O předvídavosti.

Ve středu 29. 3. 2006 v ranních hodinách byl vyhlášen v Přerově třetí stupeň povodňové aktivity.
Po příjezdu domů (Nám. J. Žižky) z práce nebylo prostě kde zaparkovat. V první chvíli jsem docela zuřil. Než mi došly souvislosti. Aha, lidé převezli svoje auta z míst kde jim je v roce 97 povodeň zničila na místa, kam voda nemůže. „Mimořádná situace, mimořádné parkování“. Řekl jsem si po půlhodině marného hledání místa a zaparkoval jsem prostě na chodníku před domem.

Ve čtvrtek 30. 3. navlas ta stejná situace. Opět jsem zaparkoval na chodníku. Po chvilce pohledem z okna zjišťuji, že příslušníci městské policie montují na Fabii zaparkované na trávníku botičku. Aha, mimořádná situace, nemimořádná situace, pokutu je třeba vybrat.
Měřítko hodnot poněkud pomyslné. Kousek přejetého trávníku proti utopenému autu? Argument pojišťovna to uhradí jaksi nemá nárok uspět. Škoda je prostě škodou. Mám za to, že v mimořádné situaci by mohlo město malinko přivřít alespoň jedno oko a na dobu trvání mimořádné situace vyhlásit botičkovou amnestii.

A nyní k avízované předvídavosti. Lidé, kteří při povodni 97 přišli o auto utopením předvídají a snaží se něčemu takovému předejít. A takovýchto předvídavých je v našem městě dost. Vyvezou prostě své vozy z míst kde voda byla do míst kde bylo sucho, a způsobí naprostou parkovací krizi. Město má jistě své povodňové plány, evakuační plány a bůhvíjaké plány. Chybí mi v nich ale plán nouzového parkování vozidel v takovéto krizové situaci. Co kdyby Městská policie místo rozdávání botiček omezila rychlost jízdy na některých širších ulicích, (např. gen. Janouška), kde není parkování povoleno a vytvořila na dobu krize nouzové parkoviště pro ty, kdož jsou více předvídaví než Město? Třeba jen po jedné straně komunikace? Což takhle dohodnout se s vojskem a udělat nouzové parkování na Želatovských kasárnách, kde je obrovský nevyužitý autopark a buzerplac? Nee, Město raději vyšle botickáře vybrat povinné dávky.

Vím, že Město má v této krizové situaci spousty práce a neomezuje se jen na chození úředníků kolem Bečvy, lomení rukama a lamentování. Tento aspekt krizové situace mi opravdu chybí a botičkování špatně zaparkovaných vozidel mi v této situaci připadá přinejmenším nemravný. Silně mi připomíná jeden z paragrafů Trestního zákoníku: Kdo využívá neznalosti nebo nouze jiného k vlastnímu obohacení, dopouští se…

Karel Jemelka

Jak jsem vyslovoval H!

Naprosta vetsina emigrantu do Ameriky zvlada po par letech anglictinu technicky perfektne, ale vetsine zustava v mluvene anglictine neco, cemu se tady rika "accent" neboli prizvuk. Sila prizvuku se lisi od osoby k osobe a od jednoho narodnostniho puvodu k druhemu. I rodili Americani maji prizvuk a uz podle reci poznate, jestli ta osoba vyrostla na jihu, v Texasu nebo Brooklynu. Hadani puvodu osoby podle prizvuku "where are you from?" je oblibenou a celkem nevinnou konverzacni zabavou vedle konverzace o pocasi (a to je tady na Floride DULEZITE tema, to se vsadte!). Zajimave je, ze lidi bez vzdelani, jako treba servirku v restauraci zajima vas prizvuk a "where are you from?" nepomerne vic, nez lidi se vzdelanim a nebo lidi vseobecne sofistikovanejsi.

Muj vlastni prizvuk pripada mistnim Floridanum mirne nemecky a ti, co o me vi, ze jsem sem prisel z Kanady, tvrdi ze mam francouzsky prizvuk. Dokonce mi bylo tvrzeno, ze mluvim anglicky s vyraznym skotskym prizvukem, ale to mi rekl Anglican z Birminghamu, a mam podezreni, ze to myslel jako urazku. Z toho, ze bych mel "cesky prizvuk" jsem dosud obvinen nebyl - to je rezervovano hlavne pro generaci osmasedesatniku, vsechno doktori a inzynyri, kteri se za 38 let za morem nedokazalinaucit mluvit bez prizvuku a dodnes rikaji "dz bitlz". Mam na to svoji teorii, proc to tak je, ale radsi ji tady rozvadet nebudu, abych zase neurazil ceskoslovenske vzdelance (to uz jsem udelal v minulem clanku).

Nedavno jsem sedel v restauraci Olive Garden a dostal jsem od cisnika znamou otazku: "Where are you from? Isn't that German accent?""Ne, to je Afrikaans. Narodil jsem se v Bloemfontein, Jizni Africa, ale ted uz jsem dlouho americky obcan, takze jsem certifikovany African-American."A dal uz jsem se jen bavil nad tim, jak prekvapene otevrel oci. Dalsi rana valecnym stvacum a politicke korektnosti.

Ovsem anglicky mluviciho Polaka poznate z dalky, protoze Polaci neumi vyslovit H a misto toho rikaji CH. A to rve usi. Coz me privadi k hlavni vzpomince tohoto clanku. Jednou jsem ucil vyslovovat tri Polaky H. Bydleli ve vedlejsim pokoji v Betreunstelle Thalham blizko vesnicky St. Georgen par kilometru od Salzburgu a vsichni jsme byli fluchtlingove. I kdyz moje anglictina byla mizerna, mezi slepymi je jednooky kralem a tak jsem ucil i to malo, co jsem umel. Polaci byli za tu dobu dobri kamaradi, slovicka si pamatovali, ale to H jim neslo.Sedeli jsme vsichni ctyri u stolu, ladili hlasivky vodkou a ja jsem predkrikoval: "I have!"Oni na to sborove: "I chave!"Ja na to: "zadne ch, musite rict H! H! H jako hovno!"Oni na to se zcela vaznym oblicejem: "Chovno".Ja: "Zadne chovno - ale hovno!"Oni: "Prosze pana, chovno, chovno!"

Nastal cas na uceni prikladem. Nadechl jsem se a zarval svym sonornim basem: "HHHHH!""CH!""H!""CH!""H!" a zduraznil jsem to bouchnutim pesti do stolu, uz tehdy jsem mel zdravych 120 kg, stul to vydrzel."CH!" reagovali okamzite tri Polaci a taktez to korunovali trojnasobnym bouchnutim do stolu.A tak jsme stridave bouchali do stolu a rvali "H!" a "CH!" jako turi, dokud se nerozletly dvere a nevbehl tam Dusan Apfel, ktery bydlel v domecku pres cestu a odtamtud slysel ten rev."Co sa deje? Bijete sa?""Nebijem, ale kdyz uz jsi prisel, tak muzeme zacit!"

Vzdal jsem bouchani do stolu, vzal stolicku, na ktere jsem sedel, postavil ji na kraj stolu a stojice jsem se oprel o horejsek stolicky jako o recnicky pult. "O Martin Luther King jste slyseli, ne? Predstavte si, ze nejsme v Thalhamu, ale na schodech Lincoln Memorial v D.C.!"Mi tri zaci si odsedli trochu dal, zrejme abych na ne neprskal, ted uz i s Dusanem, a ocekavali rec:Vypadala asi takto:"I have a dream that my four little children will one day live in a nation where they will not be judged by their Communist part card but by the content of their character. I have a dream today! - Slysite to HHHHHHH? H-H-H- psia krew!I've been to the mountaintop. And I don't mind. I have been (H-H-H-H!!!!) to the mountaintop. On Dachstein - look from the window. And I've looked over. And I've seen the Promised Land. I may not get there with you. But I want you to know tonight, that we will get to the promised land!"Polaci i Dusan byli dojati k slzam a nabidli dalsi vodku "na zdrowie!"V zajmu historicke presnosti nutno poznamenat, ze jsem je nikdy vyslovovat H nenaucil.

Po kratkem case jsem ja odletel do Canady a oni do Bostonu. Kdyz jsme se zase potkali, vypraveli mi o tom, jak to vypadalo na Logan Airport, kdyz pri priletu do USA prochazeli pres Immigration. Jacek Szymanski, nejmladsi z nich, modrooky blondak, vypil v letadle pres ocean prilis mnoho neobvykleho alkoholu, protoze vodku nemeli. Prisli k Immigration a hrozive vyhlizejici urednice z INS na neho z kukane vybafla: "Do you speak any English?""Bat of korz", ujistil ji dobre naladeny Jacek, ktery tentyz den prestal pouzivat E ve svem jmene, a stal se z nej Jack. Nadechl se spustil s patricnym prizvukem: "Aj chave a drim - maj for lidl cildren bin on d mauntyntop! Ajv sin d promisd lend! Und tunajt - vi vil get to promisdlend! H-H-H!"Urednici vypadla propiska ruky. Misto toho popadla velke razitko a bouchla do jeho pasu velke ADMITTED. A pak uz nasledovala slova, ktera si bude do smrti pamatovat kazdy z nas.

"Welcome to America!"