CS-club - český a slovenský zahraniční klub

Osobni dopis Jirimu Paroubkovi...

2008-12-16T10:32:00.001-05:00

Mily Jirko, kdyz jsme se pred vice nez triceti lety loucili na brane pod prachatickym utvarem VU 4425 na strani dole pod kopcem Libinem, byli jsme si podobni, oba snedi, stihli (ano, i ty!), ja jsem sice nemel tu bradavici, a byli jsme starsi nez bezni vojaci. Ze se rozejdeme takrikajic fyzicky bylo jasne, ale ze se rozejdeme v nazorech na svet jsem ja naiva nepredpokladal. Spatne jsem te znal. Kdyz jsme spolecne nadavali na Gavrone, maly Bigo, velky Bigo, mnohokrat jsem jednoznacne vyjadril svuj odsudek (tehdy postizitelny zakonem) politiky vedeni socialistickeho statu a tech komunistickych svini obzvlast. Nijak jsi neodporoval a nechal jsi mne v mylnem dojmu, ze se mnou vlastne souhlasis. To jsem jeste nevedel, ze se z tebe stane komunisticky kolaborant jako svine. O jaky jsem byl blouma!

A pak cas oponou trhnul a ted tady od tebe ctu, ze nesouhlasis s medaili pro bratry Masiny. No ona to nebyla ani medaile, ale jen takova pofiderni plaketa, kterou si Zacek s Topolankem vymysleli, aby mohli na ceske ambasade ve Washingtonu usporadat recepci. Pozvali i Svejnara, ktery tam velice predstiral, ze nevi, kdo je Josef Masin. Ovsem hloupe prohlaseni pro noviny, kdyz byl jeste v Cesku, o bratrech Masinech byl schopen zplodit, krysa jedna.

Napsal jsi tuhle kokotinu - cituji: "Bratri Masinove na sve krizove vyprave proti komunistum mj. zastrelili civilistu, ktery branil podnikove vyplaty, a podrizli spoutaneho a bezbranneho policistu zajatce. A at jiz predtim, ci potom vykonali cokoli, za tyto skutky jim dle meho nazoru jakakoli forma oceneni nepatri. Vyznamenany by mely byt skutky zasadnim zpusobem ovlivnujici spolecnost, osobni hrdinstvi, vedecke objevy ci celozivotni dilo, nikoli zabijeni civilistu a zajatcu."

Mily Jirko, ja ti neverim, ze to myslis vazne. Takovy jsi byl vzdycky normalni a jasne myslici, prece neni mozne, abys najednou zacal mluvit jako uplny blbec? Ty jsi populista a nerikas to, protoze tomu sam veris, ty to rikas proto, ze si myslis, ze si to nejak vylepsis u toho ceskeho komunistickeho volicstva, ze jo? Jeste jsem ale od tebe necetl odsouzeni komunistu, kteri zavrazdili minimalne 16 tisic lidi komunistickych koncentracich a vezenich. Jak to? Protestoval jsi proti jejich vyznamenani? Protestoval jsi proti jejich RSDr. titulum? Protestoval jsi - pripadne udelal jsi neco jako byvaly predseda vlady - proti kralovskym duchodum tito komunisticti vrazi dodnes berou? Protestoval jsi proti tomu, aby ten grazl Vondruska sedel s tebou v parlamentu? Neee, ty blbce?

Podivej se na tyhle cisla:
27 000 = osoby odsouzene statnim soudem v letech 1948 - 1952
70 000 = osoby odsouzene obecnymi soudy v letech 1953 -1989
35 000 = odsouzeni a nebo internovani rolnici
15 000 = odsouzeni a nebo internovani remeslnici a maloobchodnici
186 000 = osoby v taborech nucenych praci (TNP)
118 000 = osoby v pomocnych technickych praporech (PTP)
15 726 ve veznicich a taborech zemrelo, nebo jinak nasilne prislo o zivot
238 popraveno
7 000 v pounorovych cistkach vylouceni vysokoskolaci se zakazem studia
4 000 propusteno ze zavodu za neucast na generalni stavce v unoru 1948 (pouze delniku)
400 000 emigracni vlna po unoru 1948
450 000 emigracni vlna po srpnu 1968
500 000 bylo postizeno masovymi cistkami (vyrazeni z verejneho zivota s oznacenim politicky nespolehlivi) od r. 1948 do roku 1989

A tobe pripada vyznamne podrezani komunistickeho policajta a zastreleni komunistickeho pokladnika? Kdybych mel tu moznost, tak je oba dva osobne odstrelim sam a mel bych ciste svedomi! A kdyz jsem v te nasilnicke nalade: Pamatujes, jak v druhem patre nove kuchyne v Prachaticich, kde jsi byl zastupce proviantniho nacelnika meli ty tehdy nove obrovske varny, snad 2000 litru, kde se varil caj pro vojaky zvany "bromacek" (podle chemikalie brom, co jsi tam pridaval, ne podle Gustava Broma)? Kdybych te tam tehdy drapl a podrzel ti hlavu pod hladinou toho caje, mozna bych dneska po mnoha dekadach taky dostal plaketu od Topolanka. Ale mozna taky ne - spis by nejaky politicky korouhvicka protestoval, jaky jsi byl hodny clovek, ktery si delal jen svou praci.

Chapu, ze uplynula rada let, ale pokud se vratim do nasich mladych let, promluvil bych k tobe asi takto: "Dej se dohromady vole - mluvis jako blbec!"

Tvuj davny pritel
Rosta Hedvicek

...když fakta vítězí nad iluzí...

2008-09-15T08:56:00.000-05:00

Tomáš Krystlík konečně otevřel svůj šuplík a po nemalých peripetiích se mu podařilo docílit vydání své knihy, která je souborem přibližně poloviny jeho stěžejních textů o československé historii. Je jisto, že pokud něco přežije Tomáše Krystlíka, bude to právě tato kniha. Budoucím generacím se navždy stane vhodnou pomůckou při vypořádávání se s českou minulostí 20. století..

Radím všem, kteří si nechtějí kazit svá mínění o československé historii, aby tuto knihu nečetli. Není totiž výsledkem nějakého zapšklého pamětníka, který si v ní vybíjí své minulé mindráky. Je naopak výsledkem poctivého studia pramenů, které buď zapadly (např. Feierabend) či zrovna jim u nás není dopřáváno přílišné pozornosti (budiž příkladem Wenzel Jaksch). V přístupu k tématu je kniha inovativní. Krystlík se nesnaží filozofovat o Masarykovi, Benešovi nebo Dubčekovi, nesnaží se konfabulovat a popouštět svou fantazii o dějích minulých, nýbrž vytrvale cituje z celé škály děl, která jsou mnohým neznáma. Jedinečnost jeho práce spočívá právě v systematickém zmapování značné části historické literatury, která bývá zamlčována a přitom je nezbytnou součástí k pochopení celé pravdy.

Krystlíkova kniha nezjevuje Pravdu o československé historii. Zjevuje fakta. Fakta, která leží kdesi pohozená a nikomu se nechce je zvednout, protože je to příliš namáhavé a znepříjemňuje to život. Proč se pídit po faktech, když žiji ve své krásné "pravdě" a nechci si ji ničím a nikým narušovat! To je myšlení mnohých z nás. "Mám svou představu a nikdo ať si ji nedovoluje zpochybňovat, i kdyby proti nám mělo stát sto věcných argumentů!" S touto představou bojuje Krystlík od první do poslední stránky. Napadněme fakta v ní vyjevená, máme-li důkazy, že se Krystlík mýlí! Ale ať se neopovažujeme ani slovíčkem pošpinit tuto knihu, nemáme-li ve svém arzenálu nic jiného, než naše nepodložené představy.

Je velmi lehké s rozhořčeným tónem tuto knihu odsoudit, ale co tím zmůžeme? Docílíme uspokojení ze sebe sama, že jsme Krystlíkově "propagandě" nepodlehli? V takovém případě ale dáváme jen na odiv svou neschopnost racionálního myšlení a uvažování. Poplivávání Krystlíkových textů totiž není ničím jiným. Neschopni ustoupit z dlouhodobě vžitých představ, nebereme na vědomí fakta nová, a co je nejhorší, naše svědomí se přitom neocitá v sebemenším zahanbení. Je zřejmo, že naše iluze jsou pro nás vším, zatímco fakta ničím. Budiž každému ponecháno jeho právo na iluze, ale jen do té míry, pokud fakta se nestávají obětí těchto iluzí a nejsou záměrně měněna v jejich prospěch či přímo kvůli nim ignorována.

Respektujme ty, kteří považují odsun Němců z Československa za správný čin. Pak ale požadujme, aby i oni respektovali fakta kolem odsunu a nesnažili se je zamlouvat či přímo vyvracet. Jestliže nejsme schopni připustit a odsoudit, že tento "transfer" se děl krajně nelidským způsobem, v důsledku čehož zemřely desetitisíce lidí, a tyto postupy byly ještě podporovány význačnými politiky ze všech stran, pak sami se zařazujeme kamsi do Divokého východu a zcela rezignujeme na schopnost rozumného myšlení. Jsme zcela poplatni našim, ani po šedesáti letech neutuchajícím, emocím. V 21. století ale není na propírání těchto emocí místo.
Tomáš Krystlík se ve své knize nesnaží ohýbat před českými velikány, jeho největším cílem je předkládat fakta, která existují. A vůbec nepomůže, když je zameteme pod stůl. Jedinou možností je vzít je na vědomí a konfrontovat je s fakty krásnějšími, líbivějšími. Naše budoucnost nevede přes vyzdvihování pozitivního a zamlčování negativního. To je znásilňování dějin a něco takového svobodně existující národ nemá zapotřebí.

Krystlíkovu knihu ale nelze považovat za bibli správných československých dějin. Jednak je svým rozsahem nedostačující, ale především by bylo chybné všechny Krystlíkovy úsudky bez výhrad přejímat. Jak jsem již uvedl, není to zjevení Pravdy nýbrž faktů, s nimiž je nutné dále pracovat. Nic není černobílé. Pan Krystlík by patrně odpověděl, že klást Pravdu někam doprostřed mezi extrémy je ještě horší. Jsem ale přesvědčen, že černobílé vidění s hledáním Pravdy někde uprostřed nejsou vylučující se protiklady, nýbrž pouze dvě metody, které jsou v důsledku vlastně velmi podobné. Modernímu člověkovi by totiž neměla chybět schopnost kritického myšlení - i u největší autority bychom se neměli bát kritiky, která je na místě, ale ani chvály, má-li být vyslovena. Je nezbytně nutné odvyknout stylu "účel světí prostředky", když se nejdřívě zformuluje postoj a na něj se nabalují hodící se fakta.

Když si přečteme Čapkovy nebo Nejedlého pamflety o T. G. Masarykovi, nutně nabudeme dojmu, že to byl skvělý člověk a státník, jehož podobiznu by bylo vhodné si vyvěsit doma na zdi nebo jeho bystu strčit na polici. Když ovšem otevřeme Krystlíkovu knihu a přijmeme ji za pravdu zjevující, těžko dojdeme k jinému závěru, než že byl Masaryk pokřivený charakter. Tedy, kde je pravda? Byl Masaryk skvělý nebo naopak špatný člověk? Nebo je snad pravda uprostřed? Věřte, že pravda bude taková, jakou si ji uděláme. Každý má právo na svoji pravdu. Neexistuje "nejlepší Pravda". Jsou jen způsoby, které jsou správné a ty, které jsou špatné. Mezi ty špatné patří nepochybně bezvýhradné přejímání názoru jiného mnohdy tradovaného školou a předky. K rozumnému úsudku nás může dovést jen vlastní cesta poznání, při které je zapotřebí mít oči otevřené a nezavírat je ve chvílích, kdy viděné by se mohlo stát nežádoucí. Pokud tohoto budeme schopni, pak jsme schopni zaujímat racionální postoje nejen k vlastní historii, nýbrž ke všem otázkám lidstva.

Tomáš Krystlík: Zamlčené dějiny, Nakladatelství Alfa, Praha 2008, ISBN: 978-80-87197-06-6

Podivný článek

2008-08-02T06:34:00.004-05:00

- o manželce presidenta Edvarda Beneše Haně je k přečtení na blogu iDNES.cz. Diskuse pod článkem je také docela zajímavá.

Edvard Beneš s chotí r. 1921 (atelier Šechtl, autochrom) a r. 1934.

A fish stinks from Prague Castle...

2008-05-22T16:09:00.001-05:00

Some people are bird-watchers, I am Czech-watcher. I watch from a distance, but there is hardly a drop of doodoo on their tree that escapes my notice ... and completely without the use of binoculars. So, naturally, I noticed the case of the attack and attempted murder of an Australian citizen in the Czech Republic on April 27, 2008. It happened in the small village of Drazice near the city of Tabor.

Three Czech soldiers, members of the so-called Czech "Special Forces" (do not take it too seriously, the standards for Czech Special Forces are even lower than for the Russian Spetznaz and members are routinely recruited from the worst possible scum and lowest possible common-denominator criminal elements) attacked (under the influence of drugs and alcohol) a group of teenagers celebrating birthdays, beat them up, kidnapped the young Australian Angelo Catalano and stuffed him into the trunk of their car. They drove him twenty miles into a forest, took him out of the trunk, stripped him naked and started torturing him: cutting him with knives and threatening to cut off his head Taliban style. The deep knife cuts and wounds on his neck, which required stitching and extensive medical attention, are sufficient proof of that.

Eventually, when the drugs and alcohol worked their way out of their systems, they decided against murdering the kid and took him to a local police station with a fake accusation that the attacked kid was a drug dealer. They left him there and happily returned to their garrison. The Czech post-communist police did not provide any medical help to the injured Angelo Catalano and let him sit behind bars for almost a full day without investigating. That's fairly typical for that East European country - old habits die hard...

So far it looks like nothing out of the ordinary a random act of violence. But wait, there’s more. The mother of the attacked kid, Australian journalist Hana Catalano, made a name for herself in the Czech Republic by penning a number of articles critical (you guessed it) of the Czech army and the slimy slow march of post-communist government of Czech Republic toward democracy. In the eyes of the current Czech regime and the army (which is still run by former communists) this is a serious offense and she is a veritable and certifiable enemy of the state. What better way for Czech despots, tyrants and Lukashenko's to get back at that annoying woman than to rough up her son? Brilliant! It has been used many times before in Ukraine, Belarus and Russia - and it works every time!

It worked fantastically this time as well. During my last communication with Hana Catalano, in which we discussed this article, she more or less begged me not to write anything about the political background of the whole case - because according to her, there is none. I beg to differ and not because I am paranoid. I am not - I am just very, very experienced. The refusal of victims to clearly acknowledge who has hurt them has a long history in that part of the world, long before the diagnosis of Stockholm Syndrome. Millions of victims of such supertyrants as Stalin, Hitler or Gottwald (or lesser tyrants with fewer victims such as Vaclav Havel or Vaclav Klaus) went to their deaths believing that "only the people around him are the evil ones, Stalin himself did not know about it and is a saint!" Time-adjusted projection of the same effect mirrored itself on Hana Catalano in her refusal to realize who is really guilty for the attack on her son.

You don't have to be an FBI profiler to see the pattern - and there is one. Harassment and violence of this kind against people and journalists critical toward their regime are basic working tools of every tyrannical bully regime in the world - and the current Czech regime is quite high on that scale.

People are hurt, harassed and killed every day - but in the Czech Republic they always have to be something extra. Ordinary people that keep their mouths shut, accept their lot in life and quietly drink their beer are rarely attacked. Consider this: a man was killed in Prague on January 30, 2008. He was stabbed to death. By policeman! Seeing no major patterns so far except the Muslim passion of Czech soldiers and policemen for knives? The man was an American named Mike Murray. Foreign origin is the first pattern. Foreigners are the first ones to be attacked in the Czech Republic (being robbed is obviously not enough). The second pattern is a hidden one. It turns out that Mike Murray was not just an ordinary beer-drinking American tourist; he was an absolutely sober Pentagon employee working at the U.S. Army Air Base in Hohenfels, Germany. You could say that Catalano’s attackers knew nothing about their victims' mother’s critical political stances. Yeah, sure and I’m the King of jolly old England. Now we have a second pattern.

Recently another murder of an American tourist was publicized and as far as I know never solved. The murder of Roy Breimon from Washington, D.C. It was publicized only abroad - Czechs keep these things tightly under wraps (the words "Czech journalist" are actually a running joke) because they never write about things like that. His murder has another interesting twist. Not only was Breimon proclaimed by Czech police to be gay (is homosexuality justification for murder in the Czech Republic?) and because of that the Czech police are (and I quote) "reluctant to investigate" and "law enforcement does not consider these cases a priority." Also "Breimon is the second gay man found dead in his apartment in 15 months. His murder, along with that of Grant Russell of New Zealand, has prompted many to question whether the Czech Republic is safe for the tens of thousands of gay tourists who visit the country every year."

Australians have very colorful saying that they do not call something a shovel, when it is in fact a f****ng spade. Czechs have much softer proverb claiming that "a fish stinks from its head", meaning that nothing that suspicious with so many indicative patterns happens without quiet approval of higher powers. These incidents and murders are not accidental - they are systematic. That's how things work in Eastern Europe.

The highest crime the now disgraced former president of the Czech Republic Vaclav Havel committed on his own country was keeping the judiciary, military and police firmly in the hands of former communists - and their stripes never change. So the sad result is that almost twenty years since apparently embracing democracy, the allegedly communist-free Czech Republic has a dismal record of human rights abuse of all kinds. Among the worst examples are the wrongful imprisonments and persecution of Vladimir Hucin, Yekta Uzunoglu, Roman Hrubant and keeping the judge directly responsible for the murder of Pavel Wonka, the allegedly honorable JUDr. Marcela Horvathova, on the bench. All of that is solely Havel's responsibility and crime. These travesties of justice are the rule in the Czech Republic - not the exception.

What is the relation of the above to the cases of Australian Angelo Catalano or American Mike Murray? Well, in both cases the Czech justice (or injustice) system decided that the accused murderers (soldiers and policemen) are free to go and that the cases will be slowly investigated with emphasis on slowly, with the hope that it will be forgotten and swept under the rug. So the drug-addicted "soldiers" parade around Tabor in their uniforms and the knife-wielding "policeman" patrols Prague and everything is just fine and dandy. After all, the victims are just hated foreigners, so what’s the big deal?

Come to your own conclusion. Is the Czech Republic safe for foreign tourists (homosexual or not)? Is the Czech Republic safe for any civilized foreigner? And is the Czech Republic safe for democracy? You have to make that decision. But one thing is for certain you won’t see me there.

See also:
http://www.gay.com/news/article.html?2004/08/05/4
http://www.praguepost.com/articles/2008/02/20/murder-investigation-continues.php

-----The author, who can be reached at prilisdlouhonamori@gmail.com expressly agrees with further re-distribution of this article, provided it is unaltered.

Hrdost vs. hanba

2007-07-14T11:01:00.000-05:00

Češi jsou jistě národem hrdým. Na co přesně však pociťují onu hrdost, je již těžší odpovědět. Národní tradice Čechům schází, hodnoty, jichž by si vážily, taktéž. V české národní hrdosti zaujímá klíčové postavení historie, tak jak byla vykládána obrozenci v 19. století. V důsledku porovnávání se světem, především se silnější kulturou německou, vnímali Češi svou početní malost a kulturní nevyvinutost. Proti mnohem silnější tehdejší vzdělanosti Němců mohli Češi vybudovat kulturu a vzdělanost vlastní, v českém jazyce, ale dostihnout nebo předstihnout ji nemohli. Z porovnávání se s Němci vznikl v Češích pocit ublížení. Zajímavé je, že jiné národy tímto fenoménem netrpěly.

Pocit ubližování, potlačování se přenesl i na jiné národy. Češi jsou dodnes přesvědčeni, že právě vinou okolních států nemohl český národ projevit své – samozřejmě, veskrze kladné – vlastnosti. Nedivme se potom, že poměrně často se vyskytující absenci demokratického zřízení na svém území přisuzují zradě, či diktátu, tu Francie a Anglie, tu Německa, tu USA, tu Ruska. Vlastní vinu na neblahých historických důsledcích odmítají, neboť jsou přesvědčeni, že nejednou v minulosti sehráli roli vlajkové lodi demokracie a humanity, která však vinou nedemokratických a agresivních států okolo byla sražena ke dnu.

Co to tedy v Česku znamená pociťovat národní hrdost? Zdá se, že Češi nejsou hrdi na nic určitého. Ona hrdost je povětšinou spojována s něčím, co se mělo stát, kdyby… Občas cítí hrdost na dávno zemřelé osobnosti, jejichž vliv na současnost je marginální. Osobnosti soudobé ovšem se většinou zaprodávají a Češi se je snaží zesměšnit. Až na jednu výjimku: tou jsou čeští sportovci, kteří, pokud se jim povede získat mistrovský titul nebo olympijské zlato, vzbuzují v leckterém Čechovi snad úplně tu největší hrdost na svůj národ.

Většina Čechů je nespokojena s poměry v České republice. Zastávají názor, že to tady „nestojí za nic“ a že „v týhle zemi je možný úplně všechno“, nesnaží se být společensky aktivní a myslí si, že sami nemohou nic ovlivnit, protože podle nich všechno ve státě řídí předsedové parlamentních stran. Na současné poměry všeobecně nadávají, ať už na korupci prolezlou celým státem, či na podvody všeho druhu. Nedůvěra v demokratické zřízení je u nich velká. Za nejlepší českou vlastnost považují po právu způsob českého humoru. Je-li to humor pokleslý, plebejský (což je v drtivé většině), tak se v důsledku transformuje do švejkování a z něho plynoucí neúcty k autoritám, do absence jakýchkoli hodnot a zesměšňování všeho vážného. Pomáhá to sice Čechům přečkat horší chvilky, na druhou stranu však vede k jakési odevzdanosti a neangažovanosti ve věcech veřejných, což může mít za důsledek i nerespektování zákonů.

Mám-li odpovědět na otázku, jestli pociťuji národní hrdost, musím říci, že byť bych byl na svůj národ hrdý rád, při nejlepší vůli nevím, na co bych hrdý být měl. Jaromír Jágr, Dolly Buster, česká Miss World, úspěchy topmodelek, ani mnoho let nežijící slavní čeští jedinci mi k tomu jaksi nestačí. Lze jistě namítnout, že je možné najít i jiné věci, díky nimž můžeme být na český národ hrdí, já bych však tak optimistický nebyl. Naprostá většina národní hrdosti, nepočítaje do toho sportovce a krásky, se zakládá na národních bludech.

Můžeme začít u kněžny Libuše. Představa Libuše, coby spravedlivé kněžny z Vyšehradu, se dnes učí na školách, jako by to měla být součást národní historie, ačkoli to není ani pověst, ale pouhý výmysl převzatý z Rukopisu zelenohorského, tedy falzifikátu z poloviny 19. století. O tom, že Kosmas popisoval Libuši jako čarodějku a Herder jako vědmu, není na školách ani zmíněno. Výsledkem je skutečnost, že ony bájné staročeské příběhy jsou považovány méně vzdělanou, zato většinovou částí národa mnohdy za počátek slavných českých dějin. Zřejmým bludem vyplývajícím z pojetí českých dějin je taktéž ona často zmiňovaná česká holubičí povaha. Jakýmsi výsměchem tomuto bludu může být na úsvitu českých dějin zavraždění sv. Václava svým bratrem, dále vybití třetiny obyvatelstva českých zemí husity a můžeme skončit u povraždění tisíců českých Němců po 2. světové válce. Přejdeme-li do současnosti, Česká republika nepatří ke státům, na rozdíl od některých jiných v Evropě, které by se prezentovaly snahou vyřešit problémy mimovojenským způsobem, ba naopak, Češi se pravidelně účastní, byť v míře nevelké, vojenských konfliktů mimo svůj region. Titul „holubičí povahy“ by tak podle tohoto měřítka měl spíše náležet Rakušanům.

Ve skutečnosti blud o holubičí povaze pochází z vžitého přesvědčení o rasovém antagonismu (holubičích) Čechů a (agresivních) Němců, který se ujal v českém jazykovém prostředí po nacionální revoluci 19. století zásluhou Františka Palackého a jeho výkladu dějin a do značné míry zapříčil právě krach česko-německého zemského patriotismu.

Málokterá slovní fráze je natolik vžitá, jako „zlaté české ručičky“. Nicméně i takové zručnosti budou s časem klesat. V racionalizované společnosti by měl každý řemeslný úkon dělat odborník, který obyčejně kromě toho svého specializovaného zaměření nic jiného neumí. Samozřejmě jsou výjimky, nicméně těžko se lze domnívat, že zrovna Češi jsou šikovnější než jiní. A ohlédneme-li se do minulosti, je sice pravda, že v r. 1918 připadalo 76% celkové produkce Rakouska-Uherska na Československo, o „zlatých českých ručičkách“ však nemůže být příliš řeč, neboť většina továren ležela na území bývalých Sudet.. Roku 1930 to byly 3/5 z celkové produkce československého státu. Výroba hedvábí: 100%, pletařský průmysl: 95%, sklářství: 92%, textilní strojírenství: 90%, cementářský průmysl: 80%, papírenství: 80%, bavlnářství: 75%, výroba vagónů: 75%, chemický průmysl, barvy, laky, elektrotechnický průmysl: 70%, atd.

Nemohu být hrdý ani na přírodní krásy českých zemí. Že je (ještě) krásná ta naše krajina, je nepochybné, ale řekl bych, že za onu krásu nevděčíme příslušníkům českého národa. Naopak přírodu vytrvale devastujeme a nechováme k ní nejmenší úctu. Důsledky toho lze najít na každém kroku. Zlepšení stavu v blízké budoucnosti je navíc velkou otázkou; smýšlení většiny národa je totiž v současnosti značně protiekologické.

Co mě možná mrzí nejvíce, je náš mateřský jazyk. Mnohdy se stále ještě mluví o češtině, coby nejkrásnějším jazyce na světě. Nemohu jistě říci, že by mi čeština krásná nepřipadala, ale i ona postrádá naši úctu. Devastujeme ji podobně jako naši přírodu. Jazyková zásoba mladé generace je ubohá. Stále častěji proniká do českého jazyka angličtina. Vzniká jakási zpotvořenina czenglish, kdy jsou mnohé české výrazy nahrazovány anglickými nebo mnohé běžné fráze jsou utvořeny ze syntézy českých a anglických slov. Tvoříme si novotvary, nemající oporu v logice jazyka, gramatika se zjednodušuje a možná se jednou dočkáme, že tvrdá a měkká i se budou moci psát bez jakéhokoli pravidla. To ve mně hrdost skutečně nevyvolává.

Je možné si vážit architektonických skvostů, za kterými přijíždějí ročně statisíce turistů z celého světa. I když v této souvislosti se stává Praha, nejvyhledávanější cíl turistů, spíše kýčem postrádajícím jakoukoli atmosféru. Procházím-li uličkami starodávné Prahy, nabírám do značné míry dojmu mrtvého města, které žije pro jediné: pro své turisty. Ve srovnání s městy jako Kraków nebo Oxford, které podobně jako Praha nebyly příliš zasažené 2. světovou válkou, Praha, alespoň v mých očích, jasně prohrává. V oněch městech, snad díky univerzitnímu prostředí, se vyskytuje jakýsi duch, který v Praze nenacházím.

Kapitolou samou pro sebe jsou poměry v městě pražském, s nimiž se musejí potýkat přijíždějící turisté. Navíc je tristní, že jsou na nepěkné věci, s kterými by se mohli v Česku setkat, důrazně upozorňování v průvodcích vydaných v jejich mateřských zemích. To samo vytváří v zahraničí negativní obraz České republiky, země, kde je nutné chodit s batohem na břiše, s doklady a penězi pod košilí nebo pod kalhotami, vyvarovat se používání taxíků a policistu raději ničím neobtěžovat, poněvadž je většinou krajně neochotný a obvykle vám navíc nerozumí.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem na nic hrdý a že mi vše připadá špatné. To určitě ne, dost osobností z českých zemí přispělo k světové vzdělanosti, některé i k povznesení českého národa vymezeného jazykově.. Obdivuji také celý ten zástup českých básníků, kteří plně využívají možností, které jim poskytuje ohebná slovanská mateřština. Proto také jsem již nejeden večer strávil v jejich společnosti..

Jsem hrdý na každého, kdo se narodil, pobýval nebo pobývá v českých zemích, jehož práce je v zahraničí ceněna. Je krásné, když vyslovíte v zahraničí jména Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů a každý vzdělanější člověk hned ví, o kom je řeč. Je příjemné zjistit, že v Čechách pobývali významní literáti a vědci německého jazyka jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Max Brod, Gregor Mendel, Gregor Ressel a že čeští umělci do značné míry ovlivnily historii kubismu. To však nic nevypovídá o skutečném stavu národa.

Dle mého soudu mohu být na národ hrdý, pokud si ho vážím jako celku. Za rozhodující považuji současnost, nikoli minulost. Je hezké si číst humanistické příručky Petra Chelčického, ale podívám-li se na všudypřítomné násilí, brutalitu, neochotu, korupci povýšenou na normálnost, hned mi iluze o humanistickém rázu našeho národa splaskne. Přenádherné je se dojímat nad mistrným žurnalistickým a spisovatelským uměním Havlíčkově, otevře-li však člověk dnes stránky – byť i seriózních – novin, s hrůzou zjistí, že soudobí redaktoři neovládají mnohdy ani shodu přísudku s podmětem, nemluvě o samotných obratech. Co však považuji za ještě horší, to je skutečnost, že významně největší popularitu mezi lidem českým mají tak zvané bulvární deníky, jejichž zástup se rozrůstá. To samo o sobě vypovídá cosi o ušlechtilých zájmech majority českého národa.

Výše jsem pěl ódy na český jazyk, což dostává poněkud natrpklou příchuť, když si uvědomím, že mezi mladými lidmi stále více začíná převažovat názor, že čeština je zbytečná a vývoj stejně spěje k vytvoření jednoho „západního“ jazyka, u nás patrně k jakési angličtině s českým dialektem. V této souvislosti mohu tak skutečně dojít k závěru, že rozhodnutí obrozenců pro samostatný český jazyk včetně odborného názvosloví bylo chybné a jako daleko rozumnější řešení se z dnešního pohledu jeví možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát. Obdivovat T. G. Masaryka je taktéž sympatické, k čemu to ale je, když nejsou následovníci, když se česká politika potácí v bahně politikářů, kterým kromě spousty jiných věcí schází vize budoucnosti a vůle ji realizovat.

Z občasných pobytů v zemích západní Evropy vím, že řada lidí z postkomunistických států se stydí za svoji národnost, snaží se ji mnohdy zapřít a vydávat se za někoho jiného. Vzpomínám si například, jak se jedna mladá Polka vydávala za Němku, aby pak – podle ní – více zaujala tamní řecké mladíky. Jaký to paradox, pohlédneme-li na minulé i současné polsko-německé vztahy a zejména na dnešní výron zbytečné agresivity a naduté hlouposti ze strany Polska.

Nikdy bych se nevydával za člověka jiné národnosti. Stalo se mým údělem býti Čechem.. Nestydím se za svou národnost a jsem ochoten se za ni vždy bít. Vnímá-li cizinec Česko negativně, snažím se onen obraz v něm vylepšit. O svých kritických postojích pomlčím, ty jsou určeny výhradně pro domo. Věřím, možná naivně, že český národ má šanci na zlepšení a že budu moci být v budoucnosti na to, že jsem z Česka, alespoň trochu pyšný.

Velmi nerad slyším cokoli o národních zájmech, ale myslím si, že právě následující je naším skutečným národním zájmem: pokusit se o nápravu zdevastované krajiny, která je naším skutečným pokladem, ač jsme jej sami nevytvořili; pečovat o svůj mateřský jazyk, aby neztratil příliš ze své krásy a nestal se jen smutnou vzpomínkou uchovávanou v hodinách slavistiky, jak tomu bylo před více jak 200 lety; dávat větší prostor estetických předmětům na školách, protože zvláště mladí lidé významně ztrácejí smysl pro krásno; zlepšovat podmínky pro turisty, aby Praha neplatila za město patřící k divokému Východu, nýbrž za zcela západní město a zlepšovat obraz o nás a o naší zemi v zahraničí, jelikož ten je v současnosti strašlivý.

Mathias Rust

2007-06-04T12:16:00.000-05:00

«Воздушный хулиган» из Германии (vzdušný chuligán z Německa) před 20 lety – 28.5.1987 a zrovna v Den sovětských pohraničníků – unikl protivzdušné obraně Sov. svazu a s letadlem Cessna 172 přistál na Rudém náměstí v Moskvě. Pamatuji si na tehdejší titulky novin i celosvětové pozdvižení. Tolik legenda, skutečnost byla ale poněkud jiná.

Cesta do Moskvy

Tehdy 19-tiletý Rust, čerstvý držitel leteckého průkazu, si letadlo pronajal v Hamburg(u) pro okružní let nad Skandinávií. Odletěl na Island, pak přes Norsko do Finska, kde 25.5.87 přistál na letišti Helsinki-Malmi. Za 3 dny odtartoval a jako cíl udal Stockholm. Nad mořem však změnil kurs na Leningrad, ze kterého se pak držel linie železnice až do Moskvy, kam dolétl v 18:15 hodin. Uskutečnil několik přeletů nad Kremlem i Rudým náměstím – tam dokonce ve velmi malé výšce, u mauzolea šel až na 3 m – ale bylo tam poměrně dost lidí, tak nemohl přistát. Nakonec v 18:40 hod. dosedl na střed Москворецкого моста (mostu), přes Василевский Спуск (Vasiljevův spád) pak doroloval ke Chrámu Vasila Blaženého (Храм Василия Блаженного) – viz pohled z výšky z obr. serie . Vystoupil z kabiny v červeném overalu, představil se a užaslým Moskvanům začal rozdávat autogramy. Načež byl zatčen soudruhy od tajné služby, tehdejší KGB.

Důsledky

Cessna byla „zaparkována“ (парковка на Красной площади) a Rust putoval do vězení Lefortovo, aby posléze stanul před soudem. Sov. justice viděla jeho „Friedensbotschaft“ (mírové poselství), jak tvrdil, v docela jiném světle a Mathias Rust byl 4.9.1987 odsouzen ke 4 letům pracovního tábora – za ilegální přicestování, výtržnictví s ohrožením zdraví přítomných lidí a za hrubé porušení mezinár. pravidel bezpečnosti vzdušného provozu.

Zatímco se v Německu rodiče Rusta snažili na storry jeho letu něco vydělat – »Stern« odkoupil exklusivní práva –, němečtí politici jednali o jeho propuštění z vězení. To se jim nakonec podařilo a 3.8.1988 přistál z vězení předčasně propuštěný a z SSSR vyhoštěný Mathias na letišti Frankfurt – ovšem již jako obyčejný cestující pravidelné linky, o své oprávnění k létání přišel..

Čistka v sovětské armádě

Malý hornoplošník s přídavnými nádržemi byl po přeletu finsko-sovětské hranice samozřejmě odhalen a jak i sám Rust později uvedl, sledovaly ho boj. letouny Mig 24, které on jednoduše ignoroval. Měl štěstí. Odpovědní velitelé totiž váhali dát rozkaz k jeho sestřelení, aby pak za svoji nerozhodnost byli později sami „sestřeleni“ – od velkého »Gorby« – ze svých vysokých postů. Z předčasného důchodu se tak mohl „radovat“ tehdejší ministr obrany Sergej Leonidovič Sokolov, jeho zástupce a velitel protivzdušné obrany Alexandr Ivanovič Koldunov – oba patřili k politickým protivníkům Gorbačova – jako i řada dalších vysokých důstojníků.

Michail Sergejevič Gorbačov využil situace, aby se zbavil odpůrců své přestavby a na jejich místa dosadil svoje lidi. Mathias Rust, mladík z BRD, se tak vlastně nepřímo a nevědomky zasloužil určitým dílem o tzv. pěrestrojku Sovětského svazu – viz. Матиас Руст пострадал за перестройку.

Na závěr

Roku 1989 se dostal Rust znovu na stránky novin. Během svojí civilní služby (alternativa voj. zákl. služby) v nemocnici Rissen zaútočil a vážně zranil nožem zdravotní sestru, která se prý s ním nechtěla líbat. Soud jeho čin (v 1991) ohodnotil 30 měsíci ztráty svobody, v říjnu 1993 byl Rust z vězení podmínečně propuštěn.

V r. 2001 byl obviněn z krádeže kašmírového svetru v obchodu a od soudu odešel s pokutou 10.000 DM. Za 4 roky nato mu soud dal peněžitý trest 1.500 Euro za podvod, loňského roku byl Rust opět souzen a odsouzen za další opakované podvody.

Jeho první manželství ztroskotalo, pak se oženil s Indkou, dcerou obchodníka s čajem.

Dnes žije Mathias Rust (39) údajně v Berlíně kde se živí jako prof. hráč pokeru.

Sport. letadlo typu Cessna 172 B s označením D-ECJB odkoupila za dvojnásobek odhadní ceny kosmetická firma v Mnichově, která ho později prodala do Japonska. Cessna je dnes vystavena pod širým nebem v parku nedaleko Tokia.

Okolnosti zrodu ČSR

2007-05-28T04:33:00.000-05:00

Tomáš Krystlík

Motto:

Naše neštěstí začalo zánikem starého Rakouska (Emil Hácha)

Existenci samostatného českého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v posledních měsících války. Československé dobrovolnické legie, složené hlavně z Čechů a velmi málo Slováků, dislokované ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv tvořily pouze dvě promile spojeneckých jednotek [John]. Raritami státu bylo, že většina obyvatelstva budoucího státu neměla v podstatě o snahách zahraničního odboje tušení, nesrovnatelně vyšší počet Čechů v porovnání s počtem legionářů bojoval v rakousko-uherských řadách. Vznikající stát se stal kuriozitou nemající dosud obdoby a mnohde byl ostře vyhrocen proti zvyklostem mezinárodního práva [John].

Masarykovy názory

Masarykovo pojetí historie se nebezpečně blíží totalitním představám: „historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením a vědou o tom, co je a bude“ [Masaryk], „také já s mým vědomím a svědomím jsem historie“ [Masaryk 2]. Zde jsou asi kořeny jeho osobních cílů, pojetí politiky a jeho nezlomné vůle k uchopení moci a tím k zajištění si místa v dějinách. Mnohá z jeho tvrzení jsou nedoložená a sloužila vysloveně zlovolným politickým cílům, např. ve své knize Rusko a Evropa tvrdí, že „příslušníci katolické církve lžou více než protestanté.“ Masaryk chtěl po platónsku změnit společnost, přidělit vedoucí role filozofům-králům, tedy sobě.

Veřejný postoj, který zaujal v procesu s Leopoldem Hilsnerem ve věci rituální vraždy mu zajistil později podporu amerických židů v první světové válce, zejména Louise D. Brandeise, původem z Čech, z Nejvyššího soudu USA a přítele prezidenta Wilsona. S jejich pomocí obdržel v roce 1918 půjčku 10 milionů dolarů pro ještě neexistující Česko-Slovensko. Existenci Rakouska-Uherska považoval dlouho za nespornou, ale začátkem války zcela změnil svůj názor a sehrál významnou roli při rozpadu monarchie. Před válkou odsuzoval revoluční taktiku jako zastaralou, odporující vývoji a pokroku a zavrhoval ji, aby pak ve válce popřel sám sebe – stal se revolucionářem a válku nazval „světovou revolucí“ (viz také titul jeho známé knihy). Před odjezdem do exilu byl přemlouván a zapřísahán českými nacionalisty, aby bojoval za českou říši ve smyslu státního práva, nikoliv na etnografickém principu. Do vypuknutí světové války Masaryk nikdy nevyslovil požadavek rozbití Rakousko-Uherska a tvrdil, že by to mělo za následek anexi českých zemí Německem. Během války opustil své dřívější tvrzení, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou ústavní státy, nazval je „teokraciemi“, s nimž prý „demokracie“ vedou boj v zájmu obnovení práv malých národů. To pravda nebyla.

V roce 1912 vystoupil historik Josef Pekař s kritikou Masaryka [Pekař]. Podle Pekaře české národní vědomí a český národní charakter nemohou být výsledkem reformace, jak tvrdil Masaryk, protože by tak nemohly přežít období protireformace po Bílé hoře. Masaryk záměrně přizpůsobil vlastním potřebám romantický přístup Františka Palackého k dějinám. Podle Johanna G. Herdera, s nímž jak Palacký, tak Masaryk vehementně souhlasili, by Slované měli být mírní, trpěliví a mírumilovní na rozdíl od agresivních Germánů. To implikuje zcela mylný závěr, že Poláci nebo Rusové jsou nebojovní, což je nesmysl.

Pekař kritizoval, že Masaryk z dějin vybírá cokoliv, co odpovídá jeho předem myšlené představě a pomíjí vše ostatní. Pak shrnul: Masaryk je spíše agitátor než vědec a jeho ctižádost, vášeň, antikatolické cítění a úsilí obracet okolí na svou víru snižují jeho schopnost rozpoznat strukturu reality. Pekař měl obrovské štěstí, že po válce nebyl trestně stíhán podle zákona na ochranu republiky z roku 1923 (č. 50/1923 Sb., § 11 Urážka presidenta republiky, odst. 3: „Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučeno“; trest vězení do jednoho roku) jako katolický literát Jakub Deml za kritiku filozofického prohlášení Masaryka, které Masaryk ještě jako občan c. a k. monarchie učinil před válkou.

Začátek války

První světová válka vznikla vlastně souhrou okolností. Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu Srby (nesnášel jakýkoliv nacionalismus – i německý – takže se Srbům začaly rozplývat naděje na Velké Srbsko společně s balkánskými Slovany, následník trůnu hodlal Rakousko-Uhersko federalizovat), vypověděla c. a k. monarchie válku Srbsku, spojenec Srbska, Rusko mobilizovalo, na jeho mobilizaci odpovědělo Německo vypověděním válečného stavu Rusku. 4. srpna 1914 vypověděla Velká Británie Německu válku. Jejich spojenci Rakousko a Francie byli tak vtaženi do války. Výsledek po vzájemném vyčerpání sil rozhodly zejména svou hospodářskou silou USA. Válka jako boj o svobodu, spravedlnost, sebeurčení a demokracie, termíny šířené Wilsonem, Masarykem a dalšími jsou jen mýty. Válka se vedla o udržení nebo získání větší moci mocností.

Ještě v srpnu 1914 navštívil Masaryka v Praze Emanuel Voska, obchodník z USA, který přišel do Spojených států jako mladík, aby převzal, vraceje se z Evropy, údaje o vojenské a hospodářské situaci v Rakousku-Uhersku pro Henry Wickhama Steeda, politického redaktora a vedoucího zahraničního oddělení deníku The Times, dříve dopisovatele z Říma a Vídně, britského experta na Rakousko-Uhersko, úzce spolupracujícího s ministerstvem zahraničí, tedy britského špiona, se žádostí o instrukce, co má on, jako univerzitní profesor a poslanec vídeňského parlamentu dělat [Kalvoda 2]. Steed se s Masarykem již z dřívějška důvěrně znal. Masaryk byl anglofil a tuto Voskovu cestu za Steedem a ruským vyslancem ve Velké Británii hrabětem von Benckendorff s informacemi od něj označil jako „počátek“. Rakousko-uherská státní tajemství od Masaryka měl Voska ukryta v podrážkách svých bot a jeho dcera v korzetu.

Voska se před odjezdem do Londýna domluvil s TGM, že v Anglii, Rusku a Americe zorganizuje tajnou síť důvěrníků a kurýrní službu do Prahy a zpět (USA byly v té době neutrální stát). Masaryk mu také prozradil, že odejde pravděpodobně do zahraničí. Masaryk měl informátory, kteří mu dodávali vojenská, ekonomická, finanční a jiná data zpravodajského rázu, která pak předával Steedovi. Placen byl přes třetí osoby na konta v USA a z nich se telegraficky poukazovaly obnosy Masarykovi do Anglie. Tak vznikla Masarykova a Voskova soukromá zpravodajská služba, která informovala za peníze zejména britskou výzvědnou službu, později, po vstupu USA do války i Američany.

Britský špion Masaryk

Masaryk se pár měsíců před vypuknutím války v roce 1914 zastal veřejně policejního konfidenta Karla Švihy, přestože soud následně Švihovi dokázal, že byl policejním placeným informátorem pražského policejního ředitelství. Masarykovo renomé z hilsneriády se tím zcela zastínilo, ale na druhé straně mu to zřejmě dopomohlo získat cestovní pas během války. (Karel Šviha, předseda poslaneckého klubu národně sociální strany, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že bude za peníze zajišťovat hlasy své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost, Národní listy jej obvinili z úplatkářství a policejního konfidentsví. Šviha je žaloval - od té doby jsou ve slovní zásobě češtiny výrazy jako „průšvih“, „prošvihnout“.)

Masaryk vycestoval do Holandska. Po navázání styků s britskou Secret Service, která měla afiliaci v Holandsku, se vrátil zpět do Prahy a hovořil s politiky. Od Britů se dověděl, že se obávají vniknutí Ruska během války z Haliče do českých zemí a tomuto rozšíření mocenského vlivu Ruska do střední Evropy chtějí zabránit vytvořením českého státu. Na druhé straně si Masaryk byl vědom, že k tomu, aby vznikl český stát, musí získat souhlas Dohody k jeho vzniku a Rakousko-Uhersko prohrát válku. Z hovorů s jednotlivými českými politiky vyplynulo, že nechtějí samostatný český stát na etnografickém principu (podle jazykových hranic), jak si představoval Masaryk, nýbrž v historických hranicích zemí Svatováclavské koruny – tedy i s miliony obyvatel, jejichž mateřštinou je němčina. Masaryk považoval ale za nutné, aby vzhledem k obrovské německé menšině sousedil nový stát přes Slovensko (zahrnutí Slovenska do společného státu požadoval už předtím Karel Kramář) s Ruskem.

Sám pojem „historické hranice“ je zcela nesmyslný, protože hranice se často měnily a Češi by si mohli podle tohoto principu vznést nárok na stát rozprostírající se od Baltského k Jaderskému moři. K zemím Svatováclavské koruny tradičně patřilo i Slezsko (nikoliv pouze jeho torzo v Rakousku), ale Masaryk s Benešem je nikdy nežádali, jsouce si vědomi, že jeho připojením by měli v českých zemích německy mluvící obyvatelé rázem převahu. Motiv, proč Masaryk zavrhl své předválečné přesvědčení, že Rakousko-Uhersko musí být zachováno, není znám. Zřejmě to byla jeho touha po moci.

V polovině října 1914 obdržel Masaryk v Praze od Vosky první obnos – tisíc dolarů v německých markách (to byla v té době velká suma). Během druhé návštěvy Holandska poskytl Britům prostřednictvím Roberta W. Setona-Watsona, vyslaného za ním Steedem, velmi důležité zpravodajské informace o ponorkách Rakouska-Uherska, mobilizačních plánech Rumunska a podobně. Také s ním hovořil o podobě budoucího českého státu.

Po návratu z druhé cesty do Holandska se Masaryk opět spojil s českými politiky. Ti požadovali záruky od států Dohody pro vznik českého státu a ty přirozeně Masaryk neměl. Stále negativně působila jeho mýlka v relativně nedávné Švihově aféře, což spolu s Masarykovými názorovými změnami během posledních měsíců způsobilo, že se Masaryk octl na samém kraji českého politického spektra - jeho politický vliv byl bezvýznamný.

Masaryk tehdy spolupracoval nejen s Brity, nýbrž s nejvyšší pravděpodobností i s rakouskými úředními místy v Praze a ve Vídni. Když v prosinci 1914 se rozhodl vzít svoji psychicky labilní dceru Olgu na Capri, navštívil ve Vídni bývalého (i pozdějšího) ministerského předsedu Ernesta von Körbel, kterého ujistil svou loajalitou vládě nejen verbálně, nýbrž i písemně a rukoudáním. Jeho lehkomyslnost neopatrnost při styku a jednání s českými politiky přece jen vzbudila pozornost rakouské policie a Masaryk byl poštou pomocí smluveného hesla varován, aby se z ciziny domů už nevracel.

Během svých prvních cest do Holandska po vypuknutí války si Masaryk od britské Secret Service vyžádal instrukce. Ta nepochybně věděla o Kramářově plánu slovanské federace v čele s ruským státem, která by znamenala expanzi vlivu Ruska do střední Evropy. Britové zvolili menší zlo než vidinu ruské hegemonie ve střední Evropě – dali Masarykovi pokyn, aby prosazoval nezávislost českých zemí na Rakousku-Uhersku. Není náhodou, že první Masarykovo memorandum britské vládě se nazývalo Independent Bohemia (Nezávislé Čechy), které sepsal koncem října 1914 v Holandsku Robert Seton-Watson. I ten byl velmi překvapen zcela novým (a opačným) stanoviskem Masarykovým, dobře znaje jeho předválečný postoj – Masaryk nyní požadoval český stát v historických hranicích a nikoliv už v etnických, protože dobře věděl, že jinak nemůže počítat s podporou domácích politiků [Kalvoda 3].

V březnu 1915 se v Praze ustavil tajný výbor Maffie pro styk s politickými emigranty s vůdci Přemyslem Šámalem, Edvardem Benešem, Josefem Scheinerem, Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem. (Maffie měla posléze zahraniční sídlo v Holandsku, kde byl velice činný Alfons Mucha.) Masarykovy naléhavé žádosti, aby se k zahraniční práci připojili další politici, zůstávaly bez odpovědi. Za války bylo velmi obtížné získat cestovní pas a velkým problémem byly i finanční prostředky na přežití v cizině (jediný Masaryk jimi nikdy netrpěl). Podařilo se to až 68letému Josefu Dürichovi, taktéž poslanci Říšského sněmu, kterému Kramář poskytl peníze, a on odjel v květnu 1915 do Švýcarska (oficiálně za svou dcerou a zetěm do Španělska).

Masaryk dostal peníze od Šámala, Scheinera, Beneše z Maffie a od sokolské organizace. Hlavním zdrojem jeho financí byly ale příjmy z prodeje zpravodajských informací svých a Voskovy organizace Britům, sbírky a bazary krajanů v USA. Voska vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemí. Hlavním Voskovým informátorem byl poštovní úředník rakousko-uherského konzulátu v New Yorku, František Kopecký (krycí jméno Zeno), který obstarával dokumenty, zejména pravé cestovní pasy pro Voskovy (Masarykovy) agenty cestující do nepřátelských zemí. Současně dodával cenné informace o rakouských špiónech a agentech centrálních mocností, kteří operovali v USA. Pro zajímavost: paměti Františka Kopeckého nesměly v ČSR vyjít – jejich vydání zakázalo čs. ministerstvo zahraničí v roce 1937 s odůvodněním, že by to mohlo zhoršit vztahy mezi ČSR a Velkou Británií [Kalvoda].

Masaryk udržoval stále kontakty k určitým osobám v Rakousku-Uhersku, které mu zasílaly informace. Například komorníka rakouského ministra vnitra Julia Kovandu, který se dostával k přísně tajným dokumentům vrchního velitele rakouských ozbrojených si, arcivévody Fridricha, prostředníkem mezi ním Masarykem byl zpočátku básník Josef Svatopluk Machar žijící ve Vídni. Dalším cenným zdrojem byl rytmistr Vilém Hoppe ze sborového velitelství v Praze, který byl důvěrně zasvěcen do rakouských mobilizačních plánů [Brož]. Masaryk a Voska předávali získané informace Secret Service britskými diplomatickými cestami, Masaryk také přímo. Informace používali i ve své propagandě a k podpoře britské snahy zatáhnout USA do války. Masaryk a Voska dostávali instrukce od Steeda, který se postaral o to, aby vyplácené finanční prostředky od britské tajné služby nebyly prokazatelné - převzal i funkci prostředníka mezi Masarykem a Charlesem Cranem.

Charles R. Crane, americký milionář, přítel Masarykův od začátku století, byl i přítelem a poradcem prezidenta Woodrowa Wilsona. V roce 1912 mu významně finančně přispěl na jeho prezidentskou kampaň. U Craneovy rodiny pobýval před válkou ve Spojených státech Masarykův syn Jan, Craneovi o něj také pečovali za jeho pobytu v americkém nervovém sanatoriu, Craneovu dceru Frances Leatherby si v roce 1924 po jejím nezdařeném prvním manželství vzal Jan Masaryk za ženu (po šesti letech se rozvedli). Craneův syn Richard, tajemník amerického ministra zahraničí Lansinga, se po válce stal první vyslancem USA v ČSR, další syn John byl po válce poradcem TGM (placen čs. ministerstvem zahraničí), Muchův portrét druhé Craneovy dcery Josephine jako bohyně Slovanů Slavie sedící v koruně stromu byl na prvních čs. bankovkách. 3. května 1915 se obrátil Masaryk ze Švýcarska přímo na Cranea, žádaje od něj finanční prostředky pro získávání cenných informací, o jejichž charakteru se v korespondenci psát nemohlo. Masaryk předpokládal, že mu Steed vše již vysvětlil. Když žádaná suma (podle všeho se mělo jednat minimálně o 80 tisíc USD) nedorazila (Charles Crane jako politický poradce prezidenta Wilsona, nejvyššího představitel ještě neutrálních USA, se synem Richardem, náměstkem amerického ministra zahraničí, si nemohl dovolit poskytnout převodem peněz důkaz, že pomáhá nepříteli Rakousko-Uherska, a ohrozit tím svoji velmi důležitou roli informátora britské vlády), začal Masaryk peníze urgovat přes Vosku. Napsal mu, že částky, které mu Crane telegraficky poskytuje přes třetí osoby (asi 2000 USD měsíčně), jsou postačující jen pro Masarykovy osobní potřeby, ale nestačí na velkou politickou akci. Craneův právní zástupce Williams pak založil ve prospěch Masaryka v USA bankovní účet, připsal na něj peníze od Cranea a Voska na něj později posílal výtěžky z amerických sbírek.

Masaryk propagandista

Masarykovým hlavním stanem se stal Londýn, kam přibyl v září 1915 se srbským cestovním pasem vydaným vyslanectvím Srbského království v Paříži. Krátce poté ho Seton-Watson uvedl k dvěma úředníkům britské armádní zpravodajské služby, kde jim Masaryk předal informace o rakousko-uherské armádě. Tak si Masaryk vybudoval přímý kontakt k britskému ministerstvu války. Masaryk u Britů posléze docílil, že za Voskovy zprávy platili pravidelně (od května 1916) tím, že jim předložil rozpočet Voskovy soukromé zpravodajské organizace. Voskova organizace měla pro Brity velkou výhodu, protože část Voskových zpravodajců byli američtí státní příslušníci, občané neutrálního státu, kteří se mohli pohybovat všude, a tam, kde to bylo nutné, používali pravé rakousko-uherské pasy, které opatřoval František Kopecký (Zeno) z newyorského konzulátu. V září 1915 přijal Masaryk docenturu v King´s College při londýnské univerzitě s pravidelným platem.

Voska se také pilně staral o kompromitaci Masarykových domnělých nebo skutečných nepřátel. Jako naturalizovaný Američan používal krytí jako tajemník Českého národního sdružení v USA a své funkce zneužíval k získávání a rozšiřování (i vymyšlených) kompromitujících materiálů vůči krajanům, kteří si nepřáli rozbití Rakouska-Uherska nebo měli výhrady k Masarykovi.

Voska měl silný, zřejmě nezvladatelný sklon k přehánění a využíval svých styků k šíření britské a masarykovské propagandy. New York Times mu například otiskl zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Když se Masaryk dověděl, že americká vláda na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko-Uhersko bylo ochotno propustit dceru Alici a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA, ihned telegrafoval Voskovi, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě opustit Prahu a přijet do Ameriky (WIFE AND ALICE NOT TO AMERICA. MASARYK [Brož]). Mělo to svoje důvody. Britové šířili v roce 1916 pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM. V něm se psalo, že rakouský císař „nařídil masové věšení a střílení“, že „rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války 4000; 956 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část odsouzených tvořily ženy. Počet popravených vojáků dosahuje několik tisíc“ [Kalvoda]. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, nebyla odsouzena žádná žena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno téměř tisíc Čechů včetně odsouzenců k smrti. Masaryk-propagandista tedy dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho zcela jednoduše usvědčil ze lži. Masaryk také zcela nepravdivě tvrdil, že „rakouská vláda většinu poslanců uvěznila“ [Kalvoda]. Pro zajímavost: Masarykův syn Jan byl vyznamenán za statečnost v boji a povýšen na nadporučíka c. a k. armády.

Kromě českých katolíků v USA nesouhlasili s nepravdivou Masarykovou propagandou i mnozí svobodomyslní Češi. Masaryka usvědčil ve svém časopisu ze lži František Iška, vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru. Voska kvůli jeho kompromitaci neváhal vyslat své lidi s pravými rakouskými pasy od Kopeckého do Prahy a Vídně, kde nechali vyrobit podvržené stvrzenky „usvědčující“ svobodomyslného Išku (před válkou obdivovatele Masaryka), že je placeným rakouským agentem. Iška totiž nemohl pochopit diametrální rozdíl mezi Masarykovými názory těsně před válkou a během ní, zejména, co se týkalo zachování Rakouska-Uherska.

19. listopadu 1916 čeští poslanci ve vídeňské Říšské radě odmítli zahraniční odboj Masaryka a jeho druhů a vyzvedli význam c. a k. monarchie pro český národ. V květnu 1917 požadovali Češi přeměnu monarchie na federativním principu, jen velmi málo domácích českých politiků se projevovalo antirakousky [Groulík].

Francouzský špion Beneš

Beneš v druhém roce války (1915) vycestoval pod záminkou své vědecké práce do Švýcarska, vrátil se a při své druhé své cestě do Spříseženectva se připojil k Masarykově zahraničnímu odboji [Groulík]. Beneš se naučil mnohému přímo v akci, zejména od svého bývalého profesora z Dijonu Louise Eisenmanna, který za války působil ve výzvědné službě francouzského ministerstva války. Beneš se stal jeho zaměstnancem a dodával mu důležité informace o poměrech v Rakousko-Uhersku a špionážní zprávy, které dostával z Prahy a Vídně [Kalvoda 3]. Podobně jako v Anglii ve prospěch československého státu působili Steed a Seton-Watson, ve Francii to byl historik Ernest Denis.

Masaryk v Rusku

V květnu 1917 přicestoval Masaryk do Ruska, aby vedl probritskou propagandistickou kampaň pro udržení Ruska ve válce, kterou ho pověřilo ministerstvo války, což bylo hlavním účelem jeho cesty, měl britský pas na jméno Thomas George Marsden - potvrzuje to i britský špión Sommerset W. Maugham, který s ním v Rusku spolupracoval. Masaryk udržoval v Rusku kontakt i s dalšími britskými agenty, jejichž prostřednictvím odesílal do Anglie zpravodajské informace. Aby splnil svůj úkol ovlivňovat ruské veřejné mínění, navštívil osobně vydavatele několika ruských novin [Kalvoda].

V Rusku otiskli Masarykovi v Russkich Vědomostech 17. 10. 1917 zprávu, že Rakousko-Uhersko popravilo 30 až 40 tisíc lidí a že „všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, Italy a j., byli uvězněni a odsouzeni k smrti“ [Kalvoda 3]. Pravdou bylo, že ze 107 českých poslanců ve Vídni byli jen dva, Kramář a Rašín odsouzeni k smrti, pak omilostněni a tři měsíce před tímto Masarykovým lživým tvrzením propuštěni z vězení.

Druhá role, ve které v Rusku vystupoval, byl vůdce československého odboje. V jejím rámci označil mezinárodní kapitalismus a Vatikán jako dva hlavní nepřátele československého odboje (sic), naléhavě vyzýval české a slovenské válečné zajatce k dobrovolné službě v čs. legiích. Agitaci zajatců ke vstupu do čs. armády zahájil Masaryk 6. 8. 1917 cestou po zajateckých táborech. Ve svém proslovu k jednotkám již ustavené české brigády zdůraznil svou činnost válku za boj Slovanstva proti Němectvu (sic), válku Spojenců nazval zápasem republikánského principu s monarchistickým (bez ohledu na spojeneckou Velkou Británii, Itálii a Rumunsko!), zdůraznil povinnost veškerého slovanstva postavit se proti němectvu, prohlásil, že „s národem německým není možný mír, s ním nutno bojovat nůž na nůž. Ano, nůž na nůž, až dokonce, což není nelidské!“ [Masaryk 3]. Tak se projevoval pacifista a humanista každým coulem.

Náborová akce nebyla příliš úspěšná, z 250 tisíc českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých deset procent [Kalvoda]. Koncem roku 1917 měly legie 40 tisíc lidí a to včetně ruských Čechů (s ruským občanstvím) a ruských carských důstojníků.

Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou revoluci. Ale opět se pokusil si přizpůsobit svět svým představám, ignoruje realitu. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty. Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát. Chtěl dostat legie do Francie, na západní bojiště - v Rusku po brestlitevském míru bojovat proti Německu a Rakousku nemohly. Nic ho neplnilo větší hrůzou než představa čs. armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc. Je totiž velmi pravděpodobné, že legie mohly Petrohrad dobýt, udržet a skončit tak s celým bolševismem v Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení bolševici, kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně 40 tisíci dobře vycvičených vojáků, vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným carským důstojníkům [Kalvoda]. Následovali příkazů Masaryka a bojům se vyhli. Masaryk o 13 měsíců později explicitně řekl československé vládě, že pomocí čs. vojáků mohl zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje čs. státu].

Zajímavé je také sledovat postoj jednotlivých aktérů čs. odboje k bolševikům. Masaryk byl vždy zásadně proti použití legií v Rusku proti bolševikům, Štefánik, Kramář, Dürich, Voska se snažili o pravý opak, Benešovo stanovisko utilitaristicky lavírovalo mezi Masarykovým a spojeneckým, zejména francouzským, ale byl vždy proti boji s bolševiky, pokud Francouzi momentálně nepodporovali opačné řešení. Tehdy Dürich, nacházející se taktéž v Rusku, neměl už téměř vliv – Masaryk se Štefánikem ho vyloučili z Česko-Slovenské národní rady a posléze pomluvami zdiskreditovali - Masaryk kvůli tomu, že Dürich chtěl, aby čs. legie bojovaly proti bolševikům, Štefánik z konkurenčních důvodů [Kalvoda]. Dürich neměl, na rozdíl od svých kontrahentů, za sebou tisk (i čs. zahraniční), musel tedy prohrát. Masaryk s Benešem již během války (i po ní) vydávali velké sumy novinářům důležitých zahraničních deníků, aby o nich psali pozitivně.

Masaryk, dokud byl na území Ruska, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci a nakonec z Tokia 10. dubna 1918 cestou z Ruska do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu legií z Ruska a uznání své Česko-Slovenské národní rady v Paříži, navrhl Spojencům svým skandálním memorandem uznat sovětskou vládu. Štefánik se kvůli tomu velmi rozčílil.

9. listopadu 1917 Masaryk poslal zprávu všem důstojníkům a velitelům čs. sboru, že čs. jednotky nesmějí být žádným způsobem použity v nynějším boji mezi stranami [Beneš]. (Později byly čs. jednotky vinou bolševiků přece jen zataženy do boje, když se je bolševici pokusili na příkaz Trockého odzbrojit.) Masaryk odstranil z legií ruské důstojníky, kteří byli ochotni plnit rozkazy svých nadřízených – tím se stal vrchním velitelem legií on. Ačkoliv tyto jednotky původně složily přísahu věrnosti Rusku, uznávaly Masaryka za svého vrchního velitele. Situace se nezměnila ani poté, co se legie v Rusku (a v Itálii) staly součástí francouzské armády. Masarykova rétorika obsahovala i výroky tohoto typu: „Budeme k bolševikům naprosto loyálními, neboť my Čechoslováci milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou a svobodnou demokracií“ [Masaryk 3]. Kdyby byl dějepis přírodní vědou, dala by se dokazovat, že pozdější zachvácení velké části světa bolševismem umožnil nejen německý generální štáb, který vyexpedoval do Ruska v zaplombovaném vagónu Lenina s jeho druhy, nýbrž velkou měrou i Masaryk. Bohužel, dějepis nezná implikace typu „jestliže A a současně B, pak C“.

Masaryk si rád přisvojoval cizí zásluhy. V roce 1920 na svátek svatého Václava u příležitosti šestého výročí přísahy původní české Družiny v Rusku prohlásil: „Když jsem přišel do ciziny, uvědomil jsem si, že můj diplomatický zápas bude neplodný, pokud se neopře o ozbrojený odpor mého národa. Proto jsem se rozhodl vás zorganizovat.“ Ve skutečnosti neměl Masaryk s formováním Družiny nic společného. Dověděl se o její existenci teprve, když byla ustavena a poslána na frontu [Lazarevský, Kalvoda].

I v době, kdy se konflikt mezi čs. legiemi a bolševiky rozhořel naplno, domníval se Masaryk, že konflikt byl důsledkem rakouských a německých intrik a mohl být vyřešen mírovou cestou. Byl přesvědčen, že on, revolucionář dovede jednat s bolševiky, neb to jsou spolurevolucionáři. Neuvědomoval si, že jejich cíle jsou diametrálně odlišné. Nechápal podstatu sovětského režimu, ani jeho cíle. Vnímal situaci nikoliv na základě reality, nýbrž svých představ, spíše přání, a to ve svůj prospěch. Ignoroval shodu zájmů Centrálních mocností (Německa a Rakouska-Uherska) a bolševiků. Bolševici potřebovali mír na východní frontě, aby mohli uskutečnit své cíle v Rusku, Německo a Rakousko-Uhersko zase potřebovaly v Rusku bolševickou vládu, aby udržovala Rusko ve stavu vojenské a politické neschopnosti [Kalvoda]. Proč by jinak německý generální štáb posílal ze Švýcarska do Ruska bolševiky v čele s Leninem?

Podle údajů generálního štábu legií měly legie bezprostředně před střetem s bolševiky 51 309 mužů. Z nich pak padlo 1445 [Kalvoda]. To nebránilo Benešovi, aby v oficiálních zprávách Britům a Američanům nezveličoval počet legionářů v Rusku, nejčastěji udával jejich počet mezi 80 a 90 tisíci (Šámalovi do Prahy uvedl 120 tisíc) s tím, že jejich ztráty v bojích s bolševiky činily 40 až 45% (sic). Masaryk byl velkohubější - mluvil rovnou o sto tisících čs. vojácích v Rusku [Kalvoda]. Bojeschopnost čs. legií v Rusku upadala. Zejména jejich morálka byla prachšpatná. 30. 7. 1919 informoval americký vyslanec Morris ve své zprávě z Omska svého šéfa Lansinga diplomatickou mluvou, že „česká armáda není v postavení dovolujícím postup na frontu nebo pokračování v nepřetržitém střežení železnice. Vojsko bude muset být postupně evakuováno do Vladivostoku“ [Kvasnička, Kalvoda].

Masaryk a Wilson

V Tokiu požádal vyslanec USA Masaryka, aby pro prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona sepsal memorandum o stavu Ruska a bolševismu. Masarykovo důvěrné tokijské memorandum určené prezidentu Wilsonovi z dubna 1918, ale Masarykem rozdané i diplomatům spojeneckých zemí, hovořící o tom, že by Spojenci měli uznat bolševickou vládu v Rusku, vyvolalo skandál a nepěkně se mu pak vymstilo v USA, kam posléze přibyl. Úředník vlády USA, který mu uděloval vstupní vízum, se tak zdráhal učinit s odůvodněním, že Masaryk „chce navštívit Washington v zájmu ruské bolševické vlády“, a nadřízeným pak oznamoval příjezd „profesora Masaryka, alias Marsdena, člena bolševické vlády v Rusku“ [Kalvoda 2]. Ve Spojených státech Masaryk přidal k politickému uznání bolševické vlády v Rusku i požadavek ekonomické pomoci bolševikům ze strany USA [Kalvoda 3]. Woodrow Wilson si dal s přijetím Masaryka, přes všechna naléhání jejich společného přítele Cranea, téměř půldruhého měsíce čas. Masaryk jej ale dokázal přesvědčit o svých plánech a tak 24. 6. 1918 schválil americký prezident Wilson memorandum svého ministra zahraničí Lansinga, ve kterém navrhl, aby USA se bez výhrad vyslovily pro samostatné Polsko, Čechy a jihoslovanský stát. Spojené státy ale odmítly uznat Česko-Slovenskou národní radu v čele s Masarykem, kvůli jeho probolševickému postoji. Učinily tak 3. 9. 1918 jako poslední až po francouzském (1. 7. 1918) a britském uznání (9. 8. 1918). Mezitím, když Masaryk viděl, že jeho Česko-Slovenskou národní radu nehodlají USA uznat, oportunisticky otočil o 180 stupňů a v červenci 1918 najednou souhlasil s vystoupením čs. legií na Rusi proti bolševikům, ba začal doporučovat spojeneckou intervenci v Rusku a koncem srpna už přímo vyzýval Spojence k intervenci [Kalvoda 3].

Masaryk předložil 31. 8. 1918 Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem Uznání Česko-Slovenské národní rady a čs. armády. Není divu, že tento dokument byl po válce v ČSR prohlášen za tajný. Masaryk v něm velkolepě lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Česko-Slovenská národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého (nikoliv Česko-Slovenského) komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem a Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů. Kramář byl ve vězení a většina českých poslanců podpořila prohlášení loajality vůči monarchii. Česká družina v Rusku byla organizována českou kolonií a nikoliv v té době ještě neexistující Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu tvrdil Masaryk. Dále tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc osob - civilistů. Je známo, že jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi tisíc, naprostá většina v Haliči [Kalvoda]. Nepravdivá propaganda bývá za války obvyklá, nicméně Masarykovo lhaní udivuje – na pravdě, jak proklamoval, si přece údajně velmi zakládal.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro Národní radu jakožto de facto spoluválčící vládu. Ministr zahraničí USA Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud neexistujícího čs. státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada byla založena v únoru 1916, její složení a federální pravidla byly přijaty v 6. 2. 1916 a pravomoce jejího předsedy - Masaryka - stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny zfalšoval. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. 1918 požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumenty dorazily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost [Kalvoda]. Zajímavé je, že Beneš trpící celý život vášní pro dokumenty, tato svá falza nikdy nezveřejnil.

Budování jmění

Finanční požadavky Masaryka nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolarů. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty, navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi (americké sbírky byly určeny pro oba poslance Říšského sněmu). Částky, které dostával Masaryk z amerických sbírek, kromě odměn za zpravodajské informace od Britů a částek od Cranea, byly obrovské vzhledem k tehdejší kupní síle dolaru.

O tisíci dolarů převzatých jím v Praze již řeč byla, 3000 dolarů dostal v Rotterdamu (tam měli Britové afiliaci svých tajných služeb), 1250 v Ženevě. Pak se už domů nevrátil a jeho nároky se nedaly krýt ze sbírek Čechů v USA a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (sic), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů [Kalvoda].

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály – nikdy neuveřejňovali své příjmy a výdaje (až na jeden jediný účet ve výši 19 956 USD za Voskovu činnost mezi 23. prosincem 1915 a 14. červnem 1916 – srovnejte Voskovy výdaje za provoz soukromé zpravodajské služby se 68 až 84 lidmi /údaje se různí, uváděný počet lidí byl zcela určitě Voskou značně nadsazen, aby dostal od Britů více peněz do vlastní a Masarykovy kapsy/ za půl roku s příjmy TGM). Dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je před nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval [Kalvoda].

Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z Ruska vrátil Kramářovi, Švehlovi a Mattušovi 15 tisíc korun, které mu dali v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 tisíc korun, které obdržel od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům! Ačkoliv ho Masaryk a spol. obviňovali z prospěchářství, byl jediný z českých exulantů, který splnil, co ostatní jen hlásali, že totiž nelze brát peníze za práci pro národ. Masaryk, Beneš, Voska, ani Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po odečtení výdajů [Kalvoda]. V ženevském prohlášení čs. poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných paušálně schválit dodatečně všechny akce pařížské exilové Národní rady za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou Národní rady československé, přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se Spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala“ [Beneš, Kalvoda]. Tím byla cesta k pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně zahrazena.

Nepoměr mezi Masarykovými příjmy a výdaji je obrovský. Podle Masarykovy poslední vůle a závěti, sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska, měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 liber pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady něco přes 16 000 liber. V březnu 1923 věnoval každému členu rodiny (Charlottě, Janovi, Alici a Olze) po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč [Kalvoda]. V témž roce dal mladému novináři Ferdinandu Peroutkovi 500 000 Kč na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Dlouho také podporoval finančně Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek]. V roce 1925 dal Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce milion korun (další tučné obnosy dodával Stránskému Beneš [Klimek 4]. Dala by se vyjmenovat dlouhá řada dalších případů.

Benešovy tajné fondy

Během války vybudovali Masaryk s Beneše vlastní tisk s časopisy Nation Tch?que, revue L’Europe Nouvelle, k nim patřil také Denisův Monde Slave; v Londýně začal vydávat Seton-Watson za české peníze The New Europe. Přes ně se šířily patřičně zabarvené zprávy z Rakouska i ze světové politiky, pokud se týkaly zápasu české emigrace, do všech metropolí dohodových, neutrálních i amerických zemí, podporovány Masarykovými, Štefánikovými a dalšími vědeckými, politickými, společenskými a osobními kontakty. To podstatně zvýšilo dosah a působnost české emigrační propagandy. Její efektivitu zvýšilo zejména spojení s velkým tiskem metropolí, které dokázali čeští emigranti navázat. Pro spolupráci byli získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator. Tyto kontakty nebyly po válce přerušeny, nýbrž rozšířeny a používány pro československou propagandu, „spřátelení“ žurnalisté byli dobře placeni z československých financí [Beran 3].

Beneš zaplatil během trvání první republiky z tajných fondů čs. ministerstva zahraničí desítky milionů korun zahraničním časopisům, novinářům a dalším jednotlivcům, aby pochvalně psali o Masarykovi, o něm a o politice čs. státu. Jen část z toho pocházela ze státního rozpočtu. Například Štefanu Osuskému, čs. vyslanci ve Francii, poslal Beneš na tyto účely v roce 1922 401 600 franků, aby v roce 1927 už to bylo 746 tisíc franků a v roce 1938 franky v hodnotě 3 346 534 korun, z posledních dostal Osuský k dispozici pro korumpování franky za dva miliony. Henry Wickham Steed dostal z Benešových fondů deset tisíc liber (cca. dva miliony korun) pro svůj časopis Review of Reviews, pak dostával dva roky tučné honoráře (až 100 000 Kč) za ještě nenapsané články, atd. [Urban, Kalvoda].

Ministerstvo zahraničních věcí subvencovalo z tajných fondů vydávání zahraničních časopisů a novin, které otiskovaly oslavné články na pana ministra zahraničních věcí a později prezidenta Edvarda Beneše ve Francii, Anglii, Švýcarsku, Jugoslávii, Rakousku a jinde. Například do září 1930 se vydalo vídeňskému „tiskovému fondu“ přes tři a půl milionu šilinků, v roce 1931 dostala bělehradská Pravda subvenci ve výši padesáti tisíc korun. Vyplácely se odměny redaktorům Daily Guardian, Sun and Daily Telegraph, Evenings News, Labor Daily a podobně. MZV se v roce 1928 zavázalo krýt schodek francouzského časopisu Le Monde Slave do výše 380 tisíc franků ročně, subvence dostávaly Liberté, Paris Soir, Temps, Paris National, Journal des Debats a podobně - celkem jich ve Francii bylo třicet. Ruský historik Miljukov, přítel Masarykův a Benešův, obdržel touto cestou např. v roce 1930 260 000 Kč, v roce 1931 200 000 Kč a v roce 1932 400 000 Kč. Beneš dostával státní peníze také rovnou do rukou, aniž uvedl, na co je potřebuje. Podle stvrzenek jím podepsaných převzal například jen během roku 1934 4,5 milionu korun [Kalvoda 3].

Původ peněz, kterými po válce disponoval Masaryk a Beneš, není dodnes zcela jasný nejasný. Kromě výše uvedených zdrojů (sbírky a bazary krajanů, odměny za Voskovu zpravodajskou činnost, půjčky ještě neexistujícímu Česko-Slovensku) se nabízejí pouze dvě další možná vysvětlení: peníze pocházely z hospodaření čs. legií za jejich pobytu na Sibiři, popřípadě z části ruského carského pokladu. Historik Z. Sládek [Klimek 2] prokázal, že Masaryk dostával desetimilionové provize od Legiobanky za zásahy v její prospěch „k účelům všenárodním“ (souvislosti viz níže).

Beneš si potrpěl na luxus, který měl naznačovat jeho vysoké postavení. V Paříži si za války k bytu pronajal hned dva tenisové kurty, po válce si nechal zařídit i svá soukromá sídla nábytkem a obrazy ze státních zámků a sbírek. Obyvatelstvo ČSR nelibě neslo jeho zvyk si nechat tisknout jídelní lístky ke obědům a večeřím doma státní tiskárnou na drahém papíře a to i tehdy, jednalo-li se o zcela soukromou večeři ve dvou. Na druhou stranu byl skrblík. Stříbrný popisuje, že Beneš zapomínal dávat obsluze spropitné, takže za něj musel diskrétně zaskakovat [Klimek].

Zametání stop

Je velmi pravděpodobné, že Masaryka nechaly rakouské úřady po vypuknutí války odejet do ciziny, předpokládajíce, že Masaryk bude dodávat vídeňské vládě cenné informace, že bude v zahraničí fungovat jako informátor - že jej zverbovaly pro špionáž. Vycházely zřejmě z Masarykova postoje v aféře Karla Švihy a z jeho slibu věrnosti bývalému ministerskému předsedovi Ernestu von Körbel. Nic z toho se nedá prokázat, protože sotva bylo počátkem listopadu 1918 sjednáno příměří, Voska se svou zpravodajskou skupinou přibyl do Vídně a zcela protiprávně odvezl z policejního archivu vídeňského ministerstva vnitra všechny spisy ve třech plně naložených železničních vagónech do Prahy, kde je prohledaly desítky historiků a úředníků [Irwing-Voska]. V únoru 1919 pak Voskovi lidé ilegálně vyvezli autem do ČSR soukromé dokumenty habsburské rodiny. Aby se vyhnuli celní prohlídce ze strany rakouských financů, přejeli hranici bez zastavení vysokou rychlostí. Zavinili pohraniční incident – stříleli po nich [Voska]. Ukradené spisy z policejního archivu ministerstva vnitra muselo Československo s omluvou později Rakousku vrátit. Lze však s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat, že veškeré materiály kompromitující Masaryka a Beneše byly odstraněny, zřejmě zničeny. Naopak ostatní, týkající se politicky činných lidí, nebyly Rakousku vráceny, nebo byly alespoň ofotografovány a pak používány k nátlakům vůči nim, pokud se stali Masarykovi nebo Benešovi nepohodlnými.

Kromě toho všechna Masarykova memoranda z 1. světové války zůstala tajná až do skončení 2. světové války [Kalvoda 3].

Ruský imperiální poklad

Začátkem roku 1918 nařídila sovětská vláda evakuaci části (hovoří se o jedné třetině) ruského carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně, kam 6. 8. 1918 dorazily čs. jednotky a pokladu se zmocnily [Sládek]. Náčelník finanční správy čs. vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a další již předtím hledali cesty, jak se zlata zmocnit. Šíp chtěl zcela oficiálně zabrat 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata, které chtěl použít jako základ k emisi čs. měny [Sládek 2]. Důstojníci Karel Kutlvašr a Josef Jiří Švec ignorovali zákaz velitele volžské fronty Stanislava Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře, protože riziko, že výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být jednotky zničeny, bylo vysoké, a pro poklad se vydali [Weikert].

Píše se: „Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou Komitétu členů ústavodárného shromáždění, převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagónů. Po třinácti měsících stačilo už pouhých dvacet osm. A k tomu ještě, navzdory přísným opatřením, se v noci na 12. ledna ztratilo třináct bedniček zlata. Zrána 1. března 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko - československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích" [Sak]. Tyto údaje potvrzuje i A report (čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR - www.army.cz/avis/areport2005/ar5str.pdf). Co bylo obsahem oněch bedniček a tlumoků v předávacím protokolu není uvedeno.

Carský poklad, který padl v Kazani Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61 500 pudů zlata v různé formě, k tomu stříbro, drahé kovy (platina, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé bedny (několik železničních vagonů) platných rublových bankovek a taktéž štočků na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze s nejvyšší pravděpodobností sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou napevno ve vagónech. V literárních pramenech naleznete pečlivé součty, co všechno vytiskli (bankovky v tom nejsou), ale je zřejmé, že později, v Irkutsku, nestačili před odevzdáním ruského pokladu tisknout (co, to už se nepíše), protože si pronajali další tři tiskárny ve městě, včetně tiskárny gubernie, což před tím nikdy neučinili. Povinností legionářských grafických dílen I.O.O., jak se nazývaly, s 80 lidmi stálého personálu (sic), přitom bylo tisknout deset tisíc exemplářů legionářského Čs. Deníku [Medek].

Málo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy. Poklad převezený do Samary byl při evakuaci naložen do tří vlaků po 40 vagónech [Weikert], tedy do 120 vagonů. Jiné zdroje hovoří o 80 nebo 100 vagónech [Sychrava, Sak]. Kutlvašr a Švec byli povýšeni. Snahu Františka Šípa o získání měnového zlata pro ČSR údajně překazil tehdejší náčelník štábu československých vojsk na Rusi Diterichs, který ruský imperiální poklad vydal omské vládě. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Kolčaka. 8. listopadu 1919 musel Kolčak Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit na východ. Před Irkutskem na naprosto přehledné trati k havárii vlaku s ruských carským pokladem – najel na něj zezadu jiný vlak jedoucí stejným směrem. Protože železniční magistrála byla v rukách čs. vojsk, je havárie mimořádně podezřelá, vypadá jako zinscenovaná. Oficiálně při ní zmizelo ze 124 bedniček se zlatem osm. Celkový počet bedniček zřejmě neodpovídal skutečnosti, protože svědkové vypověděli, že se zlato válelo po dlouhém úseku zcela volně vedle trati a čekalo, až je někdo sebere [Na vlastní oči]. Pak se carský poklad opět dostal pod československou kontrolu 24. 12. 1919, kdy se Kolčak s pokladem uchýlil pod ochranu československých legií [Sládek 2]. Podle jiného zdroje nařídil nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři generál Maurice Janin, aby československé legie převzaly i ochranu Kolčakova vlaku [Motl].

Již v červnu 1919 dostal člen poselství do Ruska dr. Blanda od ministra financí ČSR Aloise Rašína instrukci, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly podle Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR tyto: „Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“ [Lodgman, Beneš 3].

5143 bedniček a 1678 vojenských tlumoků bez udání jejich obsahu bylo nakonec předáno bolševikům Lvem Prchalou 1. 3. 1920 po odjezdu posledního vlaku s legionáři směrem Vladivostok v 18 železničních vagónech (některé zdroje hovoří o 28 vagonech, ale v předávacím protokolu, uložený v archivu MZV ČR je napsáno: „deset vagonů amerických a osm továrních“ [Na vlastní oči, Beneš 3]). Celková hmotnost byla odhadnuta na 18-20 000 pudů, tedy na cca jednu třetinu původní hmotnosti [Weikert]. V televizním pořadu TV NOVA Na vlastní oči se uvádí, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě 800 milionů USD (o jiných drahých kovech se pořad nezmínil), aby v Irkutsku předali zlato do rukou bolševiků už jen za 210 milionů USD - správně má ovšem být: v této hodnotě převzali legionáři zlato od Kolčaka [Lodgman].

Kolčak zlatem z pokladu ručil za půjčky peněz od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním firmám Baring Brothers a Kidder Peapody & Comp. ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů. Další část pokladu poslala Kolčakova vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině. Zásilka byla zadržena kozáckým generálem Semenovem, jenž v roce 1925 přešel k bolševikům, byla částečně uložena v Čitě ve východní Sibiři. Proslýchá se, že 150 milionů zlatých rublů později plnomocníci Semenovi převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato bylo uložili v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského zlatého pokladu není nic známo [Lodgman]. Podle textu článku z Osteuropäische Korrespondenz č. 11/1925 citovaného v Logdmanově interpelaci [Logdman], se měli Čechoslováci 7. 12. 1919 zmocnit části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujet s ním do čínského Charbinu. Pak také dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za babku [Na vlastní oči, Lodgman].

Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,5 mil. USD, což Beneš popřel [Beneš 3]. Hodnota carského pokladu, která zůstala v rukou Čechoslováků byla pravděpodobně vyšší, ale nic z toho nelze prokázat. Že nic z něho nezcizili, už vůbec ne. Legionář, lékař a spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty [Motl]. Zřejmě se o tom, kolik z ruského imperiálního pokladu uvízlo za nehty československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, už víc nedovíme.

Drancování Sibiře, Legiobanka, Centrokomise

Velení čs. legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska: Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelský orgán, který vlastnil a řídil sibiřské doly, obchodoval se surovinami, nakupoval ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu, kožešiny, kaučuk a podobně. Duší tohoto podnikání byl šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp. V archívu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný čs. vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš známý kovový poklad byl co nejdříve poslán do Vladivostoku, dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“ [Motl].

V jednom z dokumentů štábu 1. divize se píše o utajovaném převozu 750 beden na lodi Sheridan z Vladivostoku do Terstu. K tomuto převozu došlo v létě 1920. Z Terstu byl tento náklad přepraven do Československa v sanitním vlaku - pod postelemi vojáků označených za duševně choré [Motl].

Uchoval se i další, velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky československých legií v Praze - Legiobanky). Dne 13. 4. 1920 svému strýci napsal: „... ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagónů stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu tři bedničky různými loděmi...“ [Motl].

Dne 18. 11. 1918 (podle jiných pramenů již 3. 8. 1918) vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 mil. francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu. Oněch 18 mil. franků základního jmění byly údajně doplatky pro čs. legionáře v Rusku, kteří byli součástí francouzské armády a brali žold ve francouzských francích[Sládek 2]. Vojáci z doplatku neviděli ani centim. Legiobanka měla pobočky ve Vladivostoku, Charbinu, Tokiu, Šanghaji, Manile, Singapuru, Terstu a nakonec i v Praze. Jejím šéfem se stal František Šíp. Jen v Rusku měla 245 zaměstnanců [Weikert]. Organizace zřízená v Rusku Legiobankou, tzv. Centrokomise (za svou dobu existence měla tři oficiální názvy, z nichž poslední byl Československá ústřední hospodářská komise ve Vladivostoku, jako Centrokomise se podepisovala pod telegrafní depeše) měla ještě více poboček po světě než Legiobanka a skupovala veškeré zboží vyráběné v okolí trati transsibiřské magistrály (za peníze v bednách z ruského imperiálního pokladu, natištěné bankovky ze štočků, prodané zlato) v podstatě za babku, protože se firmy se bály rekvizice zboží ze strany čs. legií, a obchodovala také se zbožím na celém světě. Čs. vojsku na Rusi podléhaly i četné továrny a závody kolem transibiřské magistrály, včetně dolů a hutí, které pro ně vyráběly. S jejich výrobky Legiobanka a Centrokomise dále obchodovaly – proto tolik afiliací Legiobanky a Centrokomise po celém světě. Jen ve Vladivostoku zaměstnávala Centrokomise 301 osobu [Medek]. První větší její transakcí byla bavlna – zisk činil 100 milionů korun (sic).

Zboží se odesílalo z Vladivostoku najatými loďmi (na přelomu listopadu a prosince 1919 jich např. odplulo osm). Jaké zboží přepravovaly do vlasti legiemi zakoupené zaoceánské parníky Legie I a Legie II (podle Peroutky [Peroutka] byly čtyři, podle Sacharova [Spahn-Sakharow] jen jedna) mezi Vladivostokem, Hamburkem, Cherbourgem a Terstem, není známo. Zřejmě byly koupeny i za účelem utajit náklad před cizími zraky. Transport z evropských přístavů po železnici do ČSR se děl v pečlivě zaplombovaných vagónech [Weikert, Sládek 2]. Zisky z obchodů Legiobanky a Centrokomise zřejmě značně převýšily hodnotu části zlatého carského pokladu, který se podařilo Čechoslovákům uzmout. Legie například také zabavily měď, kterou koupili předtím Britové a drancovaly na Sibiři soukromý majetek. Nakonec i státní: „mnoho vagónů československého státního majetku vykradeno našimi vojáky“ (čs. legionáři), „čímž vzniká republice škoda mnoho milionů“ [Sládek 2].

Finanční správa čs. vojsk na Rusi dala Centrokomisi k dispozici kapitál Vojenské spořitelny [Medek], tj. doplatky žoldu za rok 1919, spořitelní vklady a fondy, zejména invalidní fond (podle Sládka - viz výše - to nedostala Centrokomise, nýbrž Legiobanka). Centrokomisi podléhaly i četné legionářské kooperativy (výrobní družstva), mezi nimi i továrna na uzeniny a vyhlášená restaurace ve Vladivostoku. Centrokomise byla pověřena likvidováním majetku čs. armády na Rusi, najímala i lodě pro přepravu zboží vojáků do ČSR (12 pronajatých lodí s tonáží přes 100 tisíc tun přepravilo cca 10 tisíc čs. legionářů), které zpět z Terstu přivážely do Vladivostoku zboží k dalšímu obchodování. Celkem dovezla Centrokomise do ČSR zboží za více než miliardu korun (sic), do dalších zemí za několik set milionů. Pronajaté lodi Centrokomise pronajímala dále jiným státům pro repatriaci svých zajatců - Německu, Rakousku, Maďarsku a Červenému kříži v Ženevě [Medek].

Představu, jaké majetky musely padnout do rukou Čechoslováků, navozuje též soudní proces v sovětském Rusku s Centrokomisí a jejími správci v listopadu 1923. Zbylé zboží v tamějších skladech Centrokomise, které se nestačilo vyvézt, propadlo ve prospěch sovětského státu a Centrokomisi byla vyměřena pokuta ve výši 2,6 mil. zlatých rublů za porušování celních předpisů. V oficiální bilanci Čs. ústřední hospodářské komise se odhaduje, že ztráta jen na zabaveném zboží v Rusku v souladu s rozsudkem (bez pokuty) činila 68 milionů korun [Sládek 2].

Čechoslováci bezohledně vyměnili 7. 2. 1920, admirála Kolčaka a členy jeho vládního kabinetu, kteří se uchýlili 4. 1. 1920 pod jejich ochranu s polobolševickým revolučním výborem v Irkutsku, kde měli bolševici převahu, za možnost odjezdu směrem Vladivostok - za Irkutskem byly tunely bolševiky preventivně zaminovány. Ve smlouvě o příměří, podepsané 7. 2. 1920 se taktéž zavázali, že nikoho z Kolčakovovy armády rozptýlené podél trati Irkutskem nevezmou s sebou (ti se probíjeli na východ pěšky, čs. legionáři na ně z vlaků plivali [Kalvoda 3]) a že odevzdají ruský imperiální poklad irkutskému revolučnímu výboru. Vrchní velitel čs. legií v Rusku, generál Maurice Janin sice nedal pokyn k vydání Kolčaka, ale smlouvu legií s irkutským výborem dodatečně schválil [Kovtun]. Čs. legie zamezili ruským jednotkám zahynulého generála Kappela pod velením Sergeje Vojcechovského (ruský důstojník přidělený k čs. legiím, rodilý Rus, pozdější čs. generál, v roce 1945 zavlečený z Prahy do Gulagu, kde zahynul), které se přibližovaly k Irkutsku, osvobodit Kolčaka. Po odjezdu posledního čs. vlaku směrem na východ předali bolševikům oněch 18 vagónů s ruským imperiálním pokladem.

Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čecho-sobaki!“ (Děkuji vám, čeští psi! Čecho-sobaki je pendant k termínu čecho-slovaki.) Výraz čecho-sobaki Sibiřané (sibirjaki) znají dodnes.

Československé vojsko oficiálně přivezlo z Ruska tři železniční vagóny stříbrných mincí, které dostalo od samarské vlády a deset pytlů stříbrných mincí od jenisejského kozáctva. Za ně stržila Legiobanka přes 42 mil. Kč. Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun, nejméně 50 mil. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře, atd., atd. [Sládek 2]. Komodity dokládají, že Legiobanka a její dceřinná Centrokomise pilně obchodovaly s celým světem. Přitom se jim z ČSR nemohl vracet kapitál z prodeje dodaného zboží, neb v ČSR panovaly přísné devizové předpisy pro jeho vývoz. Ergo, musely mít k dispozici obrovský finanční kapitál. Čechoslováci na Sibiři měli tolik prostředků, že zcela vážně pomýšleli na odkoupení bajkalské oblasti pro Československo po vzoru Aljašky Spojenými státy [Weikert].

O tom, že část z ruského carského pokladu přibyla i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 k studentům Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů: „Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu... Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého" [Clementis]. Nakonec to nepřímo dosvědčují i ruské vzdělávací a kulturní objekty v Praze postavené mezi válkami.

Osobnost Masaryka a Beneše

Masaryk a Beneš se lišili nejen věkově, nýbrž i svými názory na svět. Masaryk dokázal připustit, že se dopouštěl taktických chyb a v diplomatické činnosti improvizoval [Masaryk 2]. Toho Beneš schopen nebyl a chlubil se, že hlavním důvodem úspěchu zahraničního odboje bylo, že „dělal vždy politiku vědomě vědecky“ - filozofii, sociologii a vědeckou metodiku aplikoval soustavně na politické problémy [Kalvoda].

Přesto měli mnoho společného. Oba měli silnou tendenci zaměňovat politické iluze za realismus a střízlivost, což dokládá Masarykův postoj k bolševikům a Benešovo okouzlení Společností národů, spojeneckými smlouvami a později Stalinem. Oba, Masaryk a Beneš definovali český národ jako výsledek kmenového společenství; pojem politického národa jim byl cizí. Ve svých spisech podřizoval Masaryk politiku etice - v praxi se tím vůbec neřídil. Nevyšší morální hodnoty, jako je například obrana pravdy, byly Masarykovi cizí [Kalvoda].

Masaryk, Beneš, Štefánik a Voska byli špióni, Masaryk a Voska britský (Voska později také americký), Beneš a Štefánik francouzští. Morálka, jakou praktikují špióni, není, jak známo, morálkou etického člověka, který nelže a nic nezatajuje. Tedy jejich politická praxe bývala často amorální, ba nemorální a v přímém rozporu s jejich vyhlášenými etickými principy a demokracií, zejména nápadné je to u Masaryka.

Masaryk byl chladný člověk, bez zjevných emocí. Rád jezdil na koni, ale k němé tváři jej nevázal žádný cit. Když zchromil koně, prostě ho vyměnil a o jeho další osud se nestaral – byl mu prostředkem k vlastní tělesné svěžesti [Klimek]. Masaryk převzal do svých služeb bývalého komorníka císaře Františka Josefa (nabízí se otázka: proč zrovna jeho?). Ten si pak stěžoval: Jen kdyby se pan prezident jednou usmál a ztratil s ním jediné slovo! Už rok mu otvírá dveře a on se ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tomto ohledu jiný [Klimek]. Franz Josef I., když vešel k němu do místnosti, vždy smekl a poprosil jej o to či ono [Groulík]. Masarykův majordom Felix Nevřela, bývalý legionář vzpomíná na Masarykovy rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku a dodává: „Za sedmnáct let služby prezidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vyslovit pochvalu a to ještě tak nepřímo, rozuměj nikomu konkrétnímu, neadresovanými slovy: ,Hm, tož to je pěkné´“ [Klimek]. I s pracovníky Kanceláře prezidenta republiky jednal Masaryk velmi odměřeně. Referovali mu vlastně v pozoru a též náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky Otakar Husák vzpomínal, jak si musel stále uvědomovat, kdy má s hlášeními skončit podle Masarykových gest – dva vztyčené prsty, pohyb špičky nohy přehozené přes koleno nebo utkvělý pohled znamenaly: „Dost!“ [Kalvoda, Husák].

Neshody

Jako Masaryk a Štefánik nesnášeli Düricha, neměli se rádi Štefánik a Beneš. Zejména Beneš byl žárlivostí vůči Štefánikovi, posléze pomstychtivostí, přímo posedlý. Byl schopen tři hodiny rozkládal o „tomto astronomovi, jenž se domnívá být vojákem, tomto rolníkovi, který se považuje za aristokrata, tomto politikovi, který se pokládá za génia, ale ve skutečnosti je pouhým popletou“. Beneš totiž nedokázal bez závisti pozorovat auru, kterou byl Štefánik obklopen. Nutno dodat, že Štefánik mu to oplácel krátkými poznámkami o Benešovi jako „o prvořadém socialistovi, papírovém revolucionáři a pokřiveném diplomatu“ [Kalvoda]. Oba, Beneš i Štefánik, aspirovali na post ministra zahraničí, na nějž Masaryk, bez konzultace s kýmkoliv, jmenoval Beneše. Korespondence mezi Masarykem a Benešem prozrazuje, že se chystali Štefánika odsunout na nějaký diplomatický post [Kalvoda]. Kdyby k tomu došlo, mohlo by se stát, že by výbušný Štefánik promluvil o jejich činnosti za války, kterou pečlivě tajili před jinými.

Podle dvou zaznamenaných svědectví, měl Beneš prohrát za války ve Francii v ruletě vysoké sumy z jemu svěřených peněz, o čemž psal i list Le Petit Parisien. Na schůzce ve Švýcarsku trval Štefánik na Benešově vysvětlení. Beneš zrudl a odepřel odpověď. Štefánik tehdy prohlásil, že to po válce vyjasní národní soud doma [Ludvík]. Ovšem, představit si asketického Beneše, jak prohrává velké obnosy v ruletě, vyžaduje nadměrnou dávku fantazie. Nicméně, ona svědectví patří do orální historiografie. Beneš v důvěrném dopisu Rudolfu Markovičovi z 9. dubna 1919 napsal: „Se Štefánikem jsem měl konflikt. Je třeba, abyste to věděl, ale je to jen pro Vás. Je mezi námi konec - myslím úplně“ [Ďurica]. R. Markovič se pak stal čs. vládním komisařem pro Zvolenskou župu.

Hypotézy, které nelze prokázat

4. května 1919 se Štefánik vracel italským vojenským letadlem do vlasti, na letiště Vajnory u Bratislavy. Zahynul těsně před přistáním, při zřícení letadla z malé výšky. S československými vojáky, kteří se zúčastnili sestřelení jeho letadla a nedrželi jazyk za zuby, byl ještě v roce 1919 zahájen neveřejný soudní proces. Již po prvních policejních výsleších začali náhle umírat. Při přeletu letadla nad kasárnami totiž na rozkaz vystřelili na letadlo letící asi ve stometrové výšce salvu z pušek a pak pálili jednotlivě. Letadlo začalo hořet. „Dostali jsme rozkaz, že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit“. Dav, shromážděný na letišti, hluk střelby také slyšel. Dva z oněch vojáků, Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, zpozorovali, že jsou předmětem státního zájmu a raději se spasili v témže roce útěkem do Francie, kde se živili tapetováním a malováním pokojů. Vrátili se zpět do vlasti až po odletu Beneše do Anglie na podzim roku 1938. Zjistili, že z jejich kolegů jsou v ČSR naživu jen dva, kteří udrželi jazyk za zuby. Hned v květnu 1945 byli všichni tito poslední čtyři bývalí vojáci zatčeni a odsouzeni na 16 a 20 let vězení [Ludvík]. V oficiálním protokolu vyšetřování havárie letadla se Štefánikem se uvádí jako příčina náhlý poryv větru při přistávacím manévru. Štefánik byl nalezen dále od ztroskotaného letadla než italští letci, takže spíše z letadla vyskočil kvůli plamenům, než byl při pádu vymrštěn. Vyskytla se i vážně míněná tvrzení, že italští letci vezli s sebou Štefánikovu mrtvolu, protože byl v Itálii zavražděn, nebo že Štefánik při pádu třímal pevně v rukou originál Pittsburské smlouvy. Jakákoliv jiná verze smrti Štefánika než oficiální, se dnes nedá dokázat.

Další, kdo se pravděpodobně sháněl po penězích přivlastněných si Masarykem, Benešem a po devizách Legiobanky a Centrokomise pro československý stát, avšak neveřejně, byl první ministr financí ČSR Alois Rašín. Rašín byl právník, ekonom-samouk. Jeho nacionalismus nepřipouštěl kurs koruny vůči světovým měnám než vysoký – pokles hodnoty koruny považoval za národní potupu (navzdory jeho přání k velmi výrazné devalvaci koruny později došlo). Jako ministr financí vyznával politiku vyrovnaného rozpočtu, nechtěl stát zadlužovat, obával se inflace. Činil tak různými způsoby, zejména rigidně střežil výdaje. Oddělil čs. měnu od rakousko-uherské okolkováním (po dobu kolkování i uzavřením hranic) a uchránil ji tak před devalvací, neb rakouská tiskárna tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Málo se ovšem ví, že polovinu okolkovávaných bankovek zabavil – majitelé je museli při kolkování poskytnout státu jako půjčku za neslýchaně nízký úrok 1% [Peroutka] - stát je tím stáhl z oběhu. Tím a vysokým kursem koruny Rašín velmi poškodil čs. hospodářství, protože investorům pak léta scházel vlastní kapitál na investice, tedy i na technický rozvoj, čs. banky měly velmi málo volného kapitálu nazbyt, takže nepůjčovaly, směnečný kurs koruny bránil vývozu zboží. Dá se tedy říci, že výrazně zbrzdil rozvoj čs. průmyslu a hospodářství na více než desetiletí a snížil tím už tehdy nevalnou konkurenceschopnost a technickou úroveň průmyslu (po průmyslovém zboží byla před válkou v zemích rakousko-uherského mocnářství velká poptávka, prodalo se vše, na rozdíl od Německa scházel tlak k inovacím). Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagónů, které republika nutně potřebovala [Peroutka]. Musel ovšem sledovat, jak Masaryk, Beneš, Legiobanka a jí podřízená Centrokomise v Rusku disponují obrovskými devizovými prostředky, jež se mladému čs. státu zoufale nedostávaly. Kolik konkrétních důkazů nebo indicií měl ohledně státu neodevzdaných deviz, není známo. Byl zastřelen levicovým anarchistou, když vycházel ze svého domu. Policejní vyšetřování bylo uzavřeno bez jakýchkoliv pochybností. Ale komu především prospěla jeho smrt? Je zaznamenáno svědectví, že Jan Masaryk se v soukromí obával, aby ho „neodpráskli jako Rašína“ [Ludvík]. Nic z toho se nedá prokázat. Pravdu se už zřejmě nedovíme.

Případ Karla Perglera

Vůdcem české politické akce v USA za 1. světové války byl Karel Pergler. Po válce se stal prvním diplomatickým zástupcem (chargé d´affaires) československého státu ve Washingtonu, posléze, v roce 1920 vyslancem v Japonsku. Benešovi se nelíbil a tak s ním do Tokia poslal spolupracovníky, kteří měli najít záminku pro jeho odvolání. Jeden z nich, Barbara Eliášová bezelstně psala Haně Benešové: „Byli jsme, jak víte, posláni s Perglerem, abychom mu zlomili vaz.“ Hlásili třeba do Černínského paláce, že Pergler se obohacuje prodáváním klavírů vyslanectví (sic) [Klimek], nebo na základě zfalšovaných dokumentů si udělovali pochvaly a zvyšovali platy [Kovtun]. V Japonsku se Pergler zřejmě dostal na stopu obrovským obchodům Legiobanky, Centrokomise a čs. legií v Rusku, které se děly hlavně přes Japonsko. Když se valná část obvinění proti Perglerovi neprokázala, Beneš zničil jednoho ze svých emisarů, kterého poslal do Tokia s Perglerem, aby ho usvědčil, Jana Reichmanna – byl disciplinární komisí vyřazen ze státních služeb [Klimek 2]. Karel Pergler byl pak spíše na pokyn TGM, než Beneše v roce 1921 odvolán s odůvodněním, že měl ve vyslanectví nepořádek. Dověděl se o své suspendaci z novin. Vyobcován z československých diplomatických služeb setrvával v USA, kde kritizoval především Beneše a vystudoval práva. Podle Perglera postrádal Beneš základní znalosti o mezinárodní politice a dokumenty předložené v britském parlamentě jasně dokazovaly, že Beneš na pařížské mírové smlouvě lhal. Z Ameriky Pergler neustále naléhal na federalizaci čs. státu ve formě zemského systému.

Pergler se posléze dostal v roce 1929 do čs. Národního shromáždění jako kandidát Ligy proti vázaným kandidátkám (rozuměj: proti vázaným poslaneckým mandátům, což byla písemná prohlášení, kterými se poslanci vzdávali svých funkcí, jimi podepsaná, avšak nedatovaná, která odevzdali před nastoupením do poslanecké funkce svým politickým stranám). Pak požádal v Národním shromáždění, aby parlament na své půdě vyšetřil způsob, jak vládní představitelé a poslanci včetně Beneše nabyli svůj majetek - a byl z parlamentu vykázán. Okamžitě byl obviněn, že poslanecký mandát získal neoprávněně, neb nemá československé občanství. (To je sám o sobě podle mezinárodního práva nesmysl, protože člověk jmenovaný diplomatickým zástupcem některého státu už tímto aktem získává jeho občanství. Navíc v hradním trezoru byly dokumenty, že čs. občanství měl [Klimek 2].) Čs. soudy, dokonce i nejvyšší soudní instance, odmítly verifikovat Perglerův poslanecký mandát. To už bylo horší - čs. soudy ztratily nezávislost, plnily přání vládnoucí kliky. Roztrpčenému Perglerovi byl vysloven zákaz pobytu a pozdějšího vstupu do Československa, ale na cestu do USA mu však chyběly peníze. Pár set tisíc korun se pro něj z tajných fondů Masaryka a Beneše nakonec našlo a Pergler v roce 1932 navždy odjel z Československa [Klimek 2]. V USA se stal vysokoškolským profesorem a pak i děkanem Právnické fakulty Národní univerzity ve Washingtonu.

Za aférou Perglera v parlamentu se skrývala oprávněná obava, že by zkoumání způsobu nabytí majetku politiků mohlo vést k velmi překvapivým odhalením, zejména u Beneše, a mohlo by to nakonec zasáhnout i Masaryka. Hrozilo akutní nebezpečí, že by mohlo vyplout na povrch, že si Masaryk za války nejen přisvojil obrovské sumy od amerických Čechů a Slováků, nýbrž že také dostával od Britů za zpravodajské informace a propagandistické služby velmi dobře zaplaceno. Masaryk z toho za války financoval živobytí své, dcery Olgy a Edvarda Beneše [Kalvoda]. Po válce avšak jak Beneš tak Masaryk tvrdili , že v exilu žil každý z prostředků vlastních.

Patnáct let po završení své snahy o českou samostatnost prohlásil Pergler na velkém veřejném shromáždění v Chicagu, že režim Masaryka a Beneše v Československu není právním státem, jak ho předepisuje československá ústava. Práva jednotlivců, kteří se jim znelíbili, nejsou respektována a cenzura je mnohem horší než byla v Rakousko-Uhersku za bachovského absolutismu. Ve státě řádí tzv. „realistická" klika, jež má však tentokrát k dispozici státní moc, což předtím neměla. Navíc paragraf 11 zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.), zabývající se prezidentem republiky, zakazuje jeho kritiku a nepřipouští důkaz pravdy každého takového obvinění před soudem. Prezident byl ve skutečnosti nad zákonem. O jeho činech a výrocích, byť filozofických, se nesmělo pod hrozbou trestu odnětí svobody pochybovat.

Karel Pergler kritizoval také zacházení se Slováky, protože v roce 1929 zašel Masaryk tak daleko, že označil Pittsburskou dohodu (Česko-Slovenská dohoda uzavrená v Pittsburghu, Pa., dňa 30. mája 1918) za padělek; byla prý „míněna pro Ameriku a americké podmínky", jako kdyby se autonomie Slováků v Československu mohla uplatnit v USA! V roce 1918 Masaryk potřeboval finanční, politickou a morální podporu amerických Slováků a proto navrhl a podepsal tuto dohodu. Revoluční Národní shromáždění ratifikovalo 12. listopadu 1918 všechny závazky učiněné Masarykem a on sám 14. listopadu, v den své volby prezidentem Československé republiky, podepsal znova kaligrafickou kopii Pittsburské dohody. Byl to jeho druhý podpis tohoto dokumentu. V ní stálo mj.: „Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a súdy“. Po válce už jejich podporu nepotřeboval a tak Pittburskou dohodu ignoroval.

Pergler nebyl prvním pronásledovaným Hradu za snahu vyjasnit, kam se poděly peníze ze sbírek Čechů a Slováků v USA. Již před ním se veřejně dotázal po osudu peněz vybraných mezi krajany v USA Vácslav Vondrák, zakladatel první české vojenské jednotky v Rusku, České družiny. Masaryk jej vzápětí křivě obvinil a Vondrák se kvůli zákonu na ochranu republiky z roku 1923 nemohl bránit, důkaz nepravdy prezidentových výroků se podle zákona nepřipouštěl. Znechucený Vondrák v roce 1927 svou vlast opustil [Kalvoda 2].

Závěr

Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát již od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské... Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy" [Klimek 4]. A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.

Masaryk, Beneš, Štefánik a Voska odmítali a snažili se zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch. Jsou tedy významnými spoluviníky hekatomb mrtvol a zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou. Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně: „Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“ [Beran 3]. Tím se ale už zabývá článek Ladislava Josefa Berana Strategie našeho „osvobození“.

Literatura:

Beneš, Edvard: K budoucímu míru, Praha 1919

Beneš 3, Edvard: Odpověď ministra věcí zahraničních na interpelaci posl. dra Lodgmana a druhů o

spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři (tisk 5211/IV) z 24. 08. 1925, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5337_01.htm

Beran 3, Ladislav Josef: Strategie našeho „osvobození“, CS-magazín 06/2007, www.cs-

magazin.com

Boj o směr vývoje československého státu, Praha 1965

Brož, Ivan: Masarykův vyzvědač, Mladá fronta, Praha 2004

Clementis, Svätoboj: Zlaté preklatie, www.prop.sk/zlate.htm

Ďurica, Milan S.: Dejiny Slovenska a Slovákov, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava

1995

Firt, Julius: Knihy a osudy, Köln, 1972

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert, České Budějovice 1994

Husák, Otakar: Můj Masaryk, Praha 1948

Irwing, William Henry, Voska, Emanuel Victor: Spy and Counterspy, New York, 1940

John, Miloslav: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938, Baroko & Fox, Praha 1994

Jaksch, Wenzel: Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku,

Praha 2000. Pozor! České vydání je neúplné, z pěti kapitol originálu jsou v českém vydání pouze tři

Jaksch 2, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam, Wissenschaft und Politik, Köln 1970

Kalvoda, Josef: Geneze Československa, Panevropa, Praha 1998

Kalvoda 2, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999

Kalvoda 3, Josef: Z bojů o zítřek, Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996, Dílo 1998

Klimek, Antonín, Boj o Hrad I., Panevropa, Praha 1996

Klimek 2, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIV., Paseka, Praha 2002

Klimek 4, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., Paseka, Praha 2002

Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918-35, Torst,

Praha2005

Kvasnička, Ján: Československé légie v Rusku 1917-1920, Bratislava 1963

Lodgman, Rudolf: Interpelace poslance dra Lodgmana a druhů ministrovi pro věci zahraniční o

spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři ze dne 04. 06. 1925, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5211_01.htm; větší část interpelace tvoří citace článku z Osteuropäische Korrespondenz 11/1925 „Osud bývalého ruského zlatého pokladu a česká emigrační politika“

Lazarevský, Vladimír: Rusko a československé znovuzrození, Praha 1927

Ludvík, Zbyněk, Bureš, Václav: Černá kniha minulosti, Frankfurt am Main 2001

Masaryk, Tomáš: Rukověť sociologie: podstata a methody sociologie, Naše doba, 8/1901

Masaryk 2, Tomáš: Otázka sociální, Praha 1947

Masaryk 3 a revoluční armáda, Praha 1922

Medek, Rudolf (ed.): Za svobodu. Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi

1914-1920, Za svobodu, s. s r. o., Praha 1929

Motl, Stanislav: Ukradli češi ruské zlato?, Reflex 43/2006

Na vlastní oči, TV NOVA, 28. 03. 2007

Pecháček, Jaroslav: Masaryk, Beneš, Hrad, München 1984

Pekař, Josef: Masarykova česká filosofie, Český časopis historický, XVIII/1912

Peroutka, Ferdinand: Budování státu, Lidové noviny, Praha 1991

Sak, Radim: Anabáze: Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), H&H, Jinočany

1996

Sládek, Zdeněk: Ruský zlatý poklad v Československu?, Slovanský přehled č. 3/1965

Sládek, 2, Zdeněk: Evakuační akce československých vojsk v sovětském Rusku (1919-1920),

Československo-sovětské vztahy IV, Univerzita Karlova, Praha 1975

Spahn, Martin, Sakharow, Konstantin W.: Die Wahrheit über die tschechische Legion im Weißen

Sibirien, Berlin 1936

Sychrava, Lev: Duch legií, Památník Odboje, Praha 1921

Urban, Rudolf: Tajné fondy III. sekce. Z archivu ministerstva zahraničních věcí Republiky česko-

slovenské, Praha 1943

Voska, Emanuel Victor: Paměti kapitána E. V. Vosky, Jas VII-XIX, Praha 1933, 1934, 1935

Weikert, Josef: Wie ein „Kuttelwascher“ und ein „Schuster“ einen Goldschatz erbeutet haben,

Sudetenpost, Linz 4/2007

Strategie našeho „osvobození“

2007-05-28T04:30:00.000-05:00

Ladislav Josef Beran

Masarykova politická pozice před válkou

Politický postoj Tomáše Masaryka v posledních desítiletích Rakousko-Uherska byl realismus. Co se týká národnostní otázky a tématu české samostatnosti znamenal tento realismus snahu o plné uplatnění váhy a vlivu českého národa, o vybudování jeho podílu na moci ve vztazích a strukturách mnohonárodního rakouského státu, v neposlední řadě jeho podílu na kulturním a morálním významu. Nemůžeme v této souvislosti mluvit o českých zemích, neboť ty byly tehdy z dobré třetiny osídleny Němci, a ti měli nadproporcionální podíl na významu a moci. V Rakousku zaručovala sice ústava národnostní rovnost, a sice jak individuální, tak rovnost „národních kmenů“. Němcům českých zemí zajišťovaly ale zvýšený podíl na moci především majetkové poměry, dané jednak dědictvím starší feudální minulosti, tedy vlastnictví půdy, jednak, a to hlavně a aktuálně, jejich více než dvoutřetinový podíl na průmyslovém, dopravním, obchodním a finančním kapitálu českých zemí, navíc vzniklý především v důsledku jejich podnikavosti, aktivity a píle v období industrializace. V těchto vlastnostech předčili také Němce alpských zemí (jejichž potomci jsou dnes nazýváni Rakušany), což jim v tehdejším mocnářství nepřinášelo jen sympatie. Přineslo jim ale hospodářskou a politickou moc v rakouském liberálním zřízení. Němci českých zemí byli předními bojovníky za demokratizaci Rakouska v revolučním období 1848/49, a po pádu neoabsolutismu 1861 pokračovali v tomto úsilí budováním liberálního zřízení. Zaujali v něm vůdčí postavení, a formovali je ve prospěch dalšího rozvoje průmyslu a obchodu.

I český národ doznal v době tohoto režimu neobyčejný, všestranný rozvoj a snažil se vůči Němcům v českých zemích se emancipovat. Každé snažení o zvýšení významu, síly, prosperity země znamenal zápas mezi oběma národnostními partnery a soky. Političtí realisté tedy viděli budoucnost národního rozvoje v osvobození od tohoto neustálého národního napětí a boje, kterého by bylo dosaženo teritoriálním – správním vzájemným oddělením obou národů v rámci mnohonárodnostního rakouského státu. Vcelku šlo v tomto smyslu nejen o naše oba národy, nýbrž o všech osm národů západní části říše. Národnostní oddělení by znamenalo zrušit dosavadní korunní země, toto dědictví historie, a vytyčit nové hranice podle skutečného osídlení jednotlivými národy, vzájemně je oddělit a zároveň spojit ve federaci národních států.

K tomuto řešení se klonily v posledních desítiletích mocnářství významné politické síly: politika některých šlechtických kruhů v čele s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem, ale také sociální demokracie, jedna z nejvýznamnějších politických sil ve většině zemí mocnářství, a také političtí realisté typu Masaryka. Jeho odpůrci byli především nacionalisté, u nás tedy němečtí i čeští, kteří počítali s konečným ovládnutím země vlastním národem, Němci s budoucím převládnutím německého živlu a konečnou germanizací země, Češi s jejím počeštěním „až po ony hraniční hvozdy“. Budoucnost pro ně znamenala neustálý urputný boj až do konečného opanování země, tedy její germanizace nebo čechizace. Program etnické federalizace byl naproti tomu programem usmíření, uklidnění, národnostního partnerství při oddělení samosprávných národů ve společném střešním státu.

Masarykův postoj v době vypuknutí války

Problém Čechů a Němců v českých zemích nebyl zdaleka jediným v mocnářství. Na svá řešení čekala stejně tak napětí mezi Poláky Rusíny a Židy v Haliči, mezi Rumuny, Maďary, Němci a Židy v Sedmihradsku, mezi Němci a Slovinci v Korutanech, mezi Italy a Němci v jižním Tyrolsku a v neposlední řadě mezi Srby, Chorvaty a rakouskou správou ve Slavonii, v Bosně a Hercegovině (když uherskou část říše značně opomíjíme). Většina těchto rozepří měla spojitost s ohnisky mezinárodního napětí, především s těmi, která pak směřovala ke světové válce.

Ve všech zemích zachvácených předválečným napětím působily politické síly a osobnosti, které si přály řešení problémů válkou - a na druhé straně takové, které se zasazovaly o zachování míru. Doba bezprostředně před vypuknutím války znamenala ve všech zemích zápas mezi oběma typy politiků. Jedním z hlavních ohnisek nebezpečí bylo Srbsko se svými nároky sjednocení všech Srbů v jednom státě, na vládu Srbů nad ostatními jižními Slovany, na přístup Srbska k Jadranu, na odstranění rakouské správy na Balkánu, nároky, které byly v obou nedávných balkánských válkách (1912-13) zklamány a tím v politickém smýšlení posíleny až k fanatismu, a které se ideologicky spojily s militantním panslavismem.

V ruské říši to byli rovněž panslavisticky orientovaní politikové a ideologové, kteří směřovali k válce, jednak prosazováním bezpodmínečné podpory Srbska v jeho expanzivních snahách a z nich plynoucích konfliktech, jednak tendencemi revize západních hranic (/východní/ Prusko, polská území Ruska, Halič) opírajícími se o aktuálně pěstovaný, v Rusku nový antigermanismus.

Ve Francii přispíval k válečným přípravám nacionalistický revanšismus, opírající se o spojenectví s Ruskem, které podporoval v jeho balkánských ambicích i v nárocích na jeho západních hranicích. Toto spojenectví Francii také sloužilo jako prostředek nátlaku na Německo. Prezident Aristide Poincaré patřil ve vztahu k Německu k radikálům, vedl Francii do války s předním cílem znovudobytí Alsaska a Lotrinska. Stále - a v budoucnu zvláště - vlivný byl nepřítel Německa, bývalý a budoucí premiér, mezitím vydavatel novin Georges Clemenceau (premiérem pak od listopadu 1917, zároveň ministrem války, prakticky diktátorem, premiérem do roku 1920).

Napětí mezi Velkou Británií a Německem nemělo hlubší kořeny, spočívalo spíš v rivalitě zájmů. Anglie nebyla ochotna trpět vedle sebe novou, ctižádostivou velmoc na vzestupu, ani konkurenta ve světovém obchodu, ani rivala na světových mořích (k nepřátelství zde značně přispěla výstavba silného německého válečného loďstva), ani konkurující koloniální velmoc, zvláště když Německo narušovalo poměry v anglických koloniích (podněcovalo tam např. povstání). Velká Británie dlouho vzdorovala válečné psychóze. Ještě uprostřed červencové mezinárodní krize navrhla konferenci čtyř velmocí k zachování míru. Návrh přijalo jen Německo; Francie a Rusko ji blokovaly. Vůči Rakousku příčiny nepřátelství Anglie prakticky neměla.

Německá říše podnikala ještě uprostřed krize kroky k zamezení války, jak návrhy na vyjednávání s Francií, tak telegramy petrohradské vládě, které se snažily zabránit ruským krokům k válce (mobilizaci). Německý generální štáb projevoval naproti tomu zřetelnou bojovnost a touhu po vojenské konfrontaci. Také císař Wilhelm podnikal kroky, které provokovaly k nepřátelství, hlavně v Anglii. Německo v době krize také nepřispělo k uklidnění zloby svého rakouského spojence vůči Srbsku, což by jistě k zabránění války citelně přispělo.

Jen tato zloba byla na rakouské straně jediným, ale zvlášť aktuálním popudem k válečné náladě, na druhé straně ovšem srbská zášť proti rakouské přítomnosti na Balkáně, dovršená vraždou následníka trůnu, srbský odpor proti přináležitosti v první řadě části Srbů (ve Slavonii a v Bosně a Hercegovině), v druhé řadě dalších Jihoslovanů k Rakousku. Významná část rakouské politiky byla pro mírové řešení krize, ale vysoce podrážděné kruhy, zvláště ministr zahraničí Berchtold a vraždou následníka zraněný dvůr, prosazovaly nesmiřitelnost.

Renomovaný humanista vysokého formátu by v krizovém červenci, po sarajevském atentátu, v době ultimát, extrémních popudů, stupňování válečné psychózy celých národů, v době vládních telegramů, návrhů konferencí a mobilizací (jen Německo mobilizovalo jako poslední, 1. srpna) musel jednat, publikovat, dávat podněty k mírovému řešení, spojit se s politickými silami mírového jednání a s osobnostmi, které se zasazovaly o usmiřující reformy režimů a vztahů.

Ne tak Tomáš Masaryk. Nedal se rušit ve svém prázdninovém pobytu a nechal válku vypuknout bez pokusu o zachování míru. Filozof, který údajně zastával všelidská stanoviska, který byl poslancem v rakouském parlamentu a údajně nenacionalistický Evropan, ukázal nyní zcela jinou tvář. Nezajímal ho zájem Evropy, smírného a pokud možno harmonického uspořádání jejích poměrů, pohlížel nyní na situaci „ze slovanského stanoviska“ (podle vlastních slov). Už v předchozích měsících se snažil o usmíření Srbů a Bulharů (v balkánských válkách znepřátelených) a pěstoval velmi přátelské styky se srbskými militantními panslavisty, pro něž bylo Rakousko až do nepříčetnosti zásadním nepřítelem. Všeslovanské síly chtěly tehdy válku. Masaryk sdílel jejich stanovisko, s velkou válkou přinejmenším počítal. Nebyl na české straně zcela sám, slovanofilní menšina české politiky, hlavně Klofáč, šéf národních socialistů a Dr. Scheiner, starosta Sokola, zastávali též slovanské představy, především připojení Čech k Rusku nebo vytvoření personální unie či nastolení člena dynastie Romanovců nebo srbské dynastie Karadžordževičů na český trůn.

Věděli ale, že se v mezinárodní politice nemají o co opřít. Ani ruská tradiční politika si nepřála rozpad stávajících říší. Existovaly sice ruské strategické plány obsazení Čech, které by mělo vrazit klín mezi obě Ústřední mocnosti, v průběhu války se však nepodařilo. Až pozdější ruská expanzionistická politika akceptovala, ovšemže s panslavistickou ideologií, myšlenku věnce malých států podle západních hranic, které by mohly sloužit jako ruské předpolí a oblast ruského vlivu.

V prvním válečném podzimu mohl Masaryk nerušeně, ale pro veřejnost a úřady skrytě, pracovat na své nové dráze, ne už jako rakousko-český realistický politik. V Praze, Vídni, Berlíně nevyhledal osobnosti, se kterými by chtěl pracovat k prospěchu mírové, demokratické, reformované Evropy, nýbrž vedl rozhovory s osobnostmi zastávajícími spíše extrémní pozice, s outsidery, tedy styky, které utvrzovaly jeho obrat od etické humanity k mocenským machinacím a nástrahám, od argumentace k propagandě. Mezi tehdejšími politiky slovanských národů nebylo prakticky možno nalézt seriózní osobnosti, které by byly protirakousky zaměřené. Masaryk však nyní hledal už jen ospravedlnění svého přeběhnutí na opačnou stranu fronty. Výroky svých německých idealistických a demokratických přátel z jeho tehdejší návštěvy Berlína, které byly v situaci válečné psychózy výrazem sebekritiky Německa, Masaryk později zneužil pro svoji válečnou protiněmeckou propagandu.

Významné bylo jeho setkání s anglickým přítelem Setonem-Watsonem v Holandsku na podzim 1914. Tam spolu vypracovali a rozeslali memorandum vládám Francie, Velké Británie a Ruska, v němž představili své představy poválečného uspořádání Evropy, ovšem především podle Masarykových názorů, i pro Seton-Watsona překvapivých svým nacionalistickým důrazem. Byla v něm představena Evropa nových národních států, především se samostatným velkým českým státem, se zmenšeným a znevýhodněným Německem a zcela malým Rakouskem. Představa, která se v poválečných mírových smlouvách v překvapivé míře uskutečnila, kterou ale na začátku války kromě Masaryka nikdo ani ve snu netušil.

Po těchto přípravách Masaryk shledal, že pro své nové cíle může nejlépe pracovat v západní cizině, předal vedení Benešovi, Šámalovi a Rašínovi a 17. prosince 1914 odcestoval do Itálie, pokračoval do Ženevy a konečně do Paříže. Zde navazoval potřebné styky, rozvíjel a prohluboval své plány „nové Evropy“ a publikoval z nich, co bylo propagandisticky aktuální. Až v září 1915 se k němu připojil Beneš. Spolu nejprve vytvořili jako základnu své činnosti samozvané politické zastoupení českého národa, za tím účelem reorganizovali a aktivovali už v listopadu 1916 Český národní výbor v Paříži, o který se Masaryk už před tím opíral.

Stanovit válečné cíle!

Tehdy ještě nebyly představy politiků ovládnuty představou, že válkou má být protivník totálně zničen, jakou přinesl až další průběh 20. století. Válka měla podle tradičních představ přinést mír, se ziskem pro vítěze a ztrátou pro poraženého, ze kterého se ale měl spíše stát budoucí spojenec.

Když po dvou letech války, do které mocnosti sklouzly, protože měly jedna ze druhé strach, nebylo žádného z bezprostředních cílů dosaženo, Paříž nebyla dobyta, stejně tak jako ani Berlín, Vídeň, Praha. Válka ustrnula v zákopových pozicích a nebylo jasno, za co se vlastně bojuje.

Tuto situaci Masaryk vystihl a pochopil, že mu nabízí příležitost stát se poradcem vlád velmocí, ovšem při náležité smělosti soukromníka, předkládat vládám v memorandech a rozhovorech svá mínění a prosazovat své plány. To vše bylo ovšem možno jen za předpokladu, že jeho působení vzbuzovalo dojem kvalifikovanosti jak společenským a diplomatickým vystupováním, tak jazykově i věcně, vzdělaností. V těchto ohledech podával Masaryk výkon skutečně obdivuhodný a mimořádný, získával téměř všude respekt a důvěru, jeho rady si zjednávaly vliv, okruh jeho přátel se zvětšoval. Stal se znenáhla nejmenovaným poradcem vlád velmocí.

Šířil přesvědčení, že rozhodujícím faktorem uspořádání Evropy má být nacionalismus, především nacionalismus menších a malých národů; podle jeho vyjadřování jejich státní samostatnost, suverenita. Tento postoj se tak ujal, že dodnes určuje mezinárodní politiku. Jeho prosazení tehdy ale předpokládalo porážku Ústředních mocností. A k prosazení vedení války až do úplného vítězství bylo zapotřebí velkého diplomatického úsilí. Neboť válčící mocnosti projevovaly únavu z války a tím i myšlenky na jednání o příměří.

Ty byly též opakovaně podporovány stanoviskem proklamovaným prezidentem Wilsonem, podle něhož budoucí mír má být mírem bez vítězů a poražených. Mírem vyrovnání by ovšem nebylo Rakousko rozbito a samostatný český stát by nebyl možný. Potírat Wilsonovy postoje nebylo oportunní, Masaryk musel proti nim vystupovat nenápadně, ale vytrvale, postupným přesvědčováním jednotlivých politiků a vlád.

Se svojí „poradenskou“ aktivitou začal Masaryk se Seton-Watsonem zmíněným memorandem z Rotterdamu z podzimu 1914. Oba společně pokračovali na jaře 1915 londýnským memorandem vládám dohodových mocností, v němž opět dokládali potřebnost poválečného samostatného českého království se slovanskou panovnickou dynastií, nezbytně zvětšeného a posíleného.

I v následující propagandě, hlavně od roku 1916 se Masaryk snažil dokazovat publicisticky a v přesvědčovacích rozhovorech s politiky záhodnost nových malých samostatných států ve středovýchodní Evropě a rozdělení Rakouska, oslabení Německa, posílení Ruska, likvidaci Turecka. Začal rozvíjet novou zlovolnou ideologii, podle níž jsou staré Rakousko a Německo překážkou rozvoje demokracie a pokroku ve střední a východní Evropě a ve světě vůbec, propagandu, jež se snažila protivníka zničit morálně a reálně, která v dalších dějinách způsobila mnoho zla; lze říci, že připravila hitlerismu cestu k moci. Ruský a panslavistický nacionalismus naopak bagatelizoval a snažil se prokázat, že patří přednacionalistické, nezkaženě lidové epoše.

Ve svém propagandistickém úsilí se Masaryk opět spojil se starými přáteli a největšími nepřáteli Rakouska, se srbskými exilovými nacionalisty, kteří sledovali stejný cíl: nedopustit skončení války, dokud nebude Rakousko zničeno.

Je charakteristické, že Masaryk, vzdor svému slovanofilství, neměl nikdy vztah k politikům chorvatským, na rozdíl od vřelého poměru k srbským šovinistům. Chorvati usilovali o samostatné postavení své země v Rakousku (a v Evropě), ke kterému měli vztah v podstatě kladný, snažili se především zabránit na jedné straně italskému vlivu nebo dokonce ovládnutí západního Balkánu, hlavně Dalmácie, Itálií a na straně druhé srbské nadvládě nad Chorvatskem. Stáli tedy na opačné straně fronty než Masaryk. Ale mocenskopoliticky nebylo třeba se o Chorvaty už starat, byli na prohrávající straně fronty. Angličané naslibovali Italům za jejich zradu Ústředních mocností takové výhody a zisky na Jadranu a Srbové si u dohodových mocností vysloužili takové vůdčí postavení mezi Jihoslovany, že Chorvatům zbyly nakonec jen oči pro pláč. Také to byla zásluha Masarykova, přinejmenším od prvních let války propagoval federaci Jihoslovanů pod vedením Srbska.

Beneš měl počátkem roku 1916 na Sorbonně přednášku „Zničte Rakousko-Uhersko!“, která znamenala protiklad jeho vlastní disertace z Dijonu. Toto kompendium jednostranné protirakouské propagandy bylo hned vydáno jako brožura a prokazovalo pak v dalším průběhu Masarykovy a Benešovy psychologické války cenné služby.

Bylo také užitečným podkladem pro téměř současný Masarykův rozhovor s předsedou vlády Briandem v únoru 1916. Ve francouzské vládě se objevovala určitá bezradnost, co se týká smyslu dalšího válčení. Masarykem předložený program rozdělení Rakouska byl pro ni zcela novou myšlenkou, která zazářila myslím francouzských politiků jako nový cíl a ospravedlnění válečného úsilí. Nebyli pro něj ihned zcela získáni, ale slibný počátek se Masarykovi podařil. Zničení Rakouska-Uherska Francie mezi své válečné cíle postupně zařadila.

Získat a angažovat Francouze pro vlastní zájmy (které vydávali za zájmy českého národa) se Masarykovi a Benešovi osvědčilo jako cesta, která umožní obejít a vyřadit Wilsonovy návrhy na mír bez vítězství. A osvědčila se po celou dobu zápasu o český stát, přes uznání pařížské Česko-Slovenské národní rady jako vlády nového Česko-Slovenska Francií v červnu 1918, až do poválečných mírových jednání, kde Francouzi prosadili české požadavky a Američané, spolu s Angličany, nakonec rezignovali na ovlivnění nového uspořádání Evropy podle svých představ a přenechali je Francii, hlavní kontinentální vítězné mocnosti.

U Angličanů a Američanů naši osvoboditelé takových úspěchů, vzdor všemu přátelství, nedosáhli. Ve Velké Británii ujišťuje ještě 5. ledna 1918 ministerský předseda Lloyd George na shromáždění odborů, že zničení Rakouska-Uherska není válečným cílem jejich země. A tři dny později píše prezident Wilson v poselství s jeho Čtrnácti body, z nichž desátý zní: „Národům Rakousko-Uherska mají být zajištěny co nejsvobodnější možnost autonomního vývoje a chráněné mezinárodní postavení.“

To zdaleka neodpovídalo Masarykovým a Benešovým plánům. Autonomní pozice českého národa na malém území jím skutečně obývaném neznamenalo mocenské postavení českého státu na území zvětšeném, s jinými ovládanými národy, s vahou státu středně silného na strategicky významném místě. A hlavně: neznamenalo postavení prvního z nich jako nové hlavy státu, uctívané přinejmenším jako císař nové malé koloniální říše (na koni) a pro druhého jako jeho nástupce na trůnu (radši bez koně).

Zamezit uzavření míru!

Západní fronta ustrnula a stala se bitvou válečného materiálu s úděsným množstvím lidských obětí na obou stranách, bez vyhlídky na konec. Na východě se Ústředním mocnostem podařilo ruský parní válec zastavit a dokonce posunout zpět. Západní mocnosti měly ale mezitím možnost, na rozdíl od ústředních, přes jimi ovládané moře nashromáždit obrovské materiální rezervy. USA zůstávaly neutrální. Ještě v lednu 1916 prohlásil Wilson: „Vlády vytáhly proti sobě vzájemně do války. Lid národů to ale, pokud si jen mohu vzpomenout, tak nikdy neučinil. Tato vláda je vládou lidu, a tento lid se nikdy nerozhodne pro válku.“

Na druhé straně ale působily ve prospěch vstupu Ameriky do války významné síly. Morgan a další velké americké banky nabídly mocnostem Dohody miliardové půjčky. Ve skutečnosti to byly sázky na vítězství nad Německem, před válkou hlavním konkurentem Ameriky ve vládě nad světovým obchodem. Válečné zakázky dohodových zemí zajišťovaly americkému průmyslu plnou zaměstnanost a vysoké zisky a budoucí ovládnutí západoevropského hospodářství v důsledku válečné zadluženosti. To vše by bylo americkým vstupem do války posíleno a zajištěno. Vytvořilo se tak silné zájmové společenství finančního a průmyslového kapitálu („vested interest“), které pro svou propagandu získalo většinu amerického tisku. Vzplál vnitřní zápas o vstup USA do války.

Prezident Wilson vystupoval dosud rozhodně pro mír vyjednáváním, proti míru vítěznému politiků-válečníků. Na základě sondování ve vládách válčících států ohlásil v únoru 1916 návrh mírové konference, který byl v dubnu a v květnu opakován. V případě, že Německo na návrh nepřistoupí, byl odhodlán vést Spojené státy do války. Německo signalizovalo, že je ochotno vyjednávat. Velká Británie též, ve skutečnosti ale zdržovala reálné kroky a sázela zatím ve skutečnosti na válečné štěstí a naději na vítězství. Wilson byl mezitím pod vnitřním nátlakem rozhodnut pro vstup do války, ale vůdcové jeho demokratické strany byli proti vstupu, a prosazení války proti jejich vůli by znemožnilo Wilsonovo znovuzvolení prezidentem na podzim 1916. Musel tedy vyčkat.

Jiná mírová iniciativa vyšla ještě za života císaře Františka Josefa z Vídně. Obě vlády Ústředních mocností, berlínská a vídeňská, připravovaly mírový návrh, ale vliv německého nejvyššího vedení armády v něm znemožnil formulaci, která v něm mohla zajistit skutečnou politickou účinnost: zřeknutí se dobytých území a vyklizení Belgie a Srbska. Prohlásili alespoň nezávislost nového Polska (bývalých ruských území), načež byl návrh prostředníky 12. prosince 1916 předán protivnické straně. Situaci zhoršil zcela nepředvídaný armádní rozkaz císaře Viléma, v němž se prohlašuje za vítěze a nepřátelům hrozí zničením v případě, že ve válce budou pokračovat. Mírový návrh tak zůstal neúčinným. Na druhé straně novou naději vzbuzovala nóta prezidenta Wilsona, jíž vyzval válčící strany, aby formulovaly a oznámily své válečné cíle. To by vytvořilo základní podmínky pro mírová jednání.

Následovaly další iniciativy, tentokrát z neutrálních zemí. 22. prosince rozeslala švýcarská Spolková rada (vláda) nótu s mírovou výzvou, jíž se připojila k Wilsonově iniciativě, následovaly skandinávské státy a Vatikán.

Nová Clam-Martinicova vláda ve Vídni s ministrem zahraničí hrabětem Czerninem pokračovala v mírových snahách předchozí vlády. V následujících týdnech prosakovaly v Paříži zprávy o tajných jednáních Francie s Německem a s Rakousko-Uherskem. Částečně byla zprostředkována se srozuměním německé vlády socialistickými zástupci. Nabídka Ústředních mocností spočívala ve vyklizení Belgie při garanci přístavních práv v Antverpách, vyklizení francouzského území včetně Alsaska-Lotrinska, odstoupení východní Haliče Rusku, nezávislé Polsko, a vyžadovala záruku spojenců, že nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí Ústředních mocností.

Mír byl po nezměrných válečných utrpení touhou všech národů. Ale ne všichni si mír přáli. Italští politikové se obávali, že v případě „předčasného“ míru přijdou o územní zisky, slíbené spojenci, když Itálie přecházela na stranu Dohody. Vyhlídky na mír v zimě 1916/17 vyvolaly zvláště úděs u českých bojovníků za „osvobození“, ohrožovaly celé jejich plány. Plnou intenzitou rozjel Masaryk s Benešem přes Národní radu ve Francii tiskovou kampaň proti rakouským mírovým manévrům a německé mírové návrhy se snažila vydávat za podvod.

Česká zahraniční akce vytvořila zvláště během roku 1916 významné předpoklady pro agitační kampaně. Vybudovala především, díky finanční podpoře amerických krajanů, vlastní tisk s časopisy Nation Tchèque, revue L’Europe Nouvelle, k nim patřil také Denisův Monde Slave; v Londýně začal vydávat Seton-Watson, prakticky též ve službách „české“ věci, The New Europe. Tyto orgány šířily patřičně zabarvené zprávy z Rakouska i ze světové politiky, pokud se týkaly zápasu české emigrace, do všech metropolí dohodových, neutrálních i amerických zemí, podporovány Masarykovými, Štefánikovými a dalšími vědeckými, politickými, společenskými a osobními kontakty. To podstatně zvýšilo dosah a působnost české emigrační propagandy. A dále její efektivitu zvýšilo spojení s velkým tiskem metropolí, které bylo tehdy navázáno. Pro spolupráci byli získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator. Tyto kontakty byly v poválečné době dále pěstovány, rozšiřovány a používány pro československou propagandu, „spřátelení“ žurnalisté byli dobře placeni z československých financí.

Koncem roku 1916 počala také mírová iniciativa Sixta prince z Parmy, bratra rakouské císařovny Zity, vysokého belgického důstojníka, který měl zprostředkovat návrhy na vyjednávání císaře Karla I. o separátním míru Francouzům a pak i Angličanům. Byl přijat ministerským předsedou Briandem a vedl s ním přípravný orientační rozhovor. Po jednáních s císařem Karlem následovala později další s Briandem, Poincarém, Lloydem Georgem a věc dostávala do jisté míry nadějnou podobu, to znamená francouzská i anglická politika uvažovaly o separátním míru s Rakouskem. Návrhy císaře Karla byly západními politiky shledávány jako skutečně možný základ vyrovnaného míru. Proti tomu nasadili Masaryk a Beneš všechny páky v tisku i v osobních stycích. Také Italové proti nim začali horečně intrikovat. Mnoho také zkazil sám císař Karel tím, že se neodvážil poskytnout informaci o této aktivitě svému německému spojenci, což iniciativě nakonec, také v souvislosti s velkoněmeckými záměry ministra zahraničí Czernina, podrazilo nohy a oslabilo rakouské postavení ve spojenectví s Německem. Od této epizody bylo už i Rakousko prakticky podřízeno německému nejvyššímu armádnímu vedení.

Také ze strany ruské fronty se naši Češi dověděli o další „hrozbě“ s upozorněním, že musí vážně počítat s brzkými mírovými jednáními a uzavřením míru. Podle těchto zpráv jednal rakouský ministr zahraničí hrabě Goluchowski v Ženevě s ruskými politiky o předání východní Haliče Rusku za jeho souhlas se samostatným (dříve ruským) Polskem. Vládnoucím vrstvám Ruska zřejmě podle těchto zpráv velmi záleželo na ukončení beznadějné války, neboť už pociťovali první náznaky revoluce.

V souvislosti s ruskou iniciativou byla Česká národní rada vyzvána, aby oznámila své požadavky „v rámci monarchie“. Činila tak jen velmi nerada, protože si naši osvoboditelé už zvykli na představu vrcholných postavení v suverénním státě. Být součástí i dobré federace neodpovídalo jejich maximálním plánům a vidinám. A v korektní federaci by mohli sotva požadovat a uskutečnit nadvládu nad Němci českých zemí, spíše museli počítat s omezením jejich plochy na česky, nanejvýše snad též slovensky osídlená území. Beneš se radši uchýlil k tomu, znevažovat publicisticky ruskou mírovou iniciativu jako zrádné snahy germanofilních kruhů v Rusku.

Česká emigrace už za sebou všechny mosty spálila, už se i veřejně přiznávala k tomu, že stojí na straně těch sil v Evropě, které chtějí prodloužit válku až do konečného vítězství. Beneš později píše: „Aby nedošlo k předčasnému konci a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství.“

Pro mírové naděje bylo také nepříznivé, že Ústřední mocnosti se ve své odpovědi na Wilsonovu výzvu z 27. prosince 1916 vyhnuly přesné formulaci svých válečných cílů, což učinilo špatný dojem na veřejné mínění ve Spojených státech a napomohlo nepřátelům mírových jednání ve všech zemích, ovšem i české emigraci. Londýn oznámil Wilsonovi své politické cíle a mezi nimi formuloval „uznání národního principu a svobodné existence malých států“, jako takové ale jmenoval jen Belgii a Srbsko.

Tím více zintenzivnili Masaryk a Beneš své úsilí, aby v odpovědi Wilsonovi francouzská vláda mezi svými cíli české nároky zmínila. Beneš při tom narazil na námitku vysokých politických kruhů, že slibem samostatnosti Čech by bylo slíbeno zničení habsburské říše, k čemuž se Francie nemůže a nechce zavázat. Znamenalo by to podle této námitky prodloužení války do nekonečna. Beneš na to vydal memorandum, v němž uvádí, že podle zpráv Maffie je Rakousko-Uhersko následkem českého odporu vnitřně zcela dezorganizováno. Memorandum bylo sepsáno v naléhavé situaci a zcela lživě. V řadě rozhovorů zpracovával Beneš francouzské politiky různých stupňů a postavení ve stejném smyslu. Vláda o tomto stanovisku jednala, ale byla zatím na váhách. Pak ale zahájili Češi další tiskovou ofenzívu za součinnosti spojenců ve francouzských a britských novinách. Journal des Débats uveřejnil „Původní zprávu z Rakouska“, zcela podle Benešových manipulovaných instrukcí. Takové jednotné mínění francouzského tisku a veřejného mínění se neminulo účinkem a odpověď Wilsonovi uvedla jako válečný cíl Dohody „osvobození Československa“; toto označení se (poprvé) podařilo Benešovi prosadit. Byl to veliký úspěch propagandy české emigrace. Nikdo z podepsaných pod nótou neměl ani tušení o hranicích budoucího státu, za který se tímto zasazovali, ani o etnickém složení jeho obyvatelstva.

Nóta Dohody byla těžkou ranou pro síly, které zápolily o mír dohodou, neboť proklamovaným „osvobozením Československa“ byl také vyřčen požadavek rozpadu Rakouska. Nebyly ale ani zdaleka poraženy, naopak během roku 1917 se z různých stran ozývaly a vzbuzovaly tak naděje na brzký mír.

Marná úsilí o mír a o vyvážené poválečné poměry

Jedním z nejrozhodnějších zastánců míru vyjednáváním byl prezident Wilson. Svůj postoj vyjádřil jasně např. v projevu před Senátem 22. ledna 1917: „Musí se dospět k míru bez vítězství... Vítězství by znamenalo mír, který by byl poraženému vnucen, podmínky vítěze, které by byly poraženému uloženy. Byly by přijaty v ponížení a pod nátlakem a znamenaly by neúnosnou oběť. Zanechaly by po sobě hanbu, pokoření, hořkou upomínku, na nichž by podmínky míru nemohly být pevně založeny, nýbrž jen tak, jako kdyby spočívaly na sypkém písku. Jen mír mezi rovnými může být trvalý.“ Jak víme, tento postoj podlehl (i po válce) a v mírových jednáních v pařížských předměstích se prosadily zájmy francouzských „totálních vítězů“ na kontinentu, Německu byl uložen mír neakceptovatelný, který vedl k nacismu a k druhé světové válce.

I při vstupu do války zastávaly Spojené státy zdravé názory o rovnováze v Evropě, chtěly pouze zamezit vítězství Ústředních mocností a tím nadměrnou poválečnou převahu Německa. Uvažovaly o jiných nežádoucích převahách, o nebezpečí expanze Ruska, varovaly před tím, aby se Německo pro evropské mocnosti stalo trvalým nepřítelem, nechtěly naprosto přispět k totálnímu vítězství, které se pak ve Versailles, atd. prosadilo.

Přispěly k tomu nesporně také válečnické síly v Německu a v Rakousku. Německé vedení války bylo v rukou nejvyššího armádního vedení, se zarytými válečníky jako Tirpitz a Ludendorff v čele. V Říšském sněmu zastupovala třetina poslanců sociální demokracii, která plaidovala pro mír, k táboru umírnění patřila také katolická strana centra, i v měšťanských stranách vzrůstala nespokojenost s junkersko-militaristickou převahou. Ale jako výsměch vlastním německým politikům vyhlásilo armádní velení neomezenou ponorkovou válku. 3. února přerušily USA diplomatické styky s Německem a 6. dubna mu vyhlásily válku. Německý parlament většinou zasazující se o uzavření míru přesto, i v tak beznadějné situaci, neustal ve svém snažení a vydal 19. července 1917 mírovou rezoluci. Její politický význam byl, zvláště na mezinárodní scéně, znehodnocen současnými postupy armádního velení. Také říšský kancléř Hollweg s svou mírovou iniciativou byl vyšachován.

Také v Rakousku měly mírové strany v parlamentu většinu, sociální demokraté s křesťanskými sociály disponovali 117 mandáty proti 99 mandátům německé nacionální koalice (když sledujeme jen německé strany). Mírové síly byly ve svém jednání silně omezovány opatřeními válečného režimu. Bohužel rakouským mírovým politikům nenapadlo hledat spolupráci s podobně orientovanými silami v Německu. Spojenectví obou mocností se omezovalo na vůdčí kruhy ve spojení s armádami. Spolupráce politických, parlamentních mírových sil by ale oslabila vládu válečného militarismu. Také císař Karel se při své vyjednávací iniciativě pouze obával odporu německého vedení a naneštěstí nepomyslel na možnou podporu mírovými silami v Německu a jejich mobilizaci pro jeho vlastní záměr.

Mezinárodní mírová snažení socialistů vyvrcholila Stockholmskou konferencí socialistických stran z válčících a neutrálních zemí počátkem léta 1917; popud k ní dala holandská sociální demokracie. Francouzští účastníci nedostali výjezdní víza, belgičtí odmítli zasedat s Němci a Rakušany, čímž byla konference do značné míry ochromena, probíhala pak formou separátních rozhovorů výborů s delegacemi. Nicméně se sjelo 32 stranických delegací z 22 států. Zástupci české sociální demokracie (Šmeral, Habrman, Němec) označili ve svém memorandu jako podmínku trvalého míru, aby konstrukce evropských států uskutečňovala co nejpronikavěji zásady demokracie a sebeurčení národů. V tom smyslu prohlašovala delegace: „Požadujeme pro náš český národ vytvoření samostatného českého státu v rámci federativně organizované dunajské říše“, spolu se Slováky. Na základě Brněnského programu rakouské sociální demokracie z roku 1899 předpokládala etnické hranice pro český stát, tedy bez německy osídleného pohraničí.

Šmeral na tomto stanovisku setrval a vystupoval vytrvale proti velkému mnohonárodnímu Československu. Na konci války obvinil ostře Masaryka a Beneše, že svojí bezohlednou akcí vedou národ do nové katastrofy, která bude horší než důsledky porážky na Bílé hoře. (A víme, že kdyby byl býval Hitler jen poněkud stratégem a nevyprovokoval k válce proti sobě téměř celý svět, Šmeralova předpověď by se naprosto vyplnila.)

Také delegace ostatních národů Rakousko-Uherska požadovaly ve Stockholmu národní samostatnost, případně sjednocení (Poláci, Ukrajinci, Bosna a Hercegovina – v posledním případě žádali sjednocení všech Jihoslovanů nebo alespoň sjednocení Jihoslovanů Rakousko-Uherska). Německá sociální demokracie Rakousko-Uherska (Victor Adler, Karl Seitz, Karl Renner, Anton Hueber, Ludo Hartmann) uznávala důležitost národního principu pro mír i válku, ale předkládala k uvážení skutečnost, že národní sídelní oblasti jsou natolik promíšeny, že přesné hranice není možno vést, a kromě toho by existence malých států znemožňovala politický a hospodářský rozvoj národů a sloužila jen k prospěchu panství buržoazie, která by tak mohla národy snáze proti sobě vzájemně štvát a tak je ovládat.

Jiná, pozdější skupina německé rakouské sociální demokracie (Friedrich Adler, Otto Bauer) se koncem války přiklonila k rozpadu Rakouska na malé národní státy a připojení německého Rakouska k Německu.

Sociální demokracie Němců českých zemí si byla už uprostřed války vědoma nebezpečí, které jí v případě samostatného českého státu hrozí, ač takové politikum nebylo ve vlasti vůbec aktuální. V září 1916 se shromáždili v Brně delegáti německého dělnického hnutí Čech, Moravy a Slezska na Sudetoněmeckém dělnickém sněmu a pozvedli zde hlasy proti vytvoření nepravých národních států. Josef Seliger jako hlavní řečník tam prohlásil: „Jako požadujeme pro všechny národy právo na sebeurčení, tak chceme zabránit každému pokusu, který německému národu na jeho půdě neposkytuje totéž právo, a jsme pevně rozhodnuti bojovat proti každému řešení, které by nás, Němce sudetských zemí oddělilo od celku německého národa v Rakousku.“ I sudetští Němci měli tedy už uprostřed války informace o snahách a činnost české emigrace, která je ohrožovala tím, že se o nich nikde nezmiňovala, ač se snažila je vsadit do nového státu.

Také němečtí měšťanští politikové z českých zemí se snažili jednat ve prospěch poválečného řešení a jejich autonomie v něm. Rudolf Lodgman von Auen vystoupil na shromáždění důvěrníků v květnu 1917 ve prospěch (sudetského) autonomismu. Ale byla to tvrdošíjná víra německých radikálů v poválečné Rakousko s německou dominancí, která tehdy zhatila tyto snahy zajistit poválečné sebeurčení a vůbec možnost Němců z českých zemí celistvě politicky jednat.

V prosinci 1917 se podnikla poslední akce k záchraně Rakouska, a sice z iniciativy Jihoafričana. Někdejší vůdce Búrů, člen britské válečné vlády, požívající zvláštní důvěru Lloyda George, generál Jan Smuts, navázal s premiérovým vědomím kontakt s rakouskou vládou. Vedl spolu s tajemníkem britského premiéra v Ženevě přímá jednání s rakouským zástupcem, hrabětem Mansdorff-Pouilly o otázce, zda se Velká Británie a Rakousko-Uhersko mohou dohodnout na zastavení nepřátelství a na společném jednání o budoucím uspořádání evropských poměrů. Že britský premiér nepřímo taková jednání vedl, svědčí o tom, že zničení Rakouska pro něho, vzdor odpovědi Dohody Wilsonovi a vzdor tajným slibům rakouských území za spojenectví Itálii a Rumunsku, nebylo zničení Rakouska pro Velkou Británii a pro Lloyda George rozhodnutou a žádoucí záležitostí. Anglická politika byla spíš přesvědčena, že poválečné, silné, státoprávně nově, z autonomních národů zbudované rakouské soustátí zajistí ve střední Evropě zdravou protiváhu k Německu. Také USA si rozpad Rakouska v podstatě nepřály, což dokazuje skutečnost, že tato ženevská jednání vedla ještě v lednu 1918 k významným prohlášením Wilsona a Lloyda George ve prospěch zachování Rakousko-Uherska.

Naše „osvobození“ zvítězilo

Ale jak víme, žádná z těchto iniciativ se nesetkala s úspěchem. Lavinu ničení a rozkladu už nebylo možno zastavit. Masarykova idea a propaganda jeho „nové Evropy“ tuto lavinu rozpoutala a zůstala její hybnou silou. Přitom bylo každému jasné, že poválečné dunajské soustátí by bylo moderními Spojenými státy, na jejichž státoprávní výstavbě se bude podílet mezinárodní společenství, a které poskytnou i českému národu všestranně výborné životní podmínky. Muselo to být jasné i Masarykovi. Ale předstíral demagogicky, že bojuje za likvidaci zaostalé utlačitelské monarchie a každému pokroku a demokracii vzdorující, reakční „teokracie“, jak její režim označoval.

Zachování dunajského soustátí by ovšem přineslo dvě nevýhody, ale pravděpodobně jen zdánlivé: hranice jeho dílčích států by byly bezpochyby vedeny podle etnických hranic a český stát by v něm následkem toho zůstal malý, bez německy osídlených oblastí. Tím by byla jeho váha v soustátí, především hospodářská, daleko menší než byl význam dosavadních českých zemí v Rakousku-Uhersku. Ale měli bychom to, co nám poctivě skutečně patří a co z toho vlastními silami uděláme. Neměli bychom, co nám Masaryk s Benešem vybojoval: malou koloniální říši, v níž český národ, tvořící v ní sotva polovinu obyvatelstva, disponoval koloniální nadvládou nad pěti národnostmi. A v případě obnovení starého soustátí by se český národ nemohl těšit z takových hlav svého státu, jako byli naši dva bojovníci, to by byla ona druhá nevýhoda.

Vidíme, co nám naši osvoboditelé vybojovali, jakou to dosud mělo historii a jaké štěstí to národu přineslo. Ale především si musíme uvědomit, za jakou cenu to vybojovali. Jednak to byla osobní cena. Před oním bojem to byli, zvláště Masaryk, muži ducha, pro které byla mravnost měřítkem života a jednání, mravnost sociální, politická, kulturní. Jakmile ale vstoupili do boje za samostatný stát, věnovali tomuto boji všechno, nevybírali si prostředky a způsoby, stali se intrikány, propagandisty všech záměrů v zájmu boje, včetně zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží. Byla to jejich osobní mravní katastrofa, vyvážená nebo spíše překrytá jejich postavením, vážností a mocí za republiky.

Do služeb tohoto boje dali všechno, co uznali, bez ohledu a zodpovědnosti vůči mezinárodním souvislostem, vůči Evropě, vůči národům a jejich částem, vše v zájmu toho, co sami uznali jako prospěch českého národa, tedy jeho samostatného státu. Je zásluhou jejich snažení, že dunajské soustátí bylo rozbito, soustátí vyrostlé staletími, které mělo vnitřní potenciál stát se moderním svazem národů a jedním ze základů nové, vyvážené a v budoucnu spojené Evropy.

Po celou dobu svého zápasu o nový stát zamlčovali jeho etnické složení, takže nikdo ze západních politiků, kteří se na základě propagandy české emigrace nakonec o český stát zasazovali, neměl ani tušení o třetině Němců v českých zemích. Záměrné a cílevědomé zamlčování tří a půl milionu obyvatel není právě projevem politické mravnosti. Přitom se oba s problémy jeho dvojnárodnosti před válkou důkladně zabývali a došli k výsledkům zcela opačným: Masaryk na příklad ve své realistické politice, zmíněné shora, Beneš ve své doktorské práci, v níž došel k výsledku, že problém soužití obou národností v českých zemích lze řešit jedině jejich vzájemným politickým a správním oddělením. Dokonce bez ohledu na vlastní přesvědčení připravovali nyní mlčky vnucené včlenění milionů Němců do nového českého státu.

A neváhali ani zasazovat se propagandisticky, diplomaticky i intrikánsky o pokračování, o prodloužení nezměrného válečného utrpení a umírání evropských národů v zájmu své fixní ideje. V této záležitosti „jen“ přispívali k pokračování války, protože řada mezinárodních faktorů silně působila ve stejném smyslu, takže nejsou za tragický výsledek, miliony dalších mrtvých, odpovědni sami. Působili ale v rozhodující míře; bez jejich úsilí by k rozpadu Rakouska bezpochyby nedošlo, stejně jako ani k založení velkého českého samostatného státu obsahujícího miliony, tedy žádnou menšinu, Němců a další národnosti, které si toto včlenění nepřály.

Výkon zakladatelů tohoto státu byl skutečně obdivuhodný; je téměř neuvěřitelné, jak dva muži, původně jen soukromé osoby, dokázali podnítit a dovést až k realizaci tak závažné procesy v mezinárodní a válečné politice. Nasadili své mimořádné osobní schopnosti, vzdělání, neúnavnou práci, iniciativu a hlavně obzvláštní pohotovou prozíravost. Ve srovnání s nimi jednali ostatní evropští politikové jako v polospánku, a to zvláště ti na opačné straně fronty, ale do značné míry i spojenci.

Státu, který založili, dali ale do vínku těžké mravní dědictví, jehož následky musí svými dějinami nést. Místo toho se zatím snaží toto dědictví sám před sebou i před světem skrývat.

Závěr

Jak českému národu malá, ale naše koloniální říše, zvaná Československo, prospěla? Poměrně brzy dospěla do katastrofální situace, protože kolonizované národnosti českou nadvládu, nerovnoprávnost a všechna znevýhodňování nechtěly a nemohly trvale snášet. Malá říše se rozpadla. Nastala druhá světová válka a pilnému Edvardu Benešovi se opět podařilo, že jsme z ní vyšli mezi vítězi. To nám poskytlo příležitost zbavit se té nejproblematičtější kolonizované národnosti, „zpupných“ Němců, a naši zemi od nich etnicky vyčistit. Rusíny si přivtělil Sovětský svaz, aniž se někoho ptal, nejméně jich samotných. Později se od nás odloučili Slováci, které jsme měli tak rádi, oni nás, bohužel, byť pochopitelně, podstatně méně, a vzali si s sebou své, námi vybojované Maďary. Zbyli nám jako jediní Poláci, ale těch je příliš málo na to, aby citelně rušili. A tak máme konečně klid.

Tento text se opírá o odpovídající pasáže II. dílu (kapitoly) knihy Wenzela Jaksche Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum, nově zpracované a doplněné vydání (úplné vydání na rozdíl od českého s vynechanými dvěma prvními díly /kapitolami/ z celkových pěti), Wissenschaft und Politik, Köln 1970. Jaksch, pocházející z chudých poměrů Šumavy a z praxe sezónních prací stavebního dělníka ve Vídni, byl od mládí činný v Německé sociálně demokratické dělnické straně v Československu, od roku 1937 její předák, vystoupil spolu s kolegy z aktivistických stran s programem novoaktivismu za záchranu soužití v republice v situaci akutního ohrožení, bránil republiku proti nacismu do poslední chvíle. Během války v exilu v Londýně, počítal se samozřejmým pokračováním republikové spolupráce, byl pak ale Benešovou zákeřnou politikou pozvolného prosazování „odsunu“ postupně politicky odstraněn. V článku je do jisté míry zachováno Jakschovo socialistické hledisko, což jinak jeho autoru článku nekonvenuje. Jaksch nebyl badatel v oblasti historie. Jeho kniha je výsledkem zpracování a srovnání dobových dokumentů, na kterých ukazuje jejich vzájemné souvislosti a vztahy k dějinným událostem s jedinečnou kvalifikovaností zkušenostmi praktického politika a zúčastněného pozorovatele evropských politických dějů. Pracuje s texty politických dokumentů a především zpracovává texty, vzpomínky, komentáře, vysvětlování, vyznání aktérů dějinných procesů ve zde reprodukovaném časovém úseku, především Masaryka a Beneše samotných: Světová revoluce, Vzpoura národů, Nová Evropa, Založení státu, Světová válka a naše revoluce, Setona-Watsona Masaryk in England, Jaroslava Werstadta Československá státní idea v osvobozovací revoluci během světové války a mnohé další.

Ich bin ein American...

2007-05-08T14:19:00.000-05:00

Construction of the Berlin Wall began on August 13, 1961. On June 26, 1963 , when President Kennedy famously proclaimed that he was a doughnut (yes, folks, a Berliner is a doughnut), I was not too far from there. Unfortunately, I was on the other side - the wrong side - of the Berlin wall and Iron Curtain. In my defence I would say that it was not my choice - I was born there.

I remember nazism, fascism, anti-semitism, Marxism, Stalinism, communism and even "socialism with a human face". Despite being old enough to remember Unter den Linden still in ruins, before it was rebuilt, I was born after World War Two ended and as such I did not experience nazism and fascism myself, but the first hand experiences of my parents and family left an impression on me. All the other -isms I experienced on my own and I have scars to prove it. In that sad part of the world you could not travel a hundred miles without seeing some depressing memento of those times. Auschwitz was less then a hundred miles from where I was born and the place where Oscar Schindler (Schindler's list) had his factory was less then fifty miles away.

So I was born in a far away place, but in my soul I was always an American. I always knew that when I grew up I had to go where I was sure I belonged - to America. I came to America completely legally, I did not sneak across any borders, did not break any laws, did not protest and act like America owed me something simply because I was here. I took care of the legalities and I became an American citizen.

I have seen another -ism: anti-Americanism. Anti-Americanism is based on the same principles as nazism, fascism, anti-semitism and communism. It is based on envy and hate. Nazis and anti-semites started with hating Jews (because they were more industrious and wealthy than Nazis), communists hated just about everybody else (especially "capitalists" because - again - they had more money and brains than the commies could ever hope for). The violence of Kristallnacht and the holocaust (complete with the stealing of property and ripping out of gold teeth) was soon to follow. Not to be outdone by the Nazis, the Communists created one huge concentration camp called the "Eastern Bloc." They stole absolutely everything, killed millions and created a police states that made the Nazi effort look like amateur hour.

Today's "anti-Americanism" is nothing less than the same old hateful ideology: the ideology of under-achievers against over-achievers. It always starts with simple envy, develops into dislike and hate and culminates in violence, regardless if it is propagated by local leftists and liberal no-goodniks or some middle-eastern hateful ideology, pretending to be a religion. Yes, folks, political correctness is just another name for communist censorship. Sticks and stones can break my bones - but words leave permanent damage. The ideology of anti-Americanism has already progressed from envy to hate and has now entered the stage of violence. Have you already forgotten 9/11?

President Kennedy said on that day that "All free men, wherever they may live, are citizens of Berlin. And, therefore, as a free man, I take pride in the words 'Ich bin ein Berliner.'" and all applauded and nobody cared that he said "ein" (that "ein" is the difference between somebody being from Berlin and a doughnut) because everybody knew what he meant and that he meant well.

My own paraphrase is that all free men, wherever they may live, are Americans. And, therefore, as a free man, I take pride in the words "Ich bin ein American!"

Dvere CS-CLUBu dokoran...

2007-04-25T18:28:00.000-05:00

Internetovy CS-CLUB byl doposud znam coby nejstarsi fungujici cesky a slovensky diskusni klub, zalidneny nejen lidmi z Ceska a Slovenska, ale z velke casti i emigranty. Tento klub se opravenene pysnil svou demokraticnosti a svobodou projevu (tedy veci velmi neobvykle na ceskem internetu a ve svete ceske Wikipedie) a navic pravidla clenstvi zakazovala propagaci komunismu, fasismu a antisemitismu. Neni se pak co divit, ze cesti komuniste, fasiste a antisemite, majici volny prostor na vsech ceskych a slovenskych forech, na Lidovkach, Blistech i Psu dostavali pri zmince o CS-CLUBU skytavku.

Uz to samo o sobe z nej cinilo neobvyklou a exkluzivni entitu. Cesi jak znamo nemaji radi neobvykle veci a pokud si trochu zagooglujete, pak jiste najdete radu negativnich postu a zminek, dsticich ohen a siru na CS-CLUB. Vzhledem k utokum na tento klub bylo clenstvi jen na pozvani a nebylo volne pristupne.

To se zmenilo 25. dubna 2007, kdy se pravidla zmenila a clenstvi je pristupne kazdemu s platnou e-mail adresou (pocitacovy program, jmenem listmanager, overuje adresy). Je to natolik jednoduche, ze staci poslat email na adresu cs-club@humintel.com a automat vas prihlasi a hned posle instrukce co a jak - vcetne toho, jak se zase odhlasit, pokud by to snad bylo proti vasemu nabozenskemu ci jinemu presvedceni.

CS-CLUB je vhodny pouze pro osoby zkusenejsi, tolerantni, mirne svetem prosle, neprilis ceske a nezdegenerovane nadmernym pozivanim ceskeho piva. Pokud splnujete tyto parametry - poslete email na adresu cs-club@humintel.com a ocekavejte veci pristi.

Kladivem na carodejnice a Bucharem na komunisty...

2007-04-17T18:01:00.000-05:00

Vcera vecer jsem se s sedmiletym zpozdenim konecne dostal k pozornemu zhlednuti filmu Roberta Buchara Velvet Hangover. Film je z roku 2000 a uz jsem pred lety videl jeho cast na navsteve u znamych, ale tehdy mne pohled na hovoriciho Jiriho Menzela natolik rozcilil, ze jsem zacal vrhat zbytky vecere ze stolu na televizni obrazovku a kulturni vlozka musela byt zrusena a nastalo cisteni kobercu.

Film je vlastne vyborne sestrihanou serii rozhovoru se ctrnacti ceskymi filmari a hlavnim tematem (od ktereho hovorici umelci casto odbocuji) je ceska filmova Nova vlna ze 60. let, co se delo v ceskem filmu behem normalizace a co se tam deje ted, v te jejich demokrature. Film stylem velice pripomina slovensky film Ivo Brachtla a Dezo Ursinyho (s hudbou Jaro Filipa) Casu malo a voda stoupa - o kterem jsem psal uz drive. I v tomto pripade plati, ze kdyz posadite komunismem poznamenaneho umelce (ceskeho nebo slovenskeho) pred kameru a nechate ho trochu filozofovat o svete, pak je jen otazkou nekolika malo minut, nez dotycny umelec zacne mluvit jako uplny blbec. Funguje to spolehlive. Robertovi Bucharovi patri dik za zmapovani ceskeho filmoveho ne-zazraku. Tvurce filmu v kazdem pripade moc dobre znal sve pappenheimske a mel je prectene jako slabikar. Film je nutno videt. Pokud mate porad jeste nejake iluze o Cesku, pak prednostne na lacny zaludek.

S velkym naskokem nejzajimavejsim hovoricim celeho filmu je kameraman Stanislav Milota, pritel Vaclava Havla, ktery, aniz by mu prestal vyznavat svou oddanost, na nej zcela bezelstne odhaluje, co je vlastne Vaclav Havel zac, jaky mizerny charakter a jaka nemoralni spina. Milotova blizkost Havlovi je veci historicke skutecnosti. Ostatne Stanislav Milota je stejna osoba, ktera svetu potvrdila (ne v tomto filmu) Havlovo predsametove vyjednavani s KGB v Manesove ulici (aby mohl byt presidentem, ano KGB mu to schvalilo). Pro pripadne zajemce - detaily jsou v me knize "Sametovy tunel" (ISBN 80--86851-61-3)na strane 38 v casti "Co nikdo nechce slyset."

Uroven dotazovanych jde z extremu do extremu a z rohu do rohu: Ivan Passer jako by se i dnes bal rict neco kritickeho a jasneho a "call a shovel a fucking spade", smankote proc? Jan Nemec je zaslouzene zklaman nejen ceskou kinematografii, ale i Ceskem vseobecne - a proc se tedy blbec propanajana vracel z USA? Jen proto, ze jsou s Havlem temer bratranci? Jiri Krejcik, v dobe rozhovoru jednaosmdesatilety (on taky patril do Nove vlny? to mi uniklo), uz ani moc nekritizuje, ale jen unavene vysvetluje principy ceskeho krivactvi, nemoralnosti a udavacstvi.
Ve filmu se v mensim rozsahu objevi i barrandovsky "biznismen" Jaroslav Boucek, z ktereho Klausuv kagebacky kapitalismus tahne jako z nemytych ust, Jan Sverak, ktery rozpacite vysvetluje svuj ateismus (to ostatni chape divak i bez nej) a produkt nove ceske pakultury Sasa Gedeon. Uplne telatko. Ten mluvi tak hloupe, ze je toho ditete komunisty Zavadila cloveku az trapne lito. Stejne nevyrazny a bez chuti a bez zapachu jsou i Jaroslav Brabec a Zuzana Zemanova.

Ovsem i tenhle film ma sve hvezdy. Kladnou hvezdou je Drahomira Vihanova, ktere se krome kolaborace s komunisty v minulosti neda nic vytknout. Dneska ma jasno a vidi veci s prijemnym sarkasmem - ovsem je nutno kvuli dopracovani se k bodu jasna ztravit zivot v zumpe? Tezko rict - byl to jejich zivot.

Muzskou kladnou hvezdou filmu je Antonin Masa, rovnez dnes vidici veci primo - se stejnou podotazkou: Bylo to vsechno nutne? Dopracovat se ke stari, sedive hrive skrze skrze brody sracek? Nevim uz ktery z vypravecu se zminuje i o Jirine Stepnickove, jejim pokusu o emigraci, o tom, ze ji komuniste zabavili vilu, kterou pry jeji syn Jiri Stepnicka dodnes nedostal zpet. A ze se nejak snazil! Jeste v roce 1986 hral onen syn Jiri Stepnicka Klementa Gottwalda. Toho Gottwalda, ktery nechal zavrit jeho matku. To vite, herec zahraje vsechno. Obzvlast cesky herec. A tak to jde porad dokola - v ruznych variacich.

Nekde uprostred je Karel Vachek, intelektualne sedici rozkrocmo na plote behem celeho filmu. Tak nejak mi pripominal ruske pseudointelektualy kakofonicky busici do kytary a zpivajici fatalisticke rymy umele chraplavym hlasem, aby zneli jako Vysockij nebo Okudzava. Tak tohle jako ma byt ta vase "kultura"?

Daleko nejnegativnejsi postavou a vedle Miloty nejcastejsi vypraveckou je Vera Chytilova. Je to baba sedmilharka, potrhla a blazniva, uplna Cruella de Ville. Snazi se posluchace presvedcit o tom, ze se ji komuniste bali a proto ji dovolili natacet filmy. Jo, komunisti se ji bali. Takovou kravovinu ji muze sezrat jen nejak mladez narozena po roce 1989 a nebo prumerni Cesi se svym vlastnim spatnym svedomim. Povazte: Ze pry se komunisti bali, ze vyskoci z okna a tak ji radsi davali penize na filmy a zachazeli s nim jako s nomenklaturnim prominentem. Jaka to bezvadna idea: Vyskocit z okna! Nekteri z okna nevyskocili, ale byli z toho okna rovnou vyhozeni. Jako treba Jan Masaryk. O nem ovsem Chytilova s protekci u UV KSC filmy netocila ani nemluvila.

Kralem krysou celeho filmu je ale bezesporu Jiri Menzel - celou dobu se tvarici tak prazacky moudre. Nezminuje se o jeho prorezimnich a hovadsky komunistickych filmech, ktere natocil za normalizace, jako treba Kdo hleda zlate dno? (s dnes rovnez progresivnim Janem Hrusinskym v roli ridice Tatry 813 na stavbe prehrady) - natocenou udajne dle knihy napsane Klementem Gottwaldem (ano, prosim!) a nebo dodnes oblibenem filmu "Vesnicko ma strediskova", coz je taky komunisticka nehoraznost. Ale to v Cesku prece nevadi, tam se dodnes se zajmem divaji na Mrazika nebo 30 pripadu majora Zemana - co od takoveho naroda muzete cekat? Kulturu? Umeni? Ale prosimvas... budicek!!!!

Kralovskou korunu svemu krali krysovi Menzel (udajne podle opakovaneho tvrzeni ve filmu pouze Menzel a Chytilova "prolezli kominem" - cesky idiom jako krava, dejte si chutnat) nasadil tvrzenim, ze nema nic proti umelcum v KSC a dokonce si mysli, ze pokud je nekdo umelec a nema jinou moznost sve umeni predat svetu nez kdyz vstoupi do KSC, pak ten umelec (podle Menzla) mel povinnost do toho KSC vstoupit a nikdo nema pravo ho odsuzovat. Po vyslechnuti teto moudrosti jsem nezavisle dospel k nazoru, ze Jiri Menzel je nejen vul, ale i Cech jako poleno. Uplny prototyp. Tim proutkem meli serezat jeho a ne naopak. Mozna ho taky meli majznout mokrym hadrem pres tu jeho blbou drzku.

Film konci jizlivym zaberem ceskeho politickeho a filmoveho prostituta rezisera Otakara Vavry, jak odchazi z odrbane budovy prazske FAMU. Asi tam ten komunisticky paskrivec vyucuje Novou vlnu. Kdyby zila Svetla Amortova, urcite by tam dnes ucila taky.
Film skoncil, byla uz pulnoc. Vstal jsem z gauce pred televizi a bylo mi jasne, ze i kdyz s ceskym narodem mam spolecnou cast davne minulosti, tak uz s nim nemam nic spolecneho v pritomnosti a uz vubec ne v budoucnosti. Coz se vztahuje hlavne na kulturu. Cili jak pravil kdysi Gustav Husak: "Takhle tedy ne, soudruzi!".
-----------

Film Velvet Hangover (Sametova kocovina) je uveden na IMDB na adresehttp://www.imdb.com/title/tt0265688/a je taktez k dostani coby kniha pod nazvem Czech New Wave Filmmakers in Interviews (by Robert Buchar) - ISBN 0-7864-1720-X

Vlast není národ

2007-04-10T11:43:00.000-05:00

Otto Drexler

Podíváme-li se do minulosti českých zemí, nalezneme v ní řadu nehezkých okamžiků. V leckterých obdobích se žilo špatně a mnohdy byla závažně ohrožována svoboda a sama důstojnost člověka. Nejednou došlo na českém území ke krvavým střetům, jenž vždy přinesly mnohá utrpení a značné ztráty na životech. Většina oněch neblahých období - zejména těch, při niž bylo závažně ublíženo příslušníkům českého národa - jsou dnešní česko odbornou i laickou veřejností odsuzována. Ať už je to třicetiletá válka, 2. světová válka nebo stalinistický režim 50. let. Je však jedna závažná událost v českých dějinách, na kterou část odborné veřejnosti negativně nenahlíží a u většiny české společnosti je tato událost dokonce vnímána kladně. Řeč je o česko-sudetoněmeckém problému, který je černou sazí takřka celých českých dějin. Nejkřiklavějším místem v těchto dějinách je nepochybně odsun 3 milionů sudetských Němců v letech 1945-1947. A právě tímto se budu nyní krátce zabývat. Nejde mi v žádném případě o celistvý rozbor této problematiky, jejíž možný obsah je takřka nevyčerpatelný. Budu se věnovat zejména příčinám pohledů na tuto neblahou minulost, navíc přidám několik faktů o samotném odsunu.

Obecně se dá říci, že vše, co se dotýká česko-sudetoněmeckého problému, je dodnes na obou stranách předmětem vášnivých debat a mnoha emocí. Proč je tomu tak, není těžké vysvětlit. Pomůže nám příklad: česká společnost, vyjma ortodoxních komunistů, dnes tvrdě odsuzuje stalinistické excesy, které se na československém území děly v 50. letech minulého století. Je tomu z toho důvodu, že ony zločiny spáchali komunisté, od nichž se drtivá většina společnosti dnes distancuje. Odsuzujeme-li "50. léta", odsuzujeme tím komunisty. Mimo pohled nám ovšem zůstává, že onehdy byl komunistou skoro každý. To by ale byl už jiný příběh.

Odsuzujeme-li vyhnání sudetských Němců, už je to něco jiného. Tím totiž odsuzujeme onen holubičí český národ. A právě kritiku svého národa je málokterý Čech schopen přenést přes srdce, přestože rozdíl mezi "50. léty" a odsunem je jen malý. V obojích případech jsou za excesy a odporné zločiny vinni Češi. Ovšem ten psychologický rozdíl je značný: při odsunu prováděli odpornosti běsnící Čechové napříč politickým spektrem "výbojným Germánům", zatímco v 50. letech již prověření komunisté samotným Čechům, ačkoli mnozí to bývali kriminálníci nebo pravičáci z dob první republiky a protektorátu. Právě tuto okolnost považuji za klíčovou, proč odsun je mnohdy hodnocen kladně, zatímco 50. léta v demokratické společnosti vždy záporně. Národní city hrají v životě obyvatel daného národa velkou roli. Důkazem je kupříkladu turecká genocida Arménů, o níž se dá s Turky mluvit jen velmi obtížně.

V ČR to však mnohdy není lepší. Pavel Macháček, velký obránce českého národa považuje "za scestné a mravně pochybené žádat omlouvání za tisící díl toho zla, které nám způsobili do konce války sudetští Němci!" U tohoto výroku se zastavme. Kromě jiného tu potvrzuje, že vůči Sudetoněmcům uplatňuje i dnes princip kolektivní viny, čímž všechny sudetské Němce do jednoho označuje za nacisty. Takový je však názor širší veřejnosti. V této souvislosti se můžeme teoreticky zamyslet: proč se tehdy do Německa neodsunuli také všichni čeští zrádci a kolaboranti? Proč neodsuneme dnes všechny současné i bývalé komunisty? Do Ruska, na Kubu, do Severní Koreje nebo do Číny? Pravda, oni se všichni komunisté na zločinech nepodíleli, ale což, zlý duch v nich jistě je a platí přece princip kolektivní viny! Možná vám toto může připadat jako demagogie, nenechte se však mýlit. Pokud bychom se pídili po příčinách, proč česká společnost nechce odsunout kolaboranty nebo komunisty, vyjde nám, že provinivší se čeští soukmenovci se přece neodsunují (vždyť jsou to Češi, tedy, co jsme si, to jsme si!), a pokud vůbec byli za své činy souzeni, tak podle individuální viny, podle platných zákonů. Nebyli zbaveni občanství, majetku, nemuseli opustit svou vlast en bloc.

Pro Sudetoněmce, stejně jako pro Čechy nebo Slováky, byla vlastí Československá republika, stejně jako Češi byli občany ČSR. Z mnoha svědectví Čechů žijících za první republiky v Sudetech je zřejmé, že mezi oběma národy panovala přátelství a národní původ nehrál vůbec důležitou roli. O tom svědčí i velký počet smíšených manželství. Hitlerem byly však násilně česko-sudetoněmecká pouta zpřetrhána. Hitler poštval Němce proti Čechům a vzhledem k okolnosti, že česká státní moc neposkytovala Němcům příliš práv, ba ani nepověřila předáka absolutně nejsilnější strany ve státě (SdP) ve volbách 1935 sestavením vládního kabinetu, nebo alespoň výrazné účasti v něm, nebylo to ani těžké. Nicméně i přesto zůstávaly mnohé tisíce Sudetoněmců, které zůstaly republice do posledního okamžiku věrni.

Přišel však rok 1945 a prohra nacistického Německa. Snad celá Evropa byla zhnusena zločiny, kterých se dopustili příslušníci německého národa. Zločiny bylo potřeba nějak potrestat. Zatímco státy západní Evropy, které nerozlišovaly národní původ svých občanů postavily viníky před soud, který je dle provinění odsoudil: buď odnětím svobody, ve výjimečných případech trestem smrti. Československá státní moc vyřešila tento problém jiným způsobem. Své občany, kteří nepatřili do kmenu holubičích Slovanů, byla připravena "vylikvidovat" z republiky. Tím zřetelně přiznala, že představitelé státní moci, zodpovědní za chod věcí ve státě, jsou nacionalisté, kteří vyvyšují slovanské národy nad ostatní.

To, co dělal v národnostní politice Hitler, činili nyní českoslovenští politici s tím rozdílem, že židy nahradili Němci. Například exilový ministr národní obrany Sergej Ingr 3. 11. 1944 v projevu v BBC vyzýval české obyvatelstvo: "Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne..." Takováto slova z úst státního představitele jsou odporná. I zde opět vidíme uplatnění kolektivní viny.

Že se propaganda uplatňuje během války, na tom není nic divného a asi ani špatného. Rozdíl mezi Západem a Československem byl však takový, že zatímco Západ důsledně odděloval nacistické zločince od demokraticky smýšlejících Němců, Češi házeli všechny Němce do jednoho pytle. Třeba Hana Koželuhová z lidové strany po válce vyřkla zajímavý výrok: "Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi." Pokud by tehdy vyřknula nacistické zločince, dalo by se s ní možná souhlasit. Těmito výroky však českoslovenští politikové jen zesilovali již tak velkou nenávist vůči Němcům a právě oni jsou tedy zodpovědni za všechna příkoří, jež byly způsobeny nevinným sudetským Němcům.

Odsun Němců byl učiněn právě z tohoto důvodu: z nenávisti vůči Němcům, bez ohledu, zda to byli nacisté nebo uvědomělí demokraté. Nebyla to spravedlivá odplata, ani tisící díl nacistického zla, jak o něm hovoří Macháček. Když by tomu tak mělo být, proč neodsunuli německé spoluobčany Belgičané nebo Nizozemci, kterým bylo za války ublíženo podstatně více, neboť, narozdíl od Čech, se zde odehrávaly válečné bitvy? Prostá nenávist vedla k vyhnání Němců, nikoliv racionální kalkul, jak se snaží snad všichni obhájci odsunu namluvit. Výstižně to popsal Emanuel Mandler: "Po nacionální stránce představovalo vyhnání a jeho zdůvodňování podstatné a zásadní posílení protiněmeckého šovinismu, všeobecného přesvědčení, že antagonismus Čechů a Němců je věčný a že se odehrává na základě obecnějšího rasového antagonismu holubičích Slovanů a agresivních Germánů. Nacionální šovinismus a právě uvedený rasismus se staly součástí xenofobie, která z Česka do té doby nezmizela."

Odsun německého obyvatelstva z Čech přinesl mnoho zbytečného utrpení. Odňal třem milionům lidí jejich vlast, kterou povětšinou v novém bydlišti již nenašli. Minimálně 100 tisíc lidí přišlo při odsunu o život. Není pravdou, že Němci chtěli sami do "reichu" jít. Ani se nelze obávat, že by se Sudetoněmci dožadovali po válce sebeurčení, ani že by se se svým územím chtěli připojit k Německu. To bylo rozbořené, zatímco Československo bylo válkou jen málo dotknuto. Po hospodářské stránce na tom bylo Československo taktéž lépe. Sudetští Němci neměli po válce žádné racionální důvody, chtít se k Německu připojit. Záleželo by pouze na české státní moci, jak by se k problému postavila. Zda by nastavila takové podmínky, aby občané všech národností byli v republice spokojeni. Mohla po válce vybudovat tři německé župy, jak je za války navrhoval prezident Beneš. Tímto způsobem mohlo být zařízeno úspěšné soužití obou národů, jaké vidíme kupříkladu v Belgii nebo Švýcarsku. To však domácí odboj za války tvrdě odmítl. Londýnský exil v čele s prezidentem Benešem se tomu "podrobil" a nakonec se mu podařilo získat, i přes mnohé obtíže a značný nesouhlas tamního obyvatelstva, podporu západních velmocí. Česko-sudetoněmecký problém tím byl fakticky vyřešen, ale zcela nelidským způsobem, který přinesl něco o mnoho horšího, než by bývaly byly případné střety českých a německých nacionalistů v nové republice.

Co by pro nás mělo znamenat vyhnání sudetských Němců dnes, deset let po podpisu česko-německé deklarace, která učinila jakousi politickou tečku za tímto problémem? Pavel Macháček říká, že by se na vše mělo zapomenout a udělat za vším tlustou čáru. Nesdílím tento názor. Dnes, na rozdíl od počátku 90. let, již panuje v Česku celkem shoda na tom, že tzv. divoký odsun v letních měsících roku 1945 je nanejvýš odsouzeníhodný. Nad vyhnáním Němců jako celkem však tato shoda už nepanuje. Myslím si, že není vůbec podstatné, jak je tento problém "dohodnut" politicky. Důležitější, než odkazování na deklarace, je poznání minulosti. Můžeme se ji snažit zfalšovat, ale to nepomůže, minulost je jen jedna jediná. Minulost je to, co se stalo. Češi ovšem, narozdíl od dnešních Němců, mají silnou tendenci pohlížet na minulost tak, jak se nestala. V mnoha případech tak, jak se stát měla. To vše ovšem svědčí jen o slabosti národa, který se musí přidržovat lživých berliček. Proti tomu bojoval už kdysi, v bojích o rukopisy, i T. G. Masaryk.

Chtějí-li mít Češi čisté svědomí, nezbývá jim nic jiného, než se za vyhnání a mnohatisícové oběti na životech omluvit. To nemá nic společného s navrácením zkonfiskovaného německého majetku, který již navždy zůstane Čechům. Častou výmluvou Čechů bývá odkaz na to, co bylo předtím. V tom jistě mají pravdu a nikdo to nezpochybňuje. Často poukazují na to, že pro sudetské Němce začal svět existovat 9. května 1945. To je však chybné, každý slušný Němec nacistických zločinů lituje a pokud se jej na to zeptáte, za Německo se ihned omluví. Je tedy pouze na Češích, zda uznají, že jim v minulosti nebylo pouze ubližováno, ale že i oni sami, v míře masové, ubližovali a dopustili se na svých bývalých spoluobčanech velkých křivd.

Literatura:

Macháček, Pavel: Cesta Čechů a Němců ke dnešku, NAKLADATELSTVÍ AVENTIUM, s. r. o., Praha 2002
Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita, Libri, s. r. o., Praha 200O
Schnittner, Rudolf: Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, Nakladatelství H & H Vyšehradská, s r. o., Jinočany 2006
Wagnerová, Alena: Neodsunuté vzpomínky, PROSTOR, Praha 2000

Sudetská krize

2007-04-04T13:35:00.000-05:00

28.3.1938 si Adolf Hitler do Berlína pozval předsedu Sudetoněmecké strany SdP Konrada Henleina a přikázal mu, aby ohledně národnostní otázky kladl čsl. vládě nesplnitelné požadavky. Henlein pak v Karlových Varech 24.4.38 předložil osmibodový »Karlovarský program« požadavků, týkající se mj. rovnoprávnosti, autonomie a napravení křivd z r. 1918 (viz také »Od 1919 k Mnich. dohodě «).

Splnění v programu požadovaných dalekosáhlých autonomních práv pro německou menšinu – jako např. samostatný správní aparát – by fakticky znamenalo konec československého státu. Tak byla vyprovokována tzv. »Sudetská krize«, která vyústila ve dnech 29. - 30.9.1938 v »Mnichovskou dohodu«. Do povědomí českého národa se zapsala jako »Mnichovská zrada«.

Na základě předpokládaného (a mylného) pohybu Wehrmacht(u) do Sudet, byla 21.5.38 v ČSR provedena částečná mobilizace. Pouze energický zákrok Anglie a Francie odvrátil hrozící válku. S ohledem na tyto okolnosti vydal Hitler o 9 dní později detailní pokyny k vojenské likvidaci Československa a nechal uvést Wehrmacht v pohotovost do 1.10.1938. Ze strany Německa současně nadále probíhala masivní propaganda. Poukazování na právo sebeurčení národa mělo dát německým plánům vzezření jakési legality; k tomu bylo nestále zdůrazňováno, že Sudety jsou posledním územním požadavkem.

Pro další průběh krise byl rozhodující postoj Velké Britanie, která doufala v zachování míru v Evropě za cenu ústupků. K tomuto účelu byla připravena jednat s Německem o změnách hranic ve středových. Evropě, zvláště když nesouhlasila s restriktivní menšinovou politikou Československa. Jakmile Hitler zač. září otevřeně pohrozil německým vpádem do ČSR, dorazil 15.9.38 britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain v roli zprostředkovatele k osobnímu rozhovoru na Obersalzberg u Berchtesgaden.

21.9.38 odsouhlasila(!) čsl. vláda návrh Francie a Anglie, předat Německu území s nadpoloviční většinou německy mluvícího obyvatelstva – Sudety. Hitler ale v Sudetské krizi (sám k ní dal podnět) viděl dobrou záminku k napadení Československa, tedy i příležitost k rozpoutání války a návrh zprvu odmítl. Zdálo se, že válka je nevyhnutelná a ČSR tedy 23.9.38 vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Britská vláda nato požádala italského diktátora Benito Mussolini(ho) o zprostředkování jednání. Hitler, Mussolini, Chamberlain a franc. ministerský předseda Edouard Daladier se 29. září 1938 setkali v Mnichově – zástupce Československa ani jeho spojence Sovětského svazu nebyl pozván.

Sudetská krize byla před válkou tou největší. Zatímco Chamberlain věřil, že byl zajištěn trvalý mír, Hitler se k dohodě stavěl různě. Na jednu stranu litoval, že k jím chtěné válce nedošlo, na stranu druhou věděl, že něm. národ válku odmítá. Německý tisk ovšem připisoval zachování míru právě Hitlerovi, který tím v Říši získával na popularitě. Tak byly zároveň zmařeny plány pučistů z něm. vojenského velení kolem Ludwig Beck a Hans Oster, kteří po Mnichovské dohodě již nemohli doufat v podporu národa.

Ještě před tažením do Polska pronásledoval Hitlera stín »Mnichova« a údajně pronesl ke svojím generálům: »Mojí největší starostí je, aby v posl. minutě nepřišel zase nějaký „Schweinehund“ se zprostředkovacími plány«. Tím Schweinehund (svinský pes) byli očividně míněni Göring a Mussolini, kteří ho k jednání v Mnichově přemluvili. Nicméně „opětné získání“ Sudet bylo jedním z největších úspěchů Hitlerovy zahraniční politiky.

Die Ritchie Boys

2007-04-04T03:16:00.000-05:00

Dokumentární film »Die Ritchie Boys« vypráví o tajné jednotce US-army během 2. světové války, kterou tvořili především mladí Němci. Zpravidla to byli židé, kteří po svém útěku před nacisty nalezli v Americe nový domov. V Camp Ritchie
(Maryland) absolvovali tréning, který je připravil na nasazení v Evropě.

K mužům vycvičeným v tomto táboře patřily i význačné osobnosti jako např. autor bestsellerů Hans Habe, syn Thomase Manna - Klaus, spisovatel Stefan Heym, pražský režisér Hanus Burger a David Robert Seymour - spoluzakladatel fotoagentury »Magnum«. Po vstupu USA do války se tzv. Ritchie Boys – jak si s hrdostí říkali – stali rozhodující zbraní. Nikdo totiž neznal nepřítele, jeho řeč i psychiku lépe jako právě oni. Úkol zněl: vypátrat protivníka, znejistit ho, demoralisovat a tak přimět něm. vojáky ke kapitulaci. Camp Ritchie vyvinul koncepty pro moderní psychologické vedení války.

Ode dne D (D-Day, 6.6.1944) byli Ritchie Boys v nejpřednějších liniích fronty, kde pro spojenecké oddíly získávali důležité informace. Starali se také o to, aby duch odporu protivníka byl rozvrácen a zlomen. Systematickými výslechy zajatců a přeběhlíků, sbírali informace o síle a pohybech protivníka, jako i o jeho bojové morálce. Tiskli falešné německé noviny a v radiovém vysílání se obraceli k německému obyvatelstvu. Jimi navržené letáky byly pak shazovány za nepřátelskými liniemi.

Tato spec. jednotka a hlavně pak její nasazení zkrátilo válku v Evropě a tím vlastně zachránilo život mnoha vojákům na obou stranách. Ritchie Boys se také účastnili osvobozování konc. táborů, jako experti a tlumočníci byli i při Norimberských procesech. Mnoho z nich po válce udělalo kariéru v hospodářství, politice i jako vědci.

Je překvapující, že příběhy Ritchie Boys vzbudily dodnes jen nepatrnou pozornost. Prakticky o jejich působení neexistují knihy ani filmy. Frontové nasazení těchto lidí jako i dlouhodobý vliv jejich práce na americkou voj. taktiku a propagandu bylo dlouho zamlčováno a skoro zapomenuto. Christian Bauer se to ve svém dokumentu snaží napravit a jejich vzpomínku uchovat pro budoucnost.

»Všemi svými vědomostmi a schopnostmi jsem se zasadil o spravedlivou věc« – říká dnes jeden z Ritchie Boy – »byli jsme rytíři víry, plně přesvědčeni, že v boji za dobro a proti zlu stojíme na té správné straně«.

Všední den v Camp Ritchie
některé monology z filmu

Rudy Michaels: Jako cizinec jsem byl v dubnu 1941 odveden. O pár něsíců později, již jako poddůstojník, jsem byl najednou „cizinec – nepřítel“.

Hans Spear: Jako „nepřátelskému cizinci“ mi nebyla svěřena zbraň a tak jsem se stal saniťákem. Nic proti nim, jsou ti nejodvážnější. Neozbrojeni pomáhají zraněným kamarádům. Já chtěl bojovat a zabíjet nacisty – ale ne s injekční stříkačkou. Po mém zákl. výcviku jsem byl předvolán k veliteli a ten mi řekl: »Vojáku Speer, spakujte si svoje věci, jste přeložen.« Zeptal jsem se kam a on: »Jedná se o tajnou informaci, kterou Vám nemohu sdělit.« Zavolal jsem svoji manželku a řekl jí: »Jsem přeložen a nemám ponětí kam.« Příštího dne jsem byl v Camp Ritchie, Maryland, výcvikovém středisku pro průzkum a propagandu.

Victor Brombert: U vchodu bylo velkým písmem napsáno »Výcvikové středisko pro průzkum a propagandu«. Již tehdy mi připadlo divné, že to vojenská tajná služba tak „vtrubuje“ – normálně by dělala přece pravý opak. »Military Intelligence Training Centre MITC«, … tak to tam, tuším, stálo na bráně.

Werner Angress: Někdo z toho hned udělal »Militantní institut pro totální chaos – MITC« a ono tomu skutečně tak i bylo. Vzácná směs lidí, mnoho z nich ale neobyčejně příjemných.

Camp Ritchie byl založen Národní gardou (U.S. Nationalgarde). Roku 1942 převzala tábor armáda a místo stanů postavila baráky. Jeho odloučená poloha byla ideální pro školu voj. průzkumu a propagandy. Na ministerstvu války náhle poznali, že „nepřátelští cizinci“ jim mohou být v této válce užiteční. Byli tam tedy převeleni muži z pomalu všech evropských zemí.

Fred Howard: Když jsem vstoupil do armády, bylo mi 21 – prakt. jsem byl ještě kluk. Sice mazaný, ale přece jen dítě. Pro nás, Ritchie Boys z Evropy, to bylo jako bychom se podruhé narodili. Mohli jsme se zbavit minulosti, bojovat proti tomu, učinit něco pro tuto kouzelnou zem, která mi dovolila žít.

Victor Brombert: Všude okolo sebe, v typicky americkém a zálesáckém kraji, jsem slyšel jen samé cizí jazyky a dialekty.

Hans Spear: Poznali, že jsme byli hodnotnější než jiní vojáci. Neznamená to ale, že by můj život měl větší hodnotu. Za 6 měsíců je totiž možné naučit někoho zacházet se zbraní, ale ne cizí řeč – tak aby dotyčný mohl vyslýchat zajatce.

Rudy Michaels: Ve srovnání s mojí pův. jednotkou to tady byl úplný cirkus – ale dobrý cirkus – veselý … Existovaly různé historky a mýty, např., že »oberfrajter« se může stát poddůstojníkem jen když má dokonalý německý přízvuk atp.

Rudy Michaels: Dříve nebo později znal každý každého – byli jsme jako rodina. Jedno pondělí po volném víkendu přijdu takhle na barák, vrazím do jedné z postelí a hele … — zpod deky na mne kouká svobodník Joseph Bromberg, můj kamarád z dětství v Lipsku. Vystěhoval se mnohem dříve než já a zde jsme se zase potkali – to se v Ritchie stávalo pořád.

Victor Brombert: Všude se malé skupinky bavily o politice a přetřásaly nejnovější evropské drby. Vyslechl jsem si i zajímavé hovory o filosofii a hudbě. Většina lidí vypadala opravdu dost nevojensky, také postrádali tzv. »vojenský instinkt«. To nebyli žádní bojovníci.

Představivost a nápaditost hrály v tomto druhu války velkou roli. Německo vyhnalo mnohé chytré hlavy této generace a tábor Ritchie se tak stal jejich útočištěm.

Si Lewen: Byli jsme intelektuálové, takoví »outsiderové« – alespoň co se týkalo disciplíny. Chtěl jsem potírat fašismus, Hitler musel být zlikvidován. Ale opravdu tvrdý voják jsem nikdy nebyl. Ne, … to určitě ne.

Guy Stern: Výuka v Ritchie byla přísnější než ve škole či na universitě. Vysoce intenzívní kurs o nejrůznějších metodách vojenského průzkumu začínal se znalostí morseovky přes interpretací leteckých snímků až k tzv. German Order of Battle, tedy dekódování a rozpisu všech německých divisí, na které bychom mohli narazit. To všechno jsme museli znát nazpaměť.

Victor Brombert: V noci jsme byli posláni do terénu a museli jsme najít cestu zpátky – bez kompasu a mapy. Některá cvičení byla i dost náročná, ale většinou se vyučovala theorie. Ovšemže byl i boj zblízka: jak se odzadu připlížit a rychle zabít člověka.

Jednou z mnoha pozoruhodností v Ritchie byl tým US-vojáků v německých uniformách – tzv. »sparring partners« – pro Ritchie Boys. Uniformy jim sice ne vždy dobře padly, ale i tak tito falešní Němci děsili sedláky v Maryland, kteří si mysleli, že už snad došlo k invasi. Německé tanky byly ale jen z překližky.

Guy Stern: Do Camp Ritchie přišli němečtí zajatci od Afrikacorps a stali se takovými našimi „pokusnými králíky“.

Victor Brombert: Výslechy byly sice hrané, přesto ale někdy i dost autentické a až agresivní.

Fred Howard: Také jsme se vyslýchali navzájem. Zprvu jsme na sebe i řvali, než jsme zjistili, že to vlastně nefunguje a že to je docela hloupé.
(…)

Slovo na závěr

Celý film na mne zapůsobil hlubokým dojmem. Hlavně vyprávění a příhody jeho hrdinů, které byly někdy i dost napínavé, jindy spíš humorné.

Jeden z nich např. líčil, jak se ještě s někým někde ztratil v mlze. Když konečně s kolegou narazili na americkou hlídku, byli svojím německým přízvukem značně podezřelí. V té době totiž používaly určité spec. oddíly Wehrmacht a Waffen SS jako převlek (k oklamání protivníka) [1] spojenecké uniformy. Tito vojáci byli po odhalení zpravidla bez milosti exekuováni. Někdejší Ritchie Boy, dnes starý pán, vyprávěl, kterak byli hlídkou dotazováni na věci, o kterých ani jeden z nich neměl potuchy. Mohl je znát pouze opravdový a rodilý Američan. Ptali se jich např. na pravidla baseballu, fotbalová utkání, jazzové muzikanty, film. hvězdy … atp. – zkrátka na to, o co se nikdy ani jeden z nich nezajímal.

Pan Guy Stern zase se smíchem předvedl, jak si při výslechu nějakého důstojníka zahrál v roli sovětského oficíra. Zajatý Němec totiž nechtěl vypovídat [2] a tak použili lest. Trik spočíval ve všeobecné hrůze německých vojáků ze sovětského zajetí, kterým samozřejmě dotyčnému pohrozili. Pro věrohodnost zavolal hned vyslýchající (údajného) Rusa, aby si Němce (jako) převzal. Guy Stern oblečený v nějakém zbytku sov. uniformy tedy nastoupil na scénu a s těžkým ruským přízvukem i nějakou tou ruskou nadávkou se hned obořil na zajatce. Ten se úplně zhroutil a asi vyzradil i to co nevěděl.

Znalost organizace protivníkovy armády (viz výše) se velmi vyplácela a působila na zajaté něm. vojáky kolikrát t.ř. šokem. Vyslýchanému např. přesně řekli kde ta která (třebas i jeho) jednotka operovala plus další údaje. Dotyčný postupně nabyl dojmu, že Američané stejně dávno už všechno vědí a tedy nemá smysl něco tajit.

Film »Die Ritchie Boys« dostal z dvanácti předběžné zvolených kandidátů r. 2005 cenu Oskara za dokumentární film a byl také jako nejlepší dokumentární film nominován pro tevizní festival Banff Rockie Award v Kanadě. Christian Bauer – režisér, autor a producent v jedné osobě, nositel tel. ceny Adolfa Grimme
za r. 1993 – pracoval na filmu přes 2 roky v BRD i USA. Na mezinár. festivalu Jerusalem Film Festival 2005 získal za tento svůj film v kategorii Jewish Experience cenu Jerusalem Municipality Prize.
Společně s Rebekka Goepfert napsal pak knihu »Die Ritchie Boys. Deutsche Emigranten in US-Uniform«, kterou v dubnu 2005 vydalo nakladatelství Verlag Hoffmann und Campe.

[1] Např. Otto Skorzeny, důstojník Waffen SS, byl po válce za takové nekorektní počínání během Ardennské ofenzivy obžalován u soudu pro válečné zločince. Když ale jeden britský důstojník vypověděl, že spec. oddíly spojenců rovněž bojovaly v nepřátelských uniformách, byl Skorzeny tohoto obvinění nakonec zproštěn. (viz Wikipedia)

[2] Podle válečných regulí zajatec vypovídat nemusel.

Sokolov a konec války

2007-04-02T13:46:00.000-05:00

Ladislav Frank Nykl

Za II. světové války byl Sokolov dvakrát bombardován. První noční nálet v říjnu 1940 měl vyřadit z provozu sokolovskou chemičku, ale bomby dopadly na kopec s městským hřbitovem. Nálet 17. dubna 1945 zcela zničil na sedmdesát domů a počet lidských obětí je odhadován na více než osmdesát.

Nemocní ruští zajatci byli posíláni do tábora pro nemocné, který byl umístěn v areálu bývalých kasáren, které stávaly v místě dnešního sídliště Vítězná. Podmínky v táboře byly velmi špatné, zdravotní péče minimální a úmrtnost nemocných byla z těchto důvodů značně vysoká. Mrtví byli pohřbíváni do masových hrobů nedaleko městského hřbitova. Do dubna 1945 jich bylo pohřbeno 2202, další byli pohřbíváni ještě v květnu, takže celkový počet přesně neznáme. Místo, kde byli mrtví pochováni, bylo označeno nejdříve březovými kříži, potom pomníčkem. Poslední úprava hřbitova ruských zajatců pochází z roku 1971, kdy zde byl postaven památník v podobě dvou prstů zdvižených k přísaze s letopočty 1941 a 1945.

Po bombardování Sokolova v dubnu 1945 pomáhali s odklízením trosek i sovětští váleční zajatci. Dva z nich, Ivan Sorčak a Michal Patalaš, objevili v troskách zbytek spižírny. Z důvodu hladu se pustili do jídla, při čemž byli chyceni a pro výstrahu oběšeni na kaštanu za kostelem. Po válce jim byla v těchto místech odhalena pamětní deska.

Pro Sokolov skončila válka 7. května 1945, kdy bylo město a jeho okolí osvobozeno americkou armádou.

Pamětní deska americké armádě

Na budově pošty na Starém náměstí je umístěna bronzová deska s nápisem v českém a anglickém jazyce vyjadřujícím díky americké armádě za osvobození. Deska byla instalována 28. listopadu 1945 při slavnostním rozloučení s americkými vojáky. V 50. letech byla odstraněna totalitním režimem a znovu instalována byla v roce 1990 při příležitosti 45. výročí osvobození Sokolova.

Pochod smrti žen z koncentračního tábora ve Svatavě

Z koncentračního tábora ve Svatavě se 22. dubna 1945 vydala na pochod smrti kolona vysílených žen, které tady byly uvězněny a tvrdě pracovaly v místní továrně pro zbrojní výrobu Říše. Ženy, mučené hlady a tyranizovány nelidskými dozorkyněmi a nacisty, kteří pravděpodobně tušili svůj brzký konec, po bombardování Sokolova, byly hnány přes Sokolov, Loket, Horní Slavkov, Krásno a Čistou nesmyslně, oblastí tehdejšího Císařského lesa. Spaly mokré, zmrzlé a o hladu venku a houfně, během pochodu umíraly. Byly mezi nimi především Francouzky, ale i Rusky, Polky, Češky, Slovinky a Maďarky.

V upomínku na nesmírné utrpení a krutou smrt nevinných žen byl zřízen památníček tohoto pochodu, v lese za bývalou obcí Litrbachy - Čistá, ( asi 3 km po zelené turistické značce směr Kladská ).

Podle kroniky obce Krásno, procházel bývalou Čistou průvod asi 130 žen. Zubožené a chatrně oblečené ženy měly přespat v prázdných místnostech zdejší školy. Starosta obce Maier, který byl fanatickým příznivcem NSDAP však údajně prohlásil: "Ty české bestie ať spí venku !" A vyhnal vězeňkyně spát před školu na dvůr. Dvanáct z nich pak mrazivou noc nepřežilo.
Maier nenechal mrtvá těla ani řádně pohřbít na místním hřbitově, ale poručil, zakopat je na mrchovišti. Ty, které přežily byly vráceny zpět do Svatavy, ustupujícími Němci. Tábor byl osvobozen Americkou armádou 7. května 1945 a 26. června musel být z hygienických důvodů spálen. Počátkem roku 1946, kdy začínal odsun Němců, byly ostatky žen v Čisté objeveny. Povolaná soudní komise z Lokte nařídila místnímu německému obyvatelstvu, v čele s fanatickým Maierem, aby těla exhumovali a řádně pohřbili. Brutální starosta, který smrt žen zavinil, byl donucen, aby hnijící ostatky holýma rukama uložil do připravených rakví, které pak byly řádně uloženy do hrobu, na místě dnešního pomníčku. Maier byl zatčen a posléze vězněn v Lokti až do svého odsunu do Německa.

Pomníček žen, který již vzhledem ke své zchátralosti, nebyl důstojným pietním místem, byl v roce 2003 na čas odstraněn. Místo bylo z iniciativy Krásenského občanského spolku Rozhled upraveno a zrekonstruováno. V lednu 2004 byla rekonstrukce dokončena. Na původním místě se nyní nachází pamětní deska, kterou lemuje dvanáct kamenů, symbolizujících dvanáct vyhaslých životů, nebohých žen. K obnově přispěly i Lesy České republiky, na jejichž pozemku se pomník nachází, když místo osadily lavičkami.

Pomník nad městem připomíná smrt více než 2 200 sovětských válečných zajatců, kteří zemřeli v místním "lazaretě". V sousedství města, ve Svatavě, kde byl zřízen ženský koncentrační tábor, v němž byly ženy nelidsky týrány, hlavně dozorkyněmi. Jednalo se o šest krutých bachařek, které byly daleko široko známé svým sadismem. Byly dobrovolnými příslušnicemi SS a pocházely z bavorského Gundelsdorfu. Doma snad byly jen obyčejnými selkami, ale najednou dostaly do rukou moc a to je změnilo. I přesto se našlo i několik místních Němců, kteří byli tvrdě postiženi za pomoc zajatkyním a vězňům. Pamětní deska s reliéfem týrané ženy, je prý ve Svatavě někde zastrčená v křoví a ani místní o tom nic nevědí. Je to škoda, že se stydíme za svou historii a své mrtvé! Zemřeli snad zbytečně?

V cizích službách – němečtí legionáři v Indočíně

2007-03-25T07:08:00.000-05:00

Dokumentární film In fremden Diensten (V cizích službách) autorů Marc Eberle a Thomas Tielsch byl natočen k 50. výročí bitvy o Dien Bien Phu a vypráví o osudech německých cizineckých legionářů ve Vietnamu. Nedávno jej odvysílala televizní stanice ARTE.

Vedle Vietnamců (osvobozenecké hnutí Viet Minh, později tzv. Vietkong), Francouzů a Afričanů se války v Indočíně zúčastnilo i 35.000 německých legionářů. Po prohrané světové válce vstupovali do »Légion étrangère«, pověstné francouzské Cizinecké legie, která jim slibovala nový domov, novou identitu, novou vlast či pouhé dobrodružství.

Francouzští branci nesměli být (dle ústavy) nasazováni v zámoří a tak zůstala válka věcí koloniálních jednotek a především – legie. Krom toho bylo doma na válku v Indočíně nahlíženo jako na „špinavou“, takže bylo lepší, nechat pro zájmy Francie umírat cizince. Však o ně nebyla nouze. Zverbováni byli v zajateckých táborech, nouzových ubytovnách a od bezpočetných kanceláří, které Cizinecká legie ve francouzské okupační zóně zřídila. Mladí muži od Waffen SS či výsadkáři a horští myslivci z Wehrmacht ve svém životě stejně nezažili nic jiného než-li válku a nebylo jim tedy ani zatěžko svoje válečné „řemeslo“ uplatnit pro legii. Bylo to mnohdy jediné, co vlastně uměli.

Ve válkou zničeném Německu byla bída a ve filmu např. vojáci vzpomínali, jak se pak v legii konečně po dlouhé době zase do sytosti najedli. Do Francie byli rekruti odváženi pokoutně a tajně, jako franc. okupační vojáci, nakonec skončili ve Vietnamu, kde se po všech útrapách zpočátku cítili jako v nějakém ráji. Podíl Němců a Rakušanů dosahoval v legii, která se rozrostla na 36.000 mužů, někdy až 80 % legionářů.

Indočína (1947-1954)

Po ukončení 2. svět. války bylo pro vojáky Légion étrangère okamžité uplatnění v Indočíně – dnešní Vietnam, Laos a Kambodža – kde Francouzi od r. 1883 vlastnili kolonie. Přítomnost legie byla jen krátkodobě přerušena po čas války, kdy území r. 1940 obsadilo Japonsko. Někdejší, pod franc. koloniální nadvládou, slabý odpor Vietnamců přibral během války na intenzitě. Po odchodu Japonců (1945) využil polit. vůdce Ho Chi Minh mocenského vakua v zemi a vyhlásil demokratickou republiku Vietnam. Mohl se přitom opírat o národně-revoluční hnutí Viet-Minh, založené r. 1941 a cvičené jeho blízkým přítelem gen. Vo Nguyen Giap k boji proti jap. okupantům (na spol. fotografii je Vo Nguyen Giap stojící).

Jako první připlul 2. února 1946 do Saigonu 2. REI (2. pluk cizinecké pěchoty), o něco později i 5. REI. Po smlouvě 6. března 1946 mezi Ho a franc. vládou, která nakonec uznala samostatnou republiku na severu země, se ve Vietnamu vylodily ještě 13. DBLE (tzv. „polobrigáda“) a 3. REI. Nicméně celá Indočína byla pod kontrolou Francie, která si ve smlouvě vymínila nadále kontrolovat i sever země. Zpočátku byl klid, ale v listopadu bylo oddíly Viet-Minh(ů) zabito 29 franc. vojáků. O měsíc později zabili tito partyzáni 600 francouzských civilistů. Pro Francii to byla již ta příslovečná „poslední kapka“.

V lednu 1947 přistál ve Vietnamu 1. REC (pluk kavalerie). Francouzi měli pod kontrolou města – Viet-Minh volnou krajinu. Kdo se měl obzvlášť osvědčit, byli parašutisté. Poprvé za své existence byli seskupeni ze 2, později 3 batalionů (praporů) – 1., 2. a 3. BEP. Mezi legionáři představovali elitu, zpravidla sloužili již u německých výsadkářů za 2. svět. války a byli mezi nimi dokonce i veteráni z bitvy o Krétu. Výsadkové jednotky začaly zřízovat v týlu nepřítele dobře zabezpečená a těžkými zbraněmi vybavená opevnění (tzv. Forts), která měla vylákat partyzány z úkrytu, aby mohli být zničeni.

Válka v Indočíně začala být ale pro legii dost problematická. Její výstroj i výzbroj byla nedostatečná, používalo se prakticky všechno možné. Vedle franc. samopalu MAT-49 vesměs americké karabiny M1, M1 Garand, britský M1918 BAR a německý kulomet MG-42. Americké houfnice, bombardéry, z vozidel od amerických jeep(ů) po britské tanky.

Bitva o Dien Bien Phu (3 - 5/1954)

Z taktických důvodů zřídili Francouzi v listopadu 1953 rozsáhlé opevnění v údolí na hranicích Laosu, které pojmenovali podle nedaleké vesnice Dien Bien Phu. Byla to rozlehlá planina ohraničená ze stran vyvýšenými body, které Francouzi obsadili a pojmenovali: Anne-Marie, Gabrielle, Dominique, Huguette, Françoise, Beatrice, Eliane, Claudine a Isabelle. Operace »Castor« začala 20. listopadu seskokem 5.000 výsadkářů, kteří zajistili prostor a postavili přístávací dráhu. Celkově se na různých opěrných bodech Dien Bien Phu ke konci nacházelo asi 17.000 mužů.

Viet-Minh(ům) se zdařilo velké seskupení jejich vojska kolem opevnění a přistávajícím transportním letadlům způsobovali potíže protileteckou palbou. Na jejich iniciativě ale zvolna ubývalo. Mezitím s podporou místních obyvatel budovali v džungli skryté cesty, po kterých pak dopravili do maskovaných palebných postavení v okolních horách děla, munici a jiný materiál. Za pomoci jízdních kol, bůvolů, nebo i jen lidské síly. V údolí také nepozorovaně vybudovali zákopy, poskytující ochranu před dělostřelbou a letectvem. Vojsko gen. Vo Nguyen Giap(a) čítalo 33.000 vojáků, později trojnásobek.

K překvapení Francouzů, kteří schopnosti nepřítele značně podcenili, začal 13. března 1954 útok dělostřeleckou přípravou z okolních hor. Hned první den byla zničena přistávací dráha a velká část franc. zásob. I přes spěšný přílet posil ztráceli Francouzi stále více svých opěrných bodů a obráncům začalo docházet i střelivo. Během prvních 2 dnů musely být vyklizeny op. body Beatrice a Gabrielle, zásobování probíhalo jen shazováním na padáku a valná část materiálu padla do rukou nepříteli. Letectvo sice neustále útočilo na zás. cesty nepřítele, ale bez zjevného účinku. Útoky z opevnění na nepřátelské pozice v horách neměly úspěch, protože protivník měl sudy s napalmem, který hořící stékal na útočící legionáře. 6. května padla Eliane a v pozicích bojovali už jen skoro samí ranění. 7. května 1954 v 17:30 hod. nechal velitel Dien Bien Phu (plk. Christian Marie de Castries) vyvěsit bílou vlajku. Pouze v Isabelle bojovali zoufalí legionáři 3.REI do půlnoci, pak zaútočili ztečí na pozice Viet-Minh(ů) a skoro všichni padli.

Závěr

V 57-denním boji o pevnost Dien Bien Phu padlo 4.000 franc. vojáků a přes 1.500 legionářů. Viet-Minh(ové) zajali přes 4.000 legionářů a 7 batalionů (praporů) Légion étrangère přestalo existovat. Generál Giap nasadil 200 děl a 50.000 vojáků, z nichž 22.000 padlo či bylo zraněno. Po této hořké porážce vyhlásila Francie svůj odchod z Vietnamu a země byla rozdělena na jižní a severovietnamský stát.

Během osmileté války v Indočíně padlo 10.483 legionářů (přes polovinu z nich byli něm. a rak. státní příslušníci), zostřily se také politicko-světové vztahy mezi Východem a Západem. Počáteční franc. koloniální válka s pochybnou legitimitou se v očích světové veřejnosti stala postupně oprávněným bojem proti komunismu v jižní Asii. Ke změnám nedošlo ale pouze ve světově-politické rovině. Němci již vstupem do vojska svého odvěkého nepřítele, Francie, změnili strany. Záhy se jejich ideologická a politická předsevzetí začala znovu měnit. Viet Minh(ové) pomocí gramofonů šířili noční džunglí německy mluvenou propagandu. Stalo se tak, že mnohý zajatý něm. legionář bojoval ke konci jako důstojník Ho Chi Minh(ových) partyzánů, aby se po svojem návratu do NDR stal nástrojem propagandy studené války. Hlavně východoněm. politik Erich Honecker se od r. 1951 snažil o návrat Němců z Indočíny, který pak probíhal přes Čínu, SSSR do NDR.

Chronologie

„Yetti faktor“ v českých prezidentských volbách

2007-03-25T06:40:00.001-05:00

Naše spřátelená osoba z vedení ODS, které jsme "vtipně a originálně" dali krycí jméno Deep Throat nám před chvíli zatelefonovala a sdělila následující. Pražský primátor a první místopředseda ODS Pavel Bém odjel včera v tajnosti do Himálají, aby se tam pokusil mezi 5. až 15. květnem 2007 vystoupit na Mount Everest. Poměrně dlouhá doba strávená v Himálajích před vlastním výstupem bude sloužil k aklimatizaci, což je správný přístup odkoukaný od Reinholda Messnera, který by měl přispět k finálnímu úspěchu. Českoslovenští horolezci z doby komunismu tuto výhodu neměli, protože režim, přestože pouštěl ven jen komunistické horolezce, je na delší dobu ven nepustil - takže aklimatizace žádná. Proto tam třeba Jozef Psotka v roce 1984 zmrzl.

Dle našeho zdroje je celá akce v režii ODS a je naplánována za účelem zpopularizování Béma pro účely jeho zvolení prezidentem České republiky. V Česku nezáleží na tom, jaký člověk onen kandidát na prezidenta je, zda proti němu je i prase charakter, v Česku je důležité, aby byl kandidát „populární". Statusu „popularity" mezi „lidem" bude dosaženo tímhle kouskem s Mount Everestem. Z více zdrojů máme potvrzeno, že členové Bémova horolezeckého týmu mají nařízeno Béma dostat na vrchol, „i kdyby ho tam měli vynést v krosnách na zádech!" (Ostatně Bém váží jen 45 kilo brutto i s pytlem.) Za to je po návratu čekají místa v dozorčích řadách různých firem, peníze od anonymních dárců z Madagaskaru a jiné sladkosti.

Po očekávaném vítězném návratu z vrcholu Mount Everestu bude Pavel Bém (= ODS) s velkým náskokem nejpopulárnější osoba v České republice, když tedy nepočítáte nezvolitelné nezletilé primitivy z televizních pořadů. Jeho popularita bude sahat od poplivaných hospod někde na Šumavě až do nejfajnovějších pražských restauraci vlastněných ruskou mafií, podobně jako to bylo s hokejisty a brankářem Haškem - heslo „Hašek na hrad!" si jistě pamatujete. Bém bude celebrita (= politický použitelná celebrita) v Česku dosud nevídaných rozměrů.

A přijde čas prezidentských voleb, které ODS jistě chce obsadit „svým člověkem". Zde jsou dvě možnosti. Pokud bude Václav Klaus v té době pořád „udržitelný" v mezinárodním měřítku, bude mít dostatečnou domácí „popularitu" a nijak se ještě více nezkompromituje a neznemožní víc než teď, pak bude ODS podporovat Klause při druhém jeho zvolení prezidentem a nová „celebrita" Bém bude muset počkat až po Klausovi. Ovšem, pokud Václav Klaus bude pokračovat ve svém současném kursu a zesměšňovat sebe i Českou republiku způsobem, kterým činí teď - pak přijde Bémova chvíle. Podotýkám, že v současné době je Václav Klaus „persona non grata" v Bílém domě, v žebříčku popularity je hned za Hugo Chávezem a Ahmadínežádem a pokud vůbec dostane vstupní vízum do USA, pak je mu dovoleno vystupovat jen na výstavách dobytka (= volové a krávy). Fotografie Klause z výstav dobytka v kovbojském klobouku proběhly českým tiskem a jsou volně k vidění.

Takže, ať už to bude pro příští prezidentský termín a nebo až ten další - jisté je už teď, že Pavel Bém (pokud ho donesou z vrcholu Čumulongmy v pořádku) bude po Klausovi příštím prezidentem. Výšlap na Mount Everest bude rovněž sloužit jako příležitost udělat z Béma velikého sportovce a „macha“ a vymazat či oslabit v jeho image stále přetrvávající drby a fámy o jeho homosexualitě. To jsem si, prosím, nevymyslel, to je mi sem hlášeno každou chvíli a ostatně to není nic tak neobvyklého - máme to i v Americe - bývalý guvernér New Jersey James McGreevey (ten se už přiznal a rezignoval) a teď i prezidentský kandidát John Edwards (ještě se nepřiznal). Oba dva jsou normálně ženatí s ženskou! To jsou věci, co?

Já sám ostatně proti homosexuálům nic nemám, jsou vždy pěkně štíhlí, mají dobrou fyzickou kondici a udržují daleko vyšší hygienické návyky než běžný český umaštěný a nemytý buran z hospody s drátěným Švejkem na zdi. Otázkou je, když se Češi jako národ nedokázali přenést přes antisemitismus a národnostní šovinismus (Němci), jak budou čelit homofobii?

Ale už musím jít - mám tady telefon z Česka. Volá mi Deep Throat.

Stavěl jsem sklady pro atomové pumy

2007-03-15T16:15:00.000-05:00

Dostal se mi do rukou nasledujici clanek z Mlade fronty od Jana Gazdika:

----------
Stavěl jsem sklady pro atomové pumy
Jan Gazdík

Stavební inženýr František Kapusta přes čtyřicet let mlčel o svém tajemství, že řídil výstavbu československých skladišť nukleárních hlavic. I dnes se zdráhá hovořit o věcech, které si podle přísahy měl vzít do hrobu.

„Já nevím, zda mohu o tom, co jsme tu v roce 1966 začali stavět pod dohledem Sovětů, mluvit. Ale snad je to již promlčené. A také si říkám, že lidé by měli vědět, co všechno a proč se v naší zemi za komunismu stavělo,“ vysvětluje Kapusta motivy, proč se rozhodl vůbec poprvé veřejně pro MF DNES o svém tajemství promluvit.

Projektová dokumentace k nukleárním skladům, které tehdy Čechoslováci pro Sovětskou armádu stavěli, přišla za zvláštních bezpečnostních opatření z Moskvy. A třebaže stavaři nevěděli, co jim roste pod rukama, leccos se dovtípili poté, co se na stavbě objevili důstojníci v uniformách československé armády, kteří hovořili výhradně rusky.

„Došlo nám, že to stavíme pro Sověty. Možná pro nějakou jejich supertajnou vojenskou techniku. A ještě jsme se hecovali – tenhle hluboko zapuštěný bunkr s nebývale silnými pancéřovými dveřmi není asi určen ke zrání olomouckých syrečků,“ vzpomíná Kapusta.

Stavařova výpověď je podle historika Pavla Minaříka cenná i v tom, že svědčí o plánech Moskvy, podle nichž by Sovětská armáda do Československa přišla bez ohledu na události roku 1968.

(MFDNES)

--------------

Pripada mi typicke, ze ANI DNES se cesti tzv. "novinari" neodvazi rict ci napsat, KDE VLASTNE ty sklady pro ruske atomove zbrane staveli. Bylo to ve Vojenskem prostoru Babice, blizko Benesova u Prahy. Pokud si o tom chcete neco precist - staci kliknout sem.

Pokroucené paragrafy v Česku

2007-03-07T08:22:00.000-05:00

James V. Jakoubek

"Oznamujeme Vám, že jméno a příjmení, jako jediné údaje nalezené o Vás v označeném článku na tomto serveru jakož i v mnoha dalších odkazech, nelze v tomto případě považovat za osobní údaj ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Podle § 3 odst. 1 pak není dána působnost zákona a tím ani Úřadu."

Známý kritik sametůry české, Ross Hedvíček, se stal terčem mládežníků, “Wikipedistů” českých. Tito bdělí strážcové komunistické demagogie zveřejnili na t.zv. Wikipedii české množství výmyslů, urážek a zhovadilostí o osobě pana Hedvíčka. Ostatně, nic jiného od čecháčků očekávati ani nelze. Tvorové tito mají hulváctví, lhaní a podvody zakódované v genech.

Ross na činnost mládežníků stížnost podal, třebaže si musel být vědom marnosti tohoto počínání. Výňatek z odpovědi ouřadů českých, ukázka to současného nihilismu českého, je citován v úvodu.

Zde lze jen podotknout, že ouřady české svobody slova pečlivě dbající (včetně orgánů justičních) v případech těchto se drží zásady kdy “nezáleží CO kdo píše, ale KDO co píše”. Viz nedávný příběh z análů justice české:

Ve městě Vejprty vydává jistý pan Josef Kadlec místní noviny s názvem “Zpravodaj”. Jde o lokální tisk, celkem osm listů formátu A4, náklad 400 výtisků. Mezi pravidelné rubriky patří sloupek čtenářů, kteří tak mají možnost reagovat na dění ve městě. A právě tato rubrika jest přímo klasickou ukázkou, kterak si čecháčkové představují “svobodu slova” .

Před časem, před volbami v roce 1998, otiskl pan Kadlec v této rubrice příspěvek jistého Petra Hladkého, který pro úplnost stojí za to citovati celý:

Zajímavých seznamů je víc.
Myslím, že není nezajímavé porovnat seznam kandidátů do komunálních voleb s jinými veřejnými seznamy. Třeba se seznamem dlužníků a nebo se seznamem bývalých spolupracovníků StB, který lze najít na Internetové adrese http://stb.promedia.cz/. Zde jsou uvedeni i spolupracovníci označeni jako “Důvěrník”, kteří se, podle vysvětlení ministra vnitra nejspíše jakousi administrativní chybou, dnes mohou prokázat čistým lustračním osvědčením. Pokud by vás tato problematika zajímala, můžete navštívit naši internetovou kavárnu a sami si najít co pořebujete vědět. P. Hladký.

Tolik celý text. Pod ním byla na ilustraci otištěna fotografie obrazovky internetové adresy uvedené v článku a mezi zobrazenými jmény spolupracovníků StB pak bylo možno číst jméno Emanuel Andrš.

Pán shodného jména sídlí též ve Vejprtech a ve zmíněných volbách kandidoval do městského zastupitelstva. Kterak mudrosloví české praví: Potrefená husa zakejhá, tak tedy velice hlasitě zakejhal i pan Andrš. Vyzbrojen svým údajným negativním lustračním osvědčením podal na autora článku Petra Hladkého trestní oznámení za pomluvu. Vyšetřovatel případ prozkoumal a dospěl k závěru, že o trestný čin vůbec nejde. Svůj závěr zdůvodnil:

“….. jde o otištění veřejně přístupné stránky sítě Internet. Uvedené jméno, příjmení a data narození je bez specifikace rodného čísla a bydliště, tudíž nelze určit, že se konkrétně jedná o osobu oznamovatele. Rovněž v lustračním zákoně č. 451/1991Sb. není uveden název “Důvěrník”, tudíž v podstatě vydané lustrační osvědčení tuto možnost nevylučuje …”

Případ pro normálně uvažující lidstvo zřejmý a uzavřený. Jsme ale v “sametovém” Česku, místě známém pod pojmem Absurditán. Pan Andrš zřejmě věděl co činí, neb se se závěrem policejního vyšetřovatel nesmířil a případ hnal dál. Protože ale na autora článku již nemohl, podal trestní oznámení na vydavatele Zpravodaje pana Kadlece. A aby se vyhnul normálně uvažujícímu policejnímu vyšetřovateli ve Vejprtech, odebral se přímo ke krajskému soudu v Ústí n/Labem. Stalo se 16. listopadu 1998. Jestli si někdo myslí, že soudy v Česku pracují pomalu a těžkopádně, kterak mnozí poukazovali kupř. na případ jistého Grebeníčka Aloise jehož bylo prakticky nemožné k soudu dostat, tak jest na omylu velikém. Přesně deset týdnů po podání trestního oznámení, 25. ledna 1999, se se zločincem Kadlecem Josefem konal soud. Tam jistá “samosoudkyně” - funkce tato v normální civilizované společnosti naprosto neznámá a povahou samou navýsost absurdní - usoudila, že Josef Kadlec pověst pana Emanuela Andrše značně poškodil, neb:

“…. zveřejnil ve svém Zpravodaji článek Petra Hladkého ve kterém je pan Emanuel Andrš přímo(!!) označen jako spolupracovník StB v kategorii Důvěrník kterým on nikdy nebyl, o čemž svědčí lustrační osvědčení MV ČR ze dne 25.3.1993. Navrhovatel uvádí, že on byl veden ve spisech StB jako osoba nepřátelská. Odpůrce sice uvedl, že on za článek Petra Hladkého nenese odpovědnost, neb dle tiskového zákona má povinnost otisknout názory a připomínky spoluobčanů. Rovněž, že nejde o žádný seznam, ale o foto internetové adresy, při čemž nikde není nikým řečeno, že navrhovatel je spolupracovníkem StB. Soud (tedy přesněji “samosoudkyně” Jana Nováková) tento názor ale odmítl, neb dle § 10. zákona č. 81/1966 za periodický tisk odpovídá vydavatel a je na poškozené osobě zda podá žalobu proti vydavateli či autorovi článku a nebo oběma. … Soud zjistil, že navrhovatel není evidován jako osoba uvedená v zákoně 451/1991 a proto má právo na ochranu své občanské cti a lidské důstojnosti.
Závěr – odpůrce je povinnen do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit omluvu ve Zpravodaji a navrhovateli uhradit částku 4,869 Kč. JUDr. Jana Nováková, v.r., samosoudkyně.

Komunistické uvažování soudružky soudkyně se zde nezapře. V zákoně kterým se ohání (451/1991) se pojem “důvěrník” vůbec nevyskytuje, což konstatoval již policejní vyšetřovatel, tudíž je logické že stěžovatel pan Andrš 1) jako “důvěrník” uveden být nemůže, což jej ale 2) jako “důvěrníka” StB nevylučuje. Jednoduchá úvaha tato byla tak nějak nad chápání vážené soudružky “samosoudkyně”. Zde ještě stojí za to upozornit na zcela absurdní a idiotské zdůvodnění a to především použití zákona z dob hluboké totality, z roku 1966, který měl za účel stíhat kdejakého žurnalistu za zveřejnění čehokoliv, co mohlo cenzorům náhodně utéci. Jinými slovy, “komunistická právní kontinuita” zabedněného bolševika JUDr. Pavla Rychetského, t.č. na Ústavním soudu republiky České, v praxi.

Pan Josef Kadlec proti tomuto, de-facto (i když dle byzantských zákonů českých nikoliv de-jure) protiprávnímu “rozhodnutí” – viz citovaný již nález policejního vyšetřovatele v téže věci – samosoudkyně JUDr. Jany Novákové podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Opět justice česká zareagovala přímo bleskově. Nečekalo se obvyklá léta, ale jen necelé čtyři měsíce. A nechápavost a zabedněnost soudružky samosoudkyně Novákové Jany se projevila i tam. 27. května 1999 další “samosoudkyně”, JUDr. Naděžda Žáková v plném rozsahu potvrdila rozsudek své kolegyně ze soudu krajského a to dokonce bez možnosti odvolat se dále.Tak na vás, holoubkové….!

Odsouzenému zločinci Josefu Kadlecovi nezbylo, než se podvolit sametové spravedlnosti české a za “urážku na cti” panu Emanuelovi Andršovi se jednak veřejně omluvit a navíc, vyplatit částku 4,896 Kč. Na tolik je tedy dnes v Česku ceněna “občanská čest osob bývalému režimu nepřátelských”.

Zbývá zde ještě uvést, kdo to ten Emanuel Andrš vůbec je. Dostal se mě do ruky opis vlastnoručně psaného životopisu dotyčného pána. Byl psán nedlouho před Velkou sametovou, když se on ucházel u v životopisu nejmenované organizace o zaměstnání. Nevím, zdali tento životopis četly samosoudkyně Nováková či Žáková kterým si uražený Andrš tolik stěžoval za urážku na cti a sám sebe uváděl pojmem “osoba bývalému režimu nepřátelská”. Povídání životopisné jest dosti dlouhé, převládá v něm chlouba nad množstvím úspěchů ve stranické činnosti a na poli budování socialistické společnosti dosahované soudruhem Andršem a pak trpké rozčarování, údiv a výčitky nad nevděkem Rodné Strany, neb mu v roce 1970 při výměně stranických legitimací, nebylo členství v KSČ obnoveno. Dle všeho, snaživý a uvědomělý soudruh Andrš někomu vyššímu příliš šlapal na paty a onen či oni “vyšší” využili příležitosti a neodbytného šplhouna se při této vhodné příležitosti zbavili. On ale i přes tento nevděk nadšeně komunismus v ČSFR budoval dál. Text je zakončen výčtem jeho předsednictví v různých organizacích identifikovaných zkratkami, které jsou ale pro nás “zrádné emigranty” příslovečnou španělskou vesnicí. Zde jest zkrácený výtah:

Narodil jsem se v dělnické rodině dne 24.3.1940. Po vyučení v roce 1959 jsem nastoupil zákl. voj. službu u Pohraniční stráže a po základním výcviku a službě na hranici v roce 1959 nastoupil do Vojenského učiliště Pohraniční a Vnitřní stráže v Bruntále. V roce 1961 jsem byl vyřazen jako poručík a nastoupil na Karlovarské brigádě PS jako zástupce velitele roty pro věci politické. V roce 1960 jsem se stal členem KSČ, před tím v ČSM kde mě byl udělen za aktivní činnost Čestný diplom ČSM. V roce 1961 mě byl za dosavadní práci udělen snímek u rozvinuté zástavy jako nejvyšší vojenská odměna. Mimo to jsem též pracoval or r. 1962 v MNV Loučná, nejprve jako člen komise, pak člen rady MNV, pak tajemník MNV Loučná. Po celou tuto dobu jsem pracoval i ve stranických funkcích a jako člen celoútvarového výboru KSČ a předseda ZO KSČ.
Za krizového období roku 1968 jsem sloužil na OSH-SNB v Loučné kde jsem nadále vykonával funkce jak stranické, tak MNV. Při výměně stranických legitimací po r. 1970 mě nebylo obnoveno členství, údajně proto, že jsem jako zkušený člen KSČ málo působil na mladé členy KSČ. Bylo mě tehdy 28 let a na útvaru byli členové i o 10 let a více starší. Ke zrušení došlo přes to, že mě krátce před tím byla udělena Pamětní medaile vlády ČSR za moji aktivní práci. Na mé odvolání k revizní komisi ÚV KSČ mě bylo sděleno, že zrušení členství není stranickým trestem, pročež jej komise nemůže řešit. K odvolání k OV KSČ v Chomutově mě pak bylo sděleno, že prověrky jsou skončeny. K období roku 1968 mohu jen uvést, že mě samotnému není dodnes jasný důvod zrušení mého členství v KSČ.
V roce 1970 jsem byl přeložen na OO VB do Vejprt odkud jsem na vlastní žádost odešel do n.p. AMATI a odtamtud v r. 1982 do OÚSS Vejprty kde jsem dosud. V r. 1986 jsem získal průkaz Zvláštní způsobilosti.
V současné době pracuji jako člen ZV ROH, předseda iniciativní komise která řídí soc. soutěž BPS, předseda racionalizační komise OÚSS a předseda PTK.
Podepsán Emanuel Andrš, v.r.

Toto jest tedy výtah z životopisu “osoby komunistickému režimu nepřátelské”. Zdali tomu tak jest, nechť posoudí domorodé obyvatelstvo české, ku příkladu mládežníci z Wikipedie, protože my, zrádní emigranti, máme na věci typu tohoto názory naprosto jiné a z pročež čecháčkům zásadně nerozumíme. Zde mohu podotknout podobný životopisný příběh jiného výtečníka, někdejšího ministra zahraničí Jana Kavana, ČSSD, který za svých “studií” v Londýně chodil na čs. ambasádu udávat tamějším t.zv. “diplomatům” své spolužáky spolupracující se Svobodnou Evropou. Jak známo, Kavan se později hájil, že “nevěděl”(?!?) že tito t.zv. diplomaté spolupracují s StB, naopak, prý je považoval za “ideové spojence proti Husákovu režimu”. A tento, pro nás “zrádné emigranty” kolosální nesmysl a lež, jiný “samosoudce” český spolkl i s navijákem a Kavana od nařčení z udavačství zprostil. Chudák dobračisko Kavan si dodnes stěžuje, že se mu nikdo za “křivé nařčení” neomluvil, natož aby navalil standartní částku 4,896 Kč. jak se urážku tuto sluší a patří. Oh, ta nespravedlnost…!!!

Zde je na výsost zřejmý princip sametové Czech-made spravedlnosti. Ať jde o ministra české vlády a nebo nějakého obyčejného šplhouna v zapadlém koutě Čech, kreatury tupu tohoto je nutno proti “křivému nařčení” všemožně chránit. A všechny darebáky novinářské kteří se odvažují rušit budování sametové demokracie české, jak doma, tak v nepřátelské cizině, stíhat pokud to jde. V Česku je to lehké, různí Kadlecové či jak se tito lumpové jmenují, se k soudu naženou a soudruzi samosoudci si s nepohodlnou čeládkou touto snadno poradí. S darebáky v nepřátelské cizině se nalézajícími, s těmi je to trochu horší. Těm se alespoň psí hlava nasadí a vymyslí se na ně spousta sprosťáren, drbů a hovadin. Jen ať si pak zkusí u našich nezávislých soudů stěžovat. Kdepak, na nás nějací Hedvíčkové či jak se ta pakáž jedna ze zrádné emigrace jmenuje, zdaleka nestačí. Žejo, soudruzi…!!!

James V. Jakoubek
Lakewood, Ohio,
March 6th, 2007

Pozadí atentátu na Heydricha a Eliášovy smrti

2007-03-06T08:00:00.001-05:00

Tomáš Krystlík

Možné příčiny, proč byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jsou čtyři, z nichž jen první se v české literatuře běžně uvádí.

První důvod. Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, protože je pokládali za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech bylo Československo vždy až ke konci každého seznamu (6). Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil.“ Zdá se tedy vyplývat ze situace, že Beneš navrhl plukovníku F. Moravcovi, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu" (6, 7).

Pro atentát na Heydricha byli vybráni dva čs. vojáci v Anglii (celkem 160 jich prodělávalo diverzní a parašutistický výcvik). S dalšími byli vysazeni do protektorátu 29. prosince 1941. Teprve 27. května 1942 se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi, antibiotika v té době nebyla k dispozici. Odvetu spočívající v okamžité popravě alespoň 10 000 Čechů dokázal u Hitlera zvrátit K. H. Frank nejdříve telefonicky a pak osobní intervencí, navrhl: „okamžitá exekuce všech podezřelých z atentátu nebo z toho, že mu napomáhali anebo o něm věděli, včetně jejich rodin, avšak žádné masové zatýkání a masové exekuce rukojmí“ (2).

Byl přesvědčen, že za atentátem stojí pouze Londýn a považoval za velmi kontraproduktivní popudit represáliemi Čechy proti říši - obával se možných problémů v jejich dosud výtečné pracovní morálce v závodech válečného průmyslu (2). (O tom ho přesvědčil šéf vyšetřovací komise Heinz Pannwitz, který po oznámení führerova úmyslu zastřelit deset tisíc Čechů žádal, aby stříleli i Němce, protože „na místě činu bylo nade vší pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolací. Kde je řečeno, že se jedná o české pachatele? Mohli to být němečtí emigranti dopravení z Anglie nebo akce britských commandos" (8).)

V Lidicích Frank prsty neměl (2, 9), za tamější exekucí stál Horst Böhme (8, 9) z pražského Gestapa (mimochodem agent českého odboje, jeho kolega Wilhelm Leimer byl zase agentem NKVD), byly pravděpodobně perzekvovány za šest záchytných adres v obci, které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu (2) (pět, tj. 20% z vysazených parašutistů spolupracovalo s Gestapem, dva z nich jen na oko, protože jim po zatčení kromě mlčení nic jiného nezbývalo). V Ležákách byla v činnosti vysílačka parašutistů. V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů, ale vlivem vlastní indiskrece v místní hospodě se o nich dovědělo Gestapo (9). Bernartice však vyhlazeny nebyly, protože přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, bylo popraveno 22 osob za napomáhání atentátu (2).

Celá akce k usmrcení Heydricha byla vedena velmi diletantsky. Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, místo aby se věnovali pouze atentátu a jeho přípravě, naváděli na pokyn z Londýna (!) spojenecké bombardéry na Škodovy závody v Plzni tím, že ve směru letu před Plzní a za ní zapálili po jedné stodole (jiné zdroje uvádějí seníky), čímž Londýn velmi riskoval a vystavil je enormnímu nebezpečí odhalení (bombardování nota bene nenapáchalo téměř žádné škody) (6). Nikdo z domácího odboje nechtěl při navádění bombardérů spolupracovat (6). Záchytné adresy, které dostali parašutisté v Anglii, v mnoha případech selhaly, tam, kde je přijali, je zase občas udali Gestapu (9), zřejmě se báli provokace. Zfalšované osobní protektorátní průkazy všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem - a to v Brně (8, 9). Němci se to brzy po atentátu dověděli (jakým způsobem se tak stalo, není zcela jasné, asi jim to musel prozradit někdo z výsadkářů, což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace) a všechny brněnské průkazy byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny (8). V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost (8). To usnadnilo lustrace a zvýšilo naděje na chycení parašutistů. Sešly se také téměř tři tisícovky udání od obyvatel, z nichž mnohé prý velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů (8).

Dodnes není dostatečně jasno, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo (9). Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč ale nezasáhli, když se atentát nezdařil? V kostele sv. Cyrila a Metoděje jich zahynulo sedm. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených parašutistů v protektorátu npor. Alfréd Bartoš (9). Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání všech. Možné vysvětlení je nasnadě - buď vlivem nekvalitního psychologického výcviku na přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, nebo obojím. (Proč část z nich navzdory svému výcviku zvolila za úkryt dokonalou past - kryptu v podzemí s jediným vchodem, ze které nebylo úniku, se už asi nedovíme.)

Po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 bylo zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357 (podle jiných zdrojů 1331) zastřeleno - 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, 8 za falešné obvinění, pro schvalování atentátu 477 osob. Stanný soud odsoudil ještě 29. září 1942 k trestu smrti 252 příbuzných a pomocníků parašutistů (2). Paradoxně z toho vyšly rodiny obou atentátníků relativně mírně. Naživu zůstala naprostá většina příbuzenstva Gabčíka, protože žili v jiném státě (ve Slovenské republice) a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP a jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky (9). Potud je to více či méně známo.

Záměr vyšel. Zajistil Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a vytvořil zdánlivě kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční armády, nikoliv český domácí odboj, jenž se v podstatě omezoval na zasílání zpravodajských informací a před atentátem z obav před následujícími represáliemi důrazně varoval, byl proti (9).

Druhý důvod uvádějí autoři knihy Straus-Hupe, Possony: International Relations (McGraw Hill Book Co. Inc., 1950, New York) - dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Podle výše uvedené knížky předpokládal, že atentát na Heydricha přinese konec dobrému poměru mezi Čechy a Němci v protektorátu a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k následnému odporu a odboji (5). O tomto důvodu a o poměru mezi Čechy a Heydrichem se už v české literatuře většinou mlčí.

Věc vyžaduje vysvětlení. Heydrich totiž zavedl metodu cukru a biče. Byl povolán jako zastupující říšský protektor za Konstantina von Neurath, aby učinil přítrž pomalému pracovnímu výkonu, sabotážím a občasnému ničení sklizně. Hned po příjezdu nechal zatknout ministerského předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, vyhlásil v okrscích některých oberlandrátů stanné právo - přes čtyři tisíce lidí bylo zatčeno, z nich 437 popraveno (stanné soudy odsuzovaly k trestu smrti nejen odbojáře, nýbrž i šmelináře a keťasy) (2) - současně však významně zvýšil příděly zejména tuků, kuřiva, alkoholu dělníkům pracujícím ve zbrojním průmyslu, příděly jinak vyrovnal na úroveň německých, zavedl závodní rekreace, lázeňské pobyty, závodní jídelny (bez potřeby vydávat za jídlo lístky), zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu (2). Nečinil tak z náklonnosti k Čechům, neb ve své řeči k vybraným funkcionářům NSDAP 2. října 1941 v Černínském paláci řekl: „Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě... Nakonec jsme zatkli vedoucího Dr. Frankenbergera, který byl odsouzen podle stanného práva, protože jej činím odpovědným za špatnou situaci v organizaci rozdělování potravin v tomto prostoru. Prosím, dbejte, aby český národ respektoval, že Němec je zde vůdčí silou“ (10). Pohyboval se proti předpisu všude bez ozbrojené ochrany a neozbrojen se slovy, že jí netřeba, protože ho Češi milují, dal jim přeci nažrat, podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu (8).

Záměr, že atentát podnítí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Dá se říci, že jej překazil i K. H. Frank tím, když vymohl u Hitlera odvolání okamžité popravy deseti tisíc Čechů pro výstrahu (2). Do zimních měsíců 1944/1945 byl pak český domácí odboj zcela nevýznamný a chabý, dá-li se vůbec o odboji mluvit (2).

Třetím důvodem byla Benešova obava, že by při eventuální německé nabídce na uzavření míru protektorát zůstal součástí německé říše (2). V depeši z 15. května 1942 národnímu odboji to říká víceméně jasně: „Prorazí-li“ (Němci) „až na Kavkaz, bylo by to vážné... V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír... jsou však dnešní poměry v protektorátu... tj. spolupráce s Němci, Hácha... protektorátní vláda... velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotáže, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání, buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti“ (2). To se téměř vždy zamlčuje.

Pochybnosti vyvstanou, jakmile začneme uvažovat o rozsahu spolupráce Britů ke zdárnému vykonání atentátu. Poskytli snad Angličané Benešovi nezbytné prostředky k dopravě parašutistů do Čech jen pro sympatie k němu? Obzvláště, když podle literárních zdrojů měli být Gabčík s Kubišem přijati před odletem nejen Benešem, nýbrž také Churchillem, který je měl údajně dekorovat, podle jiného zdroje (prý podle jejich vlastního vyjádření) se setkali s Edenem na recepci, kde měl s nimi soukromý rozhovor a rozloučil se s nimi (6, 9)? Britové poskytli pro výsadek jediné k tomu vhodné letouny Halifax, kterých měli v té době jen tři kusy (3). Zde se vynořuje možný záměr čtvrtý. (Někteří autoři knížek a pojednání o atentátu naznačují, že britský vliv byl větší, než se předpokládá, ale nic konkrétního neuvádějí.)

Již z Churchillových pamětí je známo, že Heydrich oklamal Beneše a sovětské tajné služby v roce 1936 podvržením falešných dokladů Benešovi o připravovaném spiknutí proti Stalinovi štábem Rudé armády v čele s maršálem Tuchačevským, což mělo za následek zlikvidování desetitisíců sovětských důstojníků, neboť Beneš zfalšované podklady předal promptně Stalinovi. Heydrich byl neobyčejně schopný organizátor nebezpečný i konkurenční německé armádní zpravodajské službě Abwehru z titulu rivality mezi ní a méně schopným Sicherheitsdienstem podléhajícím Heydrichovi, zejména jejímu veliteli, admirálu Wilhelmu Canarisovi, současně také britskému agentu (1, 5). Canaris, ochránce dalšího britského špiona Konrada Henleina (4), měl na Heydricha kompromitující materiály z jeho mládí o homosexuálních stycích s jedním námořním důstojníkem - homosexualita se ve třetí říši nepřipouštěla. (Je velkou ironií, že Heydrichovi se hrozbou zavedení trestního řízení za homosexualitu proti Konradu Henleinovi podařilo svého mocenského konkurenta chytře paralyzovat. Henlein měl homosexuální přátele ještě z Kameradschaftsbundu, možná byl i sám homosexuál. Když jeho kamarády nechal Heydrich pozavírat a odsoudit, stala se z mocného Henleina poslušná loutka bez vůle (1).) Heydrich měl na krku i další hřích, taktéž z mládí. Jako důstojník námořnictva slíbil manželství dceři velitele vojenského přístavu Kiel, ale pak se zamiloval do své budoucí manželky, tehdy 18leté Liny von Osten. Své bývalé lásce oznámil svůj úmysl zasláním výstřižku novin o svém zasnoubení s Linou. Za tento prohřešek neslučující se s kodexem cti německého důstojníka byl z německého válečného námořnictva propuštěn.

Aby Canaris, který byl pro Brity navýsost důležitý, nebyl ohrožen, měla anglická zpravodajská služba zájem na odstranění Heydricha a Beneš byl zřejmě požádán, aby věc realizoval (5). Z tohoto hlediska je dalekosáhlá spolupráce Britů při přípravě atentátu plně vysvětlitelná.
Beneš zřejmě zabil dvě mouchy jednou ranou. Atentát mohli provést britští vojáci, ale obětováním československých se zase smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti. Nutno dodat, že Beneš předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků (Bernartice, asi že vyhlazení obce nebylo totální, byly opomenuty) Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo (6).

Smrt generála Aloise Eliáše, předsedy protektorátní vlády, souvisí s atentátem na Heydricha jen okrajově - byl popraven za heydrichiády. Nicméně, důvody, které vedly k jeho zatčení a odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli, jsou pozoruhodné.

Eliáš se přes svou vládní funkci zapojil do českého odboje s plným vědomím, že ho to dříve nebo později bude stát život. Říšský protektor Konstantin Freiherr von Neurath, německý diplomat staré školy, taktéž svobodný zednář jako Eliáš, se ho zřejmě snažil v rámci svých možností chránit. Eliáš dával najevo svůj despekt k okupační moci také tím, že s ním mluvil i při oficiálních příležitostech, ač znal dobře německy, výhradně francouzsky.

Dva dny po přepadení SSSR, 24. 6. 1941, poslal Edvard Beneš prezidentu Emilu Háchovi a předsedovy vlády Eliášovi zprávu. (Ministerský předseda Eliáš a další členové protektorátní vlády s vědomím prezidenta Háchy udržovali od počátku s Benešem a Čs. národním výborem v Paříži styky, Eliáš skončil se zasíláním zpráv Benešovi přibližně před čtvrt rokem (2).) Beneš v této zprávě žádal protektorátní vládu žádal, aby „pomohla vyvolat situaci, kdy by prezident“ (Hácha) „mohl odejít“ (6). To by znamenalo především rezignaci vlády, tedy otevřené vypovězení jakékoliv spolupráce Čechů s okupační mocí. Přes Benešovo naléhání vláda tak neučinila, obávala se, že její a prezidentova demise by vedla k podstatnému zhoršení postavení Čechů v německé říši a k represáliím. Beneš se tak ocitl v nepříjemné situaci, protože předtím ujišťoval lživě britskou vládu, že vláda v Praze se plně řídí jeho pokyny, což bylo součástí jeho enormního úsilí o diplomatické uznání jeho vlády v Londýně, neboť jak britská, tak americká vláda se k uznání de iure Beneše jako prezidenta a jeho vlády stavěly vysloveně záporně - neuznávaly teorii kontinuity Benešova prezidentství, vždyť přece abdikoval a Češi měli za prezidenta Háchu a svou, protektorátní, vládu. Demisí vlády a prezidenta v Praze by se Beneš a jeho vláda tak stali jedinými zástupci Čechoslováků stejně jako ostatní, již plně uznané exilové vlády okupovaných zemí v Londýně. Tak se protektorátní vláda a prezident v Praze stali v očích Beneše zrádci (6).

Pro generála Eliáše to mělo během několika měsíců fatální následky (pro Háchu a další členy vlády až po válce), protože se mu (byť svému svobodozednářskému bratru) Beneš pomstil. Byl označen krycím jménem JUDAS (Jidáš - nomen omen!) a pomocí zfalšovaných podkladů vyrobených skupinou odborníků britské zpravodajské služby předhozen Gestapu - zhotovily se kódované kompromitující zprávy adresované Jidášovi jistou jeho milenkou Annou, která nikdy neexistovala, a poslány Eliášovi z Chile (6). Gestapo je, protože Eliáše již delší dobu podezíralo ze spolupráce s Londýnem (protože Československý národní výbor v Paříži tam trestuhodně zapomněl část svého archivu obsahující také Eliášovy depeše Benešovi a ta padla po okupaci Francie do rukou Němců), zachytilo a rozšifrovalo. Při výsleších Eliáš popřel, že by nějakou Annu, nebo osobu se za ni vydávající znal (6). 1. října 1941 odsoudil nacistický lidový soudní dvůr Eliáše za napomáhání nepříteli k trestu smrti. Nebyl popraven hned, za heydrichiády ho zastřelili na přímý Hitlerův příkaz.

Literatura:
(1) Beran, Ladislav J., Krystlík, Tomáš: Konrad Henlein, CS-magazín 04/2006, www.cs-magazin.com
(2) Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem, Prostor, Praha 1999
(3) Gazdík, Jan: Heydrich zemřel na otravu krve, CS-magazín 08/2004, www.cs-magazin.com
(4) Höhne, Heinz: „Kohen“ ist nicht zu fassen, Die Welt, 21. 08. 1999
(5) Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek I., Moravian Publishing Inc., Toronto 1995
(6) Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999
(7) Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili, 68Publishers, Toronto
(8) Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha - složka Prag betreffend, CS-magazín 04/2007, www.cs-magazin.com
(9) Poznámky a předmluva Stanislava Bertona k Záznamu o atentátu na Heydricha od Heinze Pannwitze
(10) The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation, The Seat of the Reich Protector (i.e. Nazi Governor and Hitler´s Representative in Czech Lands), Czernin Palace, Prague, October 2, 1941 (legalized transciption of the original text incl. original errors), www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=26320&ido=14070&idj=1

Hlas z historie.

2007-02-28T09:34:00.000-05:00

Jerry Milek

Považuji tento článek natolik důležitý, že jsem jej přeložil i do češtiny. Český text je uveden pod anglickým. Doufám, že čechům, kteří jen trochu přemýšlí vlastním mozkem, tedy ne oficiální protiamerickou retorikou, si ze statistiky voleb v USA, přeci nějakou představu udělají.
Jarda

A voice from History

In 1787, about the time our original 13 states adopted their new constitution, Alexander Tyler, a Scottish history professor at the University of Edinburgh, had this to say about the fall of the Athenian Republic 2,000 years prior: "A democracy is always temporary in nature; it simply cannot exist as a permanent form of government. A democracy will continue to exist up until the time that voters discover that they can vote themselves generous gifts from the public treasury. From that moment on, the majority always votes for the candidates who promise the most benefits from the public treasury, with the result that every democracy will finally collapse due to loose fiscal policy, which is always followed by a dictatorship."

"The average age of the world’s greatest civilizations from the beginning of history has been about 200 years. During those 200 years, these nations always progressed through the following sequence:
1. From bondage to spiritual faith
2. From spiritual faith to great courage
3. From courage to liberty
4. From liberty to abundance
5. From abundance to complacency
6. From complacency to apathy
7. From apathy to dependence
8. From dependence back into bondage

" Professor Joseph Olson of Hamline University School of Law, St. Paul, Minnesota, points out some interesting facts concerning the 2000 Presidential election:

Population of counties won:
Gore: 127 million;
Bush: 143 million;

Square miles of land won:
Gore: 580,000
Bush: 2,427,000

States won:
Gore: 19
Bush: 29

Murder rate per 100,000 residents in counties won:
Gore: 13.2
Bush: 2.1

Professor Olson adds: "In aggregate, the map of the territory Bush won was mostly the land owned by the tax-paying citizens of this great country. Gore's territory mostly encompassed those citizens living in government-owned tenements and living off welfare.”

Olson believes the United States is now somewhere between the "complacency and apathy" phase of Professor Tyler's definition of democracy, with some 40 percent of the nation's population already having reached the "governmental dependency" phase. If the Senate grants Amnesty and citizenship to 20 million invaders called illegals and they vote, then goodbye USA in less than 5 years. Pass this along to help everyone realize just how much is at stake, knowing that apathy is the greatest danger to our freedom

Hlas z historie.

V roce 1787, v době kdy 13 originálních států unie přijalo novou ústavu, skotský profesor historie Alexandr Tylor z Edinburské university, řekl o pádu Athénské republiky před 2000 lety následující:

"Demokracie je ve své podstatě pouze dočasná. Řečeno jednoduše, nemůže existovat jako stálá forma vlády. Demokracie bude existovat do té doby, dokud voliči nepoznají, že si pro sebe mohou nahrabat ze státní pokladny. Od té chvíle, bude většina voličů volit takové kandidáty, kteří nejvíce naslibují rozdávat ze státní kasy (socialisté, pozn. překl.) na dobročinné účely. Výsledek rozdávání ze státní kasy je, že demokracie se dostane do kolapsu kvůli ztrátě finanční, rozpočtové politiky, která musí následovat diktaturou."

"Průměrná doba těch světových, nejdemokratičtějších civilisací od prvopočátku historie byla okolo 200 let. Během těchto dvou sta let procházel národ těmito stupni":

1. Z nevolnictví (otroctví) k duševnímu přesvědčení.
2. Z duševního přesvědčení k nesmírné odvaze.
3. Od odvahy ke svobodě.
4. Ze svobody k hojnosti a nadbytku.
5. Od nadbytku ke spokojenosti.
6. Od spokojenosti k netečné apatii.
7. Od netečnosti k závislosti.
8. Ze závislosti zpět do otroctví.

Profesor Josef Olson z právní fakulty Hamline univerzity v St.Paul, Minnesota, poukazuje na zajímavá fakta, týkajících se presidentských voleb r. 2000

Počet obyvatel ve vyhraných oblastech:
Gore: 127 mil.
Bush: 143 mil.

Velikost ve čtverečních mílích vyhraných oblastí:
Gore: 580.000
Bush: 2,427.000

Počet vyhraných států unie:
Gore: 19
Bush: 29

Počet vražd na 100.000 obyvatel ve vyhraných oblastech:
Gore: 13.2 (levicová, liberální, Demokratická strana.)
Bush 2.1 (pravicová, konzervativní, Republikánská strana.) Pozn. překl.

Profesor Olson dodává:
"Úhrnem, oblast kterou ve volbách vyhrál Bush, byly převážně lidé platící daně a vlastníci nemovitostí naší velkolepé země. Území, které vyhrál Gore zahrnuje hlavně občany, kteří žijí ve vládou sponsorovaných domech a žijících z podpor."

Olson věří, že v současné době jsou Spojené Státy někde mezi "spokojeností a apatií" podle definice demokracie profesora Tylera, kdy okolo 40% obyvatelstva již dosáhlo fáze "závislosti na vládě". Pokud senát udělí amnestii a občanství zhruba 20 milionům ilegálních přistěhovalců s právem volit, pak bude po USA v kratší době než 5 let. Pomož tuto informaci rozšířit těm, kterým to ještě myslí, aby si uvědomili kolik je v sázce. Naše apatie je největší nebezpečí pro naši svobodu.

A to platí pro všechny skutečně demokratické státy.

Český zápach z pohledu Rakušana

2007-02-27T14:00:00.000-05:00

Petr Žižka

Kdo neskáče, není Čech, skandujeme na fotbalových stadionech při mezinárodních zápasech. A ani ten, kdo nejásá nad Jadernou elektrárnou Temelín, není zřejmě obyvatelem České republiky. Kdokoliv zpochybní Temelín, je považován v lepším případě za ekologa (přičemž slovo ekolog bývá vyřčeno s patřičným despektem), případně dokonce za zaprodance nějaké cizí firmy, která touží prodávat energii v Česku. Pomalu aby si takový člověk připadal jako vlastizrádce.

Kdoví, možná je někdo motivován úplatky. Jistě si někdo na Temelínu honí své politické tričko. Z vlastní zkušenosti člověka, který není ani členem, ani voličem zelených a na jehož kontě dosud nepřistál žádný obolos nějakého energetického gigantu, mohu v klidu prohlásit, že každý, kdo o rakouských argumentech uvažuje, nemusí být za každou cenu prodejný a koupený.

Nemaje patřičné odborné znalosti, nechci zpochybňovat bezpečnost elektrárny. Snažím se však vstoupit do myslí těch sedláků, vinařů, řemeslníků, kteří jednou za čas zablokují hranice.
Zkusme se podívat na nás jejich očima: překročí hranice, třeba u Znojma. První, co je praští mezi oči, je nákupní středisko, kde architekturu tvoří rytíři na koních, draci, letadlo, obří zeměkoule a vše, na co si vzpomenete.

Podnikatelské baroko je proti tomu naprosto strohá architektura. Větší kýč pohledat.
Pak následuje nabídka nových „Mädchen“ za super ceny, a to jak na billboardech, tak v reálu – u cest a ve světélkujících domečcích.

Vítejte v České republice! Zatímco v Rakousku rok co rok otevírají nové silnice, takže se našinec dostane do Alp stále rychleji, od Znojma do Brna vede pořád stejná silnice plná děr.
Pokud se nějaký Rakušan nespokojí s levným nákupem přímo ve Znojmě, jehož krásné historické jádro je umně schováno za panelákovými hradbami, ale jede dále, projíždí začmouděnými vesnicemi, kde se z komínů valí dým na rakouské poměry nebývalý. A míjí smrduté škodovky a náklaďáky. Rakušan se musí divit a dusit. Úcta k životnímu prostředí je nám stále cizí, silnice lemují ojeté pneumatiky a obkládáme je igelitovými pytli s odpadky. Občas se na nás provalí, že si kravíny pleteme se skladišti odpadu, dokonce i radioaktivního.

Možná namítnete, že poslední léta naše země vzkvétá. Jenže pozor, to je náš pohled. To, že města a vesničky vypadají malebně a že se domy nerozpadají, to je pro Rakušana standard. Nad tím nikdo neplesá. To my jásáme nad něčím, co je ve světě normální.

Proč by si Rakušané měli myslet, že zrovna Temelín čeští sousedé postavili v rozporu s českou náturou – tedy tak, aby nikomu nevadil, nesmrděl, nic nevypouštěl, případně dokonce nic nevyzařoval? Proč by Rakušané měli věřit Temelínu, když si ani uklidit neumíme?
(MFDNES)

----
Uklidit? Jak? Vybombardovat? To by nebylo ono. Nebude lepsi je znovu obehnat ostnatym dratem?

Proc jsem byl milicionarem

2007-02-21T14:47:00.000-05:00

Frantisek Lambert

V roce 1970 byl muj otec vyloucen z KSC. Od te doby me zivotopisy zacinaly vetou: "Otec vyloucen z KSC." Po vylouceni byl otec, vzdelanim PhDr., nemocen a lecen na psychiatrii, pote se dlouha leta zivil jako betonar. Ja osobne jsem se svym otcem od svych patnacti let chodil pravidelne o vikendech na stavbu, abych pomohl rodine vydelat penize.

Kvuli zivotopisu, ktery byl vysledkem statecnosti a jednoznacneho negativniho postoje meho otce ke vstupu sovetskych vojsk v roce 1968 do Ceskoslovenska, jsem nesmel studovat mnou vybranou stredni vytvarnou skolu v Praze ani pedagogickou fakultu v Ceskych Budejovicich. Nezbylo mi nic jineho nez studovat fakultu strojni v Plzni, kde muj zivotopis tolik nevadil. (Ale chudak!)

Po ukonceni vysoke skoly v roce 1979 jsem nastoupil do strojirenske firmy KOVOSVIT, v niz jsem pracoval pres dvacet roku. Vzhledem ke sve pracovitosti a dosahovanym vysledkum jsem byl veden jako rezerva na ekonomickeho namestka. V te dobe za mnou prisel muj vedouci odboru, ktery byl zaroven predsedou ZO KSC, a sdelil mi, ze je vyloucen muj dalsi sluzebni postup, kdyz nebudu v KSC. Protoze stal za vysledky me prace, snazil se nekolik let zmenit pohled na meho otce a tim i na moji osobu. Toto se mu povedlo a ja jsem byl ve druhe polovine roku 1988 z techto duvodu prijat do KSC.

A to i presto, ze jsem tuto organizaci bytostne nesnasel za vsechna prikori, ktera jsme s rodinou museli vytrpet. Nebyl jsem ale v te dobe hrdina jako muj otec, abych se vzeprel jako on. Mel jsem dva male syny (dva a pul roku a tri mesice) a druhym duvodem byl fakt, ze jsem si byl vedom, jak obrovskou praci a jake usili stalo meho vedouciho ocisteni me osoby. Se vstupem do KSC jsem automaticky byl zaregistrovan do Lidovych milici. Pokud vim, tento mechanismus byl praktikovan nejen ve strojirenskych firmach v jiznich Cechach. Podobny osud mely stovky dalsich vedoucich pracovniku. Navic bylo jasne, ze odmitnout byt i formalni clenstvi v Lidovych milicich znamenalo existencni likvidaci.

Prohlasuji, ze jsem osobne a z vlastni vule do LM nevstoupil, a svuj odmitavy postoj k teto organizaci jsem jednoznacne projevil v listopadu 1989, kdy byly LM povolany k nasazeni do Prahy a ja toto nasazeni i vlastni ucast na takove akci opakovane a vyslovne odmitl, zadneho vyjezdu jsem se nezucastnil, byt jsem byl nekolikrat vcetne noci nahanen k ucasti. K tomu, abych nebyl veden jako clen LM, vedla jen jedna cesta. Predstirat nemoc a o teto presvedcit okresniho lekare LM. K tomu jsem se nepropujcil, protoze jsem nikdy nepodvadel. Navic vsichni kolegove znali muj velmi dobry zdravotni stav a moje sportovni aktivity. Zduraznuji, ze jsem se nikdy nepodilel na zadne cinnosti smerujici k potlacovani lidskych prav nebo svobod, nikdy jsem nikomu svym clenstvim v LM osobne neublizil.

Zdroj: Cestne prohlaseni s vysvetlenim, ktere Frantisek Lambert predal clenum Rady CT 7. unora; Tyden, archiv Newton IT
---------
Frantisek Lambert je SOUCASNYM vrchnim reditelem Ceske televize - http://www.novinky.cz/01/27/37.html

Chce jeste nekdo tvrdit, ze Ceska republika je civilizovanou zemi?
Rosta

Smutna uvaha

2007-02-19T13:00:00.000-05:00

Kritizuji mnohe co se delo a deje v me stare vlasti a dostavam nekdy dopisy:” Je mi trochu líto,že nevidíš obrovské množství pozitivních změn tady u nás a necháváš se stále masírovat polopravdami bez réálných řešení”

Jsem rad, jsem hodne rad ze Ceska Republika se zbavila totatitni komunisticke moci a obnovila demokraticke tradice predvalecneho Ceskoslovenska. Jako obcane mate jiste stejne, nebo mozna i vice svobody nez mame my v Australii. I my mame statni administrativu ovladanou byrokraty, kteri smysleji a jednaji podle prani tech, kteri je do uradu dosadili. Neni to vzdy vyber nejschopnejsich, je to spise kombinace schopnych ale take poslusnych a vdecnych svym chlebodarcum. Kdyz mame pravicovou vladu - ta postupne meni nejvyssi statni uredniky a kdyz je u moci delsi dobu, zmeni celou strukturu statni administrace. Levice dela totez. Kdyz je nektera partaj u moci vice nez dve volebni obdobi zacnu verejne kritisovat mnoha rozhodnuti s kterymi nesouhlasim a kdyz to nepomaha tak podporuji opozici a vetsinou ve volbach volim proti vlade. U nas v Australii je to celkem jednoduche. Jak pravicove tak I levicove strany zde jsou vedeny povetsine rozumnymi lidmi. Jejich nazory, chovani a minulost jsou kazdodenne obnazena v tisku, rozhlase a televise. Kdyz nekdy nejaky lump proklouzne, tak si rekneme ze musi byt asi chytrejsi nebo hrozne bohaty aby utaljl pravdu.

Po padesati letech jste u vas zdedili dokonale poslusnou komunisty dosazenou statni i mistni administraci. Ve velmi chytrem a dobre pripravenem planu ( prognosticky ustav ? ) desetitisice si zmenily kabaty a statisice si s pomoci tech “chytrych” vytunelovali netusene majetky, ktere byly komunisty ukradeny a pod ruznou zaminkou vladami CR nevraceny puvodnim majitelum. Jsou tam tez statisice lidi a jejich potomku, kteri okradali, sikanovali, udavali, bili a vrazdili nevinne obcany.

Ucitele co vystudovali v minulem rezimu a kteri byli uspesne indoktrinovani dnes uci vase deti.
To je uzasna armada lidi, kteri nechteji a ani si nemohou dovolit ZASADNI ZMENY.
Vy tam tu moznost ZASADNI ZMENY v dohledne dobe asi nemate. Rad bych se mylil !

Frantisek Bejcek, Sydney, Australia

Opravdu je Česko euroskeptické?

2007-02-14T08:39:00.000-05:00

Otto Drexler

S německým předsednictvím Evropské unie se po delší době začalo i na té nejvyšší úrovni živě diskutovat o směřování a budoucnosti Evropské unie, většinou ve spojitosti s evropskou ústavní smlouvou, u níž by bylo Německo rádo, aby ty členské země, které ústavní smlouvu ještě neratifikovaly, aby tak učinily.

I v České republice se evropská ústava skloňuje ve všech pádech. Je však smutnou pravdou, že je terčem nevybíravé kritiky v čele s prezidentem Klausem, zatímco její obhajoba je doménou jen malé hrstky lidí, najmě spíše levicově orientovaných. Je ovšem nutné poukázat na to, co je v tuzemské diskusi primárním problémem, protože se obávám, že důležitost této diskuse si málokdo z Čechů uvědomuje. Celá diskuse o evropské ústavě nejen ta v současnosti za německého předsednictví - navozuje nám velké dilema: jaká má být budoucnost evropského kontinentu? Má se pokračovat v evropské integraci, jejíž počátek můžeme vidět v uzavření Římských smluv, kdy se Evropská společenství se vydala po strmé cestě za prohlubováním evropské integrace, v níž, tehdy pouze západní, Evropa postupně přestala být jen zónou volného obchodu a začala být jakousi politickou entitou s mnohými přenesenými pravomocemi z členských států; anebo se má nyní na celoevropský integrační vývoj rezignovat, zrušit mnohé evropské instituce včetně jejich pravomocí, aby se Evropská unie stala jen mezivládní organizací typu OSN nebo NATO?

Vědom si závažnosti tohoto dilematu, není mým záměrem diskutovat o aspektech ústavní smlouvy, nýbrž právě o možném další směřování Unie. To je totiž gros celé věci a pokud si nebudeme uvědomovat dalekosáhlost diskuse, mohli bychom lehce propadnout bludům, které české veřejnosti nenasytně předkládají čeští euroskeptici. Evropská ústava jim totiž poskytla výtečnou záminku ke zveřejnění svých kritických soudů o Evropské unii. Nejsou zásadními kritiky nového evropského dokumentu proto, že by závratně měnil charakter a samotné fungování Unie, nýbrž proto, že nesouhlasí přinejmenším od Maastrichtské smlouvy se samotnou evropskou integrací jako takovou, s idejemi Evropské unie a vůbec s vytvořením evropské politické entity. Musíme si pak položit závažnou otázku, zda kritika (nebo reflexe) ústavní smlouvy vůbec může být od těchto lidí alespoň minimálně věrohodná, když jejich předpojatost vůči Evropské unii je očividná.

Je pravdou, že ústavní smlouva znamená pro budoucnost Evropské unie velmi mnoho. Rozdíl mezi jejím přijetím a odmítnutím, což kupříkladu český premiér Mirek Topolánek zpochybňuje, je významnější, než si většina lidí uvědomuje. Evropská ústava by sice ani tolik nezměnila podobu EU, ale především by svým způsobem uzákonila směr, kterým se Evropa v posledních čtyřech desetiletích vydala, totiž cestou vytvoření jednotné politické entity v Evropě, která od r. 1993 již fakticky funguje, leč nemá jasný právní základ. Smlouvou z Nice sice byla prozatímně dodržena linie, kterou se Evropa v posledních desetiletích ubírala, ale všichni si uvědomují, že Evropská unie potřebuje dokument, v němž bude konečně jasně napsáno, čím Unie jest, jaké má pravomoci, co patří do sféry moci evropských institucí a co je výlučně věcí jednotlivých evropských států. Pokud by evropská ústava nevstoupila v platnost, přineslo by to Evropě komplikace a zejména nejistotu. Budoucnost Evropy by se stala velkou neznámou, neboť jiné možnosti směřování by nebyly vyloučeny.

Alespoň v České republice je zřejmé, že jedinou osobou, která prezentuje soustavně lidem srozumitelný a konzistentní názor k evropské otázce, je prezident Václav Klaus. Je znám svými radikálně zamítavými názory vůči evropské ústavě. Jeho postoj však není radikální jen vůči ústavní smlouvě, nýbrž vůči celé Evropské unii. Je o to smutnější, že se nenajde k jeho pohledu alternativní názor, který by byl prezentován na odpovídající úrovni a v podobné intenzitě. Zatímco euroskeptici mají své vlastní weby, na niž soustavně Evropskou unii kritizují, z řad proevropského tábora je to vždy jen pár osamělých don Quijotů, jejímž argumentům Češi jsou uzavření.

Jak vypadá Klausova vize? Svojí představu vyjadřuje zcela jasně. Ve svém článku Zastavme slévání Evropy kvalitní ústavouv v MfD z 22. 01. 2007 píše, že alternativa vůči navrhovanému evropskému dokumentu „nemůže být ničím jiným než na mezivládní bázi postavenou přátelskou, vzájemně výhodnou spoluprací evropských států (proto moje již dva roky stará myšlenka OES neboli Organizace evropských států).

Takto vypadají vize českého prezidenta Václava Klause, který je v České republice již delší dobu jedinou osobou, které Češi, v míře masové, naslouchají. O to tragičtější však celá situace je. Klausovy myšlenky jsou velice konfúzní, jsou navíc odrazem české malosti. Evropská unie již dávno není mezivládní organizací, a každý členský stát tuto skutečnost musel přijmout a s ní souhlasit, jinak by Unie v této podobě neexistovala, nebo by byla ochuzena o členství těch států, které s nynější, minimálně patnáct let starou podobou Unie nesouhlasily. EU je totiž zvláštní entitou, subjektem (v politologické literatuře se mluví o subjektu sui generis) - ani státem, ani mezinárodní organizací. Evropská ústava by v tomto ohledu žádnou zásadní změnu nepřinesla.
Jejím cílem je především zprůhlednit fungování Unie, rozmělnit evropský byrokratický prales, odstranit tzv. demokratický deficit unijních institucí (dává například více pravomocí přímo volenému Evropskému parlamentu hlavně v oblasti kontroly společného rozpočtu sedmadvacítky). Bohužel vlivem „důvěryhodného" a důsledného „obhájce národních zájmů", prezidenta Klause nevěří Češi v klady Evropské ústavy a zásadně si neuvědomují její význam. Klausova OES, založená na čistě na mezivládní spolupráci , odstranila by institut nadnárodního vyjednávaní a byla by poměrně přímočarým návratem k meziválečné Společnosti národů, postavené na stejných principech. Nemožnost zvládnout evropské problémy v takové instituci by brzy vedla k tomu, že o dění v Evropě, jak tomu bylo vždy v minulosti, by začalo rozhodovat čtyři až pět států a ostatní by byly postaveny před hotovou věc

Návrat k jakémusi mezivládnímu uspořádání Unie, které by si čeští euroskeptici tak přáli, je ovšem velmi nereálný. To by se musela Unie rozpustit a znovu složit na jiných základech. Po takové vizi, zvláště v zemích bývalé patnáctky, však téměř žádná poptávka není. Byla by to totiž zrada všech ideálů, na kterých Evropská unie (Evropská společenství) stavěla. Vytratila by se jedna ze základních idejí: sdílená suverenita.

Evropské unie je postavena na tom, že sdílí a prosazuje zájmy, které nejsou v zájmu určitého státu, nýbrž v zájmu celého kontinentu, a které jednotlivým národům neublíží, naopak zlepší to, co by se jednomu evropskému státu nikdy povést nemohlo (environmentální nebo tržní politika). Navíc tím, že členské státy EU svěří části své suverenity ve prospěch celku, posílí ve skutečnosti své postavení na globálním poli.

Dilema, které před nás čeští euroskeptici postavili, neřeší problém, zda přijmout, či odmítnout evropskou ústavu, nýbrž zda souhlasit s Evropskou unií jako politickou entitou (kterou již je) a ratifikací ústavy umožnit demokratizaci evropského rozhodovacího systému, nebo odmítnout Evropskou unii jako politickou entitu a přidat se na stranu českých euroskeptiků, kteří chtějí vytvořit z Unie mezivládní organizaci.

Návrat k mezivládní organizaci, který by po mnohých stránkách evropským státům uškodil, je stejně v dohledné době nerealizovatelný, jelikož prakticky v celé Evropě panuje shoda v tom, že současná podstata Evropské unie je správná. České stanovisko, pokud by se podobalo vizím Václava Klause, by mohlo vést k izolaci České republiky v Unii a vehnalo by ji na periférii evropské politiky. A Česká republika by opravdu dostala nálepku euroskeptické země. Osud evropské ústavní smlouvy je v současnosti do jisté míry v českých rukách.

Osud evropské ústavní smlouvy je v současnosti do jisté míry v českých rukách. V průběhu německého předsednictví Evropské unie se má dojít k závěru, zda bude moci současné znění evropské ústavy vejít v platnost byť s některými změnami, v důsledku čehož by Francie a Nizozemsko ústavu ratifikovali, nebo zda je tento evropský dokument mrtvý a bude se muset sepsat nový. Jaký bude závěr německého předsednictví zaleží tak velmi na postoji České republiky, která jako jedna z mála zemí nezaujala k evropské ústavě stanovisko, leč je již nyní pokládána za jednoho z největších kritiků. Máme však nyní jedinečnou příležitost rozhodnout o budoucnosti EU, stále ještě se můžeme prezentovat jako proevropská země, která si váží svého členství v Unii a je konstruktivní zemí, jíž záleží na budoucnosti Evropy. Bude-li však české stanovisko zamítavé, jen se potvrdí, že Česko opravdu euroskeptickou zemí je.

K výročí smrti Jana Masaryka.

2007-02-13T12:26:00.001-05:00

Dne 10. března 1948 tragicky zahynul Jan Masaryk. Mnoho se od té doby změnilo. Československá republika, vybudovaná po První světové válce na troskách Rakousko-Uherska, již neexistuje. Komunistický režim, instalovaný sověty po Druhé světové válce a na jehož prahu Jan zahynul, je také minulostí. Změny nastaly, jedno zůstává stejné: oficielně se trvá na tom, že násilná smrt Jana Masaryka byla vším možným, jenom ne vraždou.

Do dnešního dne byla smrt Jana Masaryka šetřena oficielně třikrát. Poprvé hned po nálezu jeho těla na nádvoří Černínského paláce v ranních hodinách 10. března 1948. Vyšetřování zahájil šéf pražské kriminálky dr. Zdeněk Borkovec, který se na místo nálezu dostavil krátce před sedmou hodinou ranní. Brzy tam přibylo několik komunistických pohlavárů kteří dr. Borkovce od případu odvolali a vyšetřování převzala komunistická StB. V poledne toho dne byl případ uzavřen. Nález sebevražda.

Dvacet let byl případ tabu. V průběhu Pražského jara 1968 byl Případ Masaryk otevřen znovu, údajné sebevraždě věřil málokdo. Tehdy se přihlásili svědkové kteří tvrdili, že Masaryk byl zavražděn. Šetření případu se protahovalo, v srpnu přišla sovětská Invaze s následnou Okupací a v listopadu 1968 byl případ opět uzavřen: teze o údajné vraždě Jana Masaryka byla znovu oficielně zavržena, kupodivu ale, sebevražda potvrzena nebyla. Jan, aby čelil nespavosti, usedl ráno 10. března 1948 na římsu okna v koupelně a při té příležitosti buď z náhlého rozhodnutí skočil dolů a nebo vypadl nešťastnou náhodou...!

Uplynulo dalších dvacet let. Ke konci roku 1989 komunistický režim v Československu (a krátce na to slavný a věčný Sovětský svaz) zašel na úbytě. V roce 1993 byl Připad Masaryk otevřen oficiálně znovu, ale průběh nového šetření plně publikován nebyl. Dne 11, března 1995, den po 47. výročí Masarykovy smrti, prošla tiskem krátká zpráva že vyšetřování bylo dne 27. února prozatímně skončeno. Mluvčí úřadu který toto šetření prováděl, Pavel Bret, prohlásil, že ze šetření vyplynul nový poznatek: „... Jan Masaryk nevyskočil z okna svého bytu v Černínském paláci, ale spadl z římsy v místě asi dva metry vzdáleném od tohoto okna...“

Jeho nadřízený, Václav Benda, novinářům oznámil, že „... přímá vražda Jana Masaryka je v podstatě vyloučena, i když je možné, že zemřel v souvislosti s přítomností cizích osob v jeho bytě.“ Informaci tuto ještě doplnil Pavel Bret konstatováním, že Masaryk prolezl oknem koupelny na římsu pod oknem, postupoval po ní asi dva metry a spadl dolů, s dodatkem, že „.... nelze vyloučit, že se snažil před někým uniknout...“! Důvod, proč Masaryk na římsu vylezl a před kýmsi „unikal“ by mohl být v tom, že v té době „... bylo v jeho bytě pět mužů, kteří tam prováděli nezákonnou prohlídku.“ Totožnost oněch mužů je známa, dva z nich byli již, byť bez výsledku, kontaktováni, jejich totožnost je ale tajná.

Více než rok po té, dne 27. listopadu 1996 „Usnesením vyšetřovatele Policie ČR Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ bylo, v pořadí již třetí prověřování smrti ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka, odloženo. Konec sametového „vyšetřování“. Výsledek: vražda „v podstatě vyloučena“, sebevražda vlastně taky – podivín Masaryk se rozhodl z důvodů jen jemu známých špacírovat v pět hodin ráno, v pyžamu a bos po okenní římse, odkud pak spadl a zabil se. A za to nikdo přece nemůže, žeano. Těch „pět mužů“ co prováděli v jeho bytě „nezákonnou prohlídku“ a jejichž totožnost, byť „známá, přesto ale stále tajná“, jimž se zřejmě snažil uniknout, s tím nemá co dělat, ti zajisté, dle sametu, s jeho smrtí neměli nic společného. A to se skoro padesát let spekulovalo, že Masaryka zabili komunisti. Jaká to hanebná pomluva!!

Tak toto je tedy nejnovější oficielní stanovisko, výsledek posledního, vskutku sametového šetření. Do dnešního dne od skončení tohoto t.zv. „nálezu“, žádná podrobná oficielní zpráva vydaná nebyla. V roce 2005 pak vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu cosi jako úhrnou zprávu v knižní publikaci s názvem „Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti)“ v nákladu 3.500 výtisků, s údajem „neprodejné“, ve které se shrnují jak všechny tři „oficielní“ vyšetřování, tak dává k dobru kdejaký drb a výmysl, který se kdy o Masarykově případu objevil. Včetně citátů z dále zmíněného škváru „Proč zemřel Jan Masaryk“ či vyloženým nesmyslům z pera komunistického veršotepce plátku Haló Noviny Jaroslava Kojzara. Kdyby se nejednalo o tak závažný případ, mohlo by se zdát že jde u ubohoučký, nemístný vtip.

Násilná smrt Jana Masaryka svého času doslova otřásla celým národem. Jan Masaryk byl poslední velkou překážkou a zábranou před komunizací Československa. Jeho smrt pak plně otevřela stavidla komunistickému běsnění. Jak toto poslední „šetření“ dokázalo, současný režim a jeho vlády zde kráčejí ve šlépějích komunistických předchůdců kteří také na objektivním vyšetřování případu neměli vůbec žádný zájem. Dalším faktem je pak skutečnost, že i přes dlouholetou „diskusi“ se o okolnostech Janovy smrti ve veřejnosti české mnoho neví, a to, co se „ví“, je zpravidla zdeformované, až vyloženě nepravdivé. K této ostudné skutečnosti pak přispívají různé publikace a články které se čas od času objeví – a to nejen v Česku, ale bohužel i v exilu. Za příklad přímo klasické desinformace domácí bych uvedl nechutný a zcestný pamflet autorů P. Kettnera a I.M. Jedličky s názvem „Proč zemřel Jan Masaryk“ (nakladatelství Horizont, Praha, 1990). Jde o splácaninu plnou drbů, polopravd a vyložených lží, které případ místo objasňování ještě více zamlžují. I zde v exilu články se stejnou tendencí sem tam vyjdou, kupř. Čs. Týdeník č. 6/95 otiskl článek jehož autor se snažil budit dojem, že nedávno interviewoval přímé účastníky původního vyšetřování Masarykovy smrti. Šlo ale o prachobyčejný plagiát, výtah ze shora zmíněného „díla“ Proč zemřel Jan Masaryk, který přežvykoval dávno vyvrácené nesmysly, navíc údajně „vyslovené“ osobami které v původním šetření vůbec nefigurovaly.

Dnes, skoro šedesát let po činu, mnoho očitých svědků události po světě nechodí. Přesto se ale zachovalo dosti svědectví přímých účastníků i náhodných svědků a během let vyšlo najevo dostatečné množství detailů a informací ze kterých se dá určit jak pravděpodobný průběh tragedie, tak i některé doměnky vyloučit. Jinými slovy, přímý doklad dokazující vraždu sice neexistuje, ale množství nepřímých důkazů, dokladů a svědectví, mluvou kriminalistů „circumstantial evidence“, k tomuto závěru, vraždě, jednoznačně ukazuje. Zde je několik dokazatelných faktů:

Masarykovo tělo objevili dva zaměstnanci Černínského paláce, Jan Merxbauer a Jan Pomezný, zhruba o půl šesté ráno. Nález oznámili strážným, kteří zavolali záchranku a pražskou kriminálku a dva členy Masarykovy domácnosti, Václava Topinku a Bohumila Příhodu. Přivolaný lékař rychlé záchranné stanice Hl. Města Prahy MUDr. Karel Horák mohl jen konstatovat smrt. Ten také, za pomoci řidiče sanitky Bohumila Turina, obrátil z původní pozice Masarykovo tělo na záda. První kriminalisté na místě činu byli dr. Zdeněk Borkovec a policejní lékař MUDr. Jaromír Teplý. Krátce po jejich příchodu do Černína přijelo několik komunistických pohlavárů s Klementem Gottwaldem v čele.

Václav Topinka, prokazatelně první toho rána v Masarykově bytě, popsal v jakém stavu byt nalezl: postel nakřivo od zdi, prostěradlo vytažené zpod matrace a polštáře pryč, noční stolek napůl převrácen, ze skříní vytahané zásuvky a jejich obsah vysypán. Po podlaze střepy z rozbitého nádobí, židle převrácené, jedna rozlámaná. V koupelně lékárnička zcela vybraná, jeden polštář pod umyvadlem, druhý ve vaně, ručníky vytahané z police, sedadlo pod oknem převrácené a kolem okna plno otisků prstů. Vyděšený Topinka vyběhl na chodbu kde narazil na Příhodu který vedl Václava Noska Vlado Clementise k Masarykovu bytu. Jen co oba komunističtí pohlaváři spatřili tu spoušť, vykázali Topinku s Příhodou ven a zavřeli se v bytě.

V tu dobu dole na nádvoří policejní lékař dr.Teplý a kriminalista dr. Borkovec ohledávali Masarykovo tělo. Masaryk ležel na zádech, hlavou ke zdi, trochu zkroucen na jednu stranu, pravou ruku na prsou, levou podél těla, asi tři metry od zdi a metr vlevo od okna koupelny. Tvář nebyla poraněna, jen na pravé straně za uchem velká podlitina. Spodní partie nohou byly rozdrceny, krev kolem ale skoro žádná. Dr. Teplý rozepnul mrtvému pyžamo a na hrudi zjistil čerstvou odřeninu a stopy po úderech, taktéž modřiny na obou pažích ukazujicí na sebeobranu. Konce prstů na obou rukou odřeny, za nehty omítka. Po té se na místo dostavilo několik členů StB a kriminalisté nařídili odnést mrtvého nahoru do bytu.

V bytě se zdržovalo několik lidí, dr. Borkovec podal jejich seznam: Klement Gottwald, předseda vlády; Vladimír Clementis, náměstek ministra zahraničí; Václav Nosek, ministr vnitra a Jindřich Veselý, jeho náměstek; Jan Hora, šéf StB; František Janda, hlavní velitel SNB; Josef Gorner, velitel kriminální ústředny SNB, plus několik členů StB v civilu. Všichni do jednoho komunisti. Krátce na to se dostavil dr. Josef Břešťanský, vyšetřovatel z StB a dr. Borkovec byl od případu odvolán. Dr. Teplý uvedl, že když přinesli Masaryka do bytu viděl Noska s Clementisem jak urovnávají nábytek a kobetrce. Při jejich příchodu upravil Nosek postel a nařídil na ni položit Masarykovo tělo. Dr. Teplý pak přistoupil k oknu ložnice a podíval se dolů do nádvoří, když se k němu přidružil ministr Nosek a zamumlal: „Sebevražda...“ dr. Teplý podotkl, že dle jeho názoru jde o bestiální vraždu. Jak později poznamenal, uvědomoval si neuváženost výroku, ale „... byl jsem rozčilen a v tu dobu mě bylo všechno jedno...“

Dr. Teplý také zaznamenal zvláštní příhodu: Když po odvolání dr. Borkovce případ převzala StB, vykázal ministr Nosek všechny z ložnice a ke dveřím postavil strážného kterému nařídil, aby dovnitř nikoho nevpouštěl. Krátce na to se do bytu dostavil neznámý muž v civilu a vydal se k ložnici, kde mu stážný zastoupil cestu. Neznámý řekl strážci rusky: „neblázněte, nechte mě projít“. Ten ale odmítl, načež Nosek s Clementisem strážnému nařídili, aby muže vpustil. Asi po půl hodině neznámý vyšel ven a nesl nabitou aktovku. (V roce 1955 vydal člen britské tajné služby E.H. Cooridge zprávu ve které tohoto „neznámého“ muže identifikoval – údajně šlo o agenta NKVD Otto Katze, který byl v roce 1952 pod jménem André Simone oběšen v procesu se Slánským). Krátce na to byl od případu odvolán i dr. Teplý, vystřídán komunistou MUDr. Josefem Sommerem. Několik hodin po té byl případ oficielně uzavřen. Nález: sebevražda. Tolik ověřitelná fakta.

Překotné uzavření případu mělo za následek nedůvěru k závěru, a to jak v Československu, tak v zahraničí a dalo vznik mnoha doměnkám. K důvěře v korektnost šetření pak nepřispěl ani dr. Borkovec, který na dotaz novinářů, co on jako zkušený kriminální vyšetřovatel říká bleskovému uzavření případu, poznamenal, že „... za čtyři hodiny nelze řádně uzavřít ani krádež slepic!“ Neprvalo dlouho, a údajně z okruhu StB vyšla fáma, že Masaryka zavraždili, za pomocí StB, členové sovětské NKVD. Podle této fámy zabijáky vedl major NKVD Augustin Schramm a akci venku zajišťovala skupina nadporučíka Tůmy (ten později identifikován s kapitánem StB, za války politickým komisařem sovětské partyzánské brigády Jana Husa, Miroslavem Pichem-Tůmou). Krátce po rozšíření této zprávy byl major Augustin Schramm poctěn návštěvou – 27. května ráno zazvonil u jeho bytu zvonek a když Schramm otevřel, návštěvník ho zastřelil několika ranami z pistole. Za vraždu majora Schramma byli pak popraveni dva mladí muži, Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kteří až do popravy, včetně při poslední zpovědi knězi, jakoukoliv účast na vraždě popírali.

Major Augustin Schramm nebyl jediný kdo zahlazování stop vedoucí k vrahům Jana Masaryka zaplatili životem. Někdy stačila i jen doměnka, že dotyčný o případu něco „ví“. Obětí tohoto typu se stal ing. Petr Konečný, tajemník Ústředního Výboru strany čs. socialistů. Z neznámých důvodů pojali StBáci podezření, že ing. Konečný zná identitu vraha majora Schramma. Ing. Konečný byl proto Pichem-Tůmou zatčen, který ho pak, dle slov vedoucího vyšetřovacího oddělení StB dr. Štěpána Plačka vyslýchal „jemu obvyklým způsobem“. Po několika dnech nelidského mučení pak Pich-Tůma dospěl k názoru, že Konečný nic neví a vyvstala otázka, co s ním. Na poradě u vedoucích pracovníků StB Jindřicha Veselého a Štěpána Plačka bylo rozhodnuto zprovodit Konečného beze stopy ze světa. Pich-Tůma, se dběma StBáky, odvezli v kufru auta drátem spoutaného Konečného až na Slovensko, do lesa v okolí Banské Bystrice, kde ho Pich-Tůma zastřelil dvěma kulkami do týlu. O tom, jak bylo pak s tělem Konečného naloženo existují dvě verse. Podle první byl ihned na odlehlém místě zakopán, dle druhé byl odvezen do ostravských hutí a tam vhozen do vysoké pece. Faktem zůstává, tělo ing. Petra Konečného nebylo nikdy nalezeno.

Další z přímých účastníků událostí kolem smrti Jana Masaryka kteří neblaze skončili byli policejní lékař dr. Jaromír Teplý který za několik měsíců na to zemřel údajnou sebevraždou, pro „rozhárané rodinné poměry“. Náměstek ministra vnitra Jindřich Veselý se nejprve pokusil o sebevraždu podřezáním žil, byl zachráněn, ale krátce na to se zabil skokem z okna. Vladimír Clementis byl oběšen v procesu se Slánským, stejně jako shora zmíněný Otto Katz, vulgo André Simone. Policejní vyšetřovatel Josef Kadlec, který asistoval při přenosu Masarykova těla a neprozřetelně se nechal slyšet, že jde o „prachobyčejnou vraždu“, byl zatčen a „záhadně“ zemřel po výslechu na StB. StBák František Novotný, člen původního týmu vyšetřovatelů, byl pro „nedůvěru“ zatčen Pichem-Tůmou a po „výslechu“ odvezen v kufru auta za Benešov a tam Pichem-Tůmou zastřelen, údajně „na útěku“. Václav Sedm, ve strážní službě Černínského paláce v době Masarykovy smrti, krátce na to zahynul v dopravní nehodě, tělo bez ohledání spáleno. Dále pak další strážný v Černínu, Pavel Straka, zatčen a za „velezradu“ odsouzen na 12 let.

Uplynulo dvacet let. 5. dubna 1968 byl Případ Masaryk znovu otevřen. Než se ale mohl plně rozběhnout došlo k podivným událostem.

Major Bedřich Pokorný, jeden z vyšetřovatelů jak smrti Jana Masaryka, tak majora Augustina Schramma, by 9. dubna 1968 nalezen v lese u Brna visící v oprátce, zároveň s proříznutým hrdlem. Dr. Josef Sommer který v roce 1948 převzal případ od dr. Teplého (dotáhl to pak na šéflékaře Ruzyňské věznice) byl nalezen mrtev, s prostřelenou hlavou. Dr. Josef Břešťanský, který v r. 1948 převzal případ od dr. Borkovce, byl tentýž den nalezen oběšený v lese za Prahou. Pplk. Jiří Počepický, další z původních vyšetřovatelů, byl den na to, 27. dubna objeven oběšený v lese u Mariánských Lázní. Všichni tito StBáci, v r. 1948 zúčastněni na vyšetřování Masarykovy smrti, dle oficielní zprávy spáchali sebevraždu. Do hry se pak vložili „sovětští přátelé“ a zcela nepokrytě vyhrožovali „neblahými následky“ bude-li šetření Masarykovy smrti pokračovat. Po sovětské Invazi v srpnu 1968 a následné Okupaci se další t.zv. „vyšetřování“ stalo bezpřemětným a v listopadu 1968 bylo oficielně skončeno se známým již výsledkem – sebevražda.

Po změně režimu v Československu v listopadu 1989 a ustavení t.zv. sametové vlády se do nového šetření Masarykovy smrti nikomu z vládních míst moc nechtělo. Oficielní stanovisko bylo, že vyšetřování v roce 1968 bylo „vyčerpávající“ a pokud se neobjeví „nové skutečnosti“, případ se otevírat prostě nebude. Jinými slovy, výsledek dvojího komunistického „vyšetřování“ byl pro sameťáky naprosto uspokojující. Toto stanovisko potvrdil tehdejší velvyslanec Československa v USA Michael Žantovský, kterého jsem se osobně na veřejné schůzi krajanů konané v Clevelandu na podzim 1992 zeptal, zdali má nová vláda v plánu přešetřit Masarykovu smrt. Napsal jsem pak do Česka otevřený dopis a po jeho zveřejnění byl případ znovu otevřen. Již po třetí. Krátce na to byl jeden z posledních přímých účastníků událostí z roku 1948, kapitán StB Miroslav Pich-Tůma, na půdě domu v Trutnově kde bydlel nalezen oběšený.

Jedna oficielně požadovaná „nová skutečnost“ týkající se smrti Jana Masaryka se objevila v prosinci 1994. V Německu tehdy žádal o azyl jistý Leonid Paršin, který se již dříve údajně projevil jako spolehlivý zdroj informací o NKVD a KGB. Leonid je syn sovětské agentky NKVD která pod jménem Marie Kovalková působila po válce několik let v Československu. Po jejím odchodu do důchodu se u ní scházeli vysloužilci NKVD a KGB a vzpomínali na staré dobré časy. Jedna ze vzpomínek patřila Janu Masarykovi:

Po válce byl šéfem NKVD v Praze generál Michail Bělkin, který se m.j. zabýval i verbováním agentů mezi čs. politiky. Jedním z vyhlédnutých pro tuto „čestnou“ službu byl i Jan Masaryk, který ale jakoukoliv spolupráci s NKVD ze zásady odmítal. Když byl pak jmenován do komunistické vlády Klementa Gottwalda ve funkci ministra zahraničí, přišel z Moskvy rozkaz: buď Masaryka získat a nebo odpravit způsobem který by svědčil na sebevraždu. V noci na 10. března, den kdy se poprve měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda, si Bělkin s několika pochopy přišel pro konečnou odpověď. Jan Masaryk odmítl – a byl zavražděn.

Zdá-li se tento scénář někomu nepravděpodobným, je zde významná historická paralela. Během Druhé světové války působil v Budapešti švédský diplomat Raoul Wallenberg který zachránil několik desítek tisíc maďarských židů před transportem do nacistických vyhlazovacích táborů. Po obsazení Budapešti Rudou Armádou byl Wallenberg zatčen sovětskou vojenskou likvidační jednotkou SMERSH a odvlečen do SSSR. Tam byl na něho učiněn nátlak, aby se dal do služeb NKVD. Wallenberg odmítl – a byl na přímý rozkaz sovětského vedení zavražděn. Tento údaj podává ve své autobiografii bývalý direktor teroristického oddělení NKVD generál Pavel Sudoplatov („Special Tasks“, Back Bay Books, Little Brown and Co., London, 1995). Sudoplatov udává i způsob usmrcení – vpich jedovaté injekce v rámci „lékařské prohlídky“ akademikem Grigori M. Maironovským. K tomu dodává: „.... Wallenbergovo zatčení, výslechy a smrt v Lubljance zcela zapadá do šablony pokusu o nábor který selhal. Obava, že by se tento pokus v případě propuštění provalil, vedl k Wallenbergovu odstranění coby nepohodlného svědka...“ Zde stačí zaměnit jméno Raoul Wallenberg jménem Jan Masaryk a obraz je úplný.

Z údajů vyšlých najevo během let lze dosti spolehlivě sestavit obraz konce Jana Masaryka přibližně takto:

Jan Masaryk, zápaďák do morku kostí, byl Moskvě, jmenovitě Stalinovi, jak nepohodlný, tak nebezpečný. Z toho důvodu dostal pražský verbíř NKVD gen. Bělkin rozkaz Masaryka neutralizovat, naverbovat ho za agenta NKVD. Jelikož ale Masaryk všechny tyto pokusy odmítal, přišel v předvečer vystoupení nové komunistické vlády v Československu z Moskvy rozkaz – buď Jana získat, nebo zavraždit, pokud možno způsobem který by ukazoval na sebevraždu. V noci na 10. března si generál Bělkin přišel pro konečnou odpověď. Jan Masaryk odmítl a byl zavražděn. Likvidace ale nebyla hladká, Jan kladl odpor při kterém byl zdemolován byt. Vrahům se podařilo Jana v koupelně povalit do vany a dusit polštářem, při čemž Jan ztratil vědomí. Po nějaké době, když vrazi prohledávali byt, Jan přišel k sobě a pokusil se uniknout jedinou možnou cestou – oknem koupelny, ven na širokou římsu která se táhne po celé délce budovy. Tento jeho pokus ale vrahům neunikl. Jan byl pronásledován a buď z římsy shozen a nebo sám ztratil rovnováhu, spadl na dlažbu nádvoří a zabil se.

Tento scénář plně odpovídá všem známým faktům. Kdo konkretně byli vykonavatelé moskevského rozkazu, byl-li mimo gen. Bělkina mezi nimi major Schramm, kpt. Pich-Tůma či kdo jiný, není důležité, ani příliš podstatné. Důležitá je skutečnost, že bez pochyb šlo o politickou vraždu. Z tohoto hlediska je uvedený výrok Václava Bendy, že „přímá vražda je v podstatě vyloučena“ a dodatek, že v té době bylo v Masarykově bytě „pět mužů kteří tam prováděli nezákonnou prohlídku“ jimž se Jan snažil uniknout, přímo klasický čecháčkovský politický oportunismus a nechutná hra se slovíčky. Dnes, skoro šedesát let po událostech, je na čase přestat s tajnůstkářstvím, přiznat barvu a naplno říci:

Smrt Jana Masaryka byla politická vražda na rozkaz Moskvy, vykonaná pochopy NKVD s ochotnou pomocí československé komunistické tajné skužby StB.

Ze známých, ověřitelných faktů, k jinému logickému závěru dojít nelze.

James V. Jakoubek
February 12th 2007

Kde zůstala věhlasná česká kuchyně?

2007-02-12T14:44:00.001-05:00

Tomáš Krystlík

V souvislosti s přistoupením nových státu k EU zveřejnil tehdy Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung článek Co má deset nově přistupujících zemí kulinářsky k nabídnutí. V něm se o České republice pravilo: “Nejdůležitější součásti české kuchyně je UHO – univerzální hnědá omáčka. V socialistických dobách se vyráběla centralizovaně ve státní chemičce a potrubím se dopravovala do všech gastronomických zařízení. To, že po rozpadu RVHP vyrábí UHO privátní sektor, kterému se přes veškeré roztříštění produkce zdařilo zachovat její jednotnou chuť, patří k největším záhadám změny systému v Česku. UHO se servíruje ke všem jídlům s knedlíky a masem. Pokud je... zbarvena do červena, jedná se o guláš. Bez UHO se servíruje smažený sýr, který ve všech hospodách chutná stejně, doprovázen miskou plnou vody, ve které plave pár salátových lístků.”

Potud poněkud nadsazený popis přínosu české kuchyně pro EU, ale s pravdivým jádrem. Bavoři se mne po svém návratu z Čech ptají, kde že zůstala ona vyhlášená česká kuchyně. Odpovídám, že se ztratila zřejmě vlivem návyku na nechutné stravování v závodních a školních jídelnách a že to, co vyvářejí dnes běžné české hospody, je nedobré a navíc po starém dobrém českém zvyku i okradené. Pokud je jim třeba české kuchyně, musejí do Rakouska, tam se zachovala dodnes, protože česká se od rakouské liší jen zcela nepodstatně.

Běžné restaurace v Česku mají, kromě tzv. minutek, které, vykoupány v nevalném oleji, nikde mimo bývalé Československo neznají (pokud se shodují názvem s jídlem zahraničním, nejsou k poznání podle chuti), obvykle jen guláš, vepřoknedlozelo, svíčkovou na smetaně, smažený sýr a nejvýše několik málo dalších variant jídel s UHO. Tím nabídka končí. Houskové knedlíky se hospody neobtěžují dělat samy, berou nechutné šišky knedlíků z velkovýroben. K nim nepotřebujete mít v pořádku chrup, protože se vám v UHO rozpustí dříve, než je stačíte sníst!

Výhrady platí i pro zákusky v cukrárnách. Jsou příliš tučné. Ano, stejné již dělala Sandtnerová, ale vývoj a chutě se posunuly k dortům a cukrářským výrobkům odlehčeným à la italiana, což dosud zaznamenal jen velmi nepatrný počet českých cukráren.

České uzeniny a salámy se nedají jíst, obsahují mnoho loje lepícího se na patro a přísad z rozdrcených kostí, šlach, mouky a strouhanky. Že se to dá dělat jinak, dokazuji Poláci a Němci s tradicí slezských uzenin. Respektují totiž několik století starý německý potravinářský zákon, že do uzenin patří pouze maso, sůl a koření, nic víc. České šunky nejsou dobré, obsahují hodně vody, aby více vážily. Aby s větším obsahem vody nepodléhaly rychlejší zkáze, více se, ve srovnání se zahraničními, solí. Přitom před válkou byly české masné výrobky po slezských nejproslulejší. Jediné, co si uchovalo svou kvalitu, je slanina na špikování (západně od Šumavy známa jako špek italského typu).

Salámy a masné výrobky jsou v západní Evropě a v polském Slezsku stejně drahé nebo dražší než libové maso. Je to logické, protože k ceně masa přistupuje ještě lidská práce a další výrobní náklady. Jak kvalitní musí být český salám nebo uzeniny za 40 až 60 Kč/kg a kolik by měly stát opravdu kvalitní, nechávám čtenářům za domácí cvičení. Občas podlehnu v hypermarketu mámení zraku a ochutnám nabízené kolečko českého salámu nebo klobásy. Mám potom problém, kam to vyplivnout.

České sýry mají nevalnou kvalitu, což má svou prapříčinu v zestátňování sýráren po roce 1948 - zlikvidovala se tím i rozmanitost sýrových kultur, tedy sýrů. Potíže při výrobě sýrů v zestátněných podnicích je dokumentována do dnešních dnů - ve výběru sýrů tavených. Nikde jinde na světě nenajdete tak široký výběr jako v Česku. Když se sýr při svém zraní začne zvrhávat nežádoucím směrem, je nutné ho vyhodit, nebo... po česku roztavit. A obyvatelstvo si tak zvyklo na plejádu roztavených nedozrálých zmetků. O nevalné úrovni českého sýrařství svědčí i skutečnost, že dodnes nejsou schopni vyrobit kloudný ementál. Na druhé straně se objevil na trhu (velmi sporadicky) moravský parmazán typu Grana Padano - velmi dobrý. Zřejmě je to tím, že výroba je převážně v italských rukách.

Nedobrý je i český chléb, konzumovatelný většinou jen v den upečení – druhého dne se začne drolit a neukrojíte z něj krajíc bez rozdrobení ani na nejostřejším elektrickém kráječi. Výjimky potvrzují pravidlo, občas jsem objevil i chutný chléb, ale vždy nejpozději po měsíci dvou výroby poklesla výrazně jeho kvalita. Bílé pečivo je gumové, česká baguette je parodie originálu. Zde zřejmě hraje hlavní roli délka pečení, případně i balení a transport pečiva. Pekaři nedopékají, aby ušetřili energii, transport ještě teplého pečiva chladným ranním vzduchem přidává na gumovitosti (pečivo se „nevydýchá“), balení do celofánu má obdobný efekt.

Vše dohromady je značně tristní obrázek stravovacích zvyklostí a kvality českých potravin. Domorodci však proti tomu neprotestují, protože si to neuvědomují. Za desítky let okrádání si zvykli. Nevyžadují kvalitu, jen láci. Najíst se a napít co nejlevněji.

Pivní dovětek

Česká piva jsou až na několik málo výjimek neuleželá s přiboudlinami, které Češi nazývají vznosně charakteristickou chutí. V hospodách se podávají většinou podchlazená, aby konzument z chuti piva mnoho nepoznal. Důkazy jsou dva. Např. bavorská piva s cukernatostí sladu 11,2° až 11,5° (většina piv) mají stejný, ba vyšší obsah alkoholu než česká piva 12°. Ergo, česká piva musejí být neuleželá, podtržená. Druhý důkaz: české dvanáctky často dozrávají v láhvích během cca dvou tří týdnů po koupi.

A proč Češi upřednostňují čepování vzduchem syceného točeného piva před oxidem uhličitým? Jsou zvyklí na nečištěné trubky. Po cinkání klíči začalo pronikat do českých hospod sycení CO2, ale naprostá většina z nich rychle přešla zase na vzduch. Oxid uhličitý totiž rozpouští i letité usazeniny v trubkách (důsledkem je mizerná velejemná pěna, kaly v pivě a pachutě z rozpuštěných nečistot), kdežto vzduch nikoliv (usazeniny z trubek strhává čistě mechanicky). Jediným mně známým českým pivovarem, který zakazuje hospodským čistit pivní trubky a vyžaduje dvoutýdenní pravidelné čištění vlastním technikem, je Budvar. Pro sledování kvality Pilsner Urquellu zřídil pivovar udavačskou bezplatnou telefonní linku a e-mailovou adresu, kde každý zákazník, i anonymně, si může postěžovat na kvalitu v té či oné hospodě, což vypovídá mnoho pars pro toto o tom, jak mizerné pivo se v Česku točí. (Pilsner Urquell je už řadu let vodový a ztratil charakteristickou vlastnost piv plzeňského typu - doušek má v prvním okamžiku chutnat nasládle a pak se má teprve rozvinout hořká chuť.) U západních sousedů je čištění specializovanou firmou předepsáno s periodicitou nejvýše 10 dní. Vykáže-li se lokál starším dokladem o vyčištění trubek, okamžitě jej zemský hygienický dozor zavře.

Bavoři posuzují česká piva v hospodách jako nepříliš dobrá, ale bezkonkurenčně laciná, některá pokládají za vynikající. Mají s čím srovnávat. Bavorsko, přibližně stejně veliké jako Česko, má přes 1100 pivovarů, kdežto Česko necelých 60. Převahu má také množství druhů vyráběných piv. Naprostá většina pivovarů vystavuje pravidelně: Hell, Export, Pils, Dunkel, Weißbier, dunkles Weißbier, poslední dva druhy s kvasinkami v láhvi nebo filtrované, příležitostně Märzen, Festbier, Bock, Doppelbock, poslední dva druhy jako světlé i černé pivo. V českém překladu: světlé, exportní (silnější světlé), plzeňské (typ Pilsner Urquell), bílé pivo (pšeničné), tmavé bílé pivo (pšeničné), březňák (podle měsíce výstavu, české pivovary před válkou jej vařily), sváteční pivo (k pivním slavnostem), kozel, dvojitý kozel (velmi silné ležáky s cca 6,5 a ž 7,5 % alkoholu). Každý bavorský obchod s nápoji má přibližně od 200 do 2000 druhů piv. Vyberte si za domácí úkol český pivovar ve svém okolí, vylučte piva slabší než 11° a podívejte se, co nabízí. Zjistíte, že je to bída a utrpení. Například plzeňský typ piva (typu Pilsner Urquell) vystavuje kromě Plzeňských pivovarů v Česku pouze Bernard (Světlý ležák), kdežto v Bavorsku téměř všechny pivovary.

Méně známý Salvador Allende

2007-02-12T14:43:00.001-05:00

Tomáš Krystlík

Disertační práce Salvadora Allendeho z roku 1933 na lékařské fakultě Universidad de Chile měla název Psychohygiena a zločin a velmi blízko k představám německého nacionálního socialismu. Podle názoru Allendeho je zločinnost následkem dědičných dispozic, která za určitých okolností mohou být potlačeny chirurgickým zákrokem. Například mužská homosexualita může být vyléčena voperováním cizích varlat do dutiny břišní, což by podle Allendeho udělalo z nich „morální stvoření“. Dále se Allende v práci rozepisuje, že určité rasy mají typické sklony k zločinnosti. Například u židů jsou to falešnost, neupřímnost, zrádcovství a hlavně lichva. Obdobné vlastnosti nachází u cikánů, Arabů a tuláků. Překvapuje však Allendovo tehdejší přesvědčení, že revoluce jsou „kolektivním zločinem“ a revolucionáři jsou lidé navenek normálně vyhlížející, ale „nebezpeční psychopaté“, kteří mají být umístěni v uzavřených psychiatrických zařízeních. Allendovi životopisci o jeho disertační práci zatvrzele mlčí.

Allendovy názory se nemohou v žádném případě označit za mladickou nerozvážnost, protože je potvrzuje praxe, a to Allendova činnost jako ministra zdravotnictví v chilské vládě lidové fronty v létech 1939 až 1941. Snažil se jako ministr prosadit v Chile program s názvem K vylepšení rasy, který měl zavést v zemi tzv. negativní eugeniku - všechny chilské alkoholiky a duševně choré nuceně sterilizovat. Jím vybraní specialisté pro vedení programu byli do jednoho sympatizanti nacismu z chilsko-německých kruhů, jako např. Eduardo Brücher nebo Hans Betzhold, který ve své knize Eugenesia srovnává Allendeho s Hitlerem a chválí jej velmi za to, že vyšel z německého právního názoru, že alkoholici a duševně nemocní se musejí sterilizovat. Příslušné dokumenty se dodnes dají vyhledat v chilských archivech.

Podařilo-li by se Allendemu takový zákon prosadit, znamenalo by to sterilizaci více než jednoho milionu Chilanů z celkového počtu 4,6 milionu. Allendův návrh příslušného zákona byl dokonalou kopií nacistické eugeniky a jako takový byl tehdejšími odbornými kruhy vnímán. Chilský parlament ale o něm nehlasoval.

V 60. létech minulého století poslala Nadace Friedricha Eberta, mající blízko k (západo)německé SPD, švýcarského novináře Roberta Lamberga do Santiaga de Chile. Lamberg musel vyčkat frontu čekající na Allendovu audienci v prezidentském paláci. Když na něj došla řada, došlo k osudné mýlce - Allende považoval německy mluvícího Lamberga za žurnalistu Neues Deutschland, partajního deníku východoněmeckých komunistů. Když Lamberg zjistil, že ho Allende zaměnil za žurnalistu deníku SED, položil mu natvrdo otázku: „Když v roce 1970 vyhrajete prezidentské volby, budou se konat i potom v Chile další volby?“ Allendeho odpověd otřásla i takovým profesionálem jako byl Robert Lamberg: „Soudruhu, prosím vás, nebuďme přece tak pesimističtí!“

Literatura:

Farías, Víctor: Die dunklen Schatten des Salvador Allende, Franfurter Allgemeine Zeitung, 22. 05. 2005

Kdo porazil země Tábora míru

2007-02-12T14:41:00.000-05:00

Tomáš Krystlík

Reaganův obrat americké politiky od zadržování komunismu ke změně sovětského systému, který prosadil přes odpor značné části svých spolupracovníků se začal projevovat krátce po nastolení výjimečného stavu v Polsku, na počátku roku 1982. Reagan vyslal zvláštního zmocněnce ke Svatému stolci (USA neměly tehdy diplomatické s Vatikánem), aby papeže získal pro spolupráci s plánem podpory podzemního hnutí odporu v Polsku, v zemi, která byla vyhodnoceno jako nejslabší článek Varšavské smlouvy a zároveň i pro SSSR strategicky nejvýznamnější (hlavní pozemní spojení SSSR s Evropou vedou přes Polsko). Jan Pavel II. se záměrem vedeným proti nadvládě komunismu v Evropě přes Solidarnośc souhlasil a CIA vyčlenila na moderní komunikační zařízení a materiální pomoc pro Poláky osm milionů USD ročně. Angažmá svatého otce bylo pro věc zásadní, ale o své roli pomlčel.

Pak přišly, odtažmo od podružných, klíčové akce vedoucí k rozpadu SSSR. USA s ohledem na události v Polsku uvalily embargo na technologie potřebné k výstavbě plynovodu z Ruska a pro energetický komplex na Sachalinu, budovaný ve spolupráci s Japonskem. Akce směřovala proti podstatě sovětských devizových zdrojů – 80% sovětských deviz pocházelo z vývozu energie. Přes protesty ze západní Evropy Spojené státy embargo prosadily - plynovod byl postaven v menším rozsahu a o dva roky později. Výsledek? Moskva byla rázem o 15 až miliard USD chudší.

Dalším krokem bylo poškození sovětského hospodářství snížením cen za ropu. Klíčem k tomu byla Saúdská Arábie, rozhodující producent kartelu OPEC, která diktovala těžební kvóty, tudíž i cenu ropy na světových trzích, země ohrožená Sýrií, Jižním Jemenem, Irákem i Íránem. Reagan se rozhodl poskytnout saúdské královské rodině nebývalé bezpečnostní záruky od prodeje zbraní (systém včasného varování AWACS, rakety Stinger – zde Reagan použil svých výjimečných pravomocí, aby mohl obejít Kongres) přes modernizaci saúdských bezpečnostních složek, vytvoření amerického velení pro Perský záliv s 300 000 vojáky v době mobilizace až po osobní Reaganovu záruku, že krále Fahda nepotká osud íránského šacha. A cena ropy klesla během roku z 30 na 12 dolarů za barel. Na každém dolaru ceny za barel ztrácel Kreml jako vývozce ropy mezi 500 miliony až jednou miliardou USD ročně. V roce 1986 musel SSSR zaplatit SRN za strojírenské součástky pětinásobným množstvím ropy než o rok dříve. Vývoz zbraní také poklesl, protože kupci, země na Středním východě měly z vlastního exportu také méně petrodolarů.

Americký rozpočet na zbrojení stoupl o 25%, Rusové neměli najednou z čeho brát. Technologické zaostávání SSSR v elektronice se zvětšovalo, hrozilo, že sovětské tanky klesnou na úroveň kavalérie. K tomu všemu přišla Strategická obranná iniciativa (SDI, tzv. hvězdné války).

V roce 1985 začaly USA s vytlačováním Rusů z Afghánistánu. Ředitel CIA Bill Casey přišel s nápadem, že SSSR je zranitelný kvůli vlivem napětí mezi národy v něm žijícími zejména ve Střední Asii. Řekl: „Sovětská Střední Asie tvoří měkký podbříšek Sovětského svazu. Mohli bychom tam pašovat literaturu, abychom vyburcovali odpor. Pak tam můžeme vysadit vojska, abychom povzbudili lokální povstání.“ Pákistánská tajná služba tento úkol převzala a zahájila program subverze a úderů proti sovětské Střední Asii. Šířila se podvratná literatura, kterou dodala CIA, organizovaly se útoky z pohraničních afghánských provincií. Jednotky vyzbrojila opět CIA. Mimo jiné i gumovými nafukovacími čluny k překonání hraniční Amu-Darji a čínskými raketomety, které chrlily zkázu do okolí 16 km. K bojovým oddílům se připojovalo i místní sovětské obyvatelstvo. Pouhý měsíc po zahájení bojových operací na území SSSR se sešlo politbyro a rozhodlo se sovětská vojska z Afghánistánu stáhnout.

Na Západě opěvovanému Gorbačovovi pak nezbylo nic jiného, než naslouchat silnějšímu – Reaganovi. V podstatě byl figurkou v jeho rukách. Gorbačovova jediná zásluha spočívá v nekrvavém rozpadu sovětského impéria. O technologické převaze USA se přesvědčil při své návštěvě USA při ukázce účinnosti Pershingu II, kterou mu předvedl Reagan. Superrychlý Pershing II téměř kolmo z nebe zasáhl v nevadské poušti simulované sovětské raketové silo, aby 10 metrů pod zemí vybuchl. „Pane Gorbačove, náš Pershing II nemá sice vícero jaderných hlavic jako vaše SS-20, ale neodvažujte se odpálit jedinou raketu z vašich sil. Vbrzku budeme mít v Evropě, byť jen s jednou jadernou náloží, ale minimálně čtyři pershingy na jedno vaše raketové silo. Rozptyl přesnosti zásahu je 10 m.“ Po této lekci nechal Gorbačov SS-20 rovnou sešrotovat.

Bez zásadního přispění Karla Wojtyły by se to ale nezdařilo. Jemu a Reaganovi vděčíme, že komunistická Říše zla padla.

Italianizujme se!

2007-02-12T14:40:00.001-05:00

Tomáš Krystlík

Spojené státy americké představující poslední politickou světovou velmoc, exportují zbytku světa american way of life prostřednictvím internetu, filmu, řetězců rychlého občerstvení, hudby, svých výrobků a tak podobně, ale při bližším pohledu dostává představa mohutnosti vlivu amerikanizace na zbytek světa značné trhliny. Světovým sportem se nestal baseball či americký fotbal, američtí intelektuálové, hudebníci, spisovatelé sice pronikli do kultury evropské, ale její dominanci neohrozili. Dodnes se personál amerických univerzit a výzkumných institutů rekrutuje z celého světa, i z domněle zaostalé Evropy. Americký vliv, vyjma zbraní, počítačového soft- a hardwaru, kultury pro mládež, se jen velmi těžko prosazuje v oblasti, kterou bychom asi nejpřiléhavěji nazvali estetickým formováním běžného dne. Vyjma jeans, rockové hudby a v posledním období úpadku evropských kinematografií i filmu.

Existuje však kultura, která zcela ve stínu ideologií určuje životní styl světa - italská. Etnologové s překvapením konstatují, že například všudypřítomnost italské kulinářské kultury takřka na celém světě se nedá svým rozsahem srovnat s jakýmkoli kulturním vlivem v dosavadních lidských dějinách. Bez politické podpory, bez ideologického nebo mocenského vlivu ovládly italské jídla a těstoviny svět. Pizza a italská jídla jsou oblíbenější než hamburger a fast foods a kam italská kultura stravování dosud nedolehla, dá se téměř s jistotou počítat, že se tam jako první vlašťovky západní civilizace objeví italské restaurace a zmrzlinářství.

Již ve středověku se uplatňovala zaalpská kulturní dominance na středoevropských a francouzských dvorech, i téměř všichni němečtí loupeživí rytíři si vydržovali italské učitele etikety, dvorní malíře, skladatele a madrigalisty.

Zatímco v minulých stoletích zapomínali přistěhovalci do Ameriky nejpozději v druhé generaci na své stravovací zvyklosti a přejímali místní, zesilovali Italové svou národní identitu jídly podle nově kodifikovaných receptů třeba abruzzské kuchyně nebo neapolskými pochoutkami. Neprozradíme snad nic nového, podotkneme-li, že základem proslulé francouzské kuchyně je kuchyně středomořská, tedy italská a k pojídání plžů nebo žab nevedly Francouze gourmetské zážitky, nýbrž hladomory ve středověku. Francouzská kuchyně vděčila svému rozšíření diplomatům francouzského státu, kteří si s sebou vozili francouzské kuchaře, dnes ji, co do rozšířenosti, předstihuje kulinářství italské.

Globální rozšíření italských těstovin znamenalo pouze začátek kulturní dominance oné, ve světovém měřítku, malé země. Obzvláště v osmdesátých a devadesátých létech minulého století posílila italská kultura své celosvětové pozice. Již několik desetiletí vládnou světu milánská móda a italští obuvníci. Obleky od firmy Brioni se staly uniformou světových elit až po potentáty z třetího světa. Běžný trh s konfekcí podchytily tucty italských značek.

Zatímco se světové hospodářství nachází v hluboké recesi, řetězce prodejen Armani, Prada po celém světě vykazují stoupající zisky. Z vlasti krásna pocházejí i věci, u nichž si jejich původ uvědomujeme již méně: nábytek a karosérie aut. Ze západoevropských automobilek snad jen Opel donedávna nespolupracoval s italskými stylisty a mnohé neitalské nábytkářské firmy se dnes bez jejich spolupráce vůbec neobejdou. Automobilky pochopily, že auta s italskými či latinskými jmény, nebo alespoň s italským nádechem, se prodávají mnohem lépe než bez nich. Příkladem budiž Scirocco, Polo, Fabia, Octavia, Audi (latinsky “slyš!” místo německého ekvivalentu a původního názvu Horch), Xantia, Xsara, Mondeo, Laguna, Focus.

V jedné oblasti Italové sice dobře začali, desítku let se drželi na výsluní, ale pozici neudrželi – v oblasti filmu. Poválečný neorealismus s akcentováním sociálních poměrů, představovaný hlavně filmy režisérů Vittoria de Sicy a Roselliniho, dosáhl velkého ohlasu. Neorealistické filmy představovaly snad poslední “-ismus” ve světě filmu, ale zákonitě musely nakonec zapadnout. Divák se v kině nechce stále dívat na realisticky líčené poměry, zcela nebo hodně podobné těm, ve kterých žije.

Obzvláště Češi si vliv italské kultury uvědomují málo. Umělecká a stavební díla italských mistrů v Česku jako italská většinou nevnímají, považují je za česká. Zapomněli, že mnohé dopravní stavby postavili za Rakouska-Uherska Italové, většinou nevědí, že vynálezce známého uherského salámu Pick, mimochodem rodák z Brna, který přesídlil do Uher, nakazil plísní ze salámů italských stavitelů železničních tratí a mostů nechtěně své vlastní výrobky a tak vznikl onen známý uherský salám. I vývěsky v hospodách a restauracích let padesátých až osmdesátých minulého století “vaříme 7 g kávu” už tehdy nedávaly Čechům smysl. Proč zrovna sedm gramů, proč ne šest, osm nebo deset? Inu, prozradíme to: italská káva má být připravena ze 7 g kávy, z 50 ml vody horké 85°C pod tlakem 15 atmosfér. Z toho Čechům zbylo (po trestuhodném zanedbání všeho dalšího) oněch 7 g kávy a nedobrá brynda. To ovšem nevadí, aby kávu praženou a mletou v Čechách považovali za nejlepší. O italské dost často valné mínění nemají, o maďarské jakbysmet. Nevnímají, že Čechy vychvalovaná, ale dražší káva značky Douwe Egberts je míchána, pražena a mleta v Budapešti. Italský vliv v Česku prostě není tak zřetelný jako v západní Evropě.

Na rozdíl od american way of life se neorinàsciménto neprosazuje pomocí životního stylu amerických vojáků v zahraničí, nýbrž hrdostí a pílí milionů italských vystěhovalců, kteří doslova zakotvili pastu v hrncích světa (někde s nimi bohužel zakotvila i mafie). Nikde na světě zatím nezaznamenali, na rozdíl od antiamerikanismu, antiitalianismus. Neexistuje prostě. Evropané italský kulturní vliv bez námitek přijímají, takže začíná platit: Jedno jakou řečí mluvíš - žij po italsku!

Nenalhávejme si

2007-02-12T14:38:00.000-05:00

Tomáš Krystlík

První republika byla horší, než se traduje. Nekritičtí zbožňovatelé první republiky, prezidenta Osvoboditele a i onoho prezidenta nazývaného kupodivu Budovatelem (co vlastně vybudoval a kdy?) a čeští nacionalisté budou při čtení tohoto článku zřejmě lkát a nadávat.

Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské (vyjma Itálie) a skandinávské státy (kromě Finska), i poražené Německo a Rakousko. V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. O technologické vyspělosti svědčí jediný údaj. V roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v čs. exportu pouhá 3%, dovoz stejné komodity byl značně vyšší.

Česká společnost se odedávna vyznačovala silnou snahou o rovnostářství vlivem obrozeneckého mýtu o chudém původu Čechů z malých útulných vesnických chaloupek, z čehož vyplývala sžíravá závist a z ní i udavačství s neblahými důsledky za protektorátu a komunistické éry. Zřejmě ze stejných rovnostářských příčin vznikl i extrémní sklon Čechů k levici - republika unikla několikrát jen o vlásek komunistickému převratu, například když zbolševizované československé legie z Ruska vytáhly ze Železné Rudy, kde byly dislokovány, do Prahy svrhnout vládu v době, kdy velmi slabou armádu tvořily jen zahraniční legie. Nebo když komunisty zhlouplí čeští železničáři odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR, v době, kdy Polsko zápasilo o bytí a nebytí před Varšavou s Rudou armádou vedenou Tuchačevským. Také v počtu členů komunistické strany na milion obyvatel byla předválečná ČSR nejkomunizovanější zemí světa.

Poměry v nové republice vystihují snad nejlépe výroky Čechoameričanů. Vojta Beneš (bratr Edvarda) po návštěvě vlasti: „Všeobecná bezradnost a nemohoucnost, strašlivá touha po sinekurách, nezřízená protekce, ne snad pouze nechuť k práci, nýbrž něco daleko horšího - neschopnost tvořivé práce, skutečný úpadek charakterový.“ Jiní Čechoameričané popisovali republiku stručněji: „Jejich průmyslem je zřejmě politika.“ „Obecně dnes český člověk dělá dojem psychosou stiženého.“

Navzdory tomu, že 1. republika zaručovala individuální demokracii, skupinová demokracie chyběla. Vyskytovalo se i mnoho jevů, které demokracii dokonale deklasovaly. Vládla tzv. Pětka až Dvacítka složená z předáků vládnoucích stran a vnucovala svá rozhodnutí poslancům parlamentu - kdo jejich příkazu jak hlasovat neuposlechl, toho strana odvolala (tzv. vázané poslanecké mandáty). Nejen běžní politici, nýbrž i TGM, používali vůči svým politickým protivníkům nečistých metod. (TGM je znám také svým výrokem, že dva Němci a dva židé ve vládě stačí.) Jsou důkazy o tom, že TGM ze státních peněz bez obalu sanoval i soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků , vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z utrácení manželek a podobně. Taktéž stál v pozadí různých afér zcela deklasujících pověst některých nepohodlných politiků. Jako puritán se nehodlal nechat nachytat při lži, natož při činu. Měl to ovšem snadné, protože požíval výhod kultu osobnosti - o čem se jen zmínil, bylo jinými promptně splněno. Nicméně existuje pár okolností, kdy se dá prokázat, že lhal.

Masaryk řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala a prezidentu předávala KPR (Kancelář presidenta republiky), která měla v ruce také vídeňský policejní archiv z doby mocnářství - kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, tak byl také rychle usazen. Lidé, dokonce i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti psali, většinou anonymně, udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, s upozorněními typu „slovutný pane presidente, račte si na něj dát pozor!“. Tyto dopisy s adresou President Masaryk, Hrad, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.

Beneš jako ministr zahraničí nechal důsledně utajovat všechny zprávy čs. diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Odtajnili je teprve Němci za protektorátu, Češi jim, navzdory tomu, že byly pravdivé, neuvěřili. Aby se Beneš dostal po Masarykovi na vytoužený prezidentský stolec, zařídil amnestii členů KSČ uprchlých do Moskvy. Byl za to pak zvolen - stejně jako Klaus - i komunistickými poslanci.

Relevantnost panující morálky, politických názorů a „demokratického“ přesvědčení předveďme na Karlu Čapkovi, hlavním, neoficiálním šéfovi udavačské sítě Hradu, proslulým svým esejem Proč nejsem komunistou - podle zažitých představ na demokratu každým coulem. V létech 1931 – 32 ve své korespondenci s TGM týž Čapek prezidenta naléhavě nabádá, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii. Pak píše 17. června 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR toto: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.“ Buď byl politicky zcela naivní, nebo psavec podle politické objednávky.

Dočtete se to hlavně v Boji o Hrad (1.) a (2.) a ve Velkých dějinách zemí Koruny české, v dílu XIII. a XIV. od Antonína Klimka. Není to příjemné čtení, ale nezbytně nutné pro každého, kdo chce být objektivně informován, a pro toho, kdo si příliš idealizuje první republiku. Aby se nenaplnila implikace: Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou souzeni si ji zopakovat.

Československé snahy o územní zisky

2007-02-12T14:37:00.001-05:00

Tomáš Krystlík

Edvard Beneš při jednání v Moskvě v prosinci 1943, vyzván samotným Stalinem, aby na mapě označil části Německa, které nárokuje pro poválečnou ČSR, v podstatě odolal, tvrdil, že se spokojí s ČSR v předválečných hranicích, jen by chtěl „poněkud posílit“ kladskou oblast. Stalin mu Kladsko okamžitě přidělil [Táborský]. Svou „územní zdrženlivost“ pak exilové vládě vysvětloval nutností vyčkat, jak se po válce vyvine situace s vysídlením německého obyvatelstva.

Do poloviny roku 1941 počítal Beneš s poválečným odchodem jen Němců zkompromitovaných nacismem (několika set tisíc lidí), s postoupením několika čistě německých pohraničních okresů Německu, čímž by se počet Němců v poválečné republice snížil asi na 1,4 milionu, s přesunem Němců z vnitrozemí do německých okresů v pohraničí a s vytvořením zastřešujících tří německých žup, které by obdržely autonomii. Proti jeho představám se domácí odboj vehementně vzepřel a se zdůvodněním: „víme dávno, že Němci jsou všichni stejní“ žádal krev a deportaci všech Němců. V odpovědi Politického ústředí (PÚ) Benešovi (radiogram ze 3. 12. 1940) se praví o výše uvedeném Benešově plánu zcela explicitně: „...takový plán by znemožnil Váš návrat“. Beneš v září 1941 akceptuje program ÚVOD - předválečné hranice státu ve spojení s vyhnáním všech Němců [Brandes].

Jenže Beneš se svého plánu na odstoupení určitých pohraničních oblastí Německu úplně nevzdal - v roce 1944 k tomu přistoupila představa územních kompenzací za v budoucnu odstoupené oblasti. V únoru 1945 předkládá Beneš britskému ministerstvu zahraničí mapu ČSR s návrhem na poválečnou úpravu hranic. Už tehdy z tzv. historických hranic toho příliš nezbylo: Beneš sice stále počítal s odstoupením Chebska, Frýdlandska, Rumburska, Broumovska, oblasti mezi Javorníkem a Osoblahou Německu, zato ostatní hraniční linie čs. státu měla být posunuta za horské vrcholky na území Německa, k ČSR se mělo připojit jižní Kladsko a rozsáhlé oblasti Horního Slezska, především Hlubčicko. Beneš přitom zdůrazňoval, že poměřována obyvatelstvem je navrhovaná výměna území pro ČSR nevýhodná - 358 versus 181 tisíc obyvatel. Zajímavé však je, že tak učinil vysloveně proti stanovisku exilové vlády v Londýně, která memorandem z listopadu 1944 britské vládě jednoznačně zamítla jakoukoliv poválečnou změnu čs. hranic ve prospěch Německa.

Po válce si už nárokovalo Československo německá území minimálně s 2,2 miliony obyvatel a o odstoupení některých pohraničních okresů se už nemluvilo. Věřilo se, že nastal příznivý okamžik pro rozšíření území státu, že Československo je objektem zvláštní blahovůle velmocí (čímž se opakuje stejná česká pitomost z doby těsně po 1. světové válce). Katalog územních požadavků obsahoval Kladsko, Lužici, tzv. historické Slezsko, „spravedlivou“ hranici na Šumavě, oblasti při řece Sále (Saale), zahrnoval i posunutí československé hranici k Dunaji a to od Řezna přes Deggendorf, Pasov, Linec až k Vídni. Vyskytl se i požadavek na rozdělení celého Rakouska mezi ČSR a Německo. Čeští kabrňáci na jedné straně vyháněli německy mluvící a na straně druhé by si srovnatelný jejich počet, ne-li vyšší, klidně přibrali. Jejich uvažování zcela postrádá logiku.

Beneš v červnu 1945, kdy se o těchto vskutku grandiózních plánech, předkládaných většinou prostřednictvím jednotlivých ministerstev, dověděl, vládu tomu velmi nakloněnou varoval, aby „v horečce vítězství“ takové plány neodsouhlasila, protože se obával, že by větší územní zisky zkomplikovaly vnitřní situaci státu a zatížily do budoucna vztahy s Německem, popř. Rakouskem. Osobně stále ještě nevylučoval vzdát se některých okresů ve prospěch Německa.

Vláda uvažovala, že výše uvedené územní požadavky předloží londýnské konferenci ministrů zahraničních věcí v září 1945, ale zřejmě pro nejednotnou odezvu spojenců od toho upustila. Zatímco americký vyslanec Steinhardt čs. požadavky akceptoval, britský vyslanec Nichols je označil za přehnané a postavil se k nim zcela záporně. Sovětský vyslanec Zorin, který byl Nicholsovu odmítnutí přítomen, jen kousavě poznamenal, že během války se československá vláda zřejmě obávala, že by přišla s teritoriálními požadavky příliš brzo, zatímco nyní se naopak bojí, aby nepřišla pozdě.

Na podzim roku 1945 dostaly čs. plány na teritoriální zisky poněkud mírnější podobu. Vysněná česká hranice probíhala nyní po linii Bohumín, Racibórz, Koźle, jižně od měst Nysa a Ząbkowice Sląskie, severně od měst Walbrzych a Jelenia Góra, zarovnávala Frýdlandský a Šluknovský výběžek ve prospěch ČSR. V Sasku měla být čs. hranice předsunuta přibližně na linii Königstein - Annaberg - Bad Brambach. Na úkor Bavorska měla hranice probíhat zhruba od Čerchova po Cham a pak přes jižní úbočí Šumavy až k rakouské hranici. Na nárokovaných územích žilo před válkou podle čs. údajů 943 tisíce obyvatel. Němci se z těchto oblastí měli odsunout do Německa. Požadavky byly podepřeny důvody strategickými, hospodářskými, dopravními, historickými a dokonce i etnickými (!). Formou memoranda předala vláda tyto požadavky v dubnu 1946 konferenci Rady ministrů zahraničních věcí v Paříži. Ta neměla územní otázky na svém programu, takže se jimi nezabývala.

Zvláštní úlohu v čs. úvahách hrála Lužice, jejíž obyvatelstvo se většinou nestavělo k možnému připojení k ČSR odmítavě. Pro vznesení požadavku na Lužici ale chyběl od počátku základní předpoklad - souhlas SSSR. Ten se choval v lužickosrbských záležitostech vysloveně zdrženlivě, byť se k ostatním čs. nárokům stavěl - alespoň verbálně - vstřícně. Už koncem června 1945 přešli Sověti například naprostým mlčením čs. návrh, aby v Lužici byla umístěna československá vojska.

Náměstek ministra zahraničí Clementis předložil v červenci 1945 sovětskému vyslanci Zorinovi následující návrh. Lužičtí Srbové se vzdají Dolní Lužice a spokojí se s připojením pouze Horní Lužice k ČSR. Za minimální variantu považuje československý stát přičlenění území alespoň po linii Seidenberg - Weißenberg - Kamenz - Radeberg - Pirna. Mezi oběma Lužicemi by se uskutečnila výměna obyvatelstva. SSSR se k návrhu nevyjádřil.

Další změna v čs. postoji nastala v průběhu příprav na konferenci náměstků ministrů zahraničních věcí v Londýně v lednu 1947. V memorandu čs. vlády už ale nefigurovaly nároky na území východně od Lužické Nisy, neboť Moskva signalizovala, že to bude interpretovat jako snahu o zpochybnění hranice na Odře a Nise a tím i své politiky. Vláda pak prohlásila, že bude „ve svém vnitřním poměru k Polsku plně trvat na svých požadavcích“, že se o nich v budoucnu dohodne přímo s polskou vládou. Podstatně redukovány byly i další územní požadavky, protože západní spojenci dali již na konci roku 1946 zřetelně najevo, že nedají souhlas k dalším dalekosáhlým teritoriálním změnám, zejména ne k takovým, které by byly spojeny s dalšími přesuny obyvatelstva.

Londýnské konferenci tedy ČSR předložila požadavky na přičlenění oblastí na úkor Německa o celkové rozloze 811 km2, ve kterých před válkou žilo 24 700 obyvatel. Z celkem 38 změn se největší týkala úseku mezi Chebem a rakouskou hranicí, kde měla být hranice posunuta o několik kilometrů na jih, takže například Velký Javor by připadl ČSR. Oficiálním zdůvodněním bylo zarovnání německých výběžků do čs. území, lepší ostraha hranic a „naléhavé“ dopravní a hospodářské důvody. Obyvatelstvu se mělo nabídnout vystěhování do Německa nebo čs. státní příslušnost s garancí „všech lidských práv“. Clementis to vysvětlil územíchtivému a nacionalismem zcela zachvácenému českému obyvatelstvu tím, že nelze počítat s odsunem obyvatelstva z nárokovaných území, takže vláda vedena „tvrdou realitou“ se rozhodla redukovat své územní požadavky na „nezbytné minimum“.

Šance i těchto redukovaných územních požadavků na úspěch na případné mírové konferenci je nejasná, protože je na konferenci v Londýně výslovně podpořila jen Jugoslávie. Západoevropské státy k tomu mlčely, byť Francie neoficiálně dávala najevo své sympatie k čs. požadavkům. Mlčel k tomu i SSSR, zřejmě z obavy, že by se s nastolením úprav východních hranic Německa ve prospěch ČSR mohl octnout na stole i problém hranice na Odře a Nise, o což vůbec nestál.

V létě 1947 projevilo Polsko ochotu jednat o čs. požadavcích, ale jen na základě reciproční výměny území, což čs. požadavky zejména na Kladsko, Ratibořsko a Hlubčicko podstatně omezovalo - Československo nemělo vlastně co nabídnout výměnou a Poláci žádali Těšínsko, což bylo pro ČSR nepřijatelné. Sovětskou podporu pro své požadavky Československo nezískalo - Stalin se již v létě 1945 vymluvil, že oblasti, na něž ČSR vznáší nárok, byly již slíbeny Polsku a že má proto svázané ruce. Otázka hranic byla proto oběma stranami odložena a v 50. letech se dosáhlo dohody v podstatě na základě statu quo.

Literatura:
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945, Prostor, Praha 1999
Kučera, Jaroslav: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945-1948, Argo, Praha 2005
Táborský, Eduard: Beneš mezi Západem a Východem, Praha 1993

Územní nároky po první světové válce

2007-02-12T14:35:00.001-05:00

Tomáš Krystlík

Níže cituji z knížky vyšlé roku 1919 Československý stát v mezinárodním právu a styku, jejíž text vznikl z větší části v roce 1918 pro „obhájení našeho práva“ na pařížské mírové konferenci a jehož autorem je právník Ladislav Stěhule, velký vlastenec a masarykovec, publikující již dlouhou dobu předtím v oboru práva a národnostní politiky. Jeho text je ideologické zdůvodnění pro mezinárodní uznání československých hranic a zapojení národnostních menšin do československého státu. Jeho názor nebyl v české společnosti a mezi politiky po první světové válce vůbec ojedinělý, sdílel ho i Masaryk.

Stěhule píše, že německý národ zůstal i po první světové válce Herrenvolkem a pro tento národní charakter nemůže být přijat do rodiny národů a nemůže pro sebe uplatňovat právo na národní sebeurčení. Je vůbec otázka, zda může být Německo uznáno jako stát. Naopak, státy sousedící s Německem musí vytvářet silnou hráz spočívající v silném Slovanstvu. Poněmčené území musí být navráceno jazyku svých otců, neboť lidé žijící na těchto územích jsou většinou slovanského původu.

Dále autor požaduje teritoriální úpravy ve formě koridoru k Jaderskému moři, mapa připojená k tomuto spisu ukazuje ideální hranice československého státu dosahující po Dunaj k dolnorakouské Kremži a na východ až po maďarský Vác, na severu nárokoval Stěhule části Slezska a Kladsko. Se zvýšeným počtem Němců v důsledku připojení dalších oblastí s německy mluvícím obyvatelstvem si Stěhule nedělal starosti, neboť vyšší slovanská porodnost Němce poznenáhlu demograficky zatlačí, německé území bude českým živlem rozdrobeno.

Stěhule zavádí pojem „nového mezinárodního práva“, které se zakládá na historické skutečnosti, že Němci spáchali zločin na lidstvu a lidství a musí je za to stihnout odpovídající trest. Postupuje podle Masarykovy „nové filosofie národnostní“, která sice „dosud není jako zvláštní obor vědní přesně ustanovena“, ale jejímž hlavním principem je, že národ předchází před státem. Aplikováno na Němce nebyl viníkem války německý stát, nýbrž německý národ, všechny jeho vrstvy i jeho národní duch. Podle autora je hlavním úkolem lidstva, aby se zabezpečilo proti německému národu, a k tomuto „světodějinnému úkolu“ je předurčen jedině národ „jenž se postavil pod ideu dobra, pod ideu všelidství, humanity“. (Napovídám: národ československý) Z hlediska tohoto „všelidského příkazu“ je nutné chápat sebeurčení národů, které platí jen pro ty národy, které jsou „povolány k ochraně všelidstva“. Jim bude sloužit toto právo jako prostředek k jejich zesílení, k jejich mocenské a územní expanzi. „Státy k tomuto střežení Německa vybrané musí být tak vybaveny, aby úkolu tomu mohly dostáti ... a musí jim být dáno takové rozpětí, aby měly dosti prostoru a materiálu k vytvoření síly, nutné pro udržení Německa v hranicích jemu lidstvem určených. To znamená opatření jich jistým quantem i qualem“ (množstvím a kvalitou) „teritoriálním a vedení jejich hranic z určitého hlediska.“

Jeho názory podpořil Tomáš Masaryk prohlášením v listu Corriere della Sera, že český stát je nucen si přivlastnit území obývaná Němci, Poláky a Rusíny, aby „splnil ten účel, ve spojení s Jugoslávií a Rumunskem, vytvořit nezlomný obranný řetěz proti orientálním“ (východním) „choutkám Německa“. Čeští a slovenští politici, čekající v Paříži na zahájení mírové konference, dobře věděli, že Francie má životní zájem na potlačení Německa a že bude chtít prosadit odpovídající podobu střední Evropy, na prvním místě silné Československo. Český stát tedy vzniká jako francouzský četník na východní hranici Německa. To má později za následek, že s rozpadem versailleského mírového systému je zpochybněna i existence Československa.

Stěhule dále píše, že německý národ je nejprve třeba „vyloučit z principu sebeurčení“ a „být přijat v rodinu národů teprve, až změní svoji nynější mentalitu. To znamená ale přepracování celé psychy německé, tak jak se složila as od polovice minulého věku ... v příznačném pro Němce organismu národním.“ Je-li stát výrazem sebeurčovací vůle národa a Německo takovou vůli mít nesmí, pak podle něj „Německo není státem“. Národ československý, „pověřený všelidstvem tak velkým úkolem“, nesmí podle Stěhule zůstat omezen pouze na své území etnické, musí se mu přiznat nové, vyšší právo teritoriální.

Masaryk ve shodě s jeho názory v rozhovoru s korespondentem Times 12. ledna 1919: „Nesmí se přehlédnout, že naše země jest pro to, co Čtyřdohoda chce podnikat ve střední a východní Evropě, přírodní základnou“. Co všechno Masaryk do oné přírodní základny zahrnoval? Měl stejné názory a požadavky jako Stěhule.

Stěhule popisuje onu přírodní základnu takto: „Vůle lidstva jest zdrojem jedině správného práva mezinárodního, jehož součástkou jest také teritoriální právo státu československého, které potřebuje být rozšířeno o celý severní břeh Dunaje od Kremže po Vácov,“ (Krems v Rakousku, Vác v Maďarsku, u Budapešti) „tedy o Dolní Rakousy; náš stát tím získá teritorium zvláštního jednotného rázu, na kterém bude možno uskutečňovat jednotný velkolepý hospodářský plán... zde vznikne pak jistě velký centr obchodní, kterým nemůže být jiné místo nežli město Požuň,“ (Pozsony, Pressburg, později Bratislava) „která zaměstí tak Vídeň, jejíž význam pak bystro upadne“.

Pro obyvatelstvo Dolních Rakous podle masarykovce Stěhule existuje též jednoduchý recept. Bude asimilováno, nastane příliv obyvatelstva československého a „osídlování bude regulováno veřejnoprávně, český živel bude element aktivní, za kterým bude autorita silného státu a který vyzbrojen všemi prostředky kulturními i hospodářskými, takže to bude živel panující, jež obyvatelstvo povahou tam již dnes nepokročilé a potom i opory státu zbavené snadno asimiluje. Dolní Rakousy... je půda, která dle přirozené historické tendence národu našeho patří do jeho osídlovací sféry“. A o průběhu tvrdé čechizace dodává: „Jestli by proces ten nepokračoval dosti rychle, přikročíme k vysídlování německého elementu, pokud by ohrožoval naši státní bezpečnost“.

Stěhule hovoří i o „organickém zakončení teritoria slovenského“ o území na jih od Ipoly k Mátře, Miškolci a Tise, včetně ekonomicky důležitých dolů v Sálgotarjánu, o anexi území nesporně maďarských. Asimilaci Maďarů vidí Sněhule snazší než u Němců. Maďarský národ si prostě uvědomí, že „on sám značnou částí svého ethnického složení je původu slovanského a že jeho veřejné i soukromé instituce právní, jakož i zvyky jeho jsou v základě slovanské“. Maďaři prostě se přeorientují, „převezmou jazyk československý a vůbec stanou se součástí kultury československé“.

Stěhulovy názory nebyly ojedinělé, byla jich v té době celá plejáda - a stejně odporných. Pozoruhodné je souznění Stěhulových názorů s Masarykovými výroky k oběma výše uvedeným listům. Logické implikace ponechávám čtenářům.

Z předchozího vyplývá, že pokud existuje národní vlohy k páchání zla, kterou Češi tak rádi podsouvali a podsouvají Němcům, Rusům a dalším, tak jsou Češi jako národ predisponováni k témuž. Přesněji řečeno: Jakékoliv národy jsou schopny stejných činů, záleží jen na dějinné příležitosti a na vhodné možnosti – na tom, zda se některý z nich dostane k moci a k čemu ji použije.

Byly Stěhulovy názory politicky relevantní? Ano byly, neboť byly v různé míře a v různých variacích přítomny ve vědomí společnosti první republiky jako zmařená možnost. Dokládají to i obdobné územní požadavky po druhé světové válce, ale tím se zabývá článek Československé snahy o územní zisky.