CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Tuesday, January 09, 2007

Klišé v českých myslích


Tomáš Krystlík


Stále se při různých příležitostech v Česku klopýtá o transfer, odsun, vyhnání. Při jeho obhajobě se používá klišé: „Měli všechno, demokracii, kulturní vyžití, školství a přece zradili československý stát spolčivši se s Hitlerem. A z pohraničí nás pak vyhnali.“

Tak jednoduché to nebylo. Že se českoslovenští Němci spřáhli s německým nacionálním socialismem, je v podstatě totéž, jako když se Češi později - již ve volbách 1946 (sic) - zahodili s bolševismem (KSČ se tehdy stala nejsilnější stranou ve státě). Že českoslovenští Němci sedli Hitlerovi na vějičku, mělo své příčiny, které nejsou české veřejnosti vlivem neutuchající péče oficiální historiografie, vypjatého českého nacionalismu a školství příliš známy. Zde některé z nich.

Wilsonova idea sebeurčení národů, zejména nevhodná pro mnohonárodnostní státy jako byla předválečná republika, platila v ČSR jen pro Čechy a Slováky, nikoli pro menšiny, které byly nemalé (například 3 miliony 124 tisíc německy mluvících obyvatel proti 6 milionům 570 tisíců Čechů bez Slováků, včleněných do umělého národa československého; stav z roku 1921). Snahy německy hovořících bezprostředně po první světové válce o uplatnění myšlenky sebeurčení byly násilně potlačeny čs. vojskem (54 zastřelených civilistů).

Pro dokreslení situace: Horní Uhry (Slovensko) měly rozlohu 33 tisíc km2, ale Československo si zabralo navíc území zvící 16 tisíc km2, které nikdy pod Horní Uhry nespadalo, s čistě maďarským obyvatelstvem. Mimořádně se tehdy zasloužilo o rozbití uherského státu. Mírová konference oklamaná Benešem v otázce národnostního složení (Beneš využil faktu, že Poláci byli zaneprázdněni bojem o přežití s Rudou armádou před Varšavou) přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu - oblastech Spiše a Oravy připadlo do ČSR 45 tisíc Poláků, 24 tisíc zůstalo na polském území, v oblasti Těšína 140 tisíc Poláků pohltila ČSR, 84 tisíc zůstalo na území polském.


Mýtus o demokratičnosti československého státu

Nikým nezvolený čs. parlament (bez zástupců národnostních menšin) odhlasoval zákon o pozemkové reformě - ze 700 tisíc hektarů obdrželi německy hovořící spoluobčané 61 tisíc hektarů, z výměry tzv. zbytkových statků připadlo 219 tisíc ha československým občanům jazyka českého a jen 1 tisíc ha čs. občanům mluvícím německy. Nepoměr do očí bijící. Pak stejný parlament bez zástupců menšin schválil v únoru 1920 ústavu a vyhlásil první volby.

Navzdory skutečnosti, že Rakousko-Uhersko nemělo státní jazyk, uzákonil se neprodleně státní jazyk československý a prováděcí zákon nutil i posledního zřízence státního podniku, který ve službě v životě nepotřeboval promluvit slovo česky, aby složil přísné zkoušky ze státního jazyka. Následkem toho bylo, že ze státních služeb a státních podniků bylo propuštěno kolem 33 tisíc německy hovořících. Češi se také snažili tzv. zněmčená území umělými a mnohdy nekorektními prostředky násilně počeštit.

První republika nezaručovala demokracii pro skupiny. Němci byli nad úrovní obce, v některých případech okresu, vždy přehlasováni státotvorným národem. Navíc v německy hovořících volebních krajích bylo potřeba více hlasů pro zvolení jednoho poslance než v českých.

Navzdory tomu, že v Pittsburské dohodě se přiznávala Slovensku značná autonomie a v tajné těsně poválečné dohodě se stanovilo, že nejpozději do 10 let se vztahy Čechů a Slováků přehodnotí ve prospěch autonomie Slováků, dokázali Češi své písemné závazky vůči Slovákům až do konce 1. republiky ignorovat (s určitými ústupky tomu bylo i za vlády bolševiků). Čeští úředníci a zaměstnanci, kterých bylo po vzniku ČSR na Slovensku naléhavě třeba, odmítali po vystudování prvních slovenských vzdělanců svá místa opouštět s poukazem na jediný národ československý.

Po čase začalo docházet státníkům Dohody, co vlastně stvořili - stát, jehož neústupnost ve sporu s percentuálně největší menšinou v Evropě, začala ohrožovat stabilitu střední Evropy místo toho, aby plnil úlohu četníka hlídajícího Německo z východu, což byl motiv vzniku ČSR. K posouzení obranyschopnosti státu si stačí představit, že vzdálenost mezi východní a západní hranicí ČSR byla delší než vzdálenost z Prahy do Londýna.

Nejdříve Češi sestavili bez voleb parlament bez menšin - hlavně československých Němců, aby si mohli schválit pozemkovou reformu a ústavu ve svůj prospěch, pak se dlouho a úporně bránili designaci německých a židovských ministrů (židé, i v případech, kdy mluvili pouze česky, nebyli považováni za Čechy), později byl počet německy hovořících ministrů a ministrů židovského původu udržován nízký. Poslanci parlamentu podepisovali tzv. vázané mandáty, zákonodárnou moc vykonávali místo nich předáci koaličních stran v tzv. Pětce a jiných formacích podle počtu koaličních stran ve vládě, kteří pak diktovali poslancům vlastních stran, jak mají hlasovat. Kdo neuposlechl, přišel o poslanecký mandát. Že se tím zcela deklasovala parlamentní demokracie, neladí příliš s přetrvávající představou demokratičnosti první republiky, takže se o tom většinou mlčí.


Jazykový nacionalismus - cesta do pekel

Oba nacionalismy, český i německý, byly agresivní. Měly stejného duchovního otce Johanna Gottfrieda Herdera a oba vyznávaly jeho postulát: „Nejcennější na kmeni (národě) jsou jeho jazyk a zvyky“. Na rozdíl od Němců si Češi dodnes existenci vlastního nacionalismu nepřipustili a nepřipouštějí. Český nacionalismus se maskuje, tvrdí o sobě, že neexistuje: Češi přece nejsou vůbec nacionalisty, kdeže! Jen zápasili o svá historická práva, historické hranice, odčiňovali následky třistaleté poroby po Bílé hoře, pak usilovně čechizovali zněmčená území a budovali demokracii ve své republice, v „ostrůvku demokratických svobod“ oklopeném samými nedemokratickými režimy, pak ji, po druhé světové válce, zase očisťovali od nacismu, kolaborantů, zrádců a proradných Němců, kteří je zradili a rozbili jim tolik milovanou republiku, a nyní si nechtějí nechat mluvit do svých věci a do své historie nějakými lidmi, kteří v milované vlasti nežijí, s místními zrádci národa a zaprodanci, kteří píší a říkají něco jiného, jsou odhodláni při nejbližší příležitosti zatočit.

V první republice působil český nacionalismus v celém politickém spektru, ve všech relevantních českých politických stranách. Stejně jako dnes. Tehdy se ve všenárodní koalici raději spojili dělníci s kapitalisty, katolíci s marxisty, než aby politické strany hájily solidárně zájmy skupin, kvůli nimž vlastně existovaly, a v jejich zájmu spolupracovaly se stranami obdobných cílů německých voličů.

Při překonávání následků světové hospodářské krize, která mnohem více postihla průmyslové pohraničí než vnitřek státu, se čs. stát snažil pomoci podnikům patřícím Čechům a českým nezaměstnaným, německé podnikatele a nezaměstnané v podstatě ignoroval. Až do odstoupení území Německu, byla nezaměstnanost v německy osídlených územích stále o mnoho vyšší oproti poměrům ve vnitrozemí.

Stručně vyjádřeno: československý stát byl státem pro Čechy a všichni ostatní, včetně Slováků, v něm byli jen trpěni.


Neochota k ústupkům - počátek konce českého státu

Naprosté neochoty Čechů vybudovat, později přebudovat stát alespoň částečně podle švýcarského nebo jiného vzoru (zaručit skupinovou demokracii - kromě spříseženeckého modelu se nabízel systém Rennerův nebo modifikované moravské vyrovnání z roku 1905) zneužil posléze říšskoněmecký národní socialismus. Beneš na všech mírových jednáních sliboval zavést švýcarský model a tak zlepšit postavení menšin, ale nehodlal to splnit.

Konrad Henlein byl dlouho zastáncem čs. republiky, odpůrcem Habsburků a německého nacionálního socialismu. V parlamentních volbách v roce 1935 se SdP (Sudetendeutsche Partei) stala vůbec nejsilnější politickou stranou ve státě s největším percentuálním ziskem v celých jeho dosavadních dějinách - 15,2 %. Volby, ač dostala méně hlasů, vyhrála formálně o jeden mandát agrární strana. Umožnily to manipulace s volebními kraji: zatímco v německých volebních krajích bylo zapotřebí téměř 50 tisíc hlasů pro jeden mandát, tak například v Praze jich stačilo jen 30 tisíc. Henlein se v listopadu 1937 následkem neústupného a vypjatě nacionalistického českého politického postoje přiklonil k říši. V srpnu 1938 se konečně chtěl Beneš sám, zcela potajmu, domluvit s předáky SdP a přijmout podmínky, které předtím po léta tak zásadně odmítal nejen on, nýbrž i všechny české politické strany a které by umožnily přetvořit národnostní soužití ve státě. Bylo už bylo pozdě. Henlein již hrál roli vyostřovače česko-sudetoněmeckého sporu ve službách Hitlera. Neochotně, ale přece.

Němci po odstoupení pohraničí z něj Čechy nevyháněli, kdo chtěl, mohl zůstat. Výjimku tvořilo něco málo přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu - zdaleka se nejednalo pouze o osoby čs. národnosti a státní příslušnosti - které musely, byť se bývaly zdráhaly, zabrané území opustit. Odešli státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny obecných českých škol (zachovány v místech s alespoň 20% českého obyvatelstva), policisté a vojáci se svými rodinami, pro něž nebylo na zabraném území uplatnění, a oni zůstat nehodlali. Teprve o rok později začaly pokusy vystěhovat Čechy ze zabraných území do protektorátu, ale proti tomu se rázně postavil K. H. Frank. Celková bilance: ze 750 až 850 tisíc Čechů odešlo do vnitrozemí přibližně 122 tisíc. Zbytek (podle jiného zdroje 567 tisíc Čechů) zůstal v říši.

Pro srovnání a k zamyšlení. Po vzniku Slovenské republiky Češi na Slovensku zůstat nesměli. Alsasané, z hlediska jazyka Němci, se po německé anexi také stali občany Německé říše, leč po druhé světové válce jim bylo francouzské občanství vráceno, nebyli vyhnáni, majetek se jim nezabavoval. Provinivší konkrétními zločiny byli, jako jednotlivci, postaveni před francouzské soudy. Češi to se sudetskými Němci mohli učinit také tak. Jako se Slováky.

Je to jen pár historických skutečností k přemýšlení. Že je opravdu nejvyšší čas ke změně nazírání na vlastní dějiny, ukazuje kalendář. Je 61 let po válce. V podstatě nejde o nic jiného než o čestnou konfrontaci s vlastní minulosti, o její pravdivé zpracování, o potřebný odstup od českých omylů a chybných kroků, o jejich přiznání. Oficiální česká historiografie se tomu brání a kolem 95% Čechů to dodnes odmítá - na lidi s opačným názorem, bořící národní mýty, nazírají jako na zrádce národa, zaprodance Němců a podobně.

Malé srovnání. Přibližně stejný percentuální podíl Srbů je dodnes pevně přesvědčen, že Radovan Karađić a Ratko Mladić jsou národní hrdinové a že Srbům celý svět křivdí. Není česká zaslepenost vůči vlastní historii vlastně stejného druhu, celému světu navzdory?

1 Comments:

Anonymous cirhoza said...

Prehledneme-li, ze je tento clanek napsan vice nez ucelove, tak je v nem dost zajimavych informaci. O pravbdivosti by se samozrejme vzhledem k neuvedeni zdroju dalo pochybovat, ale to na zajimavosti temto informacim nic neubira. Dle meho osobniho nazoru je jen dobre, ze se Ceske uzemi vycistilo od nemecke populace. Bylo to nespravedlive? Ano bylo, ale do budoucna to ceskemu narodu prineslo nejedno pozitivum. Na konec bych jen dodal, ze v oblasti tesinska to neni tak jednoduche jak to v tomto clanku vypada....vseobecne vse je v tomto clanku ucelove zjednoduseno..., ale osobne jsem o teto problematice pravdepodobne informovan mnohem presneji nez autor a muzu rict, ze si polaci zaslouzili dostat po paprcich.

Tuesday, January 1, 2008 at 5:29:00 PM EST  

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist