CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Monday, February 05, 2007

Črta o Hilsnerově aféře

Otto Drexler

Řekl jsem veřejně, že nevěřím v rituální vraždu a že zejména proces polenský této vraždy nedokazuje. Mínění to nevyslovil jsem pouze, nýbrž i odůvodnil. A to že se v českém národě nesmí? Že se nesmí samostatně myslet a vědecky pracovat? (TGM, Čas, 18. listopadu 1899)

V březnu roku 1899 na Českomoravské vysočině byla nalezena zavražděná dívka jménem Anežka Hrůzová. Nikomu se nepodařilo někoho z toho činu usvědčit a tak se oživila nikdy nedokázaná a mnohokrát vyvrácená pověra o židovské rituální vraždě. Bylo nutné najít pachatele, podezření padlo na mladého muže s nevalnou pověstí, Leopolda Hilsnera. Bez důkazů, na základě svědectví „bujné fantazie" byl tento mladík zatčen. Při soudním přelíčení zaujatý soud nepřihlédl ku svědectvím, která Hilnerovu vraždu přímo vylučovala. Mladík byl odsouzen na trest smrti provazem.

Tehdy zasáhl do celé věci člověk, který se posléze měl stát vyvržencem a zaprodancem národa - byl jím T. G. Masaryk. Užíval si zrovna na Valašsku letní prázdniny, když ho zastihl dopis jeho bývalého žáka Sigmunda Münze. Ten jej požádal o stanovisko k celé věci. Masaryk odpověděl, navíc svolil, aby jeho odpověď byla zveřejněna ve vídeňských novinách Neue Freie Presse. Netušil, že tím pohne bahnem ve stojatých vodách českého myšlení. Záhy byl stržen do jednoho z největších bojů před rokem 1914. Byl to však bohužel asi poslední boj, který vedl proti vlastnímu národu. Podařilo se mu sice vyvrátit pověru o rituální vraždě, avšak rasovou a nacionální nesnášenlivost vymýtit zdaleka nedokázal. Tento fakt byl pro český národ jistě do budoucna velmi významný.

Masaryk žádal revizi procesu. Své výhrady sepsal v listopadu 1899 v brožuře s názvem: Nutnost revidovati proces polenský. Odmítal v ní unáhlené soudy, žádal důkazy a dovolával se zdravého rozumu. Masaryk ji nenapsal pro židy, nýbrž pro český národ. Nechtěl připustit, aby lež se stala hodnotou, na které stojí věc národní. Ihned po uveřejnění oné brožury se strhla protimasarykovská kampaň, nemající obdoby. Jeho dosavadní přívrženci, ať již studenti, nebo profesoři se od něho distancovali. Čelil ostré a nevybíravé krtice tisku. Vyjma realistického Času a sociálnědemokratického Práva lidu všechen český tisk byl proti němu.

Čeští vlastenečtí antisemité, rekrutující se ze všech společenských vrstev, začali bouřit proti Masarykovi na ulici. Začal být obviňován z korupce. Šířilo se podezření, že Masaryk „byl podplacen židy“. Byl nazýván českým Zolou. Ani děti Masarykovy nezůstaly v kampani stranou. Masaryk na tyto útoky odpověděl 11. listopadu 1899, kdy v prohlášení uvedl: „Mám právo pozvednout svůj hlas a kritikou kutnohorského procesu upozornit českou veřejnost, v jakém přímo patologickém stavu náš národ se teď nalézá." Promlouval k české veřejnosti, která se utápěla v předsudcích a zlobě. Kritikům nakonec odpovídal větou: „Nedám se ukřičet a denuncovat od někoho". Tyto Masarykova slova podnítila český živel k demonstracím proti němu. V pondělí 13. listopadu měl mít Masaryk v Klementinu přednášku, byl však nemocen. Studenti shromáždění v posluchárně si ovšem demonstraci ujít nechtěli. Vydali se tak na pochod k Masarykově bytu v Thunovské ulici na Malé straně. Při něm padala slova typu „Ty židovský zaprodanče!", „Hanba!“, „Pryč s ním!“. Poté ztropili hluk před okny jeho bytu. Sama Masarykova manželka sešla dolů a nabídla demonstrantům, aby šli za Masarykem do bytu. Ti to odmítli. Masaryk také dostával spoustu anonymních dopisů. Jako ukázku z nich můžeme ocitovat tuto básničku:

Masaryčku! Masaryčku!
Máš velmi úlisnou hubičku,
myslím, že jsi dostal od židáčků
pár tisíc na ručičku.
Za to zasloužíš od národu
pár řízných faciček na hubičku.
Ještě za svou brožurečku
máš se soudem oplétačku (…)

Zasluhuješ čest a chválu,
ty hanebný židovský vrahu.

Zasloužil bys, Masaryčku,
jít s Hilsnerem na houpačku.

Jako anonym si na Masaryka každý troufal, avšak vystoupit z davu a stát proti Masarykovi sám za sebe, to nedokázal nikdo. Byla tak opět projevena typická vlastnost českého člověka vyskytujícího se i v dnešní době: mít svůj vyhraněný názor, ale nebýt schopen vést o něm jakoukoliv diskusi. Nadávat a kritizovat vše kolem, avšak neumět vystoupit sám za sebe a snažit se něco změnit. Je to právě důsledek oné absence demokratičnosti v české společnosti, za kterou je jako příčina mylně považována komunistická totalita.

Největší demonstrace proti Masarykovi se uspořádala 16. listopadu. Tehdy ho cestou k přednášce očekávalo kolem 1200 studentů i nestudentů. Většina z nich ho přišla ukřičet. Aby je bylo slyšet, vysadili z posluchárny okna. Když Masaryk do posluchárny přišel, začali skandovat urážející hesla. I přesto se Masaryk svůj názor snažil obhajovat, ale když agresivní narážky nepřestávaly, odešel. Protimasarykovsky naladěný tisk nad těmito excesy jásal. Katolické listy napsaly: „Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až za ochránce vraha.“ Národní listy zas ocenili českou mládež za její uvědomělost.

I po tomto odporném incidentu se Masaryk nevzdal, dál za pravdu bojoval. Zanedlouho poté lékařská fakulta české univerzity uveřejnila domněnku, že se nejednalo o rituální vraždu. Masarykovi se podařilo vynutit si revizi celého procesu. Nové soudní řízení nakonec rozhodlo stejně: trest smrti, aniž se sebemenší účast na vraždě Hilsnerovi dokázala. Rozhodnutí císaře Františka Josefa změnilo nakonec trest smrti na doživotí. V r. 1918 Hilsner byl propuštěn z vězení, jeho život byl nadobro zkažen. Lidskou nesmyslností, českou nacionální a rasovou nesnášenlivostí byl promarněn lidský život. Po deseti letech na svobodě zcela opuštěn, zmítán velkou bídou Hilsner zemřel. K vraždě se na smrtelném loži přiznal bratr zavražděné.

Úkolem této črty nebylo rozebrat události kolem oné domnělé rituální vraždy, nýbrž připomenout, jakých excesů se nejen obyčejný lid, nýbrž i česká inteligence dopouštěli na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy jakýsi národní cíl byl postaven nade vše.

Literatura:
Bauer, Jan a kol.: Češi na cestě stoletím, Agave, Český Těšín 2001
Dvořáková, Zora: Než se stal prezidentem, Nakladatelství Eva, Praha 1997
Kovtun, Jiří: Tajuplná vražda, Sefer, Praha 1994
Opat, Jaroslav: Průvodce životem a dílem T. G. Masaryka, Ústav T. G. Masaryka, Praha 2003

13 Comments:

Anonymous Anonymous said...

Uz je to sto osm let, ale porad je to aktualni - zajimave.

Monday, February 5, 2007 at 2:12:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Zaujimave, narodna vec je nade vse. "Vtedy, dnes a zrejme aj zajtra"

Juraj Polacek

Monday, February 5, 2007 at 3:15:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Je to zajímavé čtení, netušila jsem že byl TGM "zatracován". Je to příběh víc jak 100 let starý a je to stále o tom samém, nacionalizmus a česká zbabělost, - my máme sice názor, ale jedině v "houfu", ale když máme někde každý sám za sebe, a tedy jmenovitě, - tak jsme bez názoru.děkuji za zajímavé čtení.
marie dubanová.

Monday, February 5, 2007 at 4:56:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Celkem špatně psaný článek a taky dost zaujatý.

Masaryk se ve věci dopustil řady vážných pochybení, třeba tvrdil, že rituální vražda není možná ani teoreticky (=blábol), křivě obviňoval Hrůzové rodinu a navíc jeho popis místa činu vůbec neodpovídal realitě. Za to poslední se teda omluvil, ale závěry, které z chybného popisu místa činu vyvodil, mu kupodivu zůstaly.

Navíc Otto Drexler neodlišuje samotnou otázku Hilsnerovy viny a otázku, zda byla spáchána rituální vražda. Jak prvoinstanční, tak odvolení, tak soud při obnoveném procesu došly k témuž. Vražda byla motivována sexuálně a Hilsner, který se k vraždě navíc přiznal a pak své přiznání odvolal, je vinen.

Jakub M.

Tuesday, February 6, 2007 at 6:53:00 AM EST  
Anonymous Anonymous said...

Ja zasnu.

Tuesday, February 6, 2007 at 8:59:00 AM EST  
Anonymous Anonymous said...

Som rad, že ste poznali aspoň jedného čecha, ktorý nespadá pod Vašu generalizáciu.

Tuesday, February 6, 2007 at 9:29:00 AM EST  
Anonymous Anonymous said...

Dobre napsane, pravdive, ale nic noveho. Pred cca pul rokem o teto vrazde v Polne vysilala porad Ceska televize. Vsechny tyto veci tam byly uvedeny taktez, navic bylo pomerne detailne rozebrano, v cem a jak lhali "svedkove", kteri potvrzovali Hilsnerovu vinu, napr. bylo dodatecne prokazano, ze udajny ocity svedek ze vzdalenosti, ve ktere se nachazet, nemohl poznat ani vlastni babicku, natoz identifikovat Hilsnera. Z te vzdalenosti lze tak maximalne pozorovat siluetu cloveka, pokud ten clovek bude v pohybu.
Radka Grydilova

Tuesday, February 6, 2007 at 4:42:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Židovské rituální vraždy

Židovská rituální vražda je stará jako Židovstvo samo. Je známo několik stovek soudně prokázaných židovských rituálních vražd spáchaných v průběhu celých staletí. Tyto krvavé zločiny Židů jsou nesmazatelně doloženy v soudních spisech a kronikách téměř všech států Evropy. Existuje i velmi bohatá bibliografie kde jsou tyto případy jasně doloženy.
To jsou všechno ovšem případy známé prokázané, ale ve skutečnosti to musí být za tak dlouhá staletí desetitisíce obětí! Dnes kdy Židé disponují v celosvětovém měřítku obrovskou mocí, kdy ovládají finance, politiku, masová média a všechny nadnárodní instituce, páchají tyto vraždy zcela anonymně a samozřejmě s větším rozsahem. Je známo, že třeba v USA se ročně ztratí několik tisíc dětí a je veřejným tajemstvím, že velká část z nich jsou obětí těchto krvavých zločinů. Ale netýká se to jenom USA, ale téměř všech států světa. Tyto zločiny přirozeně nepáchají všichni Židé, ale malé orthodoxní skupiny, které dnes žijí prakticky v každém státě kde žijí Židé.
Jeden z nejznámějších případů židovských rituálních vražd byl případ v Polné, kde Žid Leopold Hilsner spolu s dalšími Židy zavraždil v roce 1899, 19 letou Anežku Hrůzovou. A půl roku před ní Marii Klímovou. Ta však byla nalezena už jako kostra kdy bylo svědky prokázáno, že jí Hilsner chodil polévat jakousi kyselinou aby rychleji zetlela. Proti Hilsnerovi byla v obou případech jasná svědectví a byl odsouzen k trestu smrti. Jelikož však byl už tehdy soud i císař pod obrovským tlakem mezinárodního Židovstva, stejně jako v případech rituálních vražd v Damašku a Tiszla-Eszláru, omilostnil císař Hilsnera na doživotí. V případu se zvlášť angažoval položid T. G. Masaryk (po pravém otci židovského původu, Redlich), který tvrdil, že Hilsner je nevinný a vydal i tři pamflety na téma vraždy v Polné, které byli plné lží a polopravd. Tyto pamflety mu štědře financovali Židé na celém světě. Masaryk šel ve svém hyenismu tak daleko, že se neštítil obvinit z vraždy A. Hrůzové i jejího bratra a dokonce i její matku. A to všechno proto, aby za každou cenu odvrátil pozornost od Židů. V současnosti se o polenském případu sprostě lže, kdy Židé a filosemité tvrdí, že Hilsner byl nevinný, a že se stal obětí antisemitské kampaně apod. Židé natáčejí v médiích lživé dokumentární filmy, jako byl dokument na motivy knihy židovského spisovatele Jiřího Kovtuna Tajuplná vražda, kde hrubě překrucují veškerá fakta a nezasvěcení lidé tomu věří.
Tyto dvě židovské rituální vraždy v Polné však nebyli poslední. Dne 11. června 1922 byla nalezena na louce u Filipských Chaloupek u Polné nahá mrtvola mladé dívky s košeráckým řezem na hrdle, jménem Marie Pytlíková. Tělo mrtvé bylo zbaveno krve a ani v okolí nebyli nalezeny stopy po krvi. Tato rituální vražda byla zveřejněna až na konci 30 let, protože v roce 1922 byla zcela ututlána. Tehdy byl tento případ na přímí rozkaz tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka zastaven a utajen!
Další známé případy židovských rituálních vražd z 20. století jsou: z polské Lobzenice z roku 1913 kde byla Židy rituálně zavražděna 6 letá Agnes Kadorová.
Roku 1928 byl v Německu Židy rituálně zavražděn žák primy Helmuth Daube v noci z 22. na 23. březen! Vrazi mu odebrali všechnu krev a mrtvolu pak položili před dům rodičů!
17. března 1929, jen několik dní před svátkem pesah, byl chlapec Karl Keßler Židy rituálně zavražděn a jeho bezkrevné tělo nalezeno v Manau.
V Paderbornu Židé 18. března 1932 zavraždili a na kusy rozsekali Marthu Kasparovou. Části mrtvoly byly rovněž zcela bez krve. Židovský vrah Moritz Meyer dostal za svůj hrůzný čin 15 let káznice.

Wednesday, August 8, 2007 at 5:49:00 AM EST  
Anonymous Anonymous said...

POLNÁ 1898-1899

Marie Klímová

Oběma rituálním vraždám v Polné z let 1898-1899 předcházela o několik roků dříve v témže okrese Čáslav nikdy neobjasněná vražda pro krev. Roku 1894 z domu Žida Brettera v Kolíně „zmizela“ nežidovská služebná. Po zhruba měsíci se při pravém břehu Labe nalezla její mrtvola. Nebyla nafouklá, přestože měla údajně ležet už čtyři týdny ve vodě. Všechny známky ukazovaly, že tělo bylo vhozeno do vody již zcela bezkrevné. (Zpráva poslance Schneidera v rakouské říšské radě z 10. listopadu 1899.)

O čtyři roky později, 17. července 1898, byla zavražděna 23letá Marie Klímová, dcera chalupníka Františka Klímy z Velké Věžnice u Polné. Mrtvola se však našla až 27. října 1898, což silně ztížilo vyšetřování a zvláště stíhání vrahů. Marie Klímová se v neděli 17. července zúčastnila výletu do panského lesa zvaného Mršník a od té doby jakoby se do země propadla. 27. října 1898 panský hajný František Chalupa v lese Mršníku, vzdáleném necelé půl hodiny od Polné, nalezl zetlelé tělo, o němž bylo později soudní komisí zjištěno, že patří ženské osobě. Hlava byla úplně oddělena od trupu a ležela od něho ve vzdále­nosti asi 10 cm. Paže byly roztažená a nohy násilně vytažené do výšky. - Později uvidíme, že tyto okolnosti mají nesmírný význam i pro projednávání dalšího případu!

Koncem května 1899 objevil rolník poblíž místa vraždy v mechu ukrytý nůž, a později byly také nalezeny cáry oděvu, patřícího Marii Klímové. Všechno svědčilo o tom, že byly strhány oběti s těla. Soudní komisí zahájené vyšetřování proběhlo bez výsledku. Podezření na základě několika svědeckých výpovědí stále více ukazovalo na jednoho z početných židovských obyvatel obce, povaleče Leopolda Hilsnera, jehož osobou se budeme na svém místě podrobněji zabývat. Příslušné instance v Polné i Kutné Hoře však tuto stopu nepochopitelně nesledovaly dál, přestože obyvatelstvo mezitím ohromila a pobouřila nová, naprosto stejná vražda, a navíc jen několik metrů vzdálená od místa první.



Leopold Hilsner


Tento 23letý, již vzhledově typický představitel východního židovstva, byl v českém městě Polná považován za práce se štítícího a zchátralého povaleče, který měl vždy dost peněz, aniž ovšem mohl vysvětlit jejich původ. Se svým bratrem Icíkem a matkou bydlel ve sklepě zpustlé židovské škol, která současně sloužila jako synagoga. Podle protokolu soudní domovní prohlídky z 13. dubna 1899 se „obydlí“ Hilsnerových podobalo „spíše doupěti než lidskému příbytku“. Dvě místnosti našel soudce vyplněné lidským lejnem (!). Stará Hilsnerová si „vydělávala“ na živobytí tím, že vyžebrávala staré šatstvo a pak je dále prodávala. Vzdor svému mládí se Hilsner opakovaně dostával do konfliktu se soudy. Občas se také vydal „na vandr“, tzn. že se jako příslušník židovského lumpenproletariátu potuloval žebravě z místa na místo a – jak to přikrašluje jeho životopisec Nußbaum – „tu a tam přijal nějakou práci“. Také krátce po zavraždění Marie Klímové Hilsner náhle „odcestoval“ a vrátil se zpět do Polné až po mnoha týdnech.

Hilsner byl prokazatelně také ve Vídni. Možná že už tam navázal kontakty se svými tajemnými zadavateli, kteří díky lajdáckému úřednímu vyšetřování zůstali neodhaleni. Když byl židovský pobuda právě doma, potuloval se většinou v okolních lesích a obtěžoval dívky, které se vracely z práce – prototyp židovského prznitele rasy!

Jak bylo později před soudem konstatováno, Hilsner pod falešným slibem pokřtění a sňatku nestydatě zneužil polenskou služebnou Annu Benešovou. Když se dívka nakonec vymkla z jeho spárů, posílal jí výhrůžné dopisy, z nichž jeden byl později čten v soudní síni. Různí svědci doložili, že Hilsner již jako mladík zcela veřejně pronásledoval a obtěžoval děvčata. Když vyšetřování smrti Marie Klímové zůstávalo dlouho bezvýsledné, jiná dívka, Anežka Hrůzová, jednou v přítomnosti svědků instinktivně zvolala: „Je docela možné, že ji zabil Hilsner! Pořád za ní chodil …!“ – Nemohla tušit, že sama je už vybrána za příští oběť rituální vraždy …



Anežka Hrůzová


Ani ne 19letá švadlena Anežka Hrůzová docházela každodenně z vesnice Věžničky[1] přes pole a hustý pás lesa zvaný Březina pracovat do Polné. V tomto malém venkovském městě s necelými 5 000 obyvatel žilo tehdy 200 Židů, převážně ve zvláštní čtvrti, zvané „židovské město“. 29. března 1889 se Anežka vydala večer kolem šesté na cestu domů, ale od té doby už zůstala nezvěstná. Obyvatelstva se zmocnilo nesmírné zneklidnění, protože teprve před osmi měsíci beze stop zmizela Marie Klímová. Židovstvo se tvářilo provokačně lhostejně. O tři dny později, na velikonoční sobotu (!), odhalilo nasazené četnictvo srašný zločin. Na okraji lesíku Březiny, pouhých šest metrů od cesty, objevili pod hustým mlázím a čerstvým klestím mrtvolu Anežky Hrůzové; na těle byly pouze útržky šatstva. Stejně jako v případě Marie Klímové leželo tělo břichem k zemi a také bylo pokryto smrkovým klestím. Mrtvola Anežky byla částečně obnažena a pouze svršek ko­šile byl obtočen kolem hlavy, zatímco dolejší část košile byla utržena. Hluboká strangulační rýha na pravé straně krku nasvědčovala, že oběti byla na krk hozena smyčka podle manýrů silničních lupičů. Na levé straně krku přecházela strangulační rýha v široce zející ránu, která na způsob košeráckého řezu vedla zprava doleva šikmo vzhůru směrem k uchu a prořízla měkkou tkáň až k obratlům. Hlava mrtvé ležela na zkřížených rukách. Nohy byly v kolenou ohnuté v ostrém úhlu, ale stopy po krvi byly zcela nepatrné. Kolem místa nálezu ležely všude poházené chybějící části oděvu. V bezprostřední blízkosti těla se nalezl velký kus hrubého plátna, v jehož středu byla krvavá stopa, jakoby si o něj někdo utíral nůž!

Tělo na místě ohledali soudní lékaři MUDr. Václav Michálek a MUDr. Alois Prokeš s následujícím výsledkem: vedle děsivých podrobností konstatovali, že příčinou smrti bylo vykrvácení, přestože se na místě našly jen zcela nepatrné stopy krve. Stejně jako v případě Marie Klímové byly nohy v kolenou ohnuty v ostrém úhlu kvůli tomu, aby krev z těla vytekla do poslední kapky. Při soudním přelíčení dr. Michálek později uvedl, že „celé tělo vypadal jako z vosku“ (stenografický zápis).[2] Hluboká řezná rána na krku mohla být způsobena jenom dlouhým, ostrým nožem. Sexuální motiv nebo loupežná vražda podle ohledání mrtvoly nepřicházely v úvahu. „Anežka byla zaříznutá jako dobytče,“ říkal hlas lidu!

Důvodné podezření vedlo k výslechu Hilsnera, který podle svědku již dávno oběti všemožně nadbíhal. Protože se zaplétal do nesrovnalostí a protimluvů, postaral se četnický strážmistr Klenovec po dohodě s městskou radou o jeho zatčení. Krátce poté dostal strážmistr Klenovec od Žida Sima, ředitele továrny Žida Inwalda v Šicendorfu u Polné, „nabídku“ 25 000 zlatých, pokud se mu podaří „vypátrat skutečného pachatele“.[3] – Strážmistr si o Židově návrhu myslel svoje a učinil příslušné oznámení …

Za vyšetřujícího soudce byl jmenován jako naschvál katolicky pokřtěný Žid Reichenbach, který neměl na práci nic lepšího, než propustit Hilsnera znovu na svobodu; dokonce s ním ani nezavedl protokol!

Dva týdny po hrozném objevu psal český redaktor Jaromír Hušek (antisemitskému) poslanci Schneiderovi[4] do Vídně:

„Vážený pane! V Polné bylo Židem zavražděno 19leté děvče Anežka Hrůzová. Místní židovský soudce[5] se již pokusil celou záležitost ututlat. Vrah byl spatřen paní Hrůzovou, manželkou představeného obce,[6] a byl jím jistý Leopold Hilsner, 22letý Žid. Čekající Žid ženu na lesní cestě uchopil, ale když zjistil, že čeká na jinou, pustil ji a zmizel v lese; krátce poté byla zavražděna Anežka Hrůzová. Žid Hilsner byl na naléhání všech obyvatel zatčen, ale židovským soudcem krátce poté zase propuštěn. Zakročte prosím u pana ministra spravedlnosti, aby byla věcí pověřena nestranná soudní komise, protože židovský soudce je schopen zahladit všechny stopy zločinu a zachránit tím pachatele. Zažili jsme již mnoho případů doslova křiklavého nadržování. Tuto zprávu jsem již publikoval v listu ‚České zájmy‘, ale číslo bylo jako obvykle zkonfiskováno. Proto mi nezbývá jiná cesta než obrátit se na Vás a prosit o energické zakročení. Nebezpečí z prodlení!

Jaromír Hušek.“



Poslanec Schneider se postaral o otištění dopisu v tehdy jediných opravdu německých vídeňských listech „Deutsche Zeitung“ a „Deutsche Volksblatt“ a také o jeho postoupení ministru spravedlnosti Ruberovi.

Avšak teprve po dlouhé době bylo nařízeno nové Hilsnerovo zatčení – v každém případě však už měl vrah dost času na zahlazení stop svého zločinu. Poté se Židé z Polné a okolí hromadně stěhovali, většinou do Prahy a Vídně! Obyvatelstvo bojkotovalo židovské obchody a městská spořitelna v Polné odmítala a vypovídala Židům úvěry. V jedné obci nakonec vyprovodili obyvatelé posledního Žida s kapelou až do polí! Na otázku jednoho zpravodaje, zda bude Polná odchodem Židů hospodářsky poškozena, odpověděl polenský starosta Sadil výstižným přirovnáním: „Je to jako když se člověk zbaví svrabu.“[7]





Pětidenní jednání porotního soudu v Kutné Hoře
(12. – 16. září 1899)



Před porotním soudem v Kutné Hoře Hilsner zpočátku všechno popřel; troufal si dokonce tvrdit, že obviněnou vůbec neznal. Soudní líčení, která budilo nesmírný zájem veřejnosti, ukázalo mj. poučnou skutečnost, že Hilsner musel spáchat vraždu spolu se dvěma přespolními židovskými spoluviníky. Ti se objevili v Polné krátce před vraždou, nalezli pokoutní útulek v židovské škole bez povinného ohlášení pobytu, a stejně tak beze stopy zase zmizeli.

Služebná polenského rabína dr. Goldbergera Marie Perníčková před soudem uvedla (protokol 30 z 29. 7. 1899), že den po zavraždění Hrůzové obědval u jejího zaměstnavatele „pajdavý Žid“ nepříjemného vzezření, s protáhlým poďobaným obličejem a tmavým plnovousem, a že byl mimořádně vyhladovělý. Její popis se až do detailů plně shodoval s údaji ostatních svědků. Rabínova žena nařídila později služebné důkladně umýt pohovku, na níž seděl „pajdavý“ Žid, „aby děti neonemocněly, protože cizinec měl neštovice!“



Na jiném místě protokolu svědkyně uvedla, že během své šestileté služby u rabína Goldbergera jí vždy pravidelně před velikonocemi bylo podáváno víno, po němž pevně usnula. Druhý den byla velmi slabá a na pažích objevila početné stopy drobných vpichů. Domnívá se, že jí bylo pouštěno žilou!

Rovněž rabín Goldberger před soudem samozřejmě všechno popřel, přestože svědkyně Perníčková byla ochotna své výpovědi odpřísáhnout.

Další osud této svědkyně je asi nejlepším důkazem pravdivosti jejích závažných výpovědí. Nejprve byla rabínem okamžitě propuštěna ze služby; nouze ji však přinutila přijmout službu u jiného Žida. Již po několika dnech byla s příznaky těžké otravy dopravena do nemocnice v Německém Brodu.[8] Nežidovský primář, který se nešťastnice okamžitě ujal, byl fingovaným telefonátem odvolán do terénu, a zastupující jej židovský lékař pomohl oběti rychle do hrobu! Soudní pitva prokázala embolii a poškození žaludečních stěn kyselinou. Svědkyně Marie Perníčková se stala obětí tajného židovského soudu! Výdajová kniha židovské náboženské obce v Polné má k tomuto dni následující pozoruhodný záznam: „Jednomu zbožnému věnováno na bohulibé dílo 500 zlatých.“ – „Bohulibým dílem bylo odstranění nepohodlné svědkyně!“.[9]

Matka zavražděné Anežky, chalupnice Marie Hrůzová, před soudem dále vypověděla, že se v jejím obydlí ve Věžničce před nějakou dobou objevili neznámí muži údajně z Prahy a Vídně pod záminkou, že by si chtěli prohlédnou šaty, které její dcera šije. Přitom dceru upřeně pozorovali a vyjádřili se, že je velká a silná. Zde je důkaz, že zločin byl již dávno plánován, systematicky připravován a na rozkaz židovské centrály pak také spáchán! Velmi obratně při tom po dvakrát využili vždy peněz potřebného a zpustlého pobudy Hilsnera. – Polenský rabín dva dny před vraždou Hilsnerově matce řekl: „Váš syn je vybrán k něčemu velikému!“ (Výpověď svědkyně Anny Pokorné.)

Den před vraždou (28. března) viděli svědci u Hilsnera dlouhý a ostrý tzv. košerácký nůž v koženém pouzdru. Na otázku, co s ním chce počít, odpověděl vyhýbavě. V předvečer zločinu potkal Hilsner na náměstí svědkyni Josefu Vytlačilovou. Nejdříve chvíli všelijak mluvil o Anežce Hrůzové a pak se svědkyně ptal, zda se tak pozdě večer nebojí. Na zápornou odpověď Žid prohlásil, že on se také nebojí, a povytáhl přitom z koženého pouzdra velký nůž. Svědkyně uvedla, že nůž ve světle pouliční lampy viděla zcela zřetelně.

Zmíněný nůž byl Hilsnerovi předán někým zvenčí. Hilsner sám se při soudním jednání v Kutné Hoře choval velice drze a arogantně, vědom si nepochybně všeobecné podpory světového židovstva. Redaktor vídeňského listu „Deutsche Volksblatt“ Hanns Arnold Schwer, kterému vděčíme za písemný zápis procesu na základě stenografických protokolů, označil svého času Hilsnera za „prototyp flákače, typ arogantního židovského darebáka, jakých známe dost a dost také z Vídně“.[10]

Auditorium v sále tvořili z dobré třetiny tiskoví Židé, kteří se opakovaně snažili rušit jednání soudu nestydatým pokřikováním, zvláště při výpovědích nevítaných svědků. Podle osvědčené židovské taktiky byl soud ve dne v noci doslova bombardován telefonickými a telegrafickými dotazy, dopisy a interpelacemi. Světový židovský tisk a světové židovské finance horečně pracovaly a svolávaly se porady. Aby bylo možné ještě v poslední chvíli zbavit Hilsnera podezření a odvést pozornost veřejnosti od rituální vraždy, vymyslel si židovský obhájce za současného štědrého rozdávání úplatků následující odpornou tragikomedii. Jistý Karel Janda, jinak žijící v Praze, byl v době vraždy v Polné a jako účastník hledání zmizelé Anežky Hrůzové viděl její mrtvolu. Pohled na strašný košerácký řez na krku zavražděné jej tak rozrušil, že se pomátl na rozumu. Skončil nakonec v ústavu choromyslných. Janda byl náhle druhou stranou (!) prohlášen za normálního, zatčen a převezen do Kutné Hory, kde měl být usvědčen z vraždy Anežky Hrůzové! Protože se však s duševně chorým nedalo nic kloudného dělat, byl za „duševně zdravého“ prohlášený Janda zase rychle vrácen do ústavu pro choromyslné! (Z proslovu poslance dr. Baxy v zemském sněmu v Praze 17. května 1899.) V celé nechutné aféře si naštěstí prezident soudu dvorní rada dr. Ježek zachoval pevné nervy, takže ničemný manévr zůstal bez úspěchu, přinejmenším do vynesení rozsudku.

Zato jak se rozumí obhájce Zdenko Auředníček rozehrál celý rejstřík talmudských triku na záchranu svého souvěrce. Naštěstí jeho ignorance, s níž se snažil vyvrátit znalecké posudky obou lékařů, vyvolala spíše pobavené úsměvy.

Po skončení důkazního řízení v pátý den dramatického přelíčení, které Hilsnerovi doslova drtivě přitížilo, pak soukromý obhájce rodiny Hrůzových dr. Baxa přednesl senzační závěrečnou řeč,[11] v níž s oporou o odborné posudky prokázal, že jako motiv hrozného zločinu lze s jistotou vyloučit obyčejnou vraždu.[12] Vrazi i tentokrát, jako už v řadě předcházejících případů, počítali s tím, že nebudou odhaleni. Anežka Hrůzová se stala mučednicí. Vrazi nechtěli život děvčete, ani její bezvýznamný majetek ani její čest, nýbrž krev, kterou jí také dokonale odebrali. „Ze síně okresního soudu v Kutné Hoře dnes do celého světa hlasitě zaznělo, že v lidské společnosti žijí individua, která si žádají krve svých bližních.“ – Tím se neúplatný obhájce dotkl jádra věci. „Je povinností všech, kteří stojí v čele státní společnosti, aby hledali a pátrali, proč tito jedinci krev zachycují, proč se to děje. Musíme se bránit proti těm, kteří dostávají krev z našich křesťanských dívek; pak je třeba, aby se proti nim zakročilo. Nechť Polná není konec, ale teprve začátek vyšetřování, které vnese světlo do tohoto stralivého tajemství, aby si celé nežidovské lidstvo mohlo konečně oddechnout!“

Jak velice se internacionální židovstvo Baxovy závěrečné řeci obávalo, vyplývá z toho, že krátce před ní byla souvěrcům vydána instrukce provázet ji hlasitým aplaudováním a voláním, aby tak byl soudce nucen nechat vyklidit jednací síň! Díky ukázněnosti nežidovské většině publika však tato snaha nevyšla. Patnácti tisíci zlatých honorovaný obhájce Auředníček se po odzbroujících argumentech dr. Baxy omezil na snahu oslabit přesvědčení o rituální vraždě poukazem na papežské výroky, označující takovou vraždu na nepravděpodobnou!

Výrok soudního tribunálu ze 16. září 1899, kterým byl Hilsner odsouzen k trestu smrti provazem, uvítali s bouřlivým souhlasem tisícovky lidí, čekající před soudní budovou.

Na zasedání rakouské říšské rady 10. listopadu 1899 poslanec Schneider mj. uvedl: „Jménem své strany i jménem všech svých voličů z Vídně, jménem všech Rakušanů protestuji proti tomu, abychom my Němci byli zaměňováni se Židy, nebo vůbec aby se na Židy pohlíželo jako na Němce. Je nezbytné již jednou zřetelně prohlásit, že klid a porozumění mezi národnostmi nenastane dříve, dokud se neudělá jasný rozdíl mezi námi a Židy, protože do té doby se Židům bude vždy dařit jednotlivé národnosti vzájemně rozeštvávat …“



Po soudu v Kutné Hoře se zdálo, že rituální vražda je navždy zneškodněna, kdežto Hilsner se tvářil zcela lhostejně, protože dobře věděl, že nebude popraven!

Již během vyšetřování, ale především pak v průběhu procesu, kdy byl Hilsner stále více usvědčován z vraždy, se židovstvo všemi prostředky snažilo ovlivnit výsledek soudního jednání, ale hlavně hledělo zabránit, aby vyšla najevo rituální vražda. Velmi pochybnou roli hrál již během vyšetřování soudce Reichenbach. Tento Žid, jak víme, nejprve propustil zatčeného Hilsnera. Svědky, kteří se mu dobrovolně hlásili s důležitými poznatky, hrubě okřikoval a vykazoval za dveře! Naproti tomu vůči polenským Židům projevoval až provokativní vstřícnost. Jeden z hlavních přitěžujících svědků, obuvník František Veselý, vznesl navíc během soudního jednání v Kutné Hoře závažné obvinění, že protokolární záznamy jeho výpovědí byly dodatečně zfalšované. Podle židovské zásady „ne vrah, ale zavražděný je vinen“ si Reichenbach ještě po vynesení soudního rozsudku troufl obvinit z bestiální vraždy bolestí zhroucenou matku oběti, její sestru a bratra Jana Hrůzu! Okolnost, že neutěšené hospodářské poměry Anežku přiměly pracovat jako švadlenu v Polné, vykládala židovská strana tím, že doma měla s rodinou spory, které prý postupně mohly dosáhnout (!) takového stupně, že se rodina chtěla dívky „zbavit“! Při pohřbu sestry držel prý Jan Hrůza „jednu ruku nápadně v kapse“ (Nußbaum, str. 86). Údajně byla poškrábaná při rvačce v rodině – toto zcela nepravdivé tvrzení muselo být ovšem brzy odvoláno – a matka měla mít velkou modřinu! To se velice podobá zcela nepodloženým Masarykovým blábolům: Dívka nebyla zavražděna na místě nálezu, nýbrž jinde, poté položena do nějakého vozu a odvezena! – A skutečnost proříznutého hrdla? – To bylo teprve později uděláno již mrtvé, „aby bylo možné nařknout Židy z rituálního zločinu“ (Masaryk a Bulova).

Všechno tedy bylo zase v nejlepším pořádku. Žid Reichenbach se těchto „odhalení“ samozřejmě dychtivě chopil a nařídil u Hrůzových brutální domovní prohlídku. Oškrabávaly se stěny, vytrhávala se prkna z podlahy a zabavovalo šatstvo v marné snaze objevit stopy krve. A rodinní příslušníci zavražděné byli také skutečně zatčeni! Po jejich uvěznění byl polenský košerák spatřen, jak se pomocí štětce a hovězí krve snaží dodatečně vyrobit „krvavé stopy“ (zaprotokolované svědecké výpovědi).

Matka Jana Hrůzy, která byla ve vysokém stupni těhotenství, dostala křeče ve chvíli, kdy jejího muže odváděli četníci. Večer porodila děvčátko, ráno byly matka i dítě mrtvé – také ony se staly obětí tajného židovského soudu! A židovské noviny již palcovými titulky hlásaly: „Hilsner je nevinen!“ a „Bestiální matka zákeřně zabila vlastní dítě!“ Něčeho tak podlého je opravdu schopen jen židovský mozek! – Také matka nešťastné Esther Solymosiové byla Židy nařčena ze zabití svého dítěte!

Noviny, které o polenském procesu informovaly objektivně a pranýřovaly bezohledné jednání Žida Reichenbacha, byly nemilosrdně zkonfiskovány a odsouzeny k pokutě, zatímco židovský a židomilný tisk mohl zcela volně šířit lži a odporné pomluvy dokonce i o porotcích a samotném soudu! „Nejnovější události, které se v této aféře odehrály, jsou schopné postavit rakouskou justici na hlavu“, bylo obsahem interpelace několika poslanců na ministerského předsedu Claryho při zasedání pražské sněmovny 21. října 1899. Zástupce ožaloby, státní návladní dr. Schneider-Svoboda z Kutné Hory, byl v souvislosti s Hilsnerovým procesem zbaven úřadu a pro „nestavovské chování“ potrestán penzionováním s polovičním výslužným! Profesor Schlesinger proto ministru spravedlnosti prohlásil, že podle této logiky už nesmí být žádný Žid odsouzen soudcem …, že židovstvo stojí nad soudy a nepohodlné soudce může podle libosti odstranit, a dále že vyšší soudní instance se snížily do role biřiců židovských vůdců … (petice ministru spravedlnosti z 25. října 1899).

Stejně se vedlo předsedovi kutnohorského soudu, dvornímu radovi Ježkovi. Pomlouvačné a zcela nepravdivé udání několika rabínů z Brna, Prahy i dalších míst ministerstvu spravedlnosti ve Vídni stačilo, aby proti osvědčenému a vysoce váženému soudci bylo zahájeno disciplinární řízení kvůli údajně neobjektivnímu postupu! Dále mu bylo vytýkáno, že v soudní síni strpěl přítomnost „lůzy“ – tou je míněno nežidovské publikum, většinou složené z vysokých společenských kruhů! „Vzhledem k do nebe volajícímu a nezkonnému postupu c. k. ministerstva spravedlnosti … kladou podepsaní otázku: Čím může ministerstvo spravedlnosti takové nelegální jednání ospravedlnit …? (Interpelace poslance Březnovského a kolegů z 26. října 1899.)





Porotní soudní jednání v Písku
(25. října – 14. listopadu 1900)



Tělo Anežky Hrůzové se nalezlo zcela bezkrevné. Protože se na místě činu nenašla žádná krevní sraženina, musela být krev – stejně jako při rituální porážce zvířete – zachycována. Kam se však potom poděla? V den vraždy 29. března 1899 dva svědci viděli, jak nějaký Žid (tzv. „pajdavý“ Žid, jeden z neznámých Hislnerových spolupachatelů) vychází nesmírně rozrušený z obydlí rabána Goldbergera a nese v ruce asi šestilitovou nádobu, zabalenou do voskovaného plátna. Asi půldruhého měsíce po vraždě – tedy v polovině května – zabavila pošta balíček pro rabína Goldbergera, který odeslal židovský kantor z Golčova Jeníkova a deklaroval jako „zásilku parfémů“. Balíček však v silně navoněné vatě obsahoval lahvičku, naplněnou hnědočervenými kuličkami, podle všeho z usušené krve. Okresní soud v Polné kvůli naprosté jistotě zaslal velice podezřelý obsah k odborné analýze do Prahy; výsledku se však nikdy nedočkal. Již tehdy, na konci 19. stletí, byla lékařská fakulta zamořena Židy!

Židovský obhájce Auředníček se před několika svědky vyjádřil, že kasační soudní dvůr ve Vídni rozsudek nad Hilsnerem zruší a k dalšímu soudnímu řízení že již nedojde! V této souvislosti stojí za pozornost fakt, že Auředníček v doprovodu kutnohorského rabína intervenoval ve Vídni u samotného císaře. Ve starém Rakousku si židovstvo bylo již svou věcí jisto natolik, že po vleklém procesu vyslovený trest smrti nad svým soukmenovcem považovalo za neproveditelný! Co už pak pomohla v interpelaci vznesná žádost několika odvážných poslanců z 21. října 1899, „aby byla u kasačního soudu učiněna potřebná opatření k zamezení vlivu tamějších pokřtěných i nepokřtěných Židů“?

Na „znateční stížnost“ židovského obhájce si kasační soud ve Vídni vyžádal „vrchní znalecký posudek“ české lékařské fakulty v Praze. Ta sice musela rovněž konstatovat, že řezná rána na krku oběti, vedená ostrým nástrojem, způsobila smrtelné zranění, a že sebevražda nebo vražda na jiném místě je předem vyloučená. V tomto směru byla věc tak jasná, že nepotřebovala prokazovat. Pachatel stál – citujeme doslova – „v okamžiku vedení řezu nožem za Anežkou Hrůzovou; v postavení, v němž mohl být smrtelný řez proveden“. Předtím byla oběti vhozena na hrdlo smyčka. V tomto bodě se tedy posudek fakulty plně shoduje s nálezem soudních lékařů. Přestože však byly na místě objeveny jen zcela nepatrné a ostře ohraničené stopy krve, podobné krevním stříkancům (dr. Prokeš podle soudního stenogramu), pražští profesoři usoudili – přestože nic takového nemohli dodatečně zjistit – že nalezená krev odpovídá její pravděpodobné ztrátě a že tedy posudek soudních lékařů je nevýstižný.[13] Vždyť prý vždy „chyběly pozitivní znalosti a kritické schopnosti zvláště místním lékařským expertům, kteří jsou izolováni od pokroků vědy, vedou svou lékařskou praxi zastarale a neobratně, a pro závažné lékařské případy soudního charakteru nemají ani zdaleka potřebné odborné znalosti, kterými disponují pouze specialisté. V tomto případě se přizvali venkovští lékaři, protože jiní nebyli po ruce …“[14] - Připomeňme si předcházející procesy: „nevzdělaní“ úředníci, navíc tak neomalení, že sledovali k Židům vedoucí stopy, byli také rychle nahrazeni jinými stejně jako „prostí a primitivní“ venkovští lékaři, kteří zjistili, že hrozným proříznutím hrdla lidské tělo vykrvácelo!



Kasační soudní dvůr ve Vídni zrušil rozsudek ze 16. září 1899 a po ročním prodlení nařídil nový proces před porotním soudem v Písku (25. října – 14. listopadu 1900). V Písku již byl „oficiální předpoklad rituální vraždy předem vyloučen“ a košerácký nůž tudíž ztratil smysl …“. „Takže shrnuto: Pouhá domněnka, že Hilsner spáchal na Anežce Hrůzové rituální vraždu, je zcela absurdní. Prohlásil to výslovně a důrazně státní návladní, byť i ovšem až v Písku. Jaký motiv však měl potom mít Hilsner pro svůj hrozný čin?“, přetvařuje se dále Nußbaum.[15]

Dívka padla za oběť „perverzním a sadistickým“ sklonům nějakého zpustlíka – také gymnasista Winter byl téhož roku označován za oběť úchylného vraha! Je samozřejmé, že tohoto „motivu“ se židovský tisk horlivě chopil!

Jenže Židé se přece jen trochu přepočítali. Sice si mohli zapsat k dobru odmítnutí předpokladu rituální vraždy – rovněž v Písku byly absolutně ignorovány posudky soudních lékařů – ale soudu se podařilo prokázat Hilsnerovi také vraždu Marie Klímové. Leopold Hilsner byl znovu odsouzen k smrti provazem za prokázanou dvojnásobnou vraždu.

Rovněž v Písku se v den vynesení rozsudku 14. listopadu shromáždil před soudní budovou početný zástup a připravil ovace porotcům. Když se podle soudobé zprávy pražské „Bohemie“ objevili právní zástupci Baxa a Pevný,[16] nadšený dav prolomil policejní bariéry a chtěl oba muže odnést na ramenou do hotelu. Hilsnerovy obhájce Auředníčka a Vodičku musela před násilnostmi chránit policejní eskorta! Při jejich spatření propukl zástup v nepředstavitelný řev a volání „hanba!“ V obou městských kasárnách bylo vojsko uvedeno do pohotovosti a přímo v soudním sále bylo hodně důstojníků. Nakonec se dr. Baxovi podařilo uklidnit zástupy a přimět je k rozchodu; brzy byl obnoven naprostý klid. Dr. Auředníčkovi se však od té doby jeho čeští klienti vyhýbali a nakonec byl donucen přesídlit z Prahy do Vídně!

Hilsnerova matka však připadla na nový způsob: vrozeným rasovým instinktem rozpoznala novu situaci, která nastala po „justičním zločinu“ na jejím synovi, a začal chrlit čilé škemravé dopisy! (Tento výraz je od samotného A. Nußbauma!)





Revizi procesu, revizi!


Jakkoli bylo zásluhou rozvážných nežidovských mužů, že Židé nedoznali v Písku újmy, tím podrážděněji si počínalo židovstvo v čele s vrchním vídeňským rabínem Güdemannem. Ve Vídni i ve všech větších městech monarchie nechal rozšířit statisíce vícejazyčných letáků, v nichž „ve jménu Krista a Panny Marie“ (!) zapřísahal Nežidy, aby se zasazovali za propuštění slušného, nevinného Hilsnera! S přímo dech vyrážející drzostí pak rabín na konci letáku psal doslova: „Chcete-li zůstat křesťany, vzpomeňte na matku Marii, které také ukřižovali syna! Také ubohé matce Hilsnerové chtějí zamordovat jejího syna! Křesťanství, nyní ukaž, že jsi čin a ne jen pouhé slovo!“ – Nenalezli jsme žádný pastýřský list, který by takové rouhání pranýřoval. Církev mlčela. Tím zuřivější ovšem byla bubnová palba světového tisku. V parlamentech různých zemí docházelo ke skrumážím a skandálním scénám. Soudci i státní návladní však zůstali pevní a stáli za svým rozsudkem. V této kritické situaci vyvstal náhle Židům zachránce.

Položid Tomáš Garrique Masaryk, bývalý profesor pražské vysoké školy a vůdce své radikální strany, měl již dávno důvěrné vztahy k židovstvu. Během svých vídeňských studií bydlel většinou v židovské čtvrti Leopoldstadt a nakonec se stal domácím učitelem v židovských rodinách Schlesingerů a Sternů.[17] Stýkal se převážně s vlivnými židovskými kruhy, jimiž byl zavázán zvláštním díkem. – Tedy velice příhodný muž, který se měl ujmout „případu“ v Judových intencích. A byť i nebyl na místě hrozného činu, ani se nezúčastnil poučných soudních jednání, „analyzoval“ polenskou vraždu v brožuře, aby – jak stojí v předmluvě – „podle sil svých odčinil hanbu naší žurnalistiky, která lživým a štvavým líčením aféry Hilsnerovy připravila nám českou a rakouskou dreyfussiadu“.[18] Masaryk dále píše: „Nebudu říkat, jak věc Polenská se mne dotkla, jak mne její přetřásání v naší veřejnosti až do duše zranilo – tolik nesoudnosti, nemyšlení, vášnivé ukvapenosti a k tomu přímo nelidskosti, až ukrutnosti –, zjev takový dá se vyložit jen nervosní předrážděností a abnormálním stavem našeho českého a rakouského života vůbec. Pro ty, kdo stav tento pozorují jen poněkud bedlivěji, proces Polenský je memento krvavé. … Obžaloba, svědkové i lékaři byli pod sugescí vraždy rituální. Kdyby se však i sám Hilsner dopustil vraždy, čemuž nikdy neuvěřím, pak by to ještě zdaleka nebyla vražda rituální, nýbrž akt sebeobrany, spontánní explose nahromaděného utrpení (!), kterým národ Židů po staletí tak hrozně trpěl.“[19] - Jako již dříve vyšetřující soudce Reichenbach, snažil se nyní i Masaryk jakožto výsledek svého „zkoumání“ svalit vinu na matku zavražděné! A končí slovy: „Pro nevinného Hilsnera požaduji revisi! Že tato revise přijde, o tom nepochybuji!“

„Revizi procesu … revizi … rozeřvala se jako kdysi v Dreyfussově procesu nyní celá židovská banda kvůli procesu ve věci vraždy v Polné. Služebník Židů Masaryk vydal v Praze brožuru, plnou nejvylhanějších „informací“ o rituální vraždě v Polné, z níž pak otiskl výtah mnichovský tiskový orgán Alliance Israélite „Neuesten Nachrichten“. Zatímco tento list všechny skutečné události přinášel skryté nenápadně pod čarou, věnoval Masarykovu paskvilu velký prostor, protože židovské lži je třeba šířit mezi lidem!“[20]

Masarykova agitační slátaniny se nadšeně chopil mezinárodní židovský tisk a přetiskoval ji ve všech velkých městech – ve Vídni, Berlíně, Paříži, Londýně, Budapešti i v New Yorku. List „Müchener Neueste Nachrichten“, vedle „Berliner Tageblattu“ tehdy nejvlivnější list AIU v Německu, z ní otiskoval celé stránky! Theodor Fritsch ve své „Příručce k židovské otázce“[21] píše: „Na všechny (soudní) procesy se Židy se vždy (AIU) snažila získat vliv. Jaká to neviditelná síla byla všude přítomná …“

Jako „doplnění a prohloubení“ zmíněné brožury vyšla v roce píseckého rozsudku další Masarykova práce „Význam polenského zločinu pro rituální pověru“. V závěru se tam píše: „Chtěl bych tyto polenské studie zakončiti přáním, aby přispěly k vymýcení rituální pověry. Během mé práce mně bylo stále jasnější, že rituální pověra je přímo obžalobou českého národa. Židé v Čechách a českých zemích obecně patří k elitě nejen rakouského židovstva, nýbrž židovstva vůbec. – Jak by bylo možné neprávem jim přisuzovat barbarskou rituální vraždu? A kdyby i nakrásně toto vzdělané a morálně vznešené (!) židovstvo mělo mezi sebou třeba jen jedinou rituální sektu, jak barbarské by potom musely být kulturní poměry mezi námi křesťany, když by se v nich taková sekta mohla vyvinout a udržet?! Čím více se o rituální pověře uvažuje, tím více se musí jeviti absurdnější a pro náš lid nebezpečnější. Kulturní, religiózní, lékařskou i juristickou poskvrnu z Kutné Hory lze odstraniti pouze energicky vedenou a objektivní revisí!“

„Tří proslulí právníci a učitelé trestního práva profesor justiční rada dr. Franz von Liszt (Berlín), profesor dr. G. Stoß (Vídeň) a emeritní prezident zemského soudu ve Vídni dr. von Krall se vyslovili pro nezbytnost revize procesu, významný právník dr. Nußbaum v Berlíně a profesor Masaryk v Praze napsali důležité knihy (!) o neudržitelnosti rozsudku, a také český básník Machar se zastal Hilsnera. … V parlamentu vznesl 28. ledna 1907 známý a svědomitý znalec práva a poslanec dr. Julius Ofner spolu s kolegy skvělou interpelaci na ministra spravedlnosti o znovuzahájení procesu podle § 362. Dne 26. května 1907 přednesl troufalý soukromý obhájce Hilsnerovy matky dr. Elbogen plamennou přednášku ve Spolku na obranu před antisemitismem, a pak 18. března 1908 další před početným publikem poté, co v prosinci 1907 jím sepsaný apel na svědomí veřejnosti byl čtenářům zpřístupněn jako příloha listu ‚Neu Freie Presse.‘“[22]

Takže jsme si zde znovu představili dobrou, ba nejlepší společnost Evropy!

Židozednářské síly se naplno rozvinuly nejen během obou procesů, ale měly i později naprostý úspěch. Přestože už dnes nemáme k dispozici všechny podrobnosti, jisté je tolik, že Hilsner byl záhy omilostněn k doživotnímu vězení! Neměl se tam nijak špatně. Přestože byl prakticky analfebet, dostal se do tzv. „oddělení inteligence“, a byl zaopatřen košér stravou! Tu a tam mohl přijmout i ženskou návštěvu. Berlínského Žida Nußbauma se ovšem hluboce dotklo, že se nějaká instance vůběc odvážila soudit židovského pobudu a rituálního vraha Hilsnera. V následné úvaze o obou „případech“ Hrůzová/Klímová psal takto: „Jako takový patří Hilsnerův proces k nejsmutnějšímu případu selhání moderního soudnictví. Mezi rituálními procesy je nejžalostnější proto, že jako jediný vedl k právoplatnému odsouzení obžalovaného (!). Justiční správa ovšem rozsudek nevykonala, což je důkazem, že nevěřila výroku poroty, nýbrž nechala jej jako odsouzeného dvojnásobného vraha omilostnit k doživotnímu vězení. Hilsner tedy zůstal naživu. Proto se mu může a musí pomoci. … Přesto se rozhodně nejedná pouze o Hilsnera. Vítězství spravedlnosti by se mnohem více než v tomto jednotlivém případu stalo zářivým symbolem a v budoucnu by soudnictví ochránilo před podobným selháním (!). A hlavně, stal se justiční zločin; odčinit jej je nevyhnutelnou mravní povinností.“

O devatenáct let později po zhroucení dunajské monarchie vyplatil „vyvolený národ“ Židů svému agentovi jidášskou odměnu: vysokostupňový zednář Masaryk se stal prezidentem nové Československé republiky. Pryč byly časy, kdy pražští studenti ještě mohli demonstrovat proti skandálním Masarykovým pamfletům, takže na dlouhou dobu musel přerušit své přednášky. Zapomenut byl již také incident, kdy asi rok po polenském procesu byl Masaryk v malém českém městě poznán a „hrubě inzultován“.[23] Masaryk samozřejmě svou „mravní povinnost“ splnil - prvním počinem novopečeného prezidenta bylo propuštění Hilsnera z vězení! Polenský vrah se těšil dobrému zdraví, nepoznal nouzi o peníze, a pod přijatým jménem Heller si ještě deset let užil svobody

Monday, August 13, 2007 at 4:48:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Výtah s obsáhlé studie
Dr. Hellmuta Schramma; Židovská
rituální vražda. Autor v ní
zveřejnil přes 130 židovských
rituálních vražd spáchaných v údobí
let 419 až 1913 po Kristu. Všechny
zájemce upozorňujeme že v dohledné
době bude celá uveřejněna na internetových stránkách -
www.vzdelavaci-institut.com
(bude zveřejněna nejdéle do konce
září tohoto roku 2007)


Roku 169 před Kristem byl jeruzalémský chrám vypleněn. Syrský král Antiochus Epiphanes tam objevil ve skrýši Řeka, který jej prosil o záchranu: byl Židy vylákán do chrámu a držen v zajetí. Králi bylo řečeno, že Židé mají jistý tajný zákon, který jim přikazuje každý rok v určitou dobu obětovat člověka. Dotyčná pasáž je citována podle obranného spisu Žida Josepha Flavia „Josephus contra Apionem“ (II,8), kde se ovšem mj. ironicky ptá: „… proč by si měli Židé políčit pouze na Řeky, když přece Palestinou cestovali i jiní cizinci?“ Na to můžeme odpovědět, že sáhli prostě po tom, který jim příznivou náhodou padl do rukou! Je také nápadné, že Josephus Flavius mezi chabými důvody své „obrany“ neuvedl právě ty, jimiž dnes Židé tak rádi operují, že jim je totiž prolévání krve přísně zakázáno, že „pohané“ jsou považováni za nečisté atd.
Ve obsáhlých Sokratových církevních dějinách z 5. století po Kr. se v 16. kapitole 7. knihy. mj. říká, že roku 419 v Imnestaru poblíž Antiochie Židé v rámci „veselice“ během židovských svátků přibili na kříž křesťanského chlapce a nakonec jej k smrti ubičovali. Šlo o prolog k nespočetným krvavým činům, jako např. o tisíciletí později v Trientu! Mezi nimi ovšem leží nepředstavitelná řada krvavých židovských vražd!
Roku 614 Židé po dobytí Jeruzaléma odkoupili od perského krále Chesroese za nepatrné peníze 90 000 zajatců a všechny je ukrutným způsobem obětovali.
O Velikonocích 1144 se Židé v anglickém Norwichi zmocnili jedenáctiletého chlapce Williama, svázali jej, a rozbodali tělo oběti ostrými nástroji. Krev z rány blízko srdce zachytávali. Aby zpomalili výron krve, polévali sadističtí vrazi nešťastnou oběť horkou vodou. Mrtvolu pak vstrčili do pytle a pohodili do křoví mimo místo činu. Židy podplacený místní správní úředník sice zatajil podané oznámení o vraždě, ale zločin byl nakonec odpykán. Církev oběť židovské rituální vraždy svatořečila. V Anglii 12. století byly zaznamenány i další krvavé zločiny toho druhu, tak např. r. 1160 v Glocestru.
Roku 1181 za vlády Jindřicha II. píše kronikář o rituální velikonoční porážce chlapce Roberta v Londýně.
Podle „Monumenta Historica Germaniae“ byl o velikonočních svátcích 1171 Židy ukřižován chlapec z Blois a poté v pytli hozen do Loiry. Hrabě Theobald z Chartres dal pachatele upálit. Ti z nich, kteří přestoupili na křesťanství, byli omilostněni!
Ve sklepě zámku Pontoise ve Francii Židé 25. března 1179 zbičovali chlapce a nechali jej vykrvácet na kříži. Nešťastné dítě se dostalo mezi křesťanské mučedníky jako „Svatý Richard z Paříže“ a bylo lidem uctíváno. Tělo oběti židovské krvelačnosti spočívá v kostele svatého Inocence v Champeux.
D’Arbois de Jubainville ve svých „Dějinách vévodů a hrabat Champagne“ uvádí k 15. dubnu roku 1192 následující skutečnost: „Židé z Braisne nasadili křesťanovi trnovou korunu, se svázanýma rukama jej vodili ulicemi, bičovali a posléze ukřižovali. To všechno se dělo před zraky Židy podplacené hraběnky Agnes z Dreux. Případ vyvolal všeobecné pozdvižení. Král Filip August, který se právě vrátil ze Svaté země, se osobně dostavil do Braisne a nechal osmdesát Židů upálit.“ Král byl pevně přesvědčen o tom, že Židé každoročně o velikonočním týdnu potají obětují křesťana! Přestože Židé v jeho říši a zvláště v Paříži – židovských Aténách té doby – měli velký vliv, prokázal král vzácnou odvahu k přijetí drakonických odvetných opatření. Žid Caro ve svých „Společenských a hospodářských dějinách Židů“ sice mluví o „krutém postupu v Bray-sur-Seine, kde našlo svou smrt 80 nebo více (Židů),“ avšak vědomě zamlčuje bližší údaje o důvodech tohoto „pronásledování Židů“!
Ve 13. století se podle všeho tento odporný obyčej ještě více rozšířil. Ve španělské Zaragoze si mezi sebou Židé stanovili jako zákon, že každý, kdo přivede nežidovské dítě, má být osvobozen od všech poplatků a dluhů! Během dlouhé vlády krále Alfonse X. „Moudrého“ (1252-1284) se na španělské půdě odehrály početné, zčásti soudně i historicky ověřené rituální zločiny. Král Alfons X. Kastilský byl nakonec o skutečnosti vražd pro krev natolik přesvědčen, že ke 24. svazku jím sepsaného trestního zákona „Las Partidas“ (nazvaného tak podle rozdělení na sedm částí) vlastnoručně doplnil následující ustanovení: „Protože je soudně prokázáno a zjištěno, že Židé před svým pašijovým svátkem k výsměchu a urážce křesťanstva i za účelem krvavé oběti každoročně vraždí křesťanské dítě, nařizuji, aby propadl smrti každý Žid, který se takového zločinu dopustí nebo třeba jen symbolicky na výsměch křesťanství ukřižuje voskovou figurku, představující křesťana!“ – V čase Velikonoc nesměli Židé opouštět své domy a za pohlavní styk Žida s křesťankou byl trest smrti. Skutečně moudrý král, ale bohužel mezi panovníky jen výjimečný zjev! Roku 1220 byl v alsaském Weißenburgu zavražděn chlapec Heinrich. V Mnichově roku 1225 nechali Židé malé dítě vykrvácet bodnými a řeznými ranami „za použití svých obvyklých zločinných praktik“. Zločin byl odhalen náhodou a 140 Židů za něj zaplatilo trestem upálení.
Po sérii bestiálních vražd sáhlo obyvatelstvo Německa roku 1235 k svépomoci proti tomuto moru. Ve dnech 1. až 3. ledna toho roku došlo po vraždě křesťanského chlapce k útokům na Židy v Laudě a sousedním Tauberbischofsheimu (Bádensko), při nichž rozzuřený dav zničil domy a majetky Židů, a osm předních Židů upálil. Počátkem prosince téhož roku si pomohlo samo také obyvatelstvo Wolfesheimu (u Štrasburku); po zavraždění jednoho měšťana přišlo o život 18 Židů.
Celým Německem prošla vlna nebývalého pobouření, když dva Židé z Fuldy na Vánoce 1235 přepadli pět chlapců místního mlynáře, který bydlel před branou města a právě byl se svou ženou na mši. Židé děti ohavně zavraždili, jejich krev zachytili do připravených sáčků, a nakonec k zakrytí svého zločinu mlýn zapálili. Dětské mrtvolky však byly jako corpora delicti dopraveny do říšské falce Hagenau k císaři Bedřichovi II. Hrozný čin vyvolal v obyvatelstvu úděs a pobouření. Avšak císař, který krátce předtím přijal od Židů velkou částku peněz, pouze řekl: „Když jsou mrtvé, tak jděte a pohřběte je, protože se k ničemu jinému nehodí“ (Si mortui sunt, ite, sepelite eos, quida ad aliud non valent).
Obyvatelé Fuldy se však zachovali jinak, nám srozumitelněji. Za součinnosti právě v městě přítomných křižáků zabili 32 místních Židů, mužů i žen. Protože hrozily všeobecné útoky na Židy, svolal židomilný Bedřich II. v červenci 1236 shromáždění duchovních i světských pánů do Hagenau. Po novém obrovském úplatku ze židovské strany (accepta tamen a Judeis magna pecunia) byl už přesvědčen o nevinně Židů. Ti dosáhli zproštění obžaloby a mimo to i císařského ochranného listu. Každému bylo nadále zakázáno vznášet proti Židům obvinění! „K nalezení pravdy“ byly ze všech zemí „povoláni v židovském zákonu zkušení křtenci“ (tedy pokřtění Židé), kteří „pobyli nemalý čas u dvora“ a došli k závěru, „že ani ve Starém, ani v Novém zákoně nestojí, že by Židé byli žádostiví lidské krve. … Máme tedy za to, že ti, kterým je dokonce zakázána i krev dovolených zvířat, nemohou dychtit po lidské krvi, a to pro samotnou hrůznost věci i a rovněž kvůli druhové příbuznosti, která je pojí s křesťany …“!
O císařský rozsudek z července, který vydal zemi i do budoucna židovským vrahům a prznitelům dětí, se o deset let později opřel papež Inocenc IV. S výslovným odvoláním na události ve Fuldě osvobodil papež Židy z podezření ze zavraždění dvanáctiletého děvčete a použití krve ke kultovním účelům, k němuž došlo na velikonoční čtvrtek 1247 ve Valréas (department Vaucluse). Papež prohlásil, že nechce, aby byli nespravedlivě (!) pronásledováni Židé, jejichž obrácení Pán očekává. Biskupové v Německu obdrželi 5. července 1247 výslovný papežský pokyn, aby se vůči Židům projevovali laskavě a vlídně a „uvedli je do legálního postavení“.
V tomto „legálním postavení“, schváleném a potvrzeném císařem i papežem, mohli tedy Židé nadále vraždit své oběti. Ještě v xantenském procesu ve věci rituální vraždy z roku 1892 si obhájce vraha Buschhoffa dovolil odvolávat na dokument z roku 1236!
Historik Matthias Pariensis podle maďarského diplomata Gézy Ónody uvádí, že za vlády krále Jindřicha III. Židé v Norwichi unesli křesťanské dítě, rok jej drželi v zajetí a vykrmovali, aby je pak mohli porazit jako obětní zvíře na svůj pašijový svátek. Dokonání zločinu bylo naštěstí zabráněno zradou, když před krále přivedení Židé plně přiznali do nejmenších podrobností záměr rituální porážky. Král je tehdy odsoudil jen k mírným trestům. Židé se odvděčili svých příznačným způsobem, když se o necelý rok později dopustili prakticky totožného zločinu! V tomto případě bylo křesťanské dítě drženo přímo v rabínově dřevníku.
Biskup z Norwiche zahájil s vražednou sebrankou proces. Po několika marných pokusech o poplacení byli čtyři hlavní obvinění odsouzeni k smrti a lámáni kolem. Francouzský historik Basnaye, který ve všech svých dílech označuje proti Židům vznesená obvinění za „zlovolné výmysly“, činí v tomto případě výjimku a píše: „Zdá se, že Židé z Norwiche byli nenapravitelní, protože v průběhu pěti let byli čtyřikrát odsouzeni.“ Podobný zločin byl spáchán 1. prosince 1235 v Erfurtu.
Roku 1239 vypuklo v Londýně všeobecné lidové povstání, vyvolané židovskou vraždou. Roku 1240 obřezali Židé – znovu v Norwichi – nežidovského chlapce a se záměrem později jej ukřižovat ho násilím drželi v ghettu pod fingovaným jménem Jurnim. Otec po dlouhém hledání našel své dítě v židovské čtvrti a biskupovi Williamu z Rale přednesl žalobu proti Židům. Ten nechal ze zločinu usvědčené Židy oběsit na šibenici, „aby tam dokonali svůj bídný život“.
Na londýnském hřbitově svatého Benedikta se r. 1244 nalezla mrtvola chlapce, na níž byla četná poranění a na mnoha místech také hebrejská písmena. Když byl pokřtěný Žid donucen k vysvětlení textu, ukázalo se, že jde o jména rodičů s poznámkou, že dítě ve velmi nízkém věku prodali Židům. Nejbohatší Židé mezitím opustili potají město.
Moses Albay-Hutzet (Albayuceto) koncem srpna 1250 předal v Aragonii sedmiletého Dominika del Val Židům k ukřižování. Oběť byla přibita hřeby na stěnu a probodané tělo Židé později odložili na břehu řeky Ebro. Téhož roku v kastilské Orsoně obětoval jistý rabín ve svém domě křesťanské dítě.
O nejstrašnějším zločinu anglických Židů, který byl soudně zjištěn, informuje na základě historických pramenů Géza Ónody ve své knize o případu v Tisza-Eszláru. Přede dnem sv. Petra a Pavla roku 1255 unesli Židé v Lincolnu osmiletého – později svatořečeného – chlapce Huga a odvlekli jej do domu místního velkorabína Copinuse. Poté co dítě 26 dní drželi v zajetí a každodenně bičovali, zahráli si jeho katani na soudní tribunál a nechali předvést nevinnou bytost. Jeden Žid hrál úlohu Piláta a odsoudil dítě k smrti na kříži. Zbývající přítomní Židé fungovali jako katovi holomci. Dítě přibili na kříž a nechali vykrvácet. Když nevinná oběť nakonec po strašném utrpení zemřela, vytrhali z ní Židé vnitřnosti a udělali si z nich různé talismany. Rozbodanou a znetvořenou oběť vhodili do studny, což nakonec vedlo k odhalení zločinu. Hlavní viník, zmíněný velkorabín, byl koňmi usmýkán k smrti, spoluviníci zemřeli na šibenici. Nitky zločinu vedly až do Londýna a celkem bylo uvězněno 91 Židů. Soudní vyšetřování však ukázalo ještě něco jiného: Židé z Lincolnu k této strašné podívané „pozvali“ po čtyřech zástupcích z každého města Anglie, kde byla židovská kolonie. Ti při výslechu přiznali, že se takové oběti pořádají každoročně v židovských komunitách a většinou zůstávají neodhalené, protože se „konají potají na nejskrytějších místech“. Schudt píše: „Měli hrozný židovský obyčej, ačkoliv to není obecně známo, každý rok kolem Velikonoc ukrást mladého chlapce, obřezat jej a po obřadném odsouzení ukřižovat. Tak činili z ďábelské zloby …“
14. září (v době židovského „svátku smíření“) roku 1279 nechali Židé v Northamptonu rovněž krutě zemřít chlapce na kříži. Také tento bestiální zločin byl odhalen a potrestán. 2. dubna téhož roku se v Londýně udál zcela stejný zločin; vrazi byli uvázáni na koňský ohon, v ulicích Londýna usmýkáni k smrti a jejich mrtvoly pověšeny na šibenice.
Ve 13. století se rituální vraždy opakovaly ve všech koutech britského ostrova. V květnu 1287 byli všichni Židé v Anglii internováni. Roku 1291 vyvodilo londýnské koncilium pod vedením Eduarda I. konečně nezbytné závěry a na příkaz krále vypovědělo „na věčné časy“ tento vražednický mor z Anglie. Od té doby až do roku 1657 nebyli v Anglii žádní Židé.
Podle dokladu z 1. července 1267 Židé v Pforzheimu položili sedmiletou Margaretu na přeložené plátno, pořezali ji všechny údy a spojenými silami z nešťastnice ždímali krev, kterou pečlivě zachytávali. Mrtvolku dítěte pak zatížili kameny a vhodili do vody poblíž města, kde byla po několika dnech objevena rybáři, kteří zahlédli z vody vyčnívající ruku. Ze zločinu usvědčení Židé byli nejdříve lámáni kolem a pak oběšeni. Dva z vrahů se raději oběsili sami, aby se vyhnuli pomstě lidu. Probodané a pořezané tělo děvčete bylo v kamenné rakvi pohřbeno v zámeckém kostele v Pforzheimu. Místní dominikánky ve své kronice uvádějí, že hrob byl roku 1507 v přítomnosti kardinála Bernharda otevřen a že tělo malé mučednice nevykazovalo známky rozkladu. Roku 1647 byly pozůstatky převezeny do Bádenu. Náhrobek v pforzheimském zámeckém kostele uvádí přesné časové údaje a doslova říká, že dítě bylo zavražděno Židy: „Marghareta a Judaeis occisa ob. feliciter Anno Domini MCCLXVII. Cal. Jul. fer. VI.“ Případ byl také stručně zmíněn v „Časopisu dějin Horního Porýní“.
V jedné další zprávě je v souvislosti s tímto zločinem nadhozena otázka, proč vůbec mají Židé zvyk prolévat křesťanskou krev v každé (!) zemi, kde žijí. Ví se totiž s jistotou, že každoročně je v každé zemi vylosováno město nebo obec, které pak Židům dodá krev, potřebnou k rituálním účelům.
Rovněž v této době (1270) byl v St. Dié Žid, který svou křesťanskou služebnou nejprve omráčil, pak ji zhanobil a nakonec odebral krev. Židovský interpret historického dokladu mluví o „operaci“! Žid byl na příkaz lotrinského vévody postaven před soud a odsouzen k smrti. Byl smýkán koněm a poté pověšen na šibenici hlavou dolů. Dobová zpráva však uvádí ještě další mimořádně příznačnou episodu. Když chtěl Žid na popravišti promluvit a vyznat důvody svého činu, kat mu v tom zabránil, aby nemohl prozradit nic ke škodě svých soukmenovců (ne forte aliquid in obproprium Judaeorum loqueretur)! Není pochyb o tom, že kat byl Židy podplacen, přestože to židovský vydavatel zprávy dodatečně zpochybňuje.
V Mohuči prodala kojná dítě Židům, kteří je v dubnu 1283 rituálně porazili.
V Mnichově r. 1285 Židé rozbodali tělo malého chlapce a nechali jej vykrvácet. Pobouřené obyvatelstvo zavřelo 180 Židů – pokud počet není výsledkem písemné chyby – do dřevěné synagógy a upálilo. Ani toto tvrdé odvetné opatření však na tamější židovskou obec neudělalo žádný dojem. Již o několik málo desetiletí později Johann Aventin znovu z Mnichova hlásil, že Židé malému chlapci Heinrichovi otevřeli žíly a zasadili mu nespočet bodných ran.
Historik Papebroch v jednom svazku „Acta sanctorum“ velmi pečlivě shromáždil všechny dokumenty, které se vztahovaly k rituální vraždě mladého Wernera z Oberweselu u St. Goaru, a dal nám tím do rukou velice cenný materiál. Oběť satanské židovské krvežíznivosti byla v polovině května 1287 pomalu umučena k smrti vykrvácením. Na jeho památku i připomenutí ohavného činu později zřídili (neúplnou) kapli svatého Wernera. Gougenot des Mousseaux (v překladu Alfreda Rosenberga) přebral od bollandistů – nejlepších znalců historie – příběh Wernerovy smrti následovně: „Byl to chudý čtrnáctiletý nádeník jménem Werner. Stoupenci Talmudu jej najali na vykopání zeminy ve sklepě. Jeho bytná tím byla znepokojena a řekla mu: ‚Měj se na pozoru před Židy, Wernere, protože se blíží Velký pátek!‘ – Židé se skutečně mladíka ve sklepě zmocnili, svázali, umlčeli roubíkem a pověsili na trám hlavou dolů. Poté jej zbičovali, jeho vlastním nožem mu otevřeli žíly, a vytlačovali mu krev z těla. Mrtvolu nechali na místě viset ještě tři dny, až úplně vykrvácela.“
Soudce z Oberweselu, který „neměl nic proti penězům“, Židé úspěšně podplatili a tak nechal vrahy i s jejich „rabínem“ nepotrestané na svobodě.
V následujícím roce 1288 unesli Židé v Bernu na Velikonoce (17. dubna) chlapce jménem Rudolf, vystavili jej strašlivému utrpení a nakonec mu ve sklepě podřízli hrdlo. Hlavní viníci byli lámáni kolem, spolupachatelé vyhnáni z města. Městská rada rozhodla, že nadále nebude v místě žádné Židy trpět; oběť byla později Církví svatořečena. Hrob chlapce ve farním kostele v Bernu byl po staletí poutním místem, „až přišlo nové evangelium, jak říkají jinověrci, a důvod putování k hrobu tím skončil“.
V důsledku cyklicky se opakujících vražd a pokusů o vraždy dětí vypuklo v Oberweselu, Bacharachu, Siegburgu i na mnoha jiných místech spontánní pronásledování Židů. Rakouský císař Rudolf I. Habsburk (1273-1291) přijal ze židovských rukou 20 000 marek a nařídil mohučskému arcibiskupovi Jindřichovi v kázání slavnostně vyhlásit, že křesťané způsobili Židům velké bezpráví; tělo Wernera z Oberweselu mělo být spáleno a popel rozprášen! „Arcibiskupově kázání bylo přítomno více než 500 ozbrojených (!) Židů pro případ, že by s tím křesťané nesouhlasili.“ - Rudolf Habsburský se později snažil „uvalit na Židy daň, ale už se k tomu nedostal“. Žid Caro ve svých „Společenských a hospodářských dějinách Židů“ cynicky poznamenává: „… konečně král zakročil. Vystoupení pobouřených davů se nekonalo, přestože k roku 1287 i později jsou doložena jména mučedníků z nikoli nepatrného počtu míst a obcí …“
24. dubna 1288 za vlády francouzského Filipa IV. bylo v Troyes v Champagni upáleno 13 Židů za rituální vraždu.
V Kolmaru byl r. 1292 zavražděn Židy devítiletý chlapec. Téhož roku byla spáchána rituální vražda v Kostnici, 1293 v Kremži, 1294 v Bernu, r. 1302 v Renchenu (Bádensko) … „Nekonečná řada vražd.“
Na Velikonoce 1303 polapili Židé z Weißensee v Durynsku žáka Conrada a nechali jej pomalu umírat za strašného utrpení; rozřezali mu svaly a z otevřených žil vytlačovali krev. Zohavenou mrtvolu výsměšně pověsili na vinici. Vojáci pod vedením Bedřicha, syna lantkrabě Alberta Durynského, vražednou pakáž dopadli a na místě usmrtili.
Česká kronika z téhož roku uvádí: „Po odjezdu Ottova vyslance z Prahy se Židé o velkonočních svátcích dopustili odporného zločinu na křesťanovi. Odvlekli jej na skryté místo a pověsili nahého na strom. Pak se kolem něj postavili do kruhu, plivali na něj, jiní nešťastníka bili pěstmi, mrskali pruty a nakonec s ním udělali všechno to, co kdysi vytrpěl Kristus od toho hrozného a ohavného národa.“
O dva roky později, 1305 znovu v Praze o Velikonocích Židé mladíka, který byl chudobou přinucen jim sloužit, přibili na kříž a bičovali jej tak dlouho, až vykrvácel. Rozzuřený lid nevyčkal ani návratu krále Václava II., vtrhl do židovské čtvrti a „sáhl k radikálnímu léčebnému prostředku pobitím všech pražských Židů“.
Roku 1306, tedy ještě za vlády Filipa IV., byli všichni Židé z Francie vyhnáni – „na věčné časy“. Ale již r. 1315 oznámilo královské nařízení Ludvíka X. z 28. července jejich opětné povolání do země. Krátce poté musel Bailli (královský správní úředník) v Toursu zahájit proces se židovskými rituálními vrahy v Chinonu; dva z nich byli oběšeni. Roku 1321 zavraždili Židé v Annency mladého duchovního k rituálním účelům, a dekretem Filipa V. byli vyhnáni z města, o rok později znovu z celé Francie a opět „navěky …“ – „Pouze Židé jsou neodbytní jako mouchy; vyženete je a přesto jsou brzy zase zde …“ konstatuje rezignovaně počestný a nijak antisemitsky zaměřený frankfurtský zástupce rektora gymnasia ve své knize „Židovské zvláštnosti“.
V Savojském hrabství zmizelo o Velikonocích 1329 znovu několik dětí, např. v Ženevě, Rumilly, Annecy i jinde. Křesťan Jaquet z Aiguebelle se přiznal, že skrze zprostředkování Žida Acelina prodal Židům dítě z Trasselve. Acelin zase doznal, že dítě dále postoupil svým souvěrcům. Židé dítě zabili a z jeho mozku a vnitřností připravili mast (tzv. charoseth, jakousi pastu, do níž se první pašijový večer namáčí trpké byliny), kterou pak rozdali všem Židům.
Roku 1331 Židé z Überlingenu (Bádensko) vhodili do studny syna místního občana jménem Frey. Později nalezené tělo vykazovalo řadu řezných ran, což ukazovalo na odebrání krve. Pachatelé byli vypátráni. Místní soudce nad nimi naštěstí vynesl a také nechal vykonat trest smrti, aniž by vyčkal souhlasu císaře, který byl znám svým prožidovským postojem.
Podle téže Vitoduranovy kroniky ( z let 1215-1348) bylo r. 1346 v Mnichově zavražděno malé dítě a pohozeno mimo město. Na mrtvém těle bylo více než 60 bodných ran! Císař Ludvík IV. (1314-1347) rodiče dítěte se žalobou příkře odbyl a zakázal pouti obyvatelstva na místo nálezu mrtvoly, „zkažen a zaslepen penězi Židů“.

Tuesday, August 14, 2007 at 3:35:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Obsáhlá historická studie dr. Hellmuta Schramma; Židovská rituální vražda - je zveřejněna na inter. str. www.vzdelavaci-institut.com

Friday, August 8, 2008 at 1:57:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Reakce nahoře pod článkem hovoří o
tom že česká televize dávala o tomto
případu dvoudílný dokument. Tento
dokument byl primitivní a tendenční.
Byl natočen na motivý židovského
spisovatele J. Kovtuna; Tajuplná
vražda - který je plný lží a
mystifikací!! Snažil se za každou
cenu (použitím lží) očistit Hilsnera
a Židy!

Sunday, August 10, 2008 at 2:53:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Studie H. Schramma; Židovská rituální vražda, G. Utikala; Židovská
rituální vražda (nežidovské objasnění), a A. Ferna; Židovská
morálka a mystérium krve si můžete
stáhnout z:
www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com

Thursday, June 18, 2009 at 5:56:00 PM EST  

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist