CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Monday, January 15, 2007

Poválečné reparace a restituce

Tomáš Krystlík

Především nutno podotknout, že Československo nepatřilo mezi země těžce postižené druhou světovou válkou. Restituce měly za úkol navrátit majetek původním majitelům, tedy čs. fyzickým i právnickým osobám, reparace sledovaly více cílů. Kromě náhrady materiálních škod způsobených válkou a okupací měly být také nástrojem oslabení německého hospodářského potenciálu, který byl pokládán za conditio sine qua non německé výbojnosti.


Reparace

Českoslovenští politikové bezprostředně po válce, ekonomičtí experti ministerstva zahraničí ještě koncem roku 1946 zastávali názor, že hlavním úkolem reparací je oslabení Německa a to i za cenu, že by se nedaly uplatnit v plné výši. Ke změně došlo v roce 1947, kdy byla ČSR ochotna při řádném odvodu reparací akceptovat rozvoj německého „mírového průmyslu“. Tento obrat nepřišel sám od sebe, byl vyvolán stále rostoucí nechutí západních velmocí přihlížet rozsáhlým demontážím průmyslových kapacit ve svých zónách a současně i sílícím přesvědčením čs. reparačních plánovačů, že k vnitropolitické stabilizaci Německa je zapotřebí alespoň minimální, omezený blahobyt. Kdyby Německo nadále vlivem reparací chudlo, nemuselo by být schopno své reparační závazky plnit.

Ustanovení Postupimské konference o reparacích bylo pro Československo dvojsečné. Stanovilo, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“ (celkem 18 států s výjimkou Polska a SSSR), mají být uspokojeny ze západních okupačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. (SSSR z důvodu „nedostatečnosti“ své zóny měl obdržet ze západních zón ještě malou část průmyslových zařízení.) Tím „vhodným německým zahraničním majetkem“ mohl být majetek zanechaný v ČSR Sudetoněmci.

Jestliže se čs. exilová vláda (londýnská) soustředila na restituce, košická se měla zabývat především reparacemi - měla to ostatně ve svém programu - ale k jejich vyčíslení přistupovala laxně. Ještě v půli srpna 1945 byla čs. vláda přesvědčena, že má času habaděj, protože k projednávání reparací dojde až na mírové konferenci. Koncem srpna ale vyzvaly západní mocnosti všechny státy, jejichž požadavky měly být uspokojeny ze západních okupačních zón (to byl případ i ČSR), aby do 1. října 1945 nahlásily jejich výši a pozvaly je na reparační konferenci ke konci roku do Paříže. Teprve 31. srpna 1945 se vydal dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod, který stanovil pro podávání reparačních přihlášek šibeniční lhůtu do 29. 9. 1945, tedy jeden měsíc.

Československo oficiálně tvrdilo, že 75% reparačních nároků se zjistilo soupisem a 25% odhadem, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Na zasedání vlády 18. 9 1945 náměstek ministra zahraničí Clementis prohlásil, že se meziministerská komise dospěla k „fantastické cifře“ 630 miliard korun (z roku 1938) reparačních nároků, odhadl, že budou asi sníženy na 330 miliard (cca 10 miliard USD) a budou přibližně v poměru 1 : 3 s nároky Francie. Jak se ukázalo, jeho odhad se blížil skutečnosti. ČSR vznesla oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát (pouze ty měly být podle velmocí do reparací zahrnuty) ve výši 11,5 miliardy USD (hodnota dolaru z roku 1938) a k tomu ještě vyčíslila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu, jako: pracovní síla vynaložená na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a jejich snížená práceschopnost ve výši dalších 6 miliard USD (1938). Celkem 17,561 miliard USD (1938). Celková suma nahlášených válečných škod pařížské konferenci signatářskými státy činila 383 miliard USD (1938).

Vyjednávací pozice ČSR nebyla příliš silná, protože se velmoci již v Jaltě dohodly, že reparace mají především připadnout zemím, které „nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem“. Tomu Československo vyhovovalo jen velmi omezeně. Válečné dění postihlo jeho území málo, jeho účast na frontách, srovnáno s celkových rozsahem bojů, byla spíše symbolická. Československu ale zřetelně vylepšila pozici klauzule, že k vojenským nákladům se mohou započítat i náklady před vypuknutím nepřátelství, takže mohlo uplatnit náhradu za výzbroj 44 divizí, které se Německo zmocnilo okupací, i náklad na mobilizaci v roce 1938.

Velké potíže však hrozily z jiné strany. Má být konfiskovaný sudetoněmecký majetek považován za součást odčinění válečných škod, či nikoliv? Podle výše uvedené zmínky sanování reparačních nároků i na úkor „vhodného německého zahraničního majetku“ to vypadalo na jeho započtení. Navíc v tzv. desetibodovém plánu z listopadu 1943, který Beneš předal v prosinci v Moskvě sovětské straně se hovořilo o tom, že ČSR využije majetek „zanechaný“ sudetskými Němci v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR.“ Při jednání se Sověty Beneš dokonce prohlásil, že Československo raději využije majetek, který zůstane po sudetských Němcích, „než aby od Německa požadovalo reparace.“ Praha si začala najednou s hrůzou uvědomovat, v jaké situaci se nachází. Vážně hrozilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního „věřitele“ na „dlužníka“, tj. že by mohlo z obrovského zabaveného sudetoněmeckého majetku uspokojovat reparační nároky jiných spojeneckých států. Tomu ale chtěla pražská vláda stůj co stůj zabránit.

První opatřením bylo stažení konfiskačního dekretu prezidenta republiky - oficiálně pro formální nedostatky - aby mohla být vypuštěna pasáž v paragrafu 1. Stará formulace mohla navozovat spojitost mezi reparacemi a vyvlastněním, nové, opravené znění dekretu již takový výklad neumožňovalo.

Druhým opatřením bylo rozhodnutí vlády prohlásit na pařížské konferenci, pokud by se měl sudetoněmecký majetek započíst na konto reparací, že čs. strana hodlá použít onen majetek k vyrovnání pohledávek ČSR proti Německé říši ve výši 1,7 miliard USD (1938), které vznikly za okupace a že o tuto částku už snížila vyčíslení svých válečných škod. To tvořily: protihodnota za říšské marky zanechané na území ČSR, za aktiva Čs. státní banky na žirovém účtu u Německé říšské banky a za německé pokladniční poukázky v držení čs. bank. Úmysl byl jasný - Československo ze tím vzdávalo svých reparačních nároků značně fiktivních a nemateriálních, za které by s nejvyšší pravděpodobností reparační náhradu nedostalo.

Třetím opatřením čs. vlády byla nepravda. V čs. memorandu pařížské reparační konferenci nebyl pod položkou „německý zahraniční majetek na čs. území“ konfiskovaný sudetoněmecký vůbec zahrnut.

Do pečlivé přípravy se však vloudila chyba, když Beneš ve své řeči na ustavující schůzi Národního shromáždění 28. 10. 1945, jen několik dní před pařížskou konferencí, hovořil o zkonfiskovaném sudetoněmeckém majetku jako o „záloze na čs. reparace“. Druhý den na zasedání vlády Clementis upozornil, že formulace prezidenta neodpovídá „přesně“ stanovisku vlády a může „značně ztížit“ pozici čs. delegace na pařížské reparační konferenci. Vláda se pak pokusila zcenzurovat text prezidentovy řeči před jeho zveřejněním. Patrně z časových důvodů se jí to nepodařilo. A byl malér, západní velmoci si Benešovy řeči všimly.

Clementis měl pravdu, vyhlídky ČSR na reparační konferenci se tím zhoršily. Návrhy, především americké delegace, mířily k širšímu chápání pojmu „německý zahraniční majetek“. Měl zahrnovat i majetek osob německé národnosti bez ohledu na jejich státní příslušnost, tedy i příslušníků německých menšin. Nakonec konference dospěla ze zcela jiných důvodů než československých k řešení vtělenému do reparační dohody, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci... a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“. Za vehementní podpory čs. vyjednavačů se podařilo vsunout do reparační dohody pasus, že při provádění výše uvedeného „majetek, který byl vlastnictvím země Spojených národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na její účet reparací“. V Praze vypukl jásot. Problém tím ale zcela odstraněn nebyl, v následujících obdobích se vracel v různých podobách a dodnes je otevřen.

Pařížská konference odlišila sice majetek sudetoněmecký od německého nepřátelského zahraničního majetku, ale jediným vymezujícím kritériem pro něj bylo pouze to, že se nezapočítává do reparační kvóty. Československá strana hodlala v lednu 1947 v Londýně na konferenci náměstků ministrů zahraničí prosadit zakotvení definice německého nepřátelského majetku v budoucí mírové smlouvě a definovat jej tak, aby se nevztahoval na majetek „bývalých čs. státních příslušníků německé národnosti“.

Motivy byly dva. Aby mírová konference nepřijala reparační řešení pro ČSR nevýhodnější než ono z pařížské konference a aby se získal sudetoněmecký majetek mimo ČSR, který některé spojenecké státy se zdráhaly Československu vydat. Argumentovaly tím, že sudetoněmecký majetek je vyloučen z vyúčtování na konto reparací jen tehdy, nalézá-li se na území ČSR, na sudetoněmecký majetek pod jejich pravomocí nahlížely jako na německý zahraniční nepřátelský majetek. Koncem roku 1947 se Československu konečně zdařilo docílit vynětí sudetoněmeckého majetku z nepřátelského německého majetku u Mezispojenecké reparační agentury (IARA) a to i v případě, nalézal-li se na území jiných států.

Ze všech 18 signatářských států pařížské reparační konference využil kromě Československa pasu o nezapočítávání místního majetku menšin na účet reparací jen jeden stát - Jugoslávie. Majetek zanechaný jeho území německou menšinou byl však mnohem nižší než v případě ČSR.

V roce 1948, již v době mezinárodního ochlazování, hovořily čs. analýzy o problému konfiskovaného sudetoněmeckém majetku, že „sice neexistují mezinárodní smlouvy, které by zapovídaly konfiskaci majetku sudetských Němců, ale nejsou ani takové, které by výslovně uznaly, že tyto konfiskace byly vnitřní záležitostí čs. státu“. Celá problematika zanechaného sudetoněmeckého majetku není tedy právně dostatečně podložena. Tento stav setrvává dodnes.

Proces splácení reparací se rozbíhal od léta 1946. Dodávky byly z tzv. kategorie B, což byly demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě. Námořní lodě byly lehce rozděleny, ČSR na ně nárok nevznesla, zajímala se o říční lodě, ale Spojenecká kontrolní rada na jaře 1946 rozhodla, že tuto otázku vyřídí v rámci restitucí, což znamenalo časový odklad. Zbyla jen položka průmyslových demontáží. Demontovat se mělo zařízení z celkem 1650 závodů, v prvním kole ČSR dostala přiděleno 11 závodů (více, než by jí nominálně příslušelo, byla ale zvýhodněna, protože nepožadovala námořní lodi), v dalším kole (do března 1947) bylo dáno k rozdělení celkem 80 závodů, rozděleno 55. Od srpna 1947 se měly demontáže omezit už jen na závody zbrojního průmyslu.

Ještě složitější to bylo u reparací kategorie A, tj. všeho, co nespadalo do kategorie B, zejména z „výrobky běžné výroby a zásoby“, tedy zboží. Reparace z běžné produkce předpokládaly tím samým zachování německých průmyslových kapacit, což byla situace, která ostře odporovala představám Prahy o oslabení hospodářské situace Německa. Na hotovém zboží nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale ty nebylo reálné od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami zboží, surovin a služeb odmítaly.

Do února 1947 obdržela ČSR v rámci reparací a to pouze v kategorii B (otázka německých patentů spadajících do kategorie A byla otevřená) průmyslové zařízení v hodnotě 5,4 milionu USD (1938). Od počátku roku 1948 dostalo Československo už jen zařízení v ceně necelých 3 milionů USD (1938). Reparace skončily v roce 1962, Československo dostalo celkem z celkového objemu reparací 4,23% místo 4,57% smluvně přiznaných pařížskou konferencí. Celkem z požadovaných reparací dostalo 14,5 milionu USD (1938), tedy 0,09%


Restituce

Již během války se spojenci shodli na principu restituce majetku. V deklaraci z 5. ledna 1943 si státy protihitlerovské koalice vymínily právo „vyhlásit za neplatné všechny převody a dispozice vztahující se na vlastnictví, práva a zájmy jakéhokoliv druhu, které se nalézají nebo nalézaly na územích okupovaných, nebo přímo či nepřímo kontrolovaných nepřátelskými vládami, nebo náleží či náležely osobám (i právnickým) usedlým v těchto oblastech“. V dalším pokračování války bylo jasné, že při rozsahu válečného ničení bude nutné přinejmenším částečně tento majetek nahradit ve formě reparací.

Do začátku roku 1948 podalo Československo u západních okupačních úřadů v Německu 2743 restitučních přihlášek, z nichž bylo vyřízeno 683 v celkové hodnotě 4,5 milionu USD (1938). Kritické to bylo v sovětské zóně, kde z 581 podané restituční přihlášky bylo vyřízeno jen 9. Pražské úřady tušily, že podstatná část čs. majetku odvezla Rudá armáda jako válečnou kořist ještě před tím, než ho Češi mohli identifikovat. Podané čs. restituční nároky měly hodnotu 1,4 miliardy USD (1938), hodnota náhrady byla 77 milionů USD (1938), tedy 0,47%


Restituce měnového zlata

Podle pařížské reparační smlouvy mělo být veškeré Německem ukořistěné měnové zlato, nacházející se kdekoliv na světě vloženo do společného fondu a postižené země si ho měly rozdělit „v poměru svých příslušných ztrát zlata, jež utrpěly uloupením nebo bezprávným odvlečením do Německa“. Spojenci zajistili jen 37 700 tun měnového zlata a Československo, které doložilo ztrátu 45 008 kg, mělo obdržet z toho 24 507 kg (sic). Jako zálohu dostalo v roce 1948 6074 kg. Proti vydání zbytku se postavily USA, který svůj souhlas podmínily vyplacením odškodného za znárodněný americký majetek v ČSR. Zbytek zlata po různých peripetiích byl vydán až v roce 1982



Literatura:

Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“. Tschechoslowakische Deutschlandpolitik 1945-1948, Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001 (česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Československá zahraniční politika vůči Německu 1945-1948, Argo, Praha 2005)

1 Comments:

Anonymous Anonymous said...

pokaždý když se mi před oči dostane váš text,po jeho přečtení mám chuť zakroutit vaším ctěným krkrem.proč se do nás pořád navážíte? ste zakopanej v podělaný Americe,tak si tam buďte,a házejte si špínu na amíky,když už se nepovažujete za čecha.a možná je to dobře že jste tak daleko.aspoň se nedostanu do vězení za ublížení na vašem zdraví....

Tuesday, August 12, 2008 at 6:52:00 AM EST  

Post a Comment

Links to this post:

Create a Link

<< Home

TOPlist