CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Wednesday, February 14, 2007

Opravdu je Česko euroskeptické?


Otto Drexler

S německým předsednictvím Evropské unie se po delší době začalo i na té nejvyšší úrovni živě diskutovat o směřování a budoucnosti Evropské unie, většinou ve spojitosti s evropskou ústavní smlouvou, u níž by bylo Německo rádo, aby ty členské země, které ústavní smlouvu ještě neratifikovaly, aby tak učinily.
I v České republice se evropská ústava skloňuje ve všech pádech. Je však smutnou pravdou, že je terčem nevybíravé kritiky v čele s prezidentem Klausem, zatímco její obhajoba je doménou jen malé hrstky lidí, najmě spíše levicově orientovaných. Je ovšem nutné poukázat na to, co je v tuzemské diskusi primárním problémem, protože se obávám, že důležitost této diskuse si málokdo z Čechů uvědomuje. Celá diskuse o evropské ústavě nejen ta v současnosti za německého předsednictví - navozuje nám velké dilema: jaká má být budoucnost evropského kontinentu? Má se pokračovat v evropské integraci, jejíž počátek můžeme vidět v uzavření Římských smluv, kdy se Evropská společenství se vydala po strmé cestě za prohlubováním evropské integrace, v níž, tehdy pouze západní, Evropa postupně přestala být jen zónou volného obchodu a začala být jakousi politickou entitou s mnohými přenesenými pravomocemi z členských států; anebo se má nyní na celoevropský integrační vývoj rezignovat, zrušit mnohé evropské instituce včetně jejich pravomocí, aby se Evropská unie stala jen mezivládní organizací typu OSN nebo NATO?

Vědom si závažnosti tohoto dilematu, není mým záměrem diskutovat o aspektech ústavní smlouvy, nýbrž právě o možném další směřování Unie. To je totiž gros celé věci a pokud si nebudeme uvědomovat dalekosáhlost diskuse, mohli bychom lehce propadnout bludům, které české veřejnosti nenasytně předkládají čeští euroskeptici. Evropská ústava jim totiž poskytla výtečnou záminku ke zveřejnění svých kritických soudů o Evropské unii. Nejsou zásadními kritiky nového evropského dokumentu proto, že by závratně měnil charakter a samotné fungování Unie, nýbrž proto, že nesouhlasí přinejmenším od Maastrichtské smlouvy se samotnou evropskou integrací jako takovou, s idejemi Evropské unie a vůbec s vytvořením evropské politické entity. Musíme si pak položit závažnou otázku, zda kritika (nebo reflexe) ústavní smlouvy vůbec může být od těchto lidí alespoň minimálně věrohodná, když jejich předpojatost vůči Evropské unii je očividná.

Je pravdou, že ústavní smlouva znamená pro budoucnost Evropské unie velmi mnoho. Rozdíl mezi jejím přijetím a odmítnutím, což kupříkladu český premiér Mirek Topolánek zpochybňuje, je významnější, než si většina lidí uvědomuje. Evropská ústava by sice ani tolik nezměnila podobu EU, ale především by svým způsobem uzákonila směr, kterým se Evropa v posledních čtyřech desetiletích vydala, totiž cestou vytvoření jednotné politické entity v Evropě, která od r. 1993 již fakticky funguje, leč nemá jasný právní základ. Smlouvou z Nice sice byla prozatímně dodržena linie, kterou se Evropa v posledních desetiletích ubírala, ale všichni si uvědomují, že Evropská unie potřebuje dokument, v němž bude konečně jasně napsáno, čím Unie jest, jaké má pravomoci, co patří do sféry moci evropských institucí a co je výlučně věcí jednotlivých evropských států. Pokud by evropská ústava nevstoupila v platnost, přineslo by to Evropě komplikace a zejména nejistotu. Budoucnost Evropy by se stala velkou neznámou, neboť jiné možnosti směřování by nebyly vyloučeny.

Alespoň v České republice je zřejmé, že jedinou osobou, která prezentuje soustavně lidem srozumitelný a konzistentní názor k evropské otázce, je prezident Václav Klaus. Je znám svými radikálně zamítavými názory vůči evropské ústavě. Jeho postoj však není radikální jen vůči ústavní smlouvě, nýbrž vůči celé Evropské unii. Je o to smutnější, že se nenajde k jeho pohledu alternativní názor, který by byl prezentován na odpovídající úrovni a v podobné intenzitě. Zatímco euroskeptici mají své vlastní weby, na niž soustavně Evropskou unii kritizují, z řad proevropského tábora je to vždy jen pár osamělých don Quijotů, jejímž argumentům Češi jsou uzavření.

Jak vypadá Klausova vize? Svojí představu vyjadřuje zcela jasně. Ve svém článku Zastavme slévání Evropy kvalitní ústavouv v MfD z 22. 01. 2007 píše, že alternativa vůči navrhovanému evropskému dokumentu „nemůže být ničím jiným než na mezivládní bázi postavenou přátelskou, vzájemně výhodnou spoluprací evropských států (proto moje již dva roky stará myšlenka OES neboli Organizace evropských států).

Takto vypadají vize českého prezidenta Václava Klause, který je v České republice již delší dobu jedinou osobou, které Češi, v míře masové, naslouchají. O to tragičtější však celá situace je. Klausovy myšlenky jsou velice konfúzní, jsou navíc odrazem české malosti. Evropská unie již dávno není mezivládní organizací, a každý členský stát tuto skutečnost musel přijmout a s ní souhlasit, jinak by Unie v této podobě neexistovala, nebo by byla ochuzena o členství těch států, které s nynější, minimálně patnáct let starou podobou Unie nesouhlasily. EU je totiž zvláštní entitou, subjektem (v politologické literatuře se mluví o subjektu sui generis) - ani státem, ani mezinárodní organizací. Evropská ústava by v tomto ohledu žádnou zásadní změnu nepřinesla.
Jejím cílem je především zprůhlednit fungování Unie, rozmělnit evropský byrokratický prales, odstranit tzv. demokratický deficit unijních institucí (dává například více pravomocí přímo volenému Evropskému parlamentu hlavně v oblasti kontroly společného rozpočtu sedmadvacítky). Bohužel vlivem „důvěryhodného" a důsledného „obhájce národních zájmů", prezidenta Klause nevěří Češi v klady Evropské ústavy a zásadně si neuvědomují její význam. Klausova OES, založená na čistě na mezivládní spolupráci , odstranila by institut nadnárodního vyjednávaní a byla by poměrně přímočarým návratem k meziválečné Společnosti národů, postavené na stejných principech. Nemožnost zvládnout evropské problémy v takové instituci by brzy vedla k tomu, že o dění v Evropě, jak tomu bylo vždy v minulosti, by začalo rozhodovat čtyři až pět států a ostatní by byly postaveny před hotovou věc

Návrat k jakémusi mezivládnímu uspořádání Unie, které by si čeští euroskeptici tak přáli, je ovšem velmi nereálný. To by se musela Unie rozpustit a znovu složit na jiných základech. Po takové vizi, zvláště v zemích bývalé patnáctky, však téměř žádná poptávka není. Byla by to totiž zrada všech ideálů, na kterých Evropská unie (Evropská společenství) stavěla. Vytratila by se jedna ze základních idejí: sdílená suverenita.

Evropské unie je postavena na tom, že sdílí a prosazuje zájmy, které nejsou v zájmu určitého státu, nýbrž v zájmu celého kontinentu, a které jednotlivým národům neublíží, naopak zlepší to, co by se jednomu evropskému státu nikdy povést nemohlo (environmentální nebo tržní politika). Navíc tím, že členské státy EU svěří části své suverenity ve prospěch celku, posílí ve skutečnosti své postavení na globálním poli.

Dilema, které před nás čeští euroskeptici postavili, neřeší problém, zda přijmout, či odmítnout evropskou ústavu, nýbrž zda souhlasit s Evropskou unií jako politickou entitou (kterou již je) a ratifikací ústavy umožnit demokratizaci evropského rozhodovacího systému, nebo odmítnout Evropskou unii jako politickou entitu a přidat se na stranu českých euroskeptiků, kteří chtějí vytvořit z Unie mezivládní organizaci.

Návrat k mezivládní organizaci, který by po mnohých stránkách evropským státům uškodil, je stejně v dohledné době nerealizovatelný, jelikož prakticky v celé Evropě panuje shoda v tom, že současná podstata Evropské unie je správná. České stanovisko, pokud by se podobalo vizím Václava Klause, by mohlo vést k izolaci České republiky v Unii a vehnalo by ji na periférii evropské politiky. A Česká republika by opravdu dostala nálepku euroskeptické země. Osud evropské ústavní smlouvy je v současnosti do jisté míry v českých rukách.

Osud evropské ústavní smlouvy je v současnosti do jisté míry v českých rukách. V průběhu německého předsednictví Evropské unie se má dojít k závěru, zda bude moci současné znění evropské ústavy vejít v platnost byť s některými změnami, v důsledku čehož by Francie a Nizozemsko ústavu ratifikovali, nebo zda je tento evropský dokument mrtvý a bude se muset sepsat nový. Jaký bude závěr německého předsednictví zaleží tak velmi na postoji České republiky, která jako jedna z mála zemí nezaujala k evropské ústavě stanovisko, leč je již nyní pokládána za jednoho z největších kritiků. Máme však nyní jedinečnou příležitost rozhodnout o budoucnosti EU, stále ještě se můžeme prezentovat jako proevropská země, která si váží svého členství v Unii a je konstruktivní zemí, jíž záleží na budoucnosti Evropy. Bude-li však české stanovisko zamítavé, jen se potvrdí, že Česko opravdu euroskeptickou zemí je.

0 Comments:

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist