CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Tuesday, February 13, 2007

K výročí smrti Jana Masaryka.

Dne 10. března 1948 tragicky zahynul Jan Masaryk. Mnoho se od té doby změnilo. Československá republika, vybudovaná po První světové válce na troskách Rakousko-Uherska, již neexistuje. Komunistický režim, instalovaný sověty po Druhé světové válce a na jehož prahu Jan zahynul, je také minulostí. Změny nastaly, jedno zůstává stejné: oficielně se trvá na tom, že násilná smrt Jana Masaryka byla vším možným, jenom ne vraždou.

Do dnešního dne byla smrt Jana Masaryka šetřena oficielně třikrát. Poprvé hned po nálezu jeho těla na nádvoří Černínského paláce v ranních hodinách 10. března 1948. Vyšetřování zahájil šéf pražské kriminálky dr. Zdeněk Borkovec, který se na místo nálezu dostavil krátce před sedmou hodinou ranní. Brzy tam přibylo několik komunistických pohlavárů kteří dr. Borkovce od případu odvolali a vyšetřování převzala komunistická StB. V poledne toho dne byl případ uzavřen. Nález sebevražda.

Dvacet let byl případ tabu. V průběhu Pražského jara 1968 byl Případ Masaryk otevřen znovu, údajné sebevraždě věřil málokdo. Tehdy se přihlásili svědkové kteří tvrdili, že Masaryk byl zavražděn. Šetření případu se protahovalo, v srpnu přišla sovětská Invaze s následnou Okupací a v listopadu 1968 byl případ opět uzavřen: teze o údajné vraždě Jana Masaryka byla znovu oficielně zavržena, kupodivu ale, sebevražda potvrzena nebyla. Jan, aby čelil nespavosti, usedl ráno 10. března 1948 na římsu okna v koupelně a při té příležitosti buď z náhlého rozhodnutí skočil dolů a nebo vypadl nešťastnou náhodou...!

Uplynulo dalších dvacet let. Ke konci roku 1989 komunistický režim v Československu (a krátce na to slavný a věčný Sovětský svaz) zašel na úbytě. V roce 1993 byl Připad Masaryk otevřen oficiálně znovu, ale průběh nového šetření plně publikován nebyl. Dne 11, března 1995, den po 47. výročí Masarykovy smrti, prošla tiskem krátká zpráva že vyšetřování bylo dne 27. února prozatímně skončeno. Mluvčí úřadu který toto šetření prováděl, Pavel Bret, prohlásil, že ze šetření vyplynul nový poznatek: „... Jan Masaryk nevyskočil z okna svého bytu v Černínském paláci, ale spadl z římsy v místě asi dva metry vzdáleném od tohoto okna...“

Jeho nadřízený, Václav Benda, novinářům oznámil, že „... přímá vražda Jana Masaryka je v podstatě vyloučena, i když je možné, že zemřel v souvislosti s přítomností cizích osob v jeho bytě.“ Informaci tuto ještě doplnil Pavel Bret konstatováním, že Masaryk prolezl oknem koupelny na římsu pod oknem, postupoval po ní asi dva metry a spadl dolů, s dodatkem, že „.... nelze vyloučit, že se snažil před někým uniknout...“! Důvod, proč Masaryk na římsu vylezl a před kýmsi „unikal“ by mohl být v tom, že v té době „... bylo v jeho bytě pět mužů, kteří tam prováděli nezákonnou prohlídku.“ Totožnost oněch mužů je známa, dva z nich byli již, byť bez výsledku, kontaktováni, jejich totožnost je ale tajná.

Více než rok po té, dne 27. listopadu 1996 „Usnesením vyšetřovatele Policie ČR Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ bylo, v pořadí již třetí prověřování smrti ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka, odloženo. Konec sametového „vyšetřování“. Výsledek: vražda „v podstatě vyloučena“, sebevražda vlastně taky – podivín Masaryk se rozhodl z důvodů jen jemu známých špacírovat v pět hodin ráno, v pyžamu a bos po okenní římse, odkud pak spadl a zabil se. A za to nikdo přece nemůže, žeano. Těch „pět mužů“ co prováděli v jeho bytě „nezákonnou prohlídku“ a jejichž totožnost, byť „známá, přesto ale stále tajná“, jimž se zřejmě snažil uniknout, s tím nemá co dělat, ti zajisté, dle sametu, s jeho smrtí neměli nic společného. A to se skoro padesát let spekulovalo, že Masaryka zabili komunisti. Jaká to hanebná pomluva!!

Tak toto je tedy nejnovější oficielní stanovisko, výsledek posledního, vskutku sametového šetření. Do dnešního dne od skončení tohoto t.zv. „nálezu“, žádná podrobná oficielní zpráva vydaná nebyla. V roce 2005 pak vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu cosi jako úhrnou zprávu v knižní publikaci s názvem „Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti)“ v nákladu 3.500 výtisků, s údajem „neprodejné“, ve které se shrnují jak všechny tři „oficielní“ vyšetřování, tak dává k dobru kdejaký drb a výmysl, který se kdy o Masarykově případu objevil. Včetně citátů z dále zmíněného škváru „Proč zemřel Jan Masaryk“ či vyloženým nesmyslům z pera komunistického veršotepce plátku Haló Noviny Jaroslava Kojzara. Kdyby se nejednalo o tak závažný případ, mohlo by se zdát že jde u ubohoučký, nemístný vtip.

Násilná smrt Jana Masaryka svého času doslova otřásla celým národem. Jan Masaryk byl poslední velkou překážkou a zábranou před komunizací Československa. Jeho smrt pak plně otevřela stavidla komunistickému běsnění. Jak toto poslední „šetření“ dokázalo, současný režim a jeho vlády zde kráčejí ve šlépějích komunistických předchůdců kteří také na objektivním vyšetřování případu neměli vůbec žádný zájem. Dalším faktem je pak skutečnost, že i přes dlouholetou „diskusi“ se o okolnostech Janovy smrti ve veřejnosti české mnoho neví, a to, co se „ví“, je zpravidla zdeformované, až vyloženě nepravdivé. K této ostudné skutečnosti pak přispívají různé publikace a články které se čas od času objeví – a to nejen v Česku, ale bohužel i v exilu. Za příklad přímo klasické desinformace domácí bych uvedl nechutný a zcestný pamflet autorů P. Kettnera a I.M. Jedličky s názvem „Proč zemřel Jan Masaryk“ (nakladatelství Horizont, Praha, 1990). Jde o splácaninu plnou drbů, polopravd a vyložených lží, které případ místo objasňování ještě více zamlžují. I zde v exilu články se stejnou tendencí sem tam vyjdou, kupř. Čs. Týdeník č. 6/95 otiskl článek jehož autor se snažil budit dojem, že nedávno interviewoval přímé účastníky původního vyšetřování Masarykovy smrti. Šlo ale o prachobyčejný plagiát, výtah ze shora zmíněného „díla“ Proč zemřel Jan Masaryk, který přežvykoval dávno vyvrácené nesmysly, navíc údajně „vyslovené“ osobami které v původním šetření vůbec nefigurovaly.

Dnes, skoro šedesát let po činu, mnoho očitých svědků události po světě nechodí. Přesto se ale zachovalo dosti svědectví přímých účastníků i náhodných svědků a během let vyšlo najevo dostatečné množství detailů a informací ze kterých se dá určit jak pravděpodobný průběh tragedie, tak i některé doměnky vyloučit. Jinými slovy, přímý doklad dokazující vraždu sice neexistuje, ale množství nepřímých důkazů, dokladů a svědectví, mluvou kriminalistů „circumstantial evidence“, k tomuto závěru, vraždě, jednoznačně ukazuje. Zde je několik dokazatelných faktů:

Masarykovo tělo objevili dva zaměstnanci Černínského paláce, Jan Merxbauer a Jan Pomezný, zhruba o půl šesté ráno. Nález oznámili strážným, kteří zavolali záchranku a pražskou kriminálku a dva členy Masarykovy domácnosti, Václava Topinku a Bohumila Příhodu. Přivolaný lékař rychlé záchranné stanice Hl. Města Prahy MUDr. Karel Horák mohl jen konstatovat smrt. Ten také, za pomoci řidiče sanitky Bohumila Turina, obrátil z původní pozice Masarykovo tělo na záda. První kriminalisté na místě činu byli dr. Zdeněk Borkovec a policejní lékař MUDr. Jaromír Teplý. Krátce po jejich příchodu do Černína přijelo několik komunistických pohlavárů s Klementem Gottwaldem v čele.

Václav Topinka, prokazatelně první toho rána v Masarykově bytě, popsal v jakém stavu byt nalezl: postel nakřivo od zdi, prostěradlo vytažené zpod matrace a polštáře pryč, noční stolek napůl převrácen, ze skříní vytahané zásuvky a jejich obsah vysypán. Po podlaze střepy z rozbitého nádobí, židle převrácené, jedna rozlámaná. V koupelně lékárnička zcela vybraná, jeden polštář pod umyvadlem, druhý ve vaně, ručníky vytahané z police, sedadlo pod oknem převrácené a kolem okna plno otisků prstů. Vyděšený Topinka vyběhl na chodbu kde narazil na Příhodu který vedl Václava Noska Vlado Clementise k Masarykovu bytu. Jen co oba komunističtí pohlaváři spatřili tu spoušť, vykázali Topinku s Příhodou ven a zavřeli se v bytě.

V tu dobu dole na nádvoří policejní lékař dr.Teplý a kriminalista dr. Borkovec ohledávali Masarykovo tělo. Masaryk ležel na zádech, hlavou ke zdi, trochu zkroucen na jednu stranu, pravou ruku na prsou, levou podél těla, asi tři metry od zdi a metr vlevo od okna koupelny. Tvář nebyla poraněna, jen na pravé straně za uchem velká podlitina. Spodní partie nohou byly rozdrceny, krev kolem ale skoro žádná. Dr. Teplý rozepnul mrtvému pyžamo a na hrudi zjistil čerstvou odřeninu a stopy po úderech, taktéž modřiny na obou pažích ukazujicí na sebeobranu. Konce prstů na obou rukou odřeny, za nehty omítka. Po té se na místo dostavilo několik členů StB a kriminalisté nařídili odnést mrtvého nahoru do bytu.

V bytě se zdržovalo několik lidí, dr. Borkovec podal jejich seznam: Klement Gottwald, předseda vlády; Vladimír Clementis, náměstek ministra zahraničí; Václav Nosek, ministr vnitra a Jindřich Veselý, jeho náměstek; Jan Hora, šéf StB; František Janda, hlavní velitel SNB; Josef Gorner, velitel kriminální ústředny SNB, plus několik členů StB v civilu. Všichni do jednoho komunisti. Krátce na to se dostavil dr. Josef Břešťanský, vyšetřovatel z StB a dr. Borkovec byl od případu odvolán. Dr. Teplý uvedl, že když přinesli Masaryka do bytu viděl Noska s Clementisem jak urovnávají nábytek a kobetrce. Při jejich příchodu upravil Nosek postel a nařídil na ni položit Masarykovo tělo. Dr. Teplý pak přistoupil k oknu ložnice a podíval se dolů do nádvoří, když se k němu přidružil ministr Nosek a zamumlal: „Sebevražda...“ dr. Teplý podotkl, že dle jeho názoru jde o bestiální vraždu. Jak později poznamenal, uvědomoval si neuváženost výroku, ale „... byl jsem rozčilen a v tu dobu mě bylo všechno jedno...“

Dr. Teplý také zaznamenal zvláštní příhodu: Když po odvolání dr. Borkovce případ převzala StB, vykázal ministr Nosek všechny z ložnice a ke dveřím postavil strážného kterému nařídil, aby dovnitř nikoho nevpouštěl. Krátce na to se do bytu dostavil neznámý muž v civilu a vydal se k ložnici, kde mu stážný zastoupil cestu. Neznámý řekl strážci rusky: „neblázněte, nechte mě projít“. Ten ale odmítl, načež Nosek s Clementisem strážnému nařídili, aby muže vpustil. Asi po půl hodině neznámý vyšel ven a nesl nabitou aktovku. (V roce 1955 vydal člen britské tajné služby E.H. Cooridge zprávu ve které tohoto „neznámého“ muže identifikoval – údajně šlo o agenta NKVD Otto Katze, který byl v roce 1952 pod jménem André Simone oběšen v procesu se Slánským). Krátce na to byl od případu odvolán i dr. Teplý, vystřídán komunistou MUDr. Josefem Sommerem. Několik hodin po té byl případ oficielně uzavřen. Nález: sebevražda. Tolik ověřitelná fakta.

Překotné uzavření případu mělo za následek nedůvěru k závěru, a to jak v Československu, tak v zahraničí a dalo vznik mnoha doměnkám. K důvěře v korektnost šetření pak nepřispěl ani dr. Borkovec, který na dotaz novinářů, co on jako zkušený kriminální vyšetřovatel říká bleskovému uzavření případu, poznamenal, že „... za čtyři hodiny nelze řádně uzavřít ani krádež slepic!“ Neprvalo dlouho, a údajně z okruhu StB vyšla fáma, že Masaryka zavraždili, za pomocí StB, členové sovětské NKVD. Podle této fámy zabijáky vedl major NKVD Augustin Schramm a akci venku zajišťovala skupina nadporučíka Tůmy (ten později identifikován s kapitánem StB, za války politickým komisařem sovětské partyzánské brigády Jana Husa, Miroslavem Pichem-Tůmou). Krátce po rozšíření této zprávy byl major Augustin Schramm poctěn návštěvou – 27. května ráno zazvonil u jeho bytu zvonek a když Schramm otevřel, návštěvník ho zastřelil několika ranami z pistole. Za vraždu majora Schramma byli pak popraveni dva mladí muži, Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kteří až do popravy, včetně při poslední zpovědi knězi, jakoukoliv účast na vraždě popírali.

Major Augustin Schramm nebyl jediný kdo zahlazování stop vedoucí k vrahům Jana Masaryka zaplatili životem. Někdy stačila i jen doměnka, že dotyčný o případu něco „ví“. Obětí tohoto typu se stal ing. Petr Konečný, tajemník Ústředního Výboru strany čs. socialistů. Z neznámých důvodů pojali StBáci podezření, že ing. Konečný zná identitu vraha majora Schramma. Ing. Konečný byl proto Pichem-Tůmou zatčen, který ho pak, dle slov vedoucího vyšetřovacího oddělení StB dr. Štěpána Plačka vyslýchal „jemu obvyklým způsobem“. Po několika dnech nelidského mučení pak Pich-Tůma dospěl k názoru, že Konečný nic neví a vyvstala otázka, co s ním. Na poradě u vedoucích pracovníků StB Jindřicha Veselého a Štěpána Plačka bylo rozhodnuto zprovodit Konečného beze stopy ze světa. Pich-Tůma, se dběma StBáky, odvezli v kufru auta drátem spoutaného Konečného až na Slovensko, do lesa v okolí Banské Bystrice, kde ho Pich-Tůma zastřelil dvěma kulkami do týlu. O tom, jak bylo pak s tělem Konečného naloženo existují dvě verse. Podle první byl ihned na odlehlém místě zakopán, dle druhé byl odvezen do ostravských hutí a tam vhozen do vysoké pece. Faktem zůstává, tělo ing. Petra Konečného nebylo nikdy nalezeno.

Další z přímých účastníků událostí kolem smrti Jana Masaryka kteří neblaze skončili byli policejní lékař dr. Jaromír Teplý který za několik měsíců na to zemřel údajnou sebevraždou, pro „rozhárané rodinné poměry“. Náměstek ministra vnitra Jindřich Veselý se nejprve pokusil o sebevraždu podřezáním žil, byl zachráněn, ale krátce na to se zabil skokem z okna. Vladimír Clementis byl oběšen v procesu se Slánským, stejně jako shora zmíněný Otto Katz, vulgo André Simone. Policejní vyšetřovatel Josef Kadlec, který asistoval při přenosu Masarykova těla a neprozřetelně se nechal slyšet, že jde o „prachobyčejnou vraždu“, byl zatčen a „záhadně“ zemřel po výslechu na StB. StBák František Novotný, člen původního týmu vyšetřovatelů, byl pro „nedůvěru“ zatčen Pichem-Tůmou a po „výslechu“ odvezen v kufru auta za Benešov a tam Pichem-Tůmou zastřelen, údajně „na útěku“. Václav Sedm, ve strážní službě Černínského paláce v době Masarykovy smrti, krátce na to zahynul v dopravní nehodě, tělo bez ohledání spáleno. Dále pak další strážný v Černínu, Pavel Straka, zatčen a za „velezradu“ odsouzen na 12 let.

Uplynulo dvacet let. 5. dubna 1968 byl Případ Masaryk znovu otevřen. Než se ale mohl plně rozběhnout došlo k podivným událostem.

Major Bedřich Pokorný, jeden z vyšetřovatelů jak smrti Jana Masaryka, tak majora Augustina Schramma, by 9. dubna 1968 nalezen v lese u Brna visící v oprátce, zároveň s proříznutým hrdlem. Dr. Josef Sommer který v roce 1948 převzal případ od dr. Teplého (dotáhl to pak na šéflékaře Ruzyňské věznice) byl nalezen mrtev, s prostřelenou hlavou. Dr. Josef Břešťanský, který v r. 1948 převzal případ od dr. Borkovce, byl tentýž den nalezen oběšený v lese za Prahou. Pplk. Jiří Počepický, další z původních vyšetřovatelů, byl den na to, 27. dubna objeven oběšený v lese u Mariánských Lázní. Všichni tito StBáci, v r. 1948 zúčastněni na vyšetřování Masarykovy smrti, dle oficielní zprávy spáchali sebevraždu. Do hry se pak vložili „sovětští přátelé“ a zcela nepokrytě vyhrožovali „neblahými následky“ bude-li šetření Masarykovy smrti pokračovat. Po sovětské Invazi v srpnu 1968 a následné Okupaci se další t.zv. „vyšetřování“ stalo bezpřemětným a v listopadu 1968 bylo oficielně skončeno se známým již výsledkem – sebevražda.

Po změně režimu v Československu v listopadu 1989 a ustavení t.zv. sametové vlády se do nového šetření Masarykovy smrti nikomu z vládních míst moc nechtělo. Oficielní stanovisko bylo, že vyšetřování v roce 1968 bylo „vyčerpávající“ a pokud se neobjeví „nové skutečnosti“, případ se otevírat prostě nebude. Jinými slovy, výsledek dvojího komunistického „vyšetřování“ byl pro sameťáky naprosto uspokojující. Toto stanovisko potvrdil tehdejší velvyslanec Československa v USA Michael Žantovský, kterého jsem se osobně na veřejné schůzi krajanů konané v Clevelandu na podzim 1992 zeptal, zdali má nová vláda v plánu přešetřit Masarykovu smrt. Napsal jsem pak do Česka otevřený dopis a po jeho zveřejnění byl případ znovu otevřen. Již po třetí. Krátce na to byl jeden z posledních přímých účastníků událostí z roku 1948, kapitán StB Miroslav Pich-Tůma, na půdě domu v Trutnově kde bydlel nalezen oběšený.

Jedna oficielně požadovaná „nová skutečnost“ týkající se smrti Jana Masaryka se objevila v prosinci 1994. V Německu tehdy žádal o azyl jistý Leonid Paršin, který se již dříve údajně projevil jako spolehlivý zdroj informací o NKVD a KGB. Leonid je syn sovětské agentky NKVD která pod jménem Marie Kovalková působila po válce několik let v Československu. Po jejím odchodu do důchodu se u ní scházeli vysloužilci NKVD a KGB a vzpomínali na staré dobré časy. Jedna ze vzpomínek patřila Janu Masarykovi:

Po válce byl šéfem NKVD v Praze generál Michail Bělkin, který se m.j. zabýval i verbováním agentů mezi čs. politiky. Jedním z vyhlédnutých pro tuto „čestnou“ službu byl i Jan Masaryk, který ale jakoukoliv spolupráci s NKVD ze zásady odmítal. Když byl pak jmenován do komunistické vlády Klementa Gottwalda ve funkci ministra zahraničí, přišel z Moskvy rozkaz: buď Masaryka získat a nebo odpravit způsobem který by svědčil na sebevraždu. V noci na 10. března, den kdy se poprve měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda, si Bělkin s několika pochopy přišel pro konečnou odpověď. Jan Masaryk odmítl – a byl zavražděn.

Zdá-li se tento scénář někomu nepravděpodobným, je zde významná historická paralela. Během Druhé světové války působil v Budapešti švédský diplomat Raoul Wallenberg který zachránil několik desítek tisíc maďarských židů před transportem do nacistických vyhlazovacích táborů. Po obsazení Budapešti Rudou Armádou byl Wallenberg zatčen sovětskou vojenskou likvidační jednotkou SMERSH a odvlečen do SSSR. Tam byl na něho učiněn nátlak, aby se dal do služeb NKVD. Wallenberg odmítl – a byl na přímý rozkaz sovětského vedení zavražděn. Tento údaj podává ve své autobiografii bývalý direktor teroristického oddělení NKVD generál Pavel Sudoplatov („Special Tasks“, Back Bay Books, Little Brown and Co., London, 1995). Sudoplatov udává i způsob usmrcení – vpich jedovaté injekce v rámci „lékařské prohlídky“ akademikem Grigori M. Maironovským. K tomu dodává: „.... Wallenbergovo zatčení, výslechy a smrt v Lubljance zcela zapadá do šablony pokusu o nábor který selhal. Obava, že by se tento pokus v případě propuštění provalil, vedl k Wallenbergovu odstranění coby nepohodlného svědka...“ Zde stačí zaměnit jméno Raoul Wallenberg jménem Jan Masaryk a obraz je úplný.

Z údajů vyšlých najevo během let lze dosti spolehlivě sestavit obraz konce Jana Masaryka přibližně takto:

Jan Masaryk, zápaďák do morku kostí, byl Moskvě, jmenovitě Stalinovi, jak nepohodlný, tak nebezpečný. Z toho důvodu dostal pražský verbíř NKVD gen. Bělkin rozkaz Masaryka neutralizovat, naverbovat ho za agenta NKVD. Jelikož ale Masaryk všechny tyto pokusy odmítal, přišel v předvečer vystoupení nové komunistické vlády v Československu z Moskvy rozkaz – buď Jana získat, nebo zavraždit, pokud možno způsobem který by ukazoval na sebevraždu. V noci na 10. března si generál Bělkin přišel pro konečnou odpověď. Jan Masaryk odmítl a byl zavražděn. Likvidace ale nebyla hladká, Jan kladl odpor při kterém byl zdemolován byt. Vrahům se podařilo Jana v koupelně povalit do vany a dusit polštářem, při čemž Jan ztratil vědomí. Po nějaké době, když vrazi prohledávali byt, Jan přišel k sobě a pokusil se uniknout jedinou možnou cestou – oknem koupelny, ven na širokou římsu která se táhne po celé délce budovy. Tento jeho pokus ale vrahům neunikl. Jan byl pronásledován a buď z římsy shozen a nebo sám ztratil rovnováhu, spadl na dlažbu nádvoří a zabil se.

Tento scénář plně odpovídá všem známým faktům. Kdo konkretně byli vykonavatelé moskevského rozkazu, byl-li mimo gen. Bělkina mezi nimi major Schramm, kpt. Pich-Tůma či kdo jiný, není důležité, ani příliš podstatné. Důležitá je skutečnost, že bez pochyb šlo o politickou vraždu. Z tohoto hlediska je uvedený výrok Václava Bendy, že „přímá vražda je v podstatě vyloučena“ a dodatek, že v té době bylo v Masarykově bytě „pět mužů kteří tam prováděli nezákonnou prohlídku“ jimž se Jan snažil uniknout, přímo klasický čecháčkovský politický oportunismus a nechutná hra se slovíčky. Dnes, skoro šedesát let po událostech, je na čase přestat s tajnůstkářstvím, přiznat barvu a naplno říci:

Smrt Jana Masaryka byla politická vražda na rozkaz Moskvy, vykonaná pochopy NKVD s ochotnou pomocí československé komunistické tajné skužby StB.

Ze známých, ověřitelných faktů, k jinému logickému závěru dojít nelze.


James V. Jakoubek
February 12th 2007

1 Comments:

Anonymous Anonymous said...

Závěry znalce prof.Strause z oboru biomechaniky rovněž svědčí o nemožnosti sebevraždy. Proto bylo 22.12. 2004 usnesením vyšetřovatele ÚDV konstatována vražda, ovšem později to bylo opět zpochybněno s tím, že údajně bylo s tělem manipulováno.
www.listy.cz/archiv.php?cislo=042&clanek=020402

Friday, January 25, 2008 at 9:15:00 PM EST  

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist