Na skok v Sudetech

Tomáš Krystlík

Byl jsem nápomocen jedné emigrantce z Porúří, které ukradli v Česku za jízdy autobusem z Prahy do Jablonce z batůžku pas a peněženku. Jelikož si za celou dobu neopatřila německé občanství, musela si nechat vystavit ve svém posledním bydlišti v Československu – v Liberci – nový český cestovní pas. Jakýmsi řízením osudu měla v jiných svých zavazadlech deponovaných v Praze i kopii ukradeného českého pasu a svůj křestní list. Na základě těchto dokladů a protokolu o ohlášení krádeže policii se jí uvolil okresní úřad v Liberci vystavit pas nový. Potud vše bez větších problémů.

Ty nastaly až při přebírání pasu hotového. Stoje opodál, zastříhal jsem hned po prvních větách konverzace s úřadem ušima. Úřednice neoblomně požadovala po okradené předložení občanského průkazu, jaksi nechápajíc, že někdo nemusí mít občanský průkaz, byť má nárok na český cestovní pas. Již předložená kopie pasu ukradeného jako provizorní náhrada průkazu totožnosti (na Západě běžná to praxe) pro vydání nového úřednici nestačila.

Vmíchal jsem se do rozhovoru, poukázal na fakt, že ona paní žije v cizině, takže občanský průkaz mít nemůže. Úřednice tedy změnila taktiku a projevila nový eminentní zájem o originál rodného, v konkrétním případě křestního listu. Dotyčná jej s sebou neměla, zvyklá na obcování s německými úřady vydávajícími doklady podle zaslaného vyrozumění, že je doklad hotov, nebo podle srovnání podoby vyzvedávajícího s fotkou v něm a proti srovnání podpisů při podání žádosti a výdeji. Zmínil jsem se oné ostražité úřednici, že by tak mohla vydat pas. Nelze, děla úřednice.

Došla mi trpělivost, poznamenal jsem cosi, že český stát neměli přijmout do EU, že to byl obrovský omyl, a dožadoval se rozhovoru s vedoucím pasového oddělení. Úřednice se snažila posílit své postavení dalším požadavkem: předložením policejního protokolu o krádeži. Udělala chybu – ten měla viditelně rozložen před sebou i s jinými papíry původně založenými do složky s novým pasem. Zeptal jsem se jí, čeho že si přeje, když to má pod nosem. Odvětila, že si toho teprve všimla po vyřčení svého požadavku. Že by se omluvila, to ne! Byli jsme přece v českém úřadě – český úředník přece chyb nedělá! A když dělá, tak se za ně neomlouvá!

Dovtípil jsme se, že ona hromádka evidentně obsahuje všechny dokumenty předložené při podání žádosti o vystavení pasu, tedy i kopii požadovaného křestního listu ověřenou úředníkem, který žádost přijal, a opáčil jsem. že má jí požadovanou ověřenou kopii křestního listu také před sebou. Že prý nemám do toho co mluvit, že se baví jen s onou paní. Donutil jsem ji, aby konverzovala i se mnou i nadále a opakoval požadavek rozhovoru s jejím představeným, když ona není dostatečně kompetentní věc vyřešit. Někam zatelefonovala, pak pas bez dalšího komentáře vydala proti podpisu. A neomluvila se. Proč také, v Česku jsou úředníci zpupní.

Další naší zastávkou byl jablonecký hřbitov, kde ona majitelka nově nabytého pasu má pohřbenou babičku. Zatímco upravovala hrob, plela a podobně, vydal jsem se navštívit hřbitovní záchodky. Zamčeno. Na dveřích, na kusu papíru napsáno, že klíč je k mání v prodejně květin asi 70 m daleko. To snad aby vyzkoušeli pevnost svěračů zájemců o záchod během na 140 m?

Klíč jsem dostal od dámského záchodu, od pánského neměli. Všechny dámské záchodky byly velmi špinavé, což bylo na bílém sanitárním zařízení a obkladačkách velmi znatelné. Tolik mi to nevadilo, šel jsem se jen zbavit přebytečné vody. Spláchnout ale nebylo čím – splachovač nefungoval. V předsíňce, v koutě pod umyvadlem se válela umělohmotná, vhodně prasklá konev na zalévání kytek (asi aby ji nikdo nezcizil!). V neuvěřitelně špinavém umyvadle jsem do ní něco vody a...

Cestou zpět jsem se všímal hrobů. Dost německých hrobek a hrobů bylo zachováno, leč bez jakýchkoli částí z barevných kovů a jejich slitin. Ukradeny (odříznuty čistě pilkou) byly masivní bronzové řetězy ohraničující hrobky, chyběly veškeré svítilny (utrhány) a tak podobně. Jen plůtky z litiny zůstaly na místě – Sběrné suroviny za litinu dávají přece minimum! Kdo by se s tím tahal! Dokonce i kruhy na zvedání základních kamenných desek hrobek, kryjících prostor pro rakve, byly pryč. Jediné, co se občas tu a tam, uchovalo, bylo jejich bronzové uchycení v desce, zřejmě pro nesnadnost jejich odpreparování.

Vzpomněl jsem si na své dvě návštěvy obdobného sudetského hřbitova v Mimoni v létech raně padesátých a pak před dvěma roky. Češi se rozhodli hroby německých obyvatel Mimoně zlikvidovat – odvezli náhrobky, zorali půdu hřbitova, dnes tam roste jen tráva. Menší část hřbitova vyhradili hrobům českým. Mysleli si, že tím vymaží minulost jednoduše vymaží.

U brány jsem zastavil jednoho jdoucího pána v montérkách a s rýčem, domnívaje se, že je hrobník, a optal se ho na německé hroby. Hrobník to nebyl. Mávnul jen rukou, ukázal k druhé části hřbitova pouze s trávníkem, že tam prý byly, příliš hovorný nebyl. Po chvíli procházky po hřbitově jsem jej spatřil opět, jak upravuje hrob. Poznamenal, že je to hrob jeho rodičů. Podle rodného příjmení a křestního jména matky jsem poznal, že byla Němka. To si uvědomil i můj přítel, Němec z Vestfálska, a položil mu hbitě otázku rovnou v němčině. Další konverzace mezi námi se už odbývala v pro Čechy “tvrdé a chrochtavé řeči”. Rozpovídal se. Dovedl česky jako německy, bez chyb a bez přízvuku. Omluvil se mi, německy, za strohost své první odpovědi – nevěděl prý, kdo jsem. I po těch letech měl přece jen obavu se volně vyjadřovat.

Bylo mi smutno na duši. Poláci, kteří by kvůli svým zabitým mohli mnohem více nenávidět Němce než Češi, se k ničení a kradení součástí hrobů nesnížili. Naopak, o německé hroby na územích, která dostali jako kompenzaci za oblasti ztracené ve prospěch SSSR, dodnes pečují.

Stát, jehož obyvatelstvo ničí jinonárodní hroby, nemá v civilizované Evropě, potažmo v EU, co pohledávat.