CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Tuesday, December 26, 2006

Svědectví Emila Breuera


Dopoledne 9. května 1945 vtáhli do Liberce Rusové. Kolem poledne bombardovala sovětská letadla bezdůvodně město a z palubních zbraní ostřelovala chodce na ulicích a kolony uprchlíků. Ruští vojáci vnikali do domů a plundrovali obchody a byty.

Rabování se zejména účastnili mezitím přibyvší Češi. Nákladními auty jezdili od vily k vile obyvatelům vyhrožovali zbraněmi a brali vše, co považovali za cenné. Členové českých Revolučních gard (RG) zastavovali na ulici Němce jdoucí do práce a z práce a okrádali je o vše cenné - hodinky, šperky a podobně, bili je a dílem je zavírali po sklepích, nebo někam odvlékali. Občas museli svléknout boty, ponožky, punčochy, odevzdat je a dál pokračovat bosky.

Koncem května byli v 7 hodin ráno byli všichni kolemjdoucí na Soukenném náměstí (Reichenberger Tuchplatz, Gottwaldovo nám.) zadrženi, jedoucí v tramvaji vyhnáni ven, okradeni o boty, ponožky a punčochy, muži postaveni ke zdi a dva zastřeleni. Dalšímu krveprolití zabránil sovětský plukovník, který Čechům jejich akci zatrhl.

Němci museli hloubit masové hroby a ty pak zahazovat. Přes tisíc mužů bylo z Jablonce nad Nisou vyhnáno na několikadenní hladový pochod, někteří při něm vysílením a hlady zemřeli v silničních příkopech.

Dva ruští důstojníci s tlumočníkem mne 24. května v bytě zatkli. S jinými Němci jsem byl zavřen v ruském oddělení liberecké policejního věznice. Následujícího dne velmi brzo ráno jsme museli pochodovat do Radčic. Tam jsme byli krátce vyslechnuti jedním ruským majorem a kolem poledne propuštěni.

7. června mi prohledali byt členové Revolučních gard, odvlekli mne, strčili do auta a odvezli do svého úřadu v Jablonecké třídě 22 (Gablonzer Straße) Sotva se za mnou zavřely dveře místnosti, začali mne dva muži bít pěstmi do tváře, přičemž mi strhli brýle a urazili kus zubní protézy. Pak mne , šedesátiletého muže bili pendreky a býkovci přes hlavu a horní část těla. Při strhávání mé kravaty mne málem uškrtili. Každá otázka vyšetřujícího dr. Rokose byla doprovázena bitím. Stenotypistce připadalo bití k smíchu. Když po mně žádali, abych prozradil jména werwolfů, musel jsem si svléknout boty a lehnout na stůl a mučící nástroje mi přitom zpracovávaly záda a chodidla. Protože jsem nikoho z werwolfů neznal, nemohl jsem prozradit žádné jméno. Mučení skončilo s pohrůžkou, že když jim ona jména do 8 hodin dne následujícího neřeknu, bude celá moje rodina před mnou zastřelena. Pak mne srazili dolů se schodů do sklepa, kde mne zcela vyčerpaného zavřeli mezi podobné spolutrpící.

Ve sklepě bylo mnoho lidí po těžkém mučení. Dennodenně vždy některé z nich vytáhli a mučili je přímo v prostoru před sklepem, kde jsme byli zavřeni. Tak strašně, že se vraceli celí zborcení krví a polomrtví. Ani váleční invalidé nebyli ušetřeni. Ve dvou sklepích bylo zavřeno přes 50 osob, mezi nimi i dvě ženy. Nebylo tolik místa, aby všichni mohli spát na podlaze najednou. Museli jsme spát na směny.

10. června odpoledne byl zvenčí přitažen do prostoru před sklepy lékař, primář Libereckých johannitářů dr. Fritz Werner. Skrz dveře jsme slyšeli každé slovo z jeho výslechu, někteří vězni byli před něj předvedeni. Naslouchali jsme jeho výkřikům bolesti, jeho úpěnlivým prosbám, ale mučení nepřestalo. Pokud omdlel, byl polit studenou vodou a mučili jej dál. Až jeho výkřiky ztichly - navždy. V ohledacím protokolu je uvedeno, že zemřel na následky zhmoždění mozku, v úmrtním listě jako příčina smrti byla mozková mrtvice.

13. června byli téměř všichni věznění podrobeni krátkým výslechům a rozděleni do malých skupin. S 21 dalšími nás dopravili do budovy libereckého krajského soudu. Zcela vysvlečeni jsme museli líbat rozbitý Hitlerův obraz a hodiny klečet ve studené chodbě se zdviženýma rukama. Mezitím nás pochopové bili svazky z ocelových drátů, pendreky a býkovci. Poté nás nahnali do cel. Úplně vyčerpáni jsme klesli na podlahu a usnuli. Ale za chvíli nás z cel vytáhli a nutili nás, abychom se bili navzájem býkovci.

Noc za nocí byli takto do věznice dodáváni noví a noví Němci a stejným způsobem mučeni. V naší cele určené pro pět mužů bylo brzo 9 a později 20 lidí. Konečně jsme dostali deky na přikrytí a slamníky. Denně jsme dostávali: řídkou polévku, kávovou náhražku a 150 g chleba. Bylo to málo a značně nás to oslabovalo, úbytek na váze činil i 30 kg za několik málo týdnů. Bohatě jsme byli zásobováni pouze fackami a ranami. I tzv. vycházky na vězeňském dvoře doprovázelo bití. Jakékoliv pochybení bylo vítanou záminkou k mučení. O nedělích se mučení zúčastnili kromě dozorců také členové RG.

V druhé polovině srpna bylo v polévce občas něco k nalezení a příděl se zvýšil na 250 g chleba denně. Pro některé již bylo pozdě - zemřeli následkem vyčerpání, hladu a nedostatečné lékařské péče. Mne vězení tak zeslabilo, že to snad byl důvod mého propuštění 19. listopadu. Byl jsem přikázán do pracovního tábora. Krátká cesta z vězení do lágru byla málem nad mé síly. Zde bylo více jídla, také vpašovávaného rodinnými příslušníky a solidárně sdíleného, mohl jsem se pohybovat na čerstvém vzduchu, na sluníčku, takže jsem poněkud nabral sílu. Za několik dní jsem musel, stáří nestáří, nastoupit do práce. Na různých pracovištích se občas vyskytovalo něco navíc k snědku. Mučilo se ve velkém jen v létě 1945. Později v lágrech a na pracovištích k němu docházelo jen ojediněle.

Po téměř 14 měsících věznění, 24. července 1946 jsem byl podroben prvnímu a poslednímu regulérnímu výslechu v policejním ředitelství v Liberci. Dne 30. října jsem obdržel žalobu na základě retribučního dekretu a předvolán jsem byl na 21. listopad ke stání před lidový soud. Můj obhájce ex offo se mnou ani nenavázal spojení a podle mého dohadu nebyl ani u soudního procesu přítomen. Po sečtení měsíců a dnů mého vězení (17,5) se odebral soud k poradě a odsoudil mne k těžkému žaláři na 17 měsíců. Celé stání trvalo ani ne deset minut. Protože jsem byl předveden z lágru, byl jsem do něj opět vsazen, místo toho, abych se mohl odebrat k rodině.

Moje žena bydlela s dvěma mladšími dcerami a vnukem, starší už byla odsunuta, protože se ke konci války nezdržovala v Liberci, v malém bytě, do kterého se po rozkradení bytového zařízení, včetně mé obrovské knihovny byla nucena přestěhovat. Museli v ČSR zůstat, protože Američané do své zóny nepřijímali neúplné rodiny bez živitele.

V roce 1947 se podmínky v lágru zřetelně zlepšily, počet internovaných klesl a každý už měl svou postel. Po rozpuštění národních soudů jsme změnili přes noc status z vězňů na vysídlence. Ale ostnatý drát kolem tábora zůstal, zmizely jen zábrany mezi jednotlivými baráky v lágru. Mohli jsme se v rámci lágru vzájemně navštěvovat. Zlepšilo se jídlo, dostali jsme i pracovní oblečení. Zdvihli nám i podíl ze mzdy, který jsme si mohli ponechat, z 2 na 10 Kčs denně.

Podmínky v lágru se zhoršily a zpřísnily opět v prosinci 1947, ještě horší to pak bylo po uchopení moci komunisty v únoru 1948. Začalo se opět soudit podle retribučních zákonů a všechny Němce, kteří byli v roce 1947 po jeden a půlročním vězení propuštěni bez soudního procesu, znovu zavřeli a odsoudili minimálně na pět roků do vězení. I Němci v předchozích soudních procesech osvobození se dostali do vězení a byli taktéž tvrdě odsouzeni. Ba dokonce i již odsouzení stanuli znova před soudy, které jim vyměřily přísnější trest. Tentokráte trpěli i Češi: ze smíšených rodin, advokáti Němců, kteří je účinně obhajovali před národními soudy, byli okamžitě vyhozeni ze svých míst, čeští svědci, kteří vypovídali ve prospěch Němců opět vyšetřováni.

V tomto okamžiku nabídla státní správa Němcům v lágru i zbývajícím mimo tábory možnost vysídlení na vlastní náklady: za dopravu za osobu na státní hranici 1000 Kč od Němce z lágru, mimo lágr 1500 Kč. Po prvních vynesených tvrdých rozsudcích národních soudů všichni nahlédli, že zřejmě bude nejlepší československé peklo co nejrychleji opustit. Za mne a moji rodinu jsme museli zaplatit 6500 Kčs dopravného. Neměli jsme na to, ale přátelé se složili. 27. května 1948 jsme překročili hranice americké zóny.

0 Comments:

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist