CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Tuesday, December 19, 2006

Jak jsem dostal opušťák

Velkou část své vojenské základní služby jsem strávil u vojenského útvaru VÚ 4425 v Prachaticích. Jednoho dne jsem zrovna trávil siestu, když tu pro mne přiběhl strážný z hlavní brány, že mám jít na dévéťárnu, že mne volá major Křupala. Major Křupala byl můj nadřízený, malý tlustý opilec s křivýma nohama, se kterým jsme měli komplikovaný vztah - sice jsem ho nebetyčně sral, ale zase jsem mu byl tolikrát užitečný, že neměl to srdce mne nechat zavřít. A dnes byl den mé užitečnosti.

Křupala měl službu dévéťáka, což byl „dozorčí vojenského tělesa" a náš dělostřelecký oddíl měl zrovna strážní službu - to se střídalo, jednou bigoši, jednou tankisti, jednou dělostřelci a tak. A vojín Zemčík se ztratil ze strážní služby i se samopalem vzor 58 V a čtyřmi zásobníky ostrých nábojů ráže 7,62 mm. Vojín Zemčík byl mrňous tak metr šedesát odněkud od Znojma a v mizení odkudkoliv měl už slušnou praxi. Velmi se totiž zamiloval asi do patnáctileté dívenky, která bydlela v nových panelácích postavených naproti kasárnám pod kopcem, kterému jsme říkali Skleňák (jak se jmenoval oficiálně, nevím), za kopcem byl rybník Husinec, a tak mizel skutečně velice často. Jenže obvykle bez samopalu. Chybějící voják se samopalem a ostrými náboji, tomu se tehdy říkalo „mimořádná událost", a když se oficiálně stala, tak lampasáci nedostali prémie. A to potom byla opravdu mimořádná událost.

Než jsem došel do dévéťárny, což byla malá boudička u brány, dodnes tam stojí, i když kasárna jsou zrušena, tak už měl Křupala zprávu od udavače, vrchního z restaurace z náměstí, že tam sedí opilý voják v maskáčích se samopalem a vyhrožuje, že všechny postřílí. Když vejdete na prachatické náměstí zespodu dolní branou, tak to byla druhá hospoda na levé straně, ta první měla takové podloubí a tahle byla hned za ní. Dnes se to asi jmenuje hotel Zlatá stezka, ale mám dojem, že tehdy se to jmenovalo Černý medvěd.

Normální vojenskou „lítačku" tvořili podporučík Czyz a rotmistr Knapp, ti ale prohlásili, že se nenechají zastřelit. Tudíž major Křupala povolal mne a pravil: „Tobě Zemčík nic neudělá, zajisti ho a přived ho sem, dostaneš opušťák!". Moje kouzlo osobnosti, kterého jsem požíval mezi vojáky a moje schopnost vytřít podlahu několika vojáky najednou, nezůstala lampasákům utajena. To se přihodilo už dřív, než jsem přišel poprvé do Prachatic z muničáku Babice, a několik mazáků dostalo neblahý nápad mne šikanovat. Byl jsem příjemný mladý muž, měřil jsem 198 cm a vážil 110 kilo. „No jdi, jdi, jdi," postrkoval mne Křupala, nervózní jako pes, „rychle to zařiď!" A dokonce mi dal železná chromovaná pouta, kterými jsem měl Zemčíka spoutat.

Zemčíka nebyl problém najít, seděl v prázdné hospodě na náměstí a pil pivo. Ani nebyl moc ožralý. Sedl jsem si k němu, bez cavyků chňapl po sklopce a sebral mu ji. „Naval zásobníky!" poručil jsem mu. Zemčík odepnul opasek a podal mi koženou brašnu se čtyřmi zásobníky. Viditelně neměl strach ze Sabinova, ale z toho, že ode mne v příštích pár vteřinách dostane přes hubu. Neměl jsem v úmyslu malého prcka tlouci. „Zaplať pivo a jdeme!" zněl další můj rozkaz. Učinil tak a šel se mnou jako ovce. Chromovaná pouta jsem nechal v kapse a zamířili jsme dolní branou ven z náměstí a ke kasárnám.

Cestou jsem mu vysvětlil s použitím velkého množství vulgarismů celou situaci a co má teď dělat. Došli jsme k díře v plotě, která byla na spodní straně kasáren pod budovou štábu - pod svícnem tma. Tou jsem Zemčíka prostrčil a poručil mu, že má jít na oddíl, okamžitě si jít lehnout a spát a až ho za chvíli někdo objeví a probudí, tak že má tvrdit, že byl po stráži tak strašně unavený, že šel hned spát. A že se toho má držet. Jak zmizel, schoval jsem jeho samopal a zásobníky do křoví a obešel plechový plot a vešel hlavní branou přes dévéťárnu. Křupalovi jsem vrátil pouta a nahlásil, že v té hospodě už Zemčík nebyl a nikdo neví, kde je. Křupala si rval vlasy a jeho kruhy pod očima, byť normálně běžné, začínaly nabývat typu, co má pták Bubo bubo.

Šel jsem zpátky na dělostřelecký oddíl spodní cestou okolo štábu, už začala být tma, prolezl jsem dírou ven, sebral Zemčíkův samopal a zásobníky, došel k naší zbrojnici, od které jsem měl klíče, protože jsem byl staršina, samopal vrátil do regálu, vypáskoval náboje a naskládal je do takových dřevěných destiček, což se tehdy dělalo. Pak jsem šel vrátit koženou brašnu na zásobníky Zemčíkovi, který opravdu statečně předstíral, že spí. Objevil jsem ho a vzkřikl „Zemčíku, co tu děláš? Dyť já tě hledám!" „Spím, mám po službě!“ odpověděl správně Zemčík. Tak jsem od dozorčího oddílu zavolal na dévéťarnu Křupalovi, že jsem Zemčíka objevil, že spí na rotě a že to celé byl asi nějaký omyl, že Zemčík podle mne nikde nebyl.

"Kurva!" zařval Křupala a praštil telefonem. Během pár minut se objevil na oddíle, což byl slušný výkon, protože od brány to bylo tak aspoň kilometr, zavolal písaře a nařídil mi otevřít zbrojnici a udělat okamžitou inventuru. Spočítali jsme samopaly, spočítali jsme všechny náboje a všechno sedělo. Následovalo řvaní na vojína Zemčíka, který opakovaně potvrdil, že na nástupu po službě sice nebyl, ale to jen proto, že mu bylo tak zle, že odevzdal samopal a hned šel spát. „Vy mne dlouho srát nebudete!" zněl závěrečný křik majora Křupaly. Mýlil se. Srali jsme ho až do konce vojny.

Druhý den v rozkaze dostal vojín Zemčík šest dnů vězení za nedostavení se k nástupu po výkonu strážní služby. Já jsem dostal 24hodinový opušťák do Velkého Krtíša. Nikdy jsem tam nebyl, ale nejel tam vlak a bylo to z Prachatic strašně daleko a tak voják dostal k jednodennímu opušťáku ještě dva dny na cestu tam a dva dny na cestu zpátky.

0 Comments:

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist