Období, o němž se raději mlčí

Tomáš Krystlík


Panuje téměř úplná absence historických pojednání o druhé republice - mně jsou známy pouze dvě historické práce na toto téma. Mlčeli a mlčí i všichni svědkové oné doby, jako kdyby vzpomínky na druhou republiku vytlačili ze svého vědomí. Mají ostatně proč.

Již 14. října 1938, vydaly české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů, inženýrů memorandum požadující, „...aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy.” To nebyl názor pouliční luzy, nýbrž české inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky! Takové postoje nemohly vzniknout během předcházejících dvou týdnů, musely v českých myslích vězet desetiletí! V čem se lišil německý a český vztah k židovské otázce? Existencí norimberských zákonů? I to se Češi snažili dohnat mílovými kroky.

Profesorský sbor lékařské fakulty University Karlovy hned iniciativně rozhodl, že nedopustí, aby po dva nejbližší dva semestry byli ke studiu přijati posluchači židovského původu. 13. ledna 1939 byli židovští právníci vyloučeni z Jednoty česko-slovenských advokátů a nesměli vykonávat svá povolání. 27. ledna 1939 přijala vláda omezující opatření ve vztahu ke státním zaměstnancům židovského původu. Starší ročníky měly být bezodkladně penzionovány, střední dány na dovolenou s čekatelným a mladší přeloženy na místa, kde nepřijdou do styku se stranami. Před jejich propuštěním se měli jejich nadřízení pokusit o jejich „dobrovolný” odchod.

Další protižidovská opatření se připravovala v kultuře a v hospodářství. V prvních měsících roku 1939 se mělo začít se soupisem všech židů v Česko-Slovensku spojené s následným vyřazením z politiky, ze státních služeb, školství, tisku, filmu, rozhlasu, z nemocnic a nemocenských pokladen. Ve svobodných povolání měl být uplatněn důsledný numerus clausus. Chystalo se přísné přezkoumání jejich česko-slovenského občanství, popřípadě jeho odnětí. Židé měli být přinuceni prokázat, jakým způsobem nabyli svůj majetek. Měla být zavedena přísná segregace česko-slovenského obyvatelstva od židů.

Různé české nacionální spolky, jako Národní obnova, si kladly za cíl vysídlení všech židů, kteří se na území Česko-Slovenska usadili po roce 1914. Dokonce se měli vysídlit společně se zastánci židů a německých emigrantů. V běžném životě se český antisemitismus projevoval kromě článků a výzev tisku k bojkotování židovských obchodů, lékařů, advokátů a podobně nalepováním nálepek na neárijské obchody, ordinace, kanceláře „Pozor Žid!” nebo „Židovská křivonoska!”. Český antisemitismus dospěl až k pokusům o vyhození synagog v Praze, Plzni, Hradci Králové a Dobříši do vzduchu.

I k uprchlým německým antinacistům, sociálním demokratům uteklým do Česko-Slovenska ze Sudet se Češi chovali hanebně. Vydávali je, jako později Sovětský svaz, do spárů Hitlera - s policejní eskortou je vlakem přepravovali do říše. Židy prchnuvší ze Sudet většinou bezodkladně dopravili na nejbližší hraniční přechod s Německem a vyhostili.

Uplatňovala se tzv. autoritativní demokracie, kterou popsal ministerský předseda Rudolf Beran v rozhovoru pro list Petit Parisien 5. prosince 1939: ”Chtěli jsme mít dvě strany, protože se chceme v novém státě přidržovat myšlenky demokracie ... Nicméně nechceme zavírat oči před určitými nedostatky demokratických systémů. Proto se budeme snažit o praktické rozhodování, což znamená osobní, a nikoli kolektivní odpovědnost. Tomu říkáme autoritativní demokracie. Proto si od parlamentu vyžádáme plnou moc, abychom mohli činit rázná a rychlá rozhodnutí.”

Ve veřejnosti se udržoval dojem, že připravovaná totalitarizace země z vlastního rozhodnutí je pouhou opravou demokracie s důrazem na kázeň a řád a nikoli nekontrolovatelnou vládou několika jedinců. Ani západní veřejnost nepochopila, kam nastoupená cesta v Česko-Slovensku směřuje - britský tisk psal o Beranově autoritativní demokracii jako o „modifikaci ortodoxně demokratického režimu.” Ironií je, že to správně vystihl Berliner Lokalanzeiger, který napsal, že si česko-slovenské obyvatelstvo vůbec neuvědomuje systémovou podstatu změn a jejich rozsah.

Viníkem všeho a nepřítelem číslo jedna se stal pro své soukmenovce bývalý prezident Beneš. „Odbenešit republiku!” znělo tehdejší heslo. Existovaly tlaky na vyčištění úřadů a kulturních institucí od demokratů, liberálů a socialistů – obecně od stoupenců první republiky. Přejmenovávaly se školy, ulice, náměstí, kdysi pojmenované po Edvardu Benešovi, mizely jeho portréty a sochy. Došlo to tak daleko, že 30. listopadu 1938 pozbyly platnosti i poštovní známky s jeho portrétem. Tomáš Masaryk to schytal též - byl prý kosmopolita a postrádal lásku k české zemi a národu.

Česká rodová jména měla být chráněna zákonem, všechny změny příjmení po roce 1918 měly být podrobeny přísné revizi, aby se zjistilo, kdo se podvodně vydává za Čecha a mohl být pak z národa vyloučen. Prakticky hned po mnichovských událostech se začaly vývěsní štíty předhánět s názvy a jmény obsahujícími co nejvíce háčků, čárek, měkkých slabik. Jazykový purismus zasáhl především názvy převzaté z francouzštiny a angličtiny - pražské biografy Apollo, Alfa, Broadway, Hollywood, Metro byly přejmenovány. Odstraněny měly být i názvy na počest cizinců (např. Wilsonovo nádraží). Zákonným nařízením měla být počeštěna všechna příjmení Čechů, občan měl být povinen zkouškou prokazovat znalost česko-slovenského, tj. státního jazyka. Této zkoušce se měli podrobit i cizinci žijící v zemi déle než rok pod hrozbou nuceného vystěhování.

Česko-slovenský stát měl výrazně omezit překlady literárních děl z cizích jazyků, hostování cizích umělců a podobně. Dovoz tisku ze zahraničí, vyjma slovanského, měl se výrazně snížit. Na národních školách se měla zrušit výuka neslovanských jazyků, měly být nahrazeny ruštinou. Ruský jazyk měl nastoupit na místo francouzštiny na školách středních, učitelských ústavech, univerzitách, v osvětových a rozhlasových kurzech.

Zglajchšaltování kultury měla na starosti Národní kulturní rada. Zavedla prověrky vhodnosti spisovatelů pro národ, její čistky se zaměřily na veřejné knihovny, nakladatelství, grémia pro literární ceny, literární agentury, umělecké instituce, rozhlas a školní učebnice. Moderní slovesné a umělecké směry označila po nacistickém vzoru za umění zvrácené. Literatura měla angažovaně propagovat vzor energického, hybného, pracovitého člověka zítřka. Svoboda tvůrce byla ohraničena nedotknutelností hodnot jako vlast, národ, hrdinství, kázeň, řád, bůh. Úkolem umění bylo pomáhat vládní politice vnášet do národa budovatelský optimismus, lásku k národu, rodné půdě a k bohu. Jeden z prověřených spisovatelů Jan Zahradníček soudil, že prvorepubliková škola byla řízena satanem a způsobila úžasnou zchátralost mládeže.

Vydavatel Lidových novin Jan Stránský napsal 4. listopadu 1938: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky ... Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou - buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost.”

Ferdinand Peroutka sice českou servilitu vůči Němcům odsuzoval, zároveň však prosazoval porozumění a vstřícnost vůči nacionálně socialistickému Německu. V Přítomnosti 22. února 1939 napsal: „... Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu ... Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele ... podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda.” Ani pronásledování židů v Německu nepovažoval Peroutka za hodné kritiky a projevil pochopení pro nacistickou politiku vůči židům s tím, že „kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji”.

I poslední hodiny druhé republiky nejsou ničím, na co by mohli být Češi hrdi. Čeští fašisté v uniformách obsadili budovu parlamentu. Bizarní scenérii v okolí Rudolfina podtrhovala nákladní auta plná židovských kultovních předmětů z vyrabovaných synagog, jimž velel karlínský holič Rovný. České fašistické úderky v té době přebíraly a demolovaly židovské obchody, firmy, kanceláře a ordinace. Státní moc proti tomu vůbec nic nepodnikla.

Také se nezničil ani kus armádní výzbroje a výstroje, vše padlo neporušeno do rukou Němců, navzdory skutečnosti, že česko–slovenská vláda již od 11. března od poledních hodin znala s jistotou německé řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a Republika slovenská, včetně přesného data, kdy se tak stane. Do rukou Němců padly i prototypy nových tanků a výrobní dokumentace k nim. Nic se nezničilo, ba ani přípravy k tomu se nepodnikly - chrabří junáci, kteří před několika měsíci chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem, vše předali neporušené Wehrmachtu. Čeští vojenští letci po 15. březnu 1939 hodně stáli (v některých případech celé letecké pluky, běžně kolem 75% letců) o dobře zaplacenou možnost přelétávat ukořistěná čs. vojenská letadla do Německa, s pozemním vojenským personálem se pak také ucházeli o místa smluvních zaměstnanců u německé Luftwaffe (od této možnosti nakonec Němci upustili).

Traduje se mylný názor, že ČSR musela s odstoupením území podle mnichovské smlouvy odevzdat Německu velkou část výzbroje. Byla povinna předat pouze pohraniční pevnosti na odstoupených územích a v nich pevně namontovanou výzbroj a muniční továrny, které hloupě za 1. republiky vybudovala v pohraničí. Toť vše. Protiletadlové dělostřelectvo Češi pilně Wehrmachtu prodávali již před mnichovskou konferencí, za druhé republiky prodali Německu tzv. přebytky z výzbroje česko-slovenské armády, zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky.

Ačkoliv se to tak nevnímá, tak nacistická okupace 15. března 1939 zabránila totalizaci státu vlastními, českými mocenskými prostředky a z vlastních ideových zdrojů. Příznačné pro přechod mezi první a druhou republikou, druhou republikou a protektorátem byly názorové veletoče, obraty o sto osmdesát stupňů. Například ihned po 15. březnu 1939 navzdory tomu, že západní jazyky byly před několika málo měsíci zavrženy, letěla českou zemí najednou jako smršť vlna obnovené franko- a anglofilie.

Kdo se chce dovědět více, nalezne nejvíce informací v knize Jana Rataje O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939, Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997