Die Ritchie Boys

Dokumentární film »Die Ritchie Boys« vypráví o tajné jednotce US-army během 2. světové války, kterou tvořili především mladí Němci. Zpravidla to byli židé, kteří po svém útěku před nacisty nalezli v Americe nový domov. V Camp Ritchie
(Maryland) absolvovali tréning, který je připravil na nasazení v Evropě.

K mužům vycvičeným v tomto táboře patřily i význačné osobnosti jako např. autor bestsellerů Hans Habe, syn Thomase Manna - Klaus, spisovatel Stefan Heym, pražský režisér Hanus Burger a David Robert Seymour - spoluzakladatel fotoagentury »Magnum«. Po vstupu USA do války se tzv. Ritchie Boys – jak si s hrdostí říkali – stali rozhodující zbraní. Nikdo totiž neznal nepřítele, jeho řeč i psychiku lépe jako právě oni. Úkol zněl: vypátrat protivníka, znejistit ho, demoralisovat a tak přimět něm. vojáky ke kapitulaci. Camp Ritchie vyvinul koncepty pro moderní psychologické vedení války.

Ode dne D (D-Day, 6.6.1944) byli Ritchie Boys v nejpřednějších liniích fronty, kde pro spojenecké oddíly získávali důležité informace. Starali se také o to, aby duch odporu protivníka byl rozvrácen a zlomen. Systematickými výslechy zajatců a přeběhlíků, sbírali informace o síle a pohybech protivníka, jako i o jeho bojové morálce. Tiskli falešné německé noviny a v radiovém vysílání se obraceli k německému obyvatelstvu. Jimi navržené letáky byly pak shazovány za nepřátelskými liniemi.

Tato spec. jednotka a hlavně pak její nasazení zkrátilo válku v Evropě a tím vlastně zachránilo život mnoha vojákům na obou stranách. Ritchie Boys se také účastnili osvobozování konc. táborů, jako experti a tlumočníci byli i při Norimberských procesech. Mnoho z nich po válce udělalo kariéru v hospodářství, politice i jako vědci.

Je překvapující, že příběhy Ritchie Boys vzbudily dodnes jen nepatrnou pozornost. Prakticky o jejich působení neexistují knihy ani filmy. Frontové nasazení těchto lidí jako i dlouhodobý vliv jejich práce na americkou voj. taktiku a propagandu bylo dlouho zamlčováno a skoro zapomenuto. Christian Bauer se to ve svém dokumentu snaží napravit a jejich vzpomínku uchovat pro budoucnost.

»Všemi svými vědomostmi a schopnostmi jsem se zasadil o spravedlivou věc« – říká dnes jeden z Ritchie Boy – »byli jsme rytíři víry, plně přesvědčeni, že v boji za dobro a proti zlu stojíme na té správné straně«.

Všední den v Camp Ritchie
některé monology z filmu

Rudy Michaels: Jako cizinec jsem byl v dubnu 1941 odveden. O pár něsíců později, již jako poddůstojník, jsem byl najednou „cizinec – nepřítel“.

Hans Spear: Jako „nepřátelskému cizinci“ mi nebyla svěřena zbraň a tak jsem se stal saniťákem. Nic proti nim, jsou ti nejodvážnější. Neozbrojeni pomáhají zraněným kamarádům. Já chtěl bojovat a zabíjet nacisty – ale ne s injekční stříkačkou. Po mém zákl. výcviku jsem byl předvolán k veliteli a ten mi řekl: »Vojáku Speer, spakujte si svoje věci, jste přeložen.« Zeptal jsem se kam a on: »Jedná se o tajnou informaci, kterou Vám nemohu sdělit.« Zavolal jsem svoji manželku a řekl jí: »Jsem přeložen a nemám ponětí kam.« Příštího dne jsem byl v Camp Ritchie, Maryland, výcvikovém středisku pro průzkum a propagandu.

Victor Brombert: U vchodu bylo velkým písmem napsáno »Výcvikové středisko pro průzkum a propagandu«. Již tehdy mi připadlo divné, že to vojenská tajná služba tak „vtrubuje“ – normálně by dělala přece pravý opak. »Military Intelligence Training Centre MITC«, … tak to tam, tuším, stálo na bráně.

Werner Angress: Někdo z toho hned udělal »Militantní institut pro totální chaos – MITC« a ono tomu skutečně tak i bylo. Vzácná směs lidí, mnoho z nich ale neobyčejně příjemných.

Camp Ritchie byl založen Národní gardou (U.S. Nationalgarde). Roku 1942 převzala tábor armáda a místo stanů postavila baráky. Jeho odloučená poloha byla ideální pro školu voj. průzkumu a propagandy. Na ministerstvu války náhle poznali, že „nepřátelští cizinci“ jim mohou být v této válce užiteční. Byli tam tedy převeleni muži z pomalu všech evropských zemí.

Fred Howard: Když jsem vstoupil do armády, bylo mi 21 – prakt. jsem byl ještě kluk. Sice mazaný, ale přece jen dítě. Pro nás, Ritchie Boys z Evropy, to bylo jako bychom se podruhé narodili. Mohli jsme se zbavit minulosti, bojovat proti tomu, učinit něco pro tuto kouzelnou zem, která mi dovolila žít.

Victor Brombert: Všude okolo sebe, v typicky americkém a zálesáckém kraji, jsem slyšel jen samé cizí jazyky a dialekty.

Hans Spear: Poznali, že jsme byli hodnotnější než jiní vojáci. Neznamená to ale, že by můj život měl větší hodnotu. Za 6 měsíců je totiž možné naučit někoho zacházet se zbraní, ale ne cizí řeč – tak aby dotyčný mohl vyslýchat zajatce.

Rudy Michaels: Ve srovnání s mojí pův. jednotkou to tady byl úplný cirkus – ale dobrý cirkus – veselý … Existovaly různé historky a mýty, např., že »oberfrajter« se může stát poddůstojníkem jen když má dokonalý německý přízvuk atp.

Rudy Michaels: Dříve nebo později znal každý každého – byli jsme jako rodina. Jedno pondělí po volném víkendu přijdu takhle na barák, vrazím do jedné z postelí a hele … — zpod deky na mne kouká svobodník Joseph Bromberg, můj kamarád z dětství v Lipsku. Vystěhoval se mnohem dříve než já a zde jsme se zase potkali – to se v Ritchie stávalo pořád.

Victor Brombert: Všude se malé skupinky bavily o politice a přetřásaly nejnovější evropské drby. Vyslechl jsem si i zajímavé hovory o filosofii a hudbě. Většina lidí vypadala opravdu dost nevojensky, také postrádali tzv. »vojenský instinkt«. To nebyli žádní bojovníci.

Představivost a nápaditost hrály v tomto druhu války velkou roli. Německo vyhnalo mnohé chytré hlavy této generace a tábor Ritchie se tak stal jejich útočištěm.

Si Lewen: Byli jsme intelektuálové, takoví »outsiderové« – alespoň co se týkalo disciplíny. Chtěl jsem potírat fašismus, Hitler musel být zlikvidován. Ale opravdu tvrdý voják jsem nikdy nebyl. Ne, … to určitě ne.

Guy Stern: Výuka v Ritchie byla přísnější než ve škole či na universitě. Vysoce intenzívní kurs o nejrůznějších metodách vojenského průzkumu začínal se znalostí morseovky přes interpretací leteckých snímků až k tzv. German Order of Battle, tedy dekódování a rozpisu všech německých divisí, na které bychom mohli narazit. To všechno jsme museli znát nazpaměť.

Victor Brombert: V noci jsme byli posláni do terénu a museli jsme najít cestu zpátky – bez kompasu a mapy. Některá cvičení byla i dost náročná, ale většinou se vyučovala theorie. Ovšemže byl i boj zblízka: jak se odzadu připlížit a rychle zabít člověka.

Jednou z mnoha pozoruhodností v Ritchie byl tým US-vojáků v německých uniformách – tzv. »sparring partners« – pro Ritchie Boys. Uniformy jim sice ne vždy dobře padly, ale i tak tito falešní Němci děsili sedláky v Maryland, kteří si mysleli, že už snad došlo k invasi. Německé tanky byly ale jen z překližky.

Guy Stern: Do Camp Ritchie přišli němečtí zajatci od Afrikacorps a stali se takovými našimi „pokusnými králíky“.

Victor Brombert: Výslechy byly sice hrané, přesto ale někdy i dost autentické a až agresivní.

Fred Howard: Také jsme se vyslýchali navzájem. Zprvu jsme na sebe i řvali, než jsme zjistili, že to vlastně nefunguje a že to je docela hloupé.
(…)

Slovo na závěr

Celý film na mne zapůsobil hlubokým dojmem. Hlavně vyprávění a příhody jeho hrdinů, které byly někdy i dost napínavé, jindy spíš humorné.

Jeden z nich např. líčil, jak se ještě s někým někde ztratil v mlze. Když konečně s kolegou narazili na americkou hlídku, byli svojím německým přízvukem značně podezřelí. V té době totiž používaly určité spec. oddíly Wehrmacht a Waffen SS jako převlek (k oklamání protivníka) [1] spojenecké uniformy. Tito vojáci byli po odhalení zpravidla bez milosti exekuováni. Někdejší Ritchie Boy, dnes starý pán, vyprávěl, kterak byli hlídkou dotazováni na věci, o kterých ani jeden z nich neměl potuchy. Mohl je znát pouze opravdový a rodilý Američan. Ptali se jich např. na pravidla baseballu, fotbalová utkání, jazzové muzikanty, film. hvězdy … atp. – zkrátka na to, o co se nikdy ani jeden z nich nezajímal.

Pan Guy Stern zase se smíchem předvedl, jak si při výslechu nějakého důstojníka zahrál v roli sovětského oficíra. Zajatý Němec totiž nechtěl vypovídat [2] a tak použili lest. Trik spočíval ve všeobecné hrůze německých vojáků ze sovětského zajetí, kterým samozřejmě dotyčnému pohrozili. Pro věrohodnost zavolal hned vyslýchající (údajného) Rusa, aby si Němce (jako) převzal. Guy Stern oblečený v nějakém zbytku sov. uniformy tedy nastoupil na scénu a s těžkým ruským přízvukem i nějakou tou ruskou nadávkou se hned obořil na zajatce. Ten se úplně zhroutil a asi vyzradil i to co nevěděl.

Znalost organizace protivníkovy armády (viz výše) se velmi vyplácela a působila na zajaté něm. vojáky kolikrát t.ř. šokem. Vyslýchanému např. přesně řekli kde ta která (třebas i jeho) jednotka operovala plus další údaje. Dotyčný postupně nabyl dojmu, že Američané stejně dávno už všechno vědí a tedy nemá smysl něco tajit.

Film »Die Ritchie Boys« dostal z dvanácti předběžné zvolených kandidátů r. 2005 cenu Oskara za dokumentární film a byl také jako nejlepší dokumentární film nominován pro tevizní festival Banff Rockie Award v Kanadě. Christian Bauer – režisér, autor a producent v jedné osobě, nositel tel. ceny Adolfa Grimme
za r. 1993 – pracoval na filmu přes 2 roky v BRD i USA. Na mezinár. festivalu Jerusalem Film Festival 2005 získal za tento svůj film v kategorii Jewish Experience cenu Jerusalem Municipality Prize.
Společně s Rebekka Goepfert napsal pak knihu »Die Ritchie Boys. Deutsche Emigranten in US-Uniform«, kterou v dubnu 2005 vydalo nakladatelství Verlag Hoffmann und Campe.


[1] Např. Otto Skorzeny, důstojník Waffen SS, byl po válce za takové nekorektní počínání během Ardennské ofenzivy obžalován u soudu pro válečné zločince. Když ale jeden britský důstojník vypověděl, že spec. oddíly spojenců rovněž bojovaly v nepřátelských uniformách, byl Skorzeny tohoto obvinění nakonec zproštěn. (viz Wikipedia)

[2] Podle válečných regulí zajatec vypovídat nemusel.