Báječný nový (tajný) svět

Joseph D. Douglass Jr., PhDr

V roce 1974 začaly z americké CIA unikat informace o choulostivém projektu MKULTRA, který se zabýval ovládáním lidského myšlení. Charakter tohoto projektu byl více poodhalen při kongresním šetření.

Bohužel, jediným evidentním cílem komise Kongresu byla diskreditace a zostuzení CIA, nikoliv snaha poznat, co MKULTRA vlastně je, jaké jsou jeho výsledky či zda na obzoru není nějaké nebezpečí. Veškerá pozornost se věnovala neetickému používání LSD na nic netušících lidech a pokusům o úkladné vraždy, přičemž nebyly identifikovány a zkoumány podstatné informace. Ti, kteří stáli v čele projektu, prohlásili, že od poloviny 60. let se od práce ve valné míře upustilo a že veškeré záznamy týkající se projektu byly na příkaz ředitele CIA Richarda Helmse zničeny počátkem roku 1973, tedy těsně předtím než odešel ze své funkce.

Projekt MKULTRA byl schválen v dubnu 1953 tehdejším ředitelem CIA Allenem Dullesem. Zrodil se proto, aby čelil zaznamenanému úsilí Sovětů ovládat lidské myšlení. V rozhovoru, který byl zveřejněn v U.S. News & World Report, Dulles popsal podstatu projektu MKULTRA jako „mozkové válčení“. Vysvětlil zde, že Rusové „nyní používají metody na zpracování mozku … tak lstivé a natolik odporující našemu způsobu života, že jsme jim v podstatě odmítali čelit… Mozky vybraných jednotlivců, jež se stanou oběťmi těchto metod … jsou zbavené schopnosti vyjádřit své vlastní myšlenky… do mozku jsou ukládány myšlenky nové, které oběť opakuje jako papoušek…Takto zpracovaní jednotlivci mohou pouze opakovat myšlenky, jež jim byly do jejich mozků uloženy vnější sugescí.“

Zvyšující se obavy CIA vyvolaly tyto skutečnosti:- soudní proces s kardinálem Mindzentym v roce 1949; kardinál se přiznal ke zločinům, jež nemohl nikdy spáchat;- podobné soudní procesy a veřejná doznání četných komunistických pohlavárů;- neobvyklé chování amerických válečných zajatců v průběhu války v Koreji (absence jakéhokoliv vedení, téměř žádný odpor, žádné útěky a pozoruhodně vysoké procento zajatců, kteří aktivně spolupracovali se svými vězniteli).

Odborníci ze CIA, kteří pracovali na vývinu dokonalejších „pravdivých drog“ od počátku druhé světové války ještě v tehdejší OSS (předchůdce CIA), konstatovali – a zcela správně – že Sověti mají zásadní program na ovládání myšlení. Bylo jasné, že pokud CIA nevynaloží větší úsilí k řádné identifikaci této nové hrozby a nebude připravena jí čelit, bude to mít nedozírné následky. Proto se zrodil projekt MKULTRA. Během pěti let měla CIA vyvinuto k praktickému využití šest vlastních drog na ovládání myšlení. Tento program byl však o deset let později potupně zatracen s tím, že se nikdy nedocílilo ničeho, co by stálo za řeč.

Dostáváme se k roku 1999, kdy západní svět dostal svoji první pořádnou lekci o obrovských rozměrech ruských snah a dosažených úspěších v oblasti moderního chemického a biologického válčení (dále jen CW & BW). Prostředkem poznání se stala nová kniha Biohazard od Kena Alibeka, alias plukovníka doktora Kanatjana Alibekova, bývalého zástupce velitele sovětského projektu biologického válčení (BW). Projekt nesl název BIOPREPARÁT. Alibek uprchl do Spojených států v roce 1992. Ve své knize popsal povahu a rozměry sovětského ilegálního vývojového programu BW, jehož rozsah a dosažené výsledky byly víc než desetkrát větší než odhadovaly i ty nejpesimističtější analýzy rozvědky. Stejně významné bylo i svědectví o rozměrech moderních technologií CW.

O systémovém problému americké rozvědky a bezpečnostního sektoru vypovídal zejména evidentní nezájem o ruské schopnosti v oblasti biologických zbraní i o ruské výsledky v genetickém inženýrství, směřující k ještě ničivějším zbraním. Alibeka tato skutečnost velice překvapila. „Američané byli přesvědčeni, že ruské biologické zbraně už nepředstavují nějaké významnější nebezpečí,“ napsal v Biohazardu. Navíc američtí experti k tomuto závěru došli, aniž se povahou tohoto nebezpečí vůbec zabývali či zkoumali, kam až směřuje! Když se Alibek pokoušel vysvětlit důležitost monitorování určitých aktivit, bylo mu řečeno, že pokud není opodstatněný důvod k podezření, pak by se veškerá činnost v Rusku měla považovat za mírumilovnou. Alibek nevěřil svým uším. Sledoval dál ruskou literaturu a nepřestával varovat Spojené státy před nebezpečím. Odpovědí mu bylo upozornění, aby nehovořil proti Moskvě. Rada z vyšších míst zněla: „Možná že k pochybným aktivitám dochází, ale v současné době diplomacie vyžaduje, abychom mlčeli.“

Biohazard je od první do poslední stránky děsivou a burcující knihou. Vedle enormní hrozby BW, která je v ní presentována, jsem tam však našel ještě něco, co zbystřilo mou pozornost. Na několika stránkách Alibek stručně popisuje jakousi sofistikovanou práci s psychotropními chemikáliemi, jež nespadaly do rámce BIOPREPARÁTU. Jeho zvědavost o tuto práci byla podnícena přítomností záhadného vědce, jehož jméno měl na výplatní listině. Byl to údajně farmakologický génius, jež se neměl k tomu, aby Alibekovi ke své činnosti podal nějaké vysvětlení. Další informace, včetně existence nějakého velkého, přísně tajného projektu Ministerstva zdravotnictví, přiměly Alibeka k tomu, aby se snažil přijít věci na kloub. Pokoušel se o to několik let, avšak vzhledem k až extrémnímu utajení se toho o projektu svého génia moc nedozvěděl. To, co se mu podařilo vypátrat, bylo ale nesmírně důležité z hlediska svého principu: MKULTRA, či spíše jeho protějšek z dílny KGB.

Alibek se nejdříve dozvěděl, že jeho farmakologický vědec pracoval na projektu, jehož tajným domovem je ministerstvo zdravotnictví. Následovalo zjištění, že tajný projekt je označen speciálními zašifrovanými písmeny, a že „slova začínající na písmeno F jsou přidělena chemickým zbraním a psychotropním látkám, neboli chování měnícím, biologickým a chemickým činidlům.“ Potom se dozvěděl, že název projektu KGB byl FLEYTA, a že se jedná o obrovský program sovětské rozvědky na vývoj psychotropních chemických a biologických látek – drog ovládajících myšlení – jež mohou upravit postoj a změnit lidské chování. Tyto drogy měla KGB používat při „zvláštních operacích.“

Tato informace byla pro mne obzvlášť významná, protože přímo z ruského vojenského vědeckého vedení potvrzovala vynakládané obrovské úsilí na vývoj drog k ovládání myšlení - jehož počátky jdou ještě před druhou světovou válku, a které v roce 1999 stále existovalo – natolik choulostivého rázu, že se ani zástupce velitele projektu BIOPREPARÁT nebyl schopen dozvědět o mnoho víc než to, že existovalo. Bylo to pro mne nesmírně důležité z toho důvodu, že jsem vlastně seděl na hoře informací, které jsem získal během svých pohovorů s bývalým československým vysoce postaveným představitelem, generálmajorem Janem Šejnou, jež v roce 1968 uprchl do Spojených států. Jeho informace se z valné většiny týkaly sovětských/ruských/ programů na vývoj drog určených k ovládání myšlení a vlastního operativního využívání psychotropních látek CW (drog ovládajících myšlení) ze strany KGB.

Šejna byl po víc než dvacet let vzácným zdrojem citlivých informací týkajících se komunistických politických a rozvědných operací. Jeho vysoké funkce jej přivedly k možnosti nahlédnout do strategických politických a rozvědných plánů a akcí. Byl členem československé mocenské hierarchie coby první tajemník KSČ na ministerstvu obrany, náčelník štábu ministra obrany a člen předsednictva parlamentu a Ústředního výboru KSČ. Též sestavil a řídil sekretariát rady obrany, která byla ve věcech obrany, rozvědky, kontrarozvědky, zahraniční politiky a hospodářství nadřízeným orgánem politbyra. Přestože nosil v hlavě úžasné množství neocenitelných informací, hlavní složky amerických rozvědných a politických kruhů jej nenáviděly, neboť se jim nelíbilo, co říkal. Třeba to, že Sovětský svaz je sponzorem, organizátorem, školitelem a finančníkem mezinárodního terorismu, že uvolňování napětí a mírumilovná koexistence jsou pouhými klamnými strategickými tahy a že cílem sovětské nukleární strategie je boj a vítězství v nukleární válce, a proto nebyly vydány žádné zásoby na podporu MAD (americký plán na zničení nukleárních zbraní).

Byl jsem jedním ze tří či čtyř lidí, kteří s Šejnou skutečně pracovali na důležitých otázkách. CIA s ním provedla základní pohovory v roce 1968, avšak dbala na to, aby se netýkaly ničeho důležitého. Ptali se jej na úplně nepodstatné taktické záležitosti, jako je počet pušek ve vojenské četě a hodnostní označení v československé armádě. Nikdo se jej třeba vůbec nezeptal na americké válečné zajatce, kteří zmizeli, na sovětské zájmy v oblasti chemických a biologických zbraní, strategické klamání, dlouhodobé plány, mezinárodní obchod s narkotiky, mezinárodní terorismus či na ovládání myšlení - téma tohoto článku. A to navzdory tomu, že v době, kdy Šejna uprchl z Československa, CIA řídil Richard Helms, jež byl silným zastáncem Allena Dullese a projektu MKULTRA.

Se Šejnou jsem se seznámil koncem 70. let a čas od času jsme spolu pracovali téměř dvacet let. Jeho informace byly vždy šokující – nejen vzhledem k jejich vážným důsledkům v oblasti národní bezpečnosti, ale snad ještě víc i proto, že jim americká rozvědná komunita nevěnovala patřičnou pozornost. A navíc, kdykoliv se k relevantním informacím vynořily další zdroje, vždycky jenom podpořily Šejnova tvrzení. Jelikož znal pozadí motivací a kontroverze z osobní přítomnosti na klíčových jednáních a významných společenských akcích, jeho informace byly také mnohem bohatší než běžné zprávy rozvědky. Společensky i profesně se stýkal se všemi nejvyššími sovětskými vůdci (Chruščov, Brežněv, Suslov, Ponomarjev, Grečko atd.), stejně jako s vrcholnými představiteli všech východoevropských satelitních zemí a dalších, jako je například severní Korea, Čína, Kuba, severní Vietnam a Laos. (V mé knize Rudý kokain je detailně popsán původ současného problému s ilegálními drogami – Rusko a Čína – spolu s rolemi různých komunistických vůdců, motivacemi a strategií sovětského kupčení s narkotiky, Družba národů. Je to asi ten nejlepší příklad jedinečných podrobností, které Šejna znal a sdílel s těmi, jež chtěli porozumět.)

Než Šejna v srpnu 1997 zemřel, dvanáct let jsem s ním vedl pohovory ohledně jeho vědomostí týkajících se sovětských zájmů a rozhodnutí v oblasti CW a BW, o tom, co se stalo s tisíci nezvěstnými americkými válečnými zajatci z 2. světové války, korejské, vietnamské a studené války a o kágébáckém protějšku projektu MKULTRA. Tato témata se prolínají, neboť tisíce nezvěstných válečných zajatců byly ze strany KGB použity jako laboratorní pokusná morčata při vývojových programech chemických a biologických zbraní a při zvlášť citlivých programech na vývoj chemických a biologických substancí, jež by mohly být používány v tajných operacích ke změně postoje a k navození změny v chování – to znamená v projektu FLEYTA.

Tyto informace, které jsem čerpal z Šejnova vědomí spolu s množstvím souvisejících informací, byly podle mého soudu ty nejdůležitější, se kterými jsem se za svých víc než třicet let v oblasti národní bezpečnosti kdy setkal. Háček byl však v tom, jak tyto informace prakticky využít. Allen Dulles ten problém znal. Informace byly tak příšerné, tak hnusící se všemu, v co chceme věřit, že lidé prostě nechtějí vědět – platí to i pro na slovo vzaté odborníky v americké rozvědce a v politických kruzích. Alibekova kniha Biohazard byla darem z nebes. Šejna teď už není mezi živými a už mu nic nehrozí. Alibekova kniha přinesla aktuální potvrzení ve věci nesmírné důležitosti, rozsahu a stále trvajícího utajování ruských programů na ovládání lidského myšlení a potenciálu. Nadešel čas všechno sepsat, aby ti, jež mají zájem zamyslet se nad nemyslitelným, to měli k dispozici. Kromě toho si myslím, že je to pro svobodný svět (oblast náboženství, businessu, financí, politiky, vlád a médií) natolik důležité, že to prostě nesmí zůstat nezveřejněné. (Výsledkem je kniha Betrayed; též na internetu na: 1stbooks.com/bookview/9840.)

Po 11. září je celá věc ještě víc naléhavá. Jak si má člověk vysvětlit naprosto iracionální nenávist ze strany tolika islámských vůdců a neuvěřitelně vysoký výskyt úspěšných akcí sebevražedných teroristů? Jak vychází najevo, Sověti měli již ve 20. letech program, podle kterého pronikali do všech hlavních náboženských proudů a jejich výukových center a jejich doktríny či ideologie měnili tak, aby tyto podporovaly sovětskou zahraniční politiku. Tento program byl nesmírně úspěšný a jeho výsledky můžeme například vidět na problémech, se kterými se potýká katolická církev. Šejna objasnil, jak byli Sověti (a jejich východoevropské sesterské rozvědné služby) úspěšní zejména v pronikání do islámského náboženství, v rekrutování islámských vůdců a v organizování teroristických hnutí, jehož zářným příkladem je PLO (Organizace pro osvobození Palestiny). Při plnění všech těchto úkolů byly široce používány drogy na ovládání lidského myšlení a je téměř nemyslitelné, že by nehrály hlavní roli při zpracovávání stoupenců k nesmyslné nenávisti vůči Spojeným státům, což byla také hlavní charakteristika sovětské doktríny, a k posilování vysoce spolehlivé stáje muslimských sebevrahů. Takovéto využití drog nebylo vůbec „průkopnické“. Drogy na ovládání myšlení používali Japonci na svých sebevražedných bombardovacích kamikadze a různé druhy sovětských drog byly používány k vystupňování šílené agresivity Vietkongu v průběhu války ve Vietnamu.

Během let spolupráce Šejna ozřejmil, že všechny ty počáteční obavy CIA, které vedly k zahájení projektu MKULTRA, byly naprosto oprávněné. Sovětský program ovládání myšlení má své počátky u NKVD (předchůdce KGB). Chtěli ovládnout lidskou mysl a byli přesvědčeni, že chemií toho lze dosáhnout. Tento program učinil veliký krok kupředu po druhé světové válce, kdy se do sovětského zajetí dostali němečtí a italští vědci, kteří též pracovali na ovládání lidského myšlení. Tento podpůrný potenciál byl CIA dobře znám.

Ano, Mindzentyho doznání bylo dílem drog první generace. Tyto drogy byly také těmi, které přiměly k doznání mnoho komunistických pohlavárů – včetně známých československých komunistů. Byly také použity na amerických válečných zajatcích z korejské války. První generace „přátelských“ drog, jež byla vyvinuta ve vědeckých laboratořích československého letectva, byla použita na amerických válečných zajatcích a způsobila, že tito před kamerami zatracovali americkou demokracii a vychvalovali komunismus severní Koreje. Tyto filmové záběry si v polovině 50. let našly cestu do televizního zpravodajství a byly odvysílány po celých Spojených státech.

V roce 1957 byl za vlády Chruščova celý program ovládání myšlení přesměrován. V minulosti se soustředil na kontrarozvědku a doznání při výsleších. Nyní měl pracovat ve prospěch nové ruské zahraniční politiky. Vše šlo jako na drátku. Tak rychle, že se v roce 1964 druhým ředitelem programu stal Boris Ponomarjev, šéf mezinárodního aparátu.

Během několika dalších let se vývoj a aplikace rozšířily natolik, že Sověti v roce 1967 konstatovali, že nikoliv nukleární zbraně, ale chemické a biologické zbraně (tak byly drogy na ovládání myšlení a narkotika klasifikovány) jsou zbraněmi budoucích válek. V této době bylo rozhodnuto o zásadním dvacetiletém vývojovém programu. Jeho cílem se stal vývoj kmenů kvalitativně nových biologických a chemických zbraní. Zároveň se zahájením tohoto programu byla část týkající se ovládání myšlení vyjmuta a oddělena. Přešla exkluzivně do kompetencí KGB. Nový šéf KGB Andropov spolu se Suslovem (ideologický mozek a ten, jehož Šejna považoval za nejzrůdnějšího ze všech komunistických pohlavárů) zorganizovali převedení veškerého řízení myšlení ovládajících programů, přičemž při procesu eliminovali Ponomarjevovu roli v dalším vývoji a schvalovací operační pravomoce, jež předtím spadaly do kompetencí různých sekretariátů ústředního výboru. Je vysoce pravděpodobné, že drogy na ovládání myšlení byly použity k vynesení Andropova do funkce generálního tajemníka v roce 1982 a že jsou dílem odpovědné za obrovský nárůst moci KGB a jejího vlivu během transformace SSSR v Rusko v období 1989-91.

Do roku 1968, kdy Šejna uprchl do Spojených států, existovalo již přes dvacet druhů drog ovládajících myšlení, jež byly vyvinuty a z nichž většina se již prakticky využívala. Většinou tyto drogy nebyly jednoduše tablety, které by kouzelně změnily postoj či chování. Takové účinky většina z nich nemá. Používají se spíš ve spojení s pečlivě připravenými psychologickými akcemi. Tyto drogy jsou „facilitátory“. Jsou vazelínou, která je zapotřebí, aby se kolo otáčelo. V některých případech – drogy používané k navození deprese či nedostatku motivace – účinkují dobře samy o sobě. Všeobecně je však lepší pohlížet na ně jako na nástroje usnadňující operaci a zvyšující pravděpodobnost jejího úspěchu. Drogy mohly být podávány ve formě tabletky přidané do nápoje, prášku, který se jednoduše sklepl z rukávu do vzduchu, nebo jako sprej. Dnes mohou být zakódovány do nějakého organismu, jež je poté použit jako „dopravce“, mohou být též předány vytištěným textem na papíru nebo přimíchány do léků, soli či cukru. Samotná aplikace drog se do roku 1968 stala stěžejním problémem, na který byl zaměřen hlavní vývoj. Byla to také doba, ve které přicházely na svět velice pokrokové technologie, jako například využívání neuropeptidů, nízkomolekulárních hmotných proteinů a genetická manipulace s organismy, které se staly centrem zájmu výzkumu a vývoje.

Škála potenciálu získaného do roku 1968 je zřejmá z různých hovorových názvů, jež při neformálních diskusích padaly mezi řádně prověřenými funkcionáři. Jak již bylo zmíněno, existovaly drogy, které se používaly k tomu, aby se lidé přiznali ke zločinům. Trochu odlišný druh drog se používal na „rozvázání jazyka“. Jejich použití umožnilo, že lidé volně hovořili na téma, o kterém by jinak nikdy otevřeně nemluvili. Určité drogy byly používány k navození přátelství a spolupráce. Tyto se většinou používaly ve spojení se správným pobízením ze strany psychologických specialistů rozvědky. Nepřátelé a „nevěřící Tomášové“ se tímto způsobem měnili na přátele a podpořila se tak spolupráce při různých jednáních.

V jiném směru existuje několik druhů drog, které fungují samy o sobě a jež byly vyvinuty k tomu, aby způsobily „sebezničující“ kolaps vedení. Patří sem drogy, které navozují silnou agresivitu, takové, jež přinášejí zmatení mysli, ty, jež ovládnou rozhodovací procesy u člověka a ty, jež zapříčiní, že lidé bezmyšlenkovitě říkají co mají na mysli, aniž by brali v úvahu následky takového jednání – jistý recept na to, aby politik úspěšně zdiskreditoval sám sebe.

Existují též drogy určené k použití proti shromáždění nebo skupinám lidí. Patří sem droga rozptýlená do vzduchu, která lidi destabilizuje a navodí chaotické chování. Lidé se začnou chovat jinak, nejprve se projevují charakteristickými rysy lidí, kteří vypili příliš mnoho alkoholu, poté jsou z nich hluční opilci a pak jednoduše začnou bláznit. Může se to zdát přehnané, dokud ovšem nezvážíme skutečný příklad takovéto situace, ke které došlo v roce 1951 v malé francouzské vesničce Pont-Saint-Esprit na řece Rhôně, kdy se jednoho večera u stovek řádných občanů začaly jevit známky šílenství.

Další druh drog narušuje lidskou schopnost racionálně a logicky uvažovat, jiný zase lidi demoralizuje a dává jim pocit marnosti a beznaděje. Seznam je impozantní, hrozivý a znepokojivě dlouhý.

Všechny tyto drogy se v době Šejnova útěku operačně používaly. Agresivní droga byla například dána generálovi československého letectva, kterého se chtěli Sověti zbavit. Byla mu podána při obědě. Po obědě tento generál, ač profesionál, úplně ignoroval špatné počasí, nasedl do svého letadla a letěl na schůzi do Prahy. Cestou se zřítil. Konec problému.

Droga rozvazující jazyk byla bulharskou rozvědkou podána britskému bankéři. Tímto způsobem se bulharský vůdce Todor Živkov předem dozvěděl o britském rozhodnutí devalvovat libru. Šejna se při obědě Živkova ptal po zdroji této informace. Živkov odvětil: „My jsme velmi konzervativní. Nemusím presidenta banky přece verbovat. Stačí, když si se mnou dá oběd. Pohodlně se usadím a nechám ho, aby mi o všech britských plánech vyprávěl.“

Tyto drogy, které rozvazovaly jazyk, se staly často používaným nástrojem ve vědecké špionáži. Čeští a sovětští vědci řekli specialistům z rozvědky co potřebují vědět a kdo na Západě by byl dobrým zdrojem takové informace. Rozvědka vyhodnotila situaci, vybrala ten nejlepší „zdroj“ a našla vhodnou konferenci, na kterou by mohl být dotyčný americký či evropský „zdroj“ pozván. Rozvědka také dodala východoevropského vědce, který hovořil tím kterým jazykem a dobře rozuměl všemu, o čem byla řeč. Pracovníci rozvědky doprovodili východoevropského vědce na dané místo schůze, šikovně vmanipulovali západního vědce ke společné neformální večeři či obědu, kdy mu pak osvědčeným způsobem podali tu správnou drogu. V průběhu večeře či oběda se rozvíjela diskuse a informace se jen hrnuly. Na tomto druhu tablety je nejlepší to, že „zdroj“ si druhý den nevzpomíná na nic, co předtím řekl.

Tyto drogy se také staly dobrým zdrojem k vydírání a politické rozvědce. Byly například použity na personálu kongresu USA a na členech politických a dělnických delegací, kteří navštívili Československo. Hosté pod vlivem drog otevřeně hovořili a problémech ve svých stranách a slabostech svých šéfů. Zajímavým aspektem některých těchto drog bylo, že mohly být podány celé skupině – třem nebo čtyřem lidem v delegaci – a všichni se rozhovořili, každý chtěl svým dílem „trumfnout“ vyprávění svého kolegy. Všechny informace byly pečlivě vyhodnoceny a uschovány pro budoucí využití v ovlivňovacích a vydíracích akcích.

Drogy k navození přátelství a spolupráce se používaly k ovládání různých organizací, například Světové radu míru a Skupiny 15 národů za odzbrojení. Často byly používány proti jejich spojencům při vyjednáváních. Šejna uvedl několik akcí proti zástupcům ze severního Vietnamu, kteří v Praze často žádali o větší vojenskou pomoc. Vietnamci své plány vždycky udržovali v tajnosti, dokud se jim ovšem nepodaly ty správné drogy. Potom z nich Češi požadované informace bez námahy dostali. Šejna se smíchem vzpomínal, jak Vietnamci během problematického vyjednávání po zvýšené dávce drog ustoupili a souhlasili s českým postojem. Když se pak vrátili do Hanoje, pěkně to prý od svých nadřízených schytali.

Jedna z přátelských drog, často používaná k proměně ruských nepřátel na spojence, fungovala následovně. Češi pozvali problémového jednotlivce na jedno či dvoutýdenní konferenci do Československa, jež nebylo považováno za „nepřítele“. Potřebná přátelská droga pak byla dané osobě dva dny, obvykle při snídani, podávána. Dalších několik dní se dál podávaly drogy a specialisté rozvědky se neustále zdržovali v přítomnosti dané osoby a vkládali jí do hlavy myšlenky a koncepty namířené tak, aby ji odvedli od problémů, které měla s Rusy a aby se jí v hlavě uložila zcela opačná perspektiva. Během čtyř nebo pěti dnů tato osoba v sobě již déle nepřechovávala nepřátelský postoj vůči Rusům. Stal se z ní „nový člověk“, tolerantní a většinou velice přístupný.

Jak by se dalo očekávat, čas od času se vyskytly problémy. Někdy se droga vymkla z ruky a hrozilo, že dojde k nějaké nepříjemné situaci. Proto se věnovala značná pozornost vývoji drog, jež by sloužily jako protidávka, a dalším operačním pomůckám jako je alkohol, aby se zamaskovala špatná reakce na podanou drogu. Při důležitých operacích byl navíc nablízku schopný lékař rozvědky, který mohl vzniklý problém ihned řešit.

Výsledky ruského protějšku amerického projektu MKULTRA, jehož uvedené příklady jsou jen malou ukázkou, mohou být těžko stravitelné. Zejména pro ty, kteří nejsou zběhlí v možnostech současné neurofarmakologie. Technicky jsou tyto výsledky velice realistické, zejména když známe okolnosti vývojového programu v Sovětském svazu. Do těchto okolností patří možnosti spolupráce s prvotřídními světovými vědci, přednostní využívání lékařských zařízení, okamžitý přístup ke schopným farmakologům včetně těch v Západní Evropě, a co je nejdůležitější, neomezený přísun lidských pokusných morčat bez jakýchkoliv restrikcí co do nakládání s nimi. Zde je spojitost s nezvěstnými válečnými zajatci a dalšími vězni.

Realita potenciálu farmakologických drog na ovládání myšlení byla americké lékařské komunitě tak dobře známa, že se v lednu 1961 na kalifornské lékařské fakultě v San Francisku konalo symposium s názvem „Ovládání myšlení“. Ve svém úvodním referátu děkan Dr. John Saunders hovořil o obrovském potenciálu farmakologického ovládání myšlení a konstatoval, že narůstají vážné obavy z jeho možného zneužívání. „Zejména mezi těmi starostlivými lékaři panuje silný pocit znepokojení,“ řekl. „Máme zde k dispozici, k rozumnému či nerozumnému použití, rostoucí řadu prostředků, které ovlivňují lidské bytosti… Za účelem modifikace chování jednotlivce je nyní možné působit přímo na něj, kdežto v minulosti se tak dělo modifikací jeho prostředí.“

Byla to přesně tato schopnost modifikovat specifickými směry chování a postoje, jež se stala cílem projektu MKULTRA z dílny CIA, a jak nyní víme, i projektu FLEYTA z dílny KGB. Vzhledem ke stručnému zdůvodnění, které podal Allen Dulles v roce 1953 a vzhledem k pozdějšímu úsilí utajit povahu a výsledky programů jak CIA tak KGB, není vůbec snadné tuto skutečnost přijmout. Přesto stojí zato se nad ní pozorně zamyslet. Důsledky jsou děsivě vážné, nebo by mohly být, pro vůdčí osobnosti v businessu, financích, politikách, vládách, náboženstvích, a ano, i pro rozvědku a státní politiku na celém světě.Už varování je dostatečným zabezpečením.

(překlad: Hana Catalanová)

PhDr Joseph D. Douglass Jr. je autorem knihy Betrayed: America´s Missing POWs (Podvedeni: Nezvěstní američtí váleční zajatci), která je v elektronické i tištěné verzi v originále k mání na 1stbooks.com/bookview/9840. Tato kniha by neměla chybět v knihovně žádného Čechoslováka, který se chce podívat pravdě do oči, který chce poznat temnou skvrnu v nedávné historii Československa či probudit svědomí, jež předstírá, že usnulo. Pokud by měl některý s českých či slovenských nakladatelů zájem knihu pro informování veřejnosti vydat, autor je ochoten zpracovat její zkrácenou verzi – originál má 472 stran.
Hana Catalanová (hana.catalanova@worldonline.cz)