Vlast není národ
Otto Drexler
Podíváme-li se do minulosti českých zemí, nalezneme v ní řadu nehezkých okamžiků. V leckterých obdobích se žilo špatně a mnohdy byla závažně ohrožována svoboda a sama důstojnost člověka. Nejednou došlo na českém území ke krvavým střetům, jenž vždy přinesly mnohá utrpení a značné ztráty na životech. Většina oněch neblahých období - zejména těch, při niž bylo závažně ublíženo příslušníkům českého národa - jsou dnešní česko odbornou i laickou veřejností odsuzována. Ať už je to třicetiletá válka, 2. světová válka nebo stalinistický režim 50. let. Je však jedna závažná událost v českých dějinách, na kterou část odborné veřejnosti negativně nenahlíží a u většiny české společnosti je tato událost dokonce vnímána kladně. Řeč je o česko-sudetoněmeckém problému, který je černou sazí takřka celých českých dějin. Nejkřiklavějším místem v těchto dějinách je nepochybně odsun 3 milionů sudetských Němců v letech 1945-1947. A právě tímto se budu nyní krátce zabývat. Nejde mi v žádném případě o celistvý rozbor této problematiky, jejíž možný obsah je takřka nevyčerpatelný. Budu se věnovat zejména příčinám pohledů na tuto neblahou minulost, navíc přidám několik faktů o samotném odsunu.
Obecně se dá říci, že vše, co se dotýká česko-sudetoněmeckého problému, je dodnes na obou stranách předmětem vášnivých debat a mnoha emocí. Proč je tomu tak, není těžké vysvětlit. Pomůže nám příklad: česká společnost, vyjma ortodoxních komunistů, dnes tvrdě odsuzuje stalinistické excesy, které se na československém území děly v 50. letech minulého století. Je tomu z toho důvodu, že ony zločiny spáchali komunisté, od nichž se drtivá většina společnosti dnes distancuje. Odsuzujeme-li "50. léta", odsuzujeme tím komunisty. Mimo pohled nám ovšem zůstává, že onehdy byl komunistou skoro každý. To by ale byl už jiný příběh.
Odsuzujeme-li vyhnání sudetských Němců, už je to něco jiného. Tím totiž odsuzujeme onen holubičí český národ. A právě kritiku svého národa je málokterý Čech schopen přenést přes srdce, přestože rozdíl mezi "50. léty" a odsunem je jen malý. V obojích případech jsou za excesy a odporné zločiny vinni Češi. Ovšem ten psychologický rozdíl je značný: při odsunu prováděli odpornosti běsnící Čechové napříč politickým spektrem "výbojným Germánům", zatímco v 50. letech již prověření komunisté samotným Čechům, ačkoli mnozí to bývali kriminálníci nebo pravičáci z dob první republiky a protektorátu. Právě tuto okolnost považuji za klíčovou, proč odsun je mnohdy hodnocen kladně, zatímco 50. léta v demokratické společnosti vždy záporně. Národní city hrají v životě obyvatel daného národa velkou roli. Důkazem je kupříkladu turecká genocida Arménů, o níž se dá s Turky mluvit jen velmi obtížně.
V ČR to však mnohdy není lepší. Pavel Macháček, velký obránce českého národa považuje "za scestné a mravně pochybené žádat omlouvání za tisící díl toho zla, které nám způsobili do konce války sudetští Němci!" U tohoto výroku se zastavme. Kromě jiného tu potvrzuje, že vůči Sudetoněmcům uplatňuje i dnes princip kolektivní viny, čímž všechny sudetské Němce do jednoho označuje za nacisty. Takový je však názor širší veřejnosti. V této souvislosti se můžeme teoreticky zamyslet: proč se tehdy do Německa neodsunuli také všichni čeští zrádci a kolaboranti? Proč neodsuneme dnes všechny současné i bývalé komunisty? Do Ruska, na Kubu, do Severní Koreje nebo do Číny? Pravda, oni se všichni komunisté na zločinech nepodíleli, ale což, zlý duch v nich jistě je a platí přece princip kolektivní viny! Možná vám toto může připadat jako demagogie, nenechte se však mýlit. Pokud bychom se pídili po příčinách, proč česká společnost nechce odsunout kolaboranty nebo komunisty, vyjde nám, že provinivší se čeští soukmenovci se přece neodsunují (vždyť jsou to Češi, tedy, co jsme si, to jsme si!), a pokud vůbec byli za své činy souzeni, tak podle individuální viny, podle platných zákonů. Nebyli zbaveni občanství, majetku, nemuseli opustit svou vlast en bloc.
Pro Sudetoněmce, stejně jako pro Čechy nebo Slováky, byla vlastí Československá republika, stejně jako Češi byli občany ČSR. Z mnoha svědectví Čechů žijících za první republiky v Sudetech je zřejmé, že mezi oběma národy panovala přátelství a národní původ nehrál vůbec důležitou roli. O tom svědčí i velký počet smíšených manželství. Hitlerem byly však násilně česko-sudetoněmecká pouta zpřetrhána. Hitler poštval Němce proti Čechům a vzhledem k okolnosti, že česká státní moc neposkytovala Němcům příliš práv, ba ani nepověřila předáka absolutně nejsilnější strany ve státě (SdP) ve volbách 1935 sestavením vládního kabinetu, nebo alespoň výrazné účasti v něm, nebylo to ani těžké. Nicméně i přesto zůstávaly mnohé tisíce Sudetoněmců, které zůstaly republice do posledního okamžiku věrni.
Přišel však rok 1945 a prohra nacistického Německa. Snad celá Evropa byla zhnusena zločiny, kterých se dopustili příslušníci německého národa. Zločiny bylo potřeba nějak potrestat. Zatímco státy západní Evropy, které nerozlišovaly národní původ svých občanů postavily viníky před soud, který je dle provinění odsoudil: buď odnětím svobody, ve výjimečných případech trestem smrti. Československá státní moc vyřešila tento problém jiným způsobem. Své občany, kteří nepatřili do kmenu holubičích Slovanů, byla připravena "vylikvidovat" z republiky. Tím zřetelně přiznala, že představitelé státní moci, zodpovědní za chod věcí ve státě, jsou nacionalisté, kteří vyvyšují slovanské národy nad ostatní.
To, co dělal v národnostní politice Hitler, činili nyní českoslovenští politici s tím rozdílem, že židy nahradili Němci. Například exilový ministr národní obrany Sergej Ingr 3. 11. 1944 v projevu v BBC vyzýval české obyvatelstvo: "Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne..." Takováto slova z úst státního představitele jsou odporná. I zde opět vidíme uplatnění kolektivní viny.
Že se propaganda uplatňuje během války, na tom není nic divného a asi ani špatného. Rozdíl mezi Západem a Československem byl však takový, že zatímco Západ důsledně odděloval nacistické zločince od demokraticky smýšlejících Němců, Češi házeli všechny Němce do jednoho pytle. Třeba Hana Koželuhová z lidové strany po válce vyřkla zajímavý výrok: "Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi." Pokud by tehdy vyřknula nacistické zločince, dalo by se s ní možná souhlasit. Těmito výroky však českoslovenští politikové jen zesilovali již tak velkou nenávist vůči Němcům a právě oni jsou tedy zodpovědni za všechna příkoří, jež byly způsobeny nevinným sudetským Němcům.
Odsun Němců byl učiněn právě z tohoto důvodu: z nenávisti vůči Němcům, bez ohledu, zda to byli nacisté nebo uvědomělí demokraté. Nebyla to spravedlivá odplata, ani tisící díl nacistického zla, jak o něm hovoří Macháček. Když by tomu tak mělo být, proč neodsunuli německé spoluobčany Belgičané nebo Nizozemci, kterým bylo za války ublíženo podstatně více, neboť, narozdíl od Čech, se zde odehrávaly válečné bitvy? Prostá nenávist vedla k vyhnání Němců, nikoliv racionální kalkul, jak se snaží snad všichni obhájci odsunu namluvit. Výstižně to popsal Emanuel Mandler: "Po nacionální stránce představovalo vyhnání a jeho zdůvodňování podstatné a zásadní posílení protiněmeckého šovinismu, všeobecného přesvědčení, že antagonismus Čechů a Němců je věčný a že se odehrává na základě obecnějšího rasového antagonismu holubičích Slovanů a agresivních Germánů. Nacionální šovinismus a právě uvedený rasismus se staly součástí xenofobie, která z Česka do té doby nezmizela."
Odsun německého obyvatelstva z Čech přinesl mnoho zbytečného utrpení. Odňal třem milionům lidí jejich vlast, kterou povětšinou v novém bydlišti již nenašli. Minimálně 100 tisíc lidí přišlo při odsunu o život. Není pravdou, že Němci chtěli sami do "reichu" jít. Ani se nelze obávat, že by se Sudetoněmci dožadovali po válce sebeurčení, ani že by se se svým územím chtěli připojit k Německu. To bylo rozbořené, zatímco Československo bylo válkou jen málo dotknuto. Po hospodářské stránce na tom bylo Československo taktéž lépe. Sudetští Němci neměli po válce žádné racionální důvody, chtít se k Německu připojit. Záleželo by pouze na české státní moci, jak by se k problému postavila. Zda by nastavila takové podmínky, aby občané všech národností byli v republice spokojeni. Mohla po válce vybudovat tři německé župy, jak je za války navrhoval prezident Beneš. Tímto způsobem mohlo být zařízeno úspěšné soužití obou národů, jaké vidíme kupříkladu v Belgii nebo Švýcarsku. To však domácí odboj za války tvrdě odmítl. Londýnský exil v čele s prezidentem Benešem se tomu "podrobil" a nakonec se mu podařilo získat, i přes mnohé obtíže a značný nesouhlas tamního obyvatelstva, podporu západních velmocí. Česko-sudetoněmecký problém tím byl fakticky vyřešen, ale zcela nelidským způsobem, který přinesl něco o mnoho horšího, než by bývaly byly případné střety českých a německých nacionalistů v nové republice.
Co by pro nás mělo znamenat vyhnání sudetských Němců dnes, deset let po podpisu česko-německé deklarace, která učinila jakousi politickou tečku za tímto problémem? Pavel Macháček říká, že by se na vše mělo zapomenout a udělat za vším tlustou čáru. Nesdílím tento názor. Dnes, na rozdíl od počátku 90. let, již panuje v Česku celkem shoda na tom, že tzv. divoký odsun v letních měsících roku 1945 je nanejvýš odsouzeníhodný. Nad vyhnáním Němců jako celkem však tato shoda už nepanuje. Myslím si, že není vůbec podstatné, jak je tento problém "dohodnut" politicky. Důležitější, než odkazování na deklarace, je poznání minulosti. Můžeme se ji snažit zfalšovat, ale to nepomůže, minulost je jen jedna jediná. Minulost je to, co se stalo. Češi ovšem, narozdíl od dnešních Němců, mají silnou tendenci pohlížet na minulost tak, jak se nestala. V mnoha případech tak, jak se stát měla. To vše ovšem svědčí jen o slabosti národa, který se musí přidržovat lživých berliček. Proti tomu bojoval už kdysi, v bojích o rukopisy, i T. G. Masaryk.
Chtějí-li mít Češi čisté svědomí, nezbývá jim nic jiného, než se za vyhnání a mnohatisícové oběti na životech omluvit. To nemá nic společného s navrácením zkonfiskovaného německého majetku, který již navždy zůstane Čechům. Častou výmluvou Čechů bývá odkaz na to, co bylo předtím. V tom jistě mají pravdu a nikdo to nezpochybňuje. Často poukazují na to, že pro sudetské Němce začal svět existovat 9. května 1945. To je však chybné, každý slušný Němec nacistických zločinů lituje a pokud se jej na to zeptáte, za Německo se ihned omluví. Je tedy pouze na Češích, zda uznají, že jim v minulosti nebylo pouze ubližováno, ale že i oni sami, v míře masové, ubližovali a dopustili se na svých bývalých spoluobčanech velkých křivd.
Literatura:
Macháček, Pavel: Cesta Čechů a Němců ke dnešku, NAKLADATELSTVÍ AVENTIUM, s. r. o., Praha 2002
Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita, Libri, s. r. o., Praha 200O
Schnittner, Rudolf: Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, Nakladatelství H & H Vyšehradská, s r. o., Jinočany 2006
Wagnerová, Alena: Neodsunuté vzpomínky, PROSTOR, Praha 2000
Podíváme-li se do minulosti českých zemí, nalezneme v ní řadu nehezkých okamžiků. V leckterých obdobích se žilo špatně a mnohdy byla závažně ohrožována svoboda a sama důstojnost člověka. Nejednou došlo na českém území ke krvavým střetům, jenž vždy přinesly mnohá utrpení a značné ztráty na životech. Většina oněch neblahých období - zejména těch, při niž bylo závažně ublíženo příslušníkům českého národa - jsou dnešní česko odbornou i laickou veřejností odsuzována. Ať už je to třicetiletá válka, 2. světová válka nebo stalinistický režim 50. let. Je však jedna závažná událost v českých dějinách, na kterou část odborné veřejnosti negativně nenahlíží a u většiny české společnosti je tato událost dokonce vnímána kladně. Řeč je o česko-sudetoněmeckém problému, který je černou sazí takřka celých českých dějin. Nejkřiklavějším místem v těchto dějinách je nepochybně odsun 3 milionů sudetských Němců v letech 1945-1947. A právě tímto se budu nyní krátce zabývat. Nejde mi v žádném případě o celistvý rozbor této problematiky, jejíž možný obsah je takřka nevyčerpatelný. Budu se věnovat zejména příčinám pohledů na tuto neblahou minulost, navíc přidám několik faktů o samotném odsunu.
Obecně se dá říci, že vše, co se dotýká česko-sudetoněmeckého problému, je dodnes na obou stranách předmětem vášnivých debat a mnoha emocí. Proč je tomu tak, není těžké vysvětlit. Pomůže nám příklad: česká společnost, vyjma ortodoxních komunistů, dnes tvrdě odsuzuje stalinistické excesy, které se na československém území děly v 50. letech minulého století. Je tomu z toho důvodu, že ony zločiny spáchali komunisté, od nichž se drtivá většina společnosti dnes distancuje. Odsuzujeme-li "50. léta", odsuzujeme tím komunisty. Mimo pohled nám ovšem zůstává, že onehdy byl komunistou skoro každý. To by ale byl už jiný příběh.
Odsuzujeme-li vyhnání sudetských Němců, už je to něco jiného. Tím totiž odsuzujeme onen holubičí český národ. A právě kritiku svého národa je málokterý Čech schopen přenést přes srdce, přestože rozdíl mezi "50. léty" a odsunem je jen malý. V obojích případech jsou za excesy a odporné zločiny vinni Češi. Ovšem ten psychologický rozdíl je značný: při odsunu prováděli odpornosti běsnící Čechové napříč politickým spektrem "výbojným Germánům", zatímco v 50. letech již prověření komunisté samotným Čechům, ačkoli mnozí to bývali kriminálníci nebo pravičáci z dob první republiky a protektorátu. Právě tuto okolnost považuji za klíčovou, proč odsun je mnohdy hodnocen kladně, zatímco 50. léta v demokratické společnosti vždy záporně. Národní city hrají v životě obyvatel daného národa velkou roli. Důkazem je kupříkladu turecká genocida Arménů, o níž se dá s Turky mluvit jen velmi obtížně.
V ČR to však mnohdy není lepší. Pavel Macháček, velký obránce českého národa považuje "za scestné a mravně pochybené žádat omlouvání za tisící díl toho zla, které nám způsobili do konce války sudetští Němci!" U tohoto výroku se zastavme. Kromě jiného tu potvrzuje, že vůči Sudetoněmcům uplatňuje i dnes princip kolektivní viny, čímž všechny sudetské Němce do jednoho označuje za nacisty. Takový je však názor širší veřejnosti. V této souvislosti se můžeme teoreticky zamyslet: proč se tehdy do Německa neodsunuli také všichni čeští zrádci a kolaboranti? Proč neodsuneme dnes všechny současné i bývalé komunisty? Do Ruska, na Kubu, do Severní Koreje nebo do Číny? Pravda, oni se všichni komunisté na zločinech nepodíleli, ale což, zlý duch v nich jistě je a platí přece princip kolektivní viny! Možná vám toto může připadat jako demagogie, nenechte se však mýlit. Pokud bychom se pídili po příčinách, proč česká společnost nechce odsunout kolaboranty nebo komunisty, vyjde nám, že provinivší se čeští soukmenovci se přece neodsunují (vždyť jsou to Češi, tedy, co jsme si, to jsme si!), a pokud vůbec byli za své činy souzeni, tak podle individuální viny, podle platných zákonů. Nebyli zbaveni občanství, majetku, nemuseli opustit svou vlast en bloc.
Pro Sudetoněmce, stejně jako pro Čechy nebo Slováky, byla vlastí Československá republika, stejně jako Češi byli občany ČSR. Z mnoha svědectví Čechů žijících za první republiky v Sudetech je zřejmé, že mezi oběma národy panovala přátelství a národní původ nehrál vůbec důležitou roli. O tom svědčí i velký počet smíšených manželství. Hitlerem byly však násilně česko-sudetoněmecká pouta zpřetrhána. Hitler poštval Němce proti Čechům a vzhledem k okolnosti, že česká státní moc neposkytovala Němcům příliš práv, ba ani nepověřila předáka absolutně nejsilnější strany ve státě (SdP) ve volbách 1935 sestavením vládního kabinetu, nebo alespoň výrazné účasti v něm, nebylo to ani těžké. Nicméně i přesto zůstávaly mnohé tisíce Sudetoněmců, které zůstaly republice do posledního okamžiku věrni.
Přišel však rok 1945 a prohra nacistického Německa. Snad celá Evropa byla zhnusena zločiny, kterých se dopustili příslušníci německého národa. Zločiny bylo potřeba nějak potrestat. Zatímco státy západní Evropy, které nerozlišovaly národní původ svých občanů postavily viníky před soud, který je dle provinění odsoudil: buď odnětím svobody, ve výjimečných případech trestem smrti. Československá státní moc vyřešila tento problém jiným způsobem. Své občany, kteří nepatřili do kmenu holubičích Slovanů, byla připravena "vylikvidovat" z republiky. Tím zřetelně přiznala, že představitelé státní moci, zodpovědní za chod věcí ve státě, jsou nacionalisté, kteří vyvyšují slovanské národy nad ostatní.
To, co dělal v národnostní politice Hitler, činili nyní českoslovenští politici s tím rozdílem, že židy nahradili Němci. Například exilový ministr národní obrany Sergej Ingr 3. 11. 1944 v projevu v BBC vyzýval české obyvatelstvo: "Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne..." Takováto slova z úst státního představitele jsou odporná. I zde opět vidíme uplatnění kolektivní viny.
Že se propaganda uplatňuje během války, na tom není nic divného a asi ani špatného. Rozdíl mezi Západem a Československem byl však takový, že zatímco Západ důsledně odděloval nacistické zločince od demokraticky smýšlejících Němců, Češi házeli všechny Němce do jednoho pytle. Třeba Hana Koželuhová z lidové strany po válce vyřkla zajímavý výrok: "Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi." Pokud by tehdy vyřknula nacistické zločince, dalo by se s ní možná souhlasit. Těmito výroky však českoslovenští politikové jen zesilovali již tak velkou nenávist vůči Němcům a právě oni jsou tedy zodpovědni za všechna příkoří, jež byly způsobeny nevinným sudetským Němcům.
Odsun Němců byl učiněn právě z tohoto důvodu: z nenávisti vůči Němcům, bez ohledu, zda to byli nacisté nebo uvědomělí demokraté. Nebyla to spravedlivá odplata, ani tisící díl nacistického zla, jak o něm hovoří Macháček. Když by tomu tak mělo být, proč neodsunuli německé spoluobčany Belgičané nebo Nizozemci, kterým bylo za války ublíženo podstatně více, neboť, narozdíl od Čech, se zde odehrávaly válečné bitvy? Prostá nenávist vedla k vyhnání Němců, nikoliv racionální kalkul, jak se snaží snad všichni obhájci odsunu namluvit. Výstižně to popsal Emanuel Mandler: "Po nacionální stránce představovalo vyhnání a jeho zdůvodňování podstatné a zásadní posílení protiněmeckého šovinismu, všeobecného přesvědčení, že antagonismus Čechů a Němců je věčný a že se odehrává na základě obecnějšího rasového antagonismu holubičích Slovanů a agresivních Germánů. Nacionální šovinismus a právě uvedený rasismus se staly součástí xenofobie, která z Česka do té doby nezmizela."
Odsun německého obyvatelstva z Čech přinesl mnoho zbytečného utrpení. Odňal třem milionům lidí jejich vlast, kterou povětšinou v novém bydlišti již nenašli. Minimálně 100 tisíc lidí přišlo při odsunu o život. Není pravdou, že Němci chtěli sami do "reichu" jít. Ani se nelze obávat, že by se Sudetoněmci dožadovali po válce sebeurčení, ani že by se se svým územím chtěli připojit k Německu. To bylo rozbořené, zatímco Československo bylo válkou jen málo dotknuto. Po hospodářské stránce na tom bylo Československo taktéž lépe. Sudetští Němci neměli po válce žádné racionální důvody, chtít se k Německu připojit. Záleželo by pouze na české státní moci, jak by se k problému postavila. Zda by nastavila takové podmínky, aby občané všech národností byli v republice spokojeni. Mohla po válce vybudovat tři německé župy, jak je za války navrhoval prezident Beneš. Tímto způsobem mohlo být zařízeno úspěšné soužití obou národů, jaké vidíme kupříkladu v Belgii nebo Švýcarsku. To však domácí odboj za války tvrdě odmítl. Londýnský exil v čele s prezidentem Benešem se tomu "podrobil" a nakonec se mu podařilo získat, i přes mnohé obtíže a značný nesouhlas tamního obyvatelstva, podporu západních velmocí. Česko-sudetoněmecký problém tím byl fakticky vyřešen, ale zcela nelidským způsobem, který přinesl něco o mnoho horšího, než by bývaly byly případné střety českých a německých nacionalistů v nové republice.
Co by pro nás mělo znamenat vyhnání sudetských Němců dnes, deset let po podpisu česko-německé deklarace, která učinila jakousi politickou tečku za tímto problémem? Pavel Macháček říká, že by se na vše mělo zapomenout a udělat za vším tlustou čáru. Nesdílím tento názor. Dnes, na rozdíl od počátku 90. let, již panuje v Česku celkem shoda na tom, že tzv. divoký odsun v letních měsících roku 1945 je nanejvýš odsouzeníhodný. Nad vyhnáním Němců jako celkem však tato shoda už nepanuje. Myslím si, že není vůbec podstatné, jak je tento problém "dohodnut" politicky. Důležitější, než odkazování na deklarace, je poznání minulosti. Můžeme se ji snažit zfalšovat, ale to nepomůže, minulost je jen jedna jediná. Minulost je to, co se stalo. Češi ovšem, narozdíl od dnešních Němců, mají silnou tendenci pohlížet na minulost tak, jak se nestala. V mnoha případech tak, jak se stát měla. To vše ovšem svědčí jen o slabosti národa, který se musí přidržovat lživých berliček. Proti tomu bojoval už kdysi, v bojích o rukopisy, i T. G. Masaryk.
Chtějí-li mít Češi čisté svědomí, nezbývá jim nic jiného, než se za vyhnání a mnohatisícové oběti na životech omluvit. To nemá nic společného s navrácením zkonfiskovaného německého majetku, který již navždy zůstane Čechům. Častou výmluvou Čechů bývá odkaz na to, co bylo předtím. V tom jistě mají pravdu a nikdo to nezpochybňuje. Často poukazují na to, že pro sudetské Němce začal svět existovat 9. května 1945. To je však chybné, každý slušný Němec nacistických zločinů lituje a pokud se jej na to zeptáte, za Německo se ihned omluví. Je tedy pouze na Češích, zda uznají, že jim v minulosti nebylo pouze ubližováno, ale že i oni sami, v míře masové, ubližovali a dopustili se na svých bývalých spoluobčanech velkých křivd.
Literatura:
Macháček, Pavel: Cesta Čechů a Němců ke dnešku, NAKLADATELSTVÍ AVENTIUM, s. r. o., Praha 2002
Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita, Libri, s. r. o., Praha 200O
Schnittner, Rudolf: Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, Nakladatelství H & H Vyšehradská, s r. o., Jinočany 2006
Wagnerová, Alena: Neodsunuté vzpomínky, PROSTOR, Praha 2000
Labels: Otto Drexler
posted by Otto Drexler | 4/10/2007 11:43:00 AM
3 Comments:
Pan Lubor Mojdl v dopise Češi v Sudetech zůstat mohli. Oficiálně (LN 4. IX. 2006) odmítá používat pojem Sudety a nahrazuje jej pojmem pohraničí, neboť "nebude používat odporný název Sudety, který původně označoval pás severních pohraničních pohoří Čech a Moravy a byl Němci hanebně zneužit a diskvalifikován."
viz
http://lidovky.zpravy.cz/cesi-v-sudetech-zustat-mohli-oficialne-dyf-/ln_dopisy.asp?c=A060904_185518_ln_dopisy_gab
Autor vychází ze "Zásadního stanoviska prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše k usnesení předsednictva sudetoněmecké sociálně demokratické strany ze 7. června 1942, odevzdané W. Jakschovi prezidentem republiky 1. prosince 1942" , dále z vyhlášky, kterou na návrh čs. exilového ministerstva vnitra z. 14. II. 1942 přijalo 31. VIII. téhož roku exilové Prezidium čs. Ministerské rady a podle které se užívání pojmů spojených se slovem sudetský Němec stává protiústavním a může být i trestné a z vyhlášky Název “Sudety” nepřípustný z 22. května 1945. Pro označení příslušného území zemí české a moravskoslezské má být podle vyhlášky používáno názvu 'pohraniční území'.
Dle stanoviska Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky (MV ČR) ze dne 13. srpna 2004 však nejsou vyhlášky z 22. května 1945 a z 31. srpna 1942 zakazující používání sudetské terminologie součástí platného právního řádu České republiky. (Kaucký J. (2004): Používání názvu Sudety – stanovisko, Č. j. LG-1242/2004)
Ke slovu Sudety existují následující články (řazeno chronologicky):
Král, V. (1992): Rehabilitujme název Sudety, Geografické rozhledy, r. 2, č. 4 / 1992-93, str. 105).
Krulík, O. (1998): Slova o základu Sudet- a změny jejich významu v historickém a teritoriálním kontextu. bakalářská práce, FSV Praha,
Hruška, E. (2002): Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly. Futura.
Jeleček, L. (2003): Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání. Neviditelný pes
Nesouhlasím s autorem, že čeští Němci považovali ČSR za svoji vlast. Naopak, v posledních demokratických volbách získala Henleinova strana, která se veřejně hlásila k nacizmu a usilovala o odtržení Sudet, hlasy od 98% Němců žijících na území Československa. Po válce 2% německých humanistů a antifašistů zůstala. Odsun se dá tak chápat jako forma trestu za vlastizradu.
Také není pravda, že západ odděloval nacisty od běžných Němců. Němci žijící v Británii to měli po vypuknutí války velmi těžké a byli zavíráni o vazby bez ohledu na jejich politickou příslušnost.
Nezpochybňuji to, že odsun byl proveden zcela nehumánně a často nelegitimně. Mnoho antifašistů muselo vlast opustit místo vděku. Nevím, jaké řešení by bylo vhodnější, ale odsun (teoretický, ne ten praktikovaný) nepokládám za něco odsouzeníhodného. Naopak přinesl klid a dnes i dobré vztahy mezi Čechy a Němci (až na malé vyjímky).
Všimnul jsem si, že v článku Gustav Brom jste něco umazal, že prý neověřeno. Našel jsem tohle [5] [6] [7] [8]. Vypadá to, že i přestože to je Hedvíčkovo oblíbenec, tak to může být pravda. --Jx 22:29, 4. 2. 2007 (UTC)
Povinnost dodat zdroje je na tom, kdo informaci vkládá, viz Wikipedie:Ověřitelnost#Břemeno důkazů. K neozdrojovaným Rosťovým informacím (a nejednou svérázně interpretovaným) už po řadě zkušeností přistupuji se značnou nedůvěrou. --Luděk 06:41, 5. 2. 2007 (UTC)
Já jen, že se daná situace dala řešit i slušněji než prostě smazáním. Navíc stačilo do googlu napsat "milan rezabek brom". --Jx 08:50, 5. 2. 2007 (UTC)
Já jen, že zdroje má dodat ten, kdo je vkládá. Přečetl jste si Wikipedie:Ověřitelnost#Břemeno důkazů? Tam se praví: "Každá informace, která nemá uvedený zdroj, může být odstraněna. [...]Je žádoucí, aby editor vždy dostal příležitost zdroj doplnit." Přečtěte si i další kapitolky: "Zdroje s nejasnou důvěryhodností", "Odkazy na vlastní zdroje" aj. Článek o MŘ dostal šablony {{subpahýl}} a {{neověřeno}} a po týdnu, kdy Rosta žádné věrohodné zdroje nedodal, byl tedy smazán. Podívejte se také na Wikipedie:Hlasování o smazání/Ivan Špaček, kde je vidět, že Rosta si s nějakým uváděním zdrojů hlavu nedělá. Samozřejmě Vám nikdo nebrání po Rostovi zdroje dohledávat a uvádět věci na pravou míru. Takže najděte věrohodné zdroje (kterým rozhodně nejsou blogy Rosse Hedvicka) a informaci s uvedením zdroje klidně do článku doplňte (buď jako referenci nebo třeba do shrnutí editace či na diskusní stránku). Nezapomeňte také na encyklopedickou významnost. A ještě jedna otázka - je opravdu MŘ významnější člen orchestru Gustava Broma než jiní? Pokud ano, proč? Pokud ne, tak proč zrovna on by měl být uveden v článku o Gustavu Bromovi a ne jiní? Seznamte se také s rozporuplností editora. --Luděk 09:26, 5. 2. 2007 (UTC)
Post a Comment
<< Home