CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Thursday, January 18, 2007

Proč se bojovat nemělo


Otto Drexler


Ač od těch smutných dnů uběhla již spousta času; je tomu již více jak 68 let, kdy první československé republice odbily poslední hodiny její existence, v české společnosti se stále vedou spory, zda se Československo mělo či nemělo postavit v zářijových dnech roku 1938 Německu. Tento článek je jakýmsi dalším příspěvkem do oné diskuse.

Jak nadpis napovídá, jsem přesvědčen, že se bojovat nemělo. Pokusím se vyvrátit bludy o tom, že Československo mělo sílu a možnosti na to, aby se ubránit Německu mohlo. Konečný úsudek o „Mnichovu“ však musí být ponechám na každém čtenáři; je tu totiž i hledisko subjektivní, které nelze vyvrátit. Záleží na hodnotovém žebříčku každého jednotlivce: je přednější zachování fyzické podstaty národa s nejistou budoucností, nebo je lepší čestná smrt? Je-li pro někoho cennější naděje, než-li smrt, měl by považovat československé rozhodnutí nebojovat za správné, je-li pro někoho cennější čest, měl by s oním rozhodnutím nesouhlasit.


Československo před rokem 1938

Nastoupením Adolfa Hitlera k moci v r. 1933 v Německu můžeme s určitostí říci, že neexistovala žádná správná čsl. zahraniční politika, která by mohla střetu s hitlerovským Německem zabránit. Pakliže nemělo ke konfliktu dojít, nesměl se stát Adolf Hitler vůdcem Německa. Že k znemožnění Hitlerova nástupu k moci čsl. zahraniční politika neudělala vše co mohla je evidentní, avšak po r. 1933 těžko šlo jakoukoliv správnou zahraniční politiku hledat, každá by nevedla do záhuby.

Na rozdíl od zahraniční politiky, v politice vnitřní můžeme sledovat závažné chyby, které měly zásadní vliv na osud první republiky. Laxní přístup čs. armády k německé hrozbě znemožnil včasnou přípravu na konflikt s Německem. Totiž, v r. 1932, na odzbrojovací konferenci v Ženevě si Německo vynutilo rovnoprávnost ve zbrojení a ministr zahraničí Edvard Beneš pohotově hlásil velitelství československé armády: „Máme čtyři léta. Krize přijde nejpozději v roce 1937 a do té doby musí být republika vojensky plně připravena.“ Na jeho slova byl jen velmi vlažný ohlas. Nikdo nechtěl věřit tomu, že by snad Československo mohlo být napadeno; vládl mýtus o věčném míru. Edvard Beneš marně volal po uvolnění značných finančních prostředků na obranu státu. Mnohými politiky i finančníky byl tento plán zavrhován. Přece, kdyby náhodou chtělo Německo „zlobit“, máme tu Francii, která nás spasí, říkali si mnozí občané Československa. V české společnosti prostě panovalo přesvědčení, že samostatný stát je pěkná věc, ale nesmí mnoho stát. Proti nebezpečí ze strany Německa máme přece spojenecké smlouvy – tak na co platit, když za nás eventuální horké kaštany vytáhnou z ohně spojenci.

Další fatální chyba v československé vnitřní politice: místo toho, aby si Češi získali sudetské Němce na svou stranou, nechali je na pospas Hitlerovi, aby z nich udělal později oběť své propagandy. Tento případ svědčí o naprosté nepragmatičnosti čs. politické reprezentace. Neuvědomila si zcela logickou věc, totiž, že bude-li sudetské Němce aktivně zapojovat do vládnutí (viz ignorace výsledků parlamentních voleb v r. 1935), tak ani sudetští Němci se nebudou radikalizovat, jejich myšlenky se nebudou ubírat směrem „heim ins Reich“. Ovšem národnostně smířlivé vystupování všech českých politických stran, s výjimkou KSČ (bohužel), nebylo.

Nelze ovšem některým českým demokratickým politikům vytknout jejich smířlivý národnostní postoj, včetně T. G. Masaryka především; avšak on, ani nikdo jiný se energicky nesnažili o zásadní změnu v souvislosti s německy mluvícím obyvatelstvem v ČSR. České obyvatelstvo bylo ve výrazné většině šovinisticky smýšlející, německé spoluobčany nebralo za rovnocenné, nýbrž je jen trpělo. Čeští politici, slyšíce „hlas lidu“, následovali český lid a o systémové změny vůči německému obyvatelstvu se ani nepokusili.

Jedinou nadějí pro ČSR ve třicátých létech byla protihitlerovská osa Paříž – Praha – Moskva, vzniklá francouzsko-sovětskou a československo-sovětskou smlouvou z r. 1935, navazující na československo-francouzskou smlouvu z r. 1924. Francii šlo tehdy v podstatě jen o dojem, jaký vrhne na Německo. Že by došlo ze strany Francie k praktické realizaci závazků, bylo nepravděpodobné hned v r. 1935. A sovětským vůdcům šlo vždy jen o to, jak získat nadvládu nad Evropou. Nakonec došli k závěru, že okamžité zapojení SSSR do případné války by bylo nežádoucí s výmluvou, že jde o válku reakčních států, s nimiž SSSR nemá nic společného. Je tak zřejmé, že při eventuálním československo-německém konfliktu se Československo nemohlo na nikoho spolehnout – pouze na sebe, na vlastní sílu; nikoho, kdo by mu přišel na pomoc, nemělo, a ani mít nemohlo

Na vlastní obranu Československa se spoléhat nedalo, neboť:
a) valy pevností byly v r. 1938 většinou nedokončené, daly se obejít a pevnosti byly z naprosté většiny nevyzbrojené. Měly dostat děla až v roce 1939, výstavba opevnění měla skončit v roce 1948 (!)
b) akceschopnost případné strategie obrany zčásti znemožňovaly kritické vztahy se sudetskými Němci - první, hraniční pás pevností se nacházel de facto v nepřátelském území - jakož i se Slováky, kteří by mohli přispívat k destrukci obrany
c) absence moderní výzbroje - letadel, protiletadlového dělostřelectva i motorizovaných pancéřovaných vojsk
d) ani nejdokonaleji vybavená československá armáda by neměla šanci se ubránit, protože délka obranné linie proti Německu po anšlusu Rakouska přesahovala lidské a hmotné zdroje československého státu – prostě nebylo dost vojáků na pouhé její obsazení. To dosvědčil mimoděk náčelník generálního štábu generál Krejčí: „Nepodaří-li se diplomaticky neutralizovat alespoň Polsko, nelze počítat ani s relativním úspěchem obrany.” Tím tedy naplno řekl, že za oněch podmínek byla ČSR nehajitelná. Abychom nezapomněli, Maďarsko by zřejmě také okupovalo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus..

Je prokazatelnou pravdou, že takřka každý český muž měl obrovskou chuť jít bránit se zbraní ruce československou vlast, ovšem, aniž si přitom uvědomoval všechny možné neblahé důsledky pro čs. stát. Bylo by však nefér, vyčítat to prostým českým mužům. Takové věci se musejí vyčítat politikům, kteří za blaho státu jsou přímo odpovědni. Bohužel, takřka žádný čs. politik se odpovědně nechoval. Téměř všichni tehdejší politici byli ražením a přehledem zcela provinčními, světové politice vůbec nerozuměli, viděli Československo jako středobod světa a vycházeli z iluzorních představ. Vedli Československo k jisté záhubě. Jen několik výjimek se tomuto trendu, kromě světové politiky znalého státníka Edvarda Beneše, vymykalo: Milan Hodža, jehož nejupřímnějším zájmem bylo vytvořit zcela rovnoprávný stát několika národností a podunajskou federaci, a trojice diplomatů v zahraničí: Štefan Osuský ve Francii, Jan Masaryk v Anglii a Vojtěch Mastný v Berlíně. Ostatní čs. politici byli jen regionalističtí politikáři, kteří se v situaci vůbec nevyznali, a byli tak vůči občanům nanejvýš nezodpovědní.

Politici, a zvláště pak ti čeští, dělali politiku, která hnala ČSR do pekel; nesnažili se o uspokojivé vyřešení slovenské otázky, jakož i otázky sudetoněmecké, celkově tak dělali špatnou politiku vůči západním zemím (zejména Francii a Velké Británii), které by s radostí uvítaly jakýkoli posun v národnostní otázce. Neřešením této otázky, jakož i z dalších důvodů, bylo Československo viděno v očích Západu stále záporněji, zatímco SdP a Maďarsko stále pozitivněji..


Československo a jeho obrana v r. 1938

Hitler měl vcelku volnost, odkud na Československo zaútočí. Mohl si vybírat překročení hranic od Ostravy na západ a pak zpět po jižní hranici až po Břeclav. Báječné pevnosti měly většinou jako jedinou výzbroj lehký kulomet vzor 26, určený k podpoře pěchoty při útoku. Tato zbraň nesplňovala požadavek delší nepřetržité palby, po vystřílení tří zásobníků po 25 ranách se musela opotřebovaná hlaveň odmontovat, zahodit a namontovat nová. Všechny čs. pevnosti se daly lehce obejít.

Zatímco Němci měli 3200 středních a lehkých tanků, Československo jen 418 lehkých. Přibližně 4000 německých letadel stálo proti 1300 československým, z nichž jen několik kovových dolnoplošníků koupených narychlo v SSSR bylo jakž takž schopno čelit německým. Jak kvalitní zbraně to československá armáda měla, o tom svědčí i následující fakta. Z celé čs. výzbroje si německá branná moc ponechala pouze pušky (včetně četnických karabin vzor 32), kulomet vzor 26, u kterého se zcela překonstruovala hlaveň, některá letadla, jakožto školní a dunajskou flotilu. Zbytek byl Německem buďto darován „spojeneckému“ Slovensku nebo balkánským státům, nebo rovnou poslán do šrotu. Z tanků se využily podvozky pro děla.

Stanoviště hlavního velitele československých branných sil bylo v Račicích u Vyškova, ležících pouhých 70 km od dosahu Německa. Bylo chráněno jen třemi protileteckými bateriemi (podle některých svědectví jen jednou jedinou), protiletecký kryt pro armádní velení byl pouhý rozměrnější sklep, který by náletu jen stěží odolal. A Němci měli výsadkářské vojsko, takže osud armádního velení byl by býval v několika hodinách po začátku války asi zpečetěn.

Možná strategie obrany je doložena jen jedna. Hned v prvních dnech česko-německé války se měla většina čs. armády přemístit na Slovensko, přičemž druhá, menší část armády, měla tento ústup po několik dní krýt na západních hranicích, kde byla jen lehčí opevnění. Těžká opevnění na hranicích se Slezskem pak měla zadržet nepřítele po několik týdnů. Ale i ta se dala obejít. Ze Slovenska měla čs. armáda počkat, až se do války zapojí spojenci, pak vyrazit a svést na území Čech rozhodující bitvu, přičemž ze západu již měli tlačit Němce Francouzi, a na východě měla pomáhat čs. vojskům Rudá armáda. Tento plán, byl středem republiky přes Českomoravskou vysočinu, která by umožnila rychlý a přímý přesun středem republiky na Slovensko. Jediný výkonný železniční spoj z Čech na Slovensko vedl přes Bohumín a byl v dosahu útoku Wehrmacht ze Slezska. Další faktor, který by se musel vzít v úvahu, bylo nepřátelské zaměření slovenského obyvatelstva proti Čechům. To by při ústupu vlivem odporu obyvatelstva a dezercí slovenských vojáků vedlo zřejmě ke stovkám mrtvých...

Plán byl zřejmě natolik nerealistický, že si to v září 1938 uvědomovalo samo vedení čs. armády, když nezvolilo tuto strategii obrany, nýbrž zvolilo variantu, kdy se maximum vojáků přesunulo na západní hranici, a tím se znemožnila varianta ústupu na Slovensko. Němci o československých záměrech ústupu na Slovensko dobře věděli, a byli odhodláni si vynutit boj v české kotlině.

Je nutné rovněž vzít v úvahu, přemýšlíme-li nad případným československo-německým konfliktem, situaci mezinárodní. A ta byla Československu krajně nenakloněna. Představitelé Velké Británie nijak neskrývali, že jim vadí československá národnostní politika. Československo bylo v jejich očích tím, kdo narušuje klid a mír v Evropě, kdo utlačuje občany jiné národnosti.. Byl jim bližší Henlein a jeho hnutí, než pražská vláda. ČSR v očích Západu byla také bolševickým nebezpečím, nástupní zemí bolševismu do Evropy. A bylo by dopředu jedno jasné: ať by československo-německý konflikt dopadl jakkoliv, Československo by bylo viníkem války..


Závěrečné konstatování

Rozhodnutí Edvarda Beneše podstoupit sudetoněmecké území Německu bylo velmi racionální. Beneš dobře věděl, že za takovéto situace je obrana Československa nemožná, volil mezi dvěma variantami: je přednější zachování fyzické podstaty národa za cenu příkoří, poroby a mnohých obětí (kterou Beneš zvolil), nebo národní čest a hrdost, důstojnost, obrana vlasti do posledního muže (ke které se přikláněli kupříkladu Ladislav Rašín, Petr Zenkl nebo Klement Gottwald) . Benešovo rozhodnutí vedlo sice ke značné demoralizaci národa a k odklonu Čechů od demokracie, což se nejdříve projevilo vytvořením xenofóbního pravicového autoritativního státu, jehož přeměně ve stát totalitní zabránil jen zásah Adolfa Hitlera, a poté za protektorátu samovolnou komunizací českého lidu, po válce vytvořením národně socialistického státu, který se zásahem Stalina přeměnil ve stát bolševický. Avšak i přesto je očividné, že český národ Benešovým rozhodnutím nebojovat více získal, než ztratil. Plody toho hledejme především v dnešní době.



Literatura:
Beneš, Edvard: Mnichovské dny. Praha. Naše vojsko, 2003
Beneš, Edvard: Německo a Československo. Praha, Masarykův ústav AV ČR, 2005
Lvová, Míla: Mnichov a Edvard Beneš. Praha, Svoboda, 1968
Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha, Prostor, 2000

11 Comments:

Blogger Ivan Spacek said...

Komentar o nemecke armade uzivajici z vyzbroje ceskoslovenske armady pouze pusky se nezaklada na skutecnosti. Lehke tanky Vz. 38 byly velice dulezitou soucasti utoku na Polsko a na Francii. To je velice lehko overitelny fakt. Coz privadi v pochybnost i zbytek jinak docela zajimaveho clanku.
Ivan Spacek.

Sunday, January 21, 2007 at 4:57:00 PM EST  
Anonymous Miroslav Yamato said...

Máte asi na mysli také LT vz. 35, LT vz. 38 se začal dodávat až Němcům, pro ČS armádu to již nestihl. LT vz. 35 byl jedním z nejlepších tanků té doby, plně se vyrovnal tehdejším versím německého Pz III. LT vz. 38 byl ještě lepší, ale v roce 1938 nebyl ve výzbroji.

O těch kulometech vz. 26 je to naprostý nesmysl...

ČS letectvo nebylo v roce 1938 zdaleka tak zastaralé, jak je tvrzeno. Např. stíhač B.534 nebyl výkonově příliš za tehdejšími versemi Bf 109 B/C/D, v některých parametrech jej dokonce překonával. Více např. zde: http://www.fronta.cz/situace-letectva-csr-na-podzim-1938

Za zmínku by rovněž stálo dělostřelectvo, např. vynikající 47 mm protitankové kanony vz. 36, kterých bylo 222 zamontováno v opevnění a další byly připraveny, dále jeho polní varianta, polní dělostřelectvo atd.

Těch vojensko-technických chyb je v tomto článku až příliš na to, aby je bylo možno omlouvat...a jak pak důvěřovat ostatnímu?

Wednesday, January 24, 2007 at 8:28:00 AM EST  
Anonymous Ross Hedvicek said...

Je to pravda, ja bych to s tou duverou taky moc neprehanel. Nekde jsem cetl, ze mezi lety 1945 az 1989 se v radach KSC vystridalo celkem 7 milionu lidi. Tesne pred listopadem 1989 mela KSC 1.3 milionu clenu - kazdy devaty Cechoslovak (vcetne kojencu a nemluvnat) byl registrovany komunista. Ja bych Cechum neveril ani "Dobry den!". Dodnes.

Wednesday, January 24, 2007 at 8:38:00 AM EST  
Anonymous Miroslav Yamato said...

Hm, a to je argument (pro či proti čemu?) nebo plácnutí? Co to má společného se zmíněnými nesmysly v článku? Že na ně upozorňuje Čech?

Wednesday, January 24, 2007 at 10:05:00 AM EST  
Anonymous Ross Hedvicek said...

Je to stejna logika jako vami pouzita v kritice clanku. Je mozne, ze tam nekde byla chyba (sice se mi to nezda, ale mozne to je) a kvuli tomu vy chcete chytre cesky zavrhovat cely clanek? Podle stejne logiky ja bych mohl odmitat uverit, ze v Cesku zustali nejaci slusni lide (protoze tam bylo TOLIK komunistu). A ja presto verim, ze nejaci slusni lide v cesku presto prezili. Neni jich moc, ale nejake vyjimky tam zustaly.

Wednesday, January 24, 2007 at 5:33:00 PM EST  
Anonymous Miroslav Yamato said...

No, pane, jsou to lehce ověřitelné věci (a nemusíte ani používat české zdroje), čili jestli se vám něco nezdá je vcelku irelevantní...

Nicméně vaše "logika" je úsměvná. Pokud se autor článku dopouští takových hrubých zkreslení, pak jsou jen 2 vysvětlení: a) je špatně informován a neschopen si tyto informace ověřit (přičemž jejich ověření není nic nesnadného)...a nebo b) autor záměrně zkresluje. Ať již platí a) nebo b), výsledek je nedůvěryhodnost i ostatních částí článku...

Thursday, January 25, 2007 at 1:00:00 AM EST  
Anonymous Anonymous said...

I když se dá s článkem v mnohém souhlasit přesto bych jen oprášil starou pravdu. Národ, který za svou svobodu nebojuje, si ji ani nezaslouží. To že Československo mohlo být kvalitně vyzbrojeno potvrdil sám Hitler tři dny před tím než se zastřelil, kdy kladl poslední požadavky svému ministru pro válečný průmysl Albertu Speerovi, aby umožnil českým inženýrům jejich útěk na západní frontu, protože mu vyrobili ty nejlepší obrněná vozidla ve válce, nejlepší protiletadlové kanony a další zbraně. Republika tedy na to měla nejen potenciál ale i "know how". Válku by sice prohrála, ale naši vojáci v zahraničí by byli především pro Německo nepřátelští vojáci a ne špioni, za které byli docela podle práva počítáni. Republika totiž byla protektorát a nebyla s Německem ve válečném stavu. Morálně to tedy mělo veliký význam. Jenže, od kdy se ten morální úpadek a celonárodní česká povaha traduje? Od Bílé hory? Nebo snad ještě dříve?
JM

Tuesday, February 6, 2007 at 6:56:00 PM EST  
Anonymous Anonymous said...

Dovoluji si odporovat panu Drexlerovi: bojovat se mělo, a to hned třikrát: proti Hitlerovi r. 1938, proti Gottwaldovi r. 1948 a proti Brežněvovi r. 1968. Možná bychom v boji obstáli, množná ne, výsledek už dnes neurčí zpětně nikdo. Podstatnější je toto: každou kapitulací bez výstřelu jsme ztratili kus respektu před sebou samými a stali se tím, zač je dnes národ český vesměs a ne bez důvodu pokládán: smečkou bezpáteřných obojetníků, jimž nečiní potíží se jednou ohnout před tím, podruhé před oním. Vzorem nám může být Finsko: dvakrát se pustilo do beznadějného boje se Sověty a dvakrát prohrálo. Uchovalo si ale sebeúctu a sám Stalin se bál provokovat Finy přespříliš, aby v nich nevzbudil odhodlání k třetímu pokusu, jakkoli zoufalému. Tak si Finové zachovali svobodu a přirozený hospodářský řád, třebaže omezený podmínkami kapitulace, a tak jsme se my, ohební chytráci, octli tam, kde jsme. Vyplatí se, třikrát se vyplatí se pustit do pranice a být poražen. Komu se to nezdá, nechť se podívá, jak dnes vypadá Finsko a jak opatrní Češi.
Luděk Frýbort, Hannover

Friday, February 9, 2007 at 11:06:00 AM EST  
Anonymous Martin K. said...

Co se týká technických dat o čs.výzbroji a opevnění jste úplně vedle. Naše těžké dělostřelectvo bylo po mnichovu za babku prodáno wehrmachtu, který je používal na všech frontách. Protitankové kanóny vz.36 byly úspěšně použity na atlantském valu, tanky Lt. 35 a Lt.38 (Lt.38 je odborníky označován jako nejlepší lehký tank použitý za 2.sv.války) byly úspěšně bojově nasazovány ještě během útoku na SSSR, opevnění byla schopna při vyztužení polním opevněním zadržet hlavní nápor na několik dní důležitých pro dokončení mobilizace a aktivování vnitrozemských ústupových příček (na severní moravě byla prověřena bojem proti zbraním a taktice na něž nebyla stavěna a obstála se celkem se ctí - myslím zdržení útočných operací při ostravské operaci). Němci měli v r.1938 většinu tanků Pz.II (7,92mm kulomet), Pz.III (20mm kanón)a jen několik desítek Pz.IV (75mm kanón), navíc první dva typy byly slabě pancéřované. Naše zastaralé letectvo bylo rozptýleno na záložních plochách a vhodnou taktikou by bylo schopno několik dní či týdnů operovat a provádět ochranu vojsk a rušivé útoky na německé kolony, německé stíhací letectvo byly v té době především He.51, me 109 se teprve zaváděly do výzbroje a rozhodně pro He.51 byly naše Avie B-534 rovnocený soupeř. Navíc a to nejdůležitější, v roce 1939 by německo útočilo proti zmobilizované armádě a státu, nejednalo by se o útok na nepřipraveného protivníka jako o rok později v Polsku!

Monday, May 14, 2007 at 2:06:00 AM EST  
Anonymous Anonymous said...

Co se týká technických dat o čs.výzbroji a opevnění jste úplně vedle. Naše těžké dělostřelectvo bylo po mnichovu za babku prodáno wehrmachtu, který je používal na všech frontách. Protitankové kanóny vz.36 byly úspěšně použity na atlantském valu, tanky Lt. 35 a Lt.38 (Lt.38 je odborníky označován jako nejlepší lehký tank použitý za 2.sv.války) byly úspěšně bojově nasazovány ještě během útoku na SSSR, opevnění byla schopna při vyztužení polním opevněním zadržet hlavní nápor na několik dní důležitých pro dokončení mobilizace a aktivování vnitrozemských ústupových příček (na severní moravě byla prověřena bojem proti zbraním a taktice na něž nebyla stavěna a obstála se celkem se ctí - myslím zdržení útočných operací při ostravské operaci). Němci měli v r.1938 většinu tanků Pz.II (7,92mm kulomet), Pz.III (20mm kanón)a jen několik desítek Pz.IV (75mm kanón), navíc první dva typy byly slabě pancéřované. Naše zastaralé letectvo bylo rozptýleno na záložních plochách a vhodnou taktikou by bylo schopno několik dní či týdnů operovat a provádět ochranu vojsk a rušivé útoky na německé kolony, německé stíhací letectvo byly v té době především He.51, me 109 se teprve zaváděly do výzbroje a rozhodně pro He.51 byly naše Avie B-534 rovnocený soupeř. Navíc a to nejdůležitější, v roce 1939 by německo útočilo proti zmobilizované armádě a státu, nejednalo by se o útok na nepřipraveného protivníka jako o rok později v Polsku!

Monday, May 14, 2007 at 2:07:00 AM EST  
Anonymous Anonymous said...

Měli jsme se bránit ! Na co jako národ méme být hrdí ? Jaké je české sebevědomí ? A jakou hrdost a sebevědomí mají Poláci ? Byli na tom hůř než my, ale bránili se. Jak jim závidím. Nejsou věční posránci jako Češi, kteří se umí ohánět jen Žižkou. Poláci staví protiraketovou obranu, Češi opět jen kňučí... Je mi hamba.

Saturday, July 21, 2007 at 4:29:00 PM EST  

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist