CS-club - český a slovenský zahraniční klub

CS-CLUB je uzavřený soukromý internetový diskusní klub, provozovaný ze serverů mimo území České republiky. Nelze se na něj přihlásit přímo. Zájemci o účast, kontaktujte, prosím adresu prilisdlouhonamori@gmail.com. Tento blog uveřejňuje články Ross Hedvíčka a dalších účastníků cs-clubu.

Wednesday, April 25, 2007

Dvere CS-CLUBu dokoran...

Internetovy CS-CLUB byl doposud znam coby nejstarsi fungujici cesky a slovensky diskusni klub, zalidneny nejen lidmi z Ceska a Slovenska, ale z velke casti i emigranty. Tento klub se opravenene pysnil svou demokraticnosti a svobodou projevu (tedy veci velmi neobvykle na ceskem internetu a ve svete ceske Wikipedie) a navic pravidla clenstvi zakazovala propagaci komunismu, fasismu a antisemitismu. Neni se pak co divit, ze cesti komuniste, fasiste a antisemite, majici volny prostor na vsech ceskych a slovenskych forech, na Lidovkach, Blistech i Psu dostavali pri zmince o CS-CLUBU skytavku.

Uz to samo o sobe z nej cinilo neobvyklou a exkluzivni entitu. Cesi jak znamo nemaji radi neobvykle veci a pokud si trochu zagooglujete, pak jiste najdete radu negativnich postu a zminek, dsticich ohen a siru na CS-CLUB. Vzhledem k utokum na tento klub bylo clenstvi jen na pozvani a nebylo volne pristupne.

To se zmenilo 25. dubna 2007, kdy se pravidla zmenila a clenstvi je pristupne kazdemu s platnou e-mail adresou (pocitacovy program, jmenem listmanager, overuje adresy). Je to natolik jednoduche, ze staci poslat email na adresu cs-club@humintel.com a automat vas prihlasi a hned posle instrukce co a jak - vcetne toho, jak se zase odhlasit, pokud by to snad bylo proti vasemu nabozenskemu ci jinemu presvedceni.

CS-CLUB je vhodny pouze pro osoby zkusenejsi, tolerantni, mirne svetem prosle, neprilis ceske a nezdegenerovane nadmernym pozivanim ceskeho piva. Pokud splnujete tyto parametry - poslete email na adresu cs-club@humintel.com a ocekavejte veci pristi.

Tuesday, April 17, 2007

Kladivem na carodejnice a Bucharem na komunisty...

Vcera vecer jsem se s sedmiletym zpozdenim konecne dostal k pozornemu zhlednuti filmu Roberta Buchara Velvet Hangover. Film je z roku 2000 a uz jsem pred lety videl jeho cast na navsteve u znamych, ale tehdy mne pohled na hovoriciho Jiriho Menzela natolik rozcilil, ze jsem zacal vrhat zbytky vecere ze stolu na televizni obrazovku a kulturni vlozka musela byt zrusena a nastalo cisteni kobercu.

Film je vlastne vyborne sestrihanou serii rozhovoru se ctrnacti ceskymi filmari a hlavnim tematem (od ktereho hovorici umelci casto odbocuji) je ceska filmova Nova vlna ze 60. let, co se delo v ceskem filmu behem normalizace a co se tam deje ted, v te jejich demokrature. Film stylem velice pripomina slovensky film Ivo Brachtla a Dezo Ursinyho (s hudbou Jaro Filipa) Casu malo a voda stoupa - o kterem jsem psal uz drive. I v tomto pripade plati, ze kdyz posadite komunismem poznamenaneho umelce (ceskeho nebo slovenskeho) pred kameru a nechate ho trochu filozofovat o svete, pak je jen otazkou nekolika malo minut, nez dotycny umelec zacne mluvit jako uplny blbec. Funguje to spolehlive. Robertovi Bucharovi patri dik za zmapovani ceskeho filmoveho ne-zazraku. Tvurce filmu v kazdem pripade moc dobre znal sve pappenheimske a mel je prectene jako slabikar. Film je nutno videt. Pokud mate porad jeste nejake iluze o Cesku, pak prednostne na lacny zaludek.

S velkym naskokem nejzajimavejsim hovoricim celeho filmu je kameraman Stanislav Milota, pritel Vaclava Havla, ktery, aniz by mu prestal vyznavat svou oddanost, na nej zcela bezelstne odhaluje, co je vlastne Vaclav Havel zac, jaky mizerny charakter a jaka nemoralni spina. Milotova blizkost Havlovi je veci historicke skutecnosti. Ostatne Stanislav Milota je stejna osoba, ktera svetu potvrdila (ne v tomto filmu) Havlovo predsametove vyjednavani s KGB v Manesove ulici (aby mohl byt presidentem, ano KGB mu to schvalilo). Pro pripadne zajemce - detaily jsou v me knize "Sametovy tunel" (ISBN 80--86851-61-3)na strane 38 v casti "Co nikdo nechce slyset."

Uroven dotazovanych jde z extremu do extremu a z rohu do rohu: Ivan Passer jako by se i dnes bal rict neco kritickeho a jasneho a "call a shovel a fucking spade", smankote proc? Jan Nemec je zaslouzene zklaman nejen ceskou kinematografii, ale i Ceskem vseobecne - a proc se tedy blbec propanajana vracel z USA? Jen proto, ze jsou s Havlem temer bratranci? Jiri Krejcik, v dobe rozhovoru jednaosmdesatilety (on taky patril do Nove vlny? to mi uniklo), uz ani moc nekritizuje, ale jen unavene vysvetluje principy ceskeho krivactvi, nemoralnosti a udavacstvi.
Ve filmu se v mensim rozsahu objevi i barrandovsky "biznismen" Jaroslav Boucek, z ktereho Klausuv kagebacky kapitalismus tahne jako z nemytych ust, Jan Sverak, ktery rozpacite vysvetluje svuj ateismus (to ostatni chape divak i bez nej) a produkt nove ceske pakultury Sasa Gedeon. Uplne telatko. Ten mluvi tak hloupe, ze je toho ditete komunisty Zavadila cloveku az trapne lito. Stejne nevyrazny a bez chuti a bez zapachu jsou i Jaroslav Brabec a Zuzana Zemanova.

Ovsem i tenhle film ma sve hvezdy. Kladnou hvezdou je Drahomira Vihanova, ktere se krome kolaborace s komunisty v minulosti neda nic vytknout. Dneska ma jasno a vidi veci s prijemnym sarkasmem - ovsem je nutno kvuli dopracovani se k bodu jasna ztravit zivot v zumpe? Tezko rict - byl to jejich zivot.

Muzskou kladnou hvezdou filmu je Antonin Masa, rovnez dnes vidici veci primo - se stejnou podotazkou: Bylo to vsechno nutne? Dopracovat se ke stari, sedive hrive skrze skrze brody sracek? Nevim uz ktery z vypravecu se zminuje i o Jirine Stepnickove, jejim pokusu o emigraci, o tom, ze ji komuniste zabavili vilu, kterou pry jeji syn Jiri Stepnicka dodnes nedostal zpet. A ze se nejak snazil! Jeste v roce 1986 hral onen syn Jiri Stepnicka Klementa Gottwalda. Toho Gottwalda, ktery nechal zavrit jeho matku. To vite, herec zahraje vsechno. Obzvlast cesky herec. A tak to jde porad dokola - v ruznych variacich.

Nekde uprostred je Karel Vachek, intelektualne sedici rozkrocmo na plote behem celeho filmu. Tak nejak mi pripominal ruske pseudointelektualy kakofonicky busici do kytary a zpivajici fatalisticke rymy umele chraplavym hlasem, aby zneli jako Vysockij nebo Okudzava. Tak tohle jako ma byt ta vase "kultura"?

Daleko nejnegativnejsi postavou a vedle Miloty nejcastejsi vypraveckou je Vera Chytilova. Je to baba sedmilharka, potrhla a blazniva, uplna Cruella de Ville. Snazi se posluchace presvedcit o tom, ze se ji komuniste bali a proto ji dovolili natacet filmy. Jo, komunisti se ji bali. Takovou kravovinu ji muze sezrat jen nejak mladez narozena po roce 1989 a nebo prumerni Cesi se svym vlastnim spatnym svedomim. Povazte: Ze pry se komunisti bali, ze vyskoci z okna a tak ji radsi davali penize na filmy a zachazeli s nim jako s nomenklaturnim prominentem. Jaka to bezvadna idea: Vyskocit z okna! Nekteri z okna nevyskocili, ale byli z toho okna rovnou vyhozeni. Jako treba Jan Masaryk. O nem ovsem Chytilova s protekci u UV KSC filmy netocila ani nemluvila.

Kralem krysou celeho filmu je ale bezesporu Jiri Menzel - celou dobu se tvarici tak prazacky moudre. Nezminuje se o jeho prorezimnich a hovadsky komunistickych filmech, ktere natocil za normalizace, jako treba Kdo hleda zlate dno? (s dnes rovnez progresivnim Janem Hrusinskym v roli ridice Tatry 813 na stavbe prehrady) - natocenou udajne dle knihy napsane Klementem Gottwaldem (ano, prosim!) a nebo dodnes oblibenem filmu "Vesnicko ma strediskova", coz je taky komunisticka nehoraznost. Ale to v Cesku prece nevadi, tam se dodnes se zajmem divaji na Mrazika nebo 30 pripadu majora Zemana - co od takoveho naroda muzete cekat? Kulturu? Umeni? Ale prosimvas... budicek!!!!

Kralovskou korunu svemu krali krysovi Menzel (udajne podle opakovaneho tvrzeni ve filmu pouze Menzel a Chytilova "prolezli kominem" - cesky idiom jako krava, dejte si chutnat) nasadil tvrzenim, ze nema nic proti umelcum v KSC a dokonce si mysli, ze pokud je nekdo umelec a nema jinou moznost sve umeni predat svetu nez kdyz vstoupi do KSC, pak ten umelec (podle Menzla) mel povinnost do toho KSC vstoupit a nikdo nema pravo ho odsuzovat. Po vyslechnuti teto moudrosti jsem nezavisle dospel k nazoru, ze Jiri Menzel je nejen vul, ale i Cech jako poleno. Uplny prototyp. Tim proutkem meli serezat jeho a ne naopak. Mozna ho taky meli majznout mokrym hadrem pres tu jeho blbou drzku.

Film konci jizlivym zaberem ceskeho politickeho a filmoveho prostituta rezisera Otakara Vavry, jak odchazi z odrbane budovy prazske FAMU. Asi tam ten komunisticky paskrivec vyucuje Novou vlnu. Kdyby zila Svetla Amortova, urcite by tam dnes ucila taky.
Film skoncil, byla uz pulnoc. Vstal jsem z gauce pred televizi a bylo mi jasne, ze i kdyz s ceskym narodem mam spolecnou cast davne minulosti, tak uz s nim nemam nic spolecneho v pritomnosti a uz vubec ne v budoucnosti. Coz se vztahuje hlavne na kulturu. Cili jak pravil kdysi Gustav Husak: "Takhle tedy ne, soudruzi!".
-----------

Film Velvet Hangover (Sametova kocovina) je uveden na IMDB na adresehttp://www.imdb.com/title/tt0265688/a je taktez k dostani coby kniha pod nazvem Czech New Wave Filmmakers in Interviews (by Robert Buchar) - ISBN 0-7864-1720-X

Tuesday, April 10, 2007

Vlast není národ

Otto Drexler

Podíváme-li se do minulosti českých zemí, nalezneme v ní řadu nehezkých okamžiků. V leckterých obdobích se žilo špatně a mnohdy byla závažně ohrožována svoboda a sama důstojnost člověka. Nejednou došlo na českém území ke krvavým střetům, jenž vždy přinesly mnohá utrpení a značné ztráty na životech. Většina oněch neblahých období - zejména těch, při niž bylo závažně ublíženo příslušníkům českého národa - jsou dnešní česko odbornou i laickou veřejností odsuzována. Ať už je to třicetiletá válka, 2. světová válka nebo stalinistický režim 50. let. Je však jedna závažná událost v českých dějinách, na kterou část odborné veřejnosti negativně nenahlíží a u většiny české společnosti je tato událost dokonce vnímána kladně. Řeč je o česko-sudetoněmeckém problému, který je černou sazí takřka celých českých dějin. Nejkřiklavějším místem v těchto dějinách je nepochybně odsun 3 milionů sudetských Němců v letech 1945-1947. A právě tímto se budu nyní krátce zabývat. Nejde mi v žádném případě o celistvý rozbor této problematiky, jejíž možný obsah je takřka nevyčerpatelný. Budu se věnovat zejména příčinám pohledů na tuto neblahou minulost, navíc přidám několik faktů o samotném odsunu.

Obecně se dá říci, že vše, co se dotýká česko-sudetoněmeckého problému, je dodnes na obou stranách předmětem vášnivých debat a mnoha emocí. Proč je tomu tak, není těžké vysvětlit. Pomůže nám příklad: česká společnost, vyjma ortodoxních komunistů, dnes tvrdě odsuzuje stalinistické excesy, které se na československém území děly v 50. letech minulého století. Je tomu z toho důvodu, že ony zločiny spáchali komunisté, od nichž se drtivá většina společnosti dnes distancuje. Odsuzujeme-li "50. léta", odsuzujeme tím komunisty. Mimo pohled nám ovšem zůstává, že onehdy byl komunistou skoro každý. To by ale byl už jiný příběh.

Odsuzujeme-li vyhnání sudetských Němců, už je to něco jiného. Tím totiž odsuzujeme onen holubičí český národ. A právě kritiku svého národa je málokterý Čech schopen přenést přes srdce, přestože rozdíl mezi "50. léty" a odsunem je jen malý. V obojích případech jsou za excesy a odporné zločiny vinni Češi. Ovšem ten psychologický rozdíl je značný: při odsunu prováděli odpornosti běsnící Čechové napříč politickým spektrem "výbojným Germánům", zatímco v 50. letech již prověření komunisté samotným Čechům, ačkoli mnozí to bývali kriminálníci nebo pravičáci z dob první republiky a protektorátu. Právě tuto okolnost považuji za klíčovou, proč odsun je mnohdy hodnocen kladně, zatímco 50. léta v demokratické společnosti vždy záporně. Národní city hrají v životě obyvatel daného národa velkou roli. Důkazem je kupříkladu turecká genocida Arménů, o níž se dá s Turky mluvit jen velmi obtížně.

V ČR to však mnohdy není lepší. Pavel Macháček, velký obránce českého národa považuje "za scestné a mravně pochybené žádat omlouvání za tisící díl toho zla, které nám způsobili do konce války sudetští Němci!" U tohoto výroku se zastavme. Kromě jiného tu potvrzuje, že vůči Sudetoněmcům uplatňuje i dnes princip kolektivní viny, čímž všechny sudetské Němce do jednoho označuje za nacisty. Takový je však názor širší veřejnosti. V této souvislosti se můžeme teoreticky zamyslet: proč se tehdy do Německa neodsunuli také všichni čeští zrádci a kolaboranti? Proč neodsuneme dnes všechny současné i bývalé komunisty? Do Ruska, na Kubu, do Severní Koreje nebo do Číny? Pravda, oni se všichni komunisté na zločinech nepodíleli, ale což, zlý duch v nich jistě je a platí přece princip kolektivní viny! Možná vám toto může připadat jako demagogie, nenechte se však mýlit. Pokud bychom se pídili po příčinách, proč česká společnost nechce odsunout kolaboranty nebo komunisty, vyjde nám, že provinivší se čeští soukmenovci se přece neodsunují (vždyť jsou to Češi, tedy, co jsme si, to jsme si!), a pokud vůbec byli za své činy souzeni, tak podle individuální viny, podle platných zákonů. Nebyli zbaveni občanství, majetku, nemuseli opustit svou vlast en bloc.

Pro Sudetoněmce, stejně jako pro Čechy nebo Slováky, byla vlastí Československá republika, stejně jako Češi byli občany ČSR. Z mnoha svědectví Čechů žijících za první republiky v Sudetech je zřejmé, že mezi oběma národy panovala přátelství a národní původ nehrál vůbec důležitou roli. O tom svědčí i velký počet smíšených manželství. Hitlerem byly však násilně česko-sudetoněmecká pouta zpřetrhána. Hitler poštval Němce proti Čechům a vzhledem k okolnosti, že česká státní moc neposkytovala Němcům příliš práv, ba ani nepověřila předáka absolutně nejsilnější strany ve státě (SdP) ve volbách 1935 sestavením vládního kabinetu, nebo alespoň výrazné účasti v něm, nebylo to ani těžké. Nicméně i přesto zůstávaly mnohé tisíce Sudetoněmců, které zůstaly republice do posledního okamžiku věrni.

Přišel však rok 1945 a prohra nacistického Německa. Snad celá Evropa byla zhnusena zločiny, kterých se dopustili příslušníci německého národa. Zločiny bylo potřeba nějak potrestat. Zatímco státy západní Evropy, které nerozlišovaly národní původ svých občanů postavily viníky před soud, který je dle provinění odsoudil: buď odnětím svobody, ve výjimečných případech trestem smrti. Československá státní moc vyřešila tento problém jiným způsobem. Své občany, kteří nepatřili do kmenu holubičích Slovanů, byla připravena "vylikvidovat" z republiky. Tím zřetelně přiznala, že představitelé státní moci, zodpovědní za chod věcí ve státě, jsou nacionalisté, kteří vyvyšují slovanské národy nad ostatní.

To, co dělal v národnostní politice Hitler, činili nyní českoslovenští politici s tím rozdílem, že židy nahradili Němci. Například exilový ministr národní obrany Sergej Ingr 3. 11. 1944 v projevu v BBC vyzýval české obyvatelstvo: "Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne..." Takováto slova z úst státního představitele jsou odporná. I zde opět vidíme uplatnění kolektivní viny.

Že se propaganda uplatňuje během války, na tom není nic divného a asi ani špatného. Rozdíl mezi Západem a Československem byl však takový, že zatímco Západ důsledně odděloval nacistické zločince od demokraticky smýšlejících Němců, Češi házeli všechny Němce do jednoho pytle. Třeba Hana Koželuhová z lidové strany po válce vyřkla zajímavý výrok: "Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi." Pokud by tehdy vyřknula nacistické zločince, dalo by se s ní možná souhlasit. Těmito výroky však českoslovenští politikové jen zesilovali již tak velkou nenávist vůči Němcům a právě oni jsou tedy zodpovědni za všechna příkoří, jež byly způsobeny nevinným sudetským Němcům.

Odsun Němců byl učiněn právě z tohoto důvodu: z nenávisti vůči Němcům, bez ohledu, zda to byli nacisté nebo uvědomělí demokraté. Nebyla to spravedlivá odplata, ani tisící díl nacistického zla, jak o něm hovoří Macháček. Když by tomu tak mělo být, proč neodsunuli německé spoluobčany Belgičané nebo Nizozemci, kterým bylo za války ublíženo podstatně více, neboť, narozdíl od Čech, se zde odehrávaly válečné bitvy? Prostá nenávist vedla k vyhnání Němců, nikoliv racionální kalkul, jak se snaží snad všichni obhájci odsunu namluvit. Výstižně to popsal Emanuel Mandler: "Po nacionální stránce představovalo vyhnání a jeho zdůvodňování podstatné a zásadní posílení protiněmeckého šovinismu, všeobecného přesvědčení, že antagonismus Čechů a Němců je věčný a že se odehrává na základě obecnějšího rasového antagonismu holubičích Slovanů a agresivních Germánů. Nacionální šovinismus a právě uvedený rasismus se staly součástí xenofobie, která z Česka do té doby nezmizela."

Odsun německého obyvatelstva z Čech přinesl mnoho zbytečného utrpení. Odňal třem milionům lidí jejich vlast, kterou povětšinou v novém bydlišti již nenašli. Minimálně 100 tisíc lidí přišlo při odsunu o život. Není pravdou, že Němci chtěli sami do "reichu" jít. Ani se nelze obávat, že by se Sudetoněmci dožadovali po válce sebeurčení, ani že by se se svým územím chtěli připojit k Německu. To bylo rozbořené, zatímco Československo bylo válkou jen málo dotknuto. Po hospodářské stránce na tom bylo Československo taktéž lépe. Sudetští Němci neměli po válce žádné racionální důvody, chtít se k Německu připojit. Záleželo by pouze na české státní moci, jak by se k problému postavila. Zda by nastavila takové podmínky, aby občané všech národností byli v republice spokojeni. Mohla po válce vybudovat tři německé župy, jak je za války navrhoval prezident Beneš. Tímto způsobem mohlo být zařízeno úspěšné soužití obou národů, jaké vidíme kupříkladu v Belgii nebo Švýcarsku. To však domácí odboj za války tvrdě odmítl. Londýnský exil v čele s prezidentem Benešem se tomu "podrobil" a nakonec se mu podařilo získat, i přes mnohé obtíže a značný nesouhlas tamního obyvatelstva, podporu západních velmocí. Česko-sudetoněmecký problém tím byl fakticky vyřešen, ale zcela nelidským způsobem, který přinesl něco o mnoho horšího, než by bývaly byly případné střety českých a německých nacionalistů v nové republice.

Co by pro nás mělo znamenat vyhnání sudetských Němců dnes, deset let po podpisu česko-německé deklarace, která učinila jakousi politickou tečku za tímto problémem? Pavel Macháček říká, že by se na vše mělo zapomenout a udělat za vším tlustou čáru. Nesdílím tento názor. Dnes, na rozdíl od počátku 90. let, již panuje v Česku celkem shoda na tom, že tzv. divoký odsun v letních měsících roku 1945 je nanejvýš odsouzeníhodný. Nad vyhnáním Němců jako celkem však tato shoda už nepanuje. Myslím si, že není vůbec podstatné, jak je tento problém "dohodnut" politicky. Důležitější, než odkazování na deklarace, je poznání minulosti. Můžeme se ji snažit zfalšovat, ale to nepomůže, minulost je jen jedna jediná. Minulost je to, co se stalo. Češi ovšem, narozdíl od dnešních Němců, mají silnou tendenci pohlížet na minulost tak, jak se nestala. V mnoha případech tak, jak se stát měla. To vše ovšem svědčí jen o slabosti národa, který se musí přidržovat lživých berliček. Proti tomu bojoval už kdysi, v bojích o rukopisy, i T. G. Masaryk.

Chtějí-li mít Češi čisté svědomí, nezbývá jim nic jiného, než se za vyhnání a mnohatisícové oběti na životech omluvit. To nemá nic společného s navrácením zkonfiskovaného německého majetku, který již navždy zůstane Čechům. Častou výmluvou Čechů bývá odkaz na to, co bylo předtím. V tom jistě mají pravdu a nikdo to nezpochybňuje. Často poukazují na to, že pro sudetské Němce začal svět existovat 9. května 1945. To je však chybné, každý slušný Němec nacistických zločinů lituje a pokud se jej na to zeptáte, za Německo se ihned omluví. Je tedy pouze na Češích, zda uznají, že jim v minulosti nebylo pouze ubližováno, ale že i oni sami, v míře masové, ubližovali a dopustili se na svých bývalých spoluobčanech velkých křivd.

Literatura:

Macháček, Pavel: Cesta Čechů a Němců ke dnešku, NAKLADATELSTVÍ AVENTIUM, s. r. o., Praha 2002
Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita, Libri, s. r. o., Praha 200O
Schnittner, Rudolf: Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, Nakladatelství H & H Vyšehradská, s r. o., Jinočany 2006
Wagnerová, Alena: Neodsunuté vzpomínky, PROSTOR, Praha 2000

Labels:

Monday, April 02, 2007

Sokolov a konec války

Ladislav Frank Nykl

Za II. světové války byl Sokolov dvakrát bombardován. První noční nálet v říjnu 1940 měl vyřadit z provozu sokolovskou chemičku, ale bomby dopadly na kopec s městským hřbitovem. Nálet 17. dubna 1945 zcela zničil na sedmdesát domů a počet lidských obětí je odhadován na více než osmdesát.

Nemocní ruští zajatci byli posíláni do tábora pro nemocné, který byl umístěn v areálu bývalých kasáren, které stávaly v místě dnešního sídliště Vítězná. Podmínky v táboře byly velmi špatné, zdravotní péče minimální a úmrtnost nemocných byla z těchto důvodů značně vysoká. Mrtví byli pohřbíváni do masových hrobů nedaleko městského hřbitova. Do dubna 1945 jich bylo pohřbeno 2202, další byli pohřbíváni ještě v květnu, takže celkový počet přesně neznáme. Místo, kde byli mrtví pochováni, bylo označeno nejdříve březovými kříži, potom pomníčkem. Poslední úprava hřbitova ruských zajatců pochází z roku 1971, kdy zde byl postaven památník v podobě dvou prstů zdvižených k přísaze s letopočty 1941 a 1945.

Po bombardování Sokolova v dubnu 1945 pomáhali s odklízením trosek i sovětští váleční zajatci. Dva z nich, Ivan Sorčak a Michal Patalaš, objevili v troskách zbytek spižírny. Z důvodu hladu se pustili do jídla, při čemž byli chyceni a pro výstrahu oběšeni na kaštanu za kostelem. Po válce jim byla v těchto místech odhalena pamětní deska.

Pro Sokolov skončila válka 7. května 1945, kdy bylo město a jeho okolí osvobozeno americkou armádou.

Pamětní deska americké armádě

Na budově pošty na Starém náměstí je umístěna bronzová deska s nápisem v českém a anglickém jazyce vyjadřujícím díky americké armádě za osvobození. Deska byla instalována 28. listopadu 1945 při slavnostním rozloučení s americkými vojáky. V 50. letech byla odstraněna totalitním režimem a znovu instalována byla v roce 1990 při příležitosti 45. výročí osvobození Sokolova.

Pochod smrti žen z koncentračního tábora ve Svatavě

Z koncentračního tábora ve Svatavě se 22. dubna 1945 vydala na pochod smrti kolona vysílených žen, které tady byly uvězněny a tvrdě pracovaly v místní továrně pro zbrojní výrobu Říše. Ženy, mučené hlady a tyranizovány nelidskými dozorkyněmi a nacisty, kteří pravděpodobně tušili svůj brzký konec, po bombardování Sokolova, byly hnány přes Sokolov, Loket, Horní Slavkov, Krásno a Čistou nesmyslně, oblastí tehdejšího Císařského lesa. Spaly mokré, zmrzlé a o hladu venku a houfně, během pochodu umíraly. Byly mezi nimi především Francouzky, ale i Rusky, Polky, Češky, Slovinky a Maďarky.

V upomínku na nesmírné utrpení a krutou smrt nevinných žen byl zřízen památníček tohoto pochodu, v lese za bývalou obcí Litrbachy - Čistá, ( asi 3 km po zelené turistické značce směr Kladská ).

Podle kroniky obce Krásno, procházel bývalou Čistou průvod asi 130 žen. Zubožené a chatrně oblečené ženy měly přespat v prázdných místnostech zdejší školy. Starosta obce Maier, který byl fanatickým příznivcem NSDAP však údajně prohlásil: "Ty české bestie ať spí venku !" A vyhnal vězeňkyně spát před školu na dvůr. Dvanáct z nich pak mrazivou noc nepřežilo.
Maier nenechal mrtvá těla ani řádně pohřbít na místním hřbitově, ale poručil, zakopat je na mrchovišti. Ty, které přežily byly vráceny zpět do Svatavy, ustupujícími Němci. Tábor byl osvobozen Americkou armádou 7. května 1945 a 26. června musel být z hygienických důvodů spálen. Počátkem roku 1946, kdy začínal odsun Němců, byly ostatky žen v Čisté objeveny. Povolaná soudní komise z Lokte nařídila místnímu německému obyvatelstvu, v čele s fanatickým Maierem, aby těla exhumovali a řádně pohřbili. Brutální starosta, který smrt žen zavinil, byl donucen, aby hnijící ostatky holýma rukama uložil do připravených rakví, které pak byly řádně uloženy do hrobu, na místě dnešního pomníčku. Maier byl zatčen a posléze vězněn v Lokti až do svého odsunu do Německa.

Pomníček žen, který již vzhledem ke své zchátralosti, nebyl důstojným pietním místem, byl v roce 2003 na čas odstraněn. Místo bylo z iniciativy Krásenského občanského spolku Rozhled upraveno a zrekonstruováno. V lednu 2004 byla rekonstrukce dokončena. Na původním místě se nyní nachází pamětní deska, kterou lemuje dvanáct kamenů, symbolizujících dvanáct vyhaslých životů, nebohých žen. K obnově přispěly i Lesy České republiky, na jejichž pozemku se pomník nachází, když místo osadily lavičkami.

Pomník nad městem připomíná smrt více než 2 200 sovětských válečných zajatců, kteří zemřeli v místním "lazaretě". V sousedství města, ve Svatavě, kde byl zřízen ženský koncentrační tábor, v němž byly ženy nelidsky týrány, hlavně dozorkyněmi. Jednalo se o šest krutých bachařek, které byly daleko široko známé svým sadismem. Byly dobrovolnými příslušnicemi SS a pocházely z bavorského Gundelsdorfu. Doma snad byly jen obyčejnými selkami, ale najednou dostaly do rukou moc a to je změnilo. I přesto se našlo i několik místních Němců, kteří byli tvrdě postiženi za pomoc zajatkyním a vězňům. Pamětní deska s reliéfem týrané ženy, je prý ve Svatavě někde zastrčená v křoví a ani místní o tom nic nevědí. Je to škoda, že se stydíme za svou historii a své mrtvé! Zemřeli snad zbytečně?

TOPlist