Jsou Češi hlupáky Evropy?
Předkládám váženému čtenářstvu článek Otto Drexlera, který výslovně souhlasil s jeho zveřejněním na tomto blogu. Mimo jiné se mi zmínil, že má problémy se zveřejňováním takovýchto textu. Že by Češi UZ ZASE odmítali čelit realitě?
Český národ včera a dnes
Otto Drexler
Motto: „Poznej sám sebe. Poznej zákony své bytosti. Přijmi je, i když se ti zdají paradoxní a neslučitelné s věděním, ve kterém jsi vyrostl. Prožívej je a ne životy svých rodičů a prarodičů...“ (C. G. Jung parle, rencontres et interviews, Buchet/Chaastel, Paris 1981)
V Češích stále převažují myšlenky o báječném českém národě, o oné holubičí povaze, o pevné tradici demokratičnosti a lidskosti. Na svůj stát pohlížejí jako na srdce Evropy, které vinou barbarských států kolem nemohlo dostatečně projevit své – samozřejmě veskrze kladné – vlastnosti a dovednosti.
Kde je však pravda? Jakým jsou ve skutečnosti Češi národem? Jaký je typický český člověk? Už nápadným rysem je sám fakt, že Češi o tom neradi mluví, neradi píší. Daleko raději rozebírají – a kriticky hodnotí – jiné. Není problém se z českého pera dozvědět leccos o Polácích, Němcích nebo Angličanech. Jde-li však o národ český, to je sakramentsky těžké.
Je ovšem smutná pravda, neboť románské či germánské národy s pohledem na sebe opravdu problém nemají. Češi nevědí, kým jsou, odkud přišli, jaké je jejich místo na Zemi, a nevědí, kam směřují, co chtějí. Důsledek těchto absencí je strašlivý: vytvářejí si neustále mýty, iluze, lži a a obklopují se jimi – a to vše pod záminkou obranného nacionalismu (český to terminus technicus). Pro Čechy je typické, že stále hledají ospravedlnění svých činů a myšlenek. Nevěří si a mají zafixováno, že jim chce stále někdo ublížit, a proto se stále musí před něčím (někým) bránit.
Jak se Dobrovský rozpomínal
Podíváme se nyní trochu do minulosti. Je politováníhodné, že Češi nemají napsány ucelené dějiny svého národa. Jediný, kdo se o to pokusil, byl František Palacký, ale ten jaksi končí s výkladem dějin v r. 1526. Pak je paradoxní, a také to asi o lecčem svědčí, že v Češích je hluboce zakořeněná představa o kněžně Libuši i přesto, že tento dodnes platný obraz vladařky z Vyšehradu byl beze zbytku převzat z Rukopisu zelenohorského, z padělku, jak se později ukázalo. Tím, kdo proti pravosti Rukopisů bojoval, nebyl nikdo jiný než T. G. Masaryk. Český národ, nechtěje přijmout pravdu, ho onehdy málem ukamenoval. Ale přesto se nakonec uznalo, že Rukopis zelenohorský a královédvorský jsou falzifikáty. Blud o vladařce Libuši však přetrval. Zcela se zapomnělo, že Kosmas Libuši popisoval jako čarodějku, Herder jako vědmu.
Ponechme stranou starší dějiny. Nevíme, jakým směrem by kolo dějin směřovalo, kdyby se české země nedostaly pod nadvládu Habsburků. Ovšem, stalo se. Na konci 18. století se začal Josef Dobrovský rozpomínat, že kdysi existoval plnohodnotný český jazyk, národní tradice, kultura. Devatenácté století pak přineslo po celé Evropě lavinu nacionalismu a ani Češi nezůstali stranou. Začalo velké národní uvědomování: ale hle, on se takový národ nestane národem sám od sebe, je k tomu potřeba celá řada činitelů. Jazyk, byť v degradované podobě, byl, ostatní chybělo.
Co to jsou vlastně Češi, jaká je jejich minulost, jaké je jejich místo v Evropě? Inu, jako odpověď napsal Palacký Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Z napsaného díla bylo patrné, že český národ má svoji historii, a to historii velikou a slavnou. Dnes je nápadná také skutečnost, že Palacký chtěl navázat na něco, co již neexistovalo, co již zemřelo. V Češích již byla zakořeněna jiná mentalita, než ona před Bílou horou. Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že šlo de facto již o jiný národ, než předtím. Český člověk byl už úplně jiný.
Čeští obrozenci byli posedlí pátráním v dávné české minulosti. Budoval se nový národ se starými kořeny, tzv. doba temna měla být vymazána (a odčiněna). Obrozenci v čele s Jungmannem (mimochodem německého původu), se rozhodli vybudovat českou kulturou jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami. Předbíhalo to však okamžitou potřebu. Byla vytvářena rozličná kultura, ač na takovéto věci neměl takřka žádný Čech ani pomyšlení. Obdělával si své políčko a staral se o své skromné hospodářství, s čímž se jakžtakž uživil. Nebo byl zaměstnán jako sloužící u německého nebo rakouského pána. Pokud byl vzdělanější, byla pro něj zcela samozřejmou obcovací řečí němčina.
Češi za doby obrozenecké
Výtečnou myšlenku vyjádřil Ferdinand Peroutka ve své úvaze o českém národě Jací jsme: „Celá Goethova Dichtung und Wahrheit je svědectvím, jak německá literatura stávala se velkou a vymaňovala se z epigonství teprve tehdy, když německý život nabyl náležitého obsahu. Není-li obsahu, i velké talenty stávají se planými, neboť se nemohou o nic opřít. Ukázali jsme, že naše národní skutečnost v devatenáctém století byla malá a nedávala dostatečné potravy našemu umění.“
Peroutka zde přesně vyjádřil podstatu věci. Čeští obrozenci se v 19. století rozhodli pro samostatný národ se vším všudy. Ale neměli se o co opřít. České tradice neexistovaly. Inu, když se nemohli opřít o skutečnost, opřeli se o fikci; utvořil se obraz jakýchsi nehmatatelných tradic: demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, což se diametrálně rozcházelo se skutečností. Vytváření odborné terminologie, odborných textů, básnických nebo dramatických děl vypadalo, jako když čeští obrozenci tvoří pro velmi vyspělý národ, tím však Češi nebyli. Předběhli několik etap budování národa, chtěli mít hned komplexní národ.
Důvod byl více než jasný: národní komplex méněcennosti. Rozhodnutí být samostatným národem znamenalo odpoutání se od německé kultury, postavení se proti ní, oddělit se od Čechů jazyka německého. Bylo to, myslím si, rozhodnutí zcela osudové, které zásadně ovlivnilo smýšlení českého člověka dodnes. V důsledku vedlo právě k přímé konfrontace s německým národem. Čeští obrozenci si dobře uvědomovali národní malost, zaostalost, onen obrovský rozdíl v kulturní vyspělosti Čechů a Němců a byli tím frustrováni. Čeští obrozenci měli prostě zafixováno, že Češi jsou velice zaostalým národem, který není schopen soutěžit s německým. Proto byli posedlí touhou vymanit Čechy z provinční malosti a stát se národem světovým. Národní komplex méněcennosti vedl nejen k jeho kompenzaci, nýbrž i k překompenzaci.
S největší pozorností sledovali kroky západoevropských literátů nebo umělců a snažili se jim nanejvýš přizpůsobit. Ve své podstatě to byla rezignace na vlastní prostředí a nepřímé přiznání, že český národ je opravdu tak zaostalý, že jeho umělci raději kopírují jiné - stačí srovnat s Dostojevským, který také prohlásil: „Mně je Rusko potřebné, bez Ruska ztrácím poslední kousek talentu“.
Čeští obrozenci se za obyčejného, málo vzdělaného, českého člověka přímo styděli, namlouvali si sobě i druhým, že Češi jsou inteligentním a vzdělaným národem. Místo toho, aby se snažili z Čechů vzdělaný národ opravdu vytvořit, raději zamlouvali skutečnost falešnými odkazy z dávné minulosti. Z nouze udělali čeští obrozenci ctnost. Národní pasivita (ostatně jev vyskytující se dodnes) a malost se staly předností, samozřejmě pod rouškou velebících slov. Národní pasivita byla nazvána humanitou, a byl vytvořen obraz skvěle humanitního národa českého uprostřed nehumanitního okolí. Národní malost, a to je možná ještě komičtější, se údajně proměnila v národní skromnost, neokázalost, národní niternost, srdečnost a lidovost národa. Ve skutečnosti vede k závisti a k vyššímu podílu nečestného chování ve společnosti.
Báječný český národ
A jak je tomu dnes? Ony pasáže o době obrozenecké neuvádím náhodou. Chtějí-li Češi dnes hledat příčiny svých vlastností a povah, a já dodávám i lží a mýtů, je to právě doba obrozenecká. Byla to právě ona, která zformovala Čechy do dnešní podoby - dnešní čeští monarchisté hlásají, že český stát nevznikl v r. 1993 nebo v r. 1918, ale že má historii daleko starší. Že české země byly po mnoha staletí královstvím, nad kterým český král vládl. Český stát ji má, ale český národ opravdu nemá starší historii než někdy od konce 18. století. Podobnost s předbělohorským národem je vskutku mizivá. Osud tehdy – na začátku 19. století - dal zanikajícímu národu jedinečnou příležitost rozhodnout si takřka svobodně o své budoucnosti.
Češi měli řadu možností. Vezmeme-li v úvahu, že vše živé na Zemi má vrozený pud sebezáchovy, byla tu například možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát obdobně, jak to učinili Irové po boku Angličanů. Dobře víme, že i Irové mají dnes samostatný stát a zároveň angličtinu za naprosto převládající jazyk.
Nebo vzít český jazyk na milost, ale začít od píky, nevytvářet si mýty, neidealizovat si národ, neztrácet se v iluzorních vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž žít přítomností a skutečností. Přijmout stav národa, snažit se jej vylepšit a tak, jako to dělali Holanďané, z malých národních poměrů udělat velké umění, být prostě osobití, nikoliv přebírat zahraniční vzory - tvořit trpělivě ze svého.
Čeští obrozenci se ovšem rozhodli pro variantu nejhorší. Vnuknout českému národu myšlenku, že jsou báječným a vzdělaným národem s prastarou slavnou minulostí, který zlí Němci (Germáni) vždy chtěli zlikvidovat. Vytvořili si dokonalou fikci. Obklopili národ mýty a lžemi, a ten jim uvěřil a věří dodnes... Trpěl malostí a zaostalostí, ale nenašel se nikdo, kdo by onen stav národa chtěl zlepšit. Když se ke konci devatenáctého století pustil T. G. Masaryk v souvislosti s rukopisnými podvrhy nebo s Hilsnerovou aférou do kritiky českého národa, když chtěl zjevit národu pravdu a pokusit se o nápravu, byl českým národem tvrdě odsouzen a popliván, a to nejen obyčejným lidem, nýbrž i univerzitními studenty a profesory. Po Masarykovi se mimo Pekaře už o národní osvětu v kýženém směru nikdo nestaral, a tak pohádka o báječném českém národě mohla růst dál a dál. Masaryk sice vystoupil proti těmto křiklavostem, ale nebyl důsledný. Ponechal Čechům řadu dalších mýtů.
Situace je taková, že mýtům a lžím věří Češi dodnes. Nejhorší je však to, že v Češích přetrval národní komplex méněcennosti. Projevuje se velkou nedůvěrou samých vůči sobě, svým schopnostem, avšak na druhou stranu, je-li tzv. překompenzován, představou o báječných národních hodnotách a vlastnostech. Češi si tak nevědomě přímo protiřečí. Na tom je možné ukázat, jakým jsou Češi opravdu národem. Jsou sice denně konfrontováni českou závistí, udavačstvím, sobectvím, leností nebo podvody, ale nakonec v nich stejně převáží mýtus, který se učili ve škole, který do nich vštěpovali jejich rodiče a prarodiče a který mohou zaslechnout nebo si přečíst denně v masmédiích, totiž o báječném českém národě, o holubičí povaze, o zlatých českých ručičkách, o nejrůznějších českých NEJ- (holky, pivo), o tradici české demokratičnosti a lidskosti.
Těžko uvidíme, jak běžný Čech vypráví nějakému zvídavému turistovi o (dnešním) českém národě, o jeho rysech, o typickém Čechovi, o běžném dni v centru Prahy. Raději se chlubí Sigmundem Freudem nebo Franzem Kafkou. Tyto dvě osobnosti jsou totiž novodobými maskoty českého národa pro okolní svět, i když v době, kdy žili, již nebyli kvůli jazyku nebo rase považováni za Čechy. Mají ale reprezentovat, jací velcí synové a jaké velké dcery z českého národa vzešli, nebo jaké to osobnosti světového významu v Čechách pobývaly. Pro cizince je to hezká pohádka o inteligentním a vzdělaném českém národě. Což o to, nejde popřít, že by se podobně nereprezentovaly i jiné státy, zatímco takovému turistovi přijíždějícímu do Čech ona pohádka rychle skončí, když za svůj, byť krátký pobyt bude ulehčen o doklady a peníze kapesním zlodějem, okraden taxikářem, odnese si vzpomínku o neochotném a jazyky nevybaveném (nejenom) policistovi, o drahých, leč páchnoucích záchodkách pražských a o prazvláštním cenovém bonusu, ale ne pro něho, na účtence v restauraci.
Český stát se může snažit v zahraničí prezentovat sebelépe a lákat turisty k návštěvě Česka, avšak nezmění-li se praxe, není šance si turisty udržet, příznivý pohled na Českou republiku také ne. Je poučné si přečíst, co o České republice píší v zahraničí - negativa jasně převyšují, vše jen zachraňuje minulost: památky a slavní jedinci žijící kdysi v Praze. O českém člověkovi nebo o životě v centru Prahy se píše vždy záporně. Češi si musejí uvědomit, že prvním předpokladem zlepšení je sebereflexe, uznání skutečného stavu věcí a snaha zlepšit je, básnit o krásné Praze a holubičí povaze se má až nakonec. Čili, skutky, nikoliv prázdná slova.
Český národ mezi iluzí a skutečností
Od doby obrozenecké se to v českém prostředí jen hemží různými provoláváními o udatném a hrdinském národě. Známé je jistě prvorepublikové provolání: „Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nemůže být národem otroků.“ Ach, jak úsměvné. Typický projev komplexu méněcennosti. Nedůvěra ve vlastní sílu, opření se o modly.
Mluví-li se o vzdělanosti, takřka každý Čech vytasí se jménem Jana Ámose Komenského. Ale vypovídá to snad něco o (dnešní) vzdělanosti českého národa? Chtějí-li se Češi chlubit vzdělaností, měli by ji podložit jinak. I přesto bychom mohli nazvat Čechy národem Komenského, ale jde to snad? Rozhodně mají v českém národě drtivou převahu ti, kdo čtou denní komentáře v Blesku, než ti, kteří si přečetli spisy Komenského. Češi také rádi hovoří o své lidskosti a humanitě... Pravda, Petr Chelčický se proslavil svými humanistickými příručkami, ale kdo z Čechů je četl? Zvěrstva při odsunu Němců příliš onu lidskost nepotvrzují. Dodnes Češi rádi vzpomínají na udatné husity, jak v 15. století vzdorovali celé Evropě, ale přitom zapomínají, že to byli i lupiči a vrazi. Žižka, podle dnešních měřítek, vrah masový.
Že Češi mají za vzor T. G. Masaryka, neznamená, že sami jsou demokraty. Trpí závažným nedostatkem demokratičnosti. Bylo by však chybou hledat hlavní příčiny oné absence demokratičnosti v komunistickém režimu – ostatně svádět vinu na jiné také patří k českému bontonu - není náhodou, že v žádné jiné zemi nastupujícího sovětského bloku než v Česku (ani ne na Slovensku) nevyhrála po válce v relativně svobodných volbách komunistická strana.
Ještě jeden důsledek mělo obrození. Evropské školství a vzdělanost se pojily s latinou, poté s živými jazyky, např. němčinou, nikoli však s češtinou. Čeština požadavkům doby nestačila - teprve s odstupem mnoha let, koncem 19. století, si vytvořila klopotně a zcela uměle potřebné moderní a odborné názvosloví. Kdo z Čechů měl vzdělání, měl ho v němčině a nebýval vždy zaníceným českým národovcem. Těmi byli většinou „potomci služek a kočích“, jak se o Češích po 1. světové válce vyjádřil velký přítel Čechů, britský diplomat Bruce Lockhart. Pojmy jako „svobodné rozhodnutí“, nebo „diskuse“ byly pro ně něčím neznámým, byli zvyklí na poslušnost, neodmlouvat a držet své názory „za zuby“. To ovšem mnohdy vede ke kompenzaci ve formě pomluv a zvyšuje nebezpečí příležitostného zákeřného útoku při oslabení pána. Když se rozpadla c. a k. monarchie, bylo potřeba doplnit místa ve státní správě a ty právě zaplnili takoví málo vzdělaní „potomci služek a kočích“. Se všemi důsledky. Obdobně se to opakovalo po zvratech v roce 1948 a 1989. Také v tomto mechanismu hledejme příčinu setrvávajících nedostatků českého národa.
Po sametové revoluci se pojem demokracie a svobody smrsknul do toho, že mohu dělat, co chci (pokud na to mám). Kradení státního majetku, rozsáhlé finanční podvody a pro to vžitý výraz tunelování, který byl poprvé použit v Česku a pak se rozšířil do celého světa (anglicky asset–stripping), je důsledkem absence demokratických a morálních hodnot v hodnotovém žebříčku českého člověka. Pomíjí se totiž skutečnost, že pravou demokracií může být jen země, která nejenom má v ústavě zakotveny demokratické principy, nýbrž i její občané jsou prodchnuti demokratickými hodnotami.
Češi také postrádají jednu z nejdůležitějších součástí demokracie: schopnost diskutovat. Mají svůj vyhraněný názor, ale nejsou ochotni o něm diskutovat. Považují jej za jediný správný a nechtějí připustit, aby jim někdo – podle nich – „nutil“ názor jiný, natož aby přiznali, že je o svém názoru i přesvědčil. Jsou hluší k racionálním argumentům, nezapadá-li názor diskutujícího do jejich vidění světa, je jeho názor odmítnut. Basta.
Pro Čechy je též typická neúcta k autoritám, zásadní nerespektování zákonů, postrádání smyslu pro pořádek. Neustálé odvolávání se Čechů na demokracii a svobodu je jen omíláním prázdných floskulí, která v českém prostředí žádný obsah nemají. Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, byl založen na rovnosti v chudobě, avšak ani to dnes již neplatí.
Bez vize budoucnosti
Zeptáte-li se běžného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běžného Čecha na éru komunismu, můžete dostat lecjakou odpověď. Češi se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohužel, diskuse na toto téma je takřka nemožná. Podstata věci je stále zahalována podružnými věcmi. Není důležité, že se za komunistickému režimu někomu žilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějším režimu se někomu žít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, že realizace komunismu se ukázala jako nemožná a všechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čehož také skončily: destrukcí z vnitřku. Že morálně selhala v souvislosti s komunismem většina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), že by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.
Když se Češi nedokáží vypořádat se svou minulostí, těžko očekávat, že vědí, jak naložit s budoucností. Jak již bylo řečeno, Češi nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnešní česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejšími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran už léta nedokáže (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy možná dokáží uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah však schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky žádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.
Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlížející nekriticky a mají o ní samé růžové představy. Vyvyšují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růžovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba šovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.
Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyšování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Češi jsou nezvratně přesvědčeni, že jim chce Unie ubližovat, možná by se hodilo slovo vykořisťovat, že s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Češi za své požadavky bojovali, místo, aby se snažili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se považují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protože mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...
Složitosti českého nazírání na svět, jeho míjení se s realitou, nechápou Češi sami, natožpak cizí národy. Nelze se pak divit, když jsou Češi, ve vzácných okamžicích, kdy se o Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.
Český národ včera a dnes
Otto Drexler
Motto: „Poznej sám sebe. Poznej zákony své bytosti. Přijmi je, i když se ti zdají paradoxní a neslučitelné s věděním, ve kterém jsi vyrostl. Prožívej je a ne životy svých rodičů a prarodičů...“ (C. G. Jung parle, rencontres et interviews, Buchet/Chaastel, Paris 1981)
V Češích stále převažují myšlenky o báječném českém národě, o oné holubičí povaze, o pevné tradici demokratičnosti a lidskosti. Na svůj stát pohlížejí jako na srdce Evropy, které vinou barbarských států kolem nemohlo dostatečně projevit své – samozřejmě veskrze kladné – vlastnosti a dovednosti.
Kde je však pravda? Jakým jsou ve skutečnosti Češi národem? Jaký je typický český člověk? Už nápadným rysem je sám fakt, že Češi o tom neradi mluví, neradi píší. Daleko raději rozebírají – a kriticky hodnotí – jiné. Není problém se z českého pera dozvědět leccos o Polácích, Němcích nebo Angličanech. Jde-li však o národ český, to je sakramentsky těžké.
Je ovšem smutná pravda, neboť románské či germánské národy s pohledem na sebe opravdu problém nemají. Češi nevědí, kým jsou, odkud přišli, jaké je jejich místo na Zemi, a nevědí, kam směřují, co chtějí. Důsledek těchto absencí je strašlivý: vytvářejí si neustále mýty, iluze, lži a a obklopují se jimi – a to vše pod záminkou obranného nacionalismu (český to terminus technicus). Pro Čechy je typické, že stále hledají ospravedlnění svých činů a myšlenek. Nevěří si a mají zafixováno, že jim chce stále někdo ublížit, a proto se stále musí před něčím (někým) bránit.
Jak se Dobrovský rozpomínal
Podíváme se nyní trochu do minulosti. Je politováníhodné, že Češi nemají napsány ucelené dějiny svého národa. Jediný, kdo se o to pokusil, byl František Palacký, ale ten jaksi končí s výkladem dějin v r. 1526. Pak je paradoxní, a také to asi o lecčem svědčí, že v Češích je hluboce zakořeněná představa o kněžně Libuši i přesto, že tento dodnes platný obraz vladařky z Vyšehradu byl beze zbytku převzat z Rukopisu zelenohorského, z padělku, jak se později ukázalo. Tím, kdo proti pravosti Rukopisů bojoval, nebyl nikdo jiný než T. G. Masaryk. Český národ, nechtěje přijmout pravdu, ho onehdy málem ukamenoval. Ale přesto se nakonec uznalo, že Rukopis zelenohorský a královédvorský jsou falzifikáty. Blud o vladařce Libuši však přetrval. Zcela se zapomnělo, že Kosmas Libuši popisoval jako čarodějku, Herder jako vědmu.
Ponechme stranou starší dějiny. Nevíme, jakým směrem by kolo dějin směřovalo, kdyby se české země nedostaly pod nadvládu Habsburků. Ovšem, stalo se. Na konci 18. století se začal Josef Dobrovský rozpomínat, že kdysi existoval plnohodnotný český jazyk, národní tradice, kultura. Devatenácté století pak přineslo po celé Evropě lavinu nacionalismu a ani Češi nezůstali stranou. Začalo velké národní uvědomování: ale hle, on se takový národ nestane národem sám od sebe, je k tomu potřeba celá řada činitelů. Jazyk, byť v degradované podobě, byl, ostatní chybělo.
Co to jsou vlastně Češi, jaká je jejich minulost, jaké je jejich místo v Evropě? Inu, jako odpověď napsal Palacký Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Z napsaného díla bylo patrné, že český národ má svoji historii, a to historii velikou a slavnou. Dnes je nápadná také skutečnost, že Palacký chtěl navázat na něco, co již neexistovalo, co již zemřelo. V Češích již byla zakořeněna jiná mentalita, než ona před Bílou horou. Můžeme dokonce vyslovit hypotézu, že šlo de facto již o jiný národ, než předtím. Český člověk byl už úplně jiný.
Čeští obrozenci byli posedlí pátráním v dávné české minulosti. Budoval se nový národ se starými kořeny, tzv. doba temna měla být vymazána (a odčiněna). Obrozenci v čele s Jungmannem (mimochodem německého původu), se rozhodli vybudovat českou kulturou jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami. Předbíhalo to však okamžitou potřebu. Byla vytvářena rozličná kultura, ač na takovéto věci neměl takřka žádný Čech ani pomyšlení. Obdělával si své políčko a staral se o své skromné hospodářství, s čímž se jakžtakž uživil. Nebo byl zaměstnán jako sloužící u německého nebo rakouského pána. Pokud byl vzdělanější, byla pro něj zcela samozřejmou obcovací řečí němčina.
Češi za doby obrozenecké
Výtečnou myšlenku vyjádřil Ferdinand Peroutka ve své úvaze o českém národě Jací jsme: „Celá Goethova Dichtung und Wahrheit je svědectvím, jak německá literatura stávala se velkou a vymaňovala se z epigonství teprve tehdy, když německý život nabyl náležitého obsahu. Není-li obsahu, i velké talenty stávají se planými, neboť se nemohou o nic opřít. Ukázali jsme, že naše národní skutečnost v devatenáctém století byla malá a nedávala dostatečné potravy našemu umění.“
Peroutka zde přesně vyjádřil podstatu věci. Čeští obrozenci se v 19. století rozhodli pro samostatný národ se vším všudy. Ale neměli se o co opřít. České tradice neexistovaly. Inu, když se nemohli opřít o skutečnost, opřeli se o fikci; utvořil se obraz jakýchsi nehmatatelných tradic: demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, což se diametrálně rozcházelo se skutečností. Vytváření odborné terminologie, odborných textů, básnických nebo dramatických děl vypadalo, jako když čeští obrozenci tvoří pro velmi vyspělý národ, tím však Češi nebyli. Předběhli několik etap budování národa, chtěli mít hned komplexní národ.
Důvod byl více než jasný: národní komplex méněcennosti. Rozhodnutí být samostatným národem znamenalo odpoutání se od německé kultury, postavení se proti ní, oddělit se od Čechů jazyka německého. Bylo to, myslím si, rozhodnutí zcela osudové, které zásadně ovlivnilo smýšlení českého člověka dodnes. V důsledku vedlo právě k přímé konfrontace s německým národem. Čeští obrozenci si dobře uvědomovali národní malost, zaostalost, onen obrovský rozdíl v kulturní vyspělosti Čechů a Němců a byli tím frustrováni. Čeští obrozenci měli prostě zafixováno, že Češi jsou velice zaostalým národem, který není schopen soutěžit s německým. Proto byli posedlí touhou vymanit Čechy z provinční malosti a stát se národem světovým. Národní komplex méněcennosti vedl nejen k jeho kompenzaci, nýbrž i k překompenzaci.
S největší pozorností sledovali kroky západoevropských literátů nebo umělců a snažili se jim nanejvýš přizpůsobit. Ve své podstatě to byla rezignace na vlastní prostředí a nepřímé přiznání, že český národ je opravdu tak zaostalý, že jeho umělci raději kopírují jiné - stačí srovnat s Dostojevským, který také prohlásil: „Mně je Rusko potřebné, bez Ruska ztrácím poslední kousek talentu“.
Čeští obrozenci se za obyčejného, málo vzdělaného, českého člověka přímo styděli, namlouvali si sobě i druhým, že Češi jsou inteligentním a vzdělaným národem. Místo toho, aby se snažili z Čechů vzdělaný národ opravdu vytvořit, raději zamlouvali skutečnost falešnými odkazy z dávné minulosti. Z nouze udělali čeští obrozenci ctnost. Národní pasivita (ostatně jev vyskytující se dodnes) a malost se staly předností, samozřejmě pod rouškou velebících slov. Národní pasivita byla nazvána humanitou, a byl vytvořen obraz skvěle humanitního národa českého uprostřed nehumanitního okolí. Národní malost, a to je možná ještě komičtější, se údajně proměnila v národní skromnost, neokázalost, národní niternost, srdečnost a lidovost národa. Ve skutečnosti vede k závisti a k vyššímu podílu nečestného chování ve společnosti.
Báječný český národ
A jak je tomu dnes? Ony pasáže o době obrozenecké neuvádím náhodou. Chtějí-li Češi dnes hledat příčiny svých vlastností a povah, a já dodávám i lží a mýtů, je to právě doba obrozenecká. Byla to právě ona, která zformovala Čechy do dnešní podoby - dnešní čeští monarchisté hlásají, že český stát nevznikl v r. 1993 nebo v r. 1918, ale že má historii daleko starší. Že české země byly po mnoha staletí královstvím, nad kterým český král vládl. Český stát ji má, ale český národ opravdu nemá starší historii než někdy od konce 18. století. Podobnost s předbělohorským národem je vskutku mizivá. Osud tehdy – na začátku 19. století - dal zanikajícímu národu jedinečnou příležitost rozhodnout si takřka svobodně o své budoucnosti.
Češi měli řadu možností. Vezmeme-li v úvahu, že vše živé na Zemi má vrozený pud sebezáchovy, byla tu například možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát obdobně, jak to učinili Irové po boku Angličanů. Dobře víme, že i Irové mají dnes samostatný stát a zároveň angličtinu za naprosto převládající jazyk.
Nebo vzít český jazyk na milost, ale začít od píky, nevytvářet si mýty, neidealizovat si národ, neztrácet se v iluzorních vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž žít přítomností a skutečností. Přijmout stav národa, snažit se jej vylepšit a tak, jako to dělali Holanďané, z malých národních poměrů udělat velké umění, být prostě osobití, nikoliv přebírat zahraniční vzory - tvořit trpělivě ze svého.
Čeští obrozenci se ovšem rozhodli pro variantu nejhorší. Vnuknout českému národu myšlenku, že jsou báječným a vzdělaným národem s prastarou slavnou minulostí, který zlí Němci (Germáni) vždy chtěli zlikvidovat. Vytvořili si dokonalou fikci. Obklopili národ mýty a lžemi, a ten jim uvěřil a věří dodnes... Trpěl malostí a zaostalostí, ale nenašel se nikdo, kdo by onen stav národa chtěl zlepšit. Když se ke konci devatenáctého století pustil T. G. Masaryk v souvislosti s rukopisnými podvrhy nebo s Hilsnerovou aférou do kritiky českého národa, když chtěl zjevit národu pravdu a pokusit se o nápravu, byl českým národem tvrdě odsouzen a popliván, a to nejen obyčejným lidem, nýbrž i univerzitními studenty a profesory. Po Masarykovi se mimo Pekaře už o národní osvětu v kýženém směru nikdo nestaral, a tak pohádka o báječném českém národě mohla růst dál a dál. Masaryk sice vystoupil proti těmto křiklavostem, ale nebyl důsledný. Ponechal Čechům řadu dalších mýtů.
Situace je taková, že mýtům a lžím věří Češi dodnes. Nejhorší je však to, že v Češích přetrval národní komplex méněcennosti. Projevuje se velkou nedůvěrou samých vůči sobě, svým schopnostem, avšak na druhou stranu, je-li tzv. překompenzován, představou o báječných národních hodnotách a vlastnostech. Češi si tak nevědomě přímo protiřečí. Na tom je možné ukázat, jakým jsou Češi opravdu národem. Jsou sice denně konfrontováni českou závistí, udavačstvím, sobectvím, leností nebo podvody, ale nakonec v nich stejně převáží mýtus, který se učili ve škole, který do nich vštěpovali jejich rodiče a prarodiče a který mohou zaslechnout nebo si přečíst denně v masmédiích, totiž o báječném českém národě, o holubičí povaze, o zlatých českých ručičkách, o nejrůznějších českých NEJ- (holky, pivo), o tradici české demokratičnosti a lidskosti.
Těžko uvidíme, jak běžný Čech vypráví nějakému zvídavému turistovi o (dnešním) českém národě, o jeho rysech, o typickém Čechovi, o běžném dni v centru Prahy. Raději se chlubí Sigmundem Freudem nebo Franzem Kafkou. Tyto dvě osobnosti jsou totiž novodobými maskoty českého národa pro okolní svět, i když v době, kdy žili, již nebyli kvůli jazyku nebo rase považováni za Čechy. Mají ale reprezentovat, jací velcí synové a jaké velké dcery z českého národa vzešli, nebo jaké to osobnosti světového významu v Čechách pobývaly. Pro cizince je to hezká pohádka o inteligentním a vzdělaném českém národě. Což o to, nejde popřít, že by se podobně nereprezentovaly i jiné státy, zatímco takovému turistovi přijíždějícímu do Čech ona pohádka rychle skončí, když za svůj, byť krátký pobyt bude ulehčen o doklady a peníze kapesním zlodějem, okraden taxikářem, odnese si vzpomínku o neochotném a jazyky nevybaveném (nejenom) policistovi, o drahých, leč páchnoucích záchodkách pražských a o prazvláštním cenovém bonusu, ale ne pro něho, na účtence v restauraci.
Český stát se může snažit v zahraničí prezentovat sebelépe a lákat turisty k návštěvě Česka, avšak nezmění-li se praxe, není šance si turisty udržet, příznivý pohled na Českou republiku také ne. Je poučné si přečíst, co o České republice píší v zahraničí - negativa jasně převyšují, vše jen zachraňuje minulost: památky a slavní jedinci žijící kdysi v Praze. O českém člověkovi nebo o životě v centru Prahy se píše vždy záporně. Češi si musejí uvědomit, že prvním předpokladem zlepšení je sebereflexe, uznání skutečného stavu věcí a snaha zlepšit je, básnit o krásné Praze a holubičí povaze se má až nakonec. Čili, skutky, nikoliv prázdná slova.
Český národ mezi iluzí a skutečností
Od doby obrozenecké se to v českém prostředí jen hemží různými provoláváními o udatném a hrdinském národě. Známé je jistě prvorepublikové provolání: „Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nemůže být národem otroků.“ Ach, jak úsměvné. Typický projev komplexu méněcennosti. Nedůvěra ve vlastní sílu, opření se o modly.
Mluví-li se o vzdělanosti, takřka každý Čech vytasí se jménem Jana Ámose Komenského. Ale vypovídá to snad něco o (dnešní) vzdělanosti českého národa? Chtějí-li se Češi chlubit vzdělaností, měli by ji podložit jinak. I přesto bychom mohli nazvat Čechy národem Komenského, ale jde to snad? Rozhodně mají v českém národě drtivou převahu ti, kdo čtou denní komentáře v Blesku, než ti, kteří si přečetli spisy Komenského. Češi také rádi hovoří o své lidskosti a humanitě... Pravda, Petr Chelčický se proslavil svými humanistickými příručkami, ale kdo z Čechů je četl? Zvěrstva při odsunu Němců příliš onu lidskost nepotvrzují. Dodnes Češi rádi vzpomínají na udatné husity, jak v 15. století vzdorovali celé Evropě, ale přitom zapomínají, že to byli i lupiči a vrazi. Žižka, podle dnešních měřítek, vrah masový.
Že Češi mají za vzor T. G. Masaryka, neznamená, že sami jsou demokraty. Trpí závažným nedostatkem demokratičnosti. Bylo by však chybou hledat hlavní příčiny oné absence demokratičnosti v komunistickém režimu – ostatně svádět vinu na jiné také patří k českému bontonu - není náhodou, že v žádné jiné zemi nastupujícího sovětského bloku než v Česku (ani ne na Slovensku) nevyhrála po válce v relativně svobodných volbách komunistická strana.
Ještě jeden důsledek mělo obrození. Evropské školství a vzdělanost se pojily s latinou, poté s živými jazyky, např. němčinou, nikoli však s češtinou. Čeština požadavkům doby nestačila - teprve s odstupem mnoha let, koncem 19. století, si vytvořila klopotně a zcela uměle potřebné moderní a odborné názvosloví. Kdo z Čechů měl vzdělání, měl ho v němčině a nebýval vždy zaníceným českým národovcem. Těmi byli většinou „potomci služek a kočích“, jak se o Češích po 1. světové válce vyjádřil velký přítel Čechů, britský diplomat Bruce Lockhart. Pojmy jako „svobodné rozhodnutí“, nebo „diskuse“ byly pro ně něčím neznámým, byli zvyklí na poslušnost, neodmlouvat a držet své názory „za zuby“. To ovšem mnohdy vede ke kompenzaci ve formě pomluv a zvyšuje nebezpečí příležitostného zákeřného útoku při oslabení pána. Když se rozpadla c. a k. monarchie, bylo potřeba doplnit místa ve státní správě a ty právě zaplnili takoví málo vzdělaní „potomci služek a kočích“. Se všemi důsledky. Obdobně se to opakovalo po zvratech v roce 1948 a 1989. Také v tomto mechanismu hledejme příčinu setrvávajících nedostatků českého národa.
Po sametové revoluci se pojem demokracie a svobody smrsknul do toho, že mohu dělat, co chci (pokud na to mám). Kradení státního majetku, rozsáhlé finanční podvody a pro to vžitý výraz tunelování, který byl poprvé použit v Česku a pak se rozšířil do celého světa (anglicky asset–stripping), je důsledkem absence demokratických a morálních hodnot v hodnotovém žebříčku českého člověka. Pomíjí se totiž skutečnost, že pravou demokracií může být jen země, která nejenom má v ústavě zakotveny demokratické principy, nýbrž i její občané jsou prodchnuti demokratickými hodnotami.
Češi také postrádají jednu z nejdůležitějších součástí demokracie: schopnost diskutovat. Mají svůj vyhraněný názor, ale nejsou ochotni o něm diskutovat. Považují jej za jediný správný a nechtějí připustit, aby jim někdo – podle nich – „nutil“ názor jiný, natož aby přiznali, že je o svém názoru i přesvědčil. Jsou hluší k racionálním argumentům, nezapadá-li názor diskutujícího do jejich vidění světa, je jeho názor odmítnut. Basta.
Pro Čechy je též typická neúcta k autoritám, zásadní nerespektování zákonů, postrádání smyslu pro pořádek. Neustálé odvolávání se Čechů na demokracii a svobodu je jen omíláním prázdných floskulí, která v českém prostředí žádný obsah nemají. Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, byl založen na rovnosti v chudobě, avšak ani to dnes již neplatí.
Bez vize budoucnosti
Zeptáte-li se běžného Němce na éru německého nacionálního socialismu, odsoudí ho a omluví se za něj; zeptáte-li se běžného Čecha na éru komunismu, můžete dostat lecjakou odpověď. Češi se doposud neuměli vyrovnat s komunistickou minulostí. Bohužel, diskuse na toto téma je takřka nemožná. Podstata věci je stále zahalována podružnými věcmi. Není důležité, že se za komunistickému režimu někomu žilo dobře; ostatně i v tom nejhroznějším režimu se někomu žít dobře musí, jinak by snad jeho existence byla nepředstavitelná. Podstatné je, že realizace komunismu se ukázala jako nemožná a všechny pokusy o něj byly jen omylem, podle čehož také skončily: destrukcí z vnitřku. Že morálně selhala v souvislosti s komunismem většina Čechů (stejně jako Němců v éře nacionálního socialismu), že by měli nastoupit cestu pokání jako Němci, si připustit nehodlají.
Když se Češi nedokáží vypořádat se svou minulostí, těžko očekávat, že vědí, jak naložit s budoucností. Jak již bylo řečeno, Češi nevědí, kým jsou, co chtějí a kam směřují. Dnešní česká politika to jen potvrzuje: nejdalekosáhlejšími programovanými cíly hlavních politických stran jsou ekonomické nebo sociální reformy, které navíc ani jedna ze stran už léta nedokáže (nebo s ohledem na elektorát nechce) prosadit. Reformy možná dokáží uspokojit materiální potřeby občanů, duchovní obsah však schází. Kam má směřovat Česká republika? Kam má směřovat Evropa? Na takovéto otázky žádná česká politická strana odpověď nedává. Jakákoliv vize budoucnosti akutně chybí.
Čechům velmi chybí kritické posuzování sebe samých. Na svoji historii nahlížející nekriticky a mají o ní samé růžové představy. Vyvyšují se nad jiné národy, ale ke svému nacionalismu nejsou se ochotni za nic doznat. Vyjádří-li někdo z okolní země svůj názor na historii, který zrovna neodpovídá českým růžovým představám, je hned označen za nacionalistu, ba šovinistu. Učiní-li tak Čech, tak je buď zaprodanec, nebo kálí do vlastního hnízda.
Zbytnělé národní sebevědomí a na druhé straně jeho absence logicky vedou k nedůvěře vůči ostatním zemím (národům), přímo ke strachu z nich, uzavíráním se do sebe a k vyvyšování se nad ně. Důsledky se poté projevují i ve vztahu k Evropské unii. Mnozí Češi jsou nezvratně přesvědčeni, že jim chce Unie ubližovat, možná by se hodilo slovo vykořisťovat, že s nimi nejedná jako s rovnými... Nadávají na ni pak ve svých oblíbených hospůdkách nebo ventilují své utkvělé představy v novinách či časopisech. Často přirovnávají české členství v EU k sovětskému vazalství před r. 1989. Národní pasivita společně s nedostatkem sebevědomí se opět i zde projevuje. Místo, aby Češi za své požadavky bojovali, místo, aby se snažili křivdy odčinit, raději rezignují na vzájemnou evropskou spolupráci a uchylují se k primitivnímu nadávání na Evropskou unii. Rádi se považují ale za vlajkovou loď postkomunistických zemí, protože mají být i první postkomunistickou zemí, která bude předsedat Evropské unii. Národní komplex méněcennosti společně s jeho překompenzací nechávají pozdravovat...
Složitosti českého nazírání na svět, jeho míjení se s realitou, nechápou Češi sami, natožpak cizí národy. Nelze se pak divit, když jsou Češi, ve vzácných okamžicích, kdy se o Česko v zahraničí vůbec někdo zajímá, za hlupáky Evropy.
posted by Ross Hedvicek | 12/21/2006 08:51:00 AM
34 Comments:
Jednu připomínku: Hovořit o typickém Čechovi, Němci, Angličanovi ... je IMHO velmi primitivní generalizace. Každý člověk je individuální osobnost a zodpovídá za sebe, nikoliv za druhé (vyjma vlastních dětí do věku řekněme 17-19 let - i to JE individuální).
Jan Erben (erben/at/ecm.iol.cz)
Ano, asi došlo k překompensaci onoho Minderwertigskeit komplexu. Ale bez toho by možná dnes česky nemluvil už nikdo, vždyť třeba v době Masarykova mládí bylo v Brně slovo "Čech" považováno za urážku.
Kasal
Dvě věci: jednak český národ je i proto dokonalý, že ve svých řadách má lidi podobné jako pisatel článku. Je to jako samovýchova; lidé, kteří mají sebereflexi, jsou schopni sebekriticky vlastně vytvářet prostředí pro pozitivní růst v tomto případě národního sebeuvědomění. Zkuste třeba říct Francouzi, že za 2. světové války byl každý pátý(!) Francouz kolaborant. Umlátí vás čepicí. Ale dnes je to příslušník národa prakticky odsouzeného k ústupu z dějin. Když spustíte stejnou otázku na řadového Čecha, nejdříve se zamyslí než odpoví. Přestože situace třeba ani zdaleka nebyla tak zlá. Je to dobře nebo špatně?
A za druhé: Němci vždy sloužili Čechům jako vzor, na tom není nic špatného. Je to národ, který kromě primitivní nemyslící lůzy generuje i jedny z nejlepších hudební skladatelů, spisovatelů, vynálezců na zeměkouli. Po Rusku, dovolím si podotknout.. Snad je to i pravidlo, že na určitý počet strojově disciplinovaných a určitým způsobem determinovaných obyvatel připadá vždy jedna extra persona jako výjimka. Pro diverzifikované Čechy je tento věčný soupeř více než důstojný.
Myslim, ze autor by mel nejdriv alespon trochu upresnit koho vlastne povazuje za "typickeho Cecha" (ci Moravana). Ten co se narodil v ceske kotlin ci na morave? Narodila se tam i spousta jinych co cesi nejsou a za cechy se urcite nepovazuji. Znalost mistniho jazyka? Da se naucit, rada cizincu jej ovlada. Trvale bydliste? Rovnez tam zije spousta cizincu, dnes hlavne Rusu, Vietnamcu a Ukrajincu...Statni prislusnot, obcanstvi? Je pravdepodobne hodne lidi co se tam narodili a pritom ji/je nemaji.. Jsou i takovi cesi?? Mam takovy dojem ze se nabizi paralela s mladym senatorerm Barack Hussein Obamou - takovy se urcite muze za prohlasit "African-American" (zatim to nastesti nedela). Pro vetsinu cernych ale zadny AA neni a nikdy nebude neb neprosel obdobim boje za obcanska prava cernych v 60tych letech, o cemz ten vyraz ve skutecnosti je. S "cechy" to bude podobne - ten kdo se tam narodil, ma ceske rodice mluvi cesky, mel tu smulu ze alespon cast dospeleho zivota stravil za bolsevika, nikdy neodesel cimz se pravdepodobne nakazil jejich ideologickym hnojem ktery dodnes ovlivnuje mistni smysleni a jednani - to bude asi onen "cech" o kterem Rosta pise. Dovolim si ale tvrdit ze ceska spolecnost dnes davno neni tak homogenni jak by se zvenku mohlo stat, a jake procento takovi "hloupi cesi" vlastne tvori - mensinu ci vetsinu tech +/-10 milionu lidi?
No pochvalim vystiznost clanku, da sa stym +/ - suhlasit. Este skoda ze nespomenul narod kolotociarov lebo este som na slovensku nevidel inych kolotociarov ako pepikov. nemyslim zle , v ramci srandy... o slovensku plati dtto , nie sme avsak tak chytri, ale sme aspon uprimnejsi....
peter
Clanek opravdu vystizne popisuje ten nas cesky narod. Uplne mi nesedi posledni 2 odstavce, ale zbytek naprosto dokonale. A to tak, ze charakteristika je platna pro vice jak 90% Cechu. Kdo o tom pochybuje at se podiva na ceskou politiku neboli lidi zvolene timto narodem. Kdybychom nebyli narodem hloupym a zbabelym, uz by nam 17 let po sametu takova chamrad vladnout nemohla.
Ten clanek mi spis sedi na Amiky, i kdyz spousta veci o Cesich je bohuzel vic nez pravdiva.
Hmmm, chamrad co nam vladne. Ta nam vladne jen proto, ze nezvedame sve ctene zadnice a nejdeme je do jejich nakopat. Jak jinak nazvat situaci, kdy politici odmitaji uznat ze z voleb vznikl nejaky konglomerat zajmu, zastupovanych stranami (ciste teoreticky) ktery respektuje vuli volicu a podle toho je treba kompromisne tvorit zakony (mohli by konecne nejake zacit rusit, ne?!)... Misto toho sledujeme uz pres pul roku normalni dohadovani-se o koryta, nic vic. Logicky to pri pohledu ze zahranici vypada spatne, ale vsichni jen nadavaji (jako na byrokracii z Bruselu) ale ne, ze by s tim neco udelali... Treba - vznest pozadavak na zmenu naseho clenstvi na pohyb zbozi/osob= ano, byrakracie = ne, jak to my Svycarsko a severske staty.
Ale kdo chce hovorit o typickem Cechovi by mel vedet, co si zbytek sveta mysli o typickem Americanovi. Nic lichotiveho to neni a podle nekterych zkusenosti mych se to alespon castecne musi zakladat na pravde =8-O Zatimco se ovsem bohuzel dost uvedenych veci v clanku zaklada na pravde samo take a meli bychom to zlepsit.
ze by cesi zase odmitali celit realite, nebo ze si cesi nechtej nechat nadavat ? Hezky clanek o hlupacich cesich o ztrate sebereflexe a sebekritiky ovsem jako by autor psal sam o sobe, s neotesitelnou autoritou pouzije kazde klise kritika cechu, jasne Freud nebyl cech, ale kdo neco zna tak je s tim faktem obeznamem, pro ostatni bude tezke rozlisit mezi Freudem, Teslou a Tomasem Akvinskym. Nemam rad halasne velebeni ceskeho naroda, kde se me nekdo snazi presvedicit, ze nemit my cesi takovou blbou smulu tak uz davno vladnem svetu a litame na Mars. Ovsem zastanci opacneho nazoru se koukam lisi jen v nazoru, ne v retorice. Jako v nasi politice jeden rekne 100 druhy 0 a ono se to v prumeru da tech 50. Zadna diskuze nic proste vsichni na sebe chrli pomluvy z hradeb svych zastydlych nazoru. Asi jo meli sme se nechat asimilovat Nemci a byl by klid.
Tak ono nic černé anebo bílé. Jsa Čechem původem z Moravy, z Olomouce, kde i dodnes žiju (30 km severně od Rosťova rodiště Kojetína), můžu říct, že třeba v Olomouci (ještě před 60 lety stejně hodnotné označení Olmütz) to vypadá poněkud jinak, než třeba v takovém Přerově - který nikdy neměl německé obyvatelstvo. Jak se říká "svinské prostředí svině lidi". V českých, moravských a slezských maloměstech se opravdu člověk "imrvérefurt" setkává s hnusnou malostí typu odmítačů zrušení Benešových dekretů a podobných odporností ze strachu z neznámého. Jedná se zcela jistě o produkt infekce českého šovinismu ... ve městech, kde německé obyvatelstvo do r. 1945 zanechalo výraznou stopu už ale - troufám si tvrdit - vládne dávno jiný duch. V Olomouci je vliv němectví (Deutschtum) nepřehlédnutelný - architektura, historie, literatura, osobnosti etc. etc. a mj. i velmi výrazná Almützer Deitsch a propojenost s říšskou Vratislaví a v mnoha ohledech i s Berlínem. Spousta lidí ovládá cizí jazyky (na ulicích a v pohostinských podnicích zní angličtina, němčina, franxcouzština, italština a španělština) ... a velmi mnoho lidí sdílí pocit, že nejprve Němci provedená likvidace židovské vrstvy a posléze Čechy provedená likvidace německé vrstvy našemu městu nesmírně uškodila a uvrhla jej do prachu gubernální ospalosti a provinční nevýznamnosti. Z Vratislavi je Wroclaw, Vídeň je z dnešního geopolitického hlediska "nezajímavé město na okraji velkého světa" a Berlín dnes hledí více na západ, než na východ. Velmi málo mých spoluobčanů Olomoučanů dnes pochybuje o tom, jak je naše politika blbá a neperspektivní. Stačí vyjet do Přerova anebo Bruntálu a narazíte na pravověrné Čechy. Suma sumárum, článek má absolutní pravdu v jedné věci - za vším je vzdělání, přehled a konfrontace i s něčím jiným, než s vlastním zrcadlením. Ve velkých městech jsou obyvatelé vystaveni vlivu cizinců a jsou jimi zušlechťováni. Česká periférie nemá co nabídnout, tak sama sebe masturbuje pocitem zašlé slávy. A Praha a poměry v ní panující? Praha je archetypem české galerkovosti, stahují se tam hajzlíci z celé republiky, aby tam parazitovali na cizincích. A policajti v tom jedou s nimi. Nezbývá než počkat na nové generace, z nichž vzejdou noví lidé, tak jako kdysi v Austrálii. I tam dnes žijí slušní a vážení občané, a všichni jsou potomci zločinců, protože Austrálie sloužila během 18. století jako trestanecká kolonie Velké Británie. Chtít 17 let po roce 1989, aby všechny staré struktury zmizely, je bohužel nereálné. I Německo muselo jistým způsobem redukovat program denacifikace po II. světové válce, aby mělo vůbec nějaké učitele anebo soudce. Tohle vyřeší jen moudrá matka příroda, která dříve či později vyřkne svůj ortel nad každým :-) Tom z Olomouce
Post a Comment? OK... in Czech? Hinterlassen Sie Ihren Kommentar? OK... auf Tschechisch?
Zase další generalizace. K řadě Čulíků, Hedvíčků se připojuje i pan Drexler. Že zde kdysi etnicky čistili - někdy násilně někdy jen pomocí bludů - různí papaláši a polovzdělanci není až tak exkluzivní záležitost. Stejně jako až tak exkluzivní, že se tak děje i dnes.
I v české kotlině žijí lidé, o nic moc horší o nic moc lepší než jinde. A dnes už z ní, zase, někteří odcházejí za lepšim.
Jo,jo, bohužel čekáním na novou generaci si nepomůžeme, musíme ji vytvářet už teď (i za cenu toho, že si připadáme většinou jako poctiví pitomci mezi tou okolní chamradí). Ta Praha to sedí, myslím si totéž, oficiální pohádka o tom, že se tam stahují ti schopní byla konečně správně pojmenována.
Brňák
Není třeba mnoho slov... Jsou! (Jen pro to % množství emigrace v minulosti i přítomnosti. A typický Čech je poznamenán právě tím, že jistý typ Čechů s typickým Čechem nechce mít ani společnou řeč).
:-) a neco hezkyho o nich nevite? hmm, ted vazne, clanek celkove je misty pravdivy, presto me prijde ze na podporeni techto nazoru jsou brany v potaz jen kuse informace. Zajemcum o tuto problematiku, kteri chteji videt situaci vice komplexne doporucuji knihu Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ.
Skvěle napsaný článek! Přesně tohle si už nějakou dobu myslím! Malost přesně vystihuje , proč tolik nenávidíme úspěšnější národy (USA apod.) Pasivita zase, že jsme ještě pořád s těmi komunisty nezatočili, že je tu pasivně trpíme. To umí každý druhý blbě kecat v hospodě a vymýšlet si různé výmluvy. Ale vytáhnout do boje a něco změnit, na to jsou Češi moc "připosraní" (omluvte mi ten výraz, ale je výstižný). A taky se bojí změnit názor. Já patřím k mladé generaci a zkouším lidem otevřít oči, kde se dá. Ale nikdo nereaguje! Nikdo nechce vidět pravdu. Není to tím, že bychom byli hloupí, ale že chybí morálka a hodnoty. Myslím, že historie se bude znovu opakovat a ti uvědomělejší jednou poznají, že český národ už je odsouzen k záhubě a emigrují definitivně za lepším. Národ, který nezná svou historii (jako že Češi ne), je odsouzen si ji zopakovat!
přesný článek.Musí se dosáhnout připojení Sudet k Německu a také celého Pruska.
Ano! Hedvicek s Krystlikem jsou nazornymi pripady.
Nemám rád zjednodušování a generalizace ,jenž autor předvedl v tomto článku . Jistě nikdo soudný nebude tvrdit , že české dějiny tak jak je líčil Palacký , Jirásek a další jsou pravdou . Zde mě zaráží to , že se nenašel seriosní historik , který by napsal Dějiny českého národa , jenž by měli hlavu a patu . Dále je pravda , že když se podíváme např. na významné osobnosti tohoto národa všichni jsou původem od jinud Žižka , Karel IV , Masaryk , Bóža Němců atd. což je v našem regionu celkem pochopitelné . Autorova kritéria k hodnocení národa jsou trošku jednostranná . V těchto kritériích by neobstál žádný národ na světě , určitě --každý národ měl období barbarství , většina národů má krev smíšenou . A nemyslím si , že se každý Němec omluví za hrůzy 2.světové války a na tuty by se neomluvil v roce 1945. dnešní devastaci morálky , jenž vznika v poslední 50 letech není možné sledovat do dob obrozenectví . A žádný jen trochu vzdělaný Čech nebude tvrdit o Kafkovi , že byl Čech . A co se týká např. Mozarta toho si přivlasťnuje celá němčinou mluvící Evropa zcela automaticky . Nedivím se , že autor má problémy s publikováním článků --při zřejmém nedostatku objektivity si ani nic jiného nezaslouží . Až se Američané a Śpanělé omluví za genocidu Indiánům pak se autorovi rád omluvím já , do té doby je tento článek v tištěné formě k použití jen na WC.
Bohémia und Mädchen
Keďže v poslednej dobe, niektorí Česi arogantne vystupujú v diskusiách na blogoch, skúmali sme pôvod Čechov a objavili sme zaujímavu knižku Mordechaja Kapustu z roku 1918, v ktorej sa už ako trojročný zaoberá otázkou, ako sa v Európe medzi inteligentnými národmi Slovákov, Moravanov, Poliakov a Germánov objavil citujeme "pripečený národ Čechov". Zaujalo ho to zrejme z dôvodu, že tento národ sa nevie ani po dlhom čase naučiť iný Slovanský jazyk a začínajú svoj pôvod odvoďovať od Vizigótov. Mordechaj Kapusta píše, že národ Čechov založil sedliak Priemysel Oráč, stále sa rýpajúci pri zemi, ktorý odvodzoval svoj rod od úradne uznaného idiota Josefa Švejka. Nazval ich preto "prizemní ludia" v skratke Prízemáci. V knihe opisuje ako kráľ Švejk poslal svojich vyslancov k vznešenému kniežaťu Slovákov a Moravanov k Svätoplukovi a vyslovil predpoklad, že Česi budú zmes najhorších vlastností Židov, Germánov, Vikingov, Hotentótov a Vizigótov. Ešte za života Mordechaja Kapustu sa ukázalo, že musel vychádzať vo svojom výskume z dôveryhodných prameňov, pretože si Česi zvolili za svojho vodcu blbca medzi blbcami a nazvali ho Václav Havel I.. Na nešťastie tento kráľ mal všetky vlastnosti po svojom otcovi Švejkovi a matke Židovke. Skutkami dokázal, že ako Caligulov kôň kopal v senáte na všetky strany a čakal celý život na Rímsky vojnový kríž, tak aj tento Čech na čele basistov z celého kráľovstva ako Spartakus chodil po svete a rozdával svoje divadelné hry. Potom čakal na to, kedy dostane z Nórskej akadémie nejakú noblesnú cenu. Jeho prívrženci mu už aj spievali: "Dynami, dynamit vudela bum", ale ceny sa ako ten kôň nedočkal a zapísal sa do dejín ako večný čakatel. Zrejme jeho matka pochádzala od Barabáša, večného Žida. V ďalšej kapitole sme sa dočítali tézu, podľa ktorej prihlúplosť Čechov, ktorí ani po 30-tich rokoch života v slovenskom prostredí, sa nenaučia hovoriť po slovensky, je zrejme dôsledkom penivého nápoja. Tento nápoj varia odjakživa a potom len sedia, čumia a mudrujú ako ich praotec Josef Švejk. V tejto kapitole sa aj zaoberá otázkou, prečo sú Česi od prírody "prolhaní a zákerni". Podpisujú Pittsburgské dohody, ktoré nedodržujú, kradnú symboly, lietadlá a zástavy. M. K. píše, že je to zrejme dôsledok ich zakomplexovanosti, keď nie sú ani Židia ani Rak. Tu majú zrejme nejaké podobnosti s Maďarónmi. Naviac Česi si nevedia nájsť ani meno pre svoju krajinu, hoci už Nemci ju nazvali Bohmen und Mädchen ako dôsledok toho, že stále videli sedieť Čechov pri tom šumivom nápoji, nič nerobiť a žiť ako Bohémi. Najznámejší Bohém - Čech Jaroslav Hašek bol aj komisár pri Buzuluku. Mädchen je zrejme z nemčiny prevzatý výraz pre české dievčatá, známe ako radodajky a pornohviezdy. Mali aj ďalšieho známeho Čecha, ktorého poznal Mordechaj počas svojho života v Topolčiankach. Volal sa Koník Garyk Mäsiarik. To preto, lebo keď robil salámy, tak pridával do nich aj mäso z toho Caligulovho koňa. Na Slovensku sa priatelil s Cigánmi, známymi zlodejmi koní, ktorí mu vždy to mäso zadovážili. Mordechaj Kapusta píše aj o jednej českej Babke skákajucej za pierkom, lebo si myslela, že keď bude mať dosť peria tak ako Ikarus poletí cez oceán k veľkým kamarátom Čechov až do Novej Zeme, kde Dvoran toho českeho kráľa Havla napísal symfóniu z Nového sveta. Nakoniec sme v závere knihy našli aj neúplny fragment hymnusu Čechov, ktorý spieva ten Priemysel a začina: "Dejte mi hnúj na Zemi českou..."
http://mordechajkapusta.blogspot.com/2005/09/bohmia-und-mdchen.html
Docela vtipný, asi nejsem Čech, když jsem se neurazil. Jen je mi líto Mordechaja, jestli tomu opravdu věří.
Konečne jeden súdny čech, ktorý sa nehanbí za svoju skutočnú minulosť
Jen tak pro zajímavost - přišlo se na to, že češi nejsou geneticky skoro vůbec češi. A jak by taky jo, když tu trousily své sperma okupační armády z celé evropy a přilehlého okolí
Zamyslel jsem se při čtení a poslouchal i předky.
Někomu nejde učení či kašle na následky.
Nebo radši prozaicky:
Semtam má člověk radost, když ho nějaký text vede k pokoře, občas to bolí, často pobuřuje. Jen... Považuji se za potomka rodičů a zajímá mě jejich kompetence v tomto smyslu.
Každý z nich měl v mém formování jinou úlohu. A i když Junga ctím vpodstatě stejně jako Freuda (v jakémkoli jazyku, kterému porozumím), s chutí jsem něco málo od těchto pánů četl v češtině.
Nechtěl bych se pouštět do logického výkladu právě napsané věty... Předznamenává, co bude následovat. Komplex méněcennosti podle mě prýští z každého odstavce. Pane Draxlere, Freud by Vám snad řekl i to, že se není tak docela za co stydět. Nemusím vyznávat takto vykreslenou českou mentalitu, abych se cítil - Čechem. Nestudoval jsem Benešovy dekrety, ale nelituji čistky jako sice možná ohavného ale nakonec do jisté míry i "humánního řešení". Neberte mě prosím za slovo, skutečně je mi líto všech těch lidí, kterým příslušníci mého národa ublížili. Dnes mi nezbývá než krčit rameny. Nechci ale také bagatelizovat podíl totalitních režimů na nízké morální zmužilosti našich lidí. Je paradox, že někdy odolá lépe ten "slabší" (M. Horáková - mohu-li). Odkazovat se k modlám - prosím Vás, který národ to nedělá, a propos, Havlíček už v módě není?
Ano, kajme se za bezmyšlenkovité pokračování v návycích ochcávat, co se dá. Ale nemyslím si, že je moudré žehrat na vlastní (s)prostotu. Příkladem může být bloggerem Hedvíčkem odsouzený film Borat. Někdy je nahota osvobozující. Jen porovnejme režimy a mentality vůdců Británie, USA, Kazachstánu a Česka či Ruska... Vkusnou a kašírovanou nahotu Pam Andersonové a "nevkusnou", zobrazenou ve zmíněném snímku. Král je nahý, křičím s Michaelem Moorem! Ale je fakt, že nejsem děcko. A MUSÍM - i když občas nerad - v TÉTO zemi žít. Nezapomeňme, že zmiňovaná německá "elita" dostala zákonitě přednost ve správě protektorátu, nelze si hrát na popírače křivd. Pravda, jistě. Pro malost můžeme zapomenout i na ty z Čechů, kteří něco dokázali a i dnes si vedou dobře. Můžeme se i smát, papouškujíce oficiální přenašeče informací, že Češi jsou hloupí, opatrní, že se mají rádi a podléhají mýtům. Collin Powell bušil botou do stolu na půdě OSN, aby spravil svět o mýtu osudové hrozby z Iráku. A to jsem si myslel, že znám jen z minulých životů. I já začínám být pro radar proti raketám na českém území, protože se bojím. Ale bojím se i hloupého papaláše na Hradě. Všichni ti vzdělaní a kultivovaní lidé, dobří stratégové, řečníci a iluzionisté s tučnými šrajtoflemi a dráty odposlechů mi vážně nahánějí strach. Pomlouvači z bulvárních médií, kteří nezavítali do české a možná ani do mnohé domácnosti svých chytrých a pracovitých spoluobčanů, jen když hledali sliz.
Nevzdělanost je břemeno a když mám sloužit, chci vědět komu a čemu. Pánovití cizinci na nás pohlížejí jako na právě ony zaostalce a uspokojují si tak vlastní frustrace. A jejich zrní zobejme na dvorku.
Duchovní náboj ze západu přichází-nepřichází. Jde o to jen se přeučit na americký styl. A zevnitř - kromě mediálních výplachů to občas - aspoň v Praze může i stát za to. Jen škoda, že tak málo vzdělaných, kultivovaných a chytrých lidí z ciziny pobývá a publikuje v Čechách. Co není dnes, může být zítra.
Poslední douška, není tak někdy v každém národě málo porozumění pro vlastní identitu? Vždyť každý dvorek někde končí a za plotem se už třeba moc anglicky nemluví.
Mají Češi nějaké pozitivní vlastnosti? Podle autora ne. Autor má v některých věcech pravdu, ale neví jaké je žít mezi mlýnskými kameny. Česi nejsou národem hlupáků, Česi jsou průměrně více vzdělaní než Němci či Američané. Ano, naše sebevědomí je založeno na mýtech, ale který národ je nemá. Prosím, řekněte autorovy ať příště píše objektivně.
Tento článek psal nejspíš člověk, který nikdy nevystrčil patu ze země! Hodně cestuji a musím napsat, že mi Češi můžeme být rádi za stát ve kterém žijeme. Jsme vzdělaní a funguje tu veškerá infrastruktura. To v některých západních zemích nefunguje vůbec nic. Žila jsem nějaký čas v Irsku, a musím napsat, že hloupější lidi jsem nepotkala ani v zemích třetího světa. A to mají v Irsku všichni vysokou školu, ale vědomosti naší základní školy prvního stupně. A né jen Irsko, Amerika, Anglie je na tom stejně. Náš problém je jen ten, že si nevěříme!!!
Tak já tedy odpovídám:
http://vlk.blog.respekt.cz/c/146978/Odpoved-na-Otazku-Otto-Dexlera-Jsou-Cesti-hlupaky-Evropy.html
Malost Cechu spociva v tom,ze dokazou o svem narode napsat takovy clanek.
Velikost Cechu spociva v tom,ze dotycneho nezlyncuji,jak by to udelali v USA. A pritom amici jsou vlastne lide mnoha narodu!
Tohle nepsal Cech, ale odsunuty Nemec, puvodne s ceskym obcanstvim, ktereho Cesi, diky holubi povaze, nepovesili za vlastizradu.
Po přečtení tohoto článku by se buďto člověk oběsil a nebo odstěhoval z Čech pryč.Je v něm hodně pravdy,ale též zaujatých polopravd.Zajímalo by mne,proč se poslední dobou začalo mnoho lidí mediálně otírat o odsun Němců po válce z pohraničí do Německa.Proč někdo nenapíše pravdu,že ten kdo spustil nějaké odsuny byli právě Němci,když vyhostili naše usedlíky z pohraničí do vnitrozemí,aby se v pohraničí mohla rostahovat Německá menšina a mohl toto území zabrat Fašistický stát.V Mnichově nás tehdy velké země obětovaly(hlavně Francie se kterou jsme měli podepsaný pakt vzájemné pomoci) a hodily nás jako kost rozzuřeným Německým vlkům,aby sebe zachránily!Tehdy museli Češi zalézt do kouta a byla jim sebrána možnost se hrdě bránit Německé agresi.Nacož bylo v té době připraveno většina lidí.V tomto období já vidím velký zlom,kdy Češi ztratili hrdost a stali se apatickými.Ovšem fak,že Češi mají šikovné ruce a přemýšlivé hlavy nikdo nevyvrátí.I když je pravda,že s nimi často vymyslí spoustu lotrovin
Bohužel pravdivý článek a parádně napsaný :(((
Krasny clanek, presne popisuje cesky charakter. Ziji 50 let v Nemecku a posuzuji to s odstupem a s neutralitou. Zavist a staly pocit nadrazenosti je typicka ceska vlastnost. Zaroven uplny nedostatek sebereflexe. I v predeslych komentarich je zcela viditelne, ukazovat na druhe, Americany, Francouze, Nemce, to Cesi umeji, ale jakmile dojde ke zmince o chybach Cechu, je ohen na strese. Absolutni sohlas s clankem, Dekuji.
Uz nekolik desetileti nejsem v Cesku a nejsem Cech. Jen par veci zustalo v byte v CR, a ty jsem si chtela behem let odvezt. Asi nebude prekvapenim kdyz odhalim ze vsechno, ale uplne vsechno Cesi ukradli behem prvnich dvou let. Take jsme zjistili ze pozemky po rodicich byly ukradene velice brzy ruznymi ceskymi firmami a "podnikateli" ktere vyuzivaji toho ze v cesku neexistuji zakony o soukromem majetku a krast se muze cokoliv kdekoliv. Do cech jezdim asi jen jednou za deset let, a to jen na tyden, ze zvedavosti. Nevidim zadnou zmenu; Cesi nenavidi imigranty, hlavne to co maji tmavou kuzi, ale nevadi jim ze se velka cast ceska snazi ilegalne a protizakonne emigrovat do ruznych vyspelych zemi (kde casto pachaji zlociny). Cesi se okamzite zacnou naparovat a nadrazovat nad vsechny narody, vcetne toho meho. Vedi toho pritom o cizich zemich tak zoufale malo, ze s nimi casto musim jednat jako s malymi detmi. Zavist a zoufaly pocit menecenosti a zakomplexovanosti casto vyusti v nenavist ke vsemu a ke kazdemu, vcetne narodu EU, na kterych jsou Cesi uplne a stoprocentne zavisli. Cesti zamestnanci a urednici jsou neuveritelne hrubi, neurvali, drzi a sprosti. Zase to vyplyva z toho ze Cesi nikdy nemeli zadnou kulturu (krome te vymyslene nebo okopirovane ze zahranici). Uplne vsechno cim se Cesi chlubi je prevzate od cizincu a imigrantu. Nejvetsi pocit spokojenosti mam kdyz prijedu zpatky domu a probudim se v zemi ktera ma kulturu, kde vetsina lidi nekrade, nerve na sebe sproste na ulici, usmiva se na mne, a na uradech mi davaji najevo ze jsou tam kvuli mne a ochotni mi pomoci. Pro mne neni vetsi stesti nez to ze nemusim byt v cesku.
Ano, souhlasím, vláda je taková, jací jsou voliči.
Čtu si v několika jazycích komentáře k různým videím na Utube.
Komentáře Čechů jsou úplně nejhloupejsi. Jsou to komentáře velmi omezených lidi, kteří odešli v 15 ze školy a už se nikdy v ničem nevzdelavali. Neznají jazyky, nemají žádný rozhled, jsou omezení jen na to, co jim ceska( také omezena) média předloží. O demokracii nemají žádné znalosti. V pravdě mali lidé z malé země. Ale nejen malost je v těch komentářích. Jsou také psány NESMÍRNĚ VULGÁRNĚ. Žádný jiný národ a světě nemá tak hrubé a vulgární komentáře. Jsou to komentáře spodiny společnosti .
Tome, výborný článek. A mate velkou pravdu. Já vidím Česko jen přes internet a vidím tolik omezených ignorantů, ze mne to deprimuje. Když každých dvacet let většina elity národa je nucena odejít a přežívají jen geny spodiny, tak to ten národ musí zdecimovat. Ano, Austrálii se z toho ze všeho podařilo nějak vymanit. Ale oni všichni ti zločinci nebyli zločinci v právem slova smyslu. V Anglii museli do vězení i za to, ze z hladu ukradli chleba…A pokud se v Austrálii začala tvořit elita, nemusela pravidelně emigrovat.
Ale - pokud byl TGM synem negramotneho slovenského kočiho
( a ne synem Franze Josefa), tak snad má Česko ještě naději.
Ross muže hovořit o typickém Čechovi. Jako Čech je zná.
Co si svět mysli o typickém Američanovi?
Myslím, ze názory by měly být dva.
1/ Názor lidi, kteří zvedli svůj lenivy zadek, naučili se anglicky a pobyli alespoň několik let ve Státech. Tedy názor, založeny na vlastní skušenosti.
2/ Názor lidi, kteří ANI NEMLUVÍ ANGLICKY aby si mohli svůj vlastní názor vytvořit, and seriózně necestovali a tak proste přejali propagandu nějakých nekorektnich médií.
Post a Comment
<< Home