Hlas z historie.

Jerry Milek

Považuji tento článek natolik důležitý, že jsem jej přeložil i do češtiny. Český text je uveden pod anglickým. Doufám, že čechům, kteří jen trochu přemýšlí vlastním mozkem, tedy ne oficiální protiamerickou retorikou, si ze statistiky voleb v USA, přeci nějakou představu udělají.
Jarda

A voice from History

In 1787, about the time our original 13 states adopted their new constitution, Alexander Tyler, a Scottish history professor at the University of Edinburgh, had this to say about the fall of the Athenian Republic 2,000 years prior: "A democracy is always temporary in nature; it simply cannot exist as a permanent form of government. A democracy will continue to exist up until the time that voters discover that they can vote themselves generous gifts from the public treasury. From that moment on, the majority always votes for the candidates who promise the most benefits from the public treasury, with the result that every democracy will finally collapse due to loose fiscal policy, which is always followed by a dictatorship."

"The average age of the world’s greatest civilizations from the beginning of history has been about 200 years. During those 200 years, these nations always progressed through the following sequence:
1. From bondage to spiritual faith
2. From spiritual faith to great courage
3. From courage to liberty
4. From liberty to abundance
5. From abundance to complacency
6. From complacency to apathy
7. From apathy to dependence
8. From dependence back into bondage

" Professor Joseph Olson of Hamline University School of Law, St. Paul, Minnesota, points out some interesting facts concerning the 2000 Presidential election:

Population of counties won:
Gore: 127 million;
Bush: 143 million;

Square miles of land won:
Gore: 580,000
Bush: 2,427,000

States won:
Gore: 19
Bush: 29

Murder rate per 100,000 residents in counties won:
Gore: 13.2
Bush: 2.1

Professor Olson adds: "In aggregate, the map of the territory Bush won was mostly the land owned by the tax-paying citizens of this great country. Gore's territory mostly encompassed those citizens living in government-owned tenements and living off welfare.”

Olson believes the United States is now somewhere between the "complacency and apathy" phase of Professor Tyler's definition of democracy, with some 40 percent of the nation's population already having reached the "governmental dependency" phase. If the Senate grants Amnesty and citizenship to 20 million invaders called illegals and they vote, then goodbye USA in less than 5 years. Pass this along to help everyone realize just how much is at stake, knowing that apathy is the greatest danger to our freedom


Hlas z historie.

V roce 1787, v době kdy 13 originálních států unie přijalo novou ústavu, skotský profesor historie Alexandr Tylor z Edinburské university, řekl o pádu Athénské republiky před 2000 lety následující:

"Demokracie je ve své podstatě pouze dočasná. Řečeno jednoduše, nemůže existovat jako stálá forma vlády. Demokracie bude existovat do té doby, dokud voliči nepoznají, že si pro sebe mohou nahrabat ze státní pokladny. Od té chvíle, bude většina voličů volit takové kandidáty, kteří nejvíce naslibují rozdávat ze státní kasy (socialisté, pozn. překl.) na dobročinné účely. Výsledek rozdávání ze státní kasy je, že demokracie se dostane do kolapsu kvůli ztrátě finanční, rozpočtové politiky, která musí následovat diktaturou."

"Průměrná doba těch světových, nejdemokratičtějších civilisací od prvopočátku historie byla okolo 200 let. Během těchto dvou sta let procházel národ těmito stupni":

1. Z nevolnictví (otroctví) k duševnímu přesvědčení.
2. Z duševního přesvědčení k nesmírné odvaze.
3. Od odvahy ke svobodě.
4. Ze svobody k hojnosti a nadbytku.
5. Od nadbytku ke spokojenosti.
6. Od spokojenosti k netečné apatii.
7. Od netečnosti k závislosti.
8. Ze závislosti zpět do otroctví.

Profesor Josef Olson z právní fakulty Hamline univerzity v St.Paul, Minnesota, poukazuje na zajímavá fakta, týkajících se presidentských voleb r. 2000

Počet obyvatel ve vyhraných oblastech:
Gore: 127 mil.
Bush: 143 mil.

Velikost ve čtverečních mílích vyhraných oblastí:
Gore: 580.000
Bush: 2,427.000

Počet vyhraných států unie:
Gore: 19
Bush: 29

Počet vražd na 100.000 obyvatel ve vyhraných oblastech:
Gore: 13.2 (levicová, liberální, Demokratická strana.)
Bush 2.1 (pravicová, konzervativní, Republikánská strana.) Pozn. překl.

Profesor Olson dodává:
"Úhrnem, oblast kterou ve volbách vyhrál Bush, byly převážně lidé platící daně a vlastníci nemovitostí naší velkolepé země. Území, které vyhrál Gore zahrnuje hlavně občany, kteří žijí ve vládou sponsorovaných domech a žijících z podpor."

Olson věří, že v současné době jsou Spojené Státy někde mezi "spokojeností a apatií" podle definice demokracie profesora Tylera, kdy okolo 40% obyvatelstva již dosáhlo fáze "závislosti na vládě". Pokud senát udělí amnestii a občanství zhruba 20 milionům ilegálních přistěhovalců s právem volit, pak bude po USA v kratší době než 5 let. Pomož tuto informaci rozšířit těm, kterým to ještě myslí, aby si uvědomili kolik je v sázce. Naše apatie je největší nebezpečí pro naši svobodu.

A to platí pro všechny skutečně demokratické státy.

Český zápach z pohledu Rakušana

Petr Žižka

Kdo neskáče, není Čech, skandujeme na fotbalových stadionech při mezinárodních zápasech. A ani ten, kdo nejásá nad Jadernou elektrárnou Temelín, není zřejmě obyvatelem České republiky. Kdokoliv zpochybní Temelín, je považován v lepším případě za ekologa (přičemž slovo ekolog bývá vyřčeno s patřičným despektem), případně dokonce za zaprodance nějaké cizí firmy, která touží prodávat energii v Česku. Pomalu aby si takový člověk připadal jako vlastizrádce.

Kdoví, možná je někdo motivován úplatky. Jistě si někdo na Temelínu honí své politické tričko. Z vlastní zkušenosti člověka, který není ani členem, ani voličem zelených a na jehož kontě dosud nepřistál žádný obolos nějakého energetického gigantu, mohu v klidu prohlásit, že každý, kdo o rakouských argumentech uvažuje, nemusí být za každou cenu prodejný a koupený.

Nemaje patřičné odborné znalosti, nechci zpochybňovat bezpečnost elektrárny. Snažím se však vstoupit do myslí těch sedláků, vinařů, řemeslníků, kteří jednou za čas zablokují hranice.
Zkusme se podívat na nás jejich očima: překročí hranice, třeba u Znojma. První, co je praští mezi oči, je nákupní středisko, kde architekturu tvoří rytíři na koních, draci, letadlo, obří zeměkoule a vše, na co si vzpomenete.

Podnikatelské baroko je proti tomu naprosto strohá architektura. Větší kýč pohledat.
Pak následuje nabídka nových „Mädchen“ za super ceny, a to jak na billboardech, tak v reálu – u cest a ve světélkujících domečcích.

Vítejte v České republice! Zatímco v Rakousku rok co rok otevírají nové silnice, takže se našinec dostane do Alp stále rychleji, od Znojma do Brna vede pořád stejná silnice plná děr.
Pokud se nějaký Rakušan nespokojí s levným nákupem přímo ve Znojmě, jehož krásné historické jádro je umně schováno za panelákovými hradbami, ale jede dále, projíždí začmouděnými vesnicemi, kde se z komínů valí dým na rakouské poměry nebývalý. A míjí smrduté škodovky a náklaďáky. Rakušan se musí divit a dusit. Úcta k životnímu prostředí je nám stále cizí, silnice lemují ojeté pneumatiky a obkládáme je igelitovými pytli s odpadky. Občas se na nás provalí, že si kravíny pleteme se skladišti odpadu, dokonce i radioaktivního.

Možná namítnete, že poslední léta naše země vzkvétá. Jenže pozor, to je náš pohled. To, že města a vesničky vypadají malebně a že se domy nerozpadají, to je pro Rakušana standard. Nad tím nikdo neplesá. To my jásáme nad něčím, co je ve světě normální.

Proč by si Rakušané měli myslet, že zrovna Temelín čeští sousedé postavili v rozporu s českou náturou – tedy tak, aby nikomu nevadil, nesmrděl, nic nevypouštěl, případně dokonce nic nevyzařoval? Proč by Rakušané měli věřit Temelínu, když si ani uklidit neumíme?
(MFDNES)

----
Uklidit? Jak? Vybombardovat? To by nebylo ono. Nebude lepsi je znovu obehnat ostnatym dratem?

Proc jsem byl milicionarem

Frantisek Lambert

V roce 1970 byl muj otec vyloucen z KSC. Od te doby me zivotopisy zacinaly vetou: "Otec vyloucen z KSC." Po vylouceni byl otec, vzdelanim PhDr., nemocen a lecen na psychiatrii, pote se dlouha leta zivil jako betonar. Ja osobne jsem se svym otcem od svych patnacti let chodil pravidelne o vikendech na stavbu, abych pomohl rodine vydelat penize.

Kvuli zivotopisu, ktery byl vysledkem statecnosti a jednoznacneho negativniho postoje meho otce ke vstupu sovetskych vojsk v roce 1968 do Ceskoslovenska, jsem nesmel studovat mnou vybranou stredni vytvarnou skolu v Praze ani pedagogickou fakultu v Ceskych Budejovicich. Nezbylo mi nic jineho nez studovat fakultu strojni v Plzni, kde muj zivotopis tolik nevadil. (Ale chudak!)

Po ukonceni vysoke skoly v roce 1979 jsem nastoupil do strojirenske firmy KOVOSVIT, v niz jsem pracoval pres dvacet roku. Vzhledem ke sve pracovitosti a dosahovanym vysledkum jsem byl veden jako rezerva na ekonomickeho namestka. V te dobe za mnou prisel muj vedouci odboru, ktery byl zaroven predsedou ZO KSC, a sdelil mi, ze je vyloucen muj dalsi sluzebni postup, kdyz nebudu v KSC. Protoze stal za vysledky me prace, snazil se nekolik let zmenit pohled na meho otce a tim i na moji osobu. Toto se mu povedlo a ja jsem byl ve druhe polovine roku 1988 z techto duvodu prijat do KSC.

A to i presto, ze jsem tuto organizaci bytostne nesnasel za vsechna prikori, ktera jsme s rodinou museli vytrpet. Nebyl jsem ale v te dobe hrdina jako muj otec, abych se vzeprel jako on. Mel jsem dva male syny (dva a pul roku a tri mesice) a druhym duvodem byl fakt, ze jsem si byl vedom, jak obrovskou praci a jake usili stalo meho vedouciho ocisteni me osoby. Se vstupem do KSC jsem automaticky byl zaregistrovan do Lidovych milici. Pokud vim, tento mechanismus byl praktikovan nejen ve strojirenskych firmach v jiznich Cechach. Podobny osud mely stovky dalsich vedoucich pracovniku. Navic bylo jasne, ze odmitnout byt i formalni clenstvi v Lidovych milicich znamenalo existencni likvidaci.

Prohlasuji, ze jsem osobne a z vlastni vule do LM nevstoupil, a svuj odmitavy postoj k teto organizaci jsem jednoznacne projevil v listopadu 1989, kdy byly LM povolany k nasazeni do Prahy a ja toto nasazeni i vlastni ucast na takove akci opakovane a vyslovne odmitl, zadneho vyjezdu jsem se nezucastnil, byt jsem byl nekolikrat vcetne noci nahanen k ucasti. K tomu, abych nebyl veden jako clen LM, vedla jen jedna cesta. Predstirat nemoc a o teto presvedcit okresniho lekare LM. K tomu jsem se nepropujcil, protoze jsem nikdy nepodvadel. Navic vsichni kolegove znali muj velmi dobry zdravotni stav a moje sportovni aktivity. Zduraznuji, ze jsem se nikdy nepodilel na zadne cinnosti smerujici k potlacovani lidskych prav nebo svobod, nikdy jsem nikomu svym clenstvim v LM osobne neublizil.

Zdroj: Cestne prohlaseni s vysvetlenim, ktere Frantisek Lambert predal clenum Rady CT 7. unora; Tyden, archiv Newton IT
---------
Frantisek Lambert je SOUCASNYM vrchnim reditelem Ceske televize - http://www.novinky.cz/01/27/37.html

Chce jeste nekdo tvrdit, ze Ceska republika je civilizovanou zemi?
Rosta

Smutna uvaha

Kritizuji mnohe co se delo a deje v me stare vlasti a dostavam nekdy dopisy:” Je mi trochu líto,že nevidíš obrovské množství pozitivních změn tady u nás a necháváš se stále masírovat polopravdami bez réálných řešení”

Jsem rad, jsem hodne rad ze Ceska Republika se zbavila totatitni komunisticke moci a obnovila demokraticke tradice predvalecneho Ceskoslovenska. Jako obcane mate jiste stejne, nebo mozna i vice svobody nez mame my v Australii. I my mame statni administrativu ovladanou byrokraty, kteri smysleji a jednaji podle prani tech, kteri je do uradu dosadili. Neni to vzdy vyber nejschopnejsich, je to spise kombinace schopnych ale take poslusnych a vdecnych svym chlebodarcum. Kdyz mame pravicovou vladu - ta postupne meni nejvyssi statni uredniky a kdyz je u moci delsi dobu, zmeni celou strukturu statni administrace. Levice dela totez. Kdyz je nektera partaj u moci vice nez dve volebni obdobi zacnu verejne kritisovat mnoha rozhodnuti s kterymi nesouhlasim a kdyz to nepomaha tak podporuji opozici a vetsinou ve volbach volim proti vlade. U nas v Australii je to celkem jednoduche. Jak pravicove tak I levicove strany zde jsou vedeny povetsine rozumnymi lidmi. Jejich nazory, chovani a minulost jsou kazdodenne obnazena v tisku, rozhlase a televise. Kdyz nekdy nejaky lump proklouzne, tak si rekneme ze musi byt asi chytrejsi nebo hrozne bohaty aby utaljl pravdu.

Po padesati letech jste u vas zdedili dokonale poslusnou komunisty dosazenou statni i mistni administraci. Ve velmi chytrem a dobre pripravenem planu ( prognosticky ustav ? ) desetitisice si zmenily kabaty a statisice si s pomoci tech “chytrych” vytunelovali netusene majetky, ktere byly komunisty ukradeny a pod ruznou zaminkou vladami CR nevraceny puvodnim majitelum. Jsou tam tez statisice lidi a jejich potomku, kteri okradali, sikanovali, udavali, bili a vrazdili nevinne obcany.

Ucitele co vystudovali v minulem rezimu a kteri byli uspesne indoktrinovani dnes uci vase deti.
To je uzasna armada lidi, kteri nechteji a ani si nemohou dovolit ZASADNI ZMENY.
Vy tam tu moznost ZASADNI ZMENY v dohledne dobe asi nemate. Rad bych se mylil !

Frantisek Bejcek, Sydney, Australia

Opravdu je Česko euroskeptické?

Otto Drexler

S německým předsednictvím Evropské unie se po delší době začalo i na té nejvyšší úrovni živě diskutovat o směřování a budoucnosti Evropské unie, většinou ve spojitosti s evropskou ústavní smlouvou, u níž by bylo Německo rádo, aby ty členské země, které ústavní smlouvu ještě neratifikovaly, aby tak učinily.

I v České republice se evropská ústava skloňuje ve všech pádech. Je však smutnou pravdou, že je terčem nevybíravé kritiky v čele s prezidentem Klausem, zatímco její obhajoba je doménou jen malé hrstky lidí, najmě spíše levicově orientovaných. Je ovšem nutné poukázat na to, co je v tuzemské diskusi primárním problémem, protože se obávám, že důležitost této diskuse si málokdo z Čechů uvědomuje. Celá diskuse o evropské ústavě nejen ta v současnosti za německého předsednictví - navozuje nám velké dilema: jaká má být budoucnost evropského kontinentu? Má se pokračovat v evropské integraci, jejíž počátek můžeme vidět v uzavření Římských smluv, kdy se Evropská společenství se vydala po strmé cestě za prohlubováním evropské integrace, v níž, tehdy pouze západní, Evropa postupně přestala být jen zónou volného obchodu a začala být jakousi politickou entitou s mnohými přenesenými pravomocemi z členských států; anebo se má nyní na celoevropský integrační vývoj rezignovat, zrušit mnohé evropské instituce včetně jejich pravomocí, aby se Evropská unie stala jen mezivládní organizací typu OSN nebo NATO?

Vědom si závažnosti tohoto dilematu, není mým záměrem diskutovat o aspektech ústavní smlouvy, nýbrž právě o možném další směřování Unie. To je totiž gros celé věci a pokud si nebudeme uvědomovat dalekosáhlost diskuse, mohli bychom lehce propadnout bludům, které české veřejnosti nenasytně předkládají čeští euroskeptici. Evropská ústava jim totiž poskytla výtečnou záminku ke zveřejnění svých kritických soudů o Evropské unii. Nejsou zásadními kritiky nového evropského dokumentu proto, že by závratně měnil charakter a samotné fungování Unie, nýbrž proto, že nesouhlasí přinejmenším od Maastrichtské smlouvy se samotnou evropskou integrací jako takovou, s idejemi Evropské unie a vůbec s vytvořením evropské politické entity. Musíme si pak položit závažnou otázku, zda kritika (nebo reflexe) ústavní smlouvy vůbec může být od těchto lidí alespoň minimálně věrohodná, když jejich předpojatost vůči Evropské unii je očividná.

Je pravdou, že ústavní smlouva znamená pro budoucnost Evropské unie velmi mnoho. Rozdíl mezi jejím přijetím a odmítnutím, což kupříkladu český premiér Mirek Topolánek zpochybňuje, je významnější, než si většina lidí uvědomuje. Evropská ústava by sice ani tolik nezměnila podobu EU, ale především by svým způsobem uzákonila směr, kterým se Evropa v posledních čtyřech desetiletích vydala, totiž cestou vytvoření jednotné politické entity v Evropě, která od r. 1993 již fakticky funguje, leč nemá jasný právní základ. Smlouvou z Nice sice byla prozatímně dodržena linie, kterou se Evropa v posledních desetiletích ubírala, ale všichni si uvědomují, že Evropská unie potřebuje dokument, v němž bude konečně jasně napsáno, čím Unie jest, jaké má pravomoci, co patří do sféry moci evropských institucí a co je výlučně věcí jednotlivých evropských států. Pokud by evropská ústava nevstoupila v platnost, přineslo by to Evropě komplikace a zejména nejistotu. Budoucnost Evropy by se stala velkou neznámou, neboť jiné možnosti směřování by nebyly vyloučeny.

Alespoň v České republice je zřejmé, že jedinou osobou, která prezentuje soustavně lidem srozumitelný a konzistentní názor k evropské otázce, je prezident Václav Klaus. Je znám svými radikálně zamítavými názory vůči evropské ústavě. Jeho postoj však není radikální jen vůči ústavní smlouvě, nýbrž vůči celé Evropské unii. Je o to smutnější, že se nenajde k jeho pohledu alternativní názor, který by byl prezentován na odpovídající úrovni a v podobné intenzitě. Zatímco euroskeptici mají své vlastní weby, na niž soustavně Evropskou unii kritizují, z řad proevropského tábora je to vždy jen pár osamělých don Quijotů, jejímž argumentům Češi jsou uzavření.

Jak vypadá Klausova vize? Svojí představu vyjadřuje zcela jasně. Ve svém článku Zastavme slévání Evropy kvalitní ústavouv v MfD z 22. 01. 2007 píše, že alternativa vůči navrhovanému evropskému dokumentu „nemůže být ničím jiným než na mezivládní bázi postavenou přátelskou, vzájemně výhodnou spoluprací evropských států (proto moje již dva roky stará myšlenka OES neboli Organizace evropských států).

Takto vypadají vize českého prezidenta Václava Klause, který je v České republice již delší dobu jedinou osobou, které Češi, v míře masové, naslouchají. O to tragičtější však celá situace je. Klausovy myšlenky jsou velice konfúzní, jsou navíc odrazem české malosti. Evropská unie již dávno není mezivládní organizací, a každý členský stát tuto skutečnost musel přijmout a s ní souhlasit, jinak by Unie v této podobě neexistovala, nebo by byla ochuzena o členství těch států, které s nynější, minimálně patnáct let starou podobou Unie nesouhlasily. EU je totiž zvláštní entitou, subjektem (v politologické literatuře se mluví o subjektu sui generis) - ani státem, ani mezinárodní organizací. Evropská ústava by v tomto ohledu žádnou zásadní změnu nepřinesla.
Jejím cílem je především zprůhlednit fungování Unie, rozmělnit evropský byrokratický prales, odstranit tzv. demokratický deficit unijních institucí (dává například více pravomocí přímo volenému Evropskému parlamentu hlavně v oblasti kontroly společného rozpočtu sedmadvacítky). Bohužel vlivem „důvěryhodného" a důsledného „obhájce národních zájmů", prezidenta Klause nevěří Češi v klady Evropské ústavy a zásadně si neuvědomují její význam. Klausova OES, založená na čistě na mezivládní spolupráci , odstranila by institut nadnárodního vyjednávaní a byla by poměrně přímočarým návratem k meziválečné Společnosti národů, postavené na stejných principech. Nemožnost zvládnout evropské problémy v takové instituci by brzy vedla k tomu, že o dění v Evropě, jak tomu bylo vždy v minulosti, by začalo rozhodovat čtyři až pět států a ostatní by byly postaveny před hotovou věc

Návrat k jakémusi mezivládnímu uspořádání Unie, které by si čeští euroskeptici tak přáli, je ovšem velmi nereálný. To by se musela Unie rozpustit a znovu složit na jiných základech. Po takové vizi, zvláště v zemích bývalé patnáctky, však téměř žádná poptávka není. Byla by to totiž zrada všech ideálů, na kterých Evropská unie (Evropská společenství) stavěla. Vytratila by se jedna ze základních idejí: sdílená suverenita.

Evropské unie je postavena na tom, že sdílí a prosazuje zájmy, které nejsou v zájmu určitého státu, nýbrž v zájmu celého kontinentu, a které jednotlivým národům neublíží, naopak zlepší to, co by se jednomu evropskému státu nikdy povést nemohlo (environmentální nebo tržní politika). Navíc tím, že členské státy EU svěří části své suverenity ve prospěch celku, posílí ve skutečnosti své postavení na globálním poli.

Dilema, které před nás čeští euroskeptici postavili, neřeší problém, zda přijmout, či odmítnout evropskou ústavu, nýbrž zda souhlasit s Evropskou unií jako politickou entitou (kterou již je) a ratifikací ústavy umožnit demokratizaci evropského rozhodovacího systému, nebo odmítnout Evropskou unii jako politickou entitu a přidat se na stranu českých euroskeptiků, kteří chtějí vytvořit z Unie mezivládní organizaci.

Návrat k mezivládní organizaci, který by po mnohých stránkách evropským státům uškodil, je stejně v dohledné době nerealizovatelný, jelikož prakticky v celé Evropě panuje shoda v tom, že současná podstata Evropské unie je správná. České stanovisko, pokud by se podobalo vizím Václava Klause, by mohlo vést k izolaci České republiky v Unii a vehnalo by ji na periférii evropské politiky. A Česká republika by opravdu dostala nálepku euroskeptické země. Osud evropské ústavní smlouvy je v současnosti do jisté míry v českých rukách.

Osud evropské ústavní smlouvy je v současnosti do jisté míry v českých rukách. V průběhu německého předsednictví Evropské unie se má dojít k závěru, zda bude moci současné znění evropské ústavy vejít v platnost byť s některými změnami, v důsledku čehož by Francie a Nizozemsko ústavu ratifikovali, nebo zda je tento evropský dokument mrtvý a bude se muset sepsat nový. Jaký bude závěr německého předsednictví zaleží tak velmi na postoji České republiky, která jako jedna z mála zemí nezaujala k evropské ústavě stanovisko, leč je již nyní pokládána za jednoho z největších kritiků. Máme však nyní jedinečnou příležitost rozhodnout o budoucnosti EU, stále ještě se můžeme prezentovat jako proevropská země, která si váží svého členství v Unii a je konstruktivní zemí, jíž záleží na budoucnosti Evropy. Bude-li však české stanovisko zamítavé, jen se potvrdí, že Česko opravdu euroskeptickou zemí je.

K výročí smrti Jana Masaryka.

Dne 10. března 1948 tragicky zahynul Jan Masaryk. Mnoho se od té doby změnilo. Československá republika, vybudovaná po První světové válce na troskách Rakousko-Uherska, již neexistuje. Komunistický režim, instalovaný sověty po Druhé světové válce a na jehož prahu Jan zahynul, je také minulostí. Změny nastaly, jedno zůstává stejné: oficielně se trvá na tom, že násilná smrt Jana Masaryka byla vším možným, jenom ne vraždou.

Do dnešního dne byla smrt Jana Masaryka šetřena oficielně třikrát. Poprvé hned po nálezu jeho těla na nádvoří Černínského paláce v ranních hodinách 10. března 1948. Vyšetřování zahájil šéf pražské kriminálky dr. Zdeněk Borkovec, který se na místo nálezu dostavil krátce před sedmou hodinou ranní. Brzy tam přibylo několik komunistických pohlavárů kteří dr. Borkovce od případu odvolali a vyšetřování převzala komunistická StB. V poledne toho dne byl případ uzavřen. Nález sebevražda.

Dvacet let byl případ tabu. V průběhu Pražského jara 1968 byl Případ Masaryk otevřen znovu, údajné sebevraždě věřil málokdo. Tehdy se přihlásili svědkové kteří tvrdili, že Masaryk byl zavražděn. Šetření případu se protahovalo, v srpnu přišla sovětská Invaze s následnou Okupací a v listopadu 1968 byl případ opět uzavřen: teze o údajné vraždě Jana Masaryka byla znovu oficielně zavržena, kupodivu ale, sebevražda potvrzena nebyla. Jan, aby čelil nespavosti, usedl ráno 10. března 1948 na římsu okna v koupelně a při té příležitosti buď z náhlého rozhodnutí skočil dolů a nebo vypadl nešťastnou náhodou...!

Uplynulo dalších dvacet let. Ke konci roku 1989 komunistický režim v Československu (a krátce na to slavný a věčný Sovětský svaz) zašel na úbytě. V roce 1993 byl Připad Masaryk otevřen oficiálně znovu, ale průběh nového šetření plně publikován nebyl. Dne 11, března 1995, den po 47. výročí Masarykovy smrti, prošla tiskem krátká zpráva že vyšetřování bylo dne 27. února prozatímně skončeno. Mluvčí úřadu který toto šetření prováděl, Pavel Bret, prohlásil, že ze šetření vyplynul nový poznatek: „... Jan Masaryk nevyskočil z okna svého bytu v Černínském paláci, ale spadl z římsy v místě asi dva metry vzdáleném od tohoto okna...“

Jeho nadřízený, Václav Benda, novinářům oznámil, že „... přímá vražda Jana Masaryka je v podstatě vyloučena, i když je možné, že zemřel v souvislosti s přítomností cizích osob v jeho bytě.“ Informaci tuto ještě doplnil Pavel Bret konstatováním, že Masaryk prolezl oknem koupelny na římsu pod oknem, postupoval po ní asi dva metry a spadl dolů, s dodatkem, že „.... nelze vyloučit, že se snažil před někým uniknout...“! Důvod, proč Masaryk na římsu vylezl a před kýmsi „unikal“ by mohl být v tom, že v té době „... bylo v jeho bytě pět mužů, kteří tam prováděli nezákonnou prohlídku.“ Totožnost oněch mužů je známa, dva z nich byli již, byť bez výsledku, kontaktováni, jejich totožnost je ale tajná.

Více než rok po té, dne 27. listopadu 1996 „Usnesením vyšetřovatele Policie ČR Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ bylo, v pořadí již třetí prověřování smrti ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka, odloženo. Konec sametového „vyšetřování“. Výsledek: vražda „v podstatě vyloučena“, sebevražda vlastně taky – podivín Masaryk se rozhodl z důvodů jen jemu známých špacírovat v pět hodin ráno, v pyžamu a bos po okenní římse, odkud pak spadl a zabil se. A za to nikdo přece nemůže, žeano. Těch „pět mužů“ co prováděli v jeho bytě „nezákonnou prohlídku“ a jejichž totožnost, byť „známá, přesto ale stále tajná“, jimž se zřejmě snažil uniknout, s tím nemá co dělat, ti zajisté, dle sametu, s jeho smrtí neměli nic společného. A to se skoro padesát let spekulovalo, že Masaryka zabili komunisti. Jaká to hanebná pomluva!!

Tak toto je tedy nejnovější oficielní stanovisko, výsledek posledního, vskutku sametového šetření. Do dnešního dne od skončení tohoto t.zv. „nálezu“, žádná podrobná oficielní zpráva vydaná nebyla. V roce 2005 pak vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu cosi jako úhrnou zprávu v knižní publikaci s názvem „Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti)“ v nákladu 3.500 výtisků, s údajem „neprodejné“, ve které se shrnují jak všechny tři „oficielní“ vyšetřování, tak dává k dobru kdejaký drb a výmysl, který se kdy o Masarykově případu objevil. Včetně citátů z dále zmíněného škváru „Proč zemřel Jan Masaryk“ či vyloženým nesmyslům z pera komunistického veršotepce plátku Haló Noviny Jaroslava Kojzara. Kdyby se nejednalo o tak závažný případ, mohlo by se zdát že jde u ubohoučký, nemístný vtip.

Násilná smrt Jana Masaryka svého času doslova otřásla celým národem. Jan Masaryk byl poslední velkou překážkou a zábranou před komunizací Československa. Jeho smrt pak plně otevřela stavidla komunistickému běsnění. Jak toto poslední „šetření“ dokázalo, současný režim a jeho vlády zde kráčejí ve šlépějích komunistických předchůdců kteří také na objektivním vyšetřování případu neměli vůbec žádný zájem. Dalším faktem je pak skutečnost, že i přes dlouholetou „diskusi“ se o okolnostech Janovy smrti ve veřejnosti české mnoho neví, a to, co se „ví“, je zpravidla zdeformované, až vyloženě nepravdivé. K této ostudné skutečnosti pak přispívají různé publikace a články které se čas od času objeví – a to nejen v Česku, ale bohužel i v exilu. Za příklad přímo klasické desinformace domácí bych uvedl nechutný a zcestný pamflet autorů P. Kettnera a I.M. Jedličky s názvem „Proč zemřel Jan Masaryk“ (nakladatelství Horizont, Praha, 1990). Jde o splácaninu plnou drbů, polopravd a vyložených lží, které případ místo objasňování ještě více zamlžují. I zde v exilu články se stejnou tendencí sem tam vyjdou, kupř. Čs. Týdeník č. 6/95 otiskl článek jehož autor se snažil budit dojem, že nedávno interviewoval přímé účastníky původního vyšetřování Masarykovy smrti. Šlo ale o prachobyčejný plagiát, výtah ze shora zmíněného „díla“ Proč zemřel Jan Masaryk, který přežvykoval dávno vyvrácené nesmysly, navíc údajně „vyslovené“ osobami které v původním šetření vůbec nefigurovaly.

Dnes, skoro šedesát let po činu, mnoho očitých svědků události po světě nechodí. Přesto se ale zachovalo dosti svědectví přímých účastníků i náhodných svědků a během let vyšlo najevo dostatečné množství detailů a informací ze kterých se dá určit jak pravděpodobný průběh tragedie, tak i některé doměnky vyloučit. Jinými slovy, přímý doklad dokazující vraždu sice neexistuje, ale množství nepřímých důkazů, dokladů a svědectví, mluvou kriminalistů „circumstantial evidence“, k tomuto závěru, vraždě, jednoznačně ukazuje. Zde je několik dokazatelných faktů:

Masarykovo tělo objevili dva zaměstnanci Černínského paláce, Jan Merxbauer a Jan Pomezný, zhruba o půl šesté ráno. Nález oznámili strážným, kteří zavolali záchranku a pražskou kriminálku a dva členy Masarykovy domácnosti, Václava Topinku a Bohumila Příhodu. Přivolaný lékař rychlé záchranné stanice Hl. Města Prahy MUDr. Karel Horák mohl jen konstatovat smrt. Ten také, za pomoci řidiče sanitky Bohumila Turina, obrátil z původní pozice Masarykovo tělo na záda. První kriminalisté na místě činu byli dr. Zdeněk Borkovec a policejní lékař MUDr. Jaromír Teplý. Krátce po jejich příchodu do Černína přijelo několik komunistických pohlavárů s Klementem Gottwaldem v čele.

Václav Topinka, prokazatelně první toho rána v Masarykově bytě, popsal v jakém stavu byt nalezl: postel nakřivo od zdi, prostěradlo vytažené zpod matrace a polštáře pryč, noční stolek napůl převrácen, ze skříní vytahané zásuvky a jejich obsah vysypán. Po podlaze střepy z rozbitého nádobí, židle převrácené, jedna rozlámaná. V koupelně lékárnička zcela vybraná, jeden polštář pod umyvadlem, druhý ve vaně, ručníky vytahané z police, sedadlo pod oknem převrácené a kolem okna plno otisků prstů. Vyděšený Topinka vyběhl na chodbu kde narazil na Příhodu který vedl Václava Noska Vlado Clementise k Masarykovu bytu. Jen co oba komunističtí pohlaváři spatřili tu spoušť, vykázali Topinku s Příhodou ven a zavřeli se v bytě.

V tu dobu dole na nádvoří policejní lékař dr.Teplý a kriminalista dr. Borkovec ohledávali Masarykovo tělo. Masaryk ležel na zádech, hlavou ke zdi, trochu zkroucen na jednu stranu, pravou ruku na prsou, levou podél těla, asi tři metry od zdi a metr vlevo od okna koupelny. Tvář nebyla poraněna, jen na pravé straně za uchem velká podlitina. Spodní partie nohou byly rozdrceny, krev kolem ale skoro žádná. Dr. Teplý rozepnul mrtvému pyžamo a na hrudi zjistil čerstvou odřeninu a stopy po úderech, taktéž modřiny na obou pažích ukazujicí na sebeobranu. Konce prstů na obou rukou odřeny, za nehty omítka. Po té se na místo dostavilo několik členů StB a kriminalisté nařídili odnést mrtvého nahoru do bytu.

V bytě se zdržovalo několik lidí, dr. Borkovec podal jejich seznam: Klement Gottwald, předseda vlády; Vladimír Clementis, náměstek ministra zahraničí; Václav Nosek, ministr vnitra a Jindřich Veselý, jeho náměstek; Jan Hora, šéf StB; František Janda, hlavní velitel SNB; Josef Gorner, velitel kriminální ústředny SNB, plus několik členů StB v civilu. Všichni do jednoho komunisti. Krátce na to se dostavil dr. Josef Břešťanský, vyšetřovatel z StB a dr. Borkovec byl od případu odvolán. Dr. Teplý uvedl, že když přinesli Masaryka do bytu viděl Noska s Clementisem jak urovnávají nábytek a kobetrce. Při jejich příchodu upravil Nosek postel a nařídil na ni položit Masarykovo tělo. Dr. Teplý pak přistoupil k oknu ložnice a podíval se dolů do nádvoří, když se k němu přidružil ministr Nosek a zamumlal: „Sebevražda...“ dr. Teplý podotkl, že dle jeho názoru jde o bestiální vraždu. Jak později poznamenal, uvědomoval si neuváženost výroku, ale „... byl jsem rozčilen a v tu dobu mě bylo všechno jedno...“

Dr. Teplý také zaznamenal zvláštní příhodu: Když po odvolání dr. Borkovce případ převzala StB, vykázal ministr Nosek všechny z ložnice a ke dveřím postavil strážného kterému nařídil, aby dovnitř nikoho nevpouštěl. Krátce na to se do bytu dostavil neznámý muž v civilu a vydal se k ložnici, kde mu stážný zastoupil cestu. Neznámý řekl strážci rusky: „neblázněte, nechte mě projít“. Ten ale odmítl, načež Nosek s Clementisem strážnému nařídili, aby muže vpustil. Asi po půl hodině neznámý vyšel ven a nesl nabitou aktovku. (V roce 1955 vydal člen britské tajné služby E.H. Cooridge zprávu ve které tohoto „neznámého“ muže identifikoval – údajně šlo o agenta NKVD Otto Katze, který byl v roce 1952 pod jménem André Simone oběšen v procesu se Slánským). Krátce na to byl od případu odvolán i dr. Teplý, vystřídán komunistou MUDr. Josefem Sommerem. Několik hodin po té byl případ oficielně uzavřen. Nález: sebevražda. Tolik ověřitelná fakta.

Překotné uzavření případu mělo za následek nedůvěru k závěru, a to jak v Československu, tak v zahraničí a dalo vznik mnoha doměnkám. K důvěře v korektnost šetření pak nepřispěl ani dr. Borkovec, který na dotaz novinářů, co on jako zkušený kriminální vyšetřovatel říká bleskovému uzavření případu, poznamenal, že „... za čtyři hodiny nelze řádně uzavřít ani krádež slepic!“ Neprvalo dlouho, a údajně z okruhu StB vyšla fáma, že Masaryka zavraždili, za pomocí StB, členové sovětské NKVD. Podle této fámy zabijáky vedl major NKVD Augustin Schramm a akci venku zajišťovala skupina nadporučíka Tůmy (ten později identifikován s kapitánem StB, za války politickým komisařem sovětské partyzánské brigády Jana Husa, Miroslavem Pichem-Tůmou). Krátce po rozšíření této zprávy byl major Augustin Schramm poctěn návštěvou – 27. května ráno zazvonil u jeho bytu zvonek a když Schramm otevřel, návštěvník ho zastřelil několika ranami z pistole. Za vraždu majora Schramma byli pak popraveni dva mladí muži, Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kteří až do popravy, včetně při poslední zpovědi knězi, jakoukoliv účast na vraždě popírali.

Major Augustin Schramm nebyl jediný kdo zahlazování stop vedoucí k vrahům Jana Masaryka zaplatili životem. Někdy stačila i jen doměnka, že dotyčný o případu něco „ví“. Obětí tohoto typu se stal ing. Petr Konečný, tajemník Ústředního Výboru strany čs. socialistů. Z neznámých důvodů pojali StBáci podezření, že ing. Konečný zná identitu vraha majora Schramma. Ing. Konečný byl proto Pichem-Tůmou zatčen, který ho pak, dle slov vedoucího vyšetřovacího oddělení StB dr. Štěpána Plačka vyslýchal „jemu obvyklým způsobem“. Po několika dnech nelidského mučení pak Pich-Tůma dospěl k názoru, že Konečný nic neví a vyvstala otázka, co s ním. Na poradě u vedoucích pracovníků StB Jindřicha Veselého a Štěpána Plačka bylo rozhodnuto zprovodit Konečného beze stopy ze světa. Pich-Tůma, se dběma StBáky, odvezli v kufru auta drátem spoutaného Konečného až na Slovensko, do lesa v okolí Banské Bystrice, kde ho Pich-Tůma zastřelil dvěma kulkami do týlu. O tom, jak bylo pak s tělem Konečného naloženo existují dvě verse. Podle první byl ihned na odlehlém místě zakopán, dle druhé byl odvezen do ostravských hutí a tam vhozen do vysoké pece. Faktem zůstává, tělo ing. Petra Konečného nebylo nikdy nalezeno.

Další z přímých účastníků událostí kolem smrti Jana Masaryka kteří neblaze skončili byli policejní lékař dr. Jaromír Teplý který za několik měsíců na to zemřel údajnou sebevraždou, pro „rozhárané rodinné poměry“. Náměstek ministra vnitra Jindřich Veselý se nejprve pokusil o sebevraždu podřezáním žil, byl zachráněn, ale krátce na to se zabil skokem z okna. Vladimír Clementis byl oběšen v procesu se Slánským, stejně jako shora zmíněný Otto Katz, vulgo André Simone. Policejní vyšetřovatel Josef Kadlec, který asistoval při přenosu Masarykova těla a neprozřetelně se nechal slyšet, že jde o „prachobyčejnou vraždu“, byl zatčen a „záhadně“ zemřel po výslechu na StB. StBák František Novotný, člen původního týmu vyšetřovatelů, byl pro „nedůvěru“ zatčen Pichem-Tůmou a po „výslechu“ odvezen v kufru auta za Benešov a tam Pichem-Tůmou zastřelen, údajně „na útěku“. Václav Sedm, ve strážní službě Černínského paláce v době Masarykovy smrti, krátce na to zahynul v dopravní nehodě, tělo bez ohledání spáleno. Dále pak další strážný v Černínu, Pavel Straka, zatčen a za „velezradu“ odsouzen na 12 let.

Uplynulo dvacet let. 5. dubna 1968 byl Případ Masaryk znovu otevřen. Než se ale mohl plně rozběhnout došlo k podivným událostem.

Major Bedřich Pokorný, jeden z vyšetřovatelů jak smrti Jana Masaryka, tak majora Augustina Schramma, by 9. dubna 1968 nalezen v lese u Brna visící v oprátce, zároveň s proříznutým hrdlem. Dr. Josef Sommer který v roce 1948 převzal případ od dr. Teplého (dotáhl to pak na šéflékaře Ruzyňské věznice) byl nalezen mrtev, s prostřelenou hlavou. Dr. Josef Břešťanský, který v r. 1948 převzal případ od dr. Borkovce, byl tentýž den nalezen oběšený v lese za Prahou. Pplk. Jiří Počepický, další z původních vyšetřovatelů, byl den na to, 27. dubna objeven oběšený v lese u Mariánských Lázní. Všichni tito StBáci, v r. 1948 zúčastněni na vyšetřování Masarykovy smrti, dle oficielní zprávy spáchali sebevraždu. Do hry se pak vložili „sovětští přátelé“ a zcela nepokrytě vyhrožovali „neblahými následky“ bude-li šetření Masarykovy smrti pokračovat. Po sovětské Invazi v srpnu 1968 a následné Okupaci se další t.zv. „vyšetřování“ stalo bezpřemětným a v listopadu 1968 bylo oficielně skončeno se známým již výsledkem – sebevražda.

Po změně režimu v Československu v listopadu 1989 a ustavení t.zv. sametové vlády se do nového šetření Masarykovy smrti nikomu z vládních míst moc nechtělo. Oficielní stanovisko bylo, že vyšetřování v roce 1968 bylo „vyčerpávající“ a pokud se neobjeví „nové skutečnosti“, případ se otevírat prostě nebude. Jinými slovy, výsledek dvojího komunistického „vyšetřování“ byl pro sameťáky naprosto uspokojující. Toto stanovisko potvrdil tehdejší velvyslanec Československa v USA Michael Žantovský, kterého jsem se osobně na veřejné schůzi krajanů konané v Clevelandu na podzim 1992 zeptal, zdali má nová vláda v plánu přešetřit Masarykovu smrt. Napsal jsem pak do Česka otevřený dopis a po jeho zveřejnění byl případ znovu otevřen. Již po třetí. Krátce na to byl jeden z posledních přímých účastníků událostí z roku 1948, kapitán StB Miroslav Pich-Tůma, na půdě domu v Trutnově kde bydlel nalezen oběšený.

Jedna oficielně požadovaná „nová skutečnost“ týkající se smrti Jana Masaryka se objevila v prosinci 1994. V Německu tehdy žádal o azyl jistý Leonid Paršin, který se již dříve údajně projevil jako spolehlivý zdroj informací o NKVD a KGB. Leonid je syn sovětské agentky NKVD která pod jménem Marie Kovalková působila po válce několik let v Československu. Po jejím odchodu do důchodu se u ní scházeli vysloužilci NKVD a KGB a vzpomínali na staré dobré časy. Jedna ze vzpomínek patřila Janu Masarykovi:

Po válce byl šéfem NKVD v Praze generál Michail Bělkin, který se m.j. zabýval i verbováním agentů mezi čs. politiky. Jedním z vyhlédnutých pro tuto „čestnou“ službu byl i Jan Masaryk, který ale jakoukoliv spolupráci s NKVD ze zásady odmítal. Když byl pak jmenován do komunistické vlády Klementa Gottwalda ve funkci ministra zahraničí, přišel z Moskvy rozkaz: buď Masaryka získat a nebo odpravit způsobem který by svědčil na sebevraždu. V noci na 10. března, den kdy se poprve měla veřejnosti představit nová poúnorová vláda, si Bělkin s několika pochopy přišel pro konečnou odpověď. Jan Masaryk odmítl – a byl zavražděn.

Zdá-li se tento scénář někomu nepravděpodobným, je zde významná historická paralela. Během Druhé světové války působil v Budapešti švédský diplomat Raoul Wallenberg který zachránil několik desítek tisíc maďarských židů před transportem do nacistických vyhlazovacích táborů. Po obsazení Budapešti Rudou Armádou byl Wallenberg zatčen sovětskou vojenskou likvidační jednotkou SMERSH a odvlečen do SSSR. Tam byl na něho učiněn nátlak, aby se dal do služeb NKVD. Wallenberg odmítl – a byl na přímý rozkaz sovětského vedení zavražděn. Tento údaj podává ve své autobiografii bývalý direktor teroristického oddělení NKVD generál Pavel Sudoplatov („Special Tasks“, Back Bay Books, Little Brown and Co., London, 1995). Sudoplatov udává i způsob usmrcení – vpich jedovaté injekce v rámci „lékařské prohlídky“ akademikem Grigori M. Maironovským. K tomu dodává: „.... Wallenbergovo zatčení, výslechy a smrt v Lubljance zcela zapadá do šablony pokusu o nábor který selhal. Obava, že by se tento pokus v případě propuštění provalil, vedl k Wallenbergovu odstranění coby nepohodlného svědka...“ Zde stačí zaměnit jméno Raoul Wallenberg jménem Jan Masaryk a obraz je úplný.

Z údajů vyšlých najevo během let lze dosti spolehlivě sestavit obraz konce Jana Masaryka přibližně takto:

Jan Masaryk, zápaďák do morku kostí, byl Moskvě, jmenovitě Stalinovi, jak nepohodlný, tak nebezpečný. Z toho důvodu dostal pražský verbíř NKVD gen. Bělkin rozkaz Masaryka neutralizovat, naverbovat ho za agenta NKVD. Jelikož ale Masaryk všechny tyto pokusy odmítal, přišel v předvečer vystoupení nové komunistické vlády v Československu z Moskvy rozkaz – buď Jana získat, nebo zavraždit, pokud možno způsobem který by ukazoval na sebevraždu. V noci na 10. března si generál Bělkin přišel pro konečnou odpověď. Jan Masaryk odmítl a byl zavražděn. Likvidace ale nebyla hladká, Jan kladl odpor při kterém byl zdemolován byt. Vrahům se podařilo Jana v koupelně povalit do vany a dusit polštářem, při čemž Jan ztratil vědomí. Po nějaké době, když vrazi prohledávali byt, Jan přišel k sobě a pokusil se uniknout jedinou možnou cestou – oknem koupelny, ven na širokou římsu která se táhne po celé délce budovy. Tento jeho pokus ale vrahům neunikl. Jan byl pronásledován a buď z římsy shozen a nebo sám ztratil rovnováhu, spadl na dlažbu nádvoří a zabil se.

Tento scénář plně odpovídá všem známým faktům. Kdo konkretně byli vykonavatelé moskevského rozkazu, byl-li mimo gen. Bělkina mezi nimi major Schramm, kpt. Pich-Tůma či kdo jiný, není důležité, ani příliš podstatné. Důležitá je skutečnost, že bez pochyb šlo o politickou vraždu. Z tohoto hlediska je uvedený výrok Václava Bendy, že „přímá vražda je v podstatě vyloučena“ a dodatek, že v té době bylo v Masarykově bytě „pět mužů kteří tam prováděli nezákonnou prohlídku“ jimž se Jan snažil uniknout, přímo klasický čecháčkovský politický oportunismus a nechutná hra se slovíčky. Dnes, skoro šedesát let po událostech, je na čase přestat s tajnůstkářstvím, přiznat barvu a naplno říci:

Smrt Jana Masaryka byla politická vražda na rozkaz Moskvy, vykonaná pochopy NKVD s ochotnou pomocí československé komunistické tajné skužby StB.

Ze známých, ověřitelných faktů, k jinému logickému závěru dojít nelze.


James V. Jakoubek
February 12th 2007

Kulturni echo

Server Kulturni Echo uverejnil rozhovor Jany Henychove s mou malickosti: http://www.kulturniecho.com/modules.php?name=News&file=article&sid=908

Inbreeders

Ceske wikipedisticke svine zase zvitezily. Jejich systematicke tazeni eliminovat z Wikipedie (jak ceske tak i anglicke) cokoliv se vztahem k emigraci a emigrantum, pripadne historicke skutecnosti nepodavajici zrovna pozitivni obrazek o Cesich a ceske kotline vseobecne, slavilo vcera zase uspech kdyz vymazali clanek (napred z ceske Wiki, vcera i z anglicke) o Ivanu Spackovi. Nemam v umyslu skryvat, ze mne to irituje a take jsem to dal verejne na vedomi.

Prisel mi uklidnujici email od pravidelne ctenarky: "Klid. Vsichni normalni uz odesli. Je pravda, ze byli castecne vystvani (napr. sklenenym stropem uplne vsude), ale vlastne na tom neprodelali. Problem s izolovanym Ceskem je ovsem (a jeste bude) celkem znacny, ponevadz skrze jazykovou barieru k nim nedolehne celkem nic. A izolovana extremne xenofobni kultura, ktera se odmita ucit, muze byt potencialne dost nebezpecna."

Ano, vim co mela na mysli tim "potencialnim nebezpecim". Jako ta scena z filmu Son in Law, kdy Pauly Shore prijede do Kansasu, podiva se na mistni vesnicany a utrousi "Inbreeders!" Nebo jak rikal v zemedelske skole v Prerove Ing. Stanislav Knop "Pribuzenska plemenitba, soudruzi!" Nemam pochyb, ze generace a generace pretrvavajici emigrace, ruzne nasilne odsuny a etnicke cistky Zidu, Nemcu a Madaru a komunisticka likvidace inteligence musela mit na dnesni ceskou generaci nejaky dopad. Jinak by nebyl mozny a vysvetlitelny ten negativni nazor vetsiny naroda na Masiny, na Cibulku, na Hucina a na emigranty vseobecne (coz uz se dotyka i mne osobne).

Dalsi ctenar mi napsal nasledujici: "Prosimte, Rosto, hlavne se nerozciluj. Voni ti blbci si to nezaslouzi, aby se jimi clovek zabyval. Ta zeme jde do prdele, a jeden (nebo dva, tri, emigranti) to nezachrani. Je mi lito ty vetsiny, ktera je asi slusna, ale bohuzel lehce manipulovatelna. Ty komunisty a "pinkos" nevymlatis ani tady, tak se nediv, ze to je tam tak, jak to je."

Takze se nebudu rozcilovat. Za chvili bude zapad slunce a jdu na plaz. A vy se tam jebte mezi sebou, inbreeders...

Richard Konkolski

Mame tady na Floride ted strasne zimy a tak jezdime v autech s otevrenyma okynkama (chapu, ze to nekomu, kde je ted snehu az po prdel muze znit nelogicky, ale tak to je). Jeli jsme s manzelkou pres Myakka River Bridge, pekne pomalu, krasny vyhled a dole od more se pod most zrovna sunula ketch. Ketch je plachetnice, ktera ma dva stezne, vetsi vepredu, mensi vzadu, je to podobne jako yawl, jenze yawl ma ten zadni stezen (mizzen mast) vetsinou mensi a je az za kormidelnim kolem. U ketch je mizzen mast vetsi a kormidelni kolo byva az uplne na konci lode. Chichestrova "Gipsy Moth IV" byla ketch, kdezto Slocumova "Spray" byla yawl, predelana z puvodni sloop. Predpokladam, ze jsem vas ted uplne zmatl.

Za kormidlem stal fousaty zrzavy chlap, ktery videl, ze po nem cumim a kdyz jsem mu zamaval, tak mi zamaval zpatky.

"Dole je Richard Konkolski," povidam manzelce.

"Ten, co jsme ho potkali v Sutomore?"

"Konkolskiho jsme nikdy nepotkali, to byl nekdo jinej." opravil jsem ji.

"Prece si to pamatuju," nedala se manzelka.

"Sedeli jsme v restauraci v Sutomore a ty jsi se s nim bavil o Slocumovi."

"To byl nejaky jiny zrzavy fousaty chlap".

"Byl z Bohumina!"

"V Bohumine muselo byt pred triceti lety aspon sto fousatych zrzavych chlapu." snazil jsem se vysvetlit. Marne.

"No dobre. Jaka je pravdepodobnost, ze nekdo ze stovky fousatych zrzavych chlapu, kteri jsou z Bohumina, bude sedet v restauraci v Sutomore a bude schopen se kvalifikovane bavit o Slocumovi? A s tebou!"

"No mala, ale mozne to je!", pripustil jsem.

"A tu knizku o Slocumovi jsi mu tenkrat dal, protoze to v Cesku nebylo!" - vytahovala dalsi detaily manzelka.

"Asi jsem byl v dobre nalade a byl jsem dobrocinny na nejakeho uplne jineho fousateho zrzaveho chlapa z Bohumina. Protoze Konkolski to nebyl." nevzdaval jsem se. Never surrender.

Richard Konkolski (pro ty z vas, kdo vyrostli za ostnatym dratem) se narodil v roce 1943 a byl a stale je nejslavnejsim ceskoslovenskym moreplavcem, i kdyz uz je davno American a Ceskoslovensko a dnesni Ceska republika se k nemu chovalo a chova stale vice nez mizerne. Ceska republika se od komunistickeho Ceskoslovenska moc nelisi. Ale to je informace, kterou vam zdarma poskytne kazdy starsi plnopravny emigrant.

Seznam jeho namornich plaveb a rekordu, ktery jsem si tady vytiskl, je 12 stran dlouhy a neda se predpokladat, ze by byl nekym z Cech nekdy prekonan. Jen par ukazek:

1970 - PTTK Baltic Sea Race - skoncil treti1972 - Observer single-handed Transatlantic Race - zavod, kterym vesel v povedomost i v tehdejsi CSSR, brzo po startu zlomil stezen, musel se vratit do Anglie a po 14 dnech oprav odstartoval znovu a skoncil ctyricaty prvni (ze 60) a sedmy s handicapem.

1976 - Observer single-handed Transatlantic Race - stejny zavod o ctyri roky pozdeji. Jeho lod Nike (24 feet) byla druha nejmensi ze 125 lodi v celem zavode (Nejvetsi lod, Club Mediterranee, mela 240 feet - desetkrat vetsi), presto skoncil DRUHY!

1977 - Baltic Solo Race - skoncil ctvrty.

1979 - Parmelia race - z Anglie do Australie okolo Afriky, s ceskou posadkou.

1980 - Observer single-handed Transatlantic Race - skoncil devaty celkove a ctvrty ve tride. Vytvoril rekord (21 dnu, 6 hodin) pro monohull.

1982/83 - BOC Singlehanded Race Around the World - zavod osamelych namorniku kolem sveta. Z Newport, R.I. do Cape Town, do Sydney, do Rio de Janerio a zaptky do Newport. Skoncil treti v celkovem poradi s casem 203 dnu, 2 hodiny a 1 minuta. Behem zavodu zavodu vytvoril 5 svetovych namornich rekordu a stal se druhym clovekem na svete (a prvnim Evropanem), ktery solo objel svet obema smery.

1986/87 - BOC Singlehanded Race Around the World - stejny zavod o tri roky pozdeji - skoncil paty celkove a zlepsil vsech pet svych vlastnich svetovych rekordu.

Ukazka dalsi rekordu:

* World record - fastest 24 hour run by any single-handed small monohull. Covered 247 miles from midnight to midnight on February 26, 1983.

* Third man in history and first European (excluding UK) to make single-handed circumnavigation twice. (West to east and east to west.)

* First man to real circumnavigate globe three times.

* World record - fastest 7 day run by a small single-handed monohull during a circumnavigation. Covered 1,403 miles from noon on April 20 to noon on April 27, 1983 with average daily runs of 200.43 nautical miles and average speed of 8.35 knots. Improved in 1986 on the same boat to 1,536 miles from December 9 to December 15, 1986 with average daily run of 219.42 miles and average speed of 9.14 knots.

* World record - first small monohull to exceed 200 miles a day over a period of not less than one week.

* World record - fastest 14 day run by a small singlehanded monohull during a circumnavigation. Covered 2,690 miles from noon April 17, 1983 to noon May 1, 1983. Average daily runs 192.21 miles, Average speed: 8.01 knots. Improved in 1986 to 3,040 nautical miles with average daily run of 217.14 miles and average speed of 9.05 knots on December 6 to December 19, 1986.

* World record - fastest 2,000 miles by a small monohull during a circumnavigation. Achieved 10 days 06 hours 03 minutes 38 seconds with average speed 8.13 knots and average daily run 195.12 miles. Made from April 21, to May 1, 1983. Improved in 1986 to 9 days 4 hours 21 minutes with average daily run of 217.92 miles and average speed of 9.08 knots no December 6 to December 15, 1986.

* World record - fastest 4,000 miles by a small monohull during a circumnavigation from April 5 to April 26, 1983. Achieved 21 days 16 hours 58 minutes with average speed 7.68 knots and average daily run 184.26 miles. Improved in 1986 on the same boat to 19 days 13 hours with average daily run of 204.72 miles and average speed of 8.56 knots on 36 feet waterline boat. Made on December 1 to December 19, 1986.

* One of the fastest singlehanded circumnavigations by a small monohull (36ft on water line) in history, covering a distance 29,200 miles in 172 days 06 hours and 41 minutes with an average daily run 169.52 miles and average speed of 7.06 knots.

* First Czechoslovakian to circumnavigate the world.

* First Czechoslovakian to round Cape Horn.* First Czechoslovakian to circumnavigate in roaring forties around all southern most capes (during my third solo circumnavigation).

* Second smallest vessel in history to circumnavigate (at that time).

Pro ty, kterym kapitalisticke jazyky delaji problemy doporucuji ke cteni http://www.sevenoceans.com/vzpominky/Default.htm - je to cesky a jasne a bez cenzury ceskych "novinaru" to vysvetluje, cim musi clovek projit, kdyz se narodi svobodny za ostnatym dratem. Tedy, jak pravil basnik:

Mnozi se stali namorniky,

kdyz slyseli,

ze kdesi na vzdalenem pobrezi

roste kvet,

jehoz vune cini lidi stastnymi.

Ale ti, co se vratili

o tom nic nevedeli.

Zeptej se tech,

co se nevratili...

Richard Konkolski nebyl zadnym komunistickym prominentem, pro Ceskoslovensko udelal nekolikanasobne vic nez jeho nevdecna vlast udelala pro nej. Pri sve prvni plavbe okolo sveta se zivil prilezitostnou praci v pristavech - za penize z Ceska rozhodne neplul. Jen kuriozita, kterou mi rekl Richard Konkolski dnes na telefonu: Po jeho emigraci v cervnu 1982 z nejakeho (mne osobne nepochopitelneho) duvodu citil jakousi prislusnost k Ceskoslovensku a uz jako radne odsouzeny emigrant (tak jako my vsichni) vytvoril pod vlajkou Ceskoslovenska dalsich asi 11 namornich rekordu.

Popis peripetii v jeho vzpominkach je uzasny. Zrudnost komunistickeho systemu by mela byt neustale pripominana - hlavne tem mladym blbcum z Ceska. Ty stare blbce uz asi neni mozno predelat, ty je mozne uz jen mlatit mokrym hadrem pres ty jejich tupe drzky. Pred jeho emigraci, aby dostal povolenu ucast na zavodech, protoze pry nebylo mozne, aby zavodil na soukrome lodi, byl Richard Konkolski nucen prevest vlastnictvi sve lode na sveho zamestnavatele - Bohuminske zelezarny. Kdyz pak emigroval - byl odsouzen za "kradez" sve vlastni lode - jak typicky ceske! A jak naridil Vaclav Havel, ktery jmenoval komunisticke soudce do dozivotnich funkci - mate prece kontinuitu prava a zakonu s komunistickym rezimem. Navic byl Konkolski odsouzen i za dalsi "kradez" - tentokrat v Brne na zakazku vyrobeneho lodniho zvonu, ktery vezl na sve lodi (kdyz na ni emigroval) coby jednu z trofeji pro BOC Singlehanded Race Around the World, kde byl nejen ucastnikem, ale i jednim z poradatelu.

Ze se sametovym podfukem zmenilo jen velice malo je jasne a odrazilo se to i na situaci Richarda Konkolskeho po roce 1989. Jeho vzpominky popisuji legalni veletoce, ktery soucasny bezpravni rezim Ceske republiky v jeho pripade provadel a ktere byl jen na velmi nizke urovni napraveny 16. prosince 1999 "Prohlasenim ceskeho svazu jachtingu k pripadu svetove znameho ceskeho namorniho jachtare Richarda Konkolskeho" - taktez k videni na jeho webstrance. Oficialne posametovy neokomunisticky rezim neudelal vubec nic. Osobni majetek a nemovitosti zabavene Konkolskemu komunistickym rezimem po jeho emigraci mu dodnes take nebyly vraceny. To i bezny cesky clovicek dnes povazuje za normalni. Konkolski se zminil i o nedostatku pochopeni ze strany prezidentskeho poradce Ladislava Jakla. Je znamo, co to je za ptaka. Jaky pan - taky kram, tak znelo to prislovi, ne?

Snad bych i pochopil, ze ta mizerna Ceska republika tak spatne zachazi s nami "obycejnymi emigranty", ano zavist je strasna vec, ale ze se i dnes takhle negativne stavi vuci nekomu, jako je Richard Konkolski, ktery tolik udelal pro celosvetovou propagaci te male, zasklibene a nevdecne zemicky, nad tim zustava rozum stat.

Buchar

Robert Buchar souhlasil s uverejnenim jeho email Martinu Skapikovi:

Pane Skapik,

to jsou nam noviny! Co se tech pokusu v armade tyce, to je davno zname od te dob co utekl do USA Jan Sejna. Ten sebou privezl do Washingtonu takove zpravy, ktere nechtel zadny politik slyset--o tom jak GRU/STB/CS Army vozili do Prahy tajne US POV a asi 150 jich tam svymi pokusy zabili. To udelalo Sejnu tak nepopularnim, navic k ostatnim vecem, ze trvalo skoro 18 let nez mohl testify pred US kongresem. Vysledkem byla vysetrovaci komise vedena senatorem Kerrym. Ta poslala do Moskvy seznam jmen ktere Sejna uvedl a kdyz tam dorazili tak jim Rusove oznamili, ze nekdo z tech lidi neni k nalezeni.

Nekolik let na to Sejna umrel "predavkovanim" leku. Joe Douglass o tom napsal nekolik vynikajicich knih. On se totiz podilelpo celou tu dobu na Sejnove debriefing. Mam s nim o tom nekolik hodin zaznamu ktere by dalo na samostatny film. V Cesku ovsem stale panuje nazor ze Sejna si vsechno vymislel. However, kdyz jsem patral na podzim v Praze tak jsem zjistil ze v archivech Ministerstva Vnitra existuje zaznam tajneho taboru u Karlovych Varu ktery Sejna CIA uvedl a o kterem do dnes nemel nikdo v Cechach ani potuchy. A na to vam reknou, jo Sejna mel pravdu, ale stejne si to vsechno vymyslel.

Co se 9/11 tyce, berte to jako s tim tabakem. Nemuzete verit kazdemu nesmyslu ktery vam media predhodi jako kost. Sledujite money trail--kdo to plati. Vzpomente se co jsem vam rikal o CIA/KGB/Sorosovi. Kdyz zacnete verit tem blabolum tak uz to muzete hned rozsirit na atentat na Kennedyho, UFO atd. Muj znamy Ed Epstein dokoncuje knihu o 9/11, poslu vam kopii az to vyjde. Problem lidi v Cesku je ze neumi anglicky aby si precetli informace a jsou odkazani na to co jim kdo prelozi (a tikm padem upravi). Jak se tady rika zmasazuje.

Jako perfektni priklad bych uvedl Culika z BL. Z levicoveho tisku si vybere to co se mu ideologicky hodi a jeste si to prekladem prisoli. Lidi to pak ctou a cumnej co se tto na zapaade pise v "mainstream" mediich. Ale asi moc kecam. Dalo by se to rict velice strucne slovy manzelky Peta Bagleyho co jsem se s nim sesel napodzim v Evrope. Byval CIA operating director pro vychodni evropu pom valce, naverboval Nosenka, a potom ho nekolik let vyslychal.(ted o tom vydava bezvaadnou knihu). Ta to rekla jednou vetou: "We have only two options - To live in deception or shoot yourself".

A bude hur! Mozna ze cigarety pak budou high commodity.

Cheers,
Robert Buchar

Na skok v Sudetech

Tomáš Krystlík

Byl jsem nápomocen jedné emigrantce z Porúří, které ukradli v Česku za jízdy autobusem z Prahy do Jablonce z batůžku pas a peněženku. Jelikož si za celou dobu neopatřila německé občanství, musela si nechat vystavit ve svém posledním bydlišti v Československu – v Liberci – nový český cestovní pas. Jakýmsi řízením osudu měla v jiných svých zavazadlech deponovaných v Praze i kopii ukradeného českého pasu a svůj křestní list. Na základě těchto dokladů a protokolu o ohlášení krádeže policii se jí uvolil okresní úřad v Liberci vystavit pas nový. Potud vše bez větších problémů.

Ty nastaly až při přebírání pasu hotového. Stoje opodál, zastříhal jsem hned po prvních větách konverzace s úřadem ušima. Úřednice neoblomně požadovala po okradené předložení občanského průkazu, jaksi nechápajíc, že někdo nemusí mít občanský průkaz, byť má nárok na český cestovní pas. Již předložená kopie pasu ukradeného jako provizorní náhrada průkazu totožnosti (na Západě běžná to praxe) pro vydání nového úřednici nestačila.

Vmíchal jsem se do rozhovoru, poukázal na fakt, že ona paní žije v cizině, takže občanský průkaz mít nemůže. Úřednice tedy změnila taktiku a projevila nový eminentní zájem o originál rodného, v konkrétním případě křestního listu. Dotyčná jej s sebou neměla, zvyklá na obcování s německými úřady vydávajícími doklady podle zaslaného vyrozumění, že je doklad hotov, nebo podle srovnání podoby vyzvedávajícího s fotkou v něm a proti srovnání podpisů při podání žádosti a výdeji. Zmínil jsem se oné ostražité úřednici, že by tak mohla vydat pas. Nelze, děla úřednice.

Došla mi trpělivost, poznamenal jsem cosi, že český stát neměli přijmout do EU, že to byl obrovský omyl, a dožadoval se rozhovoru s vedoucím pasového oddělení. Úřednice se snažila posílit své postavení dalším požadavkem: předložením policejního protokolu o krádeži. Udělala chybu – ten měla viditelně rozložen před sebou i s jinými papíry původně založenými do složky s novým pasem. Zeptal jsem se jí, čeho že si přeje, když to má pod nosem. Odvětila, že si toho teprve všimla po vyřčení svého požadavku. Že by se omluvila, to ne! Byli jsme přece v českém úřadě – český úředník přece chyb nedělá! A když dělá, tak se za ně neomlouvá!

Dovtípil jsme se, že ona hromádka evidentně obsahuje všechny dokumenty předložené při podání žádosti o vystavení pasu, tedy i kopii požadovaného křestního listu ověřenou úředníkem, který žádost přijal, a opáčil jsem. že má jí požadovanou ověřenou kopii křestního listu také před sebou. Že prý nemám do toho co mluvit, že se baví jen s onou paní. Donutil jsem ji, aby konverzovala i se mnou i nadále a opakoval požadavek rozhovoru s jejím představeným, když ona není dostatečně kompetentní věc vyřešit. Někam zatelefonovala, pak pas bez dalšího komentáře vydala proti podpisu. A neomluvila se. Proč také, v Česku jsou úředníci zpupní.

Další naší zastávkou byl jablonecký hřbitov, kde ona majitelka nově nabytého pasu má pohřbenou babičku. Zatímco upravovala hrob, plela a podobně, vydal jsem se navštívit hřbitovní záchodky. Zamčeno. Na dveřích, na kusu papíru napsáno, že klíč je k mání v prodejně květin asi 70 m daleko. To snad aby vyzkoušeli pevnost svěračů zájemců o záchod během na 140 m?

Klíč jsem dostal od dámského záchodu, od pánského neměli. Všechny dámské záchodky byly velmi špinavé, což bylo na bílém sanitárním zařízení a obkladačkách velmi znatelné. Tolik mi to nevadilo, šel jsem se jen zbavit přebytečné vody. Spláchnout ale nebylo čím – splachovač nefungoval. V předsíňce, v koutě pod umyvadlem se válela umělohmotná, vhodně prasklá konev na zalévání kytek (asi aby ji nikdo nezcizil!). V neuvěřitelně špinavém umyvadle jsem do ní něco vody a...

Cestou zpět jsem se všímal hrobů. Dost německých hrobek a hrobů bylo zachováno, leč bez jakýchkoli částí z barevných kovů a jejich slitin. Ukradeny (odříznuty čistě pilkou) byly masivní bronzové řetězy ohraničující hrobky, chyběly veškeré svítilny (utrhány) a tak podobně. Jen plůtky z litiny zůstaly na místě – Sběrné suroviny za litinu dávají přece minimum! Kdo by se s tím tahal! Dokonce i kruhy na zvedání základních kamenných desek hrobek, kryjících prostor pro rakve, byly pryč. Jediné, co se občas tu a tam, uchovalo, bylo jejich bronzové uchycení v desce, zřejmě pro nesnadnost jejich odpreparování.

Vzpomněl jsem si na své dvě návštěvy obdobného sudetského hřbitova v Mimoni v létech raně padesátých a pak před dvěma roky. Češi se rozhodli hroby německých obyvatel Mimoně zlikvidovat – odvezli náhrobky, zorali půdu hřbitova, dnes tam roste jen tráva. Menší část hřbitova vyhradili hrobům českým. Mysleli si, že tím vymaží minulost jednoduše vymaží.

U brány jsem zastavil jednoho jdoucího pána v montérkách a s rýčem, domnívaje se, že je hrobník, a optal se ho na německé hroby. Hrobník to nebyl. Mávnul jen rukou, ukázal k druhé části hřbitova pouze s trávníkem, že tam prý byly, příliš hovorný nebyl. Po chvíli procházky po hřbitově jsem jej spatřil opět, jak upravuje hrob. Poznamenal, že je to hrob jeho rodičů. Podle rodného příjmení a křestního jména matky jsem poznal, že byla Němka. To si uvědomil i můj přítel, Němec z Vestfálska, a položil mu hbitě otázku rovnou v němčině. Další konverzace mezi námi se už odbývala v pro Čechy “tvrdé a chrochtavé řeči”. Rozpovídal se. Dovedl česky jako německy, bez chyb a bez přízvuku. Omluvil se mi, německy, za strohost své první odpovědi – nevěděl prý, kdo jsem. I po těch letech měl přece jen obavu se volně vyjadřovat.

Bylo mi smutno na duši. Poláci, kteří by kvůli svým zabitým mohli mnohem více nenávidět Němce než Češi, se k ničení a kradení součástí hrobů nesnížili. Naopak, o německé hroby na územích, která dostali jako kompenzaci za oblasti ztracené ve prospěch SSSR, dodnes pečují.

Stát, jehož obyvatelstvo ničí jinonárodní hroby, nemá v civilizované Evropě, potažmo v EU, co pohledávat.

Črta o Hilsnerově aféře

Otto Drexler

Řekl jsem veřejně, že nevěřím v rituální vraždu a že zejména proces polenský této vraždy nedokazuje. Mínění to nevyslovil jsem pouze, nýbrž i odůvodnil. A to že se v českém národě nesmí? Že se nesmí samostatně myslet a vědecky pracovat? (TGM, Čas, 18. listopadu 1899)

V březnu roku 1899 na Českomoravské vysočině byla nalezena zavražděná dívka jménem Anežka Hrůzová. Nikomu se nepodařilo někoho z toho činu usvědčit a tak se oživila nikdy nedokázaná a mnohokrát vyvrácená pověra o židovské rituální vraždě. Bylo nutné najít pachatele, podezření padlo na mladého muže s nevalnou pověstí, Leopolda Hilsnera. Bez důkazů, na základě svědectví „bujné fantazie" byl tento mladík zatčen. Při soudním přelíčení zaujatý soud nepřihlédl ku svědectvím, která Hilnerovu vraždu přímo vylučovala. Mladík byl odsouzen na trest smrti provazem.

Tehdy zasáhl do celé věci člověk, který se posléze měl stát vyvržencem a zaprodancem národa - byl jím T. G. Masaryk. Užíval si zrovna na Valašsku letní prázdniny, když ho zastihl dopis jeho bývalého žáka Sigmunda Münze. Ten jej požádal o stanovisko k celé věci. Masaryk odpověděl, navíc svolil, aby jeho odpověď byla zveřejněna ve vídeňských novinách Neue Freie Presse. Netušil, že tím pohne bahnem ve stojatých vodách českého myšlení. Záhy byl stržen do jednoho z největších bojů před rokem 1914. Byl to však bohužel asi poslední boj, který vedl proti vlastnímu národu. Podařilo se mu sice vyvrátit pověru o rituální vraždě, avšak rasovou a nacionální nesnášenlivost vymýtit zdaleka nedokázal. Tento fakt byl pro český národ jistě do budoucna velmi významný.

Masaryk žádal revizi procesu. Své výhrady sepsal v listopadu 1899 v brožuře s názvem: Nutnost revidovati proces polenský. Odmítal v ní unáhlené soudy, žádal důkazy a dovolával se zdravého rozumu. Masaryk ji nenapsal pro židy, nýbrž pro český národ. Nechtěl připustit, aby lež se stala hodnotou, na které stojí věc národní. Ihned po uveřejnění oné brožury se strhla protimasarykovská kampaň, nemající obdoby. Jeho dosavadní přívrženci, ať již studenti, nebo profesoři se od něho distancovali. Čelil ostré a nevybíravé krtice tisku. Vyjma realistického Času a sociálnědemokratického Práva lidu všechen český tisk byl proti němu.

Čeští vlastenečtí antisemité, rekrutující se ze všech společenských vrstev, začali bouřit proti Masarykovi na ulici. Začal být obviňován z korupce. Šířilo se podezření, že Masaryk „byl podplacen židy“. Byl nazýván českým Zolou. Ani děti Masarykovy nezůstaly v kampani stranou. Masaryk na tyto útoky odpověděl 11. listopadu 1899, kdy v prohlášení uvedl: „Mám právo pozvednout svůj hlas a kritikou kutnohorského procesu upozornit českou veřejnost, v jakém přímo patologickém stavu náš národ se teď nalézá." Promlouval k české veřejnosti, která se utápěla v předsudcích a zlobě. Kritikům nakonec odpovídal větou: „Nedám se ukřičet a denuncovat od někoho". Tyto Masarykova slova podnítila český živel k demonstracím proti němu. V pondělí 13. listopadu měl mít Masaryk v Klementinu přednášku, byl však nemocen. Studenti shromáždění v posluchárně si ovšem demonstraci ujít nechtěli. Vydali se tak na pochod k Masarykově bytu v Thunovské ulici na Malé straně. Při něm padala slova typu „Ty židovský zaprodanče!", „Hanba!“, „Pryč s ním!“. Poté ztropili hluk před okny jeho bytu. Sama Masarykova manželka sešla dolů a nabídla demonstrantům, aby šli za Masarykem do bytu. Ti to odmítli. Masaryk také dostával spoustu anonymních dopisů. Jako ukázku z nich můžeme ocitovat tuto básničku:

Masaryčku! Masaryčku!
Máš velmi úlisnou hubičku,
myslím, že jsi dostal od židáčků
pár tisíc na ručičku.
Za to zasloužíš od národu
pár řízných faciček na hubičku.
Ještě za svou brožurečku
máš se soudem oplétačku (…)

Zasluhuješ čest a chválu,
ty hanebný židovský vrahu.

Zasloužil bys, Masaryčku,
jít s Hilsnerem na houpačku.

Jako anonym si na Masaryka každý troufal, avšak vystoupit z davu a stát proti Masarykovi sám za sebe, to nedokázal nikdo. Byla tak opět projevena typická vlastnost českého člověka vyskytujícího se i v dnešní době: mít svůj vyhraněný názor, ale nebýt schopen vést o něm jakoukoliv diskusi. Nadávat a kritizovat vše kolem, avšak neumět vystoupit sám za sebe a snažit se něco změnit. Je to právě důsledek oné absence demokratičnosti v české společnosti, za kterou je jako příčina mylně považována komunistická totalita.

Největší demonstrace proti Masarykovi se uspořádala 16. listopadu. Tehdy ho cestou k přednášce očekávalo kolem 1200 studentů i nestudentů. Většina z nich ho přišla ukřičet. Aby je bylo slyšet, vysadili z posluchárny okna. Když Masaryk do posluchárny přišel, začali skandovat urážející hesla. I přesto se Masaryk svůj názor snažil obhajovat, ale když agresivní narážky nepřestávaly, odešel. Protimasarykovsky naladěný tisk nad těmito excesy jásal. Katolické listy napsaly: „Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až za ochránce vraha.“ Národní listy zas ocenili českou mládež za její uvědomělost.

I po tomto odporném incidentu se Masaryk nevzdal, dál za pravdu bojoval. Zanedlouho poté lékařská fakulta české univerzity uveřejnila domněnku, že se nejednalo o rituální vraždu. Masarykovi se podařilo vynutit si revizi celého procesu. Nové soudní řízení nakonec rozhodlo stejně: trest smrti, aniž se sebemenší účast na vraždě Hilsnerovi dokázala. Rozhodnutí císaře Františka Josefa změnilo nakonec trest smrti na doživotí. V r. 1918 Hilsner byl propuštěn z vězení, jeho život byl nadobro zkažen. Lidskou nesmyslností, českou nacionální a rasovou nesnášenlivostí byl promarněn lidský život. Po deseti letech na svobodě zcela opuštěn, zmítán velkou bídou Hilsner zemřel. K vraždě se na smrtelném loži přiznal bratr zavražděné.

Úkolem této črty nebylo rozebrat události kolem oné domnělé rituální vraždy, nýbrž připomenout, jakých excesů se nejen obyčejný lid, nýbrž i česká inteligence dopouštěli na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy jakýsi národní cíl byl postaven nade vše.

Literatura:
Bauer, Jan a kol.: Češi na cestě stoletím, Agave, Český Těšín 2001
Dvořáková, Zora: Než se stal prezidentem, Nakladatelství Eva, Praha 1997
Kovtun, Jiří: Tajuplná vražda, Sefer, Praha 1994
Opat, Jaroslav: Průvodce životem a dílem T. G. Masaryka, Ústav T. G. Masaryka, Praha 2003

Podělané české ručičky

Tomáš Krystlík


Typicky českým národním mýtem je výmysl o českých zlatých ručičkách. Statistiky z dob první republiky jasně dokládají, že je nepravdivý, na české výrobky, vynikající nižší technickou úrovní, bylo v průměru pětkrát víc reklamací než na produkty z Německa či Francie a Velké Británie. Na tvrzení, že Čech si s téměř vším poradí, naopak něco je. Jsou to však dovednosti, které byly brzdou už v době, kdy se jiné národy profesně specializovaly a učily kooperovat. K rozvoji improvizačních schopností přispěla mizerná dostupnost různého zboží a služeb za totalitního režimu. Ne vždy se “nadání k improvizaci” vyplácí, obzvláště přejde-li do naturelu všech. Pak působí značně škodlivě.

Mělo by platit, že práce specializovaného odborníka je lepší než improvizujícího amatéra. To však platí na Západě, v Česku se tento rozdíl často smazává bohulibým českým sklonem profesionální výkon odfláknout, objednavatele finančně natáhnout, popřípadě okrást zfušovanou zakázkou. Improvizující amatér často tvoří pro sebe, tedy snaží se být pečlivý, a rozdíly mezi kvalifikovaným řemeslníkem a zaskakujícím amatérem se stírají. Čím jsou technologické postupy složitější, tím se zákonitě rozdíl mezi kvalitou řemeslného provedení v západní Evropě a v Česku prohlubuje.

Češi tak nečiní jen v technických oborech, nýbrž kličkují i mezi zákony a na jejich pomezí, například v oblasti, kterou Češi přivedli k rozšíření dosud nebývalému: v tunelování. Ne, že by ve světě něco takového neznali, ale masového rozšíření doznala tato metoda v Česku. Přispěl k tomu nedokonalý právní rámec privatizace, zanedbaný především vládou Václava Klause, a čeští koumáci si cestu našli. Mají být Češi hrdi na to, že tunelování je teprve druhé slovo od ROBOTa Josefa Čapka, které obohatilo mezinárodní slovník?

Ryba smrdí od hlavy. Poslanecká sněmovna PČR schvaluje, neodborně mění, aby vzápětí několikrát po sobě novelizovala jí samou schválené nekvalitní zákony místo toho, aby přebírala vyzrálé, osvědčené zákony a zákoníky ze zemí s obdobným právním (kontinentálním) systémem, které jsou v platnosti mnohdy déle než jedno století. Převzetím cizích zákoníků a zákonů by byla jistota, že za tu dobu byla již všechna sporná a nejednoznačná znění z nich odstraněna. To například učinily Turecko a Jižní Korea s německým občanským a švýcarským obchodním zákoníkem. Napsat zákoníky, aby byly k něčemu, trvá velkému týmu právních expertů osm až deset let a stojí enormní úsilí a mnoho peněz. K tomu, aby něco obdobného učinili i Češi, zabránil český nacionalismus, konkrétně představa: “Nic cizáckého přebírat nebudeme, vymyslíme si to sami a lépe!“ Dlužno dodat, že opak je pravdou.

Je zhoubné, když české úřady, částečně vlivem nedokonalých zákonů, improvizují. Zde by měla být improvizace přísně zapovězena. Navíc se doposud trestuhodně zanedbává správní soudnictví, speciální správní soudy nejsou. Odvolání proti rozhodnutí úřadu je tedy v ČR mimořádně obtížné a zdlouhavé. Správní soudy v západní Evropě v rámci předběžného opatření musejí do týdne od podání nařídit dotyčnému úřadu zrušit nebo naopak vydat rozhodnutí pod hrozbou pokuty 100 000 eur. Stejnou cestou je napadnutelná i nečinnost úřadu. To by Česko potřebovalo jako sůl.

Improvizace při odborných prací technického rázu vede často k preferenci funkčnosti na úkor stránky estetické - např. rozvod ústředního nebo etážového topení k radiátorům po omítce, a pod. Ve stavebnictví je to vůbec nejhmatatelnější. Dnes jsou v Česku k dostání veškeré materiály a přípravky jako na Západě. Co však udělá český profesionální zedník, navyklý léta improvizovat? Zahodí návod a udělá vše po svém! Že to potom nebude mít asi ty vlastnosti, které výrobce garantuje, je nasnadě. K dokreslení portrétu českého zedníka-neumětela: rovná omítka s pomocí omítníků je pro něj téměř neznámý pojem, omítníky snad viděl naposledy v učilišti, dokonce občas stěnu nahazuje bez předchozího namočení podkladu (do několika let omítka odpadne), co pocáká a ušpiní, jej nezajímá, lepicí vykrývací pásky a krycí fólie téměř nezná, zná-li, pak je ignoruje jako zhýčkanost. Důsledek: přetahování omítky nebo fasádní barvy do rámů oken a dveří, u paty zdí pocákaný chodník, jako kdyby na něj slepice několik měsíců z bidélek kálely – k vidění po celé Praze u renovovaných domů.

Prostě a jednoduše - podělané české ručičky lépe urazit!

Postupne priznavani pravdy

Je bohuzel smutnou skutecnosti, ze kdyz prijde na jejich narodni minulost, tak se i jinak normalni a sympaticti Cesi okamzite zmeni v patologicke lhare. Od husitskych teroristu, obrozeneckych buditelu, pres Rukopisy královodvorské a zelenohorské, falesne Jiraskovy dejiny, potroubleho Nejedleho az po dnesni ceske "propagandisty" (protoze historici to urcite nejsou). Lhani je v Cesich "embedded" jako math-coprocessor v Intel chipu, je to v nich uz generacemi natolik zabudovane, ze oni sami uz sve vlastni lhani nevidi coby lhani - oni si mysli, ze "na to maji jiny nazor" nebo "oni to vidi jinak". Nakonec to dopada jako na ceske Wikipedii, kde je zakazano psat historicka fakta o komunistickem Ceskoslovensku, protoze pritomni neo-komuniste "to vidi jinak".

Kdyz jsem pred lety zverejnil clanek "Tuseni doktora Soucka" a nekolik clanku nasledujicich, ktere se jen okrajove zaobiraly nijak neutajenymi a nikoliv novymi zalezitostmi okolo zrudnych mengelovskych a pseudovedeckych ceskoslovenskych komunistickych "vedcu" na lidech, pochopitelne jsem netusil jakou jsem vlastne utrhl lavinu. Ceskoslovensti vlastenci vriskali jak cerstve nalihnuta housatka, dupali, spilali, plivali a pestickama hrozili. Byli i obojetnici "ani ryba ani rak" na plote sedici - treba Neviditelny pes ihned vydal rozhorcene prohlaseni o tom, jak hluboce lidsky nezodpovedny je ode mne takovy clanek (a vzapeti na to zacal sam na totez tema psat knihu). Mladofrontovsti "investigativci" Navara s Gazdikem ihned po mem clanku napsali svuj vlastni, pravici, ze jsou to vsechno pomluvy a zadny mistni soudruh historik to nepotvrdil (v Cesku plati, ze kdyz to nemate potvrzene nejakym komunistou, tak to neni pravda) a pak hned zacali chrlit sve vlastni clanky na to stejne tema co jsem psal ja a delaji to uz poslednich pet let. At se jim dari!

A ted se povedlo poradne zaskobrtnuti i Ceske televizi. Prave jsem shledl jejich porad o tom, jak CSLA (Ceskoslovenska lidova armada) jeste v sedmdesatych letech provadela pokusy s LSD (Lysergic acid diethylamide) na svych vlastnich dustojnicich - a dokumentovala to promitnutim casti dokumentarniho filmu, ktery sami cesti armadni Mengeleove behem pokusu natocili. Ctyri pokusni kralici ve starem dokumentarnim filmu jsou dustojnici stabu raketoveho vojska CSLA (tak to aspon bylo receno ve filmu) v hodnosti podplukovniku (to je videt). Komentator poradu zcela idiotsky tvrdi, ze skutecna identita dustojniku neni znama, protoze byli identikovani cisly 1,2,3 a 4. Takovehle blbosti predpokladaji, ze cesky divak sezere i s navijakem (asi maji pravdu, sezere). Pritom hloupe reknou, ze to byli dustojnici stabu raketoveho vojska, hodnosti jsou viditelne a tvare jsou viditelne ve velkem detailu. Kolik podplukovniku asi mel "stab raketoveho vojska CSLA" v sedmdesatych letech? Dvacet? Tricet? Neni mozne najit seznam, najit jednoho zijiciho, ktery by podle obliceju poznal ty ostatni? To je detektivni ukol prilis snadny i pro mistniho esenbaka z Vejprt, vysetrujiciho kradeze slepic! Ovsem pro reportera Ceske televize, s jeho geneticky zabudovanym lhanim o minulosti, je to nerozlustitelna zahada.

Pokusy na zajatych americkych vojacich jsou v poradu Ceske televize take zmineny, ale jen takovym zamitavym pohrdavym zpusobem z ust jakehosi armadniho "historika". Cas na priznani tohohle svinstva jeste nedozral. Mozna az za dalsich deset let. Mozna za vic. Priznani pokusu na jejich vlastnich lidech ceskoslovenskym lharum trvalo tricet let. Takze dalsich tricet let asi bude trvat, nez se dozvime, ze delali pokusy i na americkych valecnych zajatcich. V Praze ve Stresovicich a ve Slunne ulici. Tam, kde delali pokusy na svych vlastnich lidech. Tou dobou se mozna dovime i detaily o tom, jak Vaclav Havel vymenil s KGB svobodu a demokracii Ceskoslovenska za sve vlastni prezidentstvi a o tom, jak Vaclav Klaus byl agentem KGB. Ale ted jeste ne. Zatim se o tomhle v Cesku jeste nesmi mluvit. Vsude jinde na svete uz se to vi.
---

Zaznam vysezmineneho poradu Ceske televize je urcite k videni nekde na jejich website - najdete si to tam. Vice prekvapivych podrobnosti o historii (davne i nedavne) ceske kotliny si muzete precist v me nove knize "Sametovy tunel" , k dostani u vaseho mistniho knihkupce, kdyz mu omlatite o hlavu tohle cislo - ISBN: 80-86851-61-3. Jinak k dostani neni (to vite, Cesko). A nebo si ji objednejte z tehle adresy http://www.betaknihy.cz/detail.php?k=4