CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Sunday, September 17, 2006

Úplně poslední případ poručíka Borůvky (literární detektivka)

Od malička jsem byl knihomol a prolézání knihkupectví patří k mé rutině, kamkoliv cestuji. Při své první návštěvě Česka v roce 1995 tomu nebylo jinak. Procházel jsem starou přerovskou pasáží a všechno bylo jinak, než jsem si pamatoval. Tady vlevo byl obchod s hudebními nástroji a je tam butik, tady v právo byl bufet, kam jsem každé ráno chodil na kakao a na dva rohlíky a teď je tam taky butik. Vedle byla obrazová galerie a je tam taky butik! Tady přece někde musí být knihkupectví!

Bylo vlevo za rohem, směrem k náměstí naproti bývalé budově KSČ. Vešel jsem a dál se do prohlížení regálů. Prodavačka se na mne nešklebila, jak je v Česku zvykem, protože jí bylo okamžitě jasné, že přišel někdo, kdo si odnese hromadu knih - což jí došlo, když jsem před ní začal skládat knížky se slovy "tohle si koupím, nechte mi to tu na pultu, jdu vybírat dál". Asi třetí knížka byla Jenom ne strach od Oty Rambouska - vyprávění Ctirada Mašina. Otevřu ji, a dívám se, kdo to vydal, že by v Česku prodávali už i Škvoreckého knížky? A ono ne, knížku vydalo jakési Nezávislé tiskové středisko v Praze, v roce 1990, vydavatelský kód 233, ISBN 80-85196-02-6.
Proč to nevydal Škvorecký, stále mi leželo v hlavě, vydal přece Rambouskovi jeho paměti pod názvem Krochnu s sebou v roce 1973, mám ji doma v knihovně.

Po návratu domů, za moře, jsem se na tuhle záhadu, proč Škvorecký nevydal Rambouskovu knížku o Mašínech, zeptal známého, téměř děda Vševěda, a dostalo se mi překvapivé odpovědi: "Protože to Škvorecký dostal zakázáno od Havla, který má vůči Mašínům jakési předsudky. Však si to vypátrej sám!" A tak jsem začal pátrat.

Takže vám teď mohu předložit velmi smutný příběh o tom, jak velikán a legenda české literatury udělal kompromis se svým svědomím a morálními a charakterovými vlastnostmi vydavatele, spisovatele i člověka - jen proto, aby si to nerozházel s posvátnou krávou tehdejší doby, Václavem Havlem. Pro jednodušší čtenáře, kteří nechápou vznosná slova předchozí věty: bylo to svinstvo!

Ota Rambousek začal pracovat na knížce Jenom ne strach v roce 1986, rukopis byl dokončen a předán Škvoreckému byl v létě 1987. Původně měl Josef Škvorecký zájem ji vydat, jenže ukázky z knihy byly otištěny v časopise Západ, který byl poslán Václavu Havlovi. Havel poslal Škvoreckému 16. prosince 1987 dopis, kde uvádí své výhrady vůči Mašínům (i když okolo toho dělá piruety a tanečky). Dopis končí takto: "Mám výhrady proti některým jeho polohám, které bych tu nerad teď nějak stručně charakterizoval, protože bych je tím asi simplifikoval. Snad jen to bych mohl, že mi přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil". Zabití lidé byli komunističtí zločinci a dnes již kromě pár úplně zabedněných jedinců z české kotliny každý ví, že nejlepším přítelem komunistů byl právě Václav Havel.

V tu chvíli Josef Škvorecký zařadil zpátečku. Po pár letech za svou poslušnost dostane od Havla Řád rudého lva se srpem a kladivem (tak nějak by se měl příhodně jmenovat). Je až fascinující sledovat, jaký vliv měl Václav Havel na své okolí i v době, kdy ani on sám nemohl čekat, že bude prezidentem.

V té době přijeli do Toronta Ctirad Mašín s Otou Rambouskem k „pohovoru" - o negativním Havlové stanovisku nic netušili, o tom věděl jen Škvorecký a jeho blízcí.

Začaly průtahy a zdržování. Knížka prý nemůže mít víc než 150 stran, jinak na tom nakladatelství prodělá, ale hlavní starosti Škvoreckého bylo (dle vzpomínky Ctirada Mašína): "Co tomu řekne Praha?!?!?!" Od kdy emigranty zajímalo, co k čemukoliv řekne Praha? Na což mu Ota Rambousek odvětil: "To víš, Josefe, to není kecání o dámských přirozeních" - a v jednom z následujících dopisů mu to zopakoval i písemně.
Jako první zdržovací taktika bylo předání rukopisu Věře Rollerové, která (podle Oty Rambouska) "vyloženými podrazy držela rukopis měsíce a drží snad dodnes".

Mimo téma tohoto článku by si autor rád přisadil poznámkou, že Věra Rollerová byla až do nedávná šéfredaktorkou torontských novin Nový domov. Novému domovu jsem během posledních let poslal několik stovek článků k možnému zveřejnění - nebyl zveřejněn ani jediný. Mohu si za to ale sám, protože se mé články nikdy nevyznačovaly devótní, psí oddaností k Václavu Havlovi a polistopadovému režimu v ČSFR (ČR), což byl základní předpoklad zveřejnitelnosti.

Naštěstí další emigrantské zahraniční noviny a časopisy tímto fundamentalistickým přesvědčením netrpěly, a tak si na nedostatek publikování nemohu stěžovat a Nový domov tak zůstává i po desítkách let jediným časopisem, kde jsem si nikdy ani neškrtl (a už asi ani neškrtnu). Právě naopak - výše uvedené nezabránilo Novému domovu, aby v minulosti neuveřejnil dva články, kde jsem byl různé haněn a zesměšňován, protože prý nechci chápat, jaká je teď v ČR bezvadná svoboda a demokracie.

Nebylo uvedeno moje jméno, ale byl jsem popsán tak dobře, že mne dost lidí poznalo a poslalo mi kopii článku se slovy: "Co to o Tobě Nový domov zase píše?".

Vzal jsem to úsměvem. Články napsal - nebudu ho jmenovat, aby to bylo fair :-) - malý obtloustlý chlap s původně zrzavými, teď už asi šedivými vousy, co učil na univerzitě ve Waterloo něco o nervových systémech.

Druhým úžasným počinem bylo vytvoření kádrovací komise. Komisi předsedal Josef Škvorecký - seděla komise v celé místnosti za dlouhým stolem potaženým červeným suknem a měli nad hlavami přišpendlený nápis z pěnového polystyrenu "Se Sovětským svazem na věčně časy!"? Pili u toho minerálku ze zelených lahví? Nevíme to jistě, ale na mysl mi to přišlo. Přísedícími soudci z lidu a kádrováky byli Vilém Hejl, Lumír Salivar a Ota Ulč. A teď si ti čtyři zasloužilí vejlupkové, jejichž pocit vlastní důležitosti očividně zcela zatemnil jejich lidskou soudnost a důstojnost, začali mezi sebou vyměňovat mnohostránkové psané posudky k Rambouskově knize a o Mašínech vůbec. Tyto kádrové posudky si pak vzájemně kopírovali a posílali a ty se tak zachovaly na věcnou památku jako důkazy o marnosti jejich snažení. Děs a hrůza! Posudky byly jasně psané s dopředu domluveným závěrem - zamítnout. I použité výrazy si byly podobné!

Lumír Salivar (bratr Škvoreckého manželky) vytvořil dvoustránkový kádrový posudek, který je zajímavý už jen tím, že se snaží (s cílem ospravedlnit zamítnutí vydání Rambouskova rukopisu) zpochybnit historické události v Mašínově rodině, ať už v případě Mašína-otce nebo Mašínů-synů. Podle Salivara je "hrdinství Mašína-otce diskutabilní". Auvajs! Připadá mu závažné, že matka bratu Mašinů byla krátce po válce v KSČ. Diví se, že se tam nepíše o jejich sestře Zdeně, která se mnoho let poté vdala za komunistu.

To jsme se rozběhli s tím kádrováním, co? V dalším odstavci Lumír Salivar pochybuje o činnosti Ctirada Mašína, v době jeho věznění v jáchymovských dolech tím, že vysvětluje principy fungování geiger-müllerova čítače. Není nad to být věcným českým odborníkem! V závěru Salivarovy sekyrářské slohové úlohy autor zpochybňuje i úmysl utéci za hranice a kroutí hlavou nad útěkem prostorem východního Německa - "jiná svědecká výpověď chybí" - jako by nebyl přesvědčen, že se to vůbec stalo! Celkově jeho posudek působí dojmem, jako když dnešní američtí Demokraté používají "talking point" s navrhnutými body a dokonce slovy, která mají v televizi použít. I Salivar si bere poučení z Havlova dopisu a na závěr běduje nad podřezaným estébákem a zbytečným zabitím řidiče auta. Dokonce navrhuje, že by Ctirad měl říci, kde udělali chybu. Že by se snad Mašinové měli omluvit? Je to prý "syrový materiál, který by dodal příliš mnoho munice Praze". Ó, ta Praha, ta naším kádrovákům tak velmi ležela na srdci! Jen si sednout a plakat!

Dalším soudcem je Ota Ulč, který vyprodukoval čtyři a půl strany invektiv a sarkasmů s ohrnutým horním rtem - a dokonce to sám nazývá "souhrnný soud". I on jako by pochyboval o tom, co všechno prožil otec Mašín i o tom co prožili jeho synové. Proč? Shodnost věcí, které kritizují Salivar a Ulč je úplně zarážející - asi seděli v jedné lavici a jeden od druhého opisovali - dovedete si představit jinou možnost? I Ulčovi se nelíbí historie otce Mašína, tak jak se Salivar zabýval geiger-müllerovým čítačem, tak se Ulč pro změnu rozvášní nad "tehdy ještě neexistujícím magnetofonem" a snaží se zesměšnit různé scény z vyprávění přirovnáním k inspektorovi Clouseau, případně obratem: "až k neuvěření." Ve vzácném duetu se Salivarem pokládá Ulč identické otázky, zda Mašínové byli ve Vietnamu, matka ve straně, atd. a téměř identickými slovy jako Salivar Ulč tvrdí, že vydáním knihy by si Škvorecký uškodil, "nahrál režimu na smeč", "poskytl režimu příležitost zdiskreditovat 68 Publishers, ale i exil jako takový".

Šmarjápano - snad proto se autor těchto řádku sám nikdy nepovažoval za exulanta, ale vždy jen za emigranta. (Exulant odešel, aby se vrátil - emigrant odešel, aby se nevrátil a měl Prahu navždy na háku.) Výrazu "co tomu řekne Praha?" Ulč ve svém pamfletu nepoužil.

Všeobecný Ulčův závěr je, že "rukopis pokládá za naprosto nevydatelný". I on doporučuje (na to museli dostat nějaký vzor - podobností je příliš mnoho) vyjádřit "pochybnosti" - o čem pořád chtějí pochybovat? Ulč se bojí, že nyvému českému čtenáři by v knize vadila "ne immoralita, ale spíš amoralita" - hmmmmm! I on se nezapomene zmínit o odsouzeníhodném podřezání estébáka ("třeba to byl slušný člověk, táta od dětí" - panenkomarijaskočická!) a o střelbě do účetního Rosického - vždyť i Havlovi se to nelíbilo, že ano?

Celé zasedání téhle komise je korunováno dopisem Josefa Škvoreckého Otovi Rambouskovi ze dne 3. února 1989, kde mu sděluje, že komise rozhodla knížku nevydat - "tenhle dopis jsem odkládal, protože se mi do něj nechtělo" a odvolává se na Hejlovo "naprosto odmítavé stanovisko". Vilém Hejl byl v té době už po smrti - proč to nesvést na něj, že?

Knížka nakonec vyšla v Praze v roce 1990, v nákladů 50 tisíc výtisků – v nákladu, o kterém si 68 Publishers mohli nechat jen zdát.

V témže roce 1990 dostává Josef Škvorecký od prezidenta ČSFR Václava Havla Řád bílého lva III. třídy (to je jen takový malý lev, lev třetí třídy), bez řetězu. Pouze Řád bílého lva I. třídy je s řetězem. To aby bylo jasno. Stejné vyznamenání III. třídy dostala i Zdena Salivarová-Škvorecká.

Angličtina má úsloví "give them enough rope" ve smyslu "dejte jim dostatek provazu, oni už se oběsí sami". Napadá mne to v téhle souvislosti proto, že nevím, zda to měl Josef Škvorecký, legenda české literatury, zapotřebí se tahle historicky znemožnit podlézáním Václavu Havlovi?

Ctirad Mašín se o tom vyjádřil takto: "Naskýtá se otázka, kdo měl větší prospěch ze Škvoreckého činnosti, padlá totalita a nebo dlouhodobé zájmy národa?"

Rozhodněte sami. Komisi k tomu svolávat nepotřebujete.
---
Zdroje:
Dopis Václava Havla Josefu Škvoreckému, datovaný 16/12/1987
Posudek Lumíra Salivara ke knize Jenom ne strach
Posudek Oty Ulče ke knize Oty Rambouska Jenom ne strach
Dopis Josefa Škvoreckého Otovi Rambouskovi, 03/02/1989
Odpověď Oty Rambouska Josefu Škvoreckému, 22/02/1989
Dopis Ctirada Mašína Václavu Havlovi, 25/08/1996
Rambousek, Ota: Krochnu s sebou, 68 Publishers, Toronto 1973
Rambousek, Ota: Jenom ne strach, Nezávislé tiskové středisko v Praze, Praha 1990
E-mailová korespondence mezi Lumírem Salivarem, Martinem Vadasem a MFDnes, 27/06/2005

0 Comments:

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist