CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Saturday, July 14, 2007

Hrdost vs. hanba

Češi jsou jistě národem hrdým. Na co přesně však pociťují onu hrdost, je již těžší odpovědět. Národní tradice Čechům schází, hodnoty, jichž by si vážily, taktéž. V české národní hrdosti zaujímá klíčové postavení historie, tak jak byla vykládána obrozenci v 19. století. V důsledku porovnávání se světem, především se silnější kulturou německou, vnímali Češi svou početní malost a kulturní nevyvinutost. Proti mnohem silnější tehdejší vzdělanosti Němců mohli Češi vybudovat kulturu a vzdělanost vlastní, v českém jazyce, ale dostihnout nebo předstihnout ji nemohli. Z porovnávání se s Němci vznikl v Češích pocit ublížení. Zajímavé je, že jiné národy tímto fenoménem netrpěly.

Pocit ubližování, potlačování se přenesl i na jiné národy. Češi jsou dodnes přesvědčeni, že právě vinou okolních států nemohl český národ projevit své – samozřejmě, veskrze kladné – vlastnosti. Nedivme se potom, že poměrně často se vyskytující absenci demokratického zřízení na svém území přisuzují zradě, či diktátu, tu Francie a Anglie, tu Německa, tu USA, tu Ruska. Vlastní vinu na neblahých historických důsledcích odmítají, neboť jsou přesvědčeni, že nejednou v minulosti sehráli roli vlajkové lodi demokracie a humanity, která však vinou nedemokratických a agresivních států okolo byla sražena ke dnu.

Co to tedy v Česku znamená pociťovat národní hrdost? Zdá se, že Češi nejsou hrdi na nic určitého. Ona hrdost je povětšinou spojována s něčím, co se mělo stát, kdyby… Občas cítí hrdost na dávno zemřelé osobnosti, jejichž vliv na současnost je marginální. Osobnosti soudobé ovšem se většinou zaprodávají a Češi se je snaží zesměšnit. Až na jednu výjimku: tou jsou čeští sportovci, kteří, pokud se jim povede získat mistrovský titul nebo olympijské zlato, vzbuzují v leckterém Čechovi snad úplně tu největší hrdost na svůj národ.

Většina Čechů je nespokojena s poměry v České republice. Zastávají názor, že to tady „nestojí za nic“ a že „v týhle zemi je možný úplně všechno“, nesnaží se být společensky aktivní a myslí si, že sami nemohou nic ovlivnit, protože podle nich všechno ve státě řídí předsedové parlamentních stran. Na současné poměry všeobecně nadávají, ať už na korupci prolezlou celým státem, či na podvody všeho druhu. Nedůvěra v demokratické zřízení je u nich velká. Za nejlepší českou vlastnost považují po právu způsob českého humoru. Je-li to humor pokleslý, plebejský (což je v drtivé většině), tak se v důsledku transformuje do švejkování a z něho plynoucí neúcty k autoritám, do absence jakýchkoli hodnot a zesměšňování všeho vážného. Pomáhá to sice Čechům přečkat horší chvilky, na druhou stranu však vede k jakési odevzdanosti a neangažovanosti ve věcech veřejných, což může mít za důsledek i nerespektování zákonů.

Mám-li odpovědět na otázku, jestli pociťuji národní hrdost, musím říci, že byť bych byl na svůj národ hrdý rád, při nejlepší vůli nevím, na co bych hrdý být měl. Jaromír Jágr, Dolly Buster, česká Miss World, úspěchy topmodelek, ani mnoho let nežijící slavní čeští jedinci mi k tomu jaksi nestačí. Lze jistě namítnout, že je možné najít i jiné věci, díky nimž můžeme být na český národ hrdí, já bych však tak optimistický nebyl. Naprostá většina národní hrdosti, nepočítaje do toho sportovce a krásky, se zakládá na národních bludech.

Můžeme začít u kněžny Libuše. Představa Libuše, coby spravedlivé kněžny z Vyšehradu, se dnes učí na školách, jako by to měla být součást národní historie, ačkoli to není ani pověst, ale pouhý výmysl převzatý z Rukopisu zelenohorského, tedy falzifikátu z poloviny 19. století. O tom, že Kosmas popisoval Libuši jako čarodějku a Herder jako vědmu, není na školách ani zmíněno. Výsledkem je skutečnost, že ony bájné staročeské příběhy jsou považovány méně vzdělanou, zato většinovou částí národa mnohdy za počátek slavných českých dějin. Zřejmým bludem vyplývajícím z pojetí českých dějin je taktéž ona často zmiňovaná česká holubičí povaha. Jakýmsi výsměchem tomuto bludu může být na úsvitu českých dějin zavraždění sv. Václava svým bratrem, dále vybití třetiny obyvatelstva českých zemí husity a můžeme skončit u povraždění tisíců českých Němců po 2. světové válce. Přejdeme-li do současnosti, Česká republika nepatří ke státům, na rozdíl od některých jiných v Evropě, které by se prezentovaly snahou vyřešit problémy mimovojenským způsobem, ba naopak, Češi se pravidelně účastní, byť v míře nevelké, vojenských konfliktů mimo svůj region. Titul „holubičí povahy“ by tak podle tohoto měřítka měl spíše náležet Rakušanům.

Ve skutečnosti blud o holubičí povaze pochází z vžitého přesvědčení o rasovém antagonismu (holubičích) Čechů a (agresivních) Němců, který se ujal v českém jazykovém prostředí po nacionální revoluci 19. století zásluhou Františka Palackého a jeho výkladu dějin a do značné míry zapříčil právě krach česko-německého zemského patriotismu.

Málokterá slovní fráze je natolik vžitá, jako „zlaté české ručičky“. Nicméně i takové zručnosti budou s časem klesat. V racionalizované společnosti by měl každý řemeslný úkon dělat odborník, který obyčejně kromě toho svého specializovaného zaměření nic jiného neumí. Samozřejmě jsou výjimky, nicméně těžko se lze domnívat, že zrovna Češi jsou šikovnější než jiní. A ohlédneme-li se do minulosti, je sice pravda, že v r. 1918 připadalo 76% celkové produkce Rakouska-Uherska na Československo, o „zlatých českých ručičkách“ však nemůže být příliš řeč, neboť většina továren ležela na území bývalých Sudet.. Roku 1930 to byly 3/5 z celkové produkce československého státu. Výroba hedvábí: 100%, pletařský průmysl: 95%, sklářství: 92%, textilní strojírenství: 90%, cementářský průmysl: 80%, papírenství: 80%, bavlnářství: 75%, výroba vagónů: 75%, chemický průmysl, barvy, laky, elektrotechnický průmysl: 70%, atd.

Nemohu být hrdý ani na přírodní krásy českých zemí. Že je (ještě) krásná ta naše krajina, je nepochybné, ale řekl bych, že za onu krásu nevděčíme příslušníkům českého národa. Naopak přírodu vytrvale devastujeme a nechováme k ní nejmenší úctu. Důsledky toho lze najít na každém kroku. Zlepšení stavu v blízké budoucnosti je navíc velkou otázkou; smýšlení většiny národa je totiž v současnosti značně protiekologické.

Co mě možná mrzí nejvíce, je náš mateřský jazyk. Mnohdy se stále ještě mluví o češtině, coby nejkrásnějším jazyce na světě. Nemohu jistě říci, že by mi čeština krásná nepřipadala, ale i ona postrádá naši úctu. Devastujeme ji podobně jako naši přírodu. Jazyková zásoba mladé generace je ubohá. Stále častěji proniká do českého jazyka angličtina. Vzniká jakási zpotvořenina czenglish, kdy jsou mnohé české výrazy nahrazovány anglickými nebo mnohé běžné fráze jsou utvořeny ze syntézy českých a anglických slov. Tvoříme si novotvary, nemající oporu v logice jazyka, gramatika se zjednodušuje a možná se jednou dočkáme, že tvrdá a měkká i se budou moci psát bez jakéhokoli pravidla. To ve mně hrdost skutečně nevyvolává.

Je možné si vážit architektonických skvostů, za kterými přijíždějí ročně statisíce turistů z celého světa. I když v této souvislosti se stává Praha, nejvyhledávanější cíl turistů, spíše kýčem postrádajícím jakoukoli atmosféru. Procházím-li uličkami starodávné Prahy, nabírám do značné míry dojmu mrtvého města, které žije pro jediné: pro své turisty. Ve srovnání s městy jako Kraków nebo Oxford, které podobně jako Praha nebyly příliš zasažené 2. světovou válkou, Praha, alespoň v mých očích, jasně prohrává. V oněch městech, snad díky univerzitnímu prostředí, se vyskytuje jakýsi duch, který v Praze nenacházím.

Kapitolou samou pro sebe jsou poměry v městě pražském, s nimiž se musejí potýkat přijíždějící turisté. Navíc je tristní, že jsou na nepěkné věci, s kterými by se mohli v Česku setkat, důrazně upozorňování v průvodcích vydaných v jejich mateřských zemích. To samo vytváří v zahraničí negativní obraz České republiky, země, kde je nutné chodit s batohem na břiše, s doklady a penězi pod košilí nebo pod kalhotami, vyvarovat se používání taxíků a policistu raději ničím neobtěžovat, poněvadž je většinou krajně neochotný a obvykle vám navíc nerozumí.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem na nic hrdý a že mi vše připadá špatné. To určitě ne, dost osobností z českých zemí přispělo k světové vzdělanosti, některé i k povznesení českého národa vymezeného jazykově.. Obdivuji také celý ten zástup českých básníků, kteří plně využívají možností, které jim poskytuje ohebná slovanská mateřština. Proto také jsem již nejeden večer strávil v jejich společnosti..

Jsem hrdý na každého, kdo se narodil, pobýval nebo pobývá v českých zemích, jehož práce je v zahraničí ceněna. Je krásné, když vyslovíte v zahraničí jména Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů a každý vzdělanější člověk hned ví, o kom je řeč. Je příjemné zjistit, že v Čechách pobývali významní literáti a vědci německého jazyka jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Max Brod, Gregor Mendel, Gregor Ressel a že čeští umělci do značné míry ovlivnily historii kubismu. To však nic nevypovídá o skutečném stavu národa.

Dle mého soudu mohu být na národ hrdý, pokud si ho vážím jako celku. Za rozhodující považuji současnost, nikoli minulost. Je hezké si číst humanistické příručky Petra Chelčického, ale podívám-li se na všudypřítomné násilí, brutalitu, neochotu, korupci povýšenou na normálnost, hned mi iluze o humanistickém rázu našeho národa splaskne. Přenádherné je se dojímat nad mistrným žurnalistickým a spisovatelským uměním Havlíčkově, otevře-li však člověk dnes stránky – byť i seriózních – novin, s hrůzou zjistí, že soudobí redaktoři neovládají mnohdy ani shodu přísudku s podmětem, nemluvě o samotných obratech. Co však považuji za ještě horší, to je skutečnost, že významně největší popularitu mezi lidem českým mají tak zvané bulvární deníky, jejichž zástup se rozrůstá. To samo o sobě vypovídá cosi o ušlechtilých zájmech majority českého národa.

Výše jsem pěl ódy na český jazyk, což dostává poněkud natrpklou příchuť, když si uvědomím, že mezi mladými lidmi stále více začíná převažovat názor, že čeština je zbytečná a vývoj stejně spěje k vytvoření jednoho „západního“ jazyka, u nás patrně k jakési angličtině s českým dialektem. V této souvislosti mohu tak skutečně dojít k závěru, že rozhodnutí obrozenců pro samostatný český jazyk včetně odborného názvosloví bylo chybné a jako daleko rozumnější řešení se z dnešního pohledu jeví možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát. Obdivovat T. G. Masaryka je taktéž sympatické, k čemu to ale je, když nejsou následovníci, když se česká politika potácí v bahně politikářů, kterým kromě spousty jiných věcí schází vize budoucnosti a vůle ji realizovat.

Z občasných pobytů v zemích západní Evropy vím, že řada lidí z postkomunistických států se stydí za svoji národnost, snaží se ji mnohdy zapřít a vydávat se za někoho jiného. Vzpomínám si například, jak se jedna mladá Polka vydávala za Němku, aby pak – podle ní – více zaujala tamní řecké mladíky. Jaký to paradox, pohlédneme-li na minulé i současné polsko-německé vztahy a zejména na dnešní výron zbytečné agresivity a naduté hlouposti ze strany Polska.

Nikdy bych se nevydával za člověka jiné národnosti. Stalo se mým údělem býti Čechem.. Nestydím se za svou národnost a jsem ochoten se za ni vždy bít. Vnímá-li cizinec Česko negativně, snažím se onen obraz v něm vylepšit. O svých kritických postojích pomlčím, ty jsou určeny výhradně pro domo. Věřím, možná naivně, že český národ má šanci na zlepšení a že budu moci být v budoucnosti na to, že jsem z Česka, alespoň trochu pyšný.

Velmi nerad slyším cokoli o národních zájmech, ale myslím si, že právě následující je naším skutečným národním zájmem: pokusit se o nápravu zdevastované krajiny, která je naším skutečným pokladem, ač jsme jej sami nevytvořili; pečovat o svůj mateřský jazyk, aby neztratil příliš ze své krásy a nestal se jen smutnou vzpomínkou uchovávanou v hodinách slavistiky, jak tomu bylo před více jak 200 lety; dávat větší prostor estetických předmětům na školách, protože zvláště mladí lidé významně ztrácejí smysl pro krásno; zlepšovat podmínky pro turisty, aby Praha neplatila za město patřící k divokému Východu, nýbrž za zcela západní město a zlepšovat obraz o nás a o naší zemi v zahraničí, jelikož ten je v současnosti strašlivý.

Labels:

Tuesday, April 10, 2007

Vlast není národ

Otto Drexler

Podíváme-li se do minulosti českých zemí, nalezneme v ní řadu nehezkých okamžiků. V leckterých obdobích se žilo špatně a mnohdy byla závažně ohrožována svoboda a sama důstojnost člověka. Nejednou došlo na českém území ke krvavým střetům, jenž vždy přinesly mnohá utrpení a značné ztráty na životech. Většina oněch neblahých období - zejména těch, při niž bylo závažně ublíženo příslušníkům českého národa - jsou dnešní česko odbornou i laickou veřejností odsuzována. Ať už je to třicetiletá válka, 2. světová válka nebo stalinistický režim 50. let. Je však jedna závažná událost v českých dějinách, na kterou část odborné veřejnosti negativně nenahlíží a u většiny české společnosti je tato událost dokonce vnímána kladně. Řeč je o česko-sudetoněmeckém problému, který je černou sazí takřka celých českých dějin. Nejkřiklavějším místem v těchto dějinách je nepochybně odsun 3 milionů sudetských Němců v letech 1945-1947. A právě tímto se budu nyní krátce zabývat. Nejde mi v žádném případě o celistvý rozbor této problematiky, jejíž možný obsah je takřka nevyčerpatelný. Budu se věnovat zejména příčinám pohledů na tuto neblahou minulost, navíc přidám několik faktů o samotném odsunu.

Obecně se dá říci, že vše, co se dotýká česko-sudetoněmeckého problému, je dodnes na obou stranách předmětem vášnivých debat a mnoha emocí. Proč je tomu tak, není těžké vysvětlit. Pomůže nám příklad: česká společnost, vyjma ortodoxních komunistů, dnes tvrdě odsuzuje stalinistické excesy, které se na československém území děly v 50. letech minulého století. Je tomu z toho důvodu, že ony zločiny spáchali komunisté, od nichž se drtivá většina společnosti dnes distancuje. Odsuzujeme-li "50. léta", odsuzujeme tím komunisty. Mimo pohled nám ovšem zůstává, že onehdy byl komunistou skoro každý. To by ale byl už jiný příběh.

Odsuzujeme-li vyhnání sudetských Němců, už je to něco jiného. Tím totiž odsuzujeme onen holubičí český národ. A právě kritiku svého národa je málokterý Čech schopen přenést přes srdce, přestože rozdíl mezi "50. léty" a odsunem je jen malý. V obojích případech jsou za excesy a odporné zločiny vinni Češi. Ovšem ten psychologický rozdíl je značný: při odsunu prováděli odpornosti běsnící Čechové napříč politickým spektrem "výbojným Germánům", zatímco v 50. letech již prověření komunisté samotným Čechům, ačkoli mnozí to bývali kriminálníci nebo pravičáci z dob první republiky a protektorátu. Právě tuto okolnost považuji za klíčovou, proč odsun je mnohdy hodnocen kladně, zatímco 50. léta v demokratické společnosti vždy záporně. Národní city hrají v životě obyvatel daného národa velkou roli. Důkazem je kupříkladu turecká genocida Arménů, o níž se dá s Turky mluvit jen velmi obtížně.

V ČR to však mnohdy není lepší. Pavel Macháček, velký obránce českého národa považuje "za scestné a mravně pochybené žádat omlouvání za tisící díl toho zla, které nám způsobili do konce války sudetští Němci!" U tohoto výroku se zastavme. Kromě jiného tu potvrzuje, že vůči Sudetoněmcům uplatňuje i dnes princip kolektivní viny, čímž všechny sudetské Němce do jednoho označuje za nacisty. Takový je však názor širší veřejnosti. V této souvislosti se můžeme teoreticky zamyslet: proč se tehdy do Německa neodsunuli také všichni čeští zrádci a kolaboranti? Proč neodsuneme dnes všechny současné i bývalé komunisty? Do Ruska, na Kubu, do Severní Koreje nebo do Číny? Pravda, oni se všichni komunisté na zločinech nepodíleli, ale což, zlý duch v nich jistě je a platí přece princip kolektivní viny! Možná vám toto může připadat jako demagogie, nenechte se však mýlit. Pokud bychom se pídili po příčinách, proč česká společnost nechce odsunout kolaboranty nebo komunisty, vyjde nám, že provinivší se čeští soukmenovci se přece neodsunují (vždyť jsou to Češi, tedy, co jsme si, to jsme si!), a pokud vůbec byli za své činy souzeni, tak podle individuální viny, podle platných zákonů. Nebyli zbaveni občanství, majetku, nemuseli opustit svou vlast en bloc.

Pro Sudetoněmce, stejně jako pro Čechy nebo Slováky, byla vlastí Československá republika, stejně jako Češi byli občany ČSR. Z mnoha svědectví Čechů žijících za první republiky v Sudetech je zřejmé, že mezi oběma národy panovala přátelství a národní původ nehrál vůbec důležitou roli. O tom svědčí i velký počet smíšených manželství. Hitlerem byly však násilně česko-sudetoněmecká pouta zpřetrhána. Hitler poštval Němce proti Čechům a vzhledem k okolnosti, že česká státní moc neposkytovala Němcům příliš práv, ba ani nepověřila předáka absolutně nejsilnější strany ve státě (SdP) ve volbách 1935 sestavením vládního kabinetu, nebo alespoň výrazné účasti v něm, nebylo to ani těžké. Nicméně i přesto zůstávaly mnohé tisíce Sudetoněmců, které zůstaly republice do posledního okamžiku věrni.

Přišel však rok 1945 a prohra nacistického Německa. Snad celá Evropa byla zhnusena zločiny, kterých se dopustili příslušníci německého národa. Zločiny bylo potřeba nějak potrestat. Zatímco státy západní Evropy, které nerozlišovaly národní původ svých občanů postavily viníky před soud, který je dle provinění odsoudil: buď odnětím svobody, ve výjimečných případech trestem smrti. Československá státní moc vyřešila tento problém jiným způsobem. Své občany, kteří nepatřili do kmenu holubičích Slovanů, byla připravena "vylikvidovat" z republiky. Tím zřetelně přiznala, že představitelé státní moci, zodpovědní za chod věcí ve státě, jsou nacionalisté, kteří vyvyšují slovanské národy nad ostatní.

To, co dělal v národnostní politice Hitler, činili nyní českoslovenští politici s tím rozdílem, že židy nahradili Němci. Například exilový ministr národní obrany Sergej Ingr 3. 11. 1944 v projevu v BBC vyzýval české obyvatelstvo: "Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne..." Takováto slova z úst státního představitele jsou odporná. I zde opět vidíme uplatnění kolektivní viny.

Že se propaganda uplatňuje během války, na tom není nic divného a asi ani špatného. Rozdíl mezi Západem a Československem byl však takový, že zatímco Západ důsledně odděloval nacistické zločince od demokraticky smýšlejících Němců, Češi házeli všechny Němce do jednoho pytle. Třeba Hana Koželuhová z lidové strany po válce vyřkla zajímavý výrok: "Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi." Pokud by tehdy vyřknula nacistické zločince, dalo by se s ní možná souhlasit. Těmito výroky však českoslovenští politikové jen zesilovali již tak velkou nenávist vůči Němcům a právě oni jsou tedy zodpovědni za všechna příkoří, jež byly způsobeny nevinným sudetským Němcům.

Odsun Němců byl učiněn právě z tohoto důvodu: z nenávisti vůči Němcům, bez ohledu, zda to byli nacisté nebo uvědomělí demokraté. Nebyla to spravedlivá odplata, ani tisící díl nacistického zla, jak o něm hovoří Macháček. Když by tomu tak mělo být, proč neodsunuli německé spoluobčany Belgičané nebo Nizozemci, kterým bylo za války ublíženo podstatně více, neboť, narozdíl od Čech, se zde odehrávaly válečné bitvy? Prostá nenávist vedla k vyhnání Němců, nikoliv racionální kalkul, jak se snaží snad všichni obhájci odsunu namluvit. Výstižně to popsal Emanuel Mandler: "Po nacionální stránce představovalo vyhnání a jeho zdůvodňování podstatné a zásadní posílení protiněmeckého šovinismu, všeobecného přesvědčení, že antagonismus Čechů a Němců je věčný a že se odehrává na základě obecnějšího rasového antagonismu holubičích Slovanů a agresivních Germánů. Nacionální šovinismus a právě uvedený rasismus se staly součástí xenofobie, která z Česka do té doby nezmizela."

Odsun německého obyvatelstva z Čech přinesl mnoho zbytečného utrpení. Odňal třem milionům lidí jejich vlast, kterou povětšinou v novém bydlišti již nenašli. Minimálně 100 tisíc lidí přišlo při odsunu o život. Není pravdou, že Němci chtěli sami do "reichu" jít. Ani se nelze obávat, že by se Sudetoněmci dožadovali po válce sebeurčení, ani že by se se svým územím chtěli připojit k Německu. To bylo rozbořené, zatímco Československo bylo válkou jen málo dotknuto. Po hospodářské stránce na tom bylo Československo taktéž lépe. Sudetští Němci neměli po válce žádné racionální důvody, chtít se k Německu připojit. Záleželo by pouze na české státní moci, jak by se k problému postavila. Zda by nastavila takové podmínky, aby občané všech národností byli v republice spokojeni. Mohla po válce vybudovat tři německé župy, jak je za války navrhoval prezident Beneš. Tímto způsobem mohlo být zařízeno úspěšné soužití obou národů, jaké vidíme kupříkladu v Belgii nebo Švýcarsku. To však domácí odboj za války tvrdě odmítl. Londýnský exil v čele s prezidentem Benešem se tomu "podrobil" a nakonec se mu podařilo získat, i přes mnohé obtíže a značný nesouhlas tamního obyvatelstva, podporu západních velmocí. Česko-sudetoněmecký problém tím byl fakticky vyřešen, ale zcela nelidským způsobem, který přinesl něco o mnoho horšího, než by bývaly byly případné střety českých a německých nacionalistů v nové republice.

Co by pro nás mělo znamenat vyhnání sudetských Němců dnes, deset let po podpisu česko-německé deklarace, která učinila jakousi politickou tečku za tímto problémem? Pavel Macháček říká, že by se na vše mělo zapomenout a udělat za vším tlustou čáru. Nesdílím tento názor. Dnes, na rozdíl od počátku 90. let, již panuje v Česku celkem shoda na tom, že tzv. divoký odsun v letních měsících roku 1945 je nanejvýš odsouzeníhodný. Nad vyhnáním Němců jako celkem však tato shoda už nepanuje. Myslím si, že není vůbec podstatné, jak je tento problém "dohodnut" politicky. Důležitější, než odkazování na deklarace, je poznání minulosti. Můžeme se ji snažit zfalšovat, ale to nepomůže, minulost je jen jedna jediná. Minulost je to, co se stalo. Češi ovšem, narozdíl od dnešních Němců, mají silnou tendenci pohlížet na minulost tak, jak se nestala. V mnoha případech tak, jak se stát měla. To vše ovšem svědčí jen o slabosti národa, který se musí přidržovat lživých berliček. Proti tomu bojoval už kdysi, v bojích o rukopisy, i T. G. Masaryk.

Chtějí-li mít Češi čisté svědomí, nezbývá jim nic jiného, než se za vyhnání a mnohatisícové oběti na životech omluvit. To nemá nic společného s navrácením zkonfiskovaného německého majetku, který již navždy zůstane Čechům. Častou výmluvou Čechů bývá odkaz na to, co bylo předtím. V tom jistě mají pravdu a nikdo to nezpochybňuje. Často poukazují na to, že pro sudetské Němce začal svět existovat 9. května 1945. To je však chybné, každý slušný Němec nacistických zločinů lituje a pokud se jej na to zeptáte, za Německo se ihned omluví. Je tedy pouze na Češích, zda uznají, že jim v minulosti nebylo pouze ubližováno, ale že i oni sami, v míře masové, ubližovali a dopustili se na svých bývalých spoluobčanech velkých křivd.

Literatura:

Macháček, Pavel: Cesta Čechů a Němců ke dnešku, NAKLADATELSTVÍ AVENTIUM, s. r. o., Praha 2002
Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita, Libri, s. r. o., Praha 200O
Schnittner, Rudolf: Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, Nakladatelství H & H Vyšehradská, s r. o., Jinočany 2006
Wagnerová, Alena: Neodsunuté vzpomínky, PROSTOR, Praha 2000

Labels:

TOPlist