A fish stinks from Prague Castle...

Some people are bird-watchers, I am Czech-watcher. I watch from a distance, but there is hardly a drop of doodoo on their tree that escapes my notice ... and completely without the use of binoculars. So, naturally, I noticed the case of the attack and attempted murder of an Australian citizen in the Czech Republic on April 27, 2008. It happened in the small village of Drazice near the city of Tabor.

Three Czech soldiers, members of the so-called Czech "Special Forces" (do not take it too seriously, the standards for Czech Special Forces are even lower than for the Russian Spetznaz and members are routinely recruited from the worst possible scum and lowest possible common-denominator criminal elements) attacked (under the influence of drugs and alcohol) a group of teenagers celebrating birthdays, beat them up, kidnapped the young Australian Angelo Catalano and stuffed him into the trunk of their car. They drove him twenty miles into a forest, took him out of the trunk, stripped him naked and started torturing him: cutting him with knives and threatening to cut off his head Taliban style. The deep knife cuts and wounds on his neck, which required stitching and extensive medical attention, are sufficient proof of that.

Eventually, when the drugs and alcohol worked their way out of their systems, they decided against murdering the kid and took him to a local police station with a fake accusation that the attacked kid was a drug dealer. They left him there and happily returned to their garrison. The Czech post-communist police did not provide any medical help to the injured Angelo Catalano and let him sit behind bars for almost a full day without investigating. That's fairly typical for that East European country - old habits die hard...

So far it looks like nothing out of the ordinary ­ a random act of violence. But wait, there’s more. The mother of the attacked kid, Australian journalist Hana Catalano, made a name for herself in the Czech Republic by penning a number of articles critical (you guessed it) of the Czech army and the slimy slow march of post-communist government of Czech Republic toward democracy. In the eyes of the current Czech regime and the army (which is still run by former communists) this is a serious offense and she is a veritable and certifiable enemy of the state. What better way for Czech despots, tyrants and Lukashenko's to get back at that annoying woman than to rough up her son? Brilliant! It has been used many times before in Ukraine, Belarus and Russia - and it works every time!

It worked fantastically this time as well. During my last communication with Hana Catalano, in which we discussed this article, she more or less begged me not to write anything about the political background of the whole case - because according to her, there is none. I beg to differ ­ and not because I am paranoid. I am not - I am just very, very experienced. The refusal of victims to clearly acknowledge who has hurt them has a long history in that part of the world, long before the diagnosis of Stockholm Syndrome. Millions of victims of such supertyrants as Stalin, Hitler or Gottwald (or lesser tyrants with fewer victims such as Vaclav Havel or Vaclav Klaus) went to their deaths believing that "only the people around him are the evil ones, Stalin himself did not know about it and is a saint!" Time-adjusted projection of the same effect mirrored itself on Hana Catalano in her refusal to realize who is really guilty for the attack on her son.

You don't have to be an FBI profiler to see the pattern - and there is one. Harassment and violence of this kind against people and journalists critical toward their regime are basic working tools of every tyrannical bully regime in the world - and the current Czech regime is quite high on that scale.

People are hurt, harassed and killed every day - but in the Czech Republic they always have to be something extra. Ordinary people that keep their mouths shut, accept their lot in life and quietly drink their beer are rarely attacked. Consider this: a man was killed in Prague on January 30, 2008. He was stabbed to death. By policeman! Seeing no major patterns so far ­ except the Muslim passion of Czech soldiers and policemen for knives? The man was an American named Mike Murray. Foreign origin is the first pattern. Foreigners are the first ones to be attacked in the Czech Republic (being robbed is obviously not enough). The second pattern is a hidden one. It turns out that Mike Murray was not just an ordinary beer-drinking American tourist; he was an absolutely sober Pentagon employee working at the U.S. Army Air Base in Hohenfels, Germany. You could say that Catalano’s attackers knew nothing about their victims' mother’s critical political stances. Yeah, sure ­ and I’m the King of jolly old England. Now we have a second pattern.

Recently another murder of an American tourist was publicized and as far as I know never solved. The murder of Roy Breimon from Washington, D.C. It was publicized only abroad - Czechs keep these things tightly under wraps (the words "Czech journalist" are actually a running joke) because they never write about things like that. His murder has another interesting twist. Not only was Breimon proclaimed by Czech police to be gay (is homosexuality justification for murder in the Czech Republic?) and because of that the Czech police are (and I quote) "reluctant to investigate" and "law enforcement does not consider these cases a priority." Also "Breimon is the second gay man found dead in his apartment in 15 months. His murder, along with that of Grant Russell of New Zealand, has prompted many to question whether the Czech Republic is safe for the tens of thousands of gay tourists who visit the country every year."

Australians have very colorful saying that they do not call something a shovel, when it is in fact a f****ng spade. Czechs have much softer proverb claiming that "a fish stinks from its head", meaning that nothing that suspicious with so many indicative patterns happens without quiet approval of higher powers. These incidents and murders are not accidental - they are systematic. That's how things work in Eastern Europe.

The highest crime the now disgraced former president of the Czech Republic Vaclav Havel committed on his own country was keeping the judiciary, military and police firmly in the hands of former communists - and their stripes never change. So the sad result is that almost twenty years since apparently embracing democracy, the allegedly communist-free Czech Republic has a dismal record of human rights abuse of all kinds. Among the worst examples are the wrongful imprisonments and persecution of Vladimir Hucin, Yekta Uzunoglu, Roman Hrubant and keeping the judge directly responsible for the murder of Pavel Wonka, the allegedly honorable JUDr. Marcela Horvathova, on the bench. All of that is solely Havel's responsibility and crime. These travesties of justice are the rule in the Czech Republic - not the exception.

What is the relation of the above to the cases of Australian Angelo Catalano or American Mike Murray? Well, in both cases the Czech justice (or injustice) system decided that the accused murderers (soldiers and policemen) are free to go and that the cases will be slowly investigated ­ with emphasis on slowly, with the hope that it will be forgotten and swept under the rug. So the drug-addicted "soldiers" parade around Tabor in their uniforms and the knife-wielding "policeman" patrols Prague and everything is just fine and dandy. After all, the victims are just hated foreigners, so what’s the big deal?

Come to your own conclusion. Is the Czech Republic safe for foreign tourists (homosexual or not)? Is the Czech Republic safe for any civilized foreigner? And is the Czech Republic safe for democracy? You have to make that decision. But one thing is for certain ­ you won’t see me there.

See also:
http://www.gay.com/news/article.html?2004/08/05/4
http://www.praguepost.com/articles/2008/02/20/murder-investigation-continues.php

-----The author, who can be reached at prilisdlouhonamori@gmail.com expressly agrees with further re-distribution of this article, provided it is unaltered.

Hrdost vs. hanba

Češi jsou jistě národem hrdým. Na co přesně však pociťují onu hrdost, je již těžší odpovědět. Národní tradice Čechům schází, hodnoty, jichž by si vážily, taktéž. V české národní hrdosti zaujímá klíčové postavení historie, tak jak byla vykládána obrozenci v 19. století. V důsledku porovnávání se světem, především se silnější kulturou německou, vnímali Češi svou početní malost a kulturní nevyvinutost. Proti mnohem silnější tehdejší vzdělanosti Němců mohli Češi vybudovat kulturu a vzdělanost vlastní, v českém jazyce, ale dostihnout nebo předstihnout ji nemohli. Z porovnávání se s Němci vznikl v Češích pocit ublížení. Zajímavé je, že jiné národy tímto fenoménem netrpěly.

Pocit ubližování, potlačování se přenesl i na jiné národy. Češi jsou dodnes přesvědčeni, že právě vinou okolních států nemohl český národ projevit své – samozřejmě, veskrze kladné – vlastnosti. Nedivme se potom, že poměrně často se vyskytující absenci demokratického zřízení na svém území přisuzují zradě, či diktátu, tu Francie a Anglie, tu Německa, tu USA, tu Ruska. Vlastní vinu na neblahých historických důsledcích odmítají, neboť jsou přesvědčeni, že nejednou v minulosti sehráli roli vlajkové lodi demokracie a humanity, která však vinou nedemokratických a agresivních států okolo byla sražena ke dnu.

Co to tedy v Česku znamená pociťovat národní hrdost? Zdá se, že Češi nejsou hrdi na nic určitého. Ona hrdost je povětšinou spojována s něčím, co se mělo stát, kdyby… Občas cítí hrdost na dávno zemřelé osobnosti, jejichž vliv na současnost je marginální. Osobnosti soudobé ovšem se většinou zaprodávají a Češi se je snaží zesměšnit. Až na jednu výjimku: tou jsou čeští sportovci, kteří, pokud se jim povede získat mistrovský titul nebo olympijské zlato, vzbuzují v leckterém Čechovi snad úplně tu největší hrdost na svůj národ.

Většina Čechů je nespokojena s poměry v České republice. Zastávají názor, že to tady „nestojí za nic“ a že „v týhle zemi je možný úplně všechno“, nesnaží se být společensky aktivní a myslí si, že sami nemohou nic ovlivnit, protože podle nich všechno ve státě řídí předsedové parlamentních stran. Na současné poměry všeobecně nadávají, ať už na korupci prolezlou celým státem, či na podvody všeho druhu. Nedůvěra v demokratické zřízení je u nich velká. Za nejlepší českou vlastnost považují po právu způsob českého humoru. Je-li to humor pokleslý, plebejský (což je v drtivé většině), tak se v důsledku transformuje do švejkování a z něho plynoucí neúcty k autoritám, do absence jakýchkoli hodnot a zesměšňování všeho vážného. Pomáhá to sice Čechům přečkat horší chvilky, na druhou stranu však vede k jakési odevzdanosti a neangažovanosti ve věcech veřejných, což může mít za důsledek i nerespektování zákonů.

Mám-li odpovědět na otázku, jestli pociťuji národní hrdost, musím říci, že byť bych byl na svůj národ hrdý rád, při nejlepší vůli nevím, na co bych hrdý být měl. Jaromír Jágr, Dolly Buster, česká Miss World, úspěchy topmodelek, ani mnoho let nežijící slavní čeští jedinci mi k tomu jaksi nestačí. Lze jistě namítnout, že je možné najít i jiné věci, díky nimž můžeme být na český národ hrdí, já bych však tak optimistický nebyl. Naprostá většina národní hrdosti, nepočítaje do toho sportovce a krásky, se zakládá na národních bludech.

Můžeme začít u kněžny Libuše. Představa Libuše, coby spravedlivé kněžny z Vyšehradu, se dnes učí na školách, jako by to měla být součást národní historie, ačkoli to není ani pověst, ale pouhý výmysl převzatý z Rukopisu zelenohorského, tedy falzifikátu z poloviny 19. století. O tom, že Kosmas popisoval Libuši jako čarodějku a Herder jako vědmu, není na školách ani zmíněno. Výsledkem je skutečnost, že ony bájné staročeské příběhy jsou považovány méně vzdělanou, zato většinovou částí národa mnohdy za počátek slavných českých dějin. Zřejmým bludem vyplývajícím z pojetí českých dějin je taktéž ona často zmiňovaná česká holubičí povaha. Jakýmsi výsměchem tomuto bludu může být na úsvitu českých dějin zavraždění sv. Václava svým bratrem, dále vybití třetiny obyvatelstva českých zemí husity a můžeme skončit u povraždění tisíců českých Němců po 2. světové válce. Přejdeme-li do současnosti, Česká republika nepatří ke státům, na rozdíl od některých jiných v Evropě, které by se prezentovaly snahou vyřešit problémy mimovojenským způsobem, ba naopak, Češi se pravidelně účastní, byť v míře nevelké, vojenských konfliktů mimo svůj region. Titul „holubičí povahy“ by tak podle tohoto měřítka měl spíše náležet Rakušanům.

Ve skutečnosti blud o holubičí povaze pochází z vžitého přesvědčení o rasovém antagonismu (holubičích) Čechů a (agresivních) Němců, který se ujal v českém jazykovém prostředí po nacionální revoluci 19. století zásluhou Františka Palackého a jeho výkladu dějin a do značné míry zapříčil právě krach česko-německého zemského patriotismu.

Málokterá slovní fráze je natolik vžitá, jako „zlaté české ručičky“. Nicméně i takové zručnosti budou s časem klesat. V racionalizované společnosti by měl každý řemeslný úkon dělat odborník, který obyčejně kromě toho svého specializovaného zaměření nic jiného neumí. Samozřejmě jsou výjimky, nicméně těžko se lze domnívat, že zrovna Češi jsou šikovnější než jiní. A ohlédneme-li se do minulosti, je sice pravda, že v r. 1918 připadalo 76% celkové produkce Rakouska-Uherska na Československo, o „zlatých českých ručičkách“ však nemůže být příliš řeč, neboť většina továren ležela na území bývalých Sudet.. Roku 1930 to byly 3/5 z celkové produkce československého státu. Výroba hedvábí: 100%, pletařský průmysl: 95%, sklářství: 92%, textilní strojírenství: 90%, cementářský průmysl: 80%, papírenství: 80%, bavlnářství: 75%, výroba vagónů: 75%, chemický průmysl, barvy, laky, elektrotechnický průmysl: 70%, atd.

Nemohu být hrdý ani na přírodní krásy českých zemí. Že je (ještě) krásná ta naše krajina, je nepochybné, ale řekl bych, že za onu krásu nevděčíme příslušníkům českého národa. Naopak přírodu vytrvale devastujeme a nechováme k ní nejmenší úctu. Důsledky toho lze najít na každém kroku. Zlepšení stavu v blízké budoucnosti je navíc velkou otázkou; smýšlení většiny národa je totiž v současnosti značně protiekologické.

Co mě možná mrzí nejvíce, je náš mateřský jazyk. Mnohdy se stále ještě mluví o češtině, coby nejkrásnějším jazyce na světě. Nemohu jistě říci, že by mi čeština krásná nepřipadala, ale i ona postrádá naši úctu. Devastujeme ji podobně jako naši přírodu. Jazyková zásoba mladé generace je ubohá. Stále častěji proniká do českého jazyka angličtina. Vzniká jakási zpotvořenina czenglish, kdy jsou mnohé české výrazy nahrazovány anglickými nebo mnohé běžné fráze jsou utvořeny ze syntézy českých a anglických slov. Tvoříme si novotvary, nemající oporu v logice jazyka, gramatika se zjednodušuje a možná se jednou dočkáme, že tvrdá a měkká i se budou moci psát bez jakéhokoli pravidla. To ve mně hrdost skutečně nevyvolává.

Je možné si vážit architektonických skvostů, za kterými přijíždějí ročně statisíce turistů z celého světa. I když v této souvislosti se stává Praha, nejvyhledávanější cíl turistů, spíše kýčem postrádajícím jakoukoli atmosféru. Procházím-li uličkami starodávné Prahy, nabírám do značné míry dojmu mrtvého města, které žije pro jediné: pro své turisty. Ve srovnání s městy jako Kraków nebo Oxford, které podobně jako Praha nebyly příliš zasažené 2. světovou válkou, Praha, alespoň v mých očích, jasně prohrává. V oněch městech, snad díky univerzitnímu prostředí, se vyskytuje jakýsi duch, který v Praze nenacházím.

Kapitolou samou pro sebe jsou poměry v městě pražském, s nimiž se musejí potýkat přijíždějící turisté. Navíc je tristní, že jsou na nepěkné věci, s kterými by se mohli v Česku setkat, důrazně upozorňování v průvodcích vydaných v jejich mateřských zemích. To samo vytváří v zahraničí negativní obraz České republiky, země, kde je nutné chodit s batohem na břiše, s doklady a penězi pod košilí nebo pod kalhotami, vyvarovat se používání taxíků a policistu raději ničím neobtěžovat, poněvadž je většinou krajně neochotný a obvykle vám navíc nerozumí.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem na nic hrdý a že mi vše připadá špatné. To určitě ne, dost osobností z českých zemí přispělo k světové vzdělanosti, některé i k povznesení českého národa vymezeného jazykově.. Obdivuji také celý ten zástup českých básníků, kteří plně využívají možností, které jim poskytuje ohebná slovanská mateřština. Proto také jsem již nejeden večer strávil v jejich společnosti..

Jsem hrdý na každého, kdo se narodil, pobýval nebo pobývá v českých zemích, jehož práce je v zahraničí ceněna. Je krásné, když vyslovíte v zahraničí jména Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů a každý vzdělanější člověk hned ví, o kom je řeč. Je příjemné zjistit, že v Čechách pobývali významní literáti a vědci německého jazyka jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Max Brod, Gregor Mendel, Gregor Ressel a že čeští umělci do značné míry ovlivnily historii kubismu. To však nic nevypovídá o skutečném stavu národa.

Dle mého soudu mohu být na národ hrdý, pokud si ho vážím jako celku. Za rozhodující považuji současnost, nikoli minulost. Je hezké si číst humanistické příručky Petra Chelčického, ale podívám-li se na všudypřítomné násilí, brutalitu, neochotu, korupci povýšenou na normálnost, hned mi iluze o humanistickém rázu našeho národa splaskne. Přenádherné je se dojímat nad mistrným žurnalistickým a spisovatelským uměním Havlíčkově, otevře-li však člověk dnes stránky – byť i seriózních – novin, s hrůzou zjistí, že soudobí redaktoři neovládají mnohdy ani shodu přísudku s podmětem, nemluvě o samotných obratech. Co však považuji za ještě horší, to je skutečnost, že významně největší popularitu mezi lidem českým mají tak zvané bulvární deníky, jejichž zástup se rozrůstá. To samo o sobě vypovídá cosi o ušlechtilých zájmech majority českého národa.

Výše jsem pěl ódy na český jazyk, což dostává poněkud natrpklou příchuť, když si uvědomím, že mezi mladými lidmi stále více začíná převažovat názor, že čeština je zbytečná a vývoj stejně spěje k vytvoření jednoho „západního“ jazyka, u nás patrně k jakési angličtině s českým dialektem. V této souvislosti mohu tak skutečně dojít k závěru, že rozhodnutí obrozenců pro samostatný český jazyk včetně odborného názvosloví bylo chybné a jako daleko rozumnější řešení se z dnešního pohledu jeví možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát. Obdivovat T. G. Masaryka je taktéž sympatické, k čemu to ale je, když nejsou následovníci, když se česká politika potácí v bahně politikářů, kterým kromě spousty jiných věcí schází vize budoucnosti a vůle ji realizovat.

Z občasných pobytů v zemích západní Evropy vím, že řada lidí z postkomunistických států se stydí za svoji národnost, snaží se ji mnohdy zapřít a vydávat se za někoho jiného. Vzpomínám si například, jak se jedna mladá Polka vydávala za Němku, aby pak – podle ní – více zaujala tamní řecké mladíky. Jaký to paradox, pohlédneme-li na minulé i současné polsko-německé vztahy a zejména na dnešní výron zbytečné agresivity a naduté hlouposti ze strany Polska.

Nikdy bych se nevydával za člověka jiné národnosti. Stalo se mým údělem býti Čechem.. Nestydím se za svou národnost a jsem ochoten se za ni vždy bít. Vnímá-li cizinec Česko negativně, snažím se onen obraz v něm vylepšit. O svých kritických postojích pomlčím, ty jsou určeny výhradně pro domo. Věřím, možná naivně, že český národ má šanci na zlepšení a že budu moci být v budoucnosti na to, že jsem z Česka, alespoň trochu pyšný.

Velmi nerad slyším cokoli o národních zájmech, ale myslím si, že právě následující je naším skutečným národním zájmem: pokusit se o nápravu zdevastované krajiny, která je naším skutečným pokladem, ač jsme jej sami nevytvořili; pečovat o svůj mateřský jazyk, aby neztratil příliš ze své krásy a nestal se jen smutnou vzpomínkou uchovávanou v hodinách slavistiky, jak tomu bylo před více jak 200 lety; dávat větší prostor estetických předmětům na školách, protože zvláště mladí lidé významně ztrácejí smysl pro krásno; zlepšovat podmínky pro turisty, aby Praha neplatila za město patřící k divokému Východu, nýbrž za zcela západní město a zlepšovat obraz o nás a o naší zemi v zahraničí, jelikož ten je v současnosti strašlivý.

Ich bin ein American...

Construction of the Berlin Wall began on August 13, 1961. On June 26, 1963 , when President Kennedy famously proclaimed that he was a doughnut (yes, folks, a Berliner is a doughnut), I was not too far from there. Unfortunately, I was on the other side - the wrong side - of the Berlin wall and Iron Curtain. In my defence I would say that it was not my choice - I was born there.

I remember nazism, fascism, anti-semitism, Marxism, Stalinism, communism and even "socialism with a human face". Despite being old enough to remember Unter den Linden still in ruins, before it was rebuilt, I was born after World War Two ended and as such I did not experience nazism and fascism myself, but the first hand experiences of my parents and family left an impression on me. All the other -isms I experienced on my own and I have scars to prove it. In that sad part of the world you could not travel a hundred miles without seeing some depressing memento of those times. Auschwitz was less then a hundred miles from where I was born and the place where Oscar Schindler (Schindler's list) had his factory was less then fifty miles away.

So I was born in a far away place, but in my soul I was always an American. I always knew that when I grew up I had to go where I was sure I belonged - to America. I came to America completely legally, I did not sneak across any borders, did not break any laws, did not protest and act like America owed me something simply because I was here. I took care of the legalities and I became an American citizen.

I have seen another -ism: anti-Americanism. Anti-Americanism is based on the same principles as nazism, fascism, anti-semitism and communism. It is based on envy and hate. Nazis and anti-semites started with hating Jews (because they were more industrious and wealthy than Nazis), communists hated just about everybody else (especially "capitalists" because - again - they had more money and brains than the commies could ever hope for). The violence of Kristallnacht and the holocaust (complete with the stealing of property and ripping out of gold teeth) was soon to follow. Not to be outdone by the Nazis, the Communists created one huge concentration camp called the "Eastern Bloc." They stole absolutely everything, killed millions and created a police states that made the Nazi effort look like amateur hour.

Today's "anti-Americanism" is nothing less than the same old hateful ideology: the ideology of under-achievers against over-achievers. It always starts with simple envy, develops into dislike and hate and culminates in violence, regardless if it is propagated by local leftists and liberal no-goodniks or some middle-eastern hateful ideology, pretending to be a religion. Yes, folks, political correctness is just another name for communist censorship. Sticks and stones can break my bones - but words leave permanent damage. The ideology of anti-Americanism has already progressed from envy to hate and has now entered the stage of violence. Have you already forgotten 9/11?

President Kennedy said on that day that "All free men, wherever they may live, are citizens of Berlin. And, therefore, as a free man, I take pride in the words 'Ich bin ein Berliner.'" and all applauded and nobody cared that he said "ein" (that "ein" is the difference between somebody being from Berlin and a doughnut) because everybody knew what he meant and that he meant well.

My own paraphrase is that all free men, wherever they may live, are Americans. And, therefore, as a free man, I take pride in the words "Ich bin ein American!"

Dvere CS-CLUBu dokoran...

Internetovy CS-CLUB byl doposud znam coby nejstarsi fungujici cesky a slovensky diskusni klub, zalidneny nejen lidmi z Ceska a Slovenska, ale z velke casti i emigranty. Tento klub se opravenene pysnil svou demokraticnosti a svobodou projevu (tedy veci velmi neobvykle na ceskem internetu a ve svete ceske Wikipedie) a navic pravidla clenstvi zakazovala propagaci komunismu, fasismu a antisemitismu. Neni se pak co divit, ze cesti komuniste, fasiste a antisemite, majici volny prostor na vsech ceskych a slovenskych forech, na Lidovkach, Blistech i Psu dostavali pri zmince o CS-CLUBU skytavku.

Uz to samo o sobe z nej cinilo neobvyklou a exkluzivni entitu. Cesi jak znamo nemaji radi neobvykle veci a pokud si trochu zagooglujete, pak jiste najdete radu negativnich postu a zminek, dsticich ohen a siru na CS-CLUB. Vzhledem k utokum na tento klub bylo clenstvi jen na pozvani a nebylo volne pristupne.

To se zmenilo 25. dubna 2007, kdy se pravidla zmenila a clenstvi je pristupne kazdemu s platnou e-mail adresou (pocitacovy program, jmenem listmanager, overuje adresy). Je to natolik jednoduche, ze staci poslat email na adresu cs-club@humintel.com a automat vas prihlasi a hned posle instrukce co a jak - vcetne toho, jak se zase odhlasit, pokud by to snad bylo proti vasemu nabozenskemu ci jinemu presvedceni.

CS-CLUB je vhodny pouze pro osoby zkusenejsi, tolerantni, mirne svetem prosle, neprilis ceske a nezdegenerovane nadmernym pozivanim ceskeho piva. Pokud splnujete tyto parametry - poslete email na adresu cs-club@humintel.com a ocekavejte veci pristi.

Kladivem na carodejnice a Bucharem na komunisty...

Vcera vecer jsem se s sedmiletym zpozdenim konecne dostal k pozornemu zhlednuti filmu Roberta Buchara Velvet Hangover. Film je z roku 2000 a uz jsem pred lety videl jeho cast na navsteve u znamych, ale tehdy mne pohled na hovoriciho Jiriho Menzela natolik rozcilil, ze jsem zacal vrhat zbytky vecere ze stolu na televizni obrazovku a kulturni vlozka musela byt zrusena a nastalo cisteni kobercu.

Film je vlastne vyborne sestrihanou serii rozhovoru se ctrnacti ceskymi filmari a hlavnim tematem (od ktereho hovorici umelci casto odbocuji) je ceska filmova Nova vlna ze 60. let, co se delo v ceskem filmu behem normalizace a co se tam deje ted, v te jejich demokrature. Film stylem velice pripomina slovensky film Ivo Brachtla a Dezo Ursinyho (s hudbou Jaro Filipa) Casu malo a voda stoupa - o kterem jsem psal uz drive. I v tomto pripade plati, ze kdyz posadite komunismem poznamenaneho umelce (ceskeho nebo slovenskeho) pred kameru a nechate ho trochu filozofovat o svete, pak je jen otazkou nekolika malo minut, nez dotycny umelec zacne mluvit jako uplny blbec. Funguje to spolehlive. Robertovi Bucharovi patri dik za zmapovani ceskeho filmoveho ne-zazraku. Tvurce filmu v kazdem pripade moc dobre znal sve pappenheimske a mel je prectene jako slabikar. Film je nutno videt. Pokud mate porad jeste nejake iluze o Cesku, pak prednostne na lacny zaludek.

S velkym naskokem nejzajimavejsim hovoricim celeho filmu je kameraman Stanislav Milota, pritel Vaclava Havla, ktery, aniz by mu prestal vyznavat svou oddanost, na nej zcela bezelstne odhaluje, co je vlastne Vaclav Havel zac, jaky mizerny charakter a jaka nemoralni spina. Milotova blizkost Havlovi je veci historicke skutecnosti. Ostatne Stanislav Milota je stejna osoba, ktera svetu potvrdila (ne v tomto filmu) Havlovo predsametove vyjednavani s KGB v Manesove ulici (aby mohl byt presidentem, ano KGB mu to schvalilo). Pro pripadne zajemce - detaily jsou v me knize "Sametovy tunel" (ISBN 80--86851-61-3)na strane 38 v casti "Co nikdo nechce slyset."

Uroven dotazovanych jde z extremu do extremu a z rohu do rohu: Ivan Passer jako by se i dnes bal rict neco kritickeho a jasneho a "call a shovel a fucking spade", smankote proc? Jan Nemec je zaslouzene zklaman nejen ceskou kinematografii, ale i Ceskem vseobecne - a proc se tedy blbec propanajana vracel z USA? Jen proto, ze jsou s Havlem temer bratranci? Jiri Krejcik, v dobe rozhovoru jednaosmdesatilety (on taky patril do Nove vlny? to mi uniklo), uz ani moc nekritizuje, ale jen unavene vysvetluje principy ceskeho krivactvi, nemoralnosti a udavacstvi.
Ve filmu se v mensim rozsahu objevi i barrandovsky "biznismen" Jaroslav Boucek, z ktereho Klausuv kagebacky kapitalismus tahne jako z nemytych ust, Jan Sverak, ktery rozpacite vysvetluje svuj ateismus (to ostatni chape divak i bez nej) a produkt nove ceske pakultury Sasa Gedeon. Uplne telatko. Ten mluvi tak hloupe, ze je toho ditete komunisty Zavadila cloveku az trapne lito. Stejne nevyrazny a bez chuti a bez zapachu jsou i Jaroslav Brabec a Zuzana Zemanova.

Ovsem i tenhle film ma sve hvezdy. Kladnou hvezdou je Drahomira Vihanova, ktere se krome kolaborace s komunisty v minulosti neda nic vytknout. Dneska ma jasno a vidi veci s prijemnym sarkasmem - ovsem je nutno kvuli dopracovani se k bodu jasna ztravit zivot v zumpe? Tezko rict - byl to jejich zivot.

Muzskou kladnou hvezdou filmu je Antonin Masa, rovnez dnes vidici veci primo - se stejnou podotazkou: Bylo to vsechno nutne? Dopracovat se ke stari, sedive hrive skrze skrze brody sracek? Nevim uz ktery z vypravecu se zminuje i o Jirine Stepnickove, jejim pokusu o emigraci, o tom, ze ji komuniste zabavili vilu, kterou pry jeji syn Jiri Stepnicka dodnes nedostal zpet. A ze se nejak snazil! Jeste v roce 1986 hral onen syn Jiri Stepnicka Klementa Gottwalda. Toho Gottwalda, ktery nechal zavrit jeho matku. To vite, herec zahraje vsechno. Obzvlast cesky herec. A tak to jde porad dokola - v ruznych variacich.

Nekde uprostred je Karel Vachek, intelektualne sedici rozkrocmo na plote behem celeho filmu. Tak nejak mi pripominal ruske pseudointelektualy kakofonicky busici do kytary a zpivajici fatalisticke rymy umele chraplavym hlasem, aby zneli jako Vysockij nebo Okudzava. Tak tohle jako ma byt ta vase "kultura"?

Daleko nejnegativnejsi postavou a vedle Miloty nejcastejsi vypraveckou je Vera Chytilova. Je to baba sedmilharka, potrhla a blazniva, uplna Cruella de Ville. Snazi se posluchace presvedcit o tom, ze se ji komuniste bali a proto ji dovolili natacet filmy. Jo, komunisti se ji bali. Takovou kravovinu ji muze sezrat jen nejak mladez narozena po roce 1989 a nebo prumerni Cesi se svym vlastnim spatnym svedomim. Povazte: Ze pry se komunisti bali, ze vyskoci z okna a tak ji radsi davali penize na filmy a zachazeli s nim jako s nomenklaturnim prominentem. Jaka to bezvadna idea: Vyskocit z okna! Nekteri z okna nevyskocili, ale byli z toho okna rovnou vyhozeni. Jako treba Jan Masaryk. O nem ovsem Chytilova s protekci u UV KSC filmy netocila ani nemluvila.

Kralem krysou celeho filmu je ale bezesporu Jiri Menzel - celou dobu se tvarici tak prazacky moudre. Nezminuje se o jeho prorezimnich a hovadsky komunistickych filmech, ktere natocil za normalizace, jako treba Kdo hleda zlate dno? (s dnes rovnez progresivnim Janem Hrusinskym v roli ridice Tatry 813 na stavbe prehrady) - natocenou udajne dle knihy napsane Klementem Gottwaldem (ano, prosim!) a nebo dodnes oblibenem filmu "Vesnicko ma strediskova", coz je taky komunisticka nehoraznost. Ale to v Cesku prece nevadi, tam se dodnes se zajmem divaji na Mrazika nebo 30 pripadu majora Zemana - co od takoveho naroda muzete cekat? Kulturu? Umeni? Ale prosimvas... budicek!!!!

Kralovskou korunu svemu krali krysovi Menzel (udajne podle opakovaneho tvrzeni ve filmu pouze Menzel a Chytilova "prolezli kominem" - cesky idiom jako krava, dejte si chutnat) nasadil tvrzenim, ze nema nic proti umelcum v KSC a dokonce si mysli, ze pokud je nekdo umelec a nema jinou moznost sve umeni predat svetu nez kdyz vstoupi do KSC, pak ten umelec (podle Menzla) mel povinnost do toho KSC vstoupit a nikdo nema pravo ho odsuzovat. Po vyslechnuti teto moudrosti jsem nezavisle dospel k nazoru, ze Jiri Menzel je nejen vul, ale i Cech jako poleno. Uplny prototyp. Tim proutkem meli serezat jeho a ne naopak. Mozna ho taky meli majznout mokrym hadrem pres tu jeho blbou drzku.

Film konci jizlivym zaberem ceskeho politickeho a filmoveho prostituta rezisera Otakara Vavry, jak odchazi z odrbane budovy prazske FAMU. Asi tam ten komunisticky paskrivec vyucuje Novou vlnu. Kdyby zila Svetla Amortova, urcite by tam dnes ucila taky.
Film skoncil, byla uz pulnoc. Vstal jsem z gauce pred televizi a bylo mi jasne, ze i kdyz s ceskym narodem mam spolecnou cast davne minulosti, tak uz s nim nemam nic spolecneho v pritomnosti a uz vubec ne v budoucnosti. Coz se vztahuje hlavne na kulturu. Cili jak pravil kdysi Gustav Husak: "Takhle tedy ne, soudruzi!".
-----------

Film Velvet Hangover (Sametova kocovina) je uveden na IMDB na adresehttp://www.imdb.com/title/tt0265688/a je taktez k dostani coby kniha pod nazvem Czech New Wave Filmmakers in Interviews (by Robert Buchar) - ISBN 0-7864-1720-X

Vlast není národ

Otto Drexler

Podíváme-li se do minulosti českých zemí, nalezneme v ní řadu nehezkých okamžiků. V leckterých obdobích se žilo špatně a mnohdy byla závažně ohrožována svoboda a sama důstojnost člověka. Nejednou došlo na českém území ke krvavým střetům, jenž vždy přinesly mnohá utrpení a značné ztráty na životech. Většina oněch neblahých období - zejména těch, při niž bylo závažně ublíženo příslušníkům českého národa - jsou dnešní česko odbornou i laickou veřejností odsuzována. Ať už je to třicetiletá válka, 2. světová válka nebo stalinistický režim 50. let. Je však jedna závažná událost v českých dějinách, na kterou část odborné veřejnosti negativně nenahlíží a u většiny české společnosti je tato událost dokonce vnímána kladně. Řeč je o česko-sudetoněmeckém problému, který je černou sazí takřka celých českých dějin. Nejkřiklavějším místem v těchto dějinách je nepochybně odsun 3 milionů sudetských Němců v letech 1945-1947. A právě tímto se budu nyní krátce zabývat. Nejde mi v žádném případě o celistvý rozbor této problematiky, jejíž možný obsah je takřka nevyčerpatelný. Budu se věnovat zejména příčinám pohledů na tuto neblahou minulost, navíc přidám několik faktů o samotném odsunu.

Obecně se dá říci, že vše, co se dotýká česko-sudetoněmeckého problému, je dodnes na obou stranách předmětem vášnivých debat a mnoha emocí. Proč je tomu tak, není těžké vysvětlit. Pomůže nám příklad: česká společnost, vyjma ortodoxních komunistů, dnes tvrdě odsuzuje stalinistické excesy, které se na československém území děly v 50. letech minulého století. Je tomu z toho důvodu, že ony zločiny spáchali komunisté, od nichž se drtivá většina společnosti dnes distancuje. Odsuzujeme-li "50. léta", odsuzujeme tím komunisty. Mimo pohled nám ovšem zůstává, že onehdy byl komunistou skoro každý. To by ale byl už jiný příběh.

Odsuzujeme-li vyhnání sudetských Němců, už je to něco jiného. Tím totiž odsuzujeme onen holubičí český národ. A právě kritiku svého národa je málokterý Čech schopen přenést přes srdce, přestože rozdíl mezi "50. léty" a odsunem je jen malý. V obojích případech jsou za excesy a odporné zločiny vinni Češi. Ovšem ten psychologický rozdíl je značný: při odsunu prováděli odpornosti běsnící Čechové napříč politickým spektrem "výbojným Germánům", zatímco v 50. letech již prověření komunisté samotným Čechům, ačkoli mnozí to bývali kriminálníci nebo pravičáci z dob první republiky a protektorátu. Právě tuto okolnost považuji za klíčovou, proč odsun je mnohdy hodnocen kladně, zatímco 50. léta v demokratické společnosti vždy záporně. Národní city hrají v životě obyvatel daného národa velkou roli. Důkazem je kupříkladu turecká genocida Arménů, o níž se dá s Turky mluvit jen velmi obtížně.

V ČR to však mnohdy není lepší. Pavel Macháček, velký obránce českého národa považuje "za scestné a mravně pochybené žádat omlouvání za tisící díl toho zla, které nám způsobili do konce války sudetští Němci!" U tohoto výroku se zastavme. Kromě jiného tu potvrzuje, že vůči Sudetoněmcům uplatňuje i dnes princip kolektivní viny, čímž všechny sudetské Němce do jednoho označuje za nacisty. Takový je však názor širší veřejnosti. V této souvislosti se můžeme teoreticky zamyslet: proč se tehdy do Německa neodsunuli také všichni čeští zrádci a kolaboranti? Proč neodsuneme dnes všechny současné i bývalé komunisty? Do Ruska, na Kubu, do Severní Koreje nebo do Číny? Pravda, oni se všichni komunisté na zločinech nepodíleli, ale což, zlý duch v nich jistě je a platí přece princip kolektivní viny! Možná vám toto může připadat jako demagogie, nenechte se však mýlit. Pokud bychom se pídili po příčinách, proč česká společnost nechce odsunout kolaboranty nebo komunisty, vyjde nám, že provinivší se čeští soukmenovci se přece neodsunují (vždyť jsou to Češi, tedy, co jsme si, to jsme si!), a pokud vůbec byli za své činy souzeni, tak podle individuální viny, podle platných zákonů. Nebyli zbaveni občanství, majetku, nemuseli opustit svou vlast en bloc.

Pro Sudetoněmce, stejně jako pro Čechy nebo Slováky, byla vlastí Československá republika, stejně jako Češi byli občany ČSR. Z mnoha svědectví Čechů žijících za první republiky v Sudetech je zřejmé, že mezi oběma národy panovala přátelství a národní původ nehrál vůbec důležitou roli. O tom svědčí i velký počet smíšených manželství. Hitlerem byly však násilně česko-sudetoněmecká pouta zpřetrhána. Hitler poštval Němce proti Čechům a vzhledem k okolnosti, že česká státní moc neposkytovala Němcům příliš práv, ba ani nepověřila předáka absolutně nejsilnější strany ve státě (SdP) ve volbách 1935 sestavením vládního kabinetu, nebo alespoň výrazné účasti v něm, nebylo to ani těžké. Nicméně i přesto zůstávaly mnohé tisíce Sudetoněmců, které zůstaly republice do posledního okamžiku věrni.

Přišel však rok 1945 a prohra nacistického Německa. Snad celá Evropa byla zhnusena zločiny, kterých se dopustili příslušníci německého národa. Zločiny bylo potřeba nějak potrestat. Zatímco státy západní Evropy, které nerozlišovaly národní původ svých občanů postavily viníky před soud, který je dle provinění odsoudil: buď odnětím svobody, ve výjimečných případech trestem smrti. Československá státní moc vyřešila tento problém jiným způsobem. Své občany, kteří nepatřili do kmenu holubičích Slovanů, byla připravena "vylikvidovat" z republiky. Tím zřetelně přiznala, že představitelé státní moci, zodpovědní za chod věcí ve státě, jsou nacionalisté, kteří vyvyšují slovanské národy nad ostatní.

To, co dělal v národnostní politice Hitler, činili nyní českoslovenští politici s tím rozdílem, že židy nahradili Němci. Například exilový ministr národní obrany Sergej Ingr 3. 11. 1944 v projevu v BBC vyzýval české obyvatelstvo: "Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne..." Takováto slova z úst státního představitele jsou odporná. I zde opět vidíme uplatnění kolektivní viny.

Že se propaganda uplatňuje během války, na tom není nic divného a asi ani špatného. Rozdíl mezi Západem a Československem byl však takový, že zatímco Západ důsledně odděloval nacistické zločince od demokraticky smýšlejících Němců, Češi házeli všechny Němce do jednoho pytle. Třeba Hana Koželuhová z lidové strany po válce vyřkla zajímavý výrok: "Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi." Pokud by tehdy vyřknula nacistické zločince, dalo by se s ní možná souhlasit. Těmito výroky však českoslovenští politikové jen zesilovali již tak velkou nenávist vůči Němcům a právě oni jsou tedy zodpovědni za všechna příkoří, jež byly způsobeny nevinným sudetským Němcům.

Odsun Němců byl učiněn právě z tohoto důvodu: z nenávisti vůči Němcům, bez ohledu, zda to byli nacisté nebo uvědomělí demokraté. Nebyla to spravedlivá odplata, ani tisící díl nacistického zla, jak o něm hovoří Macháček. Když by tomu tak mělo být, proč neodsunuli německé spoluobčany Belgičané nebo Nizozemci, kterým bylo za války ublíženo podstatně více, neboť, narozdíl od Čech, se zde odehrávaly válečné bitvy? Prostá nenávist vedla k vyhnání Němců, nikoliv racionální kalkul, jak se snaží snad všichni obhájci odsunu namluvit. Výstižně to popsal Emanuel Mandler: "Po nacionální stránce představovalo vyhnání a jeho zdůvodňování podstatné a zásadní posílení protiněmeckého šovinismu, všeobecného přesvědčení, že antagonismus Čechů a Němců je věčný a že se odehrává na základě obecnějšího rasového antagonismu holubičích Slovanů a agresivních Germánů. Nacionální šovinismus a právě uvedený rasismus se staly součástí xenofobie, která z Česka do té doby nezmizela."

Odsun německého obyvatelstva z Čech přinesl mnoho zbytečného utrpení. Odňal třem milionům lidí jejich vlast, kterou povětšinou v novém bydlišti již nenašli. Minimálně 100 tisíc lidí přišlo při odsunu o život. Není pravdou, že Němci chtěli sami do "reichu" jít. Ani se nelze obávat, že by se Sudetoněmci dožadovali po válce sebeurčení, ani že by se se svým územím chtěli připojit k Německu. To bylo rozbořené, zatímco Československo bylo válkou jen málo dotknuto. Po hospodářské stránce na tom bylo Československo taktéž lépe. Sudetští Němci neměli po válce žádné racionální důvody, chtít se k Německu připojit. Záleželo by pouze na české státní moci, jak by se k problému postavila. Zda by nastavila takové podmínky, aby občané všech národností byli v republice spokojeni. Mohla po válce vybudovat tři německé župy, jak je za války navrhoval prezident Beneš. Tímto způsobem mohlo být zařízeno úspěšné soužití obou národů, jaké vidíme kupříkladu v Belgii nebo Švýcarsku. To však domácí odboj za války tvrdě odmítl. Londýnský exil v čele s prezidentem Benešem se tomu "podrobil" a nakonec se mu podařilo získat, i přes mnohé obtíže a značný nesouhlas tamního obyvatelstva, podporu západních velmocí. Česko-sudetoněmecký problém tím byl fakticky vyřešen, ale zcela nelidským způsobem, který přinesl něco o mnoho horšího, než by bývaly byly případné střety českých a německých nacionalistů v nové republice.

Co by pro nás mělo znamenat vyhnání sudetských Němců dnes, deset let po podpisu česko-německé deklarace, která učinila jakousi politickou tečku za tímto problémem? Pavel Macháček říká, že by se na vše mělo zapomenout a udělat za vším tlustou čáru. Nesdílím tento názor. Dnes, na rozdíl od počátku 90. let, již panuje v Česku celkem shoda na tom, že tzv. divoký odsun v letních měsících roku 1945 je nanejvýš odsouzeníhodný. Nad vyhnáním Němců jako celkem však tato shoda už nepanuje. Myslím si, že není vůbec podstatné, jak je tento problém "dohodnut" politicky. Důležitější, než odkazování na deklarace, je poznání minulosti. Můžeme se ji snažit zfalšovat, ale to nepomůže, minulost je jen jedna jediná. Minulost je to, co se stalo. Češi ovšem, narozdíl od dnešních Němců, mají silnou tendenci pohlížet na minulost tak, jak se nestala. V mnoha případech tak, jak se stát měla. To vše ovšem svědčí jen o slabosti národa, který se musí přidržovat lživých berliček. Proti tomu bojoval už kdysi, v bojích o rukopisy, i T. G. Masaryk.

Chtějí-li mít Češi čisté svědomí, nezbývá jim nic jiného, než se za vyhnání a mnohatisícové oběti na životech omluvit. To nemá nic společného s navrácením zkonfiskovaného německého majetku, který již navždy zůstane Čechům. Častou výmluvou Čechů bývá odkaz na to, co bylo předtím. V tom jistě mají pravdu a nikdo to nezpochybňuje. Často poukazují na to, že pro sudetské Němce začal svět existovat 9. května 1945. To je však chybné, každý slušný Němec nacistických zločinů lituje a pokud se jej na to zeptáte, za Německo se ihned omluví. Je tedy pouze na Češích, zda uznají, že jim v minulosti nebylo pouze ubližováno, ale že i oni sami, v míře masové, ubližovali a dopustili se na svých bývalých spoluobčanech velkých křivd.

Literatura:

Macháček, Pavel: Cesta Čechů a Němců ke dnešku, NAKLADATELSTVÍ AVENTIUM, s. r. o., Praha 2002
Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita, Libri, s. r. o., Praha 200O
Schnittner, Rudolf: Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, Nakladatelství H & H Vyšehradská, s r. o., Jinočany 2006
Wagnerová, Alena: Neodsunuté vzpomínky, PROSTOR, Praha 2000

Sokolov a konec války

Ladislav Frank Nykl

Za II. světové války byl Sokolov dvakrát bombardován. První noční nálet v říjnu 1940 měl vyřadit z provozu sokolovskou chemičku, ale bomby dopadly na kopec s městským hřbitovem. Nálet 17. dubna 1945 zcela zničil na sedmdesát domů a počet lidských obětí je odhadován na více než osmdesát.

Nemocní ruští zajatci byli posíláni do tábora pro nemocné, který byl umístěn v areálu bývalých kasáren, které stávaly v místě dnešního sídliště Vítězná. Podmínky v táboře byly velmi špatné, zdravotní péče minimální a úmrtnost nemocných byla z těchto důvodů značně vysoká. Mrtví byli pohřbíváni do masových hrobů nedaleko městského hřbitova. Do dubna 1945 jich bylo pohřbeno 2202, další byli pohřbíváni ještě v květnu, takže celkový počet přesně neznáme. Místo, kde byli mrtví pochováni, bylo označeno nejdříve březovými kříži, potom pomníčkem. Poslední úprava hřbitova ruských zajatců pochází z roku 1971, kdy zde byl postaven památník v podobě dvou prstů zdvižených k přísaze s letopočty 1941 a 1945.

Po bombardování Sokolova v dubnu 1945 pomáhali s odklízením trosek i sovětští váleční zajatci. Dva z nich, Ivan Sorčak a Michal Patalaš, objevili v troskách zbytek spižírny. Z důvodu hladu se pustili do jídla, při čemž byli chyceni a pro výstrahu oběšeni na kaštanu za kostelem. Po válce jim byla v těchto místech odhalena pamětní deska.

Pro Sokolov skončila válka 7. května 1945, kdy bylo město a jeho okolí osvobozeno americkou armádou.

Pamětní deska americké armádě

Na budově pošty na Starém náměstí je umístěna bronzová deska s nápisem v českém a anglickém jazyce vyjadřujícím díky americké armádě za osvobození. Deska byla instalována 28. listopadu 1945 při slavnostním rozloučení s americkými vojáky. V 50. letech byla odstraněna totalitním režimem a znovu instalována byla v roce 1990 při příležitosti 45. výročí osvobození Sokolova.

Pochod smrti žen z koncentračního tábora ve Svatavě

Z koncentračního tábora ve Svatavě se 22. dubna 1945 vydala na pochod smrti kolona vysílených žen, které tady byly uvězněny a tvrdě pracovaly v místní továrně pro zbrojní výrobu Říše. Ženy, mučené hlady a tyranizovány nelidskými dozorkyněmi a nacisty, kteří pravděpodobně tušili svůj brzký konec, po bombardování Sokolova, byly hnány přes Sokolov, Loket, Horní Slavkov, Krásno a Čistou nesmyslně, oblastí tehdejšího Císařského lesa. Spaly mokré, zmrzlé a o hladu venku a houfně, během pochodu umíraly. Byly mezi nimi především Francouzky, ale i Rusky, Polky, Češky, Slovinky a Maďarky.

V upomínku na nesmírné utrpení a krutou smrt nevinných žen byl zřízen památníček tohoto pochodu, v lese za bývalou obcí Litrbachy - Čistá, ( asi 3 km po zelené turistické značce směr Kladská ).

Podle kroniky obce Krásno, procházel bývalou Čistou průvod asi 130 žen. Zubožené a chatrně oblečené ženy měly přespat v prázdných místnostech zdejší školy. Starosta obce Maier, který byl fanatickým příznivcem NSDAP však údajně prohlásil: "Ty české bestie ať spí venku !" A vyhnal vězeňkyně spát před školu na dvůr. Dvanáct z nich pak mrazivou noc nepřežilo.
Maier nenechal mrtvá těla ani řádně pohřbít na místním hřbitově, ale poručil, zakopat je na mrchovišti. Ty, které přežily byly vráceny zpět do Svatavy, ustupujícími Němci. Tábor byl osvobozen Americkou armádou 7. května 1945 a 26. června musel být z hygienických důvodů spálen. Počátkem roku 1946, kdy začínal odsun Němců, byly ostatky žen v Čisté objeveny. Povolaná soudní komise z Lokte nařídila místnímu německému obyvatelstvu, v čele s fanatickým Maierem, aby těla exhumovali a řádně pohřbili. Brutální starosta, který smrt žen zavinil, byl donucen, aby hnijící ostatky holýma rukama uložil do připravených rakví, které pak byly řádně uloženy do hrobu, na místě dnešního pomníčku. Maier byl zatčen a posléze vězněn v Lokti až do svého odsunu do Německa.

Pomníček žen, který již vzhledem ke své zchátralosti, nebyl důstojným pietním místem, byl v roce 2003 na čas odstraněn. Místo bylo z iniciativy Krásenského občanského spolku Rozhled upraveno a zrekonstruováno. V lednu 2004 byla rekonstrukce dokončena. Na původním místě se nyní nachází pamětní deska, kterou lemuje dvanáct kamenů, symbolizujících dvanáct vyhaslých životů, nebohých žen. K obnově přispěly i Lesy České republiky, na jejichž pozemku se pomník nachází, když místo osadily lavičkami.

Pomník nad městem připomíná smrt více než 2 200 sovětských válečných zajatců, kteří zemřeli v místním "lazaretě". V sousedství města, ve Svatavě, kde byl zřízen ženský koncentrační tábor, v němž byly ženy nelidsky týrány, hlavně dozorkyněmi. Jednalo se o šest krutých bachařek, které byly daleko široko známé svým sadismem. Byly dobrovolnými příslušnicemi SS a pocházely z bavorského Gundelsdorfu. Doma snad byly jen obyčejnými selkami, ale najednou dostaly do rukou moc a to je změnilo. I přesto se našlo i několik místních Němců, kteří byli tvrdě postiženi za pomoc zajatkyním a vězňům. Pamětní deska s reliéfem týrané ženy, je prý ve Svatavě někde zastrčená v křoví a ani místní o tom nic nevědí. Je to škoda, že se stydíme za svou historii a své mrtvé! Zemřeli snad zbytečně?