Podělané české ručičky
Tomáš Krystlík
Typicky českým národním mýtem je výmysl o českých zlatých ručičkách. Statistiky z dob první republiky jasně dokládají, že je nepravdivý, na české výrobky, vynikající nižší technickou úrovní, bylo v průměru pětkrát víc reklamací než na produkty z Německa či Francie a Velké Británie. Na tvrzení, že Čech si s téměř vším poradí, naopak něco je. Jsou to však dovednosti, které byly brzdou už v době, kdy se jiné národy profesně specializovaly a učily kooperovat. K rozvoji improvizačních schopností přispěla mizerná dostupnost různého zboží a služeb za totalitního režimu. Ne vždy se “nadání k improvizaci” vyplácí, obzvláště přejde-li do naturelu všech. Pak působí značně škodlivě.
Mělo by platit, že práce specializovaného odborníka je lepší než improvizujícího amatéra. To však platí na Západě, v Česku se tento rozdíl často smazává bohulibým českým sklonem profesionální výkon odfláknout, objednavatele finančně natáhnout, popřípadě okrást zfušovanou zakázkou. Improvizující amatér často tvoří pro sebe, tedy snaží se být pečlivý, a rozdíly mezi kvalifikovaným řemeslníkem a zaskakujícím amatérem se stírají. Čím jsou technologické postupy složitější, tím se zákonitě rozdíl mezi kvalitou řemeslného provedení v západní Evropě a v Česku prohlubuje.
Češi tak nečiní jen v technických oborech, nýbrž kličkují i mezi zákony a na jejich pomezí, například v oblasti, kterou Češi přivedli k rozšíření dosud nebývalému: v tunelování. Ne, že by ve světě něco takového neznali, ale masového rozšíření doznala tato metoda v Česku. Přispěl k tomu nedokonalý právní rámec privatizace, zanedbaný především vládou Václava Klause, a čeští koumáci si cestu našli. Mají být Češi hrdi na to, že tunelování je teprve druhé slovo od ROBOTa Josefa Čapka, které obohatilo mezinárodní slovník?
Ryba smrdí od hlavy. Poslanecká sněmovna PČR schvaluje, neodborně mění, aby vzápětí několikrát po sobě novelizovala jí samou schválené nekvalitní zákony místo toho, aby přebírala vyzrálé, osvědčené zákony a zákoníky ze zemí s obdobným právním (kontinentálním) systémem, které jsou v platnosti mnohdy déle než jedno století. Převzetím cizích zákoníků a zákonů by byla jistota, že za tu dobu byla již všechna sporná a nejednoznačná znění z nich odstraněna. To například učinily Turecko a Jižní Korea s německým občanským a švýcarským obchodním zákoníkem. Napsat zákoníky, aby byly k něčemu, trvá velkému týmu právních expertů osm až deset let a stojí enormní úsilí a mnoho peněz. K tomu, aby něco obdobného učinili i Češi, zabránil český nacionalismus, konkrétně představa: “Nic cizáckého přebírat nebudeme, vymyslíme si to sami a lépe!“ Dlužno dodat, že opak je pravdou.
Je zhoubné, když české úřady, částečně vlivem nedokonalých zákonů, improvizují. Zde by měla být improvizace přísně zapovězena. Navíc se doposud trestuhodně zanedbává správní soudnictví, speciální správní soudy nejsou. Odvolání proti rozhodnutí úřadu je tedy v ČR mimořádně obtížné a zdlouhavé. Správní soudy v západní Evropě v rámci předběžného opatření musejí do týdne od podání nařídit dotyčnému úřadu zrušit nebo naopak vydat rozhodnutí pod hrozbou pokuty 100 000 eur. Stejnou cestou je napadnutelná i nečinnost úřadu. To by Česko potřebovalo jako sůl.
Improvizace při odborných prací technického rázu vede často k preferenci funkčnosti na úkor stránky estetické - např. rozvod ústředního nebo etážového topení k radiátorům po omítce, a pod. Ve stavebnictví je to vůbec nejhmatatelnější. Dnes jsou v Česku k dostání veškeré materiály a přípravky jako na Západě. Co však udělá český profesionální zedník, navyklý léta improvizovat? Zahodí návod a udělá vše po svém! Že to potom nebude mít asi ty vlastnosti, které výrobce garantuje, je nasnadě. K dokreslení portrétu českého zedníka-neumětela: rovná omítka s pomocí omítníků je pro něj téměř neznámý pojem, omítníky snad viděl naposledy v učilišti, dokonce občas stěnu nahazuje bez předchozího namočení podkladu (do několika let omítka odpadne), co pocáká a ušpiní, jej nezajímá, lepicí vykrývací pásky a krycí fólie téměř nezná, zná-li, pak je ignoruje jako zhýčkanost. Důsledek: přetahování omítky nebo fasádní barvy do rámů oken a dveří, u paty zdí pocákaný chodník, jako kdyby na něj slepice několik měsíců z bidélek kálely – k vidění po celé Praze u renovovaných domů.
Prostě a jednoduše - podělané české ručičky lépe urazit!
Typicky českým národním mýtem je výmysl o českých zlatých ručičkách. Statistiky z dob první republiky jasně dokládají, že je nepravdivý, na české výrobky, vynikající nižší technickou úrovní, bylo v průměru pětkrát víc reklamací než na produkty z Německa či Francie a Velké Británie. Na tvrzení, že Čech si s téměř vším poradí, naopak něco je. Jsou to však dovednosti, které byly brzdou už v době, kdy se jiné národy profesně specializovaly a učily kooperovat. K rozvoji improvizačních schopností přispěla mizerná dostupnost různého zboží a služeb za totalitního režimu. Ne vždy se “nadání k improvizaci” vyplácí, obzvláště přejde-li do naturelu všech. Pak působí značně škodlivě.
Mělo by platit, že práce specializovaného odborníka je lepší než improvizujícího amatéra. To však platí na Západě, v Česku se tento rozdíl často smazává bohulibým českým sklonem profesionální výkon odfláknout, objednavatele finančně natáhnout, popřípadě okrást zfušovanou zakázkou. Improvizující amatér často tvoří pro sebe, tedy snaží se být pečlivý, a rozdíly mezi kvalifikovaným řemeslníkem a zaskakujícím amatérem se stírají. Čím jsou technologické postupy složitější, tím se zákonitě rozdíl mezi kvalitou řemeslného provedení v západní Evropě a v Česku prohlubuje.
Češi tak nečiní jen v technických oborech, nýbrž kličkují i mezi zákony a na jejich pomezí, například v oblasti, kterou Češi přivedli k rozšíření dosud nebývalému: v tunelování. Ne, že by ve světě něco takového neznali, ale masového rozšíření doznala tato metoda v Česku. Přispěl k tomu nedokonalý právní rámec privatizace, zanedbaný především vládou Václava Klause, a čeští koumáci si cestu našli. Mají být Češi hrdi na to, že tunelování je teprve druhé slovo od ROBOTa Josefa Čapka, které obohatilo mezinárodní slovník?
Ryba smrdí od hlavy. Poslanecká sněmovna PČR schvaluje, neodborně mění, aby vzápětí několikrát po sobě novelizovala jí samou schválené nekvalitní zákony místo toho, aby přebírala vyzrálé, osvědčené zákony a zákoníky ze zemí s obdobným právním (kontinentálním) systémem, které jsou v platnosti mnohdy déle než jedno století. Převzetím cizích zákoníků a zákonů by byla jistota, že za tu dobu byla již všechna sporná a nejednoznačná znění z nich odstraněna. To například učinily Turecko a Jižní Korea s německým občanským a švýcarským obchodním zákoníkem. Napsat zákoníky, aby byly k něčemu, trvá velkému týmu právních expertů osm až deset let a stojí enormní úsilí a mnoho peněz. K tomu, aby něco obdobného učinili i Češi, zabránil český nacionalismus, konkrétně představa: “Nic cizáckého přebírat nebudeme, vymyslíme si to sami a lépe!“ Dlužno dodat, že opak je pravdou.
Je zhoubné, když české úřady, částečně vlivem nedokonalých zákonů, improvizují. Zde by měla být improvizace přísně zapovězena. Navíc se doposud trestuhodně zanedbává správní soudnictví, speciální správní soudy nejsou. Odvolání proti rozhodnutí úřadu je tedy v ČR mimořádně obtížné a zdlouhavé. Správní soudy v západní Evropě v rámci předběžného opatření musejí do týdne od podání nařídit dotyčnému úřadu zrušit nebo naopak vydat rozhodnutí pod hrozbou pokuty 100 000 eur. Stejnou cestou je napadnutelná i nečinnost úřadu. To by Česko potřebovalo jako sůl.
Improvizace při odborných prací technického rázu vede často k preferenci funkčnosti na úkor stránky estetické - např. rozvod ústředního nebo etážového topení k radiátorům po omítce, a pod. Ve stavebnictví je to vůbec nejhmatatelnější. Dnes jsou v Česku k dostání veškeré materiály a přípravky jako na Západě. Co však udělá český profesionální zedník, navyklý léta improvizovat? Zahodí návod a udělá vše po svém! Že to potom nebude mít asi ty vlastnosti, které výrobce garantuje, je nasnadě. K dokreslení portrétu českého zedníka-neumětela: rovná omítka s pomocí omítníků je pro něj téměř neznámý pojem, omítníky snad viděl naposledy v učilišti, dokonce občas stěnu nahazuje bez předchozího namočení podkladu (do několika let omítka odpadne), co pocáká a ušpiní, jej nezajímá, lepicí vykrývací pásky a krycí fólie téměř nezná, zná-li, pak je ignoruje jako zhýčkanost. Důsledek: přetahování omítky nebo fasádní barvy do rámů oken a dveří, u paty zdí pocákaný chodník, jako kdyby na něj slepice několik měsíců z bidélek kálely – k vidění po celé Praze u renovovaných domů.
Prostě a jednoduše - podělané české ručičky lépe urazit!
5 Comments:
No byla by to pravda, nebyt smutneho faktu, ze ceskeho zednika na stavbach a renovacich v Praze aby pohledal. Vetsinou jsou to Ukrajinci pripadne Slovaci. A jen malo jich ma nejake zednicke vzdelani. Je to spis otazka investora nez nejakych rucicek. To vse co jste popsal (kryci pasky, vyhlazovani omitky) jaksi dele trva = je to drazsi. Spilejte radeji na majitele domu, ze toto dovoli.
Spilejte radeji na majitele domu, ze toto dovoli.
Autor článku přece pouze konstatuje, že v ČSR, ČSSR a nakonec i ČR bylo (je a bude) zpravidla vždy všechno odfušováno.
S tím improvizováním má také pravdu. To bylo dobré leda za socialismu. V normální zemi je to ale zbytečnost — vyžaduje se perfektní odvedení svěřeného úkolu, práce.
Kdyz pominu, ze mi zase prisla nevyzadana posta od genialniho Hedvicka, tak jenom kratce: Ty uz to, Rosto, nehul. Pokusy s LSD jsou dobre zname a mnohokrat publikovane v odborne literature. Nekolik filmu z tehdejsi doby jsem videl na fakulte v osmdesatych letech. S LSD experimentovala nejen CSLA, ale kdejaka armada sveta, armada USA na prvnim miste. Nekteri vyznamni cesti psychiatri odesli do USA prave v dobe, kdy u nas byly pokusy zastaveny a v USA jeste bezely. A ted se, nemily Rosto, jdi se svymi jedy bodnout.
se zájmem čtu Vaše články pane Hedvíčku, ale poslední článek je opravdu slátanina lží a polopravd. Dělá na mne dojem, že jste ho psal nepřipraven, nebo v nedobré náladě. Budete-li chtít můžu Vám na některé pravdy pomoci nalézt objektivnější pohled
Marek
Tomas lze jako kdyz tiskne. Publikaci o LSD je v odbornem tisku neuveritelne malo, pokud ovsem nepovazujete za odborny tisk jisteho Stanislava Grofa. Jeho pokusy, ktere nesplnovaly podminky Helsinske Deklarace pro VESKERE klinicke studie, totiz nikdo neuverejnil, ponevadz NESMEL.
Viz Helsinska Deklarace
http://www.wma.net/e/policy/b3.htm
clanek 27
Both authors and publishers have ethical obligations. In publication of the results of research, the investigators are obliged to preserve the accuracy of the results. Negative as well as positive results should be published or otherwise publicly available. Sources of funding, institutional affiliations and any possible conflicts of interest should be declared in the publication. Reports of experimentation not in accordance with the principles laid down in this Declaration should not be accepted for publication.
Post a Comment
<< Home