CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Thursday, January 11, 2007

Odsun, transfer, vyhnání

Tomáš Krystlík


Poprvé se myšlenka odsunu německy mluvícího obyvatelstva z ČSR objevuje v plánu (tzv. pátém) Edvarda Beneše v polovině září 1938, kdy vysílá tajně ministra Jaromíra Nečase do Paříže, aby zde zjistil podporu pro plán, podle něhož by Československo odstoupilo Německu území - písemné instrukce Beneše Nečasovi hovoří o 4 až 6 tisících km2 - s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony čs. Němců. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik čs. Němců nežilo, vyplývá z toho, že zbytek by se donutil k vystěhování z území neodstupovaných. Beneš si představoval, že když s ním bude Francie souhlasit, že spolu s Velkou Británií jeho plán Německu vnutí.

Během války zvažovala londýnská vláda různé metody, jak snížit po válce počet čs. Němců v Československu: odstoupit pohraniční území obývané německy hovořícím obyvatelstvem Německu a Rakousku bez nebo s územními kompenzacemi, vysídlení určitého počtu Němců vně státu, současně je sestěhovat z vnitrozemí do pohraničních okresů, zbytek asimilovat. V prosinci 1943 vyhlásila čs. exilová reprezentace ideu národního státu Čechů a Slováků, z níž automaticky vyplývalo, že národnostní menšiny musí buď asimilovat, nebo opustit republiku. Převládla tak myšlenka plošného vyhnání čs. Němců, Maďarů a Poláků (Rusíni byli vzati na milost, neb neměli třecích ploch s Čechy, Slováci měli být nějakým způsobem potrestáni), i když vlivem pozdější poválečné mezinárodní situace a mezistátních jednání na polské obyvatelstvo už nedošlo a maďarské bylo vyháněno ze svých domovů hlavně v rámci čs. státu.

Ne všichni čs. politici byli stoupenci odsunu. Nejdůslednějšími protivníky byli sudetoněmečtí sociální demokraté v čele Wenzelem Jakschem. Ostatní sudetoněmecké exilové skupiny přijaly koncepci národního státu Čechů a Slováků za předpokladu, že se vytvoří podmínky pro demokratické soužití většinové populace se Sudetoněmci. I v ryze českém táboře se nakrátko projevil nesouhlas s myšlenkou odsunu ze strany národního socialisty Jaroslava Stránského a sociálního demokrata Rudolfa Bechyně, v protektorátu měl jako jediný po určitý čas výhrady ilegální časopis Český kurýr. Do zimy 1943/1944 byli proti i komunisté. Gottwald a jeho soudruzi předložili Benešovi za jeho pobytu v Moskvě 13. prosince 1943 memorandum, ve kterém vládu vyzývali, aby vydala proklamaci k německé menšině. Měla obsahovat prohlášení, že vláda nebude kvůli henleinovským a frankovským zločincům pronásledovat všechny Němce, nýbrž jen „přímé viníky“ a proto je v zájmu každého Němce, aby se aktivním jednáním a bojem proti říšskoněmeckým okupantům a jejich henleinovským přisluhovačům od nich včas oddělil. Jak vidno, KSČ tehdy na vyhnání německého obyvatelstva nepomýšlela.

Beneš byl zastáncem odstoupení některých částí pohraničního území v prospěch Německa a Rakouska, protože měl velkou obavu, zda myšlenku transferu obyvatelstva u západních spojenců vůbec prosadí. Jeho plán z roku 1942 předpokládal odstoupení území s 600 až 700 tisíci Němců s podmínkou, že Rakousko a Německo přijmou k nim navíc přesně dvojnásobek čs. Němců již bez území. Proti odtržení jakéhokoliv, byť sebemenšího území byly hned od počátku odbojové skupiny v protektorátu a naprostá většina londýnských exilových politiků. V memorandu exilové vlády třem velmocem z 23. 11. 1944 byly korektury hranic ve prospěch Německa a Rakouska zásadně odmítnuty. Beneš ani poté svou myšlenku zcela neopustil a prakticky hned poté, koncem roku 1944 zpracovalo na základě jeho pokynů Hlavní velitelství čs. ozbrojených sil návrh na odstoupení výběžků (Vejprtsko, Šluknovský, Broumovský a Frýdlantský výběžek) o ploše 1790 km2 s cca 340 tisíci obyvateli za územní zisky na úkor Německa a Rakouska. Na své úvahy ještě upozornil vládu těsně po válce, ale ta jeho koncept striktně odmítla se zdůvodněním, že předat byť jeden jediný čtvereční metr čs. území Německu nepřichází v úvahu.

Dá se říci, že plošné vyhnání Němců si vynutily odbojové skupiny v protektorátu, které Benešovi dokonce pohrozily, že nepřijme-li ideu plošného vyhnání všech čs. Němců ze země, nemusel by se stát po válce prezidentem. To rozhodlo, protože Beneš s obrovským mnichovským komplexem, s nemenší ctižádostí a tezí, že politika je exaktní věda jako vědy přírodní, se na poválečný prezidentský stolec přímo třásl.


Souslednost událostí

Stalin v prosinci 1943 v Moskvě tváří v tvář Benešovi plošný odsun Němců a Maďarů schválil, s tím, že Slováci (nepřátelský stát, spojenec Německa), i když Beneš chtěl, nesmějí být jako Slované potrestáni. Velká Británie a USA se k čs. projektům odsunu obyvatelstva vyslovovaly neurčitě. V březnu 1944 souhlasilo britské ministerstvo zahraničí s principem transferu s tím, že je třeba, aby „čs. vláda nehnala transfer do krajnosti“. Ve výše zmíněném čs. memorandu z 23. 11. 1944 se předpokládalo, že v ČSR se z celkových 2,5 milionů Němců se 1,5 milionu odsune, zbytek obdrží občanská, nikoliv menšinová práva a postupně splyne s většinovým obyvatelstvem, tzv. se odnárodní (spíše přenárodní). Dne 31. 1. 1945 na memorandum odpověděly Spojené státy s tím, že odsun čs. Němců je vázán na dohodu vítězných mocností. Stejně 8. 3. 1945 odpověděla i britská vláda. Netrpělivý Beneš naléhal již v lednu 1945 na britskou odpověď, neboť chtěl vydat zákon o zbavení všech čs. Němců československého občanství a zákon o zřízení úřadu pro odsun. Britské ministerstvo zahraničí jej ale vyzvalo, aby takové zákony nevydával. K otázce transferu mu sdělilo, aby jej „prezentoval jako svůj program, který předložil velmocem, od kterých dosud neobdržel souhlas“. Před svým odjezdem z Londýna prohovořil Beneš otázku transferu obyvatelstva s Churchillem a Edenem, aniž kdokoliv z nich vyslovil s odsunem svůj souhlas. Hodlal tedy získat oficiální potvrzení o odsunu v Moskvě, tak to také oznámil britskému ministerstvu zahraničí. Molotov 21. 3. 1945 Benešovi znovu potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, považoval však za účelné požadovat, aby čs. vláda o tom s Brity jednala.

Čs. politici se shodovali v nutnosti prosadit odsun a zároveň si uvědomovali, že jeho realizace je ze strany západních velmocí ohrožena. To jim nevadilo, aby opatření připravující vyhnání zahrnuli do vládního programu a mluvili o něm jako o věci, „která jistě bude provedena“.

Hned po válce se začalo s vyháněním do Německa a Rakouska. Západ protestoval, britská tisková agentura Reuters silně tzv. divoký odsun kritizovala, britská a americká vláda se chystaly v Praze protestovat. Komuniké čs. vlády z 18. 6. 1945 k velmi kritické zprávě agentury Reuters obsahovalo vůli provést tranfer do důsledků, ale organizovaně a lidsky. V čs. tisku se to prezentovalo jen slovy, „že vláda jest pevně rozhodnuta provést svůj program o odsunu Němců tak, jak jej vyhlásila.“ Nótou západním spojencům z 3. 7. 1945 se čs. vláda oficiálně uvolila odsouvat obyvatelstvo plánovitě a organizovaně. Velká Británie a USA znovu čs. vládě odpověděly, že záležitost musí rozhodnout konference velmocí.

Postoj Moskvy vyvolával u čs. vlády dojem, že k vyhnání může dojít i bez souhlasu západních mocností. Z jednání s vrchním velitelem Rudé armády v Německu maršálem Žukovem vyplynulo (zpráva Clementise vládě 10. 7. 1945), „že je ochoten přijmout milion, popřípadě též dva miliony Němců z Československa“. Clementis z toho vyvodil, že „je tedy transfer politicky připraven“.

Poté se konala Postupimská konference, kde západní velmoci pod tlakem zpráv o nelidskostech probíhajícího vyhánění z ČSR schválily nutnost transferu německého obyvatelstva z německých území přidělených Polsku, z ČSR a Maďarska pod podmínkou, že budou probíhat lidsky a organizovaně. Čs. vláda obdržela usnesení z Postupimské konference 2. 8. 1945.


Divoký odsun

Nebylo těžké předvídat, že u malého, těžce zakomplexovaného národa vyústí německá porážka ve výron šovinismu. V takových chvílích je základní povinností politické reprezentace státu tlumit nacionální vášně a držet je v mezích lidskosti. To čs. političtí představitelé neučinili, naopak šovinistické protiněmecké vášně rozněcovali a využívali. Již 3. 11. 1944 v projevu v BBC vyzýval obyvatelstvo obsazené ČSR ministr národní obrany generála Sergej Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne...” Výzva člena československé exilové vlády k zabíjení byla navýsost odporná a odsouzeníhodná. Provolání čs. vlády ze 17. 4. 1945: „Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti k německým katanům... Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy.“ Dostatečně jsou známy výroky prezidenta Beneše při různých příležitostech o „vylikvidování Němců“. H. Koželuhová (lidová strana): „máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi“. Tisk národně socialistické strany: „každý Němec, ať byl od nacistů zavřen nebo nikoliv, nebyl za 1. republiky ničím jiným než germanizátorem naší země“.

Ihned po konci války začaly různé mocenské orgány a skupiny z vlastní iniciativy a libovůle, nebo na pokyn čs. armády nebo bezpečnostních složek vyhánět Němce z jejich vlasti přes hranice převážně do sovětské okupační zóny. Bez jakýchkoliv právních norem. Násilí, vraždy, loupení majetku byly na denním pořádku. Američané do usnesení Postupimské konference přijímali jen Němce přišedší za války do protektorátu z Německa v maximálním počtu 1000 osob denně, tedy ne Sudetoněmce. Vláda cudně doznala, že „překypěné cítění lidu způsobilo vypuzení malé“ (sic) „části Němců za podmínek mnohdy nekontrolovatelných“. Clementis to 4. 6. 1947 vyjádřil lapidárně: „Do Postupimi jsme to dělali ilegálně a dostávali jsme se do konfliktu s vojenskými veliteli všech zón.“

Již 12. 5. 1945 informoval předseda vlády Zdeněk Fierlinger vládu, že došlo k týrání a lynčování Němců a obětmi „nebyly nacisté, ani osoby, které se provinily“. Apeloval na vládu, že je její povinností vyzvat obyvatelstvo a bezpečnostní orgány, aby se „od takového postupu upouštělo a aby se opatření proti Němcům prováděla podle daných pokynů vlády a bezpečnostních orgánů“. Vláda ho odmítla, zejména ministři Nosek (KSČ - vnitro), Kopecký (KSČ - informace) a Stránský (národní socialista - spravedlnost). Je otřesné, když se ministr spravedlnosti postaví na stranu bezpráví! Tentýž Kopecký si pak 8. 6. 1945 stěžoval na zasedání vlády, že na Západě „nás vylučují z řad kulturních národů“.

Velmi zřídka reagoval nezaujatě i čs. tisk. Časopis Obzory koncem léta 1945 konstatoval, že „dosud nikdy nebyla pověst Československa na Západě tak špatná, jako je dnes“. Že vyhnáním čs. Němců stát utrpí, bylo v roce 1945 zřejmé pouze velmi málo Čechům, J. Macek v říjnu 1945 v časopise Nová doba napsal: „Ohled na jinonárodní vrstvy obyvatelstva mírnil československý nacionalismus, tlumil politické vášně, nabádal k politické rozumnosti. Národnostní problém byl neustálým mementem naší vnitřní politiky. Tohoto mementa teď budeme zproštěni.”

Časově byl divoký odsun ohraničen koncem války v Evropě a ukončen rozhodnutím Postupimské konference o transferu německého obyvatelstva z Polska, ČSR a Maďarska (9. 5. - 2. 8. 1945). Kolik lidí během divokého odsunu Češi vyhnali za hranice, není zcela jasné, uvádí se kolem 660 tisíc. Čs. vládu ani nenapadlo divoký odsun navzdory tomu, že deklarovala v komuniké z 18. 6. a v nótě ze 3. 7. svou snahu odsouvat obyvatelstvo organizovaně a plánovitě, zastavit. Neučinila tak ani na výzvu západních velmocí. Mnohé nasvědčuje, že exiloví politici z Londýna, včetně Beneše, s takovou situací počítali, schvalovali ji a vítali ji. Beneš se několikrát zmiňoval: „chceme vybít a vyhnat ty Němce, co se provinili“.

Vláda vytvořila pro divoký odsun předpoklady. Nevydala právní normu upravující odsun, protože Benešův pokus o legalizaci vyhnání ztroskotal na britském odporu. Jako hlasy na poušti se ozvaly ojedinělé výzvy některých národních výborů, že každý Němec není přece jen škůdce, vyzývaly proti drancování německého majetku a podobně. Vláda nevydala ani směrnice, kdo má být zavřen nebo internován, protože to sama nevěděla. Ještě v srpnu 1945 diskutovala, kdo z Němců by měl být zajištěn. Fierlinger s Gottwaldem čelili ostatním členům vlády požadujícím, aby byli Němci zavíráni a odsuzováni bez rozdílu (sic). Kryptokomunista s komunistou proti ještě šovinističtějším nekomunistickým ministrům. 1. června souhlasila čs. vláda s vyhnáním asi 30 tisíc Němců z Brna směrem do Rakouska (tzv. brněnský pochod smrti).

Ve zřízených koncentračních táborech (v čs. úředním žargonu sběrných a internačních) panovaly příšerné poměry i po divokém odsunu. Časopis Obzory o tom psal: „Krátce jsme značnou částí soudného veřejného mínění osočováni z krutosti, nelidskosti a zvrácenosti, které vzbuzují nevoli vzdělaného světa a volají k jeho svědomí.“ Naprostá většina čs. veřejnosti však považovala nakládání s Němci za věc přirozenou a zůstávala lhostejná. Odpovědná politická místa a státní instituce, čs. vláda i prezident byli velmi dobře informováni o probíhajících zvěrstvech a - mlčeli. Beneš po nótě vlády velmocem z 3. 7. 1945 (viz výše) farizejsky nabádal ve svých projevech k dodržování lidskosti, ačkoliv mu muselo být známo, alespoň rámcově, k jakým hrozným ukrutnostem při odsunu a v českých koncentrácích dochází.

Den po doručení usnesení Postupimské konference čs. vládě, 3. 8. 1945 se čs. vláda usnesla, že bude závěry Postupimské konference ignorovat, že bude dále pokračovat v živelném, divokém odsunu. Posléze byla velmocemi přece jen donucena divoký odsun zastavit.


Organizovaný odsun a vyhnání v rámci státu

Počátkem října 1945 zveřejnil britský Daily Herald článek o nelidských poměrech v československých koncentračních táborech pro Němce. Nebyl jediný, ale o něm konkrétně jednala čs. vláda, která se začala obávat, že by takové články mohly ovlivnit postoj britských míst k odsunu a tím jej zkomplikovat. Gottwald apeloval na lidovce a národní socialisty, aby „ve vládě nemluvili jinak, než se píše v jejich tisku, poněvadž tento štve často ještě, aby se s Němci zacházelo bezohledně a tvrdě“. Zatímco předchozí dekrety obstavovaly Sudetoněmcům jejich majetek (dekret o národní správě německého majetku, o konfiskaci a rychlém rozdělení zemědělského majetku), přišli dekretem č. 33 z 2. 8. 1945 o čs. občanství a jako takovým jim dekret č. 71 z 19. 9. 1945 ukládal povinné pracovní nasazení.

Dekrety uplatňovaly proti čs. Němcům a Maďarům princip kolektivní viny. Pro uchování majetku a vyhnutí se odsunu bylo klíčové znovunabytí čs. občanství. I zde házely úřady žadatelům o jeho vrácení klacky pod nohy, protože Němci žili v podmínkách blízkých stannému právu, obklopeni protiněmeckými vzedmutými emocemi obyvatelstva i úřadů, které již jednaly pouze ve státním jazyku československém a navíc žádosti bylo možné podat jen v určených lhůtách pro každou kategorii jinak. V roce 1945 tak směli žádat o zpětné přiznání občanství jen německé manželky Čechů, v roce 1947 v posledních měsících odsunu zase jen němečtí manželé českých manželek a teprve od roku 1949, kdy už bylo v ČSR jen asi 5% původního německého obyvatelstva, ostatní.

Velkou výjimkou v otázce zpětného nabytí čs. občanství bylo Slezsko a z něj zejména Těšínsko. Zde šlo o početnou skupinu asi 110 tisíc volkslistářů (hlavně osoby hlásivší se v censu v roce 1939 ke slezské národnosti), cca 60 % místního obyvatelstva, které německé úřady zapsaly do Volkslisten (národnostních soupisů), což byl průkaz příslušnosti k německé národnosti. Volkslisten byly čtyři druhy podle stupně němectví, zapsaní ve Volksliste 1 nebo 2 byli plnohodnotní Němci, ve Volksliste 3 neměli všechna práva říšských občanů, ve Volkliste 4 pak slezští Němci, kteří přešli k polství. Čs. úřady se snažily záležitost volkslistářů velmi rychle vyřídit, protože většina z nich pracovala v dolech a jejich nejistota ohledně hrozícího odsunu se odrážela v pracovní morálce nejen jejich, ale zprostředkovaně i celých havířských part. Nakonec většina volkslistářů obdržela čs. občanství zpět. Žádosti o státní příslušnost se však nesmělo vyhovět, porušil-li žadatel povinnosti československého občana, což se velmi dotýkalo čs. Poláků a jejich činnosti v roce 1938 a 1939

Po Postupimské konferenci si vláda a politici vytyčili úkol vystěhovat co nejdříve téměř všechny Sudetoněmce s přesvědčením, že naplňují odkaz národní historie. Spojencům oznámili, že jich vystěhují 2,5 milionu. Po různých peripetiích odsun skončil v polovině roku 1947, v Československu zůstalo 239 911 Němců.

Ke konci roku 1947, hlavně od března 1948 organizovaly úřady tzv. odsun nespolehlivého německého obyvatelstva z pohraničí a jeho rozptýlení ve vnitrozemí. Nastalo vyhánění v rámci státu.


Počet obětí vyhnání

Německá strana používá v zásadě stejnou metodiku: počet Sudetoněmců v odstoupených územích Německu (podle sčítání lidu) a počet Sudetoněmců v protektorátu (podle sčítání lidu) v roce 1939, resp. 1940 (započten i vliv jejich pozdějšího stěhování v rámci říše), plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války (odhad), minus civilní válečné ztráty těchto skupin (odhad), minus jejich ztráty na frontě (odhad), minus jejich počty v roce 1950 v ČSR, BRD, Rakousku a v NDR (v ČSR a BRD podle sčítání lidu, v případě Rakouska úřední údaj, jejich počet v NDR odhadnut), plus (protože minus minus je plus) přirozený přírůstek mezi lety 1945-50 (odhad). Z toho německým autorům a institucím vychází nejnižší počet obětí 216 tisíc, nejvyšší 272 tisíc. V tomto počtu jsou zahrnuty i sudetoněmecké oběti spojeneckých vojsk těsně po válce, které nelze od obětí české zvůle oddělit a statisticky nejasné případy, například útěk do jiných zemí spojený s přijetím nové identity. Odhadneme-li s více než dostatečnou rezervou možné nepřesnosti při určení obětí odsunu na třetinu z celkové počtu, pak by počet německých obětí tzv. transferu činil „jen“ 144 až 181 tisíc lidí. Touto metodou můžeme dojít i k 283 až 363 tisícům obětí. Srovnejte s počtem obětí etnických čistek v Bosně a Hercegovině nebo v Kosovu! Pro další srovnání: počet válečných obětí ČSR v hranicích z roku 1937 včetně Rusínů, Slováků, Sudetoněmců (jejich ztráty na frontě odečteny) a podobně, ale bez židů a cikánů, se udávají v rozmezí 65 - 70 tisíc osob.

České odhady jsou podceněné, uvádějí mezi 15 až 45 tisíci obětí mezi čs. Němci, jejich hlavní metodou (po roce 1989) bylo pátrání v matrikách, v záznamech úmrtí na území Československa. Tato metoda nedává relevantní výsledky, protože když například vaši sousedé ve vsi v té době povraždili v lese najednou 30 nebo 40 Sudetoněmců, neběželi jste asi na nejbližší matriku to ohlásit. V této době bylo hojně rozšířeno i falšování příčin úmrtí, zejména v českých koncentračních táborech. Němečtí dějepisci v česko-německé komisi historiků, vidíce úpornou snahu svých českých kolegů snížit za každou cenu počet obětí odsunu, zcela rezignovali.


Zacházení s československými Maďary

Součástí úsilí o národní stát byla i likvidace maďarské menšiny, čítající přibližně půl milionu obyvatel převážně z jižního pohraničí Slovenska. Beneš a jeho politické okolí předpokládali, že vůči nim uplatní podobný postup jako vůči Sudetoněmcům. I čs. Maďarům přisuzovali kolektivní vinu za Mnichov a spoluodpovědnost za hrůzy okupační moci (sic). Sovětský souhlas Beneš měl již z prosince 1943 z návštěvy Moskvy při příležitosti podepsání smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci. Beneš si chtěl usnadnit situaci také výměnou Maďarů ze Slovenska za Slováky z Maďarska. KSČ svůj názor (na rozdíl k vyhnání Sudetoněmců) nezměnila a vymohla si na londýnské exilové vládě tři principy zacházení se slovenskými Maďary: (1) potrestání všech osob maďarské menšiny, které se provinily proti republice, (2) všichni antifašisté z maďarské menšiny, kteří bojovali proti hitlerismu, mají automaticky nárok na čs. státní občanství, (3) ostatní budou moci optovat pro ČSR, nebo se vystěhovat, přičemž o každém případu rozhodne vláda. Západní velmoci se k transferu maďarské menšiny postavily záporně. Rusové začali od 22. 12. 1944 hovořit o „rodícím se novém demokratickém Maďarsku“, což signalizovalo pro ČSR komplikace.

Dne 12. 04. 1945 byli rozhodnutím předsednictva Slovenské národní rady (SNR) okamžitě propuštěni všichni zaměstnanci maďarské národnosti ze státních a veřejných služeb. Tento krátkozraký krok vyvolal obrovské obtíže státní správy v oblastech obývaných Maďary, nebylo koho, kdo by prosazoval zájmy státu. 18. 5. 1945 zakázala SNR členství Maďarů ve všech politických stranách včetně komunistické. Komunistům totiž vadili - Maďaři totiž zcela správně obviňovali komunisty z nacionalismu, což je neslučitelné s komunistickou doktrínou. Čs. Maďaři byli dekretem z 2. 8. 1945 zbaveni čs. občanství.

V první etapě odsunu, měli odejít ze Slovenska všichni Maďaři, kteří přišli po listopadu 1938 na odstoupené území Maďarsku a kteří se menší měrou provinili proti státu. V rámci tohoto odsunu odešlo asi 32 tisíc lidí. V druhé etapě se měly uskutečnit hromadné vystěhování maďarské menšiny ze Slovenska a repatriace Slováku z Maďarska. Zde se vyskytly komplikace, protože maďarská vláda okamžitě začala protestovat u vítězných mocností, odsoudila odsun a výměnu obyvatel jako opatření nelidská a nedemokratická. Početné skupiny Slováků v Maďarsku navíc odmítaly v četných memorandech repatriaci. Rozsáhlejší výměna obyvatel mohla být uskutečněna jedině v dohodě s Budapeští a schválit by ji musely velmoci. Postupimská konference se vůbec nezmiňovala o transferu Maďarů.

I v srpnu 1946 na pařížské konferenci mírové konference byli zástupci britské a americké vlády ostře proti odsunu Maďarů ze Slovenska. Cesta k řešení na mezinárodním fóru byla pro ČSR uzavřena. Vláda tedy nasadila lákadlo reslovakizace - do ní se přihlásilo téměř 411 tisíc slovenských Maďarů, většinou ze strachu před odsunem a vyvlastněním. Ústřední reslovakizační komise uznala 200 tisíc žádostí za oprávněné. Reslovakizace zabraňovala zabavení majetku. Většina čs. politiků si byla vědoma, že jde o podvod.

Až v dubnu 1947 byla repatriována první skupina - na Slovensko přišlo 18 tisíc nemajetných Slováků z Maďarska. Později jich recipročně, výměnou za Maďary systémem kus za kus, přibylo celkem 73 273.

Vnitřní vyhnání (přesídlení v čs. rámci státu) začalo 25. 10. 1945 a to jen u mužů. Mnozí postižení utíkali, vzpírali se, policie přepadávala a odvlékala muže v noci. Pak přišlo nařízení, že mají být napříště přesídlováni i s rodinami. Maďarsko opět bilo na poplach a žádalo demokratickou světovou veřejnost o pomoc.

Druhá fáze přesidlovaní v rámci státu nastala v červenci 1946 a trvala až do února 1947. Přes mezinárodní protesty zaplnila ČSR svými Maďary pohraničí po Němcích. Oficiálně se to vydávalo pod tlakem zahraničního veřejného mínění za dobrovolné činy. V některých oblastech, jako v Ústí n. L., strčili Maďary rovnou do kárných táborů. Ušetřeny nebyly ani osoby, které se přihlásily k reslovakizaci a antifašisté. Transportovali do nových bydlišť v dobytčích vagonech. Lidské ponížení vůkol. Do jejich opuštěných slovenských bydlišť a statků se nastěhovali Slováci. Přesunuto do Čech bylo 44 129 osob, z nichž jen 2514 později prohlásilo, že odešlo ze Slovenska dobrovolně.

Útěky z českého pohraničí zpět domů na Slovensko se množily, výzvy slovenským úřadům k jejich navrácení byly neúspěšné zřejmě kvůli nedostatečné slovenské organizaci. Dne 30. 9. 1948 vydala čs. vláda nakonec nařízení, podle kterého budou osoby maďarské národnosti, které konaly pracovní povinnost v českých zemích, uvolněny z pracovního poměru k 1. 5. 1949. Na Slovensko se pak vrátilo 24 060 osob. V říjnu 1948 ČSR vrátila čs. občanství osobám maďarské národnosti, které byly čs. občany již k 1. 11. 1938, v listopadu se vyňala maďarská půda z konfiskace. Půl milionu osob bylo pro nic za nic, zcela zbytečně diskriminováno.


Závěrem

Prezident Beneš si po válce vymezil ve vnitropolitické oblasti roli nejvyššího státního úředníka nestranného a nestranického. Respektoval stanoviska vlády a NF, pokud se s nimi dostal ve vnitropolitických záležitostech do sporu, ustoupil, vláda zase mu naslouchala v otázkách zahraničně politických a řídila se jeho názory a náměty. Vmanévroval se do pozice zločince od psacího stolu (Schreibtischtäter) typu Adolfa Eichmanna či Slobodana Miloševiće v etnické čistce vůči čs. Němcům. Osobně nikoho nezabil, svým jednáním ji ale umožnil a podpořil. Mohl se do věci vložit, rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy čistku značně přiostřoval a svými podpisy (dekrety) legalizoval bezpráví. Podle dnešní judikatury by byl postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny jako je onen v Den Haagu, včetně ministrů obrany, vnitra a vůdčích politiků všech tehdejších českých politických stran bez rozdílu. Česko mu, celému světu navzdory, staví pomníky.


Literatura:

Chocholatý-Gröger, Franz: Šlonzáci a Volksliste, CS-magazín 7/2005, www.cs-magazin.com
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek, 68Publishers, Toronto 1996
Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945-1948. Národy a hranice, Národní politika, München 1985
Kučera, Jaroslav: Statistische Berechnungen der Vetreibungsverluste - Schlußwort oder Sackgasse? in Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994
Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“. Tschechoslowakische Deutschlandpolitik 1945-1948, Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001 (česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Československá zahraniční politika vůči Německu 1945-1948, Argo, Praha 2005)
Škorpil, Pavel: Probleme bei der Berechnung der Zahl der tschechoslowakischen Todeopfer des nationalsozialistischen Deutschlands in Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994

2 Comments:

Anonymous David Werner said...

Vyhnani bylo nelidske a nespravedlive. To nikdo nepopira. Jako v sametovem Auschwitzu by si ten vul Hedvicek mel predstavit co by se stalo, kdyby skopcaci vyhrali valku. Pochybuji ze by s ceskym narodem zachazeli v rukavickach.

Nechapu proc se jako cesi musime porad sebemrskat a sudetaci, pro ktere historicke svedomi zacina TEPRVE rokem 1945 vesele na netu vytrubuji svoje lzi.

Hedvicku umis prece trochu nemecky tak se tam podivej.

Slusnym nemcum se jednou omluvime, oni nam a vec je ukoncena. Dulezitejsi je dbat na to aby se podobne veci nikdy vice nehohli opakovat.

Hedvicek s Krystlikem se chovaji jako placeni propagandisti sudetendeutsche Landsmannschaft. Zaslouzite oba dostat hodne pres vase drzky!

Hedvicku uz se ti nikdy neomluvim, jsi prachobycejny prolhany smejd.

Thursday, January 11, 2007 at 2:25:00 PM EST  
Blogger mM said...

pro David Werner

Landsmannschaft Wien (VLÖ) je krajanské sdružení jako každé jiné. Krom jiného požaduje hlavně zrušení toho Benešova dekretu (i Zákona AVNOJ), který byl podkladem genocidy a vyhnání. Dále i zrušení zákonných ustanovení, jejichž obsahem je nepotrestání viníků násilí a zločinů spáchaných na sud. Němcích.

… sudetaci, pro ktere historicke svedomi zacina TEPRVE rokem 1945

Neřekl bych, že tomu tak je. Je faktem, že k novému státu ČSR byli násilně připojeni a jako menšina od samého počátku různě diskriminováni. Překlad článku Sudetoněmecké dějiny je v tomto docela poučný.

Komentář mi jinak dost připomíná výkřiky všelijakých „vlastenců” na fóru Lidé.cz .

Thursday, January 18, 2007 at 8:12:00 AM EST  

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist