoru mel z vedeni rezignovat a po odstraneni soucasneho "pro-rezimniho" vedeni MUDr. Kavalirove sam kandidovat na funkci predsedy KPV. V soucasne dobe pusobi Konfederace polepsenych veznu jen jako loutky v rukou BIS a delaji podobny dojem jako predlistopadova Strana lidova v Narodni fronte.

Rodeo je hlucna a smradlava zalezitost - same hykani a buceni, pach kravincu je vsude. I v Ceskem rodeu je to stejne. Takze co muzeme cekat na pristim rodeu? Mozna Vojtecha Filipa coby predsedu ceske vlady? Proc ne? Kdyz je vsechno tohle ostatni mozne?

Sunday, December 24, 2006

Rok 1945 na Hřebečsku


Franz Chocholatý-Gröger

S květnovými dny roku 1945 začaly intenzivní akce vedoucí k urychlenému vyčištění prostoru Hřebečska od německého obyvatelstva v rámci národní očisty a „vylikvidování Němců”, řečeno známým projevem prezidenta Beneše v Brně: „Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde ve městě Brně s Němci a všemi ostatními“ (Potlesk.) „Můj program je – a já se tím netajím - že otázku německou musíme v republice vylikvidovat” (1). Hlavní roli v těchto aktivitách v oblasti Hřebečska přejaly jednotky československé armády a partyzánské skupiny. Oblast pod Orlickými horami byla polem působnosti partyzánů ze svazku “VÁCLAVÍK”. Velitelem svazku byl Jan Ptáčník (krycí jméno Václavík), majitel likérky v Kuklenách (nyní součást Hradce Králové). Ptáčník prý získal napojení k jednotkám Rudé armády, kolem něhož se vytvářel štáb koordinující činnost aktivně působících nebo právě vznikajících partyzánských jednotek. Měl v polovině května obdržet „ústní pokyny” od generála Ludvíka Svobody, ministra vnitra Václava Noska a prý také od předsedy vlády Z. Fierlingra k zahájení „vyčišťovacích” operací ve východních a severovýchodních Čechách, tedy i v Hřebečsku (2). Oddíly obou brigád (Brodecký – velitel por. Josef Hýbl-Brodecký s Hejtman/Kapitán – velitel npor. Josef Misař) se pohybovaly od severních Čech až k Hřebečsku (Zábřežsko, resp. Svitavsko). Jednotky byly sice podřízené vojenskému velení Alex v Hradci Králové v čele s gen. Zdeňkem Novákem (ten vydal 15. 5. 1945 rozkaz k obsazení pohraničních terénů s dovětkem „všechny Němce vykažte z historických území”),.ale oddíly podnikaly své akce většinou samostatně (3).

Postup těchto jednotek se vyznačoval nemalou tvrdostí, domovní prohlídky a internace probíhaly velmi nekompromisně, docházelo k častým krádežím , drancování a k „tvrdému trestání”. Ve svazku Václavík bylo 4000-5000 mužů a k dispozici byl i obrněný vlak. Svazek působil až do druhé poloviny června a usměrňování činnosti znamenalo pro velitele pravidelných jednotek nelehký úkol a místní správní orgány a bezpečnostní složky byly více méně pouhými nástroji „partyzánské zvůle”. Vysídlování prováděly zpočátku tyto partyzánské formace ve spolupráci s místními orgány, po nich převzali vedoucí roli při těchto aktivitách provázenými častými excesy vojáci spadající pod velení 14. divize.

Do oblasti Lanškrounska zasahovaly aktivity jednotlivých rot I.-III. praporu 30. pěšího pluku s velitelstvím v Ústí nad Orlicí. K odsunu obyvatelstva z území Čech a Moravy byla, v důsledku přísnějšího postoje velitelů Rudé armády a polské armády po jejich záboru Dolního a Horního Slezska, využita odsunová trasa po železnici v severozápadním směru. K tomu bylo vydán 12. června 4. oddělením MNO výnos o „vystěhování” německého obyvatelstva „organizovaně, v menších skupinách” a bylo stanoveno, že k odsunu z Moravy a ze severovýchodních Čech se nemají převážet přímo přes hranice v pásmu obsazeném Poláky, ale po domluvě s železničním traťovým velitelstvím v Olomouci a v Hradci Králové přepravovat z 3. vojenské oblasti do Děčína a pak do Drážďan a z prostoru II. sboru do Teplic-Šenova a pak do Saské Kamenice.

Hrůzných rozměrů dosáhla akce příslušníků brigády Brodecký pod velením por. Josefa Hýbla-Brodeckého. Prvním poválečným předsedou revolučního národního výboru s působností na celý okres se stal Josef Hrbáček, majitel mlýna a pily ve Výprachticích, účastník odboje. Po osvobození města je zde umístěna vojenská posádka pod vedením por. Jiřího Weniga, kterou tvořili příslušníci brigády Brodecký a 17. května 1945 sem dorazil por. Josef Hýbl-Brodecký s rotou z Těchonína. Součástí tohoto seskupení byla tzv. tankočeta, ve skutečnosti popravčí četa.

Ihned jsou shromažďováni na lanškrounském náměstí všichni muži německé národnosti z města a okolí. Jsou nuceni chodit v průvodu s portrétem Hitlera, musí provádět různá „prostná”, stát dlouho se zdviženýma rukama a přitom jsou surově biti, tlučeni, týráni a někteří vhazováni do požární nádrže. Je svolán „lidový tribunál”, v němž zasedli mimo jiné por. Josef Hýbl-Brodecký a Josef Hrabáček. Jména ostatních přísedících soudu jsou známa ze zprávy č. 18 (výpověď Juliuse Friedela z 22. 2. 1951). Bez jakýkoliv důkazů jsou muži trestáni brutálním bitím a smrtí. Zahynulo 24 osob: 13-14 bylo zastřeleno a oběšeno před radnicí, sedm na dalších místech a u tří nebylo možno cizí zavinění vyloučit, druhého dne byli popraveni další tři muži. Celkový počet obětí razie dosáhl počtu 27. Aktivita soudců byla přerušena požárem domu, který zapálila jedna žena přihlížející exekucím a která poté spáchala sebevraždu (4).

Následovaly domovní prohlídky , drancování, a násilnosti a to vše umocňovalo atmosféru strachu. S uvězněnými muži byla krutě nakládáno a někteří skončili na pracích v SSSR. Velitel Josef Hýbl-Brodecký požadoval pro své partyzány 10% ze získané kořisti (4). Z té doby se zachovala také fotografie zachycující českého poetu Vítězslava Nezvala v rozhovoru s aktéry tohoto masakru (5).

Co k tomu jen říci. Jen málo bylo Čechů, kteří byť jen slovem upozornili na tyto nepravosti. Fotit se s vrahy mělo cenu zlata. Prezidentův poradce dr. Prokop Drtina přednáší svůj projev na prvním slavnostním sjezdu národních (či lépe řečeno nacionálních) socialistů v sále Lucerny. V ten den, kdy Češi páchají zvěrstva na Němcích v Lanškrouně, vyzývá: „Prvním úkolem při zakládání nového života: vyčistit republiku celou a úplně od Němců… Abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti…”

Německé zdroje hovoří o několika násilně usmrcených lidech ve městě a okolí a větším množství sebevražd. Hovoří se také o sedmi obětech partyzánských akcí v obcích Čenkovice, Orličky, Třebovice a Žichlínek. Jsou zde i zprávy o hromadném hrobu nedaleko Lanškrouna. Začátkem července 1945 bylo vysídleno z regionu kolem 1500 Němců (6).

V moravské části Hřebečska, v oblasti Moravské Třebové a Svitav byla situace v květnu a červnu 1945 v důsledku velké koncentrace německých civilistů a vojáků značně nepřehledná a to i v případě organizování správními orgány. V Moravské Třebové a okolí působily partyzánské oddíly Hrom (vel. Jaroslav Pavliš), Čagan (vel. Václav Komenda) a Jermak (vel. Ladislav Měřil) a zpočátku také vojáci 1. čs. armádního sboru a později také příslušníci „revolučních” útvarů podřízených velení 30. pěšího pluku (I. prapor - vel. mjr. Říha, velitelství Lanškroun, III. prapor - vel. pplk. J. Říha , velitelství Vysoké Mýto, náhradní prapor - velitel mjr. Truhlář) (7).

Do funkce posádkového velitele byl s podporou NKVD dosazen Jaroslav Pavliš a jeho bratr Bohuslav, kteří se stali se skupinou jim oddaných ozbrojenců v počtu 70 mužů neomezenými pány města. Bylo zde v průběhu května zabito několik Němců, o život přišlo nejméně 20 osob a bylo zaznamenáno několik sebevražd. Zvláště tvrdě s Němci zacházeli vojáci z jednotek 30. pěšího pluku pod velením por. Svobody a štkpt. Jaroslava Bešťáka. Ten si pozici posádkového velitele upevnil po zatčení bratří Pavlišů v polovině června (8). Bešťákovi vojáci zajišťovali podezřelé osoby, nezřídka je týrali a dopouštěli se krádeží a dalších trestných činů. Organizovali také přesuny Němců do jiných oblastí na práci. Bešťák byl později převelen a údajně vyšetřován vojenskými orgány.

K další tragické události došlo ve dnech 9.-11. 5. 1945 , kdy 22 Němců z Městečka Trnávky a obcí Borová a Lázy přišlo tragicky o život. Dne 9.5. byla na dvoře svého statků zastřelena selka dvěma příslušníky RG, 10. 5. při střelbě na jednoho z internovaných Němců ze Schupplerova hostince, který se dal na útěk, bylo zasaženo auto rudoarmějců. Na základě toho byli Němci, kteří byli v hostinci, vyvedeni a 14 jich bylo zastřeleno na dvoře hostince. Mezi zastřelenými byl i bývalý sudetoněmecký poslanec dr. Franz Hodina. V noci z 10. na 11. 5. uhořeli ve stodole manželé Hegerovi se synem po požáru založeného rudoarmějci a 11. 5. byl zastřelen lesník v márnici hřbitova a kominík na cestě do Lázu. Na událostech měli aktivní účast také místní tzv. rudí gardisté, jejichž jména jsou známa (9).

Ve Svitavách vyslýchali, podobně jako na jiných místech, příslušníci NKVD, probíhaly „razie” za účasti československé armády a mužů ze strážního oddílu por. Čápa z Litomyšle. Podle některých pramenů zahynulo do konce května 153 osob, z toho 90 sebevražd, 2 vraždy, 16 úmrtí následkem střelby a 35 zemřelých za „záhadných okolnosti”. Velmi zvláštní poměry panovaly v místních táborových zařízeních, jejichž správcem byl Emil Milford, do čela Úřadu pro Němce se dostal v minulosti sedmnáctkrát soudně trestaný Karel Haas. V červnu se důstojnici 30. pěšího pluku pokusili vynutit odsun Němců z města, ale akci se nepodařilo provést. Přesto bylo do konce srpna odsunuto ze Svitavska kolem 10 500 osob. Armádní zdroje uvádějí , že z prostoru Litomyšlska, Poličska a Lanškrounska bylo v rámci „živelného odsunu” evakuováno přes území 1. vojenské oblasti téměř 5600 německých mužů, žen a dětí (10).

Poslední oblast Hřebečska, Zábřežsko opanovaly v květnu skupiny svazku Václavík, v Mohelnici pak členové partyzánské družiny Rikitan-Pepa (vel. Josef Novák), kteří působily ve vzniklé Národní gardě. Jejich činnost (vyrabování skladu a vražda jednoho z majitelů fy bratří Rafeldů v Mohelnici) byla šetřena policií. Osudy některých aktérů událostí v květnu až červenci 1945 spojených především s činností svazku Václavík jsou velmi zajímavé.

Poručík (dosáhl hodnosti štábní kapitán) Josef Hýbl-Brodecký, za odbojovou činnost obdržel vysoká československá vyznamenání, vstoupil do KSČ, znal se s mnoho prominenty mimo jiné s Augustinem Schrammem, pracoval v ústřední partyzánské organizaci, kde zastával funkci předsedy branné komise, v únoru 1948 se jako významný činitel Svazu českých partyzánů podílel na státním převratu. Působil po určitou dobu jako vedoucí sekretariátu náměstka ministra obrany. Jeho pozdější údajná sebevražda je stále záhadou.

Jan Ptáčník–Václavík – již v květnu 1945 se někteří armádní činitele vyjadřovali o jeho profilu i partyzánské činnost dost nelichotivě, po válce dělal kariéru, patřil ke zdatným podnikatelům, po únoru 1948 vzniklo podezření, že spolupracoval s Němci a byl odsouzen na čtyři roky do vězení. Začátkem 50. Let byly v souvislosti s bojem ve stranických špičkách otevřeny některé „partyzánské věci” a byly využívány k vystupňování perzekuci proti účastníků nekomunistického odboje.

Josef Hrabáček (1896-1972), před válkou člen živnostenské strany,po válce národně socialistické strany, před rokem 1948 se dostal do sporu s komunisty, 1950 zatčen a v říjnu 1950 odsouzen Státním soudem a v březnu 1951 Nejvyšším soudem za zločiny velezrady a vyzvědačství na 22 let, 1964 propuštěn a 1990 rehabilitován (11).

Jak z předchozího vyplývá nebyly akce tzv. divokého odsunu „akcemi samozvaných bojůvek a části Revolučních gard, které si zaslouží kritické odsouzení. Šlo o zdivočelou lůzu, která neměla k podobným akcím oprávnění a využívala nepřítomnosti státní moci“, jak uvádí VÁCLAV HOUŽVIČKA ze Sociologického ústavu AV ČR v článku S odsunem přišli Britové v časopise Reflex, nýbrž aktivitami čs. vlády prováděnými československou armádou pod přímým velením gen. Ludvíka Svobody (12). Má sice pravdu, že „od roku 1946 byli někteří z nich souzeni, ale po komunistickém převratu v roce 1948 vyznělo jejich pronásledování do ztracena”. Ne však jen zásluhou KSČ , ale především platností zákona č. 115/1946 Sb.

Dne 15. května se zabývala vojenská rada při předsednictvu vlády výstavbou a úkoly branné moci. V souvislosti s posláním jednotek 1. čs. armády bylo stanoveno, že mají vyčistit pohraniční území od Němců a Maďarů. Téhož dne vydalo velitelství Alex rozkaz k „vojenskému obsazení Sudet” a „k vyčištění” území. Vláda již s vědomím již prováděných vysidlovacích akcí pověřila ministry vnitra, zahraničí a národní obrany vypracováním vládního usnesení k otázce transferu a vnitřní kolonizací území. Dne 6. 6. 1945 na poradě presidenta Beneše s nejvyššími vojenskými činiteli sdělil ministr obrany gen. Ludvík Svoboda , že byly vydány příkazy k „likvidaci” německých jazykových ostrovů (Jihlavsko, Svitavsko, resp. Hřebečsko). Beneš vyslovil s tímto souhlas s výhradou, „že se nebude zasahovat do zóny britské a americké”, a na schůzích vlády 2. 7. a 8. 6. se referovalo, že sovětští armádní představitelé mají k přesunům Němců do jejich zóny vstřícný souhlas (13). Spolu s projevy prezidenta, národně socialistických politiků a komunistů byla otevřena stavidla ke splnění Benešova snu o národním státě a o národně socialistické revoluci.

Překrucování faktů i zjevné lži politiků o násilném vyhánění patří stále k českému výkladu dějin. Násilné vyhánění nelze popřít. Jde zde o to, že to nebyl divoký odsud, bylo to státem řízené a státními orgány prováděné násilné vyhnání. Je-li trestné popírání holocaustu, mělo by rovněž platit za trestné popírání násilného vyhánění obyvatelstva před 25. 1.1946.


Poznámky:
(1) Beneš Edvard : Odsun Němců z Československa, Praha 1996, s. 139
(2) Staněk Tomáš: Povalečné “excesy”v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešit 41/2005, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, s. 187-188
(3) Generál Zdeněk Novák,účastník odboje, vojenské hnutí bylo v zimě 1942/43 zapojeno na Ústřední národní výbor, jehož předsedou byl zvolen Jaroslav Kvapil. Stal se členem tohoto ÚNV. Organizace byla v trvalém spojení s jednotlivými vládními orgány v Londýně a s oficiálním ilegálním hnutím na Slovensku. který byl vězněn gestapem od června 1944. Velitelství Alex se považovalo za nástupce původního vedení Obrany národy.V noci z 5. na 6. května byl gen. Zdeněk Novák osvobozen z věznice na Pankráci a 10. května se ujal velení nad všemi jednotkami velitelství Alex. Po příjezdu vlády do Prahy byl gen. Novák s pplk. Mrázkem přijat ministrem národní obrany, generálem Svobodou, od něhož dostal rozkaz k obsazení pohraničí historických zemí s výslovným určením: „Cokoliv podnikneš k zajištění Čech, k tomu ti dávám absolutní plnou moc, za kterou stojím do všech důsledků.” Tento úkol byl proveden. Jednotky pronikly až na historickou hranici a postupně vyčišťovaly zalesněné oblasti od zbytků německého vojska. Obsazením pohraničí naplnilo velitelství Alex své poslání, jeho vojenští členové se odebrali na přikázaná místa v nové československé armádě.,jak je uvedeno ve zprávě otištěné v knize Pražské povstání 1945, vydala Rada svobodného Československa k jeho 20. výročí ve Washingtonu D. C., v roce 1965. V roce 1950 vězněn v hradčanském “Domečku”.
(4) Staněk, s. 191: v Lanškrouně bylo registrováno 26 sebevražd od konce války do konce května.
Slyšme i druhou stranu, Infocentrum Šumava, Č. Budějovice 1990, zpráva č.18, ISBN 80-900076-I-9
Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen Überlebende kommen zu Wort. Selbstverlag der Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung Sudetendeutscher Interessen, 1951 Einleitung und Bearbeitung von Dr. Wilhelm Turnwald. Diese digitalisierte Version © 1999 by The Scriptorium. www.wintwrsonnenwende.com/scriptorium/archiv/weissbuch/dasd16.html,
Franz Chocholatý Gröger, http://www.bruntal.net/view.php?cisloclanku=200504270360.let od konce války - květen - srpen 1945 krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování Němců, www.bruntal.net
(5) Pospíšil Jaroslav: Hyeny, s. 248, Vizovice 2002, ISBN 80-86093-67-0
(6) Staněk, pozn. 309, s. 191
(7) Staněk, s. 193
(8) “Kapitán” J. Pavliš byl sice zatčen, ale krátce nato na příkaz bezpečnostního referenta brněnského ZNV propuštěn, aby byl vyšetřován na svobodě. Dál pokyn svým hochům, aby osvobodili jeho bratra „podporučíka” Bohuslava, který byl rovněž zajištěn. Akce skončila fiaskem. Zde je také zajímavá informace, že jeden z Pavlišů byl podezřelý z e spolupráce s Němci za okupace.
(9) Strik Gretl:Tragické májové dny 1945 v Městečku Trnávce , Zdeněk Susa, Středokluky 2002, ISBN 80-86057-17-8
(10) Staněk, s. 194
(11) Staněk, pozn. 37, s. 24-25, s.,192
(12) www.reflex.cz/Clanek24866.html
(13) Staněk, Tomáš: Povalečné “excesy”v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešit 41/2005, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, ISBN 80-7285-062-8,
Staněk, Tomáš, Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánu při provádění „evakuace” německého obyvatelstva (květen až září 1945), 1.část: Předpoklady a vývoj do konce května, Soudobé dějiny 3-4 2005 s. 465-533, Ústav pro soudobé dějiny Praha 2005, ISSN 1210-7050


Literatura:
Skřivánek , M.: Odsun Němců ze Svitavska 1945-1947, Dissertationes historacae 4/1995, Hradec Králové
Skřivánek, M.: K tzv. lidovému soudu v Lanškrouně v květnu 1945 a jeho dozvuky počátkem padesátých let. In: Pomezí Čech a Moravy, Sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy. Sv. 2 1998, s. 133-154
Trojan , E.: Tak přisahali: Partyzánský odboj v Orlických horách v letech 1939-1945, Ústí nad Orlicí 2001


Jména zastřelených a ubitých v Lanškrouně
1. Benesch Viktor, Landwirt und stellvertretender Ortsbauernführer, Führer der Kriegerkameradschaft aus dem Weltkriege,
2. Neugebauer Josef, Ingenieur und Baumeister,
3. Dieterich Otto, Ingenieur und Baumeister,
4. Köhler, Ingenieur und Betriebsleiter,
5. Janisch Leo, Leiter des Arbeitsamtes,
6. Langer Karl, Beamter des Arbeitsamtes,
7. Langer Josef, Beamter des Arbeitsamtes,
8. Kowarsch Karl, Fleischhauermeister, erschossen von seinem Gehilfen,
9. Benesch Theodor, Forstdirektor i. R.,
10. Gerth Rudolf, Feldwebel,
11. Lug Hubert, Landwirt aus Lukau,
12. Klement Johann, Elektrotechniker,
13. Schwab Reinhold, Zementwarenerzeuger,
14. Schmidt Karl, Spenglermeister,
15. Jurenka Josef, Schlossermeister,
16. Schwab Robert, Beamter des Landrates,
17. Antl Richard, Bauer aus Rudelsdorf,
18. Marek, Eisenbahner,
19. Koblischke Josef, Oberlehrer i. R.,
20. Piffl Karl, Tischlermeister,
21. Hafler Leopold, Arbeiter,
22. Reichstätter Julius, Beamter,
23. Linhart Josef, Bauer aus Lukau,
24. Zandler, Bauer aus Rudelsdorf.

Saturday, December 23, 2006

Nejctenejsi a ctenari nejvyse hodnoceny blog Respektu

Jedna z (mnoha) veci, ktera se mi na Cesich nelibi a kterou sam netrpim, je falesna skromnost. Yogi Berra (to byl hrac basebalu, pro ty kdo znaji jen Kvasnaka a Masopusta) kdysi rekl: "It ain't bragging - if you have done it!" (Neni to zadne chlubeni, pokud jste to opravdu dokazali). Jsa si vedom komunistickeho fasismu, vladnouciho v dnesni Ceske republice, jisteze jsem mel pochybnosti, jak to asi dopadne, kdyz jsem se prihlasil v zari tohoto roku mezi blogery casopisu Respekt, drive jednoho z nejpopularnejsich a zdanlive i nejdemokratictejsich tydeniku Ceske republiky. Dokonce jsem mel i diskusi s administratorem Adamem Javurkem, zda si je vedom, kdo jsem. Napsal, ze moje reputace je mu znama - tedy psani o komunisticke minulosti Ceskoslovenska, psani o emigrantech a o dnesnim pristupu Cechu k nim a jina temata, ktera jsou pro bezneho ceskeho pisalka tabu. V tom jsem se vzdy vyzival a jine to nebude.

Uz po prvnich par clancich bylo jasne, ze me clanky cte mnohonasobne vice lidi, nez ostatni blogery (na to maji v blogovacim systemu tabulky a zebricky). Bezneho blogera cetlo nekolik desitek, nekdy stovek, lidi, mne cetlo pravidelne nekolik tisic lidi. A to prosim, bez jakekoliv propagace ze strany blogu Respektu - prave naopak. Nikdy jsem se nedostal do tzv. Vyberu Respektu (coz je treba na SME default), ktery je dale inzerovan na ruznych website a generuje dalsi ctenare. Duvodem byla temata mych clanku - moje clanky o komunisticke minulosti zeme byly vedenim blogu Respektu umyslne zatlacovany do pozadi (nikdy ve Vyberu), a naopak amatersky psane nic nerikajici pisacky byly nadsene cpany do cela. Ovsem moje ctenost stoupala a stoupala, nakonec muj blog byl v cele i ctenarskeho hodnoceni "tzv. Karmy", (momentalne 24.19 - vyssi, nez kdokoliv jinny) coz uz bylo chapano zrejme i novym vedenim Respektu jako neprijatelne a tak byl muj blog uplne odstranen ze vsech zebricku a titulek a pokud nekliknete na primou adresu, ktera je (zatim) http://hedvicek.blog.respekt.cz/ - tak jinak je muj blog v podstate neviditelny.

Jako duvodu bylo pouzito infantilni vymluvy, ze jsem pry podvadel se zvysovanim karmy (coz je technicky nemozne a hned jsem to oznamil v dalsim clanku, ale bylo to ignorovano). Tato falesna zaminka byla oznamena i redakci Respektu, takze kdyz se nekteri mi ctenari jali protestovat, bylo jim chladne odpovezeno presne podle stranicke linie "Milada Horakova byla zapadnim agentem, Jan Sejna kseftoval se semenem jetele, Hedvicek podvadel s karmou" - bez ohledu na to, ze kazdemu musi byt jasne, ze to neni pravda a duvody byly nekde jinde.

Tady mate priklad (odpoved z Respektu od Marka Svehly memu ctenari Martinu Potuznikovi):From: Martin Potuznik Subject: RE: dotaz ctenare Respektu

to je skoda...docela rad jsem jeho prispevky cetlco provedl tak strasneho, ze bylo nutne ho vyradit???diky za odpovedmp

At 21:37 22.12.2006, you wrote:Vazeny pane Potuzniku,Pan Hedvicek opakovane porusil pravidla "hry", s nimiz pøi vstupu do nasehosystemu blogu souhlasil. Proto jsme jej vyradili z nabidky nablog.respekt.cz, kde se tvori zebricek nejctenejsich blogu. Dále jej alemuzete najit na jeho adrese hedvicek.blog.respekt.cz
Zdravi a hezke clanky preje marek svehla

Tak je to asi se svobodou projevu a tisku v Ceske republice a nejspis i v Respektu. Pokud nepisete uplne hloupe a nebo pochlebujici clanky, tak vas obvini, ze jste podvodnik, vytuneloval jim kasicku co meli v porcelanovem prasatku a pokusi se vas pod nejakou stejne hloupou zaminkou vykopnout.

Takze co s tim vy, ctenari, muzete udelat? Napred zajdete na dosud stale existujici nejctenejsi a ctenari nejvyse hodnoceny blog Respektu, tedy muj blog, na adrese http://hedvicek.blog.respekt.cz/ a prectete si clanky, ktere tam jsou a nezapomente kliknout dole pod clankem na ten cerveny obdelnik "Libilo se?. Je to pod kazdym clankem a tim "zvysujete karmu" neboli hodnoceni ctenaru. Treba z toho ty zavistlive a neprejici dusicky v administraci blogu trefi slak.

A potom napiste redaktorum a mecenasum Respektu, co si o tomhle diskriminacnim svinstvu myslite. Treba se chyti za nos. Sice o tom pochybuji, ale mozne to je. To co delaji (nebo souhlasi s delanim) je nic nez forma cenzury. A to by v tydeniku, v zemi, ktera se vydava za svobodnou a demokratickou, nemelo mit misto. Pokud vam nektery z oslovenych posle obzvlaste blbou odpoved, poslete mi ji - potesi mne to.

Tady mate email adresy, na ktere psat:
redakce@respekt.cz, dopisy@respekt.cz, reditelstvi@respekt.cz, soumarova@respekt.cz, balcar@respekt.cz, blechova@respekt.cz, hudalla@respekt.cz, javurek@respekt.cz, kovalik@respekt.cz, lamper@respekt.cz, mahdalova@respekt.cz, pasmik@respekt.cz, pavlicek@respekt.cz, pekny@respekt.cz, petracek@respekt.cz, sachr@respekt.cz, sobota@respekt.cz, spurny@respekt.cz, sevela@respekt.cz, simecka@respekt.cz, slajchrt@respekt.cz, svehla@respekt.cz, tabery@respekt.cz, topol@respekt.cz, tresnak@respekt.cz, uhlir@respekt.cz, vitvar@respekt.cz

Thursday, December 21, 2006

Jsou Češi hlupáky Evropy?

Předkládám váženému čtenářstvu článek Otto Drexlera, který výslovně souhlasil s jeho zveřejněním na tomto blogu. Mimo jiné se mi zmínil, že má problémy se zveřejňováním takovýchto textu. Že by Češi UZ ZASE odmítali čelit realitě?

Český národ včera a dnes
Otto Drexler

Motto: „Poznej sám sebe. Poznej zákony své bytosti. Přijmi je, i když se ti zdají paradoxní a neslučitelné s věděním, ve kterém jsi vyrostl. Prožívej je a ne životy svých rodičů a prarodičů...“ (C. G. Jung parle, rencontres et interviews, Buchet/Chaastel, Paris 1981)

V Češích stále převažují myšlenky o báječném českém národě, o oné holubičí povaze, o pevné tradici demokratičnosti a lidskosti. Na svůj stát pohlížejí jako na srdce Evropy, které vinou barbarských států kolem nemohlo dostatečně projevit své – samozřejmě veskrze kladné – vlastnosti a dovednosti.

Kde je však pravda? Jakým jsou ve skutečnosti Češi národem? Jaký je typický český člověk? Už nápadným rysem je sám fakt, že Češi o tom neradi mluví, neradi píší. Daleko raději rozebírají – a kriticky hodnotí – jiné. Není problém se z českého pera dozvědět leccos o Polácích, Němcích nebo Angličanech. Jde-li však o národ český, to je sakramentsky těžké.

Je ovšem smutná pravda, neboť románské či germánské národy s pohledem na sebe opravdu problém nemají. Češi nevědí, kým jsou, odkud přišli, jaké je jejich místo na Zemi, a nevědí, kam směřují, co chtějí. Důsledek těchto absencí je strašlivý: vytvářejí si neustále mýty, iluze, lži a a obklopují se jimi – a to vše pod záminkou obranného nacionalismu (český to terminus technicus). Pro Čechy je typické, že stále hledají ospravedlnění svých činů a myšlenek. Nevěří si a mají zafixováno, že jim chce stále někdo ublížit, a proto se stále musí před něčím (někým) bránit.

Jak se Dobrovský rozpomínal

Podíváme se nyní trochu do minulosti. Je politováníhodné, že Češi nemají napsány ucelené dějiny svého národa. Jediný, kdo se o to pokusil, byl František Palacký, ale ten jaksi končí s výkladem dějin v r. 1526. Pak je paradoxní, a také to asi o lecčem svědčí, že v Češích je hluboce zakořeněná představa o kněžně Libuši i přesto, že tento dodnes platný obraz vladařky z Vyšehradu byl beze zbytku převzat z Rukopisu zelenohorského, z padělku, jak se později ukázalo. Tím, kdo proti pravosti Rukopisů bojoval, nebyl nikdo jiný než T. G. Masaryk. Český národ, nechtěje přijmout pravdu, ho onehdy málem ukamenoval. Ale přesto se nakonec uznalo, že Rukopis zelenohorský a královédvorský jsou falzifikáty. Blud o vladařce Libuši však přetrval. Zcela se zapomnělo, že Kosmas Libuši popisoval jako čarodějku, Herder jako vědmu.

Ponechme stranou starší dějiny. Nevíme, jakým směrem by kolo dějin směřovalo, kdyby se české země nedostaly pod nadvládu Habsburků. Ovšem, stalo se. Na konci 18. století se začal Josef Dobrovský rozpomínat, že kdysi existoval plnohodnotný český jazyk, národní tradice, kultura. Devatenácté století pak přineslo po celé Evropě lavinu nacionalismu a ani Češi nezůstali stranou. Začalo velké národní uvědomování: ale hle, on se takový národ nestane národem sám od sebe, je k tomu potřeba celá řada činitelů. Jazyk, byť v degradované podobě, byl, ostatní chybělo.

Co to jsou vlastně Češi, jaká je jejich minulost, jaké je jejich místo v Evropě? Inu, jako odpověď napsal Palacký Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Z napsaného díla bylo patrné, že český národ má svoji historii, a to historii velikou a slavnou. Dnes je nápadná také skutečnost, že Palacký chtěl navázat na něco, co již neexistovalo, co již zemřelo. V Češích již byla zakořeněna jiná mentalita, než ona před Bílou horou. Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že šlo de facto již o jiný národ, než předtím. Český člověk byl už úplně jiný.

Čeští obrozenci byli posedlí pátráním v dávné české minulosti. Budoval se nový národ se starými kořeny, tzv. doba temna měla být vymazána (a odčiněna). Obrozenci v čele s Jungmannem (mimochodem německého původu), se rozhodli vybudovat českou kulturou jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami. Předbíhalo to však okamžitou potřebu. Byla vytvářena rozličná kultura, ač na takovéto věci neměl takřka žádný Čech ani pomyšlení. Obdělával si své políčko a staral se o své skromné hospodářství, s čímž se jakžtakž uživil. Nebo byl zaměstnán jako sloužící u německého nebo rakouského pána. Pokud byl vzdělanější, byla pro něj zcela samozřejmou obcovací řečí němčina.

Češi za doby obrozenecké

Výtečnou myšlenku vyjádřil Ferdinand Peroutka ve své úvaze o českém národě Jací jsme: „Celá Goethova Dichtung und Wahrheit je svědectvím, jak německá literatura stávala se velkou a vymaňovala se z epigonství teprve tehdy, když německý život nabyl náležitého obsahu. Není-li obsahu, i velké talenty stávají se planými, neboť se nemohou o nic opřít. Ukázali jsme, že naše národní skutečnost v devatenáctém století byla malá a nedávala dostatečné potravy našemu umění.“

Peroutka zde přesně vyjádřil podstatu věci. Čeští obrozenci se v 19. století rozhodli pro samostatný národ se vším všudy. Ale neměli se o co opřít. České tradice neexistovaly. Inu, když se nemohli opřít o skutečnost, opřeli se o fikci; utvořil se obraz jakýchsi nehmatatelných tradic: demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, což se diametrálně rozcházelo se skutečností. Vytváření odborné terminologie, odborných textů, básnických nebo dramatických děl vypadalo, jako když čeští obrozenci tvoří pro velmi vyspělý národ, tím však Češi nebyli. Předběhli několik etap budování národa, chtěli mít hned komplexní národ.

Důvod byl více než jasný: národní komplex méněcennosti. Rozhodnutí být samostatným národem znamenalo odpoutání se od německé kultury, postavení se proti ní, oddělit se od Čechů jazyka německého. Bylo to, myslím si, rozhodnutí zcela osudové, které zásadně ovlivnilo smýšlení českého člověka dodnes. V důsledku vedlo právě k přímé konfrontace s německým národem. Čeští obrozenci si dobře uvědomovali národní malost, zaostalost, onen obrovský rozdíl v kulturní vyspělosti Čechů a Němců a byli tím frustrováni. Čeští obrozenci měli prostě zafixováno, že Češi jsou velice zaostalým národem, který není schopen soutěžit s německým. Proto byli posedlí touhou vymanit Čechy z provinční malosti a stát se národem světovým. Národní komplex méněcennosti vedl nejen k jeho kompenzaci, nýbrž i k překompenzaci.

S největší pozorností sledovali kroky západoevropských literátů nebo umělců a snažili se jim nanejvýš přizpůsobit. Ve své podstatě to byla rezignace na vlastní prostředí a nepřímé přiznání, že český národ je opravdu tak zaostalý, že jeho umělci raději kopírují jiné - stačí srovnat s Dostojevským, který také prohlásil: „Mně je Rusko potřebné, bez Ruska ztrácím poslední kousek talentu“.

Čeští obrozenci se za obyčejného, málo vzdělaného, českého člověka přímo styděli, namlouvali si sobě i druhým, že Češi jsou inteligentním a vzdělaným národem. Místo toho, aby se snažili z Čechů vzdělaný národ opravdu vytvořit, raději zamlouvali skutečnost falešnými odkazy z dávné minulosti. Z nouze udělali čeští obrozenci ctnost. Národní pasivita (ostatně jev vyskytující se dodnes) a malost se staly předností, samozřejmě pod rouškou velebících slov. Národní pasivita byla nazvána humanitou, a byl vytvořen obraz skvěle humanitního národa českého uprostřed nehumanitního okolí. Národní malost, a to je možná ještě komičtější, se údajně proměnila v národní skromnost, neokázalost, národní niternost, srdečnost a lidovost národa. Ve skutečnosti vede k závisti a k vyššímu podílu nečestného chování ve společnosti.

Báječný český národ

A jak je tomu dnes? Ony pasáže o době obrozenecké neuvádím náhodou. Chtějí-li Češi dnes hledat příčiny svých vlastností a povah, a já dodávám i lží a mýtů, je to právě doba obrozenecká. Byla to právě ona, která zformovala Čechy do dnešní podoby - dnešní čeští monarchisté hlásají, že český stát nevznikl v r. 1993 nebo v r. 1918, ale že má historii daleko starší. Že české země byly po mnoha staletí královstvím, nad kterým český král vládl. Český stát ji má, ale český národ opravdu nemá starší historii než někdy od konce 18. století. Podobnost s předbělohorským národem je vskutku mizivá. Osud tehdy – na začátku 19. století - dal zanikajícímu národu jedinečnou příležitost rozhodnout si takřka svobodně o své budoucnosti.

Češi měli řadu možností. Vezmeme-li v úvahu, že vše živé na Zemi má vrozený pud sebezáchovy, byla tu například možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát obdobně, jak to učinili Irové po boku Angličanů. Dobře víme, že i Irové mají dnes samostatný stát a zároveň angličtinu za naprosto převládající jazyk.

Nebo vzít český jazyk na milost, ale začít od píky, nevytvářet si mýty, neidealizovat si národ, neztrácet se v iluzorních vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž žít přítomností a skutečností. Přijmout stav národa, snažit se jej vylepšit a tak, jako to dělali Holanďané, z malých národních poměrů udělat velké umění, být prostě osobití, nikoliv přebírat zahraniční vzory - tvořit trpělivě ze svého.

Čeští obrozenci se ovšem rozhodli pro variantu nejhorší. Vnuknout českému národu myšlenku, že jsou báječným a vzdělaným národem s prastarou slavnou minulostí, který zlí Němci (Germáni) vždy chtěli zlikvidovat. Vytvořili si dokonalou fikci. Obklopili národ mýty a lžemi, a ten jim uvěřil a věří dodnes... Trpěl malostí a zaostalostí, ale nenašel se nikdo, kdo by onen stav národa chtěl zlepšit. Když se ke konci devatenáctého století pustil T. G. Masaryk v souvislosti s rukopisnými podvrhy nebo s Hilsnerovou aférou do kritiky českého národa, když chtěl zjevit národu pravdu a pokusit se o nápravu, byl českým národem tvrdě odsouzen a popliván, a to nejen obyčejným lidem, nýbrž i univerzitními studenty a profesory. Po Masarykovi se mimo Pekaře už o národní osvětu v kýženém směru nikdo nestaral, a tak pohádka o báječném českém národě mohla růst dál a dál. Masaryk sice vystoupil proti těmto křiklavostem, ale nebyl důsledný. Ponechal Čechům řadu dalších mýtů.

Situace je taková, že mýtům a lžím věří Češi dodnes. Nejhorší je však to, že v Češích přetrval národní komplex méněcennosti. Projevuje se velkou nedůvěrou samých vůči sobě, svým schopnostem, avšak na druhou stranu, je-li tzv. překompenzován, představou o báječných národních hodnotách a vlastnostech. Češi si tak nevědomě přímo protiřečí. Na tom je možné ukázat, jakým jsou Češi opravdu národem. Jsou sice denně konfrontováni českou závistí, udavačstvím, sobectvím, leností nebo podvody, ale nakonec v nich stejně převáží mýtus, který se učili ve škole, který do nich vštěpovali jejich rodiče a prarodiče a který mohou zaslechnout nebo si přečíst denně v masmédiích, totiž o báječném českém národě, o holubičí povaze, o zlatých českých ručičkách, o nejrůznějších českých NEJ- (holky, pivo), o tradici české demokratičnosti a lidskosti.

Těžko uvidíme, jak běžný Čech vypráví nějakému zvídavému turistovi o (dnešním) českém národě, o jeho rysech, o typickém Čechovi, o běžném dni v centru Prahy. Raději se chlubí Sigmundem Freudem nebo Franzem Kafkou. Tyto dvě osobnosti jsou totiž novodobými maskoty českého národa pro okolní svět, i když v době, kdy žili, již nebyli kvůli jazyku nebo rase považováni za Čechy. Mají ale reprezentovat, jací velcí synové a jaké velké dcery z českého národa vzešli, nebo jaké to osobnosti světového významu v Čechách pobývaly. Pro cizince je to hezká pohádka o inteligentním a vzdělaném českém národě. Což o to, nejde popřít, že by se podobně nereprezentovaly i jiné státy, zatímco takovému turistovi přijíždějícímu do Čech ona pohádka rychle skončí, když za svůj, byť krátký pobyt bude ulehčen o doklady a peníze kapesním zlodějem, okraden taxikářem, odnese si vzpomínku o neochotném a jazyky nevybaveném (nejenom) policistovi, o drahých, leč páchnoucích záchodkách pražských a o prazvláštním cenovém bonusu, ale ne pro něho, na účtence v restauraci.

Český stát se může snažit v zahraničí prezentovat sebelépe a lákat turisty k návštěvě Česka, avšak nezmění-li se praxe, není šance si turisty udržet, příznivý pohled na Českou republiku také ne. Je poučné si přečíst, co o České republice píší v zahraničí - negativa jasně převyšují, vše jen zachraňuje minulost: památky a slavní jedinci žijící kdysi v Praze. O českém člověkovi nebo o životě v centru Prahy se píše vždy záporně. Češi si musejí uvědomit, že prvním předpokladem zlepšení je sebereflexe, uznání skutečného stavu věcí a snaha zlepšit je, básnit o krásné Praze a holubičí povaze se má až nakonec. Čili, skutky, nikoliv prázdná slova.
Český národ mezi iluzí a skutečností

Od doby obrozenecké se to v českém prostředí jen hemží různými provoláváními o udatném a hrdinském národě. Známé je jistě prvorepublikové provolání: „Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nemůže být národem otroků.“ Ach, jak úsměvné. Typický projev komplexu méněcennosti. Nedůvěra ve vlastní sílu, opření se o modly.

Mluví-li se o vzdělanosti, takřka každý Čech vytasí se jménem Jana Ámose Komenského. Ale vypovídá to snad něco o (dnešní) vzdělanosti českého národa? Chtějí-li se Češi chlubit vzdělaností, měli by ji podložit jinak. I přesto bychom mohli nazvat Čechy národem Komenského, ale jde to snad? Rozhodně mají v českém národě drtivou převahu ti, kdo čtou denní komentáře v Blesku, než ti, kteří si přečetli spisy Komenského. Češi také rádi hovoří o své lidskosti a humanitě... Pravda, Petr Chelčický se proslavil svými humanistickými příručkami, ale kdo z Čechů je četl? Zvěrstva při odsunu Němců příliš onu lidskost nepotvrzují. Dodnes Češi rádi vzpomínají na udatné husity, jak v 15. století vzdorovali celé Evropě, ale přitom zapomínají, že to byli i lupiči a vrazi. Žižka, podle dnešních měřítek, vrah masový.

Že Češi mají za vzor T. G. Masaryka, neznamená, že sami jsou demokraty. Trpí závažným nedostatkem demokratičnosti. Bylo by však chybou hledat hlavní příčiny oné absence demokratičnosti v komunistickém režimu – ostatně svádět vinu na jiné také patří k českému bontonu - není náhodou, že v žádné jiné zemi nastupujícího sovětského bloku než v Česku (ani ne na Slovensku) nevyhrála po válce v relativně svobodných volbách komunistická strana.

Ještě jeden důsledek mělo obrození. Evropské školství a vzdělanost se pojily s latinou, poté s živými jazyky, např. němčinou, nikoli však s češtinou. Čeština požadavkům doby nestačila - teprve s odstupem mnoha let, koncem 19. století, si vytvořila klopotně a zcela uměle potřebné moderní a odborné názvosloví. Kdo z Čechů měl vzdělání, měl ho v němčině a nebýval vždy zaníceným českým národovcem. Těmi byli většinou „potomci služek a kočích“, jak se o Češích po 1. světové válce vyjádřil velký přítel Čechů, britský diplomat Bruce Lockhart. Pojmy jako „svobodné rozhodnutí“, nebo „diskuse“ byly pro ně něčím neznámým, byli zvyklí na poslušnost, neodmlouvat a držet své názory „za zuby“. To ovšem mnohdy vede ke kompenzaci ve formě pomluv a zvyšuje nebezpečí příležitostného zákeřného útoku při oslabení pána. Když se rozpadla c. a k. monarchie, bylo potřeba doplnit místa ve státní správě a ty právě zaplnili takoví málo vzdělaní „potomci služek a kočích“. Se všemi důsledky. Obdobně se to opakovalo po zvratech v roce 1948 a 1989. Také v tomto mechanismu hledejme příčinu setrvávajících nedostatků českého národa.

Po sametové revoluci se pojem demokracie a svobody smrsknul do toho, že mohu dělat, co chci (pokud na to mám). Kradení státního majetku, rozsáhlé finanční podvody a pro to vžitý výraz tunelování, který byl poprvé použit v Česku a pak se rozšířil do celého světa (anglicky asset–stripping), je důsledkem absence demokratických a morálních hodnot v hodnotovém žebříčku českého člověka. Pomíjí se totiž skutečnost, že pravou demokracií může být jen země, která nejenom má v ústavě zakotveny demokratické principy, nýbrž i její občané jsou prodchnuti demokratickými hodnotami.

Češi také postrádají jednu z nejdůležitějších součástí demokracie: schopnost diskutovat. Mají svůj vyhraněný názor, ale nejsou ochotni o něm diskutovat. Považují jej za jediný správný a nechtějí připustit, aby jim někdo – podle nich – „nutil“ názor jiný, natož aby přiznali, že je o svém názoru i přesvědčil. Jsou hluší k racionálním argumentům, nezapadá-li názor diskutujícího do jejich vidění světa, je jeho názor odmítnut. Basta.

Pro Čechy je též typická neúcta k autoritám, zásadní nerespektování zákonů, postrádání smyslu pro pořádek. Neustálé odvolávání se Čechů na demokracii a svobodu je jen omíláním prázdných floskulí, která v českém prostředí žádný obsah nemají. Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, byl založen na rovnosti v chudobě, avšak ani to dnes již neplatí.
Bez vize budoucnosti

Zeptáte-li se běžného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běžného Čecha na éru komunismu, můžete dostat lecjakou odpověď. Češi se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohužel, diskuse na toto téma je takřka nemožná. Podstata věci je stále zahalována podružnými věcmi. Není důležité, že se za komunistickému režimu někomu žilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějším režimu se někomu žít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, že realizace komunismu se ukázala jako nemožná a všechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čehož také skončily: destrukcí z vnitřku. Že morálně selhala v souvislosti s komunismem většina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), že by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.

Když se Češi nedokáží vypořádat se svou minulostí, těžko očekávat, že vědí, jak naložit s budoucností. Jak již bylo řečeno, Češi nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnešní česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejšími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran už léta nedokáže (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy možná dokáží uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah však schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky žádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.

Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlížející nekriticky a mají o ní samé růžové představy. Vyvyšují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růžovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba šovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.

Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyšování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Češi jsou nezvratně přesvědčeni, že jim chce Unie ubližovat, možná by se hodilo slovo vykořisťovat, že s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Češi za své požadavky bojovali, místo, aby se snažili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se považují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protože mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...

Složitosti českého nazírání na svět, jeho míjení se s realitou, nechápou Češi sami, natožpak cizí národy. Nelze se pak divit, když jsou Češi, ve vzácných okamžicích, kdy se o Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.

Wednesday, December 20, 2006

Odmítněte euroústavu, Čechové! To vám radí Klaus-Werner Kadletschek, revanšista

Luděk Frýbort


Milí Češi, až za Vámi zase přijdou páni z Bruselu s tou jejich euroústavou, odmítněte ji! O to Vás žádají… ne, o to Vás snažně prosí členové a představenstvo našeho revanšistického sdružení Egerland i já osobně, níže podepsaný K. W. Kadletschek. Meine Alte mi pořád říká, Klaus-Werner, ty jsi hotový génius, nech si ten svůj rozum patentovat, já si myslím, to asi dělá to jméno. Ale nic, dám přednost skromnosti před zásluhami a vrátím se k věci.

Čechové! Kdyby mělo dojít k referendu o té euroústavě, udělejte velký, opovržlivý kříž ve čtverečku NE! Následujte v tom Vašeho moudrého, státnicky předvídavého a lidsky skromného prezidenta Klause a s ním celou jeho stranu ODS, která, jak se s potěšením dozvídáme, požívá tohoto času mezi Vámi největší obliby. Zdravíme ji a přejeme jí mnoho zdaru! Věru že nemáme na východ od pohoří Böhmerwald účinnějšího zastánce našich spravedlivých zájmů, za což si dovolujeme pozvat všechny pány až po úroveň okresního tajemníka na máz krombašského piva, až se zase sejdeme pod prapory našeho Landsmannschaftu. Už nám totiž dochází trpělivost s tou Evropskou unií, na kterou pořád abychom platili, platili a platili, takže se nám pomalu nedostává prostředků na zpochybňování výsledků druhé světové války. Dokud jsme museli doplácet jenom na nějaké Taliány a Portugalce, no, budiž, nějak jsme to překousli. Ale teď… stále nějaké granty, projekty, příspěvky, subvence, všichni od Litvy až po Atlantik jen natahují dlaně a my Němci můžeme krvácet, jako by v Evropě neměl kus groše v kapse nikdo jiný. Je čas skoncovat s tím vysáváním! Kdybyste nám Vy Češi chtěli udělat tu radost a odmítli euroústavu… no, úplně jako vystoupení z EU by to nebylo, ale přinejmenším nadějný začátek. Jistě chápete, jak velmi by se nám Němcům ulevilo, kdybyste aspoň Vy ty ponižující almužny odmítli, jak se na hrdý, své suverenity dbalý národ sluší. A třeba by se přidali i další. Přetrhněte ten prokletý řetěz eurovykořisťování!

Drazí Čechové! Buďte průkopníky a ukažte cestu všem ostatním, co nám také nalezli do naší Unie, čert aby je vzal! Snad si, troubové, dají vysvětlit, že se tím vzdávají své suverenity a identity – musím se zeptat mojí Waltraud, co to je – a zase jeden po druhém zalezou tam, kde byli předtím. Kdybyste věděli, jak krásně nám bylo v té staré, nerozšířené Unii! Bez všelijakých Řeků a jiných takových bychom se bývali sice také obešli, ale člověk musí umět něco obětovat. Ale teď se tím rozšířením o kdeco až někam po Ukrajinu roztrhl pytel neštěstí, a tomu my, revanšisté a sudeťáčtí zaprodanci, prostě nesmíme nečinně přihlížet, jestli nechceme, aby naši vnuci živili i Jakuty a Eskymáky. Přistupte k naší iniciativě „Zpátky za starou Unii! Evropa jen po Labe a dost!“ Slibujeme Vám za to vděčnost až za hrob – tedy za ten Váš, pochopitelně.

Dostal jsem tuhle do ruky jedny Vaše noviny, opravdu, jakživ bych do Vás Čechů neřekl, že dovedete být tak důvtipní. Aspoň pět komentátorů tam vykládalo o tom, jak je ta euroústava děsně složitá, no, svatá pravda, prase aby jí rozumělo. Já sám jsem si ji zkusil přelouskat, ale usnul jsem dřív, než jsem se dostal k lidským právům, a to jsem si dal na kuráž a Stamperl Mariakorn. Moje Waltraud sice říká, že kdo dokáže sestavit podle návodu nábytek od Ikey, ten už porozumí i euroústavě, ale to víte, ženská. Ostatně žádný nábytek nesestavuji, protože tyhle věci u nás dělá unser Alfred. Třeba by mi poradil i s tou euroústavou, i když nemusí, beztoho vím, že je to samá lumpárna. Tuhle beim Stammtisch ji sice jeden chválil, že je to dobrá věc, vlastně nic jiného než uspořádání všelijakých předpisů, aby nebyl každý pes jiná ves, a že na tom spíš vyděláme, to holt jsou někteří lidé takoví naivkové. Čemu nerozumím, tomu nevěřím, a basta. Meine Waltraud se nechala slyšet, že by to v tom Bruselu museli sepsat jako pro pitomce, abych tomu rozuměl, nevím, jak to myslela. Aspoň mě utěšuje, že nejsem sám, příkladně u Vás v Čechách je takových hromada, a jakých pánů, od politiky i od novin.

Pryč s tou euroústavou, Češi! Když nemůžete z celé Unie rovnou vystoupit, aspoň tohle pro nás udělejte! Kdybychom do toho měli co mluvit my, co se scházíme ve vlasteneckém sdružení Egerland, natáhli bychom napříč pohořím Böhmerwald zase ten pěkný plot, víte, a za ním zakázané pásmo, miny, vlčáci… ale však Vy víte. Dovedete si vážit osvědčených věcí, tuhle prý o těch dobrých, starých časech u Vás vyšel i nějaký kalendář, aby každý věděl, jak to má na takové Ostgrenze správně chodit. Jo, byl to tenkrát u nás život! Našinec mohl položit na pařez u cesty peněženku, a když tudy šel za týden, ještě tam ležela. Dneska… hanba mluvit. A nejhorší je to od té doby, co si páni v Bruselu vymysleli zrušit po těch drátech i hraniční kontroly a vůbec všechno. Leze k nám sem teď všelijaká pakáž, tuhle pochytali partu zlodějů až z Rumunska, a to ještě, prosím, ti Rumuni ani nejsou v EU. Strach pomyslet, až budou. Ale nemusí to být ausgerechnet Rumuni, sousedovi ukradli za bílého dne pod oknem auto, prý nějací chlapi z Taus, jak Vy tomu říkáte… Domaschlitze? Už si to s ním mazali k hranici, ale naši policajti je naštěstí včas čapli. Ještě to tedy u nás v Bayern není tak zlé, ale bude, jestli se nám sem od Vás rozlezou i jiné móresy, policajti pod jednou dekou se zloději, podmazaní politici a soudci a vůbec kdekdo, k tomu na každém rohu zastavárna s celonočním servisem pro chmatáky, v každé vesnici ohrada pro koupi a prodej ukradených autodílů, až se jednomu hrůzou chlupy na zádech ježí. Milí Češi, zbavte nás toho trápení a vystupte z Unie! Ať jsou zase na hranici dráty a u nás svatý pokoj! No, já vím, ono to vystoupení asi nepůjde tak hned, když už jste do ní jednou z nerozumu vlezli, ale aspoň proti té ústavě hlasujte! Ti hodní pánové v ODS vědí, proč o tom chtějí uspořádat referendum, využijte té příležitosti! Udělejte první krůček, a ono pak všechno už půjde samo, uvidíte, až k tomu vystoupení – nebo vyhození? Ale nic, nejsem prorok.

Nedbejte toho, co pak o Vás budou různí mamlasové roztrušovat: že jste nějací divní lidé, Vy Češi, když se všem v Unii líbí a jenom Vy proti ní remcáte. Naopak, Váš odmítavý postoj svědčí o kromobyčejné politické předvídavosti. Svět je plný bláznů, na tom se shodnu i s mojí Waltraud, a Vy jediní chápete, co je dobré pro nás v Oberbayern. To snad stojí i za ty Beneschovy dekrety, co kvůli nim dědeček přišel o sodovkárnu, prosím vás, já taky nevím, k čemu by mi dneska byla sodovkárna, když vodu nepiji. Spíš tomu Beneschovi postavte v Praze veliký pomník, třeba tam nad Vltavou, co dřív stával… teď si honem nemohu vzpomenout kdo. V našem revanšistickém sdružení Egerland na něj chlapi nadávají, ale byl to prozíravý státník a euroskeptik, úplně jako Váš prezident Wenzel Klaus. Moudře poznal, že Vy Češi nepatříte do Evropy, ale někam za Volhu, kde máte ty svoje slovanské bratry! A abychom my Sudeťáci nespadli do té šlamastyky s Vámi, v šlechetném hnutí ducha nás nechal odsunout sem do krásného Bayern, kde je nám tak dobře. Nebo spíš bylo, dokud si páni v Bruselu nevymysleli zbourat ty ploty na hranicích.

Nevěřte nikomu ve světě širém, Čechové, přesně jako to psal ten Váš národní básník! Tuhle, jak jsem si říkal ve Vašich novinách… no, mají to ti žurnalisti kolikrát představy, já Vám povím. Jak fajn je to prý teď, když se každý může z Čech rozjet kam chce, bez víza a bez výjezdní doložky… co na tom kdo vidí? Já taky nikam nejezdím, celý život jsem nebyl dál než tamhle v Niederhofen, co se mi tam zaběhlo tele, ještě celý týden jsem pak z toho byl špatný. Ale teď, to se ví, trajdá každý po světě, naši mladí byli lyžovat až v Tirol, považte, a prý tam člověk na sjezdovce neslyší nic než samé Tschechisch! To taky dřív nebývalo, lyžujte si doma na kopečku, holoto, když už jinak nedáte. Tohle cestování by se mělo zatrhnout, protože lidi tak jen přicházejí na hloupé nápady. Když každý sedí doma jako já, ví přesně, komu věřit a komu ne, kdo to s ním myslí dobře a kdo je jeho odvěký nepřítel. Tak to má být, každý má mít své odvěké bratry a své nepřátele, tomu já říkám pořádek. Cizina ale jednomu poplete hlavu. Přijde pak takový domů a vykládá, že tuhleten a tamhleten pronárod jsou docela slušní lidé, s kterými se dá vyjít… já bych jim dal slušné pronárody. Kdyby zase už chtělo být všechno postaru, hranice, šraňky, celníci, dráty a věže… Nebo si je aspoň zřiďte Vy Češi, protože naši mladí si v tom Tirol už moc zvykli, mají tam prý hromadu známých, říkají. No, já nevím. Spíš bych řekl, že kdo moc šilhá po cizáckém světě, ztrácí identitu. Vida, už vím, co to znamená: s identitou je amen, když my v Oberbayern máme po klidu a musíme v jednom kuse připlácet na všelijakou cizí pakáž. Poslechněte svého moudrého prezidenta, Čechové, a hlídejte si ji! A když už hledat záštitu a spojence, tak tam, kde stojí Vaše osvědčené slovanské dubisko. Tak to má být, jinak svět kráčí do zhouby. Přijdu tuhle do Kneipe a koukám jako jelen – kde jsou všichni? Kde by byli, vrčí šenkýř, naučili se jezdit na pivo do Böhmen, prý je tam lacinější a taky dobrý. Jako by nebylo všeobecně známo, že jediné dobré pivo na světě je u nás v Bayern. Tady vidíme, kam to vede, když se lidi chytají pořád nějakých novot. Ještě nakonec šenkýř hospodu zavře a já budu taky muset jezdit na pivo do Böhmen, pfui Teufel!

Ale koukám, že jsem se rozpovídal, inu, jeden si musí vylít ze srdce tu lítost. Pomalu abych se chystal na náš revanšistický sraz, kampak mi zase Waltraud dala ty koženky a klobouk se štětkou? I když to taky už není jako dřív, posledně tam docela řečnil nějaký chlap z Prag o smíření a porozumění, když prý jsme teď všichni v té Europäische Union, co to má znamenat? A oni ho, prosím, ani nevyhodili, ještě mu pár moulů tleskalo. Já vím, že ani Váš pan prezident nevidí tu Kameradschaft rád, inu, moudrý pán, jak říkám. Mějte se dobře, Čechové, a pamatujte si: pryč z té Unie! Nechte nám naši Evropu až po Böhmerwald a dále ni krok! Volte Vaši osvícenou stranu ODS, jejíž cíle tak obdivuhodně odpovídají našim nejhlubším touhám! Náš sudetský patron, der heilige Wenzel, kéž Vám žehná a posiluje Vás ve Vašem odporu!

Za všechny revanšisty a sudeťácké zaprodance



Klaus-Werner Kadletschek

TOPlist