IN MEMORIAM JAN PALACH

Jaromír A. Máša

Motto:
"Vím, komu víru dáti,
můj Bůh mě vykoupí,
když tělo v prach se vrátí,
duch k nebi vystoupí.
(Ze židovských modliteb za zemřelé)


Zatímco nalézáme v médiích často nevybíravou kritiku jedněch druhými, zatímco utahujeme si navzájem finanční kohoutky či opasky, zatímco hledáme jedni na druhých smítka, prchá nám mezi prsty něco, čemu bych řekl, metafyzické rozměry politiky. Divíte se? Řekl jsem „rozměry“ (nikoliv Rosemary, ani rozmary), čímž myslím přinejmenším kladnou a zápornou orientaci. Ostatně, čtěmež některé středověké výklady Mgr. Jana Husi z Husince! Ona to není jen taková středověká kecanice o tom, kolik ďáblů se vejde na špičku nože (i když i to je z hlediska současné fyziky docela dobrou otázkou), Hus mluví o významu anagogickém (vedoucím vzhůru) a, pozor, katagogickém (vedoucím dolů). Je otázka, jak je to s tím „vedením“, kdo koho vedeme, na kom záleží ten směr, a především, zda to není spíše naše vlastní tíhnutí, bez ohledu, zda to je naše nejvnitřnější jádro, anebo pouhý program, zastrčený do naší mechaniky.

Chybí mi v mediích, ať již virtuálních nebo papírových, dnes zmínka o Janu Palachovi. Samozřejmě, aby to člověk pamatoval, musí mu být minimálně (37 + x) let a musel se zrovna tehdy nachomýtnout v Praze. Přestože nebyla ještě žádná globální změna podnebí, bylo velmi ošklivo. Mlha padala na zem, lezavo, vlhko, jaksi neviditelno. A tehdy se to stalo. Vzpomínám na hlášení z bývalého Borůvkova sanatoria na Vinohradech, vzpomínám na vyjádření Výzkumného ústavu psychiatrického v Bohnicích, že sebevražda zůstane sebevraždou a sebevrah abnormalitou. I na prosbu tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody v rozhlase. A také na beznadějnou naději dalšího svého kolegy z Fildy, který na mne pokřikoval na Václavském náměstí „Nostra res agitur … teď se něco pohne“. Připomněl bych, že se pohne, Wolkerova slova, vždy jen pár srdcí. A až taková srdce dotlukou, pak se možná s charakteristickým pazvukem obrátí stránka v zapomenuté knize.